ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.208.2016:17
sp. zn. 7 Azs 208/2016 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: A. E., zastoupen JUDr.
Dagmar Kláskovou, advokátkou se sídlem U Soudu 388, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2016, č. j. 32 Az 4/2015 - 135,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Dagmar Kláskové se u r č u je částkou 4 114 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 2. 2015, č. j. OAM-296/LE-LE21-ZA14-2013, Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) neudělilo žalobci mezinárodní
ochranu podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) žalobu, kterou krajský
soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. V něm uvedl, že žalovaný se případem podrobně
zabýval, na základě výpovědí stěžovatele, jím předložených dokumentů a na základě dalších
informací o zemi původu posuzoval jeho azylový příběh. Stěžovatel ve své výpovědi uvedl, že byl
od roku 2004 členem Arménského národního kongresu, a v důsledku činnosti pro tuto stranu
měl ve své vlasti problémy. Stěžovatel v řízení před krajským soudem potvrdil, že si pravdivost
informace ohledně vzniku strany ověřil ze stránek Wikipedia, přičemž tyto informace nebyly
shodné s informacemi dostupnými z Infobanky ČTK. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným
v tom, že stěžovatelem uváděné skutečnosti vykazují značné rozpory, zejména pokud se jedná
o dobu jeho zadržení a fyzická napadení. Stěžovatel totiž nejprve uváděl, že poprvé byl policií
zadržen v dubnu 2009, v rozporu s tím však následně tvrdil, že „lidé od vlády“ jej poprvé napadli
dne 6. 5. 2012. Stěžovatel rovněž uváděl, že v letech 2008, 2009 a 2012 vycestoval do USA
a Spojených arabských emirátů a vrátil se zpět do země bez problémů, protože v té době ještě
problémy s vládou neměl, čímž dále snížil věrohodnost svých tvrzení. Krajský soud připustil,
že situace v oblasti lidských práv není v Arménské republice ideální, po individuálním posouzení
stěžovatelova případu ale neshledal, že by mohl být v zemi pronásledován dle §12 písm. a)
zákona o azylu nebo že by mohl mít důvodnou obavu z pronásledování podle §12 písm. b)
zákona o azylu.
III.
[3] Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jíž se domáhal zrušení
tohoto rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Stěžovatel namítal pochybení v řízení
před krajským soudem, která jsou důvodem k podání kasační stížnosti z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel konkrétně namítal porušení §2, §3 a §68 odst. 3 správního řádu. Podle
stěžovatele správní orgán v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci a neopatřil si za účelem zjištění skutečného stavu věci nezbytné
podklady potřebné pro rozhodnutí, a to zejména podklady nezbytné k posouzení splnění
podmínek poskytnutí mezinárodní ochrany dle §12 písm. a) zákona o azylu, případně
pro posouzení podmínek udělení azylu z humanitárních důvodů, nebo pro poskytnutí doplňkové
ochrany. Toto nedostatečné skutkové zjištění spatřoval zejména v tom, že není jasné, zda se závěr
informací uvedených Ministerstvem zahraničních věcí týká výhradně ekonomických žadatelů
nebo žadatelů o azyl obecně. Stěžovatel zároveň popřel závěry uvedené v těchto zprávách.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel poukázal také na situaci v Arménské republice, která i dle
vyjádření krajského soudu není ideální. Stěžovatel se s tímto názorem neztotožňuje, neboť dle
jeho názoru z obsahu zpráv Amnesty International a Human Rights Watch vyplývá, že političtí
odpůrci vládního režimu jsou pronásledováni. Z těchto důvodů navrhl zrušení rozsudku
krajského soudu a jeho vrácení k dalšímu řízení.
IV.
[6] Žalovaný označil ve vyjádření ke kasační stížnosti námitky stěžovatele za zcela
neopodstatněné a odkázal na správní spis, zejména na vlastní žádost o udělení azylu a výpovědi
stěžovatele a na své vlastní rozhodnutí. Kasační stížnost tudíž považoval za nedůvodnou
a navrhnul její zamítnutí.
V.
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou a není namístě kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
[8] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a naplňuje tak podmínky ustanovení §104a s. ř. s.
K posouzení, zda stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, lze zmínit zejména usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006
Sb. NSS, které jako podmínky přijatelnosti uvádí: „1. Kasační stížnost se týká otázek, které dosud nebyly
vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2. Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni
krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
tzv. judikaturní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené doposud správními soudy jednotně. 4. Další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.“
[9] Nejvyšší správní soud k otázce věrohodnosti výpovědí stěžovatele odkazuje na svou
ustálenou judikaturu a zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, podle kterého: „Není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby
prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního
orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl
vyvracejí či zpochybňují.“ Stěžovatel může být v dané situaci pokládán za primární zdroj informací
podstatných pro řízení, neboť z obsahu žádosti o mezinárodní ochranu se vychází i v dalším
řízení. V případě, kdy je následně učiněná výpověď nevěrohodná, je na správním orgánu,
aby posoudil další možné důkazy a na jejich základě si vytvořil o azylovém příběhu žadatele
úsudek. K dané námitce zjištění přesného a úplného skutkového stavu věci lze plně odkázat
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 4 Azs 224/2014 - 28, či
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47.
[10] V dalším posuzovaném bodě námitek stěžovatele se Nejvyšší správní soud ztotožnil
s názorem krajského soudu ohledně udělení humanitárního azylu. Tento institut je výjimečným
opatřením, které dává správnímu orgánu možnost udělit azyl v situacích, kdy by žadatel neměl
možnost dosáhnout na udělení azylu podle §12 a §13, ale přesto existují okolnosti, které je nutné
zohlednit. Nejvyšší správní soud zde odkazuje na svou ustálenou judikaturu (rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). K posouzení udělení
doplňkové ochrany lze pak odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS, nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, č. j. 5 Azs 10/2012 – 68,
publ. pod č. 2918/2013 Sb. NSS.
[11] Ohledně námitky stěžovatele týkající se bezpečnostní situace v Arménské republice
a věrohodnosti informací poskytnutých Ministerstvem zahraničních věcí odkazuje soud
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 4 Azs 224/2014 – 28.
[12] Nejvyšší správní soud shrnuje, že v dané právní věci nevystala otázka, která by dosud
nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, nebo byla vyřešena rozdílně, zároveň
nebyl shledán důvod, pro nějž by bylo nutné učinit judikaturní odklon. Krajský soud
se nedopustil zásadního pochybení a posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou.
[13] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační
stížnost jako nepřijatelnou podle ustanovení §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[15] Stěžovateli byla v řízení před krajským soudem ustanovena advokátka. Podle §35 odst. 8
poslední věty s. ř. s. platí, že zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím
advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s.). Při přiznání odměny
v dané věci Nejvyšší správní určil výše uvedené advokátce odměnu ve výši 3 400 Kč [jeden úkon
právní služby po 3 100 Kč dle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky (návrh
ve věci samé – podání kasační stížnosti), a jeden režijní paušál po 300 Kč za jeden úkon právní
služby dle 13 odst. 3 téže vyhlášky]. Jelikož je zástupkyně plátcem DPH, zvýšil soud odměnu
o 21 %, odpovídající částce 714 Kč. Celková částka 4 114 Kč bude k rukám advokátky vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu