ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.74.2016:19
sp. zn. 7 As 74/2016 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně:
Real-praktic s. r. o., se sídlem Neumannova 1453, Praha, zastoupena JUDr. Michalem
Vejlupkem, advokátem se sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Městský
úřad Libochovice, se sídlem nám. 5. května 48, Libochovice, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2016,
č. j. 15 A 41/2016 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 18. 10. 1999 vydal Městský úřad Libochovice (dále jen „žalovaný“) podle ust. §104
zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“)
„potvrzení o existenci stavby“ č. j. výst./837/99 (dále jen potvrzení“). V potvrzení uvedl,
že v areálu bývalého JZD Charvátce byly vystavěny cca před 20 lety tyto stavby: Sklad strojů
(stavební povolení vydáno 9. 1. 1979, pod č. j. 332-2/5-2391/78) a sklad obilí (stavební povolení
vydáno 29. 12. 1978, pod č. j. 2392/78) na st. p. 89/4 a sklad olejů a truhlářských výrobků
na st. p.89/5 v k.ú. Martiněves. Potvrzení bylo vydáno na základě žádosti Zemědělského družstva
vlastníků Charvátce pro účely zápisu uvedených staveb do katastru nemovitostí.
II.
[2] Žalobkyně brojila proti potvrzení o existenci stavby žalobou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem. Tvrdila, že stavba na st.p. 89/4 i přes čestné prohlášení bývalého vlastníka nikdy
neplnila funkci skladu obilí. Podle přiloženého potvrzení bývalých zaměstnanců byla stavba
využívána jako kovárna, zámečnická dílna, lakovna malého rozsahu, truhlárna, strojní obrobna
a klempírna. S ohledem na výše uvedené měla žalobkyně za to, že napadené potvrzení o existenci
stavby výrazně zasahuje do jejích práv, neboť v potvrzení uvedený účel stavby neodpovídá
faktickému stavu a žalobkyni hrozí ve správním řízení vedeném Městským úřadem v Roudnici
nad Labem další zásahy do jejích práv. Proto navrhla, aby krajský soud zrušil potvrzení
o existenci stavby.
[3] Krajský soud žalobu odmítl. Nejprve se zabýval povahou předmětného potvrzení. Dospěl
k závěru, že potvrzení o existenci stavby neurčuje práva a povinnosti. Jedná se pouze
o osvědčení, které konstatuje existenci nedohledaných rozhodnutí o povolení staveb a jejich
kolaudaci. Toto potvrzení tak nelze považovat za rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž
spadá pod kompetenční výluku zakotvenou v §70 písm. a) s. ř. s. Nejedná se tedy o rozhodnutí,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Žaloba je tak podle §68
písm. e) s. ř. s. nepřípustná. Proto ji krajský soud odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
I pokud by bylo potvrzení o existenci stavby považováno za rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s.,
byla by žaloba opožděná, neboť bylo vydáno na žádost právního předchůdce žalobkyně
již v roce 1999.
III.
[4] Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že právní povaha správních aktů se posuzuje
primárně podle jejich obsahu. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s §104 stavebního
zákona a nahradilo kolaudační rozhodnutí, které je rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Potvrzení by mělo mít stejné účinky, tj. zakládat, měnit, rušit nebo závazně určovat práva
a povinnosti. V případě absence nedochovaného kolaudačního rozhodnutí by stavba byla užívána
nezákonně, což by zakládalo další související povinnosti na straně stěžovatelky. Stěžovatelka
nesouhlasila ani s názorem krajského soudu ve vztahu k opožděnosti žaloby, neboť o potvrzení
se stěžovatelka dozvěděla teprve dne 10. 2. 2016 (z výzvy Městského úřadu Roudnice nad Labem
ke sjednání nápravy ze dne 9. 2. 2016). Podle stěžovatelky tak byla zachována lhůta k podání
žaloby dle §72 s. ř. s.
[6] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně zrušil potvrzení o existenci
stavby a uložil žalovanému povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
IV.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatelky nevyjádřil.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a e)
s. ř. s. Kasační stížností je však napadeno usnesení o odmítnutí žaloby podle ust. §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Podle konstantní judikatury lze kasační stížnost proti takovému usnesení podat
pouze z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 Azs 13/2004 - 54, a ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65, všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné
na www.nssoud.cz). Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož
ustanovení důvodem speciálním. Je-li dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvody podle
písm. a), b), c) a d), neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby)
nebo o zastavení řízení v každém případě i tehdy, byla-li v něm soudem nesprávně posouzena
právní otázka ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podřazení kasačních důvodů
pod konkrétní písmeno v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. je přitom záležitostí právního hodnocení věci
Nejvyšším správním soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS).
[11] Klíčovou právní otázkou v dané věci je posouzení povahy potvrzení o existenci stavby.
Stěžovatelka zastává názor, že předmětné potvrzení je rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.,
tedy rozhodnutím přezkoumatelným soudem ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud
se s tímto názorem neztotožnil.
[12] Podle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou
domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento
nebo zvláštní zákon jinak.
[13] Dělícím kritériem pro připustnost soudního přezkumu správních rozhodnutí není jejich
hmotně či procesněprávní povaha, nýbrž konkrétní projev v právní sféře účastníka řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 2 Afs 8 6/2005 - 55,
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 - 42).
[14] Povahou potvrzení o existenci stavby se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi
již zabýval. V rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 7 As 2/2008 - 76, uvedl, že „Předmětným úkonem
městský úřad pouze potvrdil, že na pozemku p. č. 63/2 ve vlastnictví stěžovatele se nachází stavba zpevněné
komunikace s asfaltovým povrchem. Obsahem tohoto potvrzení bylo pouze konstatování faktického stavu, jak byl
zjištěn na místě samém. Z jeho obsahu podle Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by v důsledku jeho vydání
byla založena, změněna, deklarována, zrušena či závazně určována veřejná práva nebo povinnosti stěžovatele.
Proto ho nelze považovat za úkon, který by jakkoli zasahoval do právní sféry stěžovatele. Závěr krajského soudu,
že předmětné potvrzení není rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví je tedy v souladu
se zákonem.“
[15] Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od tohoto závěru a plně jej přebírá také
pro nyní posuzovanou věc. Potvrzením o existenci stavby žalovaný pouze potvrdil, že v areálu
bývalého JZD Charvátce byl cca před 20 lety vystavěn sklad strojů a sklad obilí na st. p. 89/4
a sklad olejů a truhlářských výrobků na st. p. 89/5 v k. ú. Martiněves. Obsahem tohoto potvrzení
bylo tedy pouze konstatování faktického stavu v daném místě. Z předmětného potvrzení
o existenci stavby nevyplývá, že by v důsledku jeho vydání byla založena, změněna, deklarována,
zrušena či závazně určována veřejná práva nebo povinnosti stěžovatelky. Proto jej nelze
považovat za úkon, který by jakkoli zasahoval do právní sféry stěžovatelky. Krajský soud proto
nepochybil při posouzení právní otázky povahy předmětného potvrzení, pokud jej nepovažoval
za rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s. a žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
v souvislosti s §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s.
[16] Ani skutečnost, že určitá listina může sloužit jako podklad pro řízení před katastrálním
úřadem (v daném případě bylo potvrzení vydáno pro účely zápisu do katastru nemovitostí), ještě
nezakládá pravomoc správních soudů k přezkumu takové listiny. Tu je třeba vždy posuzovat
podle soudního řádu správního jako základního procesního předpisu upravujícího řízení
ve správním soudnictví (srov. výše uvedený rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 7 As 2/2008 - 76).
[17] Poukazovala-li stěžovatelka na negativní důsledky, které jí hrozí v souvislosti s užíváním
stavby v rozporu s potvrzením o existenci stavby, lze obecně odkázat na případný postup podle
§126 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění
pozdějších předpisů, který upravuje postup a podmínky změny užívání stavby.
[18] Pokud jde o krajským soudem zmíněnou opožděnost žaloby, podle §72 s. ř. s. lze žalobu
podat do dvou měsíců poté, kdy „rozhodnutí“ (ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.) bylo žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem,
nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Vzhledem k tomu, že předmětné potvrzení o existenci
stavby není rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s., krajský soud správně považoval
již tuto okolnost za rozhodující k odmítnutí žaloby.
[19] S poukazem na shora uvedené důvody zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[20] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu