ECLI:CZ:NSS:2016:8.AS.121.2015:53
sp. zn. 8 As 121/2015 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci navrhovatele: GALA, a. s., se sídlem
Západní 1/75, Prostějov, zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem
Údolní 567/33, Brno, proti odpůrci: statutární město Prostějov, se sídlem úřadu
náměstí T. G. Masaryka 130/14, Prostějov, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy
č. 1/2014 – Územního plánu Prostějov, vydaného zastupitelstvem města Prostějova usnesením
ze dne 10. 6. 2014, č. 14101, o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 30. 6. 2015, čj. 66 A 2/2015 – 81,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2015, čj. 66 A 2/2015 – 81,
se zrušuje .
II. Opatření obecné povahy č. 1/2014 – Územní plán Prostějov, vydané zastupitelstvem
města Prostějova usnesením ze dne 10. 6. 2014, č. 14101, se zrušuje dnem
právní moci tohoto rozsudku v textové i grafické části v rozsahu vymezení ploch č. 0618,
0619, 0620, 0621 a 0622.
III. Odpůrce je povinen nahradit navrhovateli náklady soudního řízení ve výši
34 684 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně
navrhovatele, Mgr. Sandry Podskalské.
Odůvodnění:
I.
1. Navrhovatel se u Krajského soudu v Ostravě, který věc usnesením ze dne 12. 2. 2015,
čj. 79 A 2/2015 – 15, postoupil Krajskému soudu v Brně, domáhal zrušení opatření obecné
povahy č. 1/2014 – Územního plánu Prostějov, vydaného Zastupitelstvem města Prostějova
usnesením ze dne 10. 6. 2014, č. 14101 (dále též jen „napadené OOP“, příp. „OOP“), v části
vymezující rozvojovou oblast subcentrum Krasice, resp. rozvojovou plochu P8 v plochách
č. 0618, 0619, 0620, 0621, 0622.
II.
2. Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2015, čj. 66 A 2/2015 – 81, návrh zamítl.
Rozsudek krajského soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů,
dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost zcela odkazuje.
III.
3. Navrhovatel (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
4. Napadené OOP vymezilo v části, jejíhož zrušení se stěžovatel domáhá, rozvojovou
plochu P8 pro vznik městského subcentra Krasice. Na této rozvojové ploše se nachází i výrobní
areál stěžovatele, dříve spadající do celistvé plochy „Vp/x – zóna průmyslové výroby“. Napadené
OOP dále rozdělilo oblast výrobního areálu stěžovatele na plochy č. 0618, 0619, 0620, 0621
a 0622 se zcela odlišným určením (plochy veřejného prostranství – veřejná zeleň, plochy smíšené
obytné a plochy občanského vybavení – veřejná infrastruktura).
5. Stěžovatel rozdělil stížní námitky do pěti okruhů: nesprávné právní posouzení
nerealizovatelnosti subcentra Krasice (1.), nepřezkoumatelnost vypořádání žalobní námitky
o rozporu s §43 odst. 1 stavebního zákona (2.), soulad s úkoly a cíli územního plánování (3.),
nesprávné posouzení aktivity stěžovatele v procesu pořizování územního plánu (4.)
a neproporcionalita napadené regulace (5.).
6. V rámci prvního okruhu námitek stěžovatel poukázal na to, že odpůrce nevymezil
v rozvojové ploše P8 veřejně prospěšnou stavbu či opatření, pro jejichž uskutečnění by bylo
možné omezit vlastnické právo stěžovatele k pozemkům na daném území. Ani odůvodnění
napadeného OOP se vůbec nezabývá budoucím osudem průmyslového areálu stěžovatele,
nezmiňuje se o možnosti jeho zrušení či demolice. Budoucí realizace subcentra Krasice
na základě napadeného OOP proto není v praxi uskutečnitelná. Je-li fakticky neuskutečnitelné
správní rozhodnutí nicotné (§77 odst. 2 správního řádu), nelze mít za bezvadné ani fakticky
neuskutečnitelné opatření obecné povahy.
7. Krajský soud k námitce nerealizovatelnosti nezpochybnil, že na základě napadeného
OOP není možné vyvlastnit stěžovatelovy pozemky, ale spokojil se s tím, že konkrétní stanovení
struktury městského subcentra Krasice je podmíněno zpracováním územní studie US-01. Podle
stěžovatele ale územní studie nemůže vymezit veřejně prospěšnou stavbu nebo opatření. Krajský
soud tak v podstatě akceptoval skutečnost, že napadené OOP vymezuje jako jeden ze zásadních
prvků urbanistické koncepce záměr, který je v rozporu se stávající výstavbou a současně
nestanoví způsob, jak tento rozpor odstranit.
8. Dále měl stěžovatel za to, že vydáním napadeného OOP došlo k obcházení stavebního
zákona. Chtěl-li odpůrce nejprve prověřit možnost využití předmětných ploch pro vymezení
subcentra Krasice, měl využít institut územní rezervy. Situace nastolená napadeným OOP
má navíc faktické účinky stavební uzávěry, pokud na předmětných plochách omezuje potenciální
stavební činnost, která by byla v rozporu se stanoveným využitím území. Pro vydání územního
opatření o stavební uzávěře však nebyly splněny podmínky, zejména její stanovení
jen v nezbytném rozsahu a dočasně; k jejímu vydání by navíc byla příslušná rada odpůrce, nikoliv
jeho zastupitelstvo. S touto námitkou uplatněnou již v žalobě se krajský soud nevypořádal.
9. Potřeba vymezit namísto výrobního areálu stěžovatele umělé městské subcentrum
Krasice neplyne ani z územně analytických podkladů odpůrce (dále jen „ÚAP“). Zadání a řešení
územního plánu vychází z ÚAP, které sice nejsou závazné, ale tvoří podklad pro územně
plánovací činnost a rozhodování v území. Údaje o území vyplývající z právních předpisů nebo
stanovené na základě právních předpisů (např. vydaná rozhodnutí) již pro územně plánovací
činnost závazná jsou, odpůrce měl proto při tvorbě napadeného OOP respektovat stávající
zástavbu (pozemky a stavby tvořící výrobní areál stěžovatele a s nimi spojená pravomocná
rozhodnutí) jako limit možného využití území.
10. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že „[u]rčení, že konkrétně rozvojová
plocha P8 zahrnující mimo jiné pozemky navrhovatele je vhodná k přestavbě za účelem vytvoření subcentra
Krasice, má potom oporu v kapitole D 4.1.b) odůvodnění textové části územního plánu, kde je konstatováno,
že plocha P8 vykazuje problémy z hlediska nevhodného stávajícího funkčního využití a zároveň struktury
zástavby.“ Krajský soud tak bez dalšího převzal argumentaci odpůrce, aniž by přihlédl k tvrzením
a důkazům předloženým stěžovatelem. Předmětné pozemky a stavby stěžovatele nepředstavují
znehodnocené území, ale funkční areál nerušící průmyslové výroby. Pro jejich zařazení na území
plochy přestavby proto nebyl důvod.
11. Závěrem části věnované prvnímu okruhu námitek stěžovatel poukázal na to, že mu
napadené OOP ukládá povinnost fakticky strpět časově neomezenou stavební uzávěru
a nepodnikat žádné kroky ve vztahu k rozvoji jeho majetku. V rozporu s §173 odst. 3 správního
řádu se jedná o povinnost uloženou opatřením obecné povahy nad rámec zákona.
12. V rámci druhého okruhu námitek, tedy „nepřezkoumatelnosti vypořádání žalobní námitky
o rozporu s §43 odst. 1 stavebního zákona“, stěžovatel poukázal na to, že podle §43 odst. 1
stavebního zákona, resp. podle odst. 1 písm. c) přílohy 7 vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně
analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací
činnosti, je povinnou náležitostí textové části územního plánu urbanistická koncepce, včetně
vymezení zastavitelných ploch, ploch přestavby a systému sídelní zeleně. Napadené OOP
nesplňuje požadavek na vymezení základní urbanistické koncepce, pokud nejsou splněny
podmínky pro ukončení činnosti ve výrobním areálu stěžovatele tak, aby mohlo skutečně
vzniknout zamýšlené městské subcentrum Krasice. Toto subcentrum má přitom podle
napadeného OOP plnit funkci nejdynamičtěji se rozvíjejícího prostoru města. Krajský soud
se s touto námitkou uplatněnou již v žalobě nevypořádal (v této souvislosti stěžovatel odkázal na
judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu týkající se nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí pro nedostatek důvodů).
13. Ve třetím okruhu námitek stěžovatel zpochybnil dostatečnost odůvodnění napadeného
OOP ohledně souladu s úkoly a cíli územního plánování. I krajský soud uznal, že odpůrce
v kapitole G 3. odůvodnění napadeného OOP (str. G 10-11) pouze převzal obecná tvrzení
obsažená ve stavebním zákoně. Stěžovatel k tomu dodává, že pokud kapitola G 3.1 odůvodnění
napadeného OOP, která se má zabývat souladem s úkoly a cíli územního plánování,
pouze odkazuje na výrokovou část napadeného OOP, je takové odůvodnění nedostatečné,
protože je to naopak výrok, který má být opřen o odůvodnění. Odůvodnění napadeného OOP
je proto toliko formální a nemůže obstát (zde stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 1. 2011, čj. 1 Ao 2/2010 – 185, a ze dne 18. 9. 2008, čj. 9 Ao 1/ 2008 – 34).
Argumentace krajského soudu, který v této souvislosti uzavřel, že stěžovatel sleduje jen své
partikulární zájmy, je nepřípadná.
14. Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu o nepřípustnosti námitek proti
návrhu napadeného OOP. V průběhu pořizování napadeného OOP proběhla dvě veřejná
projednání jeho návrhu, první dne 4. 10. 2011 a druhé dne 16. 12. 2013, tedy po více než dvou
letech. Odpůrce, a následně i krajský soud, posoudil námitky podané stěžovatelem proti
napadenému OOP jako nepřípustné z důvodu jejich uplatnění až ve fázi opakovaného veřejného
projednání. Krajský soud se s ohledem na údajnou pasivitu stěžovatele ve správním řízení odmítl
zabývat proporcionalitou napadeného OOP. Podle stěžovatele tak krajský soud pouze
mechanicky aplikoval závěr plynoucí z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 11. 2010, čj. 1 Ao 2/2010 – 116, aniž by zohlednil, že podle uvedeného usnesení
při posuzování pasivity navrhovatele ve správním řízení předcházejícím přijetí opatření obecné
povahy je třeba přihlédnout ke všem individuálním okolnostem případu a vzít v úvahu práva
a povinnosti osob, jimž by zrušení daného opatření obecné povahy mohlo způsobit újmu.
15. Stěžovatel měl za to, že právní jistota třetích osob nemůže být jeho návrhem dotčena
vzhledem k tomu, že vybudování subcentra Krasice je v praxi nerealizovatelné a návrh na zrušení
napadeného OOP se týká pouze pozemků v jeho vlastnictví. Co se týče individuálních okolností
případu, krajský soud měl zohlednit nejen více než dvouletý rozestup mezi prvním a druhým
veřejným projednáním napadeného OOP, ale také skutečnost, že odpůrce ve veřejné vyhlášce
o opakovaném veřejném projednání nevymezil změny návrhu územního plánu, jejichž rozsahem
mělo být projednání omezeno. Podle stěžovatele byl upravený návrh napadeného OOP
předložen k opakovanému veřejnému projednání jako celek a takto měl být i projednán.
Povinnost upřesnit úpravy návrhu územního plánu, k nimž lze následně podávat námitky,
sice není výslovně stanovena stavebním zákonem, ale lze ji dovodit ze zásady dobré správy a byla
respektována i jinými obcemi při pořizování územních plánů.
16. Krajský soud dále argumentoval proti přípustnosti stěžovatelových námitek uplatněných
ve fázi opakovaného veřejného projednání napadeného OOP tím, že vzhledem k časové
náročnosti procesu pořizování územního plánu je nutno trvat na uplatnění zásady koncentrace
řízení. Tento závěr je podporován rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2015,
čj. 8 As 47/2015 – 44. Stěžovatel ale upozornil, že Nejvyšší správní soud v předmětném
rozsudku zdůraznil, že účelem zákonné úpravy je „projednat územní plán efektivně a v přiměřeném čase“.
S ohledem na to, že v případě napadeného OOP proběhlo opakované veřejné projednání
až po více než dvou letech od prvního projednání, nemůže argumentace koncentrací řízení
obstát.
17. Navíc stěžovatel zpochybnil, že by byl pasivní v průběhu celého správního řízení.
Námitky proti OOP totiž uplatnil. Vzhledem ke všem okolnostem daného řízení měl odpůrce
stěžovatelovy námitky posoudit jako přípustné, a to zejména s přihlédnutím k závažnému dopadu
napadeného OOP nejen do vlastnického práva stěžovatele, ale i do celkového rozvoje města.
Z těchto důvodů krajský soud pochybil, pokud dal odpůrci za pravdu v otázce nepřípustnosti
stěžovatelových námitek, a v návaznosti na to nepřistoupil k širšímu přezkumu OOP, především
co do jeho proporcionality.
18. V rámci pátého okruhu námitek se stěžovatel zabýval proporcionalitou napadeného
OOP. Posuzování proporcionality představuje pátý a poslední krok algoritmu soudního
přezkumu opatření obecné povahy, jak byl definován Nejvyšším správním soudem v rozsudku
ze dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005 – 98. Stěžovatel měl za to, že předchozími body kasační
stížnosti již prokázal nezákonnost OOP a tedy nesplnění čtvrtého kroku algoritmu přezkumu,
kterým se soud musí zabývat bez ohledu na procesní aktivitu navrhovatele v průběhu
pořizování opatření obecné povahy. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil námitky proti OOP,
byť až ve fázi opakovaného projednání návrhu, měl se krajský soud zabývat i proporcionalitou
OOP.
19. Vymezení subcentra Krasice představovalo neproporcionální zásah do práv stěžovatele
jako vlastníka pozemků a staveb nacházejících se v dané oblasti. Napadené OOP vymezilo
na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele záměr, který je v rozporu s dosavadním funkčním
využitím dotčené plochy. Důsledkem OOP je, že stěžovatel nemůže na těchto pozemcích
realizovat žádné stavby, stavební úpravy či změny ve využití budov podléhající povolení
nebo vyžadující souhlas stavebního úřadu přesto, že by realizace takových záměrů nemohla
negativně ovlivnit okolní prostředí. V posledních letech stěžovatel investoval do výrobního areálu
více než 30 mil. Kč a v rámci jeho dalšího rozvoje plánoval výstavbu textilní skladovací haly
a rozšíření výroby v rámci stávajících budov. Napadené OOP znehodnocuje již provedené
investice a znemožňuje budoucí rozvoj. Pro popsané omezení stěžovatelova vlastnického práva
a práva podnikat přitom neexistoval legitimní důvod, což vyplývá i z toho, že odpůrce nevymezil
v rámci rozvojové plochy P8 veřejně prospěšnou stavbu či opatření, pro jejichž uskutečnění by
bylo možné omezit vlastnické právo stěžovatele k pozemkům na daném území. Krajský soud
chybně dovodil veřejný zájem na vymezení subcentra Krasice odkazem na koncepci
polycentričnosti města a požadavky na rozvojové oblasti. Není-li zamýšlená realizace subcentra
možná (odst. 6 a 7 výše), nelze v ní spatřovat legitimní důvod pro zásah do práv stěžovatele.
20. Napadené OOP nesplňuje ani požadavek minimalizace zásahů do práv, protože odpůrce
mohl záměr týkající se plochy P8 vymezit tak, aby byl méně invazivní k vlastnickému právu
stěžovatele. O neproporcionalitě OOP svědčí i časová neomezenost zásahu do stěžovatelových
práv. Na tomto místě stěžovatel zopakoval, že opatření o stavební uzávěře by bylo vůči jeho
právům šetrnější, protože by bylo časově omezené. Dále upozornil, že pokud by OOP
v předmětném území vymezilo veřejně prospěšnou stavbu či opatření, měl by stěžovatel alespoň
jistotu, že nedohodne-li se na prodeji pozemků, dostane přiměřenou náhradu za omezení
vlastnického práva v následném vyvlastňovacím řízení.
IV.
21. Odpůrce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008,
čj. 2 As 49/2007 – 191, upozornil na to, že nikomu nesvědčí veřejné subjektivní právo
na neměnnost poměrů v území, v němž se nachází jeho majetek. Připuštění možnosti
urbanistických proměn je přirozenou vlastností územního plánování. Je nutné ctít kontinuitu
v rámci územního plánování, ale kontinuita nesmí znemožnit revizi existujícího stavu.
V nesouladu nově přijímané územně plánovací dokumentace s tou předchozí nelze spatřovat
nezákonnost (zde odpůrce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010,
čj. 8 Ao 2/2010 – 644).
22. V zadání OOP, které se projednávalo již v roce 2010 a bylo následně schváleno
zastupitelstvem odpůrce, byl zakotven požadavek na polycentrický systém města a stěžovatelův
výrobní areál byl označen za problém k řešení. ÚAP se sice územím, na kterém se nachází
výrobní areál stěžovatele, nezabývaly, ale již v počátečních fázích pořizování OOP toto území
bylo označeno za problematické v doplňujících průzkumech a rozborech (ve výkresu problémů
označeno jako území k revitalizaci HP-18).
23. Stěžovatel byl v průběhu pořizování OOP nečinný. Jeho aktivita začala až podáním
ze dne 19. 12. 2013. Podle odpůrce žaloba ve správním soudnictví ani podaná kasační stížnost
nemůže napravit stěžovatelovu nečinnost v průběhu projednávání OOP.
24. Dále odpůrce upozornil, že v současné době probíhá projednávání I. změny Územního
plánu Prostějov, která se týká i území, v němž se nachází výrobní areál stěžovatele. Navržené
změny reflektují původně nepřípustné námitky stěžovatele a v listopadu 2014 pořízená územní
studie pro zmenšené Subcentrum Krasice – východ navrhuje vznik subcentra mimo území
stěžovatelova areálu. Projednání návrhu I. změny OOP bylo zahájeno v říjnu 2015 a lhůta
pro podávání připomínek uplynula dne 23. 11. 2015. Odpůrce stěžovatele o všech těchto krocích
informoval a navrhované změny obě strany prodiskutovaly na jednání dne 24. 7. 2015. V kasační
stížnosti se ale o tomto vývoji stěžovatel nezmínil.
25. Odpůrce měl rovněž za to, že stěžovatel nesprávně používá pojem stavební uzávěra,
o které se vede zcela jiné řízení, a chybně chápe i institut územní rezervy. Ve zbytku
důvody uplatněné v kasační stížnosti odpovídají odůvodnění žaloby, odpůrce proto odkázal
na svá dřívější podání v řízení před krajským soudem.
26. Přezkum OOP krajským soudem odpůrce považoval za správný a souladný s kritérii
soudního přezkumu podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Ao 1/2005 – 98.
V.
27. V replice stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že stav nastolený předchozím územním
plánem nebyl neměnný, ale že nesouhlasí se způsobem, jakým OOP vymezilo subcentrum
Krasice. Pořizovatel i zpracovatel OOP vycházeli z předpokladu, že areál stěžovatele
je tzv. brownfield, který potřebuje revitalizaci. Areál ale nikdy nepřestal být funkční a nezačal
chátrat, naopak v posledních letech stěžovatel investoval do jeho rozvoje značné finanční
prostředky. Tento chybný předpoklad tvůrců územního plánu způsobil, že subcentrum Krasice
bylo vymezeno na plochách funkčního průmyslového komplexu.
28. Ve vyjádření ke kasační stížnosti odpůrce poukázal na to, že v současné době probíhá
proces pořizování I. změny OOP, podle jejíhož zadání by územní plán měl počítat s existencí
stěžovatelova areálu. Tato skutečnost ale nemá vliv na posouzení zákonnosti napadeného OOP.
Ostatně z toho důvodu krajský soud nevyhověl návrhu odpůrce na přerušení řízení do doby
vydání I. změny OOP a dále se touto skutečností nezabýval. Pokud odpůrce rozhodl o pořízení
I. změny, která má napravit pochybení ve vztahu k výrobnímu komplexu stěžovatele, v ten samý
den, kdy schválil vydání OOP, vzbuzuje to pochybnosti o kvalitě a zákonnosti předmětného
územního plánu. Schválení navržených změn navíc není jisté a i pokud by schváleny byly,
nelze vyloučit, že budou úspěšně napadeny v soudním řízení, což by vedlo k „obživnutí“
územního plánu v původní podobě.
29. Upozornil-li odpůrce na nečinnost stěžovatele v průběhu pořizování územního plánu,
stěžovatel měl za to, že v kasační stížnosti poukázal na takové nezákonnosti OOP, ke kterým
je třeba přihlédnout bez ohledu na jeho procesní aktivitu ve správním řízení, a namítl i jeho
nerealizovatelnost a nepřezkoumatelnost. Kasační stížnost navíc směřuje především proti
rozsudku krajského soudu.
30. Stěžovatel si je vědom toho, že územní rezerva a stavební uzávěra jsou instituty odlišnými
od vymezení konkrétního záměru v územním plánu. Přirovnáním k těmto institutům pouze
ilustroval důsledky, které by pro něj mělo vymezení subcentra Krasice.
VI.
31. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
32. Kasační stížnost je důvodná.
33. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou procesní pasivity stěžovatele v průběhu
přijímání napadeného územního plánu a jejích dopadů na následný soudní přezkum,
tedy čtvrtým a pátým okruhem stěžovatelových námitek (viz odst. 5 výše). Zodpovězení této
otázky má zásadní vliv na posouzení jednotlivých věcných námitek stěžovatele, k němuž soud
přistoupil následně.
34. Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu na nepřípustnost námitek proti OOP,
které stěžovatel podal až v průběhu opakovaného projednání upraveného návrhu územního
plánu ve smyslu §53 odst. 2 stavebního zákona. V této souvislosti stěžovatel vytkl krajskému
soudu „mechanickou aplikaci“ závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
čj. 1 Ao 2/2010 – 116.
35. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu o tom, že na opakovaném
veřejném projednání se upravený návrh územního plánu projedná pouze „v rozsahu těchto úprav“,
jak ostatně vyplývá ze samotného znění §53 odst. 2 stavebního zákona. Tím je zároveň určen
okruh dotčených osob, které mohou podat námitky. K námitkám, které se netýkají provedených
úprav, se proto v této fázi přijímání územního plánu nepřihlíží (srov. rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 16. 12. 2014, čj. 50 A 15/2014 – 50, Sb. NSS 3212/2015). Na tomto závěru
nic nemění skutečnost, že v posuzované věci opakované veřejné projednání proběhlo až po více
než dvou letech od prvního veřejného projednání, ani to, že vyhláška oznamující konání
opakovaného veřejného projednání pouze informovala adresáty, že námitky a připomínky
lze podávat jen v rozsahu provedených úprav, aniž by tyto úpravy upřesnila. Kasační soud
již v rozsudku ze dne 23. 9. 2013, čj. 8 Aos 2/2012 – 59, upozornil, že „[u]platnění námitek
či připomínek není jen formalitou, ale má umožnit řešit spory o využití území již ve fázi projednání návrhu
územního plánu.“ Uplatnil-li stěžovatel námitky až ve fázi, kdy k nim již nemohlo být přihlédnuto,
je zcela nedůvodná jeho argumentace, že nelze mluvit o jeho naprosté pasivitě v procesu
přijímání napadeného OOP.
36. Stěžovatel v průběhu celého řízení netvrdil žádné důvody, které by mu bránily podat
námitky proti návrhu územního plánu ve fázi prvního veřejného projednání podle §52 odst. 2
správního řádu. Pokud tedy podal námitky až ve chvíli, kdy k nim odpůrce nemohl přihlédnout,
vztahují na něj v plném rozsahu závěry usnesení čj. 1 Ao 2/2010 – 116 i navazující judikatury
týkající se soudního přezkumu opatření obecné povahy k návrhu osob, jež zůstaly v průběhu
jejich přijímání pasivní.
37. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl v usnesení čj. 1 Ao 2/2010 – 116,
že pasivita navrhovatele v průběhu přijímání napadeného opatření obecné povahy nemá vliv na
jeho procesní legitimaci. Zároveň ale zdůraznil, že „okolnosti související s podáním nebo nepodáním
námitek či připomínek soud posuzovat může (ba musí) ve fázi samotného věcného projednání návrhu, tedy při
posuzování otázky legitimace věcné (důvodnosti návrhu).“ Dále pak upřesnil, že „pokud účastník, brojící proti
procesním vadám při přijímání opatření obecné povahy, proti věcné správnosti přijatého řešení, anebo proti
neproporčním důsledkům, které plynou z opatření obecné povahy (třetí až pátý problémový okruh algoritmu), mohl
při přiměřené péči o svá práva podat věcné námitky či připomínky proti správnosti připravovaného řešení a bez
objektivních důvodů tak neučinil, nemůže Nejvyšší správní soud bez závažných důvodů porušit právní jistotu
dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územního plánu a nyní tento
územní plán respektují. Mohlo by tím docházet k situacím, že by účastníci v průběhu přípravy neaktivní měli
výhodnější postavení a jejich práva by byla chráněna ve větší míře než práva účastníků, kteří svá práva zákonem
předpokládaným způsobem hájili (vigilantibus iura).“
38. V rozsudku čj. 1 Ao 2/2010 – 185, navazujícím na výše citované usnesení rozšířeného
senátu, kasační soud vysvětlil, že za „závažné důvody“, pro které soud zruší napadené opatření
obecné povahy i přes pasivitu navrhovatele ve správním řízení, je třeba považovat „porušení
kogentních procesních a hmotněprávních norem chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem
předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy.“ Závažnost důvodů je třeba posuzovat
individuálně u každé vznesené námitky s přihlédnutím k podstatným okolnostem dané věci.
V citovaném rozsudku soud za takový závažný důvod označil mimo jiné nedostatečné vysvětlení
nemožnosti využít již vymezené zastavitelné plochy a potřeby vymezení nových zastavitelných
ploch napadeným územním plánem, který v tomto ohledu obsahoval jen zcela obecné
odůvodnění, že další plochy pro rozvoj je třeba zajistit z důvodů majetkoprávních vztahů. Norma
chránící nezastavěné území podle soudu vyjadřovala jeden z cílů územního plánování a bylo
ji třeba považovat za kogentní normu chránící zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem
předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy. Dalším závažným důvodem
pro zrušení napadeného územního plánu bylo nedostatečné odůvodnění jeho souladu s cíly
a úkoly územního plánování (§18 a §19 stavebního zákona), které bylo jen „obsahově prázdnou
parafrází“ zákonných ustanovení. Soud přitom zdůraznil, že „[p]ovinnost odůvodnit územní plán
nebo jeho změnu z hlediska souladu s cíli a úkoly územního plánování není [...] pouhou formální záležitostí,
ale naopak nutnou podmínkou pro to, aby veřejnost, dotčené orgány státní správy, okolní obce i soudy byly schopny
posoudit, zda územním plánem či jeho změnou nedochází k takovému ohrožení. Pokud odpůrce, resp. pořizovatel,
rezignuje na svou povinnost zahrnout do územního plánu či jeho změny odůvodnění souladu s cíli a úkoly
územního plánování, jedná se o pochybení, které může mít zásadní vliv na proces přijímání i obsah opatření
obecné povahy.“
39. Přestože v usnesení čj. 1 Ao 2/2010 – 116 rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
hovořil o tom, že zákonnost a proporcionalitu „není vhodné od sebe v praxi uměle oddělovat a řešit složité
doktrinální otázky rozhodnutí zákonných a současně věcně nesprávných“, pozdější judikatura se ustálila
na názoru, že proporcionalita přijatého řešení nemůže být předmětem soudního přezkumu,
nemohl-li ji pro nedůvodnou pasivitu navrhovatele posoudit odpůrce v průběhu pořizování
daného opatření obecné povahy (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 10. 2011, čj. 6 Ao 5/2011 – 43, ze dne 28. 8. 2012, čj. 1 Ao 1/2010 – 247, nebo ze dne
13. 5. 2014, čj. 6 Aos 3/2013 – 29). Tuto pozici kasační soud výstižně shrnul v rozsudku
čj. 6 Ao 5/2011 – 43: „V [...] případě, kdy by skutečným meritem soudního přezkumu mělo být vedle
přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu opatření obecné povahy se zákonem [...], zejména
přezkum obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality, však není možné po soudu
požadovat, aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu a ochrany
vlastnictví navrhovatelů, aniž by tuto úvahu před ním provedl příslušný správní orgán. [...] Nepodáním
připomínek k otázce přiměřenosti zásahu do práv navrhovatelů napadeným opatřením obecné povahy (tedy
k otázce proporcionality) bez objektivních důvodů se účastníci sami zbavili možnosti, aby jejich připomínky byly
náležitě vypořádány správním orgánem a aby poté o zákonnosti takovéhoto vypořádání rozhodl soud.“ Tuto
praxi, podle níž v případě pasivních navrhovatelů správní soudy přezkoumávají pouze zákonnost
a nikoliv i proporcionalitu přijatého řešení, potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 12. 2013,
sp. zn. I. ÚS 1472/12.
40. Přestože se tedy postupným vývojem judikatury standard přezkumu vůči pasivním
navrhovatelům relativně zpřísnil, rozhodovací praxe (včetně všech v předchozím odstavci
zmíněných rozsudků kasačního soudu) nadále setrvává na závěru, že bez ohledu na to, zda
navrhovatel podal námitky či připomínky, soud napadené opatření obecné povahy zruší
pro porušení kogentních procesních a hmotněprávních norem chránících zásadní veřejné zájmy,
které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy.
41. Nepodání námitek (či připomínek) má vliv i na nároky, které je třeba klást na odůvodnění
řešení přijatého opatřením obecné povahy. Navrhovatel, který nepodal námitky, zpravidla nemá
nárok na to, aby se odpůrce v odůvodnění územního plánu vypořádal se změnou funkčního
využití konkrétně jeho pozemků (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014,
čj. 5 Aos 3/2013 – 33). Obecnost odůvodnění územního plánu tak bude představovat zásadní
nezákonnost, pro kterou je třeba jej zrušit, jen v krajních případech, pokud by bylo natolik
nedostatečné, že by fakticky zcela chybělo (viz rozsudek čj. 6 Aos 3/2013 – 29). Takový krajní
případ kasační soud posuzoval v rozsudku ze dne 15. 4. 2015, čj. 8 Aos 5/2013 – 87, jímž shledal,
že zásadní nedostatky skutkových zjištění v průběhu pořizování napadeného opatření obecné
povahy (zde zásad územního rozvoje) a z nich plynoucí zcela nedostatečné odůvodnění změny
dosavadního stavu a odklonu od předchozí územně plánovací dokumentace představovaly
závažné důvody, pro které bylo třeba předmětné opatření obecné povahy zrušit i přes pasivitu
navrhovatele v průběhu jeho přijímání.
42. Ve vztahu k posuzované věci z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel, který byl bez
objektivních příčin v průběhu přijímání OOP pasivní, nemůže v následném soudním řízení
úspěšně namítat neproporcionalitu přijatého řešení. Soud ale musí zhodnotit jeho námitky
co do tvrzené nezákonnosti a OOP zrušit, pokud proto shledá závažné důvody ve smyslu výše
uvedené judikatury. Na rozdíl od krajského soudu Nejvyšší správní soud uzavřel, že takové
závažné důvody pro zrušení napadeného OOP byly dány.
43. Kasační soud se zabýval popořadě námitkami stěžovatele ohledně nezákonnosti OOP.
Námitky, jež stěžovatel zahrnul do prvního a druhého okruhu (nerealizovatelnost subcentra
Krasice a rozpor s §43 odst. 1 stavebního zákona, viz odst. 5 výše), spolu přímo souvisejí, soud
je proto posuzoval společně.
44. Napadené OOP vymezilo v území, kde se nachází výrobní areál stěžovatele, plochy
č. 0618, 0619, 0620, 0621 a 0622. Všechny vyjmenované plochy se nacházejí na rozvojové
ploše P8 (subcentrum Krasice) a jsou uvedeny jako plochy přestavby. Podle odůvodnění
územního plánu se jedná o „plochy uvnitř zastavěného území, které vykazují problémy z hlediska nevhodné
struktury zástavby či funkčního využití, popřípadě s oběma dvěma nedostatky zároveň. Do ploch přestaveb jsou
zahrnuty i tzv. brownfields, tj. území bývalých výrobních areálů (zejména průmyslových, zemědělských a lesních)
s dožitým využitím. Obecně lze konstatovat, že Územní plán vymezuje přestavbové plochy především uvnitř
vnějšího městského okruhu (např. asanovaná část historického jádra, výrobní a armádní brownfields), na obvodu
vnějšího městského okruhu (v souvislosti s jeho dokompletováním), při vymezení subcenter Krasice a Vrahovice
a ve prospěch urbanizace západní části Plumlovské ulice.“
45. Jako důvod vymezení ploch 0618 a 0621, se stanoveným využitím „plochy veřejného
prostranství – veřejná zeleň“, územní plán uvádí: „zajištění veřejného prostranství ve prospěch městského
subcentra“. Důvodem pro vymezení ploch 0619 a 0622, se stanoveným využitím „plochy smíšené
obytné“, bylo „nevhodné stávající funkční využití i struktura zástavby a jeho přestavba ve prospěch plochy
smíšené obytné“. U p lochy 0620, se stanoveným využitím „plochy občanského vybavení – veřejná
infrastruktura“, bylo jako důvod vymezení uvedeno „zajištění veřejného vybavení ve prospěch subcentra
v Krasicích“. Je zřejmé, že stanovené využití předmětných ploch je neslučitelné se stávající
zástavbou, kterou tvoří průmyslový výrobní areál. Územní plán se přitom s existencí výrobního
areálu nijak nevypořádává, a to ani co do bližšího odůvodnění, proč se jedná o nevhodnou
strukturu zástavby, nejde-li o tzv. brownfield (tedy nevyužívané, zanedbané území zbylé
např. po dožitých výrobních areálech), ani co do vysvětlení, jakým způsobem má být na jeho
místě realizována část plánovaného subcentra.
46. Přestože nový územní plán s sebou ze své podstaty přináší změny v území oproti
dosavadnímu stavu, nelze zcela a bez řádného odůvodnění narušit kontinuitu s předchozím
územním plánem (a faktickou situací v území). Pokud odpůrce přijal územní plán, kterým změnil
využití pozemků, na nichž se nachází fungující výrobní areál stěžovatele, měl povinnost
tuto změnu odůvodnit, včetně vysvětlení, jak hodlá plánovou změnu provést, a to bez ohledu
na to, že stěžovatel nepodal námitky proti návrhu územního plánu. Tento nedostatek odůvodnění
územního plánu, které pouze zcela obecně a povrchně hovoří ve vztahu k vymezeným plochám
přestavby o nevhodné struktuře zástavby či funkčního využití a o zahrnutí tzv. brownfileds,
svědčí o nedostatečném zjištění skutkového stavu a představuje důvod ve smyslu výše zmíněné
judikatury (srov. zejména rozsudek čj. 8 Aos 5/2013 – 87), pro který je třeba OOP zrušit.
47. Stejně tak je třeba dát za pravdu stěžovateli v tom, že vybudování subcentra Krasice
v rozsahu zahrnujícím jeho výrobní areál bylo nerealizovatelné (na této námitce stojí i třetí okruh
stěžovatelových námitek, srov. odst. 5 a 12 výše). Podmínění rozhodování o změnách v daném
území zpracováním územní studie, na něž odkazoval krajský soud, tento problém neřeší. Účelem
územní studie je podrobněji prověřit a posoudit možná řešení vybraných problémů v území.
Územní studie je nezávazná a musí být v souladu s územně plánovací dokumentací
(srov. Machačková, J. a kol.,: Stavební zákon. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013,
s. 119). Faktickým důsledkem podmínění rozhodování v území zpracováním územní studie
ve smyslu §43 odst. 2 stavebního zákona je blokace využití území (v tomto ohledu podobná
stavební uzávěře) do doby jejího zapsání do evidence územně plánovací činnosti nebo uplynutí
stanovené přiměřené lhůty. Ani řádně zpracovaná a zaevidovaná územní studie ale nemůže
vyřešit problém neslučitelnosti stávající zástavby s nově stanoveným využitím ploch. Jak správně
poukázal stěžovatel, územní studií nelze vymezit veřejně prospěšné stavby nebo veřejně
prospěšná opatření (na rozdíl od regulačního plánu, jehož vydáním lze rozhodování v území také
podmínit podle §43 odst. 2 stavebního zákona), což jsou nezbytné předpoklady pro případné
vyvlastnění. I pokud by tedy územní studie v posuzované věci dospěla k závěru, že výrobní areál
stěžovatele musí být odstraněn, aby mohlo být vybudováno plánované subcentrum, sama
o sobě tím stávající situaci nijak nevyřeší. A naopak, pokud by z územní studie vyplynulo,
že je třeba zachovat existující průmyslový areál a předmětné plochy, na kterých se nachází,
vyčlenit z plánovaného subcentra, na situaci stěžovatele by to opět nic nezměnilo. Územní studie
musí být v souladu s územním plánem a nelze jí změnit stanovené využití předmětných ploch.
Stěžovatel by tak byl nadále blokován co do údržby a rozvoje svého výrobního areálu,
který by byl neslučitelný s územním plánem stanoveným využitím ploch, na nichž se tento areál
nachází.
48. V předchozím odstavci nastíněný dopad územní studie byl ostatně potvrzen i vývojem
následujícím po vydání napadeného OOP. Jedním ze závěrů vypracované územní studie
pro oblast subcentra Krasice je doplnění stávajícího schématu „o veřejný prostor parkového typu,
jelikož není možné spoléhat na jeho vznik v prostoru výrobního závodu GALA. Tento prostor tak bude formovat
část subcentra, které je klíčové pro vyváženost celého okolí.“ Tento výstup však stav nastolený územním
plánem nijak neřeší, proto bylo třeba přistoupit ke změně územního plánu, jak na to upozornil
i odpůrce. Změna č. 1 územního plánu, dílčí změnou č. Z1/1, proto v tomto ohledu navrhuje
„respektovat stávající areál podniku GALA Prostějov v prostoru subcentra Krasice“.
49. Kasační soud uzavřel, že popsaná situace pramení z nedostatečně zjištěného skutkového
stavu (jak je poukázáno i v odst. 46 výše). Pokud by si stěžovatel například nechal zpracovat
územní studii pro oblast plánovaného subcentra Krasice již jako podklad pro navržený územní
plán, zcela by tím předešel celému problému řešenému v posuzované věci. Pokud odpůrce, navíc
bez řádného odůvodnění, vymezil plánované subcentrum v rozsahu zahrnujícím stěžovatelův
výrobní areál, aniž by vyřešil nesoulad mezi faktickým stavem a využitím daných ploch
stanoveným novým územním plánem, nedosáhl tím realizovatelnosti subcentra v předvídaném
rozsahu. Kasační soud uzavřel, že toto pochybení je závažným důvodem, pro který musí být
OOP zrušeno bez ohledu na pasivitu stěžovatele v průběhu jeho přijímání (srov. odst. 46 výše).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel se domáhá zrušení předmětného územního plánu pouze
ve vztahu k plochám, na nichž se nachází jeho výrobní areál, pro jehož existenci navíc v tomto
rozsahu nelze realizovat plánované subcentrum Krasice, nemělo by mít zrušení dané části OOP
dopad do právní jistoty dalších účastníků řízení o přijetí územního plánu ve smyslu výše
citovaného usnesení čj. 1 Ao 2/2010 – 116 (srov. odst. 37 výše).
50. Následně se soud zabýval námitkou nedostatečného odůvodnění souladu napadeného
OOP s úkoly a cíli územního plánování. Námitku shledal částečně důvodnou.
51. Stěžovatel tvrdil v kasační stížnosti, že krajský soud považoval zdůvodnění souladu OOP
s cíli a úkoly územního plánování za dostatečné, přestože zároveň sám přiznal, že v kapitole
G 3. odůvodnění OOP („Soulad s cíli a úkoly územního plánování“) jsou obsažena „pouze tvrzení
o souladu s cíli a úkoly územního plánování převzatá ze stavebního zákona“. Toto tvrzení ale není přesné.
Krajský soud podotkl, že zmíněná kapitola odůvodnění územního plánu sice skutečně obsahuje
tvrzení o souladu s cíli a úkoly územního plánování převzatá ze stavebního zákona, ale zároveň
vyzdvihl, že tato tvrzení jsou „dostatečným způsobem konkretizována ve vztahu k předmětnému územnímu
plánu (především odkazy na ostatní části územního plánu, ať už jde o koncepci prostorového uspořádání sídla,
vymezení přírodních civilizačních a kulturních hodnot, koncepci rozvoje území včetně urbanistické koncepce
apod.).“ Dále není pravdou, že krajský soud při hodnocení dostatečnosti odůvodnění souladu
s úkoly a cíli územního plánování „odkázal zejména na kapitolu G 3. 1 na str. G 10 – 11“, jak píše
stěžovatel. Krajský soud měl naopak za to, že odůvodnění OOP je v tomto směru hledat nejen
v kapitole G 3., ale především v celé kapitole D odůvodnění územního plánu („Komplexní
zdůvodnění řešení“, str. D 1 – D 194). V tomto ohledu dal Nejvyšší správní soud krajskému
soudu za pravdu.
52. Kapitola G 3. odůvodnění OOP, podle názvu věnovaná souladu s úkoly a cíli územního
plánování, je skutečně do značné míry tvořena parafrázemi §18 a 19 stavebního zákona,
což by samo o sobě jako dostatečné odůvodnění nemohlo obstát (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 1. 2010, čj. 1 Ao 2/2009 – 86, nebo výše citovaný rozsudek
čj. 1 Ao 2/2010 – 185). Nelze ale přehlédnout, že (sama o sobě prázdná) tvrzení o souladu
s úkoly a cíli územního plánování odkazují na jednotlivé části územního plánu, jimiž mají být
dané cíle a úkoly naplněny. Tím sice skutečně, jak poukazuje stěžovatel, dochází k odkazování
odůvodnění na výrok, ale v dané věci to není na škodu. Odpůrce tím dostatečně vyjádřil,
která konkrétní řešení přijatá v rámci územního plánu mají naplňovat jednotlivé zákonem
předvídané cíle a úkoly územního plánování. V podrobnostech jsou pak důvody pro přijetí
těchto konkrétních řešení vysvětleny v kapitole D odůvodnění OOP. V tomto ohledu se proto
lze ztotožnit se závěrem krajského soudu, že „nelze než v obecné rovině konstatovat, že soulad napadeného
územního plánu s cíli a úkoly územního plánování je zdůvodněn dostatečně“.
53. Na druhou stranu kasační soud již výše uzavřel, že ve vztahu k napadené části územního
plánu odpůrce zjevně vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, vymezil-li bez řádného
odůvodnění na pozemích, na nichž se nachází výrobní areál stěžovatele, plochy s nesouladným
stanoveným využitím, čímž z územně-stavebního hlediska zablokoval možnost rozvoje
stěžovatelova areálu, aniž by zároveň umožnil v daném rozsahu vytvoření subcentra Krasice,
v jehož prospěch bylo využití předmětných ploch stanoveno (zejména odst. 46 a 49 výše).
Je proto zřejmé, že odpůrce nemohl vyhovět požadavku §19 odst. 1 písm. c) stavebního zákona,
podle kterého je úkolem územního plánování „prověřovat a posuzovat potřebu změn v území, veřejný
zájem na jejich provedení, jejich přínosy, problémy, rizika s ohledem například na veřejné zdraví, životní prostředí,
geologickou stavbu území, vliv na veřejnou infrastrukturu a na její hospodárné využívání“. Pokud by odpůrce
řádně prověřil a posoudil potřebu změn v území, k posuzované problematické situaci by nedošlo.
Z tohoto pohledu tedy OOP nebylo v souladu s citovaným úkolem územního plánování.
54. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek krajského
soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dále zjistil, že již v řízení před krajským
soudem byly důvody pro zrušení napadené části opatření obecné povahy, proto postupoval podle
§110 odst. 2 písm. b) s. ř. s. a druhým výrokem zrušil též předmětnou část opatření obecné
povahy, a to ke dni právní moci tohoto rozsudku (viz přiměřeně §101d odst. 2 s. ř. s.).
55. Tímto rozsudkem je řízení před správními soudy skončeno, Nejvyšší správní soud
proto rozhodl rovněž o celkových nákladech soudního řízení (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
Podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Procesně úspěšným byl v dané věci navrhovatel, protože výsledkem řízení
před správními soudy bylo zrušení napadené části opatření obecné povahy.
56. Náklady řízení o kasační stížnosti zahrnují zaplacený soudní poplatek ve výši 5000 Kč,
náklady spojené se zastoupením za dva úkony právní služby po 3100 Kč (podání kasační stížnosti
a repliky k vyjádření odpůrce) a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý
z těchto úkonů [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 advokátního tarifu].
Náklady zastoupení tedy činí 6800 Kč. Tuto částku soud zvýšil podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku
1428 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je zástupce stěžovatele jako plátce povinen
odvést. Celková výše nákladů řízení o kasační stížnosti činí 13 228 Kč.
57. Náklady řízení před krajským soudem zahrnují zaplacený soudní poplatek ve výši
5000 Kč, náklady spojené se zastoupením za 4 úkony právní služby po 3100 Kč (převzetí
a příprava zastoupení, podání návrhu na zrušení části opatření obecné povahy, podání repliky
a podání vyjádření k duplice odpůrce) a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
za každý z těchto úkonů [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 3
advokátního tarifu]. Náklady zastoupení tedy činí 13 600 Kč. Tuto částku soud zvýšil podle §57
odst. 2 s. ř. s. o částku 2856 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je zástupce
stěžovatele jako plátce povinen odvést. Celková výše nákladů řízení před krajským soudem činí
21 456 Kč.
58. Odpůrce je tedy povinen nahradit navrhovateli náklady soudního řízení ve výši celkem
34 684 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně navrhovatele
Mgr. Sandry Podskalské.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. března 2016
JUDr. Jan Passer
předseda senátu