ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.122.2016:15
sp. zn. 7 As 122/2016 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: L. B., zastoupen
JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Výsledku I 1523/3, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016,
čj. 4 Ad 9/2016 – 23,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, čj. 4 Ad 9/2016 – 23,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2016, čj. MPSV-2016/38350-916, (dále jen „napadené
rozhodnutí“) Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „žalovaný“) zamítlo odvolání žalobce
a potvrdilo rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále
jen „Úřad práce“) ze dne 5. 2. 2016, čj. 62914/16/UL. Tímto rozhodnutím Úřad práce žalobci
nepřiznal dávku státní sociální podpory – příspěvek na bydlení ode dne 26. 10. 2015.
II.
[2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze (dále
také „městský soud“), který věc usnesením ze dne 25. 5. 2016, čj. 4 Ad 9/2016 - 23, postoupil
Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Městský soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ústí
nad Labem je místně příslušným na základě §7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť v jeho obvodu má žalobce
bydliště, a to na adrese ul. S. 2355/39, Ú.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností.
Namítl, že již v žalobě uváděl, že trvalý pobyt je jen evidenčním údajem, který v tomto případě
nevypovídá o místě skutečného pobytu. Trvale se zdržuje v P. na adrese Z. 1927/5. Na adrese
v Ú. nebydlí, ani k bytu nemá žádný smluvní vztah. Ve správním řízení také předložil smlouvu o
ubytování mezi ním a Univerzitou Karlovou v Praze na dobu od 29. 9. 2015 do 15. 9. 2020, která
má zjevně trvalejší povahu. Za situace, kdy se trvale zdržuje v P., kde je navíc i sídlo žalovaného,
nedává postoupení věci smysl a vedlo by ke zvyšování nákladů řízení.
IV.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[5] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Spornou otázkou je v nyní projednávané věci určení místní příslušnosti správního soudu,
který by měl rozhodovat o žalobě stěžovatele. Jelikož je předmětem žaloby rozhodnutí ve věci
dávky státní sociální podpory, je pro určení místní příslušnosti rozhodný §7 odst. 3 s. ř. s., podle
něhož je ve věcech dávek státní sociální podpory k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu
má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje.
[8] Zatímco městský soud při určení místní příslušnosti vycházel z adresy trvalého pobytu
stěžovatele (S. 2355/39, Ú.), kterou zjistil ze správního spisu a evidence obyvatel, stěžovatel
poukazuje na svůj skutečný pobyt (Z. 1927/5, P.). Tuto adresu stěžovatel také uvedl jako adresu
svého pobytu v žalobě i ve správním řízení. Ve správním řízení také usiloval o příspěvek na
bydlení právě z titulu svého pobytu na adrese Z. 1927/5, P., který dokládal smlouvou o ubytování
uzavřenou na období od 29. 9. 2015 do 15. 9. 2020. Jak ve správním řízení, tak v žalobě přitom
tvrdil, že na adrese S. 2355/39, Ú. nebydlí, ani k bytu nemá žádný smluvní vztah.
[9] V daném případě tedy vznikl zjevný rozpor mezi skutečným a evidovaným (trvalým)
bydlištěm stěžovatele. Otázkou, které bydliště by mělo být pro účely §7 odst. 3 s. ř. s. v takovém
případě rozhodné, se již zabýval Nejvyšší správní soud například ve svém usnesení
ze dne 20. 3. 2013, č. j. Nad 17/2013 – 16. Vyšel zde z interpretace pojmu bydliště v odborné
literatuře a také dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 8. 6. 2004,
č. j. Nad 79/2004 - 25, č. 371/2004 Sb. NSS) i Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. 30 Cdo 444/2004, dostupné na www.nsoud.cz) a dospěl k závěru, „že bydlištěm fyzické osoby
podle §7 odst. 3 s. ř. s. je místo, kde tato osoba bydlí s úmyslem zdržovat se zde trvale. Při určování místní
příslušnosti soudu podle bydliště osoby tak rozhoduje faktický stav, který nemusí být totožný s ohlašovaným
pobytem podle správních předpisů.“
[10] Z obsahu správního spisu i žaloby (tj. z konstantních tvrzení stěžovatele a z jím doložené
smlouvy o ubytování) je zřejmé, že stěžovatel se fakticky nezdržuje na adrese S. 2355/39, Ú. na
adrese Z. 1927/5, P. V žalobě také stěžovatel uvedl, že na této adrese hodlá bydlet nejméně
následujících 4,5 roku, což doložil ve správním řízení také ubytovací smlouvou. Z uvedeného je
patrný úmysl stěžovatele zdržovat se na adrese Z. 1927/5, P. trvale. Jelikož zde stěžovatel bydlí
s úmyslem se zde zdržovat trvale, je nutno tuto adresu považovat za jeho bydliště ve smyslu §7
odst. 3 s. ř. s. Místně příslušným pro projednání žaloby v této věci je tudíž městský soud, v jehož
obvodu má stěžovatel bydliště. Napadené usnesení je tudíž nezákonné.
VI.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, čj. 4 Ad 9/2016 – 23, je
opodstatněná, a proto napadené usnesení podle §110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s.
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu