ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.195.2015:55
sp. zn. 9 As 195/2015 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
Ecological Consulting a.s., se sídlem Na Střelnici 48, Olomouc, zast. Mgr. Jiřím Zbořilem,
advokátem se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 14. 12. 2012, č. j. ÚOHS-R167/2012/VZ-23612/2012/310/RBu, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: Jihomoravský kraj, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
30. 7. 2015, č. j. 30 Af 18/2013 – 48,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci v rozsahu podstatném pro rozhodování rozšířeného senátu
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo pro
nezákonnost podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušeno shora označené rozhodnutí předsedy stěžovatele.
Krajský soud v souladu s §78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže ze dne 21. 5. 2012, č. j. ÚOHS-S183/2012/VZ-9409/2012/530/Edo (dále jen
„prvostupňové rozhodnutí“).
[2] Prvostupňovým rozhodnutím stěžovatel podle §118 odst. 5 písm. d) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění do 31. 3. 2012 (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“),
zamítl návrh žalobkyně ve věci přezkoumání úkonů zadavatele Jihomoravského kraje ve veřejné
zakázce malého rozsahu „Natura 2000 – implementace v Jihomoravském kraji, 5. etapa“, neboť
návrh nesměřoval proti postupu, který je zadavatel povinen dodržovat podle zákona o veřejných
zakázkách v zadávacím řízení nebo soutěži o návrh. Rozhodnutím předsedy stěžovatele bylo
potvrzeno prvostupňové rozhodnutí a rozklad žalobkyně zamítnut.
[3] Předmětem sporu v projednávané věci je pravomoc stěžovatele k přezkumu postupu
zadavatele vedoucího k uzavření smlouvy na veřejnou zakázku malého rozsahu, ve znění zákona
o veřejných zakázkách do 31. 3. 2012.
[4] Podle §18 odst. 5 zákona o veřejných zakázkách, ve znění do 31. 3. 2012, zadavatel není
povinen zadávat podle tohoto zákona veřejné zakázky malého rozsahu; veřejný zadavatel je však
povinen dodržet zásady uvedené v §6 tohoto zákona.
[5] Ustanovení §112 zákona o veřejných zakázkách, ve znění do 31. 3. 2012, nazvané
„Výkon dohledu nad zadáváním veřejných zakázek“ zněl následovně:
(1) Úřad vykonává dohled nad dodržováním tohoto zákona.
(2) Úřad při výkonu dohledu nad dodržováním tohoto zákona
a) vydává předběžná opatření,
b) rozhoduje o tom, zda zadavatel při zadávání veřejné zakázky a soutěži o návrh postupoval
v souladu s tímto zákonem,
c) ukládá nápravná opatření a sankce,
d) projednává správní delikty,
e) kontroluje úkony zadavatele při zadávání veřejných zakázek podle zvláštního právního
předpisu. Tím není dotčena působnost jiných orgánů vykonávajících takovou kontrolu
podle zvláštních právních předpisů,
f) plní další úkoly, stanoví-li tak zvláštní právní předpis.
[6] Krajský soud v napadeném rozsudku vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 1. 2011, č. j. 2 Afs 132/2009 – 275, který dovodil pravomoc stěžovatele
k přezkumu veřejných zakázek malého rozsahu, a to z hlediska dodržení zásad uvedených v §6
zákona o veřejných zakázkách ve znění účinném do 31. 12. 2009.
[7] Krajský soud důkladně posoudil jím aplikovanou právní úpravu (zákon o veřejných
zakázkách ve znění do 31. 3. 2012) a dospěl k závěru, že změny provedené oproti znění
do 31. 12. 2009 nejsou z hlediska posuzované věci nijak podstatné. Závěry ve věci
sp. zn. 2 Afs 132/2009 jsou proto použitelné i za právního stavu po 31. 12. 2009.
[8] Zadávání veřejných zakázek malého rozsahu je zadáváním v širším slova smyslu (largo
sensu), a jako takové podléhá dohledové pravomoci úřadu vymezené v ustanovení §112 zákona
o veřejných zakázkách; toto ustanovení v odst. 2. písm. b) hovoří o „zadávání veřejné zakázky“, pod
které lze subsumovat též zadávání veřejné zakázky malého rozsahu mj. právě z důvodu znění
ustanovení §17 písm. m) a §18 odst. 5, jež jsou obsahem části první zákona o veřejných
zakázkách nazvané: „obecná ustanovení“. V kontextu těchto ustanovení je proto nutno
přistupovat k výkladu dalších ustanovení obsažených zejména v tzv. dohledové části citovaného
zákona – části páté nazvané: „ochrana proti nesprávnému postupu zadavatele“. Nehledě na to,
že v případě, restriktivního výkladu pojmu „zadávání“ vázaného toliko k veřejným zakázkám
podlimitním a nadlimitním by to znamenalo absenci jakéhokoli efektivního dohledu žalovaného
nad veřejnými zakázkami malého rozsahu.
[9] Krajský soud uvedl, že jeho právní závěr je i ústavně konformní, neboť jím zaujatý výklad
nerozšiřuje kompetence Úřadu pro hospodářskou soutěž nad rámec jeho výslovných kompetencí.
Jinak řečeno, dikci ustanovení §112 zákona o veřejných zakázkách lze vyložit systematicky tak,
že dohledová pravomoc žalovaného je v posuzované věci dána, aniž by bylo užito v tomto
ohledu stěží přípustné teleologické extenze či analogie při výkladu sporné kompetenční normy.
Jinou otázkou je, zda dohledový právní režim zákona o veřejných zakázkách byl nastaven
adekvátně přezkumu zakázek malého rozsahu; to ovšem již krajský soud považuje za záležitost
právně-politickou a za úkol zákonodárce, nikoliv správního soudu.
II. Obsah kasační stížnosti
[10] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[11] Je pravda, že v §112 zákona o veřejných zakázkách byla nadále stanovena pravomoc
stěžovatele vykonávat dohled nad dodržováním zákona. Tento dohled byl omezen a specifikován
právě §112 odst. 2 písm. b) zákona, a to takovým způsobem, že stěžovatel má pravomoc
rozhodovat o tom, zda zadavatel při zadávání veřejné zakázky a soutěži o návrh postupoval
v souladu s tímto zákonem.
[12] K výkladu pojmů „zadávání“ a „zadávací řízení“ odkazuje na §17 písm. m) a §21 odst. 1
zákona o veřejných zakázkách. Ustanovení §17 písm. m) zákona o veřejných zakázkách stanoví,
že se zadáváním rozumí závazný postup zadavatele podle tohoto zákona v zadávacím řízení,
jehož účelem je zadání veřejné zakázky, a to až do uzavření smlouvy nebo do zrušení zadávacího
řízení; zadáváním se rozumí i postup zadavatele směřující k zadání veřejné zakázky v dynamickém
nákupním systému, a řízení, ve kterém veřejný zadavatel zadává veřejnou zakázku na základě
rámcové smlouvy. Podle §21 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách zákon upravuje tyto druhy
zadávacích řízení a) otevřené řízení, b) užší řízení, c) jednací řízení s uveřejněním, d) jednací řízení
bez uveřejnění, e) soutěžní dialog, f) zjednodušené podlimitní řízení.
[13] Pokud se podle §17 písm. m) zákona o veřejných zakázkách zadáváním rozumí postup
zadavatele v zadávacím řízení, je jednoznačné, že podmínku zadávacího řízení splňuje právě
(a pouze) šest druhů zadávacích řízení uvedených v §21 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách,
jejichž bližší vymezení a závazný postup v rámci nich je upraven zákonem.
[14] Jednoznačnost pojmu „zadávací řízení“, tj. taxativní výčet, jež tento pojem obsahuje, dále
vyplývá i z věty za středníkem §17 písm. m), která pojem „zadávání“ rozšiřuje i o postup
směřující k zadání veřejné zakázky v dynamickém nákupním systému, a řízení, ve kterém veřejný
zadavatel zadává veřejnou zakázku na základě rámcové smlouvy. Pojem „zadávání“ má přesný
význam a rozumí se jím závazný postup zadavatele podle zákona v 1) některém z druhů
zadávacích řízení vyjmenovaných v §21 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, 2) dynamickém
nákupním systému či 3) v řízení, ve kterém veřejný zadavatel zadává veřejnou zakázku na základě
rámcové smlouvy.
[15] Z §18 odst. 5, věty před středníkem, zákona o veřejných zakázkách vyplývá, že zadavatel
není povinen zadávat podle zákona veřejné zakázky malého rozsahu, tzn. že není povinen při
zadávání veřejných zakázek malého rozsahu postupovat podle pravidel stanovených pro
jednotlivá zadávací řízení vyjmenovaná v §21 odst. 1 zákona, podle pravidel pro dynamický
nákupní systém či pro rámcovou smlouvu.
[16] Dle §112 odst. 2 písm. b) zákona o veřejných zakázkách stěžovatel rozhoduje o tom, zda
zadavatel při zadávání veřejné zakázky a soutěži o návrh postupoval v souladu s tímto zákonem.
„Zadávání“ veřejných zakázek malého rozsahu není „zadáváním“ ve smyslu §17 písm. m)
zákona o veřejných zakázkách, neboť se nejedná o závazný postup zadavatele v některém
ze zákonem taxativně vyjmenovaných druhů zadávacích řízení, v dynamickém nákupním
systému, ani v řízení, ve kterém veřejný zadavatel zadává veřejnou zakázku na základě rámcové
smlouvy. Pravomoc k dohledu nad dodržením zásad při „zadávání“ veřejné zakázky malého
rozsahu z §112 uvedeného zákona proto dovodit nelze.
[17] Stěžovatel souhlasí s krajským soudem v tom, že §18 odst. 5 zákona o veřejných
zakázkách obsahuje logickou chybu, přinejmenším tím, že používá pojem „zadávání“
v souvislosti s veřejnými zakázkami malého rozsahu, což dle výše naznačeného výkladu
zákonných pojmů nepovažuje za správné. Ani tato skutečnost však nemůže být dostačující
ke konstatování pravomoci stěžovatele k přezkumu procesu, jenž předchází uzavření smlouvy
na veřejnou zakázku malého rozsahu.
[18] Upozorňuje na to, že pravidla postupu zadávání jsou stanovena pouze v případě
nadlimitních a podlimitních veřejných zakázek, což jednoznačně poukazuje na úmysl
zákonodárce regulovat a kontrolovat pouze zadávání veřejných zakázek s hodnotou překračující
určitý finanční limit. Je to právě dohled nad zadáváním těchto „větších“ veřejných zakázek, který
má být podroben veřejné kontrole. To lze ostatně dovodit i z evropských zadávacích směrnic,
ze kterých vyplývá, že evropský zákonodárce dokonce považuje za nutné regulovat pouze postup
při zadávání nadlimitních veřejných zakázek.
[19] Problematická je v případě veřejných zakázek malého rozsahu též nemožnost podat
námitky dle §110 zákona o veřejných zakázkách, která ve svém důsledku vede k nemožnosti
aplikovat řadu procesních ustanovení tohoto zákona.
[20] Stěžovatel navrhuje, aby soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[21] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že je rovněž toho
názoru, že je napadený rozsudek nezákonný z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
stran věcné příslušnosti stěžovatele jako orgánu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek
malého rozsahu.
[22] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že považuje závěry krajského soudu
za přiléhavé a korespondující se závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku
sp. zn. 2 Afs 132/2009. Dle žalobkyně není jediného důvodu, pro který by měla být
odůvodnitelnou rezignace na přezkum dodržení zásad podle §6 zákona o veřejných zakázkách
v případech, kdy je třeba dodržovat toliko tyto zásady a není třeba uskutečňovat jednotlivé kroky
podle zákona o veřejných zakázkách (tedy v případě veřejných zakázek malého rozsahu).
III. Právní názor druhého senátu
[23] Druhý senát dospěl ve zmíněném rozsudku k závěru, že veřejný zadavatel u veřejné
zakázky malého rozsahu nemusí dodržet závazný postup stanovený pro zadávání veřejných
zakázek zákonem o veřejných zakázkách, musí pouze dodržet zásady transparentnosti, rovného
zacházení a nediskriminace (§18 odst. 3, věta za středníkem, zákona o veřejných zakázkách
1
).
„Uvedený dílčí závěr ovšem ještě sám o sobě neznamená, že případné porušení zásad postupu zadavatele
je, v případě veřejných zakázek malého rozsahu, podrobeno dohledové pravomoci stěžovatele. Právní úprava
dohledu (pravomoci stěžovatele) může být na shora uvedeném nezávislá, neboť jde o dvě, do značné míry
autonomní, otázky. Obecně je totiž zcela na vůli zákonodárce (pochopitelně při respektování limitů daných ať již
přímo či nepřímo aplikovatelnými normami komunitárního práva), zda bude veřejnoprávní dohled nad těmito
1
Pozn. ve znění do 31. 3. 2012 se jedná o §18 odst. 5 zákona o veřejných zakázkách.
zakázkami zcela vyloučen, či zda budou tomuto dohledu v nějaké podobě podřízeny. Konkrétní podoba případné
přezkumné pravomoci orgánu dohledu by nicméně byla limitována právě zákonem připuštěným neformálním
postupem u tohoto zadávání veřejných zakázek.“
„Úprava výkonu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek vyplývá z ustanovení §112 a násl. zákona
o veřejných zakázkách. Z ustanovení §112 odst. 1 je zřejmé, že zákon o veřejných zakázkách o dohledu nad
veřejnými zakázkami malého rozsahu výslovně nehovoří; dopadá obecně na všechny veřejné zakázky bez rozlišení.
Stěžovatel podle něj vykonává dohled nad dodržováním tohoto zákona, z čehož je pak (v souladu s právním
názorem krajského soudu) nutno dovodit, že i nad dodržováním jeho §18 odst. 3, věty za středníkem. (…) Lze
tedy přijmout další dílčí závěr, a sice, že z ustanovení §112 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách lze pravomoc
stěžovatele k výkonu dohledu nad veřejnými zakázkami malého rozsahu dovodit, byť jen v intencích dodržení
obecných zásad postupu veřejného zadavatele, vyjmenovaných v §6 citovaného zákona.“
„Pokud jde o ustanovení §112 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách, zde je shora konstatovaná
obecná pravomoc stěžovatele konkretizována taxativním výčtem jeho jednotlivých oprávnění. Krajským soudem
zmiňované ustanovení §112 odst. 2 písm. b) zákona stanoví, že úřad rozhoduje o tom, zda zadavatel při
zadávání veřejné zakázky postupoval v souladu s tímto zákonem. Při striktním jazykovém výkladu tohoto
ustanovení lze dovodit, že na veřejné zakázky malého rozsahu není použitelný, neboť sice dopadá na posuzování
postupu zadavatele z hlediska dodržování zákona o veřejných zakázkách (tedy i §18 odst. 3, věty
za středníkem), tento postup je nicméně vymezen jako zadávání veřejné zakázky – tím se, jak již bylo uvedeno,
ovšem míní závazný postup zadavatele podle tohoto zákona [§17 písm. m) zákona]. Mezi odstavcem prvním
a druhým §112 zákona o veřejných zakázkách tedy vskutku existuje jistý nesoulad. Pokud by soud ustal
na jazykovém výkladu §112 odst. 2 písm. b) zákona, nutně by dospěl k závěru, že na případ veřejných zakázek
malého rozsahu není aplikovatelný, tedy že pravomoc vyplývající v rovině obecné z odstavce 1 citovaného
ustanovení, nenalézá v případě tohoto druhu veřejných zakázek žádnou konkrétní formu, v niž by se mohla
realizovat. Zde je ovšem nutno upozornit, že nelze odhlédnout od kontextu dalších ustanovení zákona o veřejných
zakázkách (použití systematického výkladu), ani opomenout (z nabízejících se výkladových metod) výklad
logický. Za použití metody reductio ad absurdum by závěr plynoucí z jazykového výkladu nevyhnutelně vedl
k důsledku, že by sice orgán dohledu (stěžovatel) byl oprávněn vykonávat (ve výše popsaném rozsahu) dohled i nad
veřejnými zakázkami malého rozsahu (§112 odst. 1 zákona), mohl by v rámci tohoto dohledu vydávat
i předběžná opatření [§112 odst. 2 písm. a) zákona] a ukládat [dle §112 odst. 2 písm. c) zákona] nápravná
opatření a sankce (v těchto případech zákon o zadávání nehovoří), nemohl by však posoudit, zda byl při zadávání
(v širším slova smyslu) tohoto druhu veřejné zakázky porušen zákon o veřejných zakázkách (§18 odst. 3, věta
za středníkem). Takový závěr je jistě zcela neudržitelný. Nelze totiž z ničeho ani dovodit, že by snad měl
stěžovatel u veřejných zakázek malého rozsahu pouze právo výkonu dohledu nad dodržováním §18 odst. 3, věty
za středníkem zákona o veřejných zakázkách (dle §112 odst. 1 citovaného zákona) a za situace, že by porušení
zákona v tomto smyslu shledal, postoupil by věc k dalšímu řízení jinému orgánu, který by již nebyl jen kontrolním
orgánem bez nápravných pravomocí. Zde žalobce zcela správně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal
na skutečnost, že takovými kompetencemi nedisponuje ani NKÚ (a dle názoru zdejšího soudu ani jiný orgán),
a je to naopak stěžovatel, kdo je k tomu z povahy své činnosti nepochybně povolán.“
IV. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu
[24] Ačkoli se závěry druhého senátu ve věci sp. zn. 2 Afs 132/2009 vztahují k právní úpravě
účinné do 31. 12. 2009, lze tyto závěry plně vztáhnout i na úpravu účinnou do 31. 3. 2012.
Devátý senát však po předběžné poradě dospěl k odlišnému právnímu názoru. Má za to,
že pojem „zadávání veřejné zakázky“ obsažený v §112 odst. 2 písm. b) zákona o veřejných
zakázkách nelze výkladem rozšiřovat na postup vedoucí k uzavření smlouvy na veřejnou zakázku
malého rozsahu a z tohoto rozšiřujícího výkladu dovozovat pravomoc stěžovatele přezkoumávat
zakázky malého rozsahu.
[25] Pojem zadávání je pro účely zákona o veřejných zakázkách vymezen v §17 písm. m) jako
závazný postup zadavatele podle tohoto zákona v zadávacím řízení, jehož účelem je zadání
veřejné zakázky, a to až do uzavření smlouvy nebo do zrušení zadávacího řízení; zadáváním
se rozumí i postup zadavatele směřující k zadání veřejné zakázky v dynamickém nákupním
systému, a řízení, ve kterém veřejný zadavatel zadává veřejnou zakázku na základě rámcové
smlouvy.
[26] Jednotlivé druhy zadávacích řízení jsou taxativně vyjmenovány v §21 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách (jedná se o otevřené řízení, užší řízení, jednací řízení s uveřejněním,
jednací řízení bez uveřejnění, soutěžní dialog a zjednodušené podlimitní řízení). V navazujících
ustanoveních zákona o veřejných zakázkách je pak upraveno, jak má zadavatel v těchto
zadávacích řízeních postupovat.
[27] Pokud zadavatel nepostupuje v zadávacím řízení (což v případě veřejných zakázek malého
rozsahu povinen není – srov. §18 odst. 5, věta před středníkem, zákona o veřejných zakázkách),
nemůže se jednat o zadávání ve smyslu definice v §17 písm. m) zákona o veřejných zakázkách.
Zadáváním je totiž jen a pouze postup zadavatele v některém z druhů zadávacích řízení taxativně
vyjmenovaných v §21 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách [výjimkou z tohoto pravidla je věta
za středníkem v §17 písm. m) zákona o veřejných zakázkách; tato však není v posuzované věci
relevantní].
[28] Pojem zadávání je v souvislosti s veřejnými zakázkami malého rozsahu v §18 odst. 5, věta
před středníkem, zákona o veřejných zakázkách použit v negativním smyslu, tj. že zadavatel není
povinen zadávat podle tohoto zákona veřejné zakázky malého rozsahu. Z uvedeného ustanovení
nelze dovozovat, že by se v případě veřejných zakázek malého rozsahu mělo jednat rovněž
o zadávání ve smyslu §17 písm. m) zákona o veřejných zakázkách. Nejedná se ani o logickou
chybu, jak uvádí stěžovatel. Uvedené ustanovení říká pouze to, že v případě veřejných zakázek
malého rozsahu není zadavatel povinen postupovat v zadávacím řízení.
[29] Nelze-li postup vedoucí k uzavření smlouvy na veřejnou zakázku malého rozsahu
podřadit pod pojem zadávání, nemůže se na veřejné zakázky malého rozsahu vztahovat ani
pravomoc vykonávat dohled při zadávání veřejné zakázky, stanovená v §112 odst. 2 písm. b)
zákona o veřejných zakázkách.
[30] Druhý senát v rozsudku ve věci sp. zn. 2 Afs 132/2009 dále konstatoval, že v případě
dohledu nad veřejnými zakázkami malého rozsahu je stěžovatel oprávněn ukládat předběžná
opatření, nápravná opatření a sankce. Je pravdou, že z §112 odst. 2 písm. a) a c) vyplývá,
že stěžovatel takovouto pravomoc při výkonu dohledu nad dodržováním zákona o veřejných
zakázkách v obecné rovině má.
[31] V případě přezkumu veřejných zakázek malého rozsahu však nelze uložit ani předběžné
opatření, ani nápravné opatření či uložit sankci.
[32] Předběžná opatření jsou upravena v §117 zákona o veřejných zakázkách, dle prvního
odstavce tohoto ustanovení je stěžovatel oprávněn nařídit zadavateli tato předběžná opatření:
a) zakázat uzavřít smlouvu v zadávacím řízení, nebo b) pozastavit zadávací řízení nebo soutěž
o návrh. Jelikož zadavatel není povinen zadávat veřejné zakázky malého rozsahu, tj. není povinen
postupovat v zadávacím řízení, nepřipadá v úvahu ani jedno z možných předběžných opatření.
V případě veřejných zakázek malého rozsahu se nepostupuje ani v jednom z druhů zadávacích
řízení taxativně vymezených v §21 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách.
[33] Nápravná opatření jsou upravena v §118 zákona o veřejných zakázkách, dle prvního
odstavce tohoto ustanovení je uložení nápravného opatření navázáno na podmínku, že zadavatel
nedodrží postup stanovený pro zadání veřejné zakázky nebo pro soutěž o návrh. Pojem zadání
je vymezen v §17 písm. k) zákona o veřejných zakázkách jako rozhodnutí zadavatele o výběru
nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem, uskutečněné v zadávacím
řízení. Uložení nápravného opatření je tedy prostřednictvím pojmu zadání navázáno na postup
zadavatele v zadávacím řízení, tj. v některém z druhů zadávacích řízení taxativně vymezených
v §21 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. V případě veřejných zakázek malého rozsahu není
stěžovatel oprávněn nápravné opatření uložit, neboť u těchto veřejných zakázek zadavatelé
v zadávacím řízení nepostupují.
[34] Stejná situace je u správních deliktů zadavatelů dle §120 odst. 1 písm. a) zákona
o veřejných zakázkách. Tento správní delikt je opět navázán na pojem zadání veřejné zakázky
a jeho prostřednictvím na postup v některém ze zadávacích řízení vymezených v §21 odst. 1
zákona o veřejných zakázkách. Ostatní správní delikty vymezené v §120 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách nepřipadají u veřejných zakázek malého rozsahu rovněž v úvahu.
[35] Jinými slovy, aby vůbec bylo možné u zakázek malého rozsahu uložit sankci za správní
delikt, uložit předběžné či nápravné opatření, je nutné vyložit pojem „zadávání“ značně
extenzivně, a to nad rámec vymezený zákonem o veřejných zakázkách.
[36] Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne
25. 2. 2015, č. j. 1 As 236/2014 – 22) je veškerá činnost veřejné správy vázána zásadou
zákonnosti, což znamená, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených
zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).
V oblasti trestání to platí tím spíše, že tak dochází k citelným zásahům do základních práv
a svobod osob. Nehraje přitom žádnou roli, zda je trestána osoba fyzická či právnická.
Vyjádřením zásady zákonnosti v oblasti trestání je zásada nullum crimen, nulla poena sine lege
(není zločinu ani trestu bez zákona), jež je výslovně zakotvena v trestním právu (§1 zákona
č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), avšak jakožto zásadu vyvěrající ze samé podstaty právního státu
ji je třeba podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu (např. nález
sp. zn. III. ÚS 611/01 ze dne 13. 6. 2002) ctít i při správním trestání. Z této zásady pak vyplývá
mimo jiné požadavek na určité, jasné a přesné vyjádření skutkových podstat deliktů a zákaz
analogie v neprospěch odpovědné osoby; není tak přípustné zejména rozšiřování podmínek
odpovědnosti za správní delikty nad rámec stanovený příslušnými zákony (srov. Hendrych a kol.
Správní právo: Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 418-419).
[37] Rozšiřující výklad pojmu „zadávání“ (a s ním úzce souvisejících pojmů zadání a zadávací
řízení) je v projednávané věci rozporný se zásadou zákonnosti, zejména se zásadou nullum crimen,
nulla poena sine lege. Při jeho aplikaci by bylo stěžovateli umožněno při přezkumu veřejných
zakázek malého rozsahu konstatovat spáchání správních deliktů a ukládat za tyto delikty sankce.
Takovýto rozšiřující výklad však nemá oporu v textu zákona (viz výše).
[38] Bez pomocí tohoto rozšiřujícího výkladu by stěžovatel nemohl při přezkumu veřejných
zakázek malého rozsahu ukládat ani předběžná, ani nápravná opatření.
[39] Jediným ustanovením zákona o veřejných zakázkách, na základě něhož by bylo možné
dospět k závěru o pravomoci stěžovatele k přezkumu postupu zadavatelů při uzavírání smluv
na veřejné zakázky malého rozsahu (z hlediska dodržení zásad dle §6 zákona o veřejných
zakázkách), je §112 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách („Úřad vykonává dohled nad dodržováním
tohoto zákona“). Ačkoli se jedná o ustanovení velmi obecné, pravomoc stěžovatele k dohledu nad
§18 odst. 5, větou za středníkem, zákona o veřejných zakázkách z něj gramatickým výkladem
nepochybně dovodit lze. Je však nutné brát v úvahu i výklad systematický a teleologický.
[40] Jak bylo výše naznačeno, stěžovatel není oprávněn při přezkumu veřejných zakázek
malého rozsahu ukládat předběžná opatření ani nápravná opatření. V případě veřejných zakázek
malého rozsahu nepřipadá v úvahu ani spáchání správního deliktu zadavatelem. Za této situace
by se přezkum stěžovatele nad veřejnými zakázkami malého rozsahu omezil na pouhý
deklaratorní výrok, zda zadavatel dodržel zásady stanovené v §6 zákona o veřejných zakázkách.
Takovýto přezkum veřejných zakázek malého rozsahu by bezesporu nebyl smysluplný ani
efektivní.
[41] Přisvědčit lze i argumentu, že pokud by mělo být z §112 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách dovozováno, že stěžovatel vykonává dohled nad dodržováním všech ustanovení
obsažených v zákoně o veřejných zakázkách, pak by nutně musel vykonávat např. dohled i nad
Ministerstvem pro místní rozvoj při vedení rejstříku osob se zákazem plnění veřejných zakázek
(§144 zákona o veřejných zakázkách), což je závěr vskutku absurdní.
[42] Z praktického hlediska je nutné si uvědomit, že veřejnými zakázkami malého rozsahu
jsou veškeré veřejné zakázky, jejichž předpokládaná hodnota nedosáhne u dodávek a služeb
2 000 000 Kč bez DPH a u stavebních prací 6 000 000 Kč bez DPH (§12 odst. 3 zákona
o veřejných zakázkách). Jedná se tedy i o veřejné zakázky v hodnotě několika desítek či stovek
korun (např. nákup kancelářských potřeb, pohonných hmot do motorového vozidla, oprava
kapajícího kohoutku apod.). Na naprostou většinu těchto veřejných zakázek malého rozsahu
neprobíhá žádné výběrové řízení, plnění je napřímo pořízeno od konkrétních dodavatelů.
[43] Za situace, kdy v České republice jsou tisíce zadavatelů (zadavatelem je např. každá obec
– srov. §2 zákona o veřejných zakázkách), a každý i menší zadavatel v kalendářním roce uzavírá
smlouvu minimálně na několik desítek veřejných zakázek malého rozsahu, je ročně uzavřena
smlouva na řádově statisíce až miliony veřejných zakázek malého rozsahu. Závěr, že úmyslem
zákonodárce bylo podřídit takovéto množství veřejných zakázek malého rozsahu (přičemž
většina z nich má hodnotu pouze několika stovek až tisíců korun) dohledu ústředního orgánu
státní správy, příliš smysluplný není. Ostatně takový dohled nad vynakládáním veřejných
prostředků není ani efektivní.
[44] V této souvislosti lze poukázat na to, že právo Evropské unie (např. směrnice
č. 2004/18/ES ze dne 31. 3. 2004 a směrnice č. 89/665/EHS ze dne 21. 12. 1989) reguluje
zadávání pouze nadlimitních veřejných zakázek (k finančním limitům pro nadlimitní veřejné
zakázky viz nařízení vlády 77/2008 Sb.). Česká právní úprava nad rámec evropské úpravy
podrobně reguluje i postup při zadávání podlimitních veřejných zakázek. Důkladné veřejné
kontrole je tedy podroben podstatně širší okruh veřejných zakázek, než požaduje Evropská unie.
[45] Upozornit lze také na to, že zadavatelé mají možnost v případě veřejných zakázek malého
rozsahu podřídit svůj postup zákonné regulaci uplatňující se na podlimitní veřejné zakázky a tedy
i dohledu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (srov. §26 odst. 5 zákona o veřejných
zakázkách).
[46] Porušení §18 odst. 5, věty za středníkem, zákona o veřejných zakázkách (tj. povinnosti
dodržovat u veřejných zakázek malého rozsahu zásady transparentnosti, rovného zacházení
a zákazu diskriminace) nezůstane ani bez dohledové činnosti stěžovatele bez veřejné kontroly.
Porušení uvedeného ustanovení může být považováno za porušení rozpočtové kázně ve smyslu
§44 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících
zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (blíže srov. např. rozsudek NSS
ze dne 30. 10. 2012, č. j. 1 As 64/2012 - 33), nebo ve smyslu §22 zákona č. 250/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Nelze proto
konstatovat, že by dodržování zásad dle §6 zákona o veřejných zakázkách bez dohledové
činnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže u veřejných zakázek malého rozsahu
nepodléhalo žádné veřejné kontrole.
[47] Na základě výše uvedeného dospěl devátý senát k závěru, že úmyslem zákonodárce bylo
podrobit přezkumu stěžovatele pouze podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky. U těchto
veřejných zakázek je nepochybně zájmem společnosti důsledná kontrola nad jejich zadáváním,
a to právě proto, že tyto veřejné zakázky svou hodnotou překračují finanční limity stanovené
zákonem. Těmito limity zákonodárce vyjadřuje finanční hranici, nad kterou považuje za důležité
regulovat veřejné zadávání zákonem a jeho dodržování kontrolovat prostřednictvím stěžovatele.
[48] K tomuto lze odkázat na důvodovou zprávu k novému zákonu o zadávání veřejných
zakázek, který je právě projednáván v Parlamentu České republiky. V rámci části, která se zabývá
finančními limity pro veřejné zakázky malého rozsahu (strana 183 – 189), je uvedeno následující:
„Cílem je nastavení optimální výše finančních limitů pro VZMR tak, aby ve vyvážené míře zohledňovaly výše
popsané skutečnosti, tj. aby došlo k zamezení nadbytečné administrativní zátěže a zároveň aby byla zajištěna
náležitá transparentnost vynakládání veřejných prostředků, tj. prahové hodnoty pro tento druh veřejných zakázek
by měly být stanoveny takovým způsobem, aby na jedné straně jejich nízká výše nepřispěla k navýšení
administrativní zátěže pro zadavatele spočívající v nezbytnosti realizovat (bagatelní) zadávací řízení dle
zákonných pravidel a k navýšení přezkumné agendy ÚOHS. Na druhé straně by finanční limity neměly být
v takové výši, aby znemožňovaly veřejnou kontrolu nad tokem finančních prostředků v rámci veřejného zadávání.
V rámci zákonných pravidel je nezbytné zaměřit se zejména na zásadní případy a dohled nad zadáváním
veřejných zakázek menšího rozsahu ponechat kontrole „zezdola“, tj. interním procesním postupům zadavatele,
veřejností a neziskovými organizacemi zabývajícími se zadáváním veřejných zakázek.“
V. Předložení věci rozšířenému senátu
[49] Na základě výše uvedené argumentace dospěl devátý senát k právnímu názoru, který
je odlišný od právního názoru zastávaného druhým senátem. Devátý senát proto rozhodl
v souladu s ustanovením §17 odst. 1 s. ř. s. o postoupení věci rozšířenému senátu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: Josef Baxa, Jana Brothánková, Zdeněk
Kühn, Lenka Matyášová, Barbara Pořízková, Aleš Roztočil, Karel Šimka. Účastníci mohou
namítnout podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto
usnesení. Podat svá vyjádření k obsahu předkládajícího usnesení mohou ve lhůtě dvou týdnů
od doručení tohoto usnesení.
V Brně dne 7. dubna 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu