ECLI:CZ:NSS:2016:8.AS.123.2015:48
sp. zn. 8 As 123/2015 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobkyně: MAXIMA
pojišťovna, a. s., se sídlem Italská 1583/24, Praha 2, zastoupené Mgr. Petrem Kovaříkem,
advokátem se sídlem Italská 1583/24, Praha 2, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem
Na Příkopě 28, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. M. T., proti rozhodnutí
bankovní rady České národní banky ze dne 11. 10. 2012, čj. 2012/2977/110, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2015, čj. 3 Af 39/2012 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Česká národní banka rozhodnutím ze dne 20. 7. 2012, čj. 2012/6814/570, uložila
žalobkyni povinnost provést ve stanovené lhůtě změnu v osobě generálního ředitele odvoláním
Ing. M. T. z této funkce a dále povinnost nahradit náklady řízení. Bankovní rada České národní
banky (dále jen „bankovní rada“) rozhodnutím ze dne 11. 10. 2012, čj. 2012/2977/110 (dále také
„napadené rozhodnutí“), zamítla rozklad žalobkyně (dále také „pojišťovna“) a potvrdila
rozhodnutí žalované.
II.
2. Žalobkyně napadla rozhodnutí bankovní rady žalobou u Městského soudu v Praze,
který v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Městský soud shodně s bankovní
radou uzavřel, že u generálního ředitele nebyla zhojena překážka volitelnosti
ve smyslu §38l odst. 5 obchodního zákoníku jako předpoklad splnění podmínky vyplývající
z §8 odst. 1 písm. b) zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví (dále jen „zákon
o pojišťovnictví“). K dalším žalobním bodům vyslovil již jen stručné závěry, protože jejich
případná opodstatněnost nemohla mít vliv na výsledek řízení. Rozsudek městského soudu je,
stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, dostupný na www.nssoud.cz
a Nejvyšší správní soud na něj pro stručnost zcela odkazuje.
III.
3. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku městského soudu kasační
stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
4. Nesouhlasila s výkladem §38l obchodního zákoníku, ke zhojení překážky volitelnosti
u osoby generálního ředitele při posuzování jeho důvěryhodnosti podle §8 odst. 1 písm. b)
zákona o pojišťovnictví. Nesouhlasila ani s interpretací vzájemného poměru §8 zákona
o pojišťovnictví a §38l obchodního zákoníku. Považovala za rozporné se smyslem zákona,
aby generálního ředitele do funkce zvolila její valná hromada, přestože podle čl. 5 odst. 3 písm. f)
stanov pojišťovny generálního ředitele jmenuje a odvolává představenstvo. Podle stěžovatelky
bylo třeba §38l odst. 5 obchodního zákoníku pojednávající o odpadnutí překážky volitelnosti
vyložit tak, že rozhoduje orgán společnosti, který jmenuje (volí) osobu, jíž se překážka týká.
5. Stěžovatelka splnila požadavky §38l odst. 5 obchodního zákoníku. Snažila se zachovat
smysl právní úpravy a garantovat práva a povinnosti všech zúčastněných. Valnou hromadu
nechala posoudit a následně hlasováním zhojit překážku volitelnosti u kandidáta na generálního
ředitele. Samotnou volbu uskutečnilo v souladu se stanovami představenstvo pojišťovny poté,
co posoudilo schopnosti kandidáta na tuto funkci z pohledu §38l odst. 1 obchodního zákoníku
i z hlediska splnění podmínek podle §11 odst. 4 a 5 zákona o pojišťovnictví. Výklad
§38l odst. 5 obchodního zákoníku nemůže vést k rozšíření pravomoci valné hromady,
resp. dozorčí rady pojišťovny volit generálního ředitele namísto představenstva. Vyslovil-li
městský soud takový závěr, byl povinen uvést právní normu, z níž tento přenos kompetencí mezi
orgány pojišťovny dovodil.
6. Dále stěžovatelka nabídla alternativní výklad §13 odst. 6 písm. c) zákona o pojišťovnictví
(pojednávající o povolení k provozování pojišťovací činnosti), podle nějž by se vůbec neměla
posuzovat důvěryhodnost generálního ředitele jako osoby s účastí na řízení pojišťovny.
Hodnoceno by mělo být pouze, zda kandidát splňuje požadovanou kvalifikaci a potřebnou praxi
pro řádné řízení pojišťovny. Ing. T. splňoval tyto předpoklady lépe, než jiní uchazeči.
7. Uložení povinnosti změnit osobu generálního ředitele stěžovatelka považovala
za porušení ústavního práva na svobodnou volbu a výkon povolání podle čl. 26 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“), které nelze omezit extenzivním či analogickým
výkladem zákona. Ve vedoucích pozicích pojišťoven (i v představenstvech a dozorčích radách)
působí osoby, u nichž je dána překážka volitelnosti dle §38l odst. 1 obchodního zákoníku.
Žalovaná by měla v souladu s §2 odst. 4 správního řádu stejné případy posuzovat obdobně.
8. Ze zápisu z mimořádné valné hromady pojišťovny ze dne 6. 1. 2012 vyplývají
kompetence valné hromady i představenstva při volbě generálního ředitele. Je v něm uvedena
i podstata nevolitelnosti Ing. M. T. jako kandidáta na tuto funkci. Tento zápis lze interpretovat i
tak, že valná hromada hlasováním rozhodla nejen o zhojení překážky volitelnosti u tohoto
kandidáta, ale provedla současně i jeho volbu.
9. Stěžovatelka nesouhlasila ani s věcným posouzením důvěryhodnosti generálního ředitele
podle §8 odst. 3 zákona o pojišťovnictví. Městský soud nevyslovil vlastní závěry a v podstatě
odkázal na argumentaci bankovní rady. Přihlížel přitom k předchozímu působení Ing. T.
ve funkci generálního ředitele a předsedy představenstva pojišťovny v době zavedení nucené
správy v roce 2001 i k jeho odpovědnosti za investice na pozici ředitele pro strategický rozvoj.
Soud naopak nezohlednil délku doby, která mezitím uplynula. Uvedené skutečnosti
proto nemohou být překážkou pro nynější výkon funkce. Ing. T. přes odvolání z funkce
generálního ředitele v době zavedení nucené správy zůstal až do konce roku 2007 předsedou
představenstva. Žalovaná nepožadovala změnu předsedy představenstva. Ani ministerstvo
financí, které dříve vykonávalo dohled nad činností pojišťoven, v rámci rozhodování
o tzv. přelicencování stěžovatelky neshledalo u osoby generálního ředitele nedostatky. Pozitivní
stránky výkonu činnosti Ing. T. v orgánech pojišťovny z této doby nebyly zohledněny
při posouzení jeho důvěryhodnosti.
10. Městský soud nezhodnotil správně ani odpovědnost Ing. T. za nevýhodné investice na
pozici ředitele pro strategický rozvoj. Neuvedl, o jaké důkazy opřel své závěry,
mj. o nevýhodnosti investic a neobezřetném počínání. Před jmenováním do funkce generálního
ředitele Ing. T. působil jako ředitel pro strategický rozvoj a člen investiční komise,
která je poradním orgánem představenstva. Stanovisko této komise má pouze doporučující
charakter. V zápisech ze zasedání komise o investicích do fondu Allegro a nákupu akcií
společnosti Kovoprojekta Brno a. s. ve dnech 28. 11. 2011 a 29. 11. 2010 není uvedeno
stanovisko Ing. T. k uvedeným akvizicím. Není proto zřejmé, jaký postoj k nákupům zastával, ani
že se z jeho strany jednalo o neobezřetné jednání. Nebylo-li rozhodnutí o nevýhodných
investicích přičítáno k tíži členům představenstva, nemůže být přičítáno k tíži ani členovi orgánu
s poradním hlasem.
11. Chybné je i posouzení (ne)možnosti vykonat rozhodnutí žalované, jež ukládá stěžovatelce
povinnost provést změnu v osobě generálního ředitele „tak, že odvolá Ing. M. T.“. V právní
terminologii má slovní spojení „odvolat z funkce“ jednoznačný a přesný význam. Přesnou
formulaci je tedy třeba vyžadovat i ve výroku rozhodnutí žalované. V daném případě
podle pracovní smlouvy nebylo možno funkci generálního ředitele odvoláním ukončit. Slovní
spojení „odvolat z funkce“ nelze vykládat tak, že jde o obecně formulovaný imperativ k ukončení
funkce. Žalovaná měla formulovat výrok svého rozhodnutí způsobem nepřipouštějícím různé
interpretace a pokud tak neučinila, soud jí měl uvedený nedostatek vytknout.
IV.
12. Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Argumentaci stěžovatelky týkající se výkladu
§38l obchodního zákoníku považovala za účelovou a nelogickou. Z rozsudku městského soudu
neplyne, že předpokladem odstranění překážky volitelnosti bylo zvolení generálního ředitele
do funkce valnou hromadou pojišťovny. I kdyby bylo možno překážku volitelnosti takto zhojit,
nemůže tím být negována a nahrazována úloha orgánu dohledu při posouzení důvěryhodnosti
osoby generálního ředitele podle §8 odst. 1 a 3 zákona o pojišťovnictví. Ve veřejnoprávní rovině
takové rozhodnutí nemůže žalovanou jako orgán dohledu vázat.
13. Stížní námitka týkající se porušení ústavně zaručeného práva na svobodnou volbu
a výkon povolání dle čl. 26 Listiny je novým, dříve neuplatněným, tvrzením. Navíc se porušení
tohoto práva může dovolávat pouze Ing. T., nikoliv stěžovatelka. Veřejným zájmem je, aby se na
řízení finanční instituce podílely důvěryhodné osoby. Odepření přístupu do dané funkce
nedůvěryhodné osobě nelze považovat za porušení tvrzeného ústavního práva.
14. Důvodná není ani námitka, že žalovaná při posouzení překážky volitelnosti nepostupuje
jednotně vůči různým osobám ve vedoucích funkcích pojišťoven. Stěžovatelka neuvedla,
o které osoby se jedná a řízení se netýkalo jiných osob než generálního ředitele.
15. Městský soud nepochybil, pokud při posouzení důvěryhodnosti generálního ředitele dílem
odkázal na závěry bankovní rady. Vedle toho totiž na základě správního spisu uvedl i vlastní
úvahy ke konkrétním případům neobezřetnosti v investiční činnosti pojišťovny v době působení
Ing. T. na pozici ředitele pro strategický rozvoj a člena investiční komise. Ty se týkaly nabývání
podílových listů ve fondu Allegro a akvizice společnosti Kovoprojekta Brno, a. s. Soud poukázal i
na působení Ing. T. v letech 2008 – 2010 v orgánech společnosti Oleofin, a. s., a STZ, a. s., na
jejichž majetek byl následně prohlášen konkurs. Připustil proto možnost přihlédnout při
posouzení důvěryhodnosti i k působení dané osoby ve vedoucích funkcích pojišťovny v době
zavedení nucené správy. S ohledem na veškeré okolnosti případu potvrdil závěr bankovní rady, že
generálního ředitele stěžovatelky nelze považovat za osobu důvěryhodnou ani podle §8 odst. 3
zákona o pojišťovnictví. Důsledky pochybení z minula v čase slábnou, ale byla-li následována
dalšími, lze při komplexním hodnocení důvěryhodnosti přihlédnout i k pochybením ze
vzdálenější minulosti.
16. K námitce nevykonatelnosti výroku rozhodnutí žalovaná poukázala
na §95 odst. 2 zákona o pojišťovnictví. Podle něj nařídí pojišťovně provedení změny v osobě
s účastí na řízení v závislosti na povaze a závažnosti zjištěných nedostatků. V tomto případě
žalovaná nařídila provést tuto změnu odvoláním Ing. T. z funkce. Slovem „odvolá“ neměla
žalovaná na mysli odvolání jako konkrétní způsob ukončení pracovního poměru ve smyslu
§73 zákoníku práce, nýbrž obecnou povinnost stěžovatelky učinit kroky, aby jmenovaný nadále
nevykonával funkci generálního ředitele. Tak výrok rozhodnutí vyložil i městský soud.
Stěžovatelka zjevně výroku rozhodnutí také porozuměla. Uloženou povinnost provedla tak,
že dosavadního generálního ředitele převedla na pozici ředitele pro strategické řízení.
17. Nad rámec stížních námitek žalovaná doplnila, že osobu Ing. T. posuzovala
již v minulosti v souvislosti s jeho působením v představenstvu stěžovatelky a shledala, že není
osobou, která s ohledem na svoji dosavadní praxi dává jistotu obezřetného řízení pojišťovny.
Nesouhlas žalované s jeho působením v představenstvu pojišťovny byl předmětem samostatného
soudního přezkumu.
V.
18. Kasační stížnost není důvodná.
19. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval výkladem §38l obchodního zákoníku z hlediska
odklizení překážky volitelnosti u generálního ředitele stěžovatelky, který je pro posouzení věci
zásadní.
20. Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti. Stěžovatelka přípisem ze dne
17. 1. 2012 sdělila žalované v souladu s §23 odst. 1 písm. b) zákona o pojišťovnictví,
že do funkce generálního ředitele jmenovala Ing. T. Žalovaná ji vyzvala k předložení dokumentů
k jeho osobě podle §15 zákona o pojišťovnictví. Požadovala také doplnění dalších skutečností o
jeho působení u stěžovatelky v době zavedení nucené správy (v roce 2001), v představenstvu
společnosti Oleofin, a. s. (v době od 29. 5. 2008 do 15. 12. 2009) a v dozorčí radě společnosti
STZ, a. s. (v době od 22. 10. 2008 do 27. 5. 2010), neboť na majetek uvedených společností byl
v roce 2010 prohlášen konkurs. Stěžovatelka k působení Ing. T. v uvedených společnostech
sdělila, že se zabývala splněním zákonných podmínek kandidáta na funkci generálního ředitele
včetně překážky výkonu funkce dle §38l obchodního zákoníku. Překážku volitelnosti zhojila dne
6. 1. 2012 valná hromada v souladu s §38l odst. 5 obchodního zákoníku, představenstvo
pojišťovny poté souhlasilo se jmenováním generálního ředitele do funkce. Stěžovatelka doložila
zápisy z jednání mimořádné valné hromady a představenstva ze dne 6. 1. 2012. Poté žalovaná dne
10. 5. 2012 oznámila stěžovatelce zahájení správního řízení o uložení opatření k nápravě podle §
95 odst. 5 odst. 1 a 2 zákona o pojišťovnictví, které vyústilo ve vydání rozhodnutí ukládající
stěžovatelce provést změnu v osobě generálního ředitele.
21. Generální ředitel je nepochybně osobou s účastí na řízení pojišťovny ve smyslu
§3 odst. 6 písm. j) zákona o pojišťovnictví. Na údaje o této osobě [§15 odst. 1 písm. c) zákona
o pojišťovnictví] se vztahuje informační povinnost stěžovatelky podle §23 odst. 1 písm. b) téhož
zákona. Stěžovatelka je povinna doložit tyto údaje doklady o dosaženém vzdělání, o praxi
uvedené osoby a o její důvěryhodnosti [viz §15 odst. 2 písm. d) zákona o pojišťovnictví].
22. Za důvěryhodnou se podle §8 odst. 1 zákona o pojišťovnictví považuje fyzická osoba,
která splňuje a) podmínky trestněprávní bezúhonnosti, b) další podmínky stanovené pro výkon
funkce člena představenstva akciové společnosti podle obchodního zákoníku. Pod pojem
důvěryhodnosti podle písmene b) uvedeného ustanovení spadá i předpoklad volitelnosti
posuzované osoby ve smyslu §38l obchodního zákoníku.
23. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že se u osoby s účastí na řízení, včetně
generálního ředitele, neposuzuje důvěryhodnost podle §8 zákona o pojišťovnictví. Vzhledem
k dikci §23 odst. 1 písm. b) zákona o pojišťovnictví v návaznosti na §15 odst. 2 písm. d)
téhož zákona se kromě členů statutárních a kontrolních orgánů pojišťovny důvěryhodnost
posuzuje i u osob s účastí na řízení pojišťovny. Důvěryhodnost generálního ředitele, jako osoby
ovlivňující řízení a hospodaření pojišťovny, je zákonnou podmínkou výkonu jeho funkce.
Žalovaná posuzuje splnění uvedené podmínky, proto se zabývá i předpoklady pro výkon funkce
člena představenstva akciové společnosti.
24. Tyto předpoklady jsou upraveny zejména v §38l odst. 1 obchodního zákoníku,
podle nějž „statutárním orgánem, členem statutárního nebo jiného orgánu právnické osoby,
která je podnikatelem, nemůže být ten, kdo vykonával kteroukoli ze srovnatelných funkcí v právnické osobě,
na jejíž majetek byl prohlášen konkurs. Totéž platí, byl-li insolvenční návrh podaný proti takové právnické osobě
zamítnut pro nedostatek majetku“.
25. Kandidát na generálního ředitele nesplňoval požadavky §38l odst. 1 obchodního
zákoníku z důvodu svého působení v představenstvu společnosti Oleofin, a. s., a v dozorčí radě
společnosti STZ, a. s., na jejichž majetek byl v rozhodné době (§38l odst. 2 a 3 obchodního
zákoníku) prohlášen konkurs. Odstranění dané překážky bylo předmětem jednání mimořádné
valné hromady pojišťovny dne 6. 1. 2012, neboť ji podle stěžovatelky bylo možno zhojit
postupem dle §38l odst. 5 obchodního zákoníku. Nejvyšší správní soud tomuto názoru
nepřisvědčil.
26. Při posouzení uvedené otázky je stěžejní výklad §8 odst. 1 písm. b) zákona
o pojišťovnictví, který odkazuje na podmínky stanovené pro výkon funkce člena představenstva
akciové společnosti. Tyto podmínky jsou upraveny právě v §38l odst. 1 obchodního zákoníku.
Ustanovení §38l odst. 5 obchodního zákoníku, jehož se dovolává stěžovatelka, vymezuje
předpoklady, za nichž lze od nedostatků ve volitelnosti do funkce člena představenstva akciové
společnosti odhlédnout a za nichž je možno se vyhnout negativním důsledkům nesplnění
podmínky volitelnosti podle §38l odst. 1 obchodního zákoníku.
27. Závěr o nemožnosti aplikovat §38l odst. 5 obchodního zákoníku pro účely posouzení
důvěryhodnosti fyzické osoby plyne především ze skutečnosti, že §8 odst. 1 písm. b) zákona
o pojišťovnictví odkazuje na podmínku volitelnosti upravenou v obchodním zákoníku, nikoliv
však na možné způsoby odstranění překážky volitelnosti. Ustanovení §38l odst. 5 obchodního
zákoníku proto nelze při posouzení podmínky volitelnosti v rámci hodnocení důvěryhodnosti
použít.
28. Z důvodové zprávy k zákonu o pojišťovnictví plyne, že „[z]ákladním cílem navrhovaného
zákona je tak vytvořit odpovídající předpoklady pro zabezpečení maximální ochrany spotřebitele pojišťovacích
služeb prostřednictvím efektivního dohledu nad jejich soukromými provozovateli, který by měl být vyvážen
komerční svobodou nabídky a výběru těchto služeb, a to s plnohodnotným využitím.“
29. Právní úprava vychází z principu co možná největší ochrany spotřebitelů pojišťovacích
služeb, poskytovaných pojišťovnami jako subjekty soukromého práva, v oblasti pojišťovnictví
regulovaného do značné míry normami veřejného práva. Tohoto účelu je dosaženo zakotvením
dohledové činnosti nad působením pojišťoven správními orgány, ale také nastavením striktních
podmínek výkonu pojišťovací činnosti nejen u pojišťoven, ale i u osob v „řídících“ funkcích.
Takovou podmínkou je u uvedených osob i požadavek na jejich důvěryhodnost podle §8 zákona
o pojišťovnictví.
30. Důvodová zpráva k §8 zákona o pojišťovnictví výslovně uvádí, že „jednou ze základních
podmínek výkonu činností rozhodujících nebo významných pro zajištění obezřetného řízení pojišťovny
nebo zajišťovny je prokázání důvěryhodnosti fyzické osoby, která je oprávněna takovou činnost vykonávat.
Tato důvěryhodnost spočívá jednak v trestně právní bezúhonnosti a jednak v její profesní, podnikatelské
důvěryhodnosti.“
31. Smyslem a účelem právní úpravy je nejen zajištění ochrany a stability fungování celého
pojišťovacího trhu, ale také ochrana subjektů, kteří na něm působí či se jej účastní. Toho
se dosahuje mimo jiné nastavením „kvalifikačních“ požadavků u osob, které ovlivňují stabilitu
trhu ze své pozice v pojišťovně. Účelem právní úpravy a úmyslem zákonodárce je mj. ochrana
spotřebitele a zajištění stability pojišťovacího trhu, na němž se nakládá s velkým objemem
finančních prostředků třetích osob (především pojištěnců). „Jistotu“ či „stabilitu“ řádného řízení
a obezřetného výkonu pojišťovací činnosti nelze očekávat od osob, které působily
ve společnostech v insolvenčním řízení završeném prohlášením konkursu. Možnost zhojení
nedostatku volitelnosti u osoby generálního ředitele způsobem provedeným stěžovatelkou
by byla v rozporu s účelem a smyslem právní úpravy.
32. V nyní posuzované věci je tedy nerozhodné, zda se dne 6. 1. 2012 sešla mimořádná valná
hromada stěžovatelky, která měla hlasováním „zhojit“nedostatek volitelnosti u kandidáta
na generálního ředitele.
33. Městský soud vyšel, stejně jako bankovní rada, při posouzení této otázky z nesprávného
předpokladu o zhojitelnosti nedostatku podmínky stanovené v §8 odst. 1 písm. b) zákona
o pojišťovnictví v návaznosti na §38l odst. 1 a 5 obchodního zákoníku. Dovodil-li však,
že překážka volitelnosti u osoby generálního ředitele nebyla zhojena, dospěl ke správnému
závěru, že generálního ředitele pojišťovny nebylo možné v posuzované věci považovat
za důvěryhodnou osobu.
34. Závěry městského soudu týkající se překážky volitelnosti a nesplnění podmínky
důvěryhodnosti podle §8 odst. 1 písm. b) zákona o pojišťovnictví v převážné míře obstojí. Dílčí
nesprávnost vztahující se k přípustnosti aplikace §38l odst. 5 obchodního zákoníku
pak neovlivnila zákonnost napadeného rozsudku.
35. Vzhledem k výše uvedenému nebyla zákonnost napadeného rozsudku dotčena ani tím,
že městský soud pojednal o dalších žalobních bodech týkajících se posouzení dalších předpokladů
důvěryhodnosti podle §8 odst. 3 zákona o pojišťovnictví jen stručně. Bez ohledu na to,
zda by městský soud dovodil důvodnost těchto žalobních bodů, totiž výsledek soudního řízení
nemohl být jiný.
36. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že městský soud nevybudoval vlastní
argumentační linii k žalobním bodům o působení Ing. T. v době zavedení nucené správy
v pojišťovně a při neobezřetných investicích pojišťovny v době jeho působení na pozici ředitele
pro strategický rozvoj a člena investiční komise v rámci posouzení jeho důvěryhodnosti
z pohledu §8 odst. 3 zákona o pojišťovnictví. Z obsahu žaloby a ze správního spisu
totiž vyplynulo, že žalobní námitky se v zásadě shodují s námitkami stěžovatelky v rozkladu
proti rozhodnutí žalované (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
čj. 8 Afs 75/2005 – 130: „[t]akový krok sám o sobě ale nelze zapovědět, neboť je-li rozhodnutí žalovaného
důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou
a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami
odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž
nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“ ).
37. Městský soud navíc pouze nepřebral stanoviska bankovní rady, ale připojil k nim i svoji
vlastní, jakkoliv stručnou, právní argumentaci (viz strany 10 - 11 napadeného rozsudku). Nejvyšší
správní soud pak shledal žalobní námitky vztahující se k posouzení důvěryhodnosti
podle §8 odst. 3 zákona o pojišťovnictví za dostatečně vypořádané.
38. Stěžovatelka namítla také porušení práva na svobodnou volbu povolání a práva
podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, zakotveného v čl. 26 Listiny.
K byť i jen hypotetickému zásahu do tohoto práva však nemohlo dojít u stěžovatelky,
ale pouze u Ing. T., jako jeho nositele. Ten se ochrany nedovolal. Stěžovatelka současně
pominula čl. 26 odst. 2 Listiny, podle kterého zákon může stanovit podmínky a omezení
pro výkon určitých povolání nebo činností. Ze shora pospaných důvodů to platí i v nyní
posuzované věci.
39. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se nedostatků, jichž se žalovaná
měla dopustit při aplikaci §2 odst. 4 správního řádu. Podle stěžovatelky žalovaná posuzuje
rozdílně případy osob v obdobném postavení (členů představenstva či dozorčích rad).
Stěžovatelka však neuvedla žádné konkrétní příklady, na jejichž základě by soud mohl učinit
takový závěr. Soud proto nemohl takto obecně formulovanou výhradu blíže vyhodnotit.
40. Poslední stížní námitka se týkala nemožnosti vykonat rozhodnutí, kterým žalovaná
uložila stěžovatelce změnit osobu generálního ředitele „tak, že odvolá Ing. M. T.“. Jakkoliv Nejvyšší
správní soud této námitce zčásti přisvědčil, neshledal závěry městského soudu natolik
nesprávnými, aby vedly k nezákonnosti jeho rozsudku.
41. K vykonatelnosti výroku rozhodnutí žalované stačilo uložení povinnosti stěžovatelce
změnit ve stanovené lhůtě osobu generálního ředitele. V řízení před žalovanou nebyl řešen
konkrétní právní vztah generálního ředitele ke stěžovatelce, resp. nebyl zkoumán a posuzován
vznik a možnosti zániku jeho pracovního poměru k pojišťovně. Výrok, podle kterého měla
pojišťovna provést změnu generálního ředitele jeho odvoláním, proto nebyl vhodný. Byl-li užit
jako terminus technicus, nevyšel z obsahu dokazování žalovanou. Byl-li užit jako obecný termín,
jak tvrdila žalovaná, mohl být s ohledem na současnou existenci odborného termínu s přesným
významem zavádějící.
42. Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl, že sama stěžovatelka ve stanovách i v Příloze
č. 3 k Vnitřnímu předpisu Ř-03/2010-Organizačnímu řádu, který byl součástí příloh správního
spisu, uvedla, že generální ředitel je „jmenován“ představenstvem. Toto představenstvo na svém
zasedání dne 6. 1. 2012 „schválilo jmenování“ generálního ředitele do funkce. Stěžovatelka
však není subjektem, který může osobu do funkce generálního ředitele jmenovat
podle §3 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“). Proto nelze
výkon této funkce ukončit odvoláním podle §73 zákoníku práce. I stěžovatelka se tedy dopustila
pochybení ve formulaci způsobu ustanovení generálního ředitele do funkce. Jakkoliv
to neospravedlňuje pochybení žalované při formulaci výroku rozhodnutí, vlastní nedůslednost
stěžovatelky v jejích vnitřních dokumentech (stanovách, Organizačním řádu) svědčí o příčinách,
za nichž ke zvolené formulaci výroku žalovanou pravděpodobně došlo.
43. Povinnost provést změnu v osobě generálního ředitele podle §95 odst. 1 a 2 zákona
o pojišťovnictví ovšem žalovaná uložila správně. Pochybením bylo pouze vyslovení konkrétního
způsobu, jímž má k této změně dojít. Městský soud nemůže změnit výrok správního rozhodnutí
(srov. §78 s. ř. s.). Nepochybil však, přihlédl-li v daném případě ke smyslu uloženého opatření
k nápravě a nepovažoval formulační nedůslednost výroku rozhodnutí (o způsobu ukončení
funkce generálního ředitele odvoláním) za vadu, která by působila nezákonnost správního
rozhodnutí. Smyslu uloženého opatření k nápravě porozuměla i stěžovatelka, která v souladu
se zákoníkem práce ukončila působení generálního ředitele ve funkci výpovědí, jak žalované
oznámila podáním ze dne 3. 9. 2012. I z toho je zjevné, že pochybení ve výroku napadeného
rozhodnutí nebylo překážkou bránící stěžovatelce ve splnění uložené povinnosti.
44. Nejvyšší správní soud uzavřel, že rozsudek městského soudu v kasačním přezkumu
obstojí a shora vytknutá dílčí pochybení neovlivňují jeho zákonnost. Kasační soud proto kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
45. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední
činnosti nevznikly.
46. Osoba zúčastněná na řízení nemá podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. dubna 2016
JUDr. Jan Passer
předseda senátu