ECLI:CZ:NSS:2016:8.AFS.159.2015:49
sp. zn. 8 Afs 159/2015 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: L. H., zastoupeného
Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem U Svitavy 2, Brno, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím Finančního
ředitelství v Praze ze dne 21. 12. 2012, čj. 7848/12-1300-202512, čj. 7849/12-1300-202512,
čj. 7850/12-1300-202512, čj. 7851/12-1300-202512, čj. 7853/12-1300-202512, čj. 7854/12-1300-202512,
čj. 7855/12-1300-202512, čj. 7856/12-1300-202512, čj. 7857/12-1300-202512, čj. 7858/12-1300-202512,
čj. 7859/12-1300-202512, čj. 7863/12-1300-202512, čj. 7864/12-1300-202512, čj. 7865/12-1300-202512,
čj. 7866/12-1300-202512, čj. 7867/12-1300-202512, čj. 7868/12-1300-202512, čj. 7869/12-1300-202512,
a ze dne 20. 12. 2012, čj. 7457/12-1100-202289 a čj. 7458/12-1100-202289, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, čj. 46 Af 19/2013 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Finanční ředitelství v Praze (dále jen „finanční ředitelství“) v záhlaví označenými
rozhodnutími zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo dodatečné platební výměry Finančního úřadu
v Kolíně (dále jen „správce daně“) ze dne 9. 5. 2012, kterými byla žalobci doměřena daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 a 2008 a penále, a ze dne 7. 5. 2012, kterými byla
doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období května, června, července, září, října
a prosince roku 2007 a ledna až prosince roku 2008 a penále.
II.
2. Žalobce napadl jednotlivá rozhodnutí finančního ředitelství samostatnými žalobami
u Krajského soudu v Praze, který poté, co řízení o žalobách spojil ke společnému projednání,
v záhlaví označeným rozsudkem žaloby zamítl. Nepřisvědčil námitkám žalobce, že správce daně
znemožnil řádné projednání a převzetí zprávy o daňové kontrole; že finanční ředitelství
v rozporu s §77 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) řádně nerozhodlo
o vznesené námitce podjatosti pracovníků správce daně; že správní orgány nevyhověly návrhu
na provedení důkazu výslechem svědků Ladislava Jankoviče, Rastislava Kmece a Ľubomíra
Galby; že nesprávně hodnotily shromážděné důkazy; že vzhledem k pochybením při dokazování
zaujaly nesprávný právní závěr o neoprávněném uplatnění výdajů a odpočtu daně z přidané
hodnoty. Rozsudek krajského soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních
soudů, dostupný na www.nssoud.cz a Nejvyšší správní soud na něj pro stručnost zcela odkazuje.
III.
3. Proti rozsudku krajského soudu se žalobce (dále jen „stěžovatel“) bránil kasační stížností,
v níž uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a navrhl rozsudek
krajského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spatřoval stěžovatel
v tom, že krajský soud spojil řízení o jednotlivých žalobách ke společnému projednání
a rozhodnutí, ačkoliv přezkoumávaná rozhodnutí finančního ředitelství se týkala různých daní.
Úmysl spojit věci ke společnému projednání neoznámil žalobci. Tím porušil §39 odst. 1 s. ř. s.
a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podmínky k dodatečnému vyměření
daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty jsou odlišné. Krajský soud řádně
nepřezkoumal jednotlivá napadená rozhodnutí v návaznosti na uplatněné žalobní body.
Rozsudek krajského soudu je proto nepřezkoumatelný.
5. Krajský soud pochybil, když rozhodl bez nařízení jednání. Porušil tím §51 s. ř. s.
Stěžovatel se v jednotlivých žalobách domáhal doplnění skutkového stavu výslechem svědků
Ladislava Jankoviče (jednatele společností SASONA s.r.o. a Raft holding s.r.o.), Ľubomíra
Galby (jednatele společnosti Raft holding s.r.o.) a Rastislava Kmece (jednatele společnosti
EXTRIO s.r.o.). Dokazování lze provést pouze při jednání. Bez nařízení jednání proto nebylo
možno vůbec rozhodnout, i když žalobce nereagoval negativně na výzvu krajského soudu
k vyjádření souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání. Krajský soud zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nezákonnost jeho rozsudku.
6. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. byl naplněn tím, že správce daně
odmítl provést důkazy výslechy dodavatelů stěžovatele a vyšel pouze z listinných důkazů.
Skutkový stav věci zjistil účelově. K prokázání uskutečnění sporných obchodních případů,
přijetí tvrzených plnění (z hlediska odpočtu daně z přidané hodnoty) a vynaložení nákladů
(z hlediska daně z příjmů fyzických osob), byly výpovědi dodavatelů zcela zásadní. Správce daně,
aniž tyto důkazy připustil, uzavřel, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Porušil tedy §92
odst. 2, 3 a 5 daňového řádu. V důsledku toho dospěl i k nesprávnému, resp. předčasnému
závěru, že stěžovatel neprokázal oprávněnost uplatněných výdajů ve smyslu §24 zákona o dani
z příjmů a oprávněnost přijatých zdanitelných plnění z hlediska uplatnění odpočtu daně z přidané
hodnoty ve smyslu §72 a §73 zákona o dani z přidané hodnoty.
7. Další vadou správního řízení bylo, že správce daně podle §39 a §41 odst. 1 daňového
řádu neuvědomil stěžovatele o projednání zprávy o daňové kontrole, ke kterému mělo
dojít v náhradním termínu dne 10. 4. 2012. Správce daně nedoručoval daňové písemnosti
prostřednictvím právního zástupce stěžovatele poštou, ale jen e-mailovou zprávou, čemuž nelze
přikládat žádné účinky. Krajský soud pochybil, pokud v uvedeném postupu neshledal porušení
zákona a naopak považoval oznámení o projednání zprávy o daňové kontrole za řádně doručené.
Podle §92 odst. 5 daňového řádu doručování svých písemností prokazuje správce daně.
V v daném případě správce daně neprokázal doručení oznámení o termínu projednání zprávy
o daňové kontrole.
8. Stěžovatel za vadu správního řízení považoval i to, že příslušný správní orgán (§77
odst. 4, 5 daňového řádu) samostatně nerozhodl o vznesené námitce podjatosti pracovníků
správce daně. Pochyby o nepodjatosti vyvstaly vzhledem ke způsobu doručování písemností
e-mailem. Správce daně porušil §77 odst. 3 daňového řádu, pokud i po uplatnění uvedené
námitky v řízení pokračoval a vydal platební výměry. Krajský soud dospěl k nesprávnému závěru,
že pokud stěžovatel námitku podjatosti vznesl až v odvolání, nebylo třeba o ní rozhodovat podle
§77 daňového řádu, ale postačovalo ji vypořádat v rozhodnutí finančního ředitelství.
9. Stěžovatel z procesní opatrnosti namítal nezákonnost napadeného rozsudku podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Za nesprávný považoval závěr, že mu daně (z příjmů fyzických osob
a z přidané hodnoty) byly doměřeny v souladu s právními předpisy. K takovému závěru
by krajský soud musel posoudit zákonnost jednotlivých rozhodnutí finančního ředitelství
a zkoumat, od kterého konkrétního dodavatele přijal zdanitelné plnění, zda byly splněny zákonné
předpoklady pro odpočet daně z přidané hodnoty či zda uskutečněné výdaje byly vynaloženy
na dosažení, zajištění a udržení příjmů v příslušném zdaňovacím období. Svědecké výpovědi,
o které krajský soud svoje závěry opřel, nemohou mít žádné účinky, neboť nebyly provedeny
s účastí stěžovatele.
IV.
10. Žalovaný, na nějž podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, přešla s účinností od 1. 1. 2013 dosavadní působnost finančního
ředitelství, navrhl kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
11. Ohledně tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu poukázal na ustálenou
judikaturu Nejvyššího správního soudu a shrnul, že rozsudek je srozumitelný, jsou v něm
vypořádány všechny žalobní námitky a odůvodnění argumentačně podporuje výrok.
12. Žalovaný nesouhlasil, že spojení žalob ke společnému projednání bylo nesprávné a bylo
porušením §39 odst. 1 s. ř. s. Ke spojení věcí lze přistoupit, pokud směřují proti témuž
rozhodnutí, nebo pokud spolu žaloby skutkově souvisejí. To bylo v nynější věci splněno.
Nezákonnost spojení věcí nezpůsobuje ani to, že se řízení ve spojených věcech týkala různých
typů daní (daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty). V tomto případě
bylo sporné, zda vystaveným fakturám odpovídalo plnění od dodavatelů i finanční protiplnění
od stěžovatele. Žalovaný nepřisvědčil ani námitce, že o úmyslu soudu spojit věci ke společnému
projednání nebyl stěžovatel předem zpraven. Krajský soud spojil věci pod sp. zn. 46 Af 19/2013
samostatným usnesením, které bylo účastníkům řízení doručeno, aniž byl povinen o takovém
postupu předem účastníky řízení informovat.
13. Podle žalovaného krajský soud nepochybil, když ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
Stěžovatel v kasační stížnosti potvrdil, že na výzvu soudu učiněnou podle §51 odst. 1 s. ř. s.,
nereagoval a nesdělil, že s rozhodnutím bez nařízení jednání nesouhlasí. Tento nesouhlasný
postoj nevyjádřil ani v žalobách. Za nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání nelze
považovat navržení důkazů v žalobě. Soud totiž není povinen důkazním návrhům vyhovět
a důkazy provést.
14. Žalovaný nepřisvědčil ani námitce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu
věci. Důkazní břemeno nesl stěžovatel. Správce daně provedl rozsáhlé dokazování, a pokud
se v několika případech osoba, kterou hodlal vyslechnout, nedostavila k výslechu, není možno
to klást k tíži správce daně. Stěžovatel odpovídá za výběr svých obchodních partnerů.
15. Žalovaný za neopodstatněnou považoval i námitku o pochybení správce daně
při doručení oznámení o projednání zprávy o daňové kontrole e-mailem. Postup při stanovení
termínu projednání zprávy o daňové kontrole a způsob vyrozumění stěžovatele o něm, vyplývá
ze spisu správce daně. S ohledem na to, že se stěžovatel v dohodnutém (náhradním) termínu
dne 10. 4. 2012 ke správci daně nedostavil, ač o něm byl informován e-mailem, správce daně
zprávu o daňové kontrole stěžovateli doručil. Podle žalovaného stěžovatel v žalobě tvrdil,
že od správce daně neobdržel „žádný e-mail ve srozumitelné podobě“. V kasační stížnosti naproti
tomu uvedl, že od správce daně nikdy „neobdržel žádný e-mail“. To je však nové tvrzení.
Žalovaný je přesvědčen o správnosti postupu správce daně při oznámení termínu projednání
zprávy o daňové kontrole.
16. Ke stížní námitce, že dosud nebylo řádně a k tomu příslušným orgánem rozhodnuto
o námitce podjatosti pracovníků správce daně, žalovaný uvedl, že tuto námitku stěžovatel poprvé
uplatnil až v odvoláních proti dodatečným platebním výměrům. Námitka souvisela
s pochybnostmi o způsobu doručování písemností správce daně v samém závěru daňové
kontroly. Finanční ředitelství nepochybilo, když ji vypořádalo jako jednu z odvolacích námitek.
Nesprávný je i názor, že o námitce mělo být rozhodnuto postupem podle §77 daňového řádu.
Nejednalo se o podnět k zahájení řízení o vyloučení úřední osoby, ale o nesouhlas s postupem
správce daně. To vylučovalo postup podle §77 daňového řádu. V úvahu nepřicházel ani postup
dle §74 daňového řádu, jak namítal stěžovatel, jelikož vznesená námitka podjatosti netrpěla
vadami.
17. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkou týkající se neúčinnosti výslechů svědků (slovenských
občanů) proto, že o jejich provedení nebyl stěžovatel předem informován, a proto se jich
nezúčastnil. S provedením výslechu Ľubomíra Galby byl stěžovatel seznámen, ale nezúčastnil
se jej. Účast svědka A. F. se nepodařilo zajistit. O výslechu Rastislava Kmece byl stěžovatel
uvědoměn, avšak v plánovaný den výslechu se nedostavil ani svědek, ani stěžovatel. Svědek se
poté dostavil dobrovolně v jiný den a jeho výslech byl proveden jako neodkladný úkon. Proto o
něm nebylo možno stěžovatele informovat. Svědek Ladislav Jankovič se k výslechu dostavil,
stěžovatel nebyl o výslechu informován, ani mu nebyl přítomen. Správce daně se pokusil svědky
Jankoviče a Kmece opětovně vyslechnout. Jmenovaní se k výslechu nedostavili a jejich účast u
výslechu nezajistil ani stěžovatel. Podle žalovaného jsou uvedené důkazní prostředky (výslechy
svědků) relevantní a lze z nich v řízení vycházet.
V.
18. Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
19. Kasační stížnost není důvodná.
20. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku a námitku o vadách řízení před krajským soudem. Pokud by uvedeným námitkám
přisvědčil, bylo by to zjevně překážkou věcného přezkumu z dalších uplatněných kasačních
důvodů.
21. Podle stěžovatele se krajský soud dopustil pochybení již tím, že spojil ke společnému
projednání věci, týkající se různých typů daní (daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané
hodnoty). Podmínky, za nichž lze řízení o samostatných žalobách spojit ke společnému
projednání, jsou vymezeny v §39 odst. 1 s. ř. s. Lze tak učinit buď v případě, že jednotlivé
žaloby směřují proti témuž rozhodnutí, nebo v případě, směřují-li proti rozhodnutím,
která spolu skutkově souvisejí. Skutková tvrzení a z nich vycházející žalobní body, kterými
stěžovatel brojil proti jednotlivým rozhodnutím finančního ředitelství, byla ve všech jeho
žalobách zcela identická.
22. Přestože zákonné předpoklady pro uplatnění nákladů na dosažení, zajištění a udržení
příjmů z hlediska daně z příjmů fyzických osob a pro uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty
jsou odlišné a spojení žalob týkajících se různých typů daní se v takovém případě může jevit
nevhodné, samo o sobě to neznamená, že spojení žalob je v takovém případě vadou řízení mající
vliv na zákonnost přezkoumávaného rozsudku (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 Afs 15/2008 - 100).
23. Stěžovatel poukazoval na úmysl zákonodárce, který zatížil soudním poplatkem jednotlivé
žaloby, nikoliv jednotlivá soudní rozhodnutí. Z toho dovodil, že každá žaloba má být posouzena
jednotlivě a pečlivě, nikoliv povrchně, jak se stalo v nynější věci v důsledku jejich spojení
ke společnému projednání. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že uvedená návaznost poplatkové
povinnosti a povinnosti vypořádat pečlivě žalobní body spolu v zásadě nesouvisí. Nemožnost
spojit věci ke společnému projednání tudíž nelze dovozovat z toho, že žaloby byly samostatně
zpoplatněny. Smyslem procesního postupu podle 39 odst. 1 s. ř. s., k němuž přistoupil krajský
soud, bylo zefektivnit a zrychlit řízení ve skutkově souvisejících věcech, bez ohledu na to, jakým
způsobem zákonodárce upravil poplatkovou povinnost.
24. Krajský soud nepochybil, pokud neoznámil účastníkům řízení předem úmysl spojit
jednotlivé věci ke společnému projednání. Tuto povinnost soudní řád správní jako předpoklad
postupu podle §39 odst. 1 s. ř. s. nestanoví. Krajský soud uvážil, že více žalob podaných stejným
stěžovatelem, nadto vůči témuž žalovanému správnímu orgánu, spolu skutkově souvisí. Uvedené
zjištění bylo předpokladem pro spojení žalob ke společnému projednání. Nejvyšší správní
soud ověřil v jednotlivých soudních spisech spojených ke společnému projednání pod
sp. zn. 46 Af 19/2013, že tři usnesení, jimiž postupně ke spojení jednotlivých věcí došlo, krajský
soud oběma účastníkům řízení řádně doručil. Stěžovatele nemohl zvolený postup krajského
soudu jakkoliv poškodit či překvapit. Tento postup naopak odpovídá zásadě procesní ekonomie.
Ve spojení věcí ke společnému projednání tudíž nelze spatřovat ani porušení práva na spravedlivý
proces dle čl. 36 Listiny, jak také stěžovatel namítal.
25. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení ani v tom, že o spojených žalobách rozhodl
krajský soud bez nařízení jednání podle §51 s. ř. s. Stěžovatel měl za to, že pokud v žalobách
navrhoval k doplnění skutkového stavu výslechy svědků, jednatelů subdodavatelských
společností, nebylo možno bez nařízení jednání vůbec rozhodnout. Takový závěr stěžovatele
není správný.
26. K uvedenému se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne
16. 2. 2016, čj. 7 As 93/2014 - 48 tak, že „[n]avrhne-li účastník v řízení o žalobě provedení důkazů před
správním soudem dle §71 odst. 1 písm. e) s. ř. s., nelze takový návrh považovat za nesouhlas s rozhodnutím bez
jednání ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s.“ Právě taková situace nastala i v případě stěžovatele. Stěžovatel
v průběhu celého řízení před krajským soudem svůj nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení
jednání nevyslovil a na výzvu krajského soudu učiněnou podle §51 odst. 1 s. ř. s. nikterak
nereagoval. Krajský soud potřebu doplnit dokazování zopakováním výslechů stěžovatelem
navržených svědků neshledal a tento závěr v napadeném rozsudku odůvodnil (viz str. 11 shora).
Nepochybil, rozhodl-li bez nařízení jednání.
27. Stěžovatel konečně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku i pro nedostatek
důvodů. Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani uvedené námitce. Krajský soud vypořádal
veškeré žalobní body a žádný z nich neopomněl. Jelikož stěžovatel uplatnil ve všech žalobách,
ač se týkaly různých typů daní, zcela identické žalobní námitky, bylo by projevem přílišného
právního formalismu, kdyby je krajský soud vypořádal tak, že by jednotlivě opakoval
stejné závěry k jednotlivým přezkoumávaným rozhodnutím finančního ředitelství. Uvedený
požadavek neplyne ani z judikatury Nejvyššího správního soudu, na niž stěžovatel v kasační
stížnosti odkazoval (rozsudky ze dne 12. 12. 2013, čj. 7 Afs 96/2013 - 34 a ze dne 27. 7. 2007,
čj. 5 Afs 129/2006 - 142). V daném případě se krajský soud všemi žalobními body zabýval
a dospěl-li vzhledem k jejich obsahu ke shodným právním závěrům pro všechna přezkoumávaná
rozhodnutí finančního ředitelství, nebylo třeba je opakovat. Ostatně právě za účelem předejití
uvedené mnohočetnosti stejné argumentace krajský soud zvolil postup dle §39 odst. 1 s. ř. s.
28. Rozsudek není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ani proto, že by se krajský soud
nedostatečně zabýval posouzením postupu správce daně při provádění výslechu svědků
a hodnocením provedených důkazů. Z napadeného rozsudku vyplývá, že se krajský soud
podrobně zabýval jak postupem správce daně, který výslechy některých z navržených svědků
(slovenských občanů) provedl prostřednictvím mezinárodního dožádání, tak i okolnostmi,
jež zapříčinily nemožnost provedení výslechů některých z nich pro jejich nekontaktnost
(konkrétně se jednalo o svědky P. F. a A. F.). Argumentace krajského soudu k této otázce, kterou
stěžovatel považuje za zásadní, je podrobně rozvedena na stranách 8 - 11 jeho rozsudku. Krajský
soud neopomněl zhodnotit ani dvě čestná prohlášení učiněná svědky Ladislavem Jankovičem a
Ľubomírem Galbou v kontextu s jejich předchozími svědeckými výpovědmi, s nimiž se čestná
prohlášení rozcházela.
29. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry krajského soudu neztotožňuje, jelikož jsou v jeho
neprospěch, neznamená, že je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů. Ostatně stěžovatel ani v kasační stížnosti blíže netvrdil, která jeho žalobní námitka
nebyla vypořádána a ani Nejvyšší správní soud neshledal v tomto směru žádný nedostatek.
Krajský soud odůvodnil, proč neprovedl důkazy výslechy svědků navržených v jednotlivých
žalobách stěžovatelem (viz strana 10 odst. 3 rozsudku). Uvedená námitka není důvodná.
30. Další stížní námitky se týkaly tvrzených vad správního řízení (§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.).
Takovou vadou podle stěžovatele bylo, že správce daně stěžovatele řádně neseznámil s termínem
projednání zprávy o daňové kontrole. Předvolání k náhradnímu termínu projednání této zprávy
(dne 10. 4. 2012) nedoručil zástupci stěžovatele poštou (datovou schránku neměl zřízenou),
nýbrž „e-mailovou předvolánkou“. Ta podle stěžovatele nemá žádné účinky. Správce daně
proto nemohl ukončit daňovou kontrolu včetně dokazování zasláním zprávy o daňové kontrole.
31. Nejvyšší správní soud tuto námitku nepovažuje za opodstatněnou. Stěžovatel byl řádně
předvolán k projednání zprávy o daňové kontrole předvoláním ze dne 16. 3. 2012, které bylo jeho
zástupci doručeno dne 29. 3. 2012 do vlastních rukou. V něm správce daně stanovil termín
projednání zprávy o daňové kontrole na 2. 4. 2012 v 8.00 hodin. Stěžovatel byl v předvolání
poučen o následcích svého nedostavení se. V den, kdy mělo k projednání zprávy o daňové
kontrole dojít, učinil telefonickou omluvu, o níž sepsal správce daně úřední záznam.
Z něj vyplynulo, že omluvu stěžovatele akceptoval a projednal s ním možný náhradní termín dne
10. 4. 2012 mezi 8 - 9 hodinou. S ním zástupce stěžovatele předběžně souhlasil, případnou
změnu přislíbil oznámit telefonicky následující den. V den telefonické omluvy také zaslal správci
daně z e-mailové adresy ak.ruzicka@volny.cz zprávu, obsahující v příloze písemnou žádost
o odročení projednání zprávy o daňové kontrole. V ní potvrdil možnost projednat zprávu
v týdnu od 10. 4. 2012. Správce daně obratem odpověděl také e-mailovou zprávou odeslanou
na adresu ak.ruzicka@volny.cz sdělením náhradního termínu projednání a předání zprávy
o daňové kontrole, který stanovil na 10. 4. 2012 v 9.00 hod. V tomto termínu se stěžovatel ani
jeho zástupce k projednání zprávy o daňové kontrole nedostavili, proto ji správce daně zástupci
stěžovatele zaslal.
32. Popsaný skutkový děj velmi přiléhavě vyhodnotil krajský soud. Stěžovatel byl řádně
předvolán k projednání zprávy o daňové kontrole a byl poučen o následcích nedostavení se,
tedy o možnosti postupovat podle §88 odst. 5 daňového řádu. Správce daně seznámil zástupce
stěžovatele i s náhradním termínem projednání zprávy o daňové kontrole e-mailem ze dne
2. 4. 2012 odeslaným mu na jeho e-mailovou adresu, z níž sám se správcem daně komunikoval.
Stěžovateli muselo být zcela zřejmé, že nedostaví-li se bez náležité omluvy a bezdůvodně k jejímu
projednání zprávy v náhradním termínu, následky nedostavení se budou identické.
33. Vzhledem k okolnostem případu a neformálnímu způsobu komunikace formou e-mailů,
kterou nastolil zástupce stěžovatele, netřeba pochybovat o tom, že stěžovateli byl řádně sdělen
i náhradní termín projednání zprávy o daňové kontrole. Krajský soud správně dovodil,
že ke zpochybnění doručení oznámení o náhradním termínu projednání zprávy prostým
e-mailem by bylo třeba tvrdit takové skutečnosti, které by byly způsobilé věrohodně uvedené
doručení zpochybnit. Takovou kvalitu však nemělo skutkové tvrzení stěžovatele, že neobdržel
„žádný e-mail ve srozumitelné podobě“. Nedostavil-li se tedy stěžovatel a/nebo jeho zástupce
ve stanoveném termínu, měl správce daně opodstatněně za to, že se jejímu projednání vyhýbá.
Zprávu o daňové kontrole proto zástupci stěžovatele zaslal v souladu s §88 odst. 5 daňového
řádu.
34. Tvrdí-li nyní stěžovatel v kasační stížnosti, že s náhradním termínem projednání zprávy
o daňové kontrole nebyl řádně seznámen, protože „žádnou elektronickou zprávu neobdržel“,
jedná se tvrzení nové, v řízení o žalobě neuplatněné. Nejvyšší správní soud k němu podle §104
odst. 4 s. ř. s. nemůže přihlédnout.
35. Stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech tím, že nemohl zprávu o daňové kontrole
projednat osobně. V době před stanovením původního termínu projednání zprávy byl opakovaně
seznámen s výsledky kontrolních zjištění, k nimž správce daně dospěl. Měl také možnost se k nim
vyjádřit a navrhnout doplnění (§88 odst. 2 a 3 daňového řádu). K tomu správce daně poskytl
stěžovateli lhůtu, kterou na jeho žádost prodloužil. Ani v prodloužené lhůtě však stěžovatel žádné
doplnění nenavrhl, proto na další požadavek k prodloužení lhůty k doplnění výsledků kontrolních
zjištění již správce daně nereflektoval. S dříve navrženými důkazy se správce daně vypořádal
ve zprávě o daňové kontrole. Výsledkem bylo doměření daně z přidané hodnoty i daně z příjmů
fyzických osob za kontrolovaná zdaňovací období, včetně penále.
36. Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud i námitku nesprávného postupu
při vypořádání námitky podjatosti pracovníků správce daně ze strany finančního ředitelství.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil, že námitka podjatosti nebyla vznesena až v odvolání.
Neuvedl však, kdy jindy (dříve) měla být tato námitka uplatněna. Součástí správního spisu není
s výjimkou odvolání žádná listina, v níž by byla vznesena.
37. Stěžovatel měl za to, že finanční ředitelství jej mělo vést k upřesnění této námitky
dle §74 daňového řádu tak, aby o ní mohlo věcně rozhodnout samostatným rozhodnutím
ve smyslu §77 daňového řádu.
38. Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že námitku podjatosti lze podat vždy
v okamžiku, kdy se účastník dozví o důvodech vzbuzujících pochybnost o nepodjatosti
pracovníků správce daně. Není tedy rozhodné, v jaké konkrétní fázi se řízení v době tohoto
zjištění nachází. Byla-li však námitka podjatosti pracovníků správce daně v právě posuzované věci
uplatněna až v době, kdy již správce daně ve věci rozhodl (dodatečnými platebními výměry)
a jeho rozhodnutí byla napadena odvoláními, z povahy věci bylo vyloučeno vést o námitce
podjatosti samostatné řízení podle §77 daňového řádu.
39. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2014, čj. 2 Afs 89/2012 - 62 vyslovil,
že „[s]měřuje-li taková námitka proti úředním osobám prvostupňového orgánu až v době, kdy tento orgán
již ve věci rozhodl a toto rozhodnutí je napadeno odvoláním, je již pojmově vyloučeno vést v této věci subsidiární
řízení podle §77 daňového řádu. S podaným odvoláním jsou totiž spojeny devolutivní účinky, čehož
důsledkem je jak nemožnost prvostupňového orgánu jakkoli zasahovat do dosavadního výsledku řízení
(tedy i způsobem poškozujícím účastníka, kdy důvodem by byla ona podjatost), tak i vyhrazení posouzení
zákonnosti procesního postupu tohoto orgánu (tedy i jeho nepodjatosti) odvolací stolici. Jakékoli samostatné
rozhodování o otázce (ne)podjatosti takových osob by bylo jen akademickým výrokem, bez přímého a reálného
dopadu do procesních práv účastníka řízení. (…) k takové námitce za tohoto stavu věci je nutno přistoupit
jako k běžné odvolací námitce, zde napadající procesní postup správce daně v předcházejícím řízení.“ Uvedené
platí beze zbytku i v nyní posuzované věci. Finanční ředitelství tudíž nepochybilo, když o námitce
podjatosti nerozhodlo samostatným rozhodnutím podle §77 daňového řádu, ani když
nezvolilo postup podle §74 odst. 3 daňového řádu (výzvou stěžovali k upřesnění námitky
podjatosti).
40. Za nepřípadný v této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud stěžovatelův poukaz
na závěry obsažené v rozsudku ze dne 26. 11. 2007, čj. 7 Afs 89/2007 - 67. V uvedené věci totiž
byla námitka podjatosti uplatněna nejen vůči pracovníkům správce daně, ale i vůči pracovníkům
odvolacího správního orgánu za situace, kdy se odvolací správní orgán námitkou podjatosti
ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Ve stěžovatelově případě však finanční ředitelství
o námitce podjatosti pojednalo jako o jedné z odvolacích námitek, protože byla vznesena
až v odvolání a jen ve vztahu k pracovníkům správce daně. Správní řízení v tomto ohledu žádnou
procesní vadou mající vliv na zákonnost správního rozhodnutí netrpělo. Uvedená stížní námitka
je nedůvodná.
41. Obsahem další stížní námitky bylo tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci
v řízení před správními orgány. Skutkový stav byl podle stěžovatele zjištěn a zjišťován účelově.
Správce daně stěžovatelem navržené důkazy (výslechy svědků) neprovedl, vyšel pouze
z listinných důkazů, nepřihlédl ke skutečnostem svědčícím ve prospěch tvrzení stěžovatele
a přitom dospěl k závěru, že stěžovatel v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno. V tom
stěžovatel spatřoval porušení §92 odst. 3 a 5 daňového řádu. Tato tvrzená pochybení Nejvyšší
správní soud v postupu správních orgánů neshledal.
42. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná rozložení důkazního břemene
v daňovém řízení. Daňové řízení spočívá na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám
daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení a dále má povinnost toto své tvrzení doložit a nese
břemeno důkazní. Toto důkazní břemeno daňový subjekt unese tehdy, předloží-li správci daně
doklady splňující požadavky stanovené zákonem a dále odpovídají-li údaje uvedené na dokladech
zjištěnému skutkovému stavu. V nyní posuzované věci bylo správní řízení zahájeno za účinnosti
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
k jeho dokončení došlo za účinnosti daňového řádu. Oba uvedené právní předpisy rozložení
důkazního břemene v naznačeném smyslu upravují (upravovaly) shodně (srov. §31 zákona
o správě daní a poplatků, resp. §92 daňového řádu).
43. Z obsahu správního spisu vyplývá, že správce daně zahájil u stěžovatele daňovou
kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008 a daně z přidané hodnoty
za zdaňovací období ledna - prosince roku 2008 protokolem o ústním jednání dne 2. 2. 2010,
daně z přidané hodnoty za zdaňovací období února – července a září – prosince roku 2007
protokolem o ústním jednání dne 22. 2. 2010 a daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací
období roku 2007 protokolem o ústním jednání ze dne 30. 3. 2010. Správci daně přitom vyvstaly
důvodné pochybnosti o oprávněnosti uplatnění konkrétně uvedených nákladů na dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů a také nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Tyto
pochyby se týkaly provedení prací a zhotovení výrobků stěžovatelem pro firmu Šanda
zámečnictví prostřednictvím subdodavatelských společností FOCATTO GROUP, STAVEBNÍ
FIRMA s.r.o. v likvidaci, Raft holding s.r.o. v likvidaci, SLOVEK STAV s.r.o. v likvidaci,
EXTRIO s.r.o. a SASONA s.r.o. (z hlediska daně z příjmů fyzických osob) a skutečného přijetí
zdanitelných plnění od uvedených plátců (z hlediska odpočtu daně z přidané hodnoty). Správce
daně proto vyzval stěžovatele k odstranění těchto pochybností, na což stěžovatel reagoval
návrhem na výslech svědka J. V. Jeho výslech však pochybnosti o uskutečnění těchto dodávek
neodstranil.
44. Při ústním jednání u správce daně se stěžovatel jednotlivě vyjádřil k průběhu subdodávek
s označenými dodavateli a následně předložil listiny k prokázání oprávněnosti uplatněných
nákladů ohledně plnění poskytnutého společností FOCATTO GROUP, STAVEBNÍ
FIRMA s.r.o. (smlouva o dílo ze dne 14. 6. 2004, listina obsahující „rozklíčování výdajů a příjmů
s těmito výdaji souvisejícími“, písemné doplnění mechanismu subdodávek a popis spolupráce
s uvedenou společností). Stěžovatel doplnil také důkazní prostředky vztahující se ke spolupráci
s ostatními výše uvedenými subdodavateli (kopie přijatých faktur, pokladní doklady o jejich
úhradách v hotovosti, související faktury vydané, listiny obsahující „rozklíčování výdajů a příjmů
s těmito výdaji souvisejícími“ ve vztahu k jednotlivým spolupracujícím společnostem). Pochyby
správce daně o oprávněnosti uplatnění nákladů a přijetí deklarovaných plnění od těchto
dodavatelů přetrvaly (faktury a pokladní doklady byly opatřeny nečitelnými podpisy neurčených
osob, nebylo prokázáno skutečné provedení prací a fyzické předání zakázek, evidence přesunu
a zpracování materiálu). Nadto správce daně zjistil možné duplicitní zaúčtování nákladů týkajících
se subdodávky od společnosti SLOVEK STAV s.r.o. v likvidaci v rozsahu 597 200 Kč podle
faktury č. 2007028. Ve stejné výši totiž stěžovatele v účetnictví uplatnil i náklady podle faktury
č. 2007027, ale ve výnosech tomuto plnění odpovídala pouze jediná faktura č. 200722 za dodávku
pro společnost Šanda-zámečnictví.
45. Na podporu tvrzení o oprávněném uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty stěžovatel
předložil správci daně přehled přijatých faktur s přiřazením faktur vystavených. Neodstranil tím
však jeho pochyby, že došlo k přijetí zdanitelných plnění právě od plátců daně uvedených
na jednotlivých dokladech v rozsahu a době tam uvedené. V případě společnosti FOCATTO
GROUP, STAVEBNÍ FIRMA s.r.o. v likvidaci správce daně zjistil, že její registrace k dani
z přidané hodnoty byla zrušena již v roce 2005.
46. Stěžovatel na to navrhl provést výslech jednatelů jednotlivých subdodavatelských
společností s odůvodněním, že jejich podpisy jsou obsaženy na listinách, vztahujících
se k obchodním případům, o jejichž uskutečnění měl správce daně pochyby.
47. Účast jednatele společnosti FOCATTO GROUP, STAVEBNÍ FIRMA s.r.o. v likvidaci
Petra Fokta se nepodařilo zajistit, stěžovatel tedy k prokázání oprávněnosti uplatněných nákladů
na základě přijatých faktur od uvedené společnosti navrhl zopakovat výslech svědka J. V. Svědek
obecně potvrdil spolupráci stěžovatele s dodavatelskými společnostmi SLOVEK STAV, s.r.o. v
likvidaci a EXTRIO s.r.o. Konkrétní zakázky či pracovníky neidentifikoval. Výslechy dalších
navržených svědků (Rastislava Kmece, Ladislava Jankoviče, Ľubomíra Galby, A. F.) byly
předmětem mezinárodního dožádání. Rastislav Kmec, jednatel společnosti EXTRIO s.r.o. byl
předvolán k výslechu na 11. 5. 2011, o tomto termínu byl uvědoměn stěžovatel a jeho zástupce,
k výslechu se nikdo nedostavil, svědek se poté dostavil k výslechu dne 17. 5. 2011 a byl
vyslechnut. Uvedl, že společnost se stěžovatelem nespolupracovala a neměla s ním žádný
obchodní vztah, stěžovatele nezná. Výslech svědka Ľubomíra Galby, jednatele společnosti Raft
holding, s.r.o. v likvidaci, byl stanoven na 28. 4. 2011, s termínem výslechu byl seznámen
zástupce stěžovatele, k výslechu se nedostavil. Svědek vypověděl, že stěžovatele nezná a žádné
obchody s ním neuskutečnil. Společnost koupil prostřednictvím likvidační firmy a nemá
k dispozici žádné doklady. Společnost po dobu jeho působení nevykonávala žádnou činnost,
žádné práce a neměla zaměstnance. Ladislav Jankovič, jednatel společností SASONA s.r.o. a Raft
holding s.r.o. v likvidaci byl předvolán na 21. 6. 2011, k výslechu se nedostavil, dožádaný správce
daně jej vyslechl v náhradním termínu, s nímž stěžovatele neseznámil. Svědek vypověděl, že
stěžovatele nezná, nemá žádné doklady, jednatelem obou společností se stal na inzerát za úplatu.
Nevěděl nic o provedení prací pro stěžovatele, o tom, kdo konkrétně práce prováděl, jakým
způsobem probíhala úhrada a kdo přebíral hotovost. Neměl k dispozici žádné písemné doklady.
Výslech svědka A. F. se nepodařilo uskutečnit, neboť na známých adresách nebyl zastižen.
48. Správce daně seznámil stěžovatele s výsledky uvedených dožádání a s průběžným
posouzením předložených listinných důkazů a výslechů svědků. Další důkazní prostředky
stěžovatel nepředložil. Stěžovatel se seznámil s výsledky kontrolních zjištění, podle nichž
neprokázal v konkrétních, správcem daně vymezených, případech přijetí dodávek od tvrzených
dodavatelů a jejich skutečnou hodnotu (z hlediska daňově uznatelných nákladů) a přijetí
zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů (ve vztahu k nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty). Na to navrhl zopakovat výslech svědků Kmece a Jankoviče. Jejich výslech se však
neuskutečnil nejprve z důvodu omluvy zástupce stěžovatele a poté z důvodu doložené pracovní
neschopnosti svědka Jankoviče, svědek Kmec se k výslechu nikdy nedostavil. Správce daně
proto stěžovatele vyzval k zajištění účasti navržených svědků (Fokta, F., Kmece a Jankoviče) u
výslechu. Stěžovatel jejich účast nezajistil. Namísto toho správci daně předložil dvě čestná
prohlášení svědků Ladislava Jankoviče a Ľubomíra Galby. V nich oba jmenovaní v rozporu se
svojí předchozí svědeckou výpovědí obecně potvrdili spolupráci se stěžovatelem v roce 2007 (se
společností Raft holding s.r.o. v likvidaci) a v roce 2008 (se společností SASONA s.r.o.), jež měla
spočívat v blíže nevymezených dodávkách materiálu a výrobě dílů z dodaného materiálu. Jen
obecně potvrdili úhradu blíže nespecifikovaných daňových dokladů stěžovatelem.
49. Z výše popsaného průběhu daňové kontroly a provedeného dokazování je zřejmé,
že správce daně nejenže průběžně stěžovatele seznamoval s veškerými zjištěními, k nimž
dospěl, ale i s hodnocením provedených důkazů. Stěžovatel měl možnost se k nim vyjádřit
a navrhnout další důkazní prostředky, aby prokázal v souladu s §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků, resp. §92 odst. 3 daňového řádu svá daňová tvrzení, tedy oprávněnost daňově
uznatelných nákladů a odpočtu daně z přidané hodnoty. To se mu v průběhu celého daňového
řízení nepodařilo. Správce daně uvedl již v počátku daňové kontroly konkrétní skutečnosti,
na jejichž základě hodnotí stěžovatelem předložené evidence jako neprůkazné, u nichž
existují opodstatněné pochyby, že jsou v rozporu se skutečností. Bylo tedy na stěžovateli,
aby svá tvrzení prokázal jinými důkazními prostředky, než svým účetnictvím. Provedené důkazy
(listiny – přijaté a vystavené faktury, pokladní doklady; výslechy svědků) totiž pochyby správce
daně nevyvrátily.
50. Správce daně a následně i finanční ředitelství se zabývaly všemi skutečnosti, jež vyšly
v řízení najevo, hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, zabývaly
se i rozpory mezi výpověďmi slyšených svědků a obsahem čestných prohlášení svědků Jankoviče
a Galby. Stěžovatel měl možnost v souladu s daňovým řádem (resp. zákonem o správě daní
a poplatků) a v něm zakotveném principu rozložení důkazního břemene (§92 daňového řádu
a §31 zákona o správě daní poplatků) tvrzené a správcem daně důvodně zpochybněné
skutečnosti prokázat, což se mu nezdařilo. Závěr, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno,
je proto správný (k uvedenému srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 10. 2014, čj. 9 Afs 48/2013 - 32 nebo ze dne 26. 9. 2012, čj. 8 Afs 14/2012 - 61).
51. Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil, že správce daně odmítal provést výslechy
svědků, což bylo důvodem, proč nezjistil skutkový stav co nejúplněji (§92 odst. 2 daňového
řádu). Opak plyne ze shora popsaného průběhu daňového řízení. Správce daně byl veden
snahou všechny stěžovatelem navržené důkazy provést, v případě některých výslechů svědků
se mu to nezdařilo proto, že stěžovatel obchodní spolupráci navázal se společnostmi, které byly
v průběhu daňové kontroly nekontaktní. Měli-li tito svědci potvrdit daňová tvrzení stěžovatele,
o nichž panovaly pochyby, byl to stěžovatel, který měl v takovém případě učinit vše pro to,
aby správce daně mohl navržené výslechy provést. Velmi přiléhavě se k této otázce vyjádřil
krajský soud, který se na stranách 8 – 11 napadeného rozsudku detailně zabýval průběhem
a výsledky dokazování, a to i proto, že stěžovatel v žalobě navrhl zopakovat výslechy některých
dříve navržených svědků (Jankoviče, Kmece, Galby). S uvedenými závěry krajského soudu
se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje, pro stručnost na ně odkazuje a nemá k nim další
doplnění. K porušení §92 odst. 2 daňového řádu správními orgány nedošlo a tato námitka
stěžovatele není důvodná.
52. Namítal-li v této souvislosti stěžovatel neúčinnost provedených výslechů svědků proto,
že se jich osobně nezúčastnil, považoval Nejvyšší správní soud tuto námitku za nepřípustnou
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. V řízení před krajským soudem ji stěžovatel neuplatnil, ač tak mohl
učinit.
53. Stěžovatel konečně z opatrnosti namítal i nesprávné právní posouzení věci krajským
soudem. Nesouhlasil s jeho závěrem, že daně (z příjmů fyzických osob a z přidané hodnoty)
mu byly doměřeny v souladu s právními předpisy. K přijetí takového závěru by krajský soud
nejprve musel posoudit zákonnost jednotlivých žalobami napadených rozhodnutí finančního
ředitelství a v každém konkrétním případě posoudit splnění zákonných předpokladů
pro uplatnění výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů, resp. nároku na odpočet daně
z přidané hodnoty. To krajský soud neprovedl.
54. Nejvyšší správní soud výše uvedl (v bodě 22), že předpoklady pro uplatnění výdajů
pro účely daně z příjmů a pro odpočet daně z přidané hodnoty nejsou shodné. O tom není sporu.
Možnost odečíst daňově uznatelné výdaje na daň z příjmů fyzických osob (§24 odst. 1 zákona
o dani z příjmů) má daňový subjekt tehdy, prokáže-li faktické provedení dané platby (výdaje), její
oprávněnost a souvislost s dosaženými příjmy. V případě uplatnění odpočtu daně z přidané
hodnoty (§72 a §73 zákona o dani přidané hodnoty) je daňový subjekt povinen tvrdit a prokázat,
že od jiného plátce této daně přijal zdanitelné plnění (v daném případě poskytnutí služby
či dodání materiálu), že je použil při uskutečnění své ekonomické činnosti a že k uskutečnění
zdanitelného plnění došlo tak, jak je deklarováno v dokladech.
55. Z uvedeného vyšel při posouzení věci také krajský soud a shledal, že tyto předpoklady
nebyly splněny ani v případě výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů, ani v případě odpočtu
daně z přidané hodnoty. Správně přitom poukázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
jejíž závěry jsou v nyní posuzované věci použitelné. Jeho závěry proto není třeba opakovat.
Nejvyšší správní soud se s nimi ztotožňuje a pouze pro doplnění uvádí, že danou stížní námitku
mohl vypořádat jen v té míře obecnosti, jak ji v kasační stížnosti uplatnil stěžovatel.
56. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře k uplatnění daňových nákladů (výdajů) vyslovil,
že „[p]rokazování uskutečnění výdaje je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad
skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani formálně perfektní účetní doklady se všemi
požadovanými náležitostmi nestačí k prokázání uskutečnění transakce v nich deklarované, není-li jimi věrohodně
prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo. Vznikne-li v průběhu daňového řízení pochybnost
o uskutečnění výdaje v tvrzené podobě, je povinností daňového subjektu, který předmětný výdaj zahrnul
do účetnictví a posléze do daňového přiznání, aby prokázal dalšími důkazy správnost svého původního tvrzení.“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, čj. 9 Afs 30/2007 - 73).
57. Obdobný závěr platí i pro nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. V případě vzniku
pochybností o uskutečnění deklarovaného plnění v tvrzené podobě je povinností daňového
subjektu, který uplatňuje nárok na odpočet v daňovém přiznání, aby prokázal dalšími důkazy,
že fakticky plnění přijal, v jakém určitém období a v jakém rozsahu, že uvedené plnění bylo
poskytnuto plátcem této daně a že právě toto plnění souvisí s následným uskutečněním jeho
vlastní ekonomické činnosti. K prokázání uskutečnění deklarované transakce ani v případě
odpočtu daně z přidané hodnoty nepostačí formálně perfektní účetní doklady se všemi
požadovanými náležitostmi, není-li jimi věrohodně prokázáno, že k uskutečnění transakce
fakticky došlo.
58. V daném případě stěžovatel z hlediska daňově uznatelných nákladů do svého účetnictví
zanesl doklady, z nichž uskutečnění plnění tak, jak bylo tvrzeno, nevyplynulo. Stejnými doklady
stěžovatel prokazoval i opodstatněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (na vstupu).
Ani v případě odpočtu uvedené daně stěžovatel neprokázal, že plnění proběhlo tak, jak bylo
v dokladech uvedeno, a že plnění uskutečnili právě ti plátci, kteří doklady vystavili. Proto správce
daně nepochybil, dospěl-li k závěru, posléze potvrzenému také finančním ředitelstvím a krajským
soudem, že nebyly splněny předpoklady pro uplatnění nákladů podle §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů, ani pro uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty podle §72 a §73 zákona o dani
z přidané hodnoty. Námitka nesprávného právního posouzení věci (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.)
tudíž neobstojí.
VI.
59. Nejvyšší správní soud uzavírá, že žádná ze stížních námitek není důvodná,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
60. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. května 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu