ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.6.2016:36
sp. zn. 7 Azs 6/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: T. D. T.,
zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015,
č. j. 1 A 81/2015 - 33,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, č. j. 1 A 81/2015 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce T. D. T. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12.
2015, č. j. 1 A 81/2015 - 33, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, alternativně aby
též byla zrušena předcházející rozhodnutí správních orgánů.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2015,
č. j. CPR-13736-7/ČJ-2015-930310-V234, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 28. 3. 2015, č. j. KRPA-51654-123/ČJ-2011-000022.
Tímto rozhodnutím bylo žalobci podle ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a ust. §119 odst. 1
písm. c) body 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo
správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, byla stanovena v délce jednoho roku, počínaje od okamžiku, kdy pozbude
oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla žalobci stanovena doba
k vycestování do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Nutno doplnit, že účastníky
daného správního řízení byly vedle žalobce i jeho děti, D. T., nar. X, K. T., X, a P. T., nar. X.
Městský soud nepřisvědčil námitce poukazující na porušení ust. §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. V průběhu správního řízení žalobce sice prokázal určitý vyvíjející se vztah
ke svým dětem, nelze však přehlédnout, že vztah byl navázán až v roce 2012 a ani v současné
době se žalobce nepodílí na výchově ani výživě dětí. Městský soud nepřisvědčil ani námitce
poukazující na porušení §29 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Městský soud k tomu uvedl, že děti žalobce byly v průběhu
správního řízení účastníky řízení, kteří byli zastoupeni svými zákonnými zástupci. Se zákonnými
zástupci byly sepsány protokoly o vyjádření účastníků řízení a nebylo jim upřeno právo se k věci
vyjádřit. Skutkový stav byl zjištěn natolik dostatečně (zejména s ohledem na tu skutečnost,
že ke kontaktu s nezletilými dětmi došlo až v roce 2012), že nebylo nutné provádět výslech
nezletilých dětí přímo, jak požadoval žalobce. Městský soud proto neshledal důvod pro zrušení
rozhodnutí žalované, a žalobu jako neopodstatněnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust. §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku s tím,
že ve správním řízení bylo porušeno ust. §2 odst. 3 a 4, ust. §3 a ust. §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. Městský soud se ztotožnil s nedostatečně odůvodněnými a nezákonnými
rozhodnutími správních orgánů. Stěžovatel v řízení poukazoval na vztah ke svým dětem, správní
orgány však neprovedly jejich výslech tak, aby zjistily jejich názor ve věci, čímž dále porušily
ust. §29 odst. 4 správního řádu. Správní orgány v souzené věci vycházely pouze z výslechů
zákonných zástupců dětí, přičemž zájmy těchto zástupců a dětí se mohou rozcházet. Stěžovatel
dále namítl porušení §174a zákona o pobytu cizinců a nedostatečně zjištěný stav věci. Za dobu
27 let, kdy stěžovatel nepobýval ve své domovské zemi, došlo nejenom k objektivním změnám,
které úspěšnou integraci vylučují, ale zejména s ohledem na konkrétní poměry stěžovatele, lze
takovou integraci považovat za nereálnou. Správní orgány se odmítly zabývat konkrétní situací
stěžovatele a městský soud takovou námitku rovněž řádně nevypořádal. Stěžovatel proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení, alternativně aby též zrušil předcházející rozhodnutí správních orgánů. Stěžovatel
požádal i o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, čemuž Nejvyšší správní soud vyhověl
usnesením ze dne 22. 2. 2016, č. j. 7 Azs 6/2016 - 31.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své rozhodnutí a rozsudek
městského soudu, se kterým se plně ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám shledal vadu uvedenou v odstavci 4, k níž musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud shledal, že řízení před městským soudem bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Touto vadou byla skutečnost,
že městský soud nevyrozuměl o probíhajícím soudním řízení děti stěžovatele (D. T., nar. X, K.
T., X, a P. T., nar. X.), které jsou státními občany České republiky. Jak vyplývá ze správního
spisu, účastníky daného správního řízení o vyhoštění byly vedle stěžovatele i jeho děti. Tyto
osoby byly jako účastníci řízení označeny v obou rozhodnutích správních orgánů a správní
orgány s nimi jako s účastníky řízení i jednaly. Krajský soud však děti stěžovatele nevyrozuměl o
jejich právu ve smyslu §34 s. ř. s., byť stěžovatel již v průběhu správního řízení a následně i
v řízení před městským soudem obsáhle poukazoval na vztah ke svým dětem, resp. na důsledky
vyhoštění.
Podle ust. §34 odst. 1 s. ř. s. osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly
přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím,
že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním
podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou
v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.
Podle ust. §34 odst. 2 s. ř. s. navrhovatel je povinen v návrhu označit osoby,
které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, jsou-li mu známy. Předseda senátu
takové osoby vyrozumí o probíhajícím řízení a vyzve je, aby ve lhůtě, kterou jim k tomu současně
stanoví, oznámily, zda v řízení budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení; takové
oznámení lze učinit pouze v této lhůtě. Současně s vyrozuměním je poučí o jejich právech.
Obdobně předseda senátu postupuje, zjistí-li se v průběhu řízení, že je tu další taková osoba.
O osobních údajích, o těchto osobách uváděných, platí přiměřeně ustanovení §37 odst. 3.
Jak přitom Nejvyšší správní soud konstantně uvádí, neoznačí-li žalobce osobu,
která přichází v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení, nezbavuje to předsedu senátu povinnosti
zjistit okruh takových osob, vyrozumět je o probíhajícím řízení a vyzvat je, aby oznámily, zda
budou svá práva v řízení uplatňovat (viz např. rozsudky ze dne 2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007 - 68,
nebo ze dne 14. 10. 2010, č. j. 1 As 67/2010 - 97; všechny zde citované rozsudky Nejvyššího
správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že s ohledem na popsané skutečnosti, které jsou
patrné již z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí, měl městský soud děti stěžovatele
vyrozumět o probíhajícím řízení a vyzvat je, aby oznámily, zda budou v řízení uplatňovat práva
osob zúčastněných na řízení. Jestliže městský soud děti stěžovatele nevyrozuměl o probíhajícím
řízení a nevyzval je, aby oznámily, zda budou v řízení uplatňovat práva osob zúčastněných
na řízení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
K takové vadě přitom musel Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti (viz též
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 1 As 39/2004 - 75, č. 1479/2008
Sb. NSS, ze dne 2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007 - 68, nebo ze dne 12. 4. 2007,
č. j. 7 As 60/2006 - 80). Pochybení městského soudu totiž představuje porušení čl. 38 odst. 2 věty
prvé Listiny základních práv a svobod (publikována pod č. 2/1993 Sb.), který se vztahuje také
na případné osoby zúčastněné na řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005,
sp. zn. II. ÚS 310/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Podle uvedeného článku má každý
právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti
a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Je-li přitom postupem soudu dotčeno
základní právo osoby, která se o probíhajícím soudním řízení vůbec nemusela dozvědět, musí
Nejvyšší správní soud k takové vadě přihlédnout i nad rámec kasačních námitek.
S ohledem na charakter této procesní vady sice Nejvyšší správní soud nemůže přistoupit
k posouzení merita věci (neboť všechny dotčené osoby nedostaly možnost vyjádřit se k věci
samé), to ovšem nebrání posouzení námitek týkajících se procesních vad v řízení před městským
soudem. Takovou námitkou je také stěžovatelem uplatněná námitka nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku.
Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS,
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Těmto požadavkům napadený rozsudek dostál. Městský soud své závěry náležitě
zdůvodnil a uvedl, proč považuje žalobní námitky za liché. Z rozsudku je patrné, z jakého
skutkového stavu městský soud vycházel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak
na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu. Rozsudek proto nelze považovat
za nepřezkoumatelný.
Stěžovatel konkrétně spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom,
že nebyly náležitě vyhodnoceny jeho námitky, respektive v tom, že městský soud pominul chyby
v postupu správních orgánů. Obě namítané skutečnosti ale nemohou zakládat
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Je totiž patrné, že nenáležitým vyhodnocením
námitek i pominutím vad v postupu správních orgánů stěžovatel míní stav, kdy jeho námitky
(a konkrétně také námitky týkající se vad v postupu správních orgánů) nebyly vypořádány pro něj
příznivě, potažmo kdy v argumentaci městského soudu shledává určité nedostatky. Takový stav
ovšem nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť stěžovateli nebrání
polemizovat s argumentací a závěry městského soudu a namítnout, proč je považuje za chybné,
což také stěžovatel v kasační stížnosti činí.
Nejvyšší správní soud s ohledem na zjištěnou vadu řízení, k níž musel přihlédnout
z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
15. 12. 2015, č. j. 1 A 81/2015 - 33, je nutno podle ust. §110 odst. 1 věta prvá před středníkem
s. ř. s. zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Ostatně identicky postupoval
Nejvyšší správní soud i v nedávném rozsudku ze dne 14. 1. 2016, čj. 7 Azs 301/2015 - 27,
kterým byl rovněž zrušen rozsudek Městského soudu v Praze.
V dalším řízení bude na městském soudu, aby v souladu s ust. §34 odst. 2 s. ř. s.
vyrozuměl děti stěžovatele o probíhajícím řízení a vyzval je, aby sdělily, zda v řízení budou
uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. V případě, že odpoví kladně, zajistí městský soud
plné uplatnění jejich práv dle ust. §34 odst. 3 s. ř. s.
Podle §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
(Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud (Městský soud
v Praze) vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ust. 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu