ECLI:CZ:NSS:2016:8.AZS.35.2016:36
sp. zn. 8 Azs 35/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Y. R., zastoupeného
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 7. 3. 2013, čj. MV-4841-5/SO-2013, o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 20. 1. 2016, čj. 15 A 41/2013 – 41,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2016, čj. 15 A 41/2013 - 41,
se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 7. 3. 2013, čj. MV-4841-5/SO-2013 zamítla odvolání
žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ze dne
5. 11. 2012, čj. OAM-3629-14/TP-2012, jímž byla podle §75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), zamítnuta žalobcova žádost o povolení k trvalému pobytu podaná podle
§68 zákona o pobytu cizinců.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Ten rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, čj. 15 A 41/2013 - 41, zrušil rozhodnutí žalované
i prvostupňového správního orgánu z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávné aplikaci §68
odst. 3 věty poslední zákona o pobytu cizinců. Rozsudek krajského soudu je, stejně jako všechna
dále citovaná rozhodnutí správních soudů, dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto
místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností
opírající se o kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[4] Namítla nezákonnost rozsudku krajského soudu, kterou spatřovala v nesprávném výkladu
§68 odst. 3 věty poslední zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem
krajského soudu, že pro zachování nepřetržitosti pobytu lze prominout nepřítomnost cizince
na území republiky ze závažných důvodů opakovaně, není-li delší než 12 měsíců. Naopak měla
za to, že z §68 odst. 3 věty poslední zákona o pobytu cizinců plyne, že v průběhu rozhodného
období 5 let předcházejících žádosti o povolení k trvalému pobytu, lze zohlednit pouze jedno
takové období nepřítomnosti cizince na území republiky. To stěžovatelka dovozuje z jazykového
výkladu sporného ustanovení, v němž je užito jednotné číslo. Tedy nepřítomnost pobytu cizince
na území republiky, má-li být zachována nepřetržitost doby jeho pobytu, lze ze závažných
důvodů zohlednit pouze jedinkrát za dobu 5 let nepřetržitého pobytu, který je pro udělení
povolení k trvalému pobytu vyžadován podle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[5] Výklad předestřený krajským soudem je podle stěžovatelky v rozporu s účelem povolení
trvalému pobytu, neboť cizinec by v takovém případě nemusel na území republiky
v posuzovaném období 5 let před podáním žádosti fakticky pobývat, pokud by k tomu
měl závažné důvody. Stěží by potom bylo možno dojít k závěru, že se v zemi usídlil. Právě
k tomu však požadavek nepřetržitého pětiletého pobytu směřuje, což vyplývá z bodu
6 odůvodnění směrnice č. 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí,
kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice“).
[6] Stěžovatelka měla za to, že v důsledku nesprávného výkladu §68 odst. 3 věty poslední
zákona o pobytu cizinců krajský soud nesprávně dovodil, že při posouzení doby trvání
nepřetržitého pobytu cizince na území republiky je třeba se zabývat i dobou hlouběji v minulosti,
než jen dobou 5 let bezprostředně předcházejících podání žádosti o povolení k trvalému pobytu.
[7] Stěžovatelka proto navrhla rozsudek krajského soudu jako nezákonný zrušit a současně
navrhla, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek s ohledem na skutečnost, že má podle
napadeného rozsudku povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč.
Výkon tohoto rozhodnutí by pro stěžovatelku znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká
přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám a přiznání odkladného účinku
není ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem, kterým je ekonomická efektivita řízení,
resp. nepřijatelná finanční zátěž správního orgánu, bude-li stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti
úspěšná.
IV.
[8] Žalobce navrhl kasační stížnost zamítnout. Souhlasí s výkladem §68 odst. 3 věty poslední
zákona o pobytu cizinců, jak je provedl krajský soud. Má za to, že v jeho případě nemůže
být pochyb o závažnosti důvodů nepřítomnosti na území republiky, neboť byly doloženy
lékařskými zprávami. Žalobce tedy splnil podmínku, že byl v některých případech na území
republiky nepřítomen ze závažných důvodů, ale také podmínku nepřetržitosti pobytu na území
po dobu pěti let.
[9] K návrhu na odkladný účinek žalobce uvedl, že se jedná o výjimečný institut, jehož
by mělo být využito pouze k tomu, aby se předešlo vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatelce.
Tato podmínka není splněna, je-li navrhován odkladný účinek kasační stížnosti z důvodu,
že podle napadeného rozsudku je stěžovatelka povinna nahradit žalobci náklady řízení. Jejich
zaplacení pro stěžovatelku výraznou újmu nepředstavuje. Žalobce proto navrhuje nepřiznat
kasační stížnosti odkladný účinek.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Mezi účastníky řízení je sporný výklad §68 odst. 3 věty poslední zákona o pobytu cizinců.
V důsledku toho je sporné, zda žalobce splnil zákonnou podmínku nepřetržitosti pobytu
na území republiky po dobu 5 let před podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve rekapituluje pro věc podstatné skutečnosti, jež vyplývají
ze správního spisu. Žalobce podal dne 14. 3. 2012 žádost o vydání povolení k trvalému pobytu
na území České republiky, kde oprávněně pobývá od 16. 3. 2005. Ke dni podání žádosti doba
jeho pobytu na území České republiky činila více než 7 let a 7 měsíců. Ze záznamů v cestovním
dokladu žalobce vyplynulo, že v průběhu této doby ve 14 případech území republiky dočasně
opustil. Doba nepřítomnosti v žádném z těchto případů nebyla delší než 6 měsíců. Celková doba
nepřítomnosti žalobce na území činila 566 dnů. Ve dvou z těchto případů nepřítomnosti pobýval
žalobce mimo území republiky ze zdravotních důvodů. V prvém případě byla důvodem
nepřítomnosti v době od 15. 9. 2007 do 23. 2. 2008 (164 dnů) zlomenina pravého předloktí,
jak se podává z lékařského potvrzení č. 167. Ve druhém případě byl žalobce nepřítomen na území
v době od 14. 12. 2009 do 6. 3. 2010 (83 dnů) pro oboustranný ensudativní zánět pohrudnice,
jak plyne z potvrzení lékaře č. 217.
[14] Na základě uvedených skutkových okolností případu správní orgán prvního stupně
dovodil, že žalobce nesplnil podmínku nepřetržitého pobytu podle §68 zákona o pobytu cizinců.
Prokázané doby nepřítomnosti žalobce na území republiky jednotlivě nebyly delší než 6 měsíců,
avšak v součtu překročily zákonem stanovenou dobu 10 měsíců. Proto došlo k přerušení
doby nepřetržitého pobytu. Ani za předpokladu, že by ve smyslu §68 odst. 3 věty poslední
zákona o pobytu cizinců dvě prokázané doby nepřítomnosti ze zdravotních důvodů v celkové
délce 247 dnů (164 dnů + 83 dnů) správní orgán prvního stupně nezapočetl do celkové doby
nepřítomnosti žalobce na území republiky a odečetl je od celkové doby nepřítomnosti,
přesto by doba, po kterou žalobce nepobýval na území republiky, přesahovala 10 měsíců. Činila
by totiž 319 dnů nepřítomnosti (566 dnů – 247 dnů).
[15] Žalovaná, která prvostupňové správní rozhodnutí potvrdila, ve svém rozhodnutí
vyslovila, že při posouzení doby nepřetržitého pobytu žalobce na území republiky lze zohlednit
pouze jedno období jeho nepřítomnosti ze závažných důvodů. Přesto byl závěr rozhodnutí
žalované shodný s prvostupňovým rozhodnutím. Podmínka trvání nepřetržitého pobytu v délce
5 let předcházejících podání žádosti nebyla totiž v případě žalobce splněna.
[16] Krajský soud nepovažoval výklad §68 odst. 3 věty poslední zákona o pobytu cizinců,
jak jej předestřela stěžovatelka, za správný. Vyslovil, že nepřítomnost žadatele o povolení
k trvalému pobytu, která není delší než 12 po sobě jdoucích měsíců a která je vyvolána závažnými
důvody na jeho straně, může být v průběhu doby trvání pobytu opakovaná, nikoliv jen jediná.
Do doby pobytu se sice nezapočítává, ale nepřerušuje její běh.
[17] Právní úprava obsažená v §68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců předvídá možnost,
že cizinec bude nucen dočasně území republiky přechodně opustit. Proto jednak stanoví určité
časové úseky, které jsou bez ohledu na důvod nepřítomnosti cizince na území započteny do doby
nepřetržitého pobytu. Jednotlivá doba nepřítomnosti nesmí přesáhnout 6 po sobě jdoucích
měsíců a v souhrnu nesmí veškeré tyto doby přesáhnout 10 měsíců. Současně však zákonodárce
ve smyslu bodu 6 odůvodnění směrnice a jejího čl. 4 odst. 3 druhým pododstavcem zakotvuje
v §68 odst. 3 větě poslední zákona o pobytu cizinců možnost opustit území státu na přechodnou
dobu (ne delší než 12 po sobě jdoucích měsíců), jsou-li proto na straně cizince závažné důvody.
Tato přechodná doba se do doby nepřetržitého pobytu nezapočítává. Nepůsobí však přetržení
doby pobytu na území.
[18] V nyní posuzované věci není vůbec rozhodné, zda lze nepřítomnost cizince na území
republiky ze závažných důvodů zohlednit pouze v jediném případě v průběhu doby nepřetržitého
pobytu, jak dovozuje stěžovatelka, nebo i opakovaně, jak vyložil krajský soud. I kdyby totiž byl
správný výklad §68 odst. 3 věty poslední zákona o pobytu cizinců, jak jej předestřel v napadeném
rozsudku krajský soud, přesto by výsledek správního řízení nebyl odlišný. Povolení k trvalému
pobytu by správní orgány nemohly žalobci vydat.
[19] Krajský soud totiž přehlédl, že již prvostupňový správní orgán se při posouzení splnění
podmínek podle §68 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců zabýval tím, zda by podmínka
nepřetržitosti pobytu byla splněna, pokud by ve prospěch žalobce zohlednil obě prokázané doby
nepřítomnosti ze zdravotních důvodů o celkové délce 247 dnů. Právě k tomu směřoval výklad
sporného ustanovení provedený krajským soudem. Správní orgán prvního stupně přitom dospěl
k závěru, že i kdyby nezapočítal dvě prokázané nepřítomnosti žalobce na území ze zdravotních
důvodů do doby jeho pobytu a odečetl je od ostatních (neodůvodněných) dob jeho
nepřítomnosti, přesto by žalobce nesplňoval podmínku, že jednotlivá období jeho nepřítomnosti
nepřesahují v souhrnu 10 měsíců. Činily totiž 319 dnů (566 dnů – 247 dnů). Proto došlo
k přerušení doby trvalého pobytu žalobce na území republiky. Žalobce v důsledku toho nesplnil
podmínku nepřetržitého pobytu po dobu 5 let před podáním žádosti o povolení k trvalému
pobytu.
[20] Z výše uvedeného plyne, že krajský soud, nehledě na výklad §68 odst. 3 věty
první zákona o pobytu cizinců, dospěl k nesprávnému závěru, dovodil-li nezákonnost
napadeného rozhodnutí stěžovatelky. Naproti tomu, i kdyby výklad sporného ustanovení podaný
stěžovatelkou byl nesprávný, nezpůsobil by nezákonnost jejího rozhodnutí. Správní orgány
nemohly v nyní posuzované věci rozhodnout jinak, než žalobcovu žádost o vydání povolení
k trvalému pobytu zamítnout.
VI.
[21] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná a rozsudek krajského soudu je nezákonný. Proto jej Nejvyšší správní soud podle
§110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu
řízení. V něm je vázán právním názorem, vysloveným v tomto rozsudku Nejvyšším správním
soudem. V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti podle §110 odst. 3 věty první s. ř. s.
[22] Jelikož Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti, nerozhodoval již o návrhu
stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť to považoval za nadbytečné.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu