ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.237.2015:79
sp. zn. 9 As 237/2015 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
HAMCO, s.r.o., se sídlem Blažejské náměstí 97/7, Olomouc, zast. Mgr. Bohdanou Šocovou,
advokátkou se sídlem Kateřinská 107/5, Olomouc, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
24. 3. 2015, č. j. RRTV/1730/2015-STR, sp. zn.: 2014/805/zab, za účasti osob zúčastněných
na řízení: I) NONSTOP s.r.o., se sídlem M. Hübnerové 12, Brno, II) Radio Kroměříž s.r.o.,
se sídlem Kojetínská 3881/84, Kroměříž, zast. JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M,
advokátem se sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2015, č. j. 5 A 101/2015 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná je p ov in na zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 8 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně
Mgr. Bohdany Šocové, advokátky se sídlem Kateřinská 107/5, Olomouc.
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo podle §78
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zrušeno její shora označené rozhodnutí.
I. Vymezení věci
[2] Výrokem I. v záhlaví označeného rozhodnutí byla podle §18 zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o vysílání“), udělena osobě zúčastněné na řízení II) licence
k provozování rozhlasového vysílání prostřednictvím pozemních vysílačů se souborem
technických parametrů Kroměříž 103,3 MHz/50 W pro program Rádio Kroměříž na dobu 8 let,
nejdéle však do 10. 10. 2025. Výrokem II. stěžovatelka zamítla žádost žalobkyně o udělení licence
k provozování rozhlasového vysílání programu Rádio Haná okruh Olomoucko. Výrokem III.
stěžovatelka zamítla žádost osoby zúčastněné na řízení I) o udělení licence k provozování
rozhlasového vysílání programu Rádio Krokodýl.
[3] Městský soud v napadeném rozsudku předně poukázal na to, že pokud shledá
nezákonnost ve vztahu ke kterémukoli jednotlivému výroku rozhodnutí, jímž stěžovatelka
uděluje licenci některému z žadatelů a současně zamítá žádosti o licenci ostatních žadatelů, musí
zrušit správní rozhodnutí jako celek, včetně výroků o zamítnutí žádosti žadatelů, kteří se zrušení
rozhodnutí vůbec nedomáhali (rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2014, č. j. 8 As 94/2013 - 77).
[4] Správní soudy v rámci přezkumu rozhodnutí o udělení licence nejsou povolány k tomu,
aby nahradily hodnocení stěžovatelky a samy vyhodnotily, který ze žadatelů zákonná kritéria
naplnil v největší míře. Ani v případě, že by soud rozhodné skutečnosti hodnotil odchylně
od stěžovatelky, nemůže nahradit její činnost, protože by tím překročil svou pravomoc. Soudům
ve správním soudnictví přísluší (k námitkám neúspěšných žadatelů o licenci) posoudit,
zda hodnocení stěžovatelky nevybočilo ze zákonných mezí a z mezí správního uvážení, případně
zda stěžovatelka toto uvážení nezneužila. Soudy tak mohou přezkoumat zejména,
zda je rozhodnutí řádně odůvodněno, zda jsou v něm uvedena kritéria, podle nichž byly žádosti
posuzovány, jak tato kritéria naplnil úspěšný žadatel ve srovnání s neúspěšnými žadateli, zda byly
na všechny žadatele kladeny stejné požadavky, příp. zda má hodnocení stěžovatelky oporu
ve spisu či zda nevybočilo z mezí logického uvažování.
[5] V projednávané věci stěžovatelka podrobně rozebrala projekty jednotlivých žadatelů,
a to za pomoci tzv. manuálu, který dále rozpracovává každé ze zákonných kritérií podle §17
odst. 1 zákona o vysílání. Své úvahy promítla do bodového hodnocení žadatelů a soustředila
se na objasnění a zdůvodnění, proč vítězný žadatel v konkrétních dílčích kritériích získal lepší
hodnocení než ostatní uchazeči.
[6] Městský soud shledal pochybení stěžovatelky při hodnocení kritéria stanoveného v §17
odst. 1 písm. a) zákona o vysílání, tj. ekonomická, organizační a technická připravenost žadatele
k zajištění vysílání včetně výsledků dosavadního podnikání žadatele v oblasti rozhlasového
a televizního vysílání, pokud v této oblasti podnikal. Stěžovatelka shledala u vítězného žadatele
za naplněné dílčí kritérium zkušenost provozovatele s vysíláním a udělila za něj vítěznému žadateli
jeden bod s poukazem jednak na to, že v roce 2012 spustil internetové vysílání a vybudoval
si stabilní pozici mezi posluchači, a jednak na jeho účast v licenčním řízení o udělení licence
k provozování rozhlasového vysílání prostřednictvím vysílače Zlín-Příluky 92,7 MHz.
[7] Skutečnost, že vítězný žadatel oproti žalobkyni není provozovatelem rozhlasového
vysílání a má zkušenosti pouze s internetovým vysíláním, nemusí nutně znamenat, že nesplňuje
dílčí kritérium zkušenost provozovatele s vysíláním. Stěžovatelka ovšem v odůvodnění napadeného
rozhodnutí uvedla dále i to, že ve smyslu tohoto dílčího kritéria kladně hodnotila také účast
vítězného žadatele v licenčním řízení o udělení licence k provozování rozhlasového vysílání
prostřednictvím vysílače Zlín-Příluky 92,7 MHz, aniž by však jakkoli specifikovala, jakým
způsobem a na základě jakých skutečností účast v uvedeném licenčním řízení dokládá zkušenost
provozovatele s vysíláním. Z tohoto pohledu je závěr stěžovatelky nepřezkoumatelný. Nadto
žalobkyně v žalobě poukázala na skutečnost, že ona sama se účastnila nejméně 10 licenčních
řízení, avšak její účast v licenčních řízeních hodnocena nebyla. Stěžovatelka při hodnocení
dílčího kritéria zkušenost provozovatele s vysíláním nepostupovala v případě žalobkyně a v případě
vítězného žadatele shodně, neboť v případě žalobkyně její účast v licenčních řízeních
nehodnotila.
[8] Dílčí kritérium zkušenost statutárních orgánů provozovatele stěžovatelka ve vztahu k vítěznému
žadateli hodnotila jako splněné s přidělením jednoho bodu, a to s odůvodněním, že jednatel
společnosti pan Roman Konečný začal sbírat zkušenosti s médii při svém pobytu v USA,
kde pomáhal založit české komunitní noviny a místní rádiové vysílání pro krajany. Žalobkyně
namítla, že stěžovatelka nespecifikovala způsob a rozsah této pomoci. Není-li v odůvodnění
napadeného rozhodnutí uvedená pomoc Romana Konečného při zakládání českých komunitních
novin a místního rádiového vysílání pro krajany nijak blíže konkretizována, je tvrzení stěžovatelky
o zkušenostech Romana Konečného nepřezkoumatelné. Ve správním spise je sice uváděna i další
činnost Romana Konečného, kterou však stěžovatelka v rozhodnutí nezmiňuje a nehodnotí ji,
a tedy ji nemůže hodnotit ani soud. Soud podotýká, že podle výpisu z obchodního rejstříku
společnosti Radio Kroměříž s.r.o. je jediným jednatelem této společnosti Roman Konečný,
takže zkušenosti dalších osob nelze v rámci hodnocení dílčího kritéria zkušenost statutárních orgánů
provozovatele zohledňovat.
[9] Ve vztahu ke kritériu dle §17 odst. 1 písm. e) zákona, tj. přínos uchazeče pro rozvoj
původní tvorby, žalobkyně namítla, že za dílčí kritérium vlastní autorské pořady obdržela pouze
jeden ze dvou možných bodů s odůvodněním, že uvedla pouze obecné programové prvky
(ankety, zajímavosti, hosté), což však neodpovídá pravdě, neboť opakovaně odkazovala na svou
stávající licenci. Stěžovatelka zcela pominula, že žalobkyně autorské pořady ve značném rozsahu
již realizuje ve stávajícím vysílání.
[10] K této žalobní námitce soud uvedl, že z obsahu záznamu o veřejném slyšení ze dne
2. 12. 2014 vyplývá, že žalobkyně na dotaz: „Z vámi předloženého projektu nevyplývá, jaký podíl
ve vysílání vašeho programu budou činit vlastní autorské pořady a o jaké pořady se bude jednat.“, odpověděla:
„Odkazujeme se na stávající licenci. Podíl autorských pořadů je sto procent“. Žalobkyně tedy ke vznesenému
dotazu vlastní autorské pořady přímo nevyjmenovala, avšak výslovně ve vztahu k tomuto dílčímu
kritériu odkázala na svou stávající licenci. Podle soudu měla stěžovatelka (v rámci své povinnosti
šetřit práva účastníků a jejich oprávněné zájmy) žalobkyni poučit o tom, že odkaz na stávající
licenci není postačující a že je potřebné, aby vlastní autorské pořady konkretizovala. Postup
stěžovatelky soud považuje za nepřípustně formalistický a žalobní námitka, že žalobkyně za dílčí
kritérium vlastní autorské pořady nesprávně obdržela pouze jeden ze dvou možných bodů,
je podle soudu důvodná.
[11] Další žalobní námitky městský soud neshledal důvodnými.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[12] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností, jejíž důvody
podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[13] Ve vztahu k dílčímu kritériu zkušenost provozovatele s vysíláním je toho názoru, že její závěry
uvedené v rozhodnutí nepřezkoumatelné nejsou, neboť pro účast v licenčním řízení musí
uchazeč splnit celou řadu podmínek a dodat širokou škálu podkladů, které dokládají připravenost
žadatele o licenci k zahájení vysílání, jeho schopnost zahájit vysílání v zákonném termínu včetně
technické připravenosti a podobně, což jsou skutečnosti známé soudu z jeho činnosti. Vzhledem
k účasti osoby zúčastněné na řízení II) v licenčním řízení k provozování vysílání na kmitočtu
Zlín-Příluky 92,7 MHz, ve spojení s již zmíněnými zkušenostmi s internetovým vysíláním,
by stěžovatelka považovala za příliš formalistické bod za naplnění tohoto kritéria neudělit,
přičemž nepovažuje za nutnou ani jakoukoli další specifikaci. Stěžovatelka je přesvědčena,
že uvedené skutečnosti zkušenosti osoby zúčastněné na řízení II) v dostatečné míře prokazují,
a to v rozsahu potřebném pro vyhodnocení daného kritéria a způsobem umožňujícím soudní
přezkum.
[14] Požadavek soudu na zohlednění účasti žalobkyně v nejméně 10 licenčních řízeních
považuje za v podstatě nevykonatelný. Žalobkyně je již držitelkou několika licencí, rozhlasové
vysílání dlouhodobě provozuje, její zkušenosti jsou tak na základě těchto skutečností nesporné
a žalobkyně obdržela za naplnění tohoto kritéria jeden bod. I v případě, kdy by stěžovatelka
opakovanou účast žalobkyně v licenčních řízeních v rozhodnutí zohlednila, nemůže to nic změnit
na závěru, že kritérium zkušeností s rozhlasovým vysíláním naplnila. V případě hodnocení
uvedeného dílčího kritéria stěžovatelka posuzuje, zda jej žadatelé naplnili v takové míře,
která umožňuje přidělení jednoho bodu či nikoliv, avšak neporovnává „kvalitu“ jejich naplnění
jednotlivými účastníky. Celkové porovnání naplnění zákonných kritérií stěžovatelka provádí
až na základě konečného bodového přídělu, a to na stupnici „nesplňuje/částečně
splňuje/splňuje“. Jedná se o postup, který umožňuje objektivní a transparentní porovnání
jednotlivých projektů, závěry městského soudu pramení ze zjevného nepochopení této metodiky.
Výtky městského soudu stěžovatelka považuje za zásah do své správní úvahy, neboť jí soud
ukládá, jaké skutečnosti má při hodnocení zohlednit a jakým způsobem je má hodnotit.
[15] K dílčímu kritériu zkušenost statutárních orgánů provozovatele uvádí, že městský soud
po ní požaduje, aby do rozhodnutí opsala veškeré skutečnosti, které jsou součástí spisu.
Z informací uvedených v rozhodnutí lze zcela jasně identifikovat, z jakého důvodu je dílčí
kritérium možné považovat u vítězného žadatele za naplněné. Není potřebné ani účelné
podrobněji tyto informace rozvádět a veškerá tvrzení z žádosti o udělení licence opisovat. Stejně
tak stěžovatelka konstatovala, že jednatelé žalobkyně disponují 15letou, resp. více než 20letou
zkušeností s rozhlasovým vysíláním, a přidělila jeden bod, aniž by dále popisovala, jaké činnosti
který jednatel během uvedené doby vykonával.
[16] Poukazuje na disproporcionalitu v přístupu hodnocení jednotlivých žalobních námitek
soudem, která je patrná z posouzení vyhodnocení dílčího kritéria technické připravenosti žadatele
k zahájení vysílání. V tomto případě soud konstatoval, že odkaz na informace uvedené ve správním
spise je dostatečný.
[17] Ve vztahu k dílčímu kritériu vlastní autorské pořady v prvé řadě uvádí, že žalobkyně
v licenčním řízení žádala o udělení licence k provozování programu Rádio Haná okruh
Olomoucko. Odkazovala však na licenci k provozování programu Rádio Haná, tedy licenci
odlišnou. Skutečnost, že se jedná o licenci k vysílání odlišného programu, sama žalobkyně
výslovně zmiňovala ve své replice ze dne 15. 9. 2015. Stěžovatelka je přesvědčena, že stanovit
licenční podmínky jedné licence odkazem na licenci odlišnou není přípustné.
[18] K závěru soudu, že měla žalobkyni poučit o tom, že odkaz na stávající licenci není
postačující a že je potřebné, aby vlastní autorské pořady konkretizovala, uvádí, že ačkoliv
tak neučinila přímo u dotazu k vlastním autorským pořadům, učinila tak u dotazu na podporu
začínajících umělců a její lokalizaci na region, kdy byla žalobkyně upozorněna, že se jedná
o licenční řízení na lokalitu Kroměříž a veškerá tvrzení je nutné doložit do správního spisu,
nikoliv pouze provést odkaz na stávající licenci. Vzhledem ke zkušenostem, zahrnujícím účast
ve více než 10 licenčních řízení, si žalobkyně této skutečnosti musela být vědoma.
[19] Stěžovatelka dále upozorňuje, že ani licenční podmínky stávající licence k vysílání
programu Rádio Haná žádné konkrétní autorské pořady neobsahují a stěžovatelka tak ani neměla
možnost je zohlednit. Této skutečnosti si je patrně vědoma i žalobkyně, neboť prostřednictvím
podání doručeného dne 7. 10. 2015 doplnila svou žádost v části týkající se autorských pořadů,
aniž by trvala na odkazu na stávající licenci. Jako důkaz navrhuje aktuální znění licenčních
podmínek programu Rádio Haná a podání žalobkyně doručené stěžovatelce dne 7. 10. 2015.
[20] Dále se domnívá, že soud přistupoval k hodnocení žalobních námitek nekonzistentně
a je vnitřně rozporný. U dílčího kritéria vlastní autorské pořady trvá na poučení ze strany
stěžovatelky. Na druhou stranu u námitky týkající se dílčího kritéria orientace na region uvedl:
„Pokud žalobce dovozuje, že žalovaná měla v předmětném licenčním řízení bez dalšího zohlednit stávající licenci
žalobce a obecně tvrzenou provázanost nového projektu se stávajícím vysíláním, pak soud s tímto názorem
nesouhlasí.“
[21] S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[22] Osoba zúčastněná na řízení II) ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 21. 12. 2015 uvádí,
že se s podanou kasační stížností plně ztotožňuje. Každý žadatel o licenci musí v licenčním řízení
splnit celou řadu podmínek vyžadovaných zákonem o vysílání. Stěžovatelka řádně odůvodnila
svou volnou úvahu a nepřekročila meze správního uvážení, proto je její rozhodnutí zákonné
a nemůže jí být ze strany správního soudu ukládáno, jaké skutečnosti má zohlednit a jak je má
hodnotit. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu.
[23] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 28. 12. 2015 uvádí, že při minulých
řízeních o udělení licence postačovalo odkázat na znění udělené licence. Žalobkyně
je dlouholetým provozovatelem vysílání a její licence obsahuje vše podstatné pro posouzení
její žádosti o rozšíření programu. Stěžovatelka je s licenčními podmínkami žalobkyně
ze své úřední činnosti dokonale seznámena a měla je zohlednit.
[24] Dále rozporuje tvrzení stěžovatelky, že odkazovala na odlišnou licenci. Udělená licence
je jen jedna a licenční podmínky jsou jen jedny. Licence pro Rádio Haná (rozhodnutí ze dne
9. 5. 2001, č. j. Ru/101/01/1390) je pouze rozšířena o možnost odpojení základního programu
tzv. vysílací okruh s názvem Rádio Haná Olomoucko (rozhodnutí ze dne 30. 9. 2009,
č. j. val /4841/09), kde má žalobkyně povolenou možnost vysílat posílený hudební formát
či možnost odpojit reklamu nebo lokální zprávy. Žalobkyně provozuje dva hudební okruhy,
ale základní licenční podmínky vychází z jedné platné licence. Jako důkaz navrhuje rozhodnutí
stěžovatelky č. j. Ru/101/01/1390, č. j. val /4841/09, č. j. FOL/643/2011 a č. j. bar/1874/2014.
[25] Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[26] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatelku jedná pověřená osoba ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.
Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[27] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Vlastní
přezkum rozhodnutí městského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené
rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné,
které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou
vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[28] Veškerá výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zcela zřejmé, proč městský soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[29] Ve vztahu k nepřezkoumatelnosti stěžovatelka konkrétně namítá pouze vnitřní
rozpornost závěrů městského soudu. Tuto vnitřní rozpornost spatřuje v posouzení dílčího
kritéria vlastní autorské pořady a dílčího kritéria orientace na region. Ve vztahu k dílčímu kritériu
orientace na region městský soud konstatoval následující: „Pokud žalobce dovozuje, že žalovaná měla
v předmětném licenčním řízení bez dalšího zohlednit stávající licenci žalobce a obecně tvrzenou provázanost nového
projektu se stávajícím vysíláním, pak soud s tímto názorem nesouhlasí. Ve vztahu k dílčímu kritériu orientace
na region žalobce ve svém projektu výslovně uvedl pouze to, že Rádio Haná Olomoucko bude úzce spolupracovat
se shora uvedenými institucemi. V rámci veřejného slyšení dne 2. 12. 2014 sice odkazoval na dřívější licenci,
nikoli však výslovně ve vztahu k dílčímu kritériu orientace na region. Žalovaná tedy podle soudu nepřidělením
bodu za dílčí kritérium orientace na region nepochybila.“ Z citovaného jednoznačně vyplývá závěr
městského soudu, že stěžovatelka nemá v obecné rovině povinnost zohlednit stávající licenci
žalobkyně. Avšak v případě, kdy tato na svou licenci ve vztahu ke konkrétnímu dílčímu kritériu
odkáže (jako tomu bylo u dílčího kritéria vlastní autorské pořady), má povinnost žalobkyni poučit
o tom, že odkaz na stávající licenci není postačující a že je potřebné, aby vlastní autorské pořady
konkretizovala (viz strana 23 napadeného rozsudku, popř. shrnutí v odstavci 10 tohoto
rozsudku). Závěry městského soudu vnitřně rozporné nejsou.
[30] Co se týče údajné disproporcionality při posouzení dílčího kritéria zkušenost statutárních
orgánů provozovatele a dílčího kritéria technické připravenosti žadatele k zahájení vysílání, pak odlišné
posouzení přezkoumatelnosti hodnocení provedeného stěžovatelkou u odlišných dílčích kritérií,
nemůže vést k nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nesrozumitelnost z důvodu
vnitřní rozpornosti. To, že městský soud posoudil závěry stěžovatelky u dílčího kritéria technické
připravenosti žadatele k zahájení vysílání jako dostatečné a přezkoumatelné, kdežto u dílčího kritéria
zkušenost statutárních orgánů provozovatele shledal závěry nepřezkoumatelnými, neznamená, že jsou
závěry městského soudu vnitřně rozporné. Zbývá doplnit, že se Nejvyšší správní soud se závěry
městského soudu ve vztahu k dílčímu kritériu zkušenost statutárních orgánů provozovatele neztotožnil
(k tomu viz dále).
[31] Před posouzením dalších kasačních námitek Nejvyšší správní soud připomíná,
že na udělení licence k provozování rozhlasového vysílání prostřednictvím pozemních vysílačů
není právní nárok (§12 odst. 4 zákona o vysílání). Stěžovatelka vydává rozhodnutí o udělení
licence a zamítnutí žádostí případných dalších žadatelů na základě správního uvážení. Otázka
správního uvážení je bohatě rozpracována v judikatuře, stačí proto shrnout, že v případě
správního uvážení zákon poskytuje správnímu orgánu ve stanovených hranicích volný prostor
k úvaze (a rozhodnutí). Správní uvážení se uplatní tehdy, pokud s existencí určitého skutkového
stavu není v příslušné právní normě jednoznačně spojen jediný nutný právní následek
a zákonodárce dává správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více
řešení předvídaných právní normou [viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, a ze dne
23. 10. 2008, č. j. 8 As 56/2007 - 151].
[32] Z povahy rozhodnutí o udělení licence vyplývá také rozsah soudního přezkumu.
Skutečnosti významné pro rozhodování o žádostech o udělení licence jsou stanoveny
v §17 zákona o vysílání. Tato kritéria nejsou exaktně měřitelná a ponechávají stěžovatelce
prostor, aby v zákonem stanoveném rámci zhodnotila a porovnala míru jejich naplnění
u jednotlivých žadatelů. Správní soudy v rámci přezkumu rozhodnutí o udělení licence nejsou
povolány k tomu, aby nahradily hodnocení stěžovatelky a samy vyhodnotily, který ze žadatelů
zákonná kritéria naplnil v největší míře. Ani v případě, že by soud rozhodné skutečnosti hodnotil
odchylně od stěžovatelky, nemůže nahradit její činnost, protože by tím překročil svou pravomoc
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2013, č. j. 9 As 48/2012 - 69).
[33] Soudům ve správním soudnictví přísluší (k námitkám neúspěšných žadatelů o licenci)
především posoudit, zda hodnocení stěžovatelky nevybočilo ze zákonných mezí a mezí správního
uvážení, případně zda stěžovatelka toto uvážení nezneužila (viz §78 odst. 1 s. ř. s.). Soudy
tak mohou přezkoumat zejména, zda je rozhodnutí řádně odůvodněno, zda jsou v něm uvedena
kritéria, podle nichž byly žádosti posuzovány, jak tato kritéria naplnil úspěšný žadatel ve srovnání
s neúspěšnými žadateli, zda byly na všechny žadatele kladeny stejné požadavky, příp. zda má
hodnocení stěžovatelky oporu ve spisu či zda nevybočilo z mezí logického uvažování. Pokud
stěžovatelka dostála těmto požadavkům, správní soudy nejsou povolány k přehodnocení
jejích závěrů (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004,
č. j. 3 As 24/2004 – 79, a ze dne 8. 2. 2012, č. j. 7 As 138/2011 - 251).
[34] Stěžovatelka ve vztahu k dílčímu kritériu zkušenost provozovatele s vysíláním namítá,
že její závěry nejsou nepřezkoumatelné, neboť pro účast v licenčním řízení musí žadatel splnit
celou řadu podmínek, které dokládají jeho připravenost k zahájení vysílání, což jsou skutečnosti
známé soudu z jeho činnosti.
[35] V žalobou napadeném rozhodnutí bylo toto dílčí hodnotící kritérium vymezeno jako
„zkušenost provozovatele s vysíláním, přičemž předmětem hodnocení není pouze zkušenost s terestrickým vysíláním
(0-1b)“. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem, že z napadeného rozhodnutí
skutečně není zřejmé, proč stěžovatelka kladně vyhodnotila u tohoto dílčího kritéria skutečnost,
že se osoba zúčastněná na řízení II) účastnila licenčního řízení o udělení licence k provozování
rozhlasového vysílání prostřednictvím vysílače Zlín-Příluky 92,7 MHz. Z účasti v jiném licenčním
řízení bez dalšího neplyne „zkušenost provozovatele s vysíláním“.
[36] V prvé řadě je nutné konstatovat, že argumentace uvedená v kasační stížnosti
(že pro účast v licenčním řízení musí žadatel splnit celou řadu podmínek a dodat podklady,
které dokládají jeho připravenost k zahájení vysílání) nemá odraz v napadeném rozhodnutí.
Správní soudy přezkoumávají napadené rozhodnutí a v něm uvedené důvody. Případný
nedostatek odůvodnění nemůže být dodatečně zhojen podrobnějším rozborem právní
problematiky učiněným až v kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 – 58).
[37] Z kasační argumentace však ani neplyne, že by účastí v jiném licenčním řízení mělo být
naplněno kritérium zkušenosti provozovatele s vysíláním. To, že musí uchazeč v licenčním řízení splnit
celou řadu podmínek a dodat širokou škálu podkladů, nijak nevypovídá o jeho zkušenostech
s vysíláním. I kdyby se uchazeč účastnil několika licenčních řízení, nezíská tím „zkušenosti
s vysíláním“. Dílčí kritérium zkušenost provozovatele s vysíláním, tak jak si ho stěžovatelka vymezila,
nemůže být splněno účastí v jiném licenčním řízení. Takovýto závěr vybočuje z mezí logického
uvažování.
[38] Soud naopak nijak nezpochybňuje možnost stěžovatelky hodnotit v rámci dílčího kritéria
zkušenost provozovatele s vysíláním i případné zkušenosti žadatelů s provozováním internetového
vysílání.
[39] Se stěžovatelkou se lze ztotožnit v tom, že u žalobkyně bylo nadbytečné hodnotit
její účasti v licenčních řízeních za situace, kdy rozhlasové vysílání dlouhodobě provozuje
a stěžovatelka jí v dílčím kritériu zkušenost provozovatele s vysíláním přidělila maximální počet
možných bodů (tj. jeden bod). Účast v licenčním řízení ostatně nic nevypovídá o zkušenostech
provozovatele s vysíláním (viz výše).
[40] Závěry městského soudu (a i shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu) jsou
zcela v souladu s citovanou judikaturou týkající se přezkumu správního uvážení. Městský soud
shledal nepřezkoumatelnost závěrů stěžovatelky a její odlišný postup vůči různým žadatelům.
Není pravdou, že by městský soud stěžovatelce ukládal, jaké skutečnosti má při hodnocení
zohlednit a jakým způsobem je má zohlednit. K zásahu do správní úvahy stěžovatelky
tedy nedošlo.
[41] Dílčí kritérium zkušenost statutárních orgánů provozovatele shledala stěžovatelka u osoby
zúčastněné na řízení II) za naplněné s tím, že jednatel Roman Konečný začal zkušenosti s médii
sbírat při svém pobytu v USA, kde pomáhal založit české komunitní noviny a místní rádiové
vysílání pro krajany. Městský soud k tomuto konstatoval, že jsou závěry stěžovatelky
nepřezkoumatelné, neboť není blíže konkretizována pomoc Romana Konečného při zakládání
komunitních novin a místního rádiového vysílání.
[42] V doplnění žádosti osoby zúčastněné na řízení II) o přidělení licence, která je součástí
správního spisu, je k osobě Romana Konečného uvedeno mimo jiné následující: „V roce 1993 jsem
ukončil vojenskou službu a odcestoval jsem do USA kde jsem pracoval do 1998. Zkušenosti a znalosti s médii
jsem začal sbírat v Chicagu kde jsem žil a pracoval při svém pobytu v USA. Pomáhal jsem založit a také jsem
pracoval pro české komunitní noviny a místní rádiové vysílání pro krajany jako redaktor.“
[43] Nejvyšší správní soud považuje odůvodnění stěžovatelky uvedené v napadeném
rozhodnutí za dostatečné a přezkoumatelné (ačkoli se jedná o odůvodnění poměrně stručné).
Stěžovatelka jasně uvedla, jaké zkušenosti Romana Konečného, jediného jednatele osoby
zúčastněné na řízení II), považuje za rozhodující pro naplnění dílčího kritéria zkušenost statutárních
orgánů provozovatele. Ze správního spisu je navíc zřejmé, že Roman Konečný pro komunitní noviny
a místní rádiové vysílání pracoval jako redaktor. Stěžovatelka nebyla povinna do napadeného
rozhodnutí opsat veškeré skutečnosti vztahující se k činnosti Romana Konečného v USA
obsažené ve správním spise.
[44] U dílčího kritéria zkušenost statutárních orgánů provozovatele tedy musí Nejvyšší správní soud
korigovat závěry městského soudu. Toto dílčí pochybení městského soudu však nic nemění
na zákonnosti napadeného rozsudku, neboť ve zbývajících zrušovacích důvodech (dílčí kritéria
zkušenost provozovatele s vysíláním a vlastní autorské pořady) se Nejvyšší správní soud se závěry
městského soudu ztotožnil.
[45] Co se týče dílčího kritéria vlastní autorské pořady, ze stenografického záznamu z veřejného
slyšení konaného dne 2. 12. 2014 vyplývá, že zástupce žalobkyně na dotaz: „Z vámi předloženého
projektu nevyplývá, jaký podíl ve vysílání vašeho programu budou činit vlastní autorské pořady a o jaké pořady
se bude jednat. Můžete nyní tyto skutečnosti uvést?“, odpověděl: „Odkazujeme se na stávající licenci. Podíl
autorských pořadů je sto procent“. Žalobkyně tedy u tohoto dílčího kritéria výslovně odkázala
na stávající licenci. Pokud stěžovatelka neměla v úmyslu ze stávající licence žalobkyně vycházet,
měla ji v tomto smyslu poučit a vyzvat ji k vyjmenování vlastních autorských pořadů.
[46] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že žalobkyni poučila o tom, že odkaz na stávající
licenci není postačující, a to u dotazu na podporu začínajících umělců a její lokalizaci na region.
Ve stenografickém záznamu z veřejného slyšení konaného dne 2. 12. 2014 je k tomuto dílčímu
kritériu uvedeno následující:
„Předsedající: Z Vámi doložené podpory začínajících umělců není patrné, zda bude tato podpora
lokalizována na město Kroměříž. Můžete v tomto ohledu váš projekt doplnit?
Pan B.: Odkazujeme se na stávající licenci s tím, že naším signálem pokrýváme krajská města, kde se tato
podpora již realizuje, takže se zaměřujeme, jak jsme již uvedli, i na Kroměříž, a to ve stejných intencích, záběrech,
programových prvcích a pořadech jako ve stávající licenci.
Předsedající: V této souvislosti se pracovníci Úřadu ještě chtějí zeptat a tuto otázku doplnit. Prosím.
Pan Č.: Vzhledem k tomu, že se jedná o licenční řízení přímo na Kroměříž, potom aby bylo možné vyhodnotit
podporu začínajících umělců, je třeba, aby ve spise existoval takový písemný podklad, nikoliv pouze tvrzení.
Takováto povinnost vyplývá z judikátu Nejvyššího správního soudu, protože jinak to není možné vyhodnotit jako
skutečně probíhající podporu.
Pan B.: Stávající prvky, které vysíláme?
Pan Č.: Nikoliv stávající prvky, které vysíláte, ale podporu začínajícím umělcům. Pokud se odkážete na
projekt, může to být program. Pokud chcete doložit například konkrétní kapely nebo začínající umělce,
v tom případě je možno to doložit nejpozději do okamžiku rozhodnutí o udělení licence, ideálně například poslat
to spolu s opraveným stenoprotokolem, který se z tohoto zasedání pořizuje.
Pan B.: Jenom bych to doplnil v tom smyslu, že tato podpora probíhá, nerozlišujeme, jestli je to Kroměříž nebo
jiné město, je to prostě v rámci celého našeho pokrytí rovnou měrou. Stejně tak to nejsou jenom kapely, ale i další
místní spolky, vystoupení těchto kapel v rámci regionu atd. atd. Myslím si, že i v přílohách jsou některé děkovné
reference od našich stávajících partnerů, a i v některých předchozích licenčních řízeních jsme dokládali začínající
lokální kapely, takže si myslím, že nebude problém to doplnit současně se stenozáznamem.“
[47] Z výše citovaného nelze dovodit, že by stěžovatelka poučila žalobkyni v tom smyslu,
že nebude ze stávající licence vycházet a že na tuto licenci odkazovat nelze. Stěžovatelka pouze
požadovala, aby byl do správního spisu doložen nějaký podklad o podpoře začínajících umělců.
Ve vztahu k dílčímu kritériu vlastní autorské pořady stěžovatelka žalobkyni k doložení podkladu
do spisu nevyzvala. Žalobkyně tedy nemohla tušit, že pro obdržení plného počtu bodů v kritériu
vlastní autorské pořady je nutné vyjmenovat vlastní autorské pořady, popř. doložit jejich seznam
do spisu. Žalobkyně mohla mít důvodně za to, že u tohoto dílčího kritéria postačí odkaz
na stávající licenci.
[48] Co se týče kasačních námitek, že žalobkyně odkazovala na odlišnou licenci (k programu
Rádio Haná a nikoliv Rádio Haná okruh Olomoucko) a že licenční podmínky stávající licence
k vysílání programu Rádio Haná neobsahují žádné konkrétní autorské pořady, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že tato argumentace nemá odraz v napadeném rozhodnutí. Správní soudy
přezkoumávají napadené rozhodnutí a v něm uvedené důvody. Případný nedostatek odůvodnění
nemůže být dodatečně zhojen podrobnějším rozborem učiněným až v kasační stížnosti
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 – 58).
[49] Pouze nad rámec lze uvést, že z repliky žalobkyně ze dne 15. 9. 2015 učiněné v rámci
řízení před městským soudem nelze dovozovat, že by žalobkyně v rámci správního řízení
odkazovala na licenční podmínky vztahující se k programu Rádio Haná a nikoliv k programu
Rádio Haná okruh Olomoucko. Z obsahu stenografického záznamu z veřejného slyšení
konaného dne 2. 12. 2014 takovýto závěr učinit nelze.
[50] S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud neprovedl důkazy navrhované
stěžovatelkou (aktuální znění licenčních podmínek programu Rádio Haná a podání žalobkyně
doručené stěžovatelce dne 7. 10. 2015) ani žalobkyní (rozhodnutí stěžovatelky
č. j. Ru/101/01/1390, č. j. val /4841/09, č. j. FOL/643/2011 a č. j. bar/1874/2014). Provádění
těchto důkazů je v posuzované věci nadbytečné.
IV. Závěr
[51] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[52] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení
proti stěžovatelce, a to za dva úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení
[§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“)] a písemné podání ve věci samé - vyjádření ke kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý z těchto úkonů právní služby náleží
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5.
advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3
advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč. Zástupkyně
žalobkyně je plátcem DPH. K nákladům řízení o kasační stížnosti se tedy přičítá DPH,
tj. 1 428 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení činí 8 228 Kč. Tuto částku je stěžovatelka
povinna uhradit k rukám zástupkyně Mgr. Bohdany Šocové, advokátky se sídlem
Kateřinská 107/5, Olomouc. Náhrada nákladů řízení je splatná ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
[53] Výrok o náhradě nákladů řízení v případě osoby zúčastněné na řízení se opírá o §60
odst. 5, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého osoba zúčastněná na řízení
má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti,
kterou jí soud uložil. Protože soud v dané věci osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti
neuložil, rozhodl tak, že tato osoba nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu