ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.240.2016:28
sp. zn. 7 Azs 240/2016 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: V. D. L., zastoupen
Mgr. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 4, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 49 Az 60/2015 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Filipa Schmidta, LL.M. se u r č u je částkou 4 114 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím
ze dne 23. 4. 2015, č. j. OAM-6/LE/BE02-HA08-2015, neudělilo žalobci mezinárodní ochranu
podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze, který
ji zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 49 Az 60/2015 - 38.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel na prvním místě brojil proti procesnímu postupu krajského soudu, neboť
ten mu stanovil podle §72 odst. 2 s. ř. s. krátkou lhůtu pro doplnění blanketní žaloby o žalobní
body. U soudu dále nebyl k dispozici k nahlížení správní spis žalovaného. Bylo tak prakticky
nereálné, aby stěžovatel žalobní body v dané lhůtě formuloval dostatečně precizně. S ohledem
na specifický charakter řízení o mezinárodní ochraně by proto měl být stěžovatel vyzván
k doplnění žaloby až po předložení správního spisu soudu.
[5] Krajský soud a žalovaný nesprávně posoudili otázku udělení doplňkové ochrany podle
§14a odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatel tvrdil, že je při návratu do země původu ohrožen
extrémní chudobou. Žalovaný přitom sám uvedl, že sociální systém v zemi původu
je nedostatečný, důsledkem čehož je rozsáhlý přesun lidí do měst a do jiných států. Stěžovateli
zároveň hrozí vážná újma ze strany vymahačů dluhů, neboť vymáhání dluhů často probíhá
za použití násilí. Žalovaný ani krajský soud však dostatečně nezohlednili dopad zmíněných
okolností na život stěžovatele a jeho rodiny. Žalovaný se měl těmito okolnostmi zabývat rovněž
při posouzení podmínek pro udělení humanitárního azylu, což však neučinil. Krajský soud
se pak omezil toliko na citaci judikatury, podle níž je soudní přezkum ve vztahu k humanitárnímu
azylu omezen.
IV.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační
stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své stručné argumentaci
nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[9] K otázce lhůty pro doplnění žalobních bodů Nejvyšší správní soud poukazuje na svou
ustálenou judikaturu, podle které musí žaloba obsahovat alespoň jeden projednatelný žalobní
bod. Pokud tomu tak není, žalobce musí žalobní body doplnit ve lhůtě pro podání žaloby
ve smyslu §71 odst. 2 s. ř. s. (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78,
publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 7 As 15/2010 - 56). Závěry vyplývající z citované judikatury stěžovatel ostatně
ani nerozporuje.
[10] Stěžovateli bylo rozhodnutí žalovaného doručeno dne 29. 4. 2015. Žalobu podal dne
13. 5. 2015, tedy čtrnáctý den lhůty. V žalobě zároveň požádal o ustanovení zástupce pro řízení
o žalobě, v důsledku čehož došlo ke stavení lhůty až do právní moci rozhodnutí o žádosti
o ustanovení zástupce. Rozhodnutí o ustanovení zástupce stěžovateli nabylo právní moci
19. 5. 2015, od tohoto dne tedy počal běžet zbývající jeden den lhůty pro doplnění žaloby.
Žalobce dne 20. 5. 2015 doplnil žalobu o žalobní body a současně požádal o prodloužení lhůty
o 10 dnů, čemuž soud vyhověl usnesením ze dne 26. 5. 2016. Ze spisového materiálu
tedy vyplývá, že stěžovateli byla na vlastní žádost lhůta pro doplnění žaloby prodloužena
na celkových 11 dnů. Měl tudíž dostatek času na doplnění žalobních bodů a jejich případné
rozšíření. Stěžovatel nicméně namítá, že jiné správní soudy k dopočítávání lhůty přistupují
odlišně. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že „úhelným kamenem“ pro posouzení zákonnosti
jsou pouze zákon a relevantní judikatura; ta je ve vztahu k této otázce jednotná a jednoznačná.
Krajský soud se v dané věci od zákona a judikatury Nejvyššího správního soudu neodchýlil.
Nelze mu proto nic vytknout a nebylo by ani možné po něm požadovat, aby postupoval odlišně.
[11] Co se týče další námitky týkající se správního spisu, k této otázce se Nejvyšší správní soud
vyjádřil např. v usnesení ze dne 10. 11. 2016, č. j. 10 Azs 198/2016 - 37. Stěžovatelův zástupce
věděl, že se správní spis nachází u žalovaného, již první den jedenáctidenní lhůty pro doplnění
žaloby, tj. 20. 5. 2015, kdy jeho zmocněnec nahlížel do soudního spisu. Zástupce nadto sídlí
v totožném městě jako žalovaný, nutnost nastudovat správní spis v jeho sídle pro něj proto
nemohla představovat podstatnou překážku.
[12] Stěžovatel dále namítal nedostatečné posouzení možného ohrožení extrémní chudobou
a hrozícího nebezpečí ze strany věřitelů. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně
vyslovil, že ekonomické důvody nejsou samy o sobě důvodem pro udělení azylu (srov. např.
rozsudky ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, nebo ze dne 30. 11. 2005, č. j. 2 Azs
222/2005 - 61). Nejvyšší správní soud již řešil také otázku pronásledování ze strany soukromých
osob. Z této judikatury přitom vyplývá, že pronásledování tohoto charakteru nemůže být
důvodem pro udělení azylu, pokud v zemi původu existuje možnost domáhat se ochrany
u státních orgánů (viz rozsudek ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, nebo rozsudek
ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57). Reálně dostupné prostředky ochrany je nadto nutné
vyčerpat, přičemž této povinnosti se nelze zbavit pouhým odkazem na nedůvěru ve státní
instituce (rozsudek ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, a rozsudek ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 7/2004 - 37). Z rozhodnutí žalovaného i krajského soudu vyplývá, že se těmito
otázkami v kontextu žádosti o udělení mezinárodní ochrany a žalobního návrhu zabývali
dostatečně.
[13] Humanitárním azylem se Nejvyšší správní soud zabýval rovněž v řadě svých rozhodnutí
(viz zejména rozsudek ze dne 11. 3 . 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55), z nichž vyplývá,
že je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělí, či nikoliv; míra volnosti uvážení
správního orgánu je limitována pouze zákazem libovůle. Nejvyšší správní soud ve své ustálené
judikatuře specifikoval skutečnosti, které jsou obvyklými důvody pro udělení azylu
z humanitárních důvodů, tím však není stěžovatelem uváděný důvod, tj. ekonomické problémy
či těžké životní podmínky (srov. usnesení ze dne 28. 12. 2010, č. j. 8 Azs 16/2010 - 79). Žalovaný
rozhodnutí ve vztahu k humanitárnímu azylu odůvodnil sice stručně, avšak v kontextu celého
rozhodnutí dostatečně a v souladu se zákonem a judikaturou.
[14] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[15] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[16] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven advokát podle §35 odst. 8 s. ř. s., podle jehož
poslední věty platí, že zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát,
zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Při přiznání odměny v dané
věci Nejvyšší správní soud určil odměnu výše uvedenému advokátovi ve výši 3 400 Kč [jeden
úkon právní služby po 3 100 Kč dle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky (návrh
ve věci samé), a jeden režijní paušál po 300 Kč za jeden úkon právní služby dle 13 odst. 3
téže vyhlášky]. Částka 3 400 Kč poté byla navýšena o částku 714 Kč odpovídající DPH ve výši
21 %. Celková částka 4 114 Kč bude k rukám advokáta vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu