ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.240.2015:58
sp. zn. 9 As 240/2015 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: K. Č., zast.
Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem se sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. DSH/11344/2015/Slo 067.1 V10, č. j. MSK
44616/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 31. 8. 2015, č. j. 19 A 36/2015 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 19. 1. 2015, č. j. SMO/021492/15/DSČ/Lip (dále
jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku dle
§125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném pro posuzovanou
věc (dále jen „zákon o silničním provozu“).
[2] Přestupku se dopustil tím, že dne 27. 6. 2014 v 18:08 hod. v Ostravě na dálnici D1,
na 363 km ve směru do Klimkovic, překročil při řízení motorového vozidla Audi, RZ: X, nejvyšší
dovolenou rychlost (110 km/h) o 50 km/h a více. Naměřena mu byla rychlost 175 km/h, při
zvážení odchylky měřícího zařízení byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy
169 km/h. Za uvedený přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Stěžovateli byla rovněž
uložena povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.
I. Vymezení věci
[3] Krajský soud dospěl ve shodě s žalovaným k závěru, že postup správního orgánu I.
stupně byl v souladu s §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Ke zkrácení práv stěžovatele v projednávané věci
nedošlo a také skutkový stav byl náležitě zjištěn.
[4] Námitka podjatosti ze dne 24. 11. 2014, která byla obsažena v podání doručeném
správnímu orgánu I. stupně 28. 11. 2014, nesměřovala vůči oprávněné úřední osobě – paní J. L.,
ale vůči panu Mgr. R. J. K namítané podjatosti vedoucího Odboru dopravně-správních činností,
krajský soud uvedl, že žádné konkrétní důvody k vyloučení této osoby tvrzeny nebyly. Uvedené
podání bylo správnímu orgánu I. stupně navíc doručeno až 28. 11. 2014, tj. až po ústním jednání,
které se konalo 26. 11. 2014 a neobsahovalo jednu z podstatných náležitostí pro podání dle §37
odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), tj. podpis osoby, která
toto podání učinila. Magistrát města Ostravy postupoval správně, pokud k této námitce podjatosti
nepřihlédl, a tedy ani o ní formálně nerozhodl usnesením dle §14 odst. 2 správního řádu.
[5] Přisvědčit nelze ani žalobní námitce, že správní orgán I. stupně postupoval nezákonně,
když nařídil ústní jednání na 26. 11. 2014 a v témže předvolání k ústnímu jednání stanovil
náhradní termíny na dny 3. 12. 2014, 10. 12. 2014 a 17. 12. 2014 pro případ, že se z nařízeného
ústního jednání (řádného termínu a vždy následujícího po sobě jdoucího náhradního termínu)
včas a náležitě omluví. Takto koncipované předvolání nemohlo budit žádné pochybnosti.
[6] K porušení §36 odst. 3 správního řádu, podle něhož musí být účastníkům před vydáním
rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nedošlo. Z obsahu
správního spisu soud ověřil, že stěžovatel byl o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí
poučen správním orgánem I. stupně již v oznámení o zahájení řízení a předvolání k prvému
ústnímu jednání a následně ve všech dalších předvoláních k ústním jednáním. Jestliže
se k ústnímu jednání dne 26. 11. 2014 bez omluvy nedostavil, přičemž jednání se konalo v jeho
nepřítomnosti, a správní orgán I. stupně do spisu po tomto ústním jednání před vydáním
rozhodnutí již žádné podklady rozhodnutí nezakládal, pak nebyl stěžovatel na svém právu
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí žádným způsobem krácen, ale sám tohoto práva nevyužil.
[7] Soud považoval za nadbytečné zabývat se okolnostmi, které se týkaly jednání, která byla
nařízena před datem 26. 11. 2014, a to právě proto, že přestupek byl řádně projednán dle §74
odst. 1 zákona o přestupcích u ústního jednání dne 26. 11. 2014.
[8] Skutkový stav byl náležitě zjištěn. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí
podrobně odůvodnil, proč považuje námitku stěžovatele, že se za jízdy vyměnil se svým
spolujezdcem D. L., a že tento spolujezdec vozidlo řídil, za lichou. Provádění označených
důkazů bylo vzhledem k nevěrohodnosti stěžovatele nadbytečné.
[9] Rozhodujícími důkazy o spáchání přestupku byl ve spojitosti se záznamem o přestupku
snímek pořízený silničním radarovým rychloměrem, který obsahuje zcela zřetelnou fotografii
zadní části motorového vozidla a fotografii detailu registrační značky vozidla žalobce. Tatáž
listina dále obsahuje údaje o měřeném vozidle (registrační značku, druh vozidla), stejně tak údaje
o použitém měřícím zařízení Ramer 10C. Dle názoru soudu listinné důkazy jsou natolik
jednoznačné, že správní orgán I. stupně nepochybil, když neprovedl výslechy policistů,
kteří obsluhovali měřící zařízení. Bylo-li překročení maximální povolené rychlosti v posuzované
věci doloženo záznamem z radarového měření, pak takovýto výstup představuje dostatečný
důkaz o rychlosti, kterou se automobil pohyboval, nejsou-li z okolností případu patrné
pochybnosti o vypovídací hodnotě či správnosti takového důkazu nebo nebyl-li záznam
relevantně zpochybněn.
[10] Ze záznamu z radarového měření je tedy patrné, jaké vozidlo bylo měřeno, kde a kdy
došlo k měření a jaká byla v daném úseku nejvyšší povolená rychlost. Ta je zřejmá
i z fotodokumentace místa, kde ke spáchanému přestupku došlo, z níž vyplývá, že v místě, kde se
stěžovatel spáchaného přestupku dopustil, byla stanovena rychlost daná dopravním značením
B 20A – 110 km/h. Ze záznamu z radarového měření je patrné výrobní číslo radaru Ramer 10C
12/027, k němuž se vztahuje ověřovací list s platností do 4. 6. 2015, přičemž k měření došlo dne
27. 6. 2014, deklarující, že radar měl požadované metrologické vlastnosti. Ve spise je rovněž
založeno osvědčení ze dne 24. 1. 2011 prokazující, že zasahující policista J. K. byl oprávněn
k ovládání použitého měřiče rychlosti Ramer 10C. Žádné konkrétní námitky či pochybnosti, které
by správnost provedeného měření rychlosti relevantním způsobem zpochybnily, stěžovatel
neuvedl.
[11] Za tohoto stavu bylo také nadbytečné zabývat se detailně otázkou, kdo je vlastníkem
rychloměru (soud předpokládá, že Policie ČR, která jej užívá k měření rychlosti vozidel a jako
vlastník měřidla je označena i v ověřovacím listu autorizovaného metrologického střediska
č. 115/14) a bez právního významu je také zabývat se otázkou, kdo zabezpečuje jeho servis, když
bylo prokázáno ověřovacím listem, že autorizované metrologické středisko Ramet a. s. provádí
zkoušky měřidla, které, jak vyplývá z ověřovacího listu, prokázaly, že předložený silniční
rychloměr Ramer 10C 12/027 má požadované metrologické vlastnosti.
[12] Nedůvodnou shledává krajský soud i žalobní námitku, že nedošlo k naplnění materiální
stránky přestupku, resp. že se s tímto aspektem správní orgán I. stupně zákonným způsobem
nevypořádal.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[13] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[14] Soud bez povšimnutí přechází žalobní námitku, že správní řád neumožňuje nařídit ústní
jednání jedním předvoláním na čtyři různé termíny. Takový postup je v rozporu s §74 odst. 1
zákona o přestupcích, jakož i v rozporu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti postupu
správního orgánu.
[15] V okamžiku, kdy je nařízeno jednání na celou řadu termínů, nedokáže předvolaný seznat,
zda např. v případě jeho nenadálé zdravotní indispozice, bude tento jeho zdravotní stav
vyhodnocen jako důvodný omluvy či nikoliv. Jinými slovy, zda bude jednáno či nikoliv. Zákon
nezná pojem řádného a náhradního jednání. Pokud jde o odkazy krajského soudu na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2012, č. j. 7 As 4/2012 – 32, a ze dne 18. 8. 2005,
č. j. 2 Afs 202/2004 - 43, pak tyto na projednávanou věc nedopadají.
[16] Námitka podjatosti směřovala i proti tajemníkovi Magistrátu města Ostravy, nikoliv jen
proti oprávněné úřední osobě a vedoucímu odboru. Tuto stěžovatel vznesl v okamžiku, kdy
se dozvěděl o skutečnostech, které zakládaly důvodnost pochybovat o nepodjatosti daných
úředních osob. Námitku, proto podal řádným způsobem a včas. Stěžovatel nevěděl, že jednání
vedla a rozhodnutí vydala J. L., protože o změně oprávněné úřední osoby nebyl informován.
Důvodně proto očekával, že ve věci nebude jednáno a na nařízené jednání se nedostavil.
[17] Stěžovatel zdůrazňuje, že do dnešního dne se správní orgány zákonným způsobem
s námitkou podjatosti nevypořádaly. Setrvává na svém právním názoru, že může uplatnit námitku
podjatosti opakovaně, pokud se opakovaně dozví o důvodech podjatosti úředních osob. Měl-li
správní orgán o obsahu této námitky pochybnosti, měl stěžovatele vyzvat k doplnění,
a to postupem dle §37 odst. 3 správního řádu. Opětovně proto odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 - 248. Stěžovatel trpěl zdravotními
problémy, které znemožňovaly jeho účast na jednání. Následně, po stabilizaci svého zdravotního
stavu, se opakovaně dozvěděl důvody, které zakládaly pochybnost o nepodjatosti daných
úředních osob.
[18] Postupem správních orgánů byl zkrácen na svém právu účastnit se ústního jednání,
na právu vyjádřit se k obvinění, na právu navrhovat důkazy, vyjádřit se k provedeným důkazům,
jakož i ke skutkovým okolnostem. Vyfabulovanou verzi státního orgánu o skutkovém stavu
se dozvěděl až z rozhodnutí. Nesouhlasí s tím, že zasahující policisté nebyli vyslechnuti, ani s tím,
že nebyla provedena rekonstrukce skutku. Trvá na tom, že to nebyl on, kdo řídil vozidlo
v okamžiku překročení rychlosti.
[19] Rychloměr Ramer 10C byl použit v rozporu s návodem k jeho použití. K zastavení
vozidla došlo jiným než předepsaným způsobem. S ohledem na judikaturu Nejvyššího správního
soudu považuje na rozdíl od krajského soudu za podstatné, kdo je vlastníkem rychloměrů,
kdo zabezpečuje jeho servis, kdo zpracovává data jím pořízena a kde jsou archivována. Odpovědi
na tyto otázky nejsou nadbytečné za předpokladu, že je v řízení obviněný namítne. Naopak
je na státním orgánu, aby odstranil byť jen stín pochybnosti o možném nezákonném postupu při
nakládání s osobními údaji či nájmem rychloměrů. Do správního spisu byla bez vědomí
stěžovatele založena fotografie z internetu, aby bylo vůbec ujasněno, co mělo být na dopravní
značce napsáno.
[20] Krajský soud ignoruje ustálenou judikaturu, dle které je správní orgán povinen zkoumat
naplnění obou znaků přestupku, tj. jak znaku formálního, tak znaku materiálního. Soud
vůbec nezhodnotil, že k domnělému překročení rychlosti došlo na rovném přehledném úseku,
že se v daném místě nenacházeli žádní jiní účastníci silničního provozu. Skutek se měl stát
v červnu, v 18.08 hod, tedy za velmi dobré viditelnosti. Správní orgány se nezabývaly tím, jak
rychle jeli policisté, když zastavovali vozidlo nedovoleným způsobem, to je zejména bez použití
předepsaného signalizačního ozvučení a osvětlení. Soud neuvádí, co je zájmem společnosti a jak
mělo sporným skutkem dojít k jeho ohrožení. Zavinění stěžovatele nebylo prokázáno.
[21] Žalovaný se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil, pouze odkázal na svá
dřívější vyjádření.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
III. a) ústní jednání o přestupku a namítaná podjatost
[23] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám, které se týkaly nezákonně vedeného
ústního jednání o přestupku. Ze správního spisu je více než zřejmé, že procesní taktikou
stěžovatele bylo ústní jednání co nejvíce oddalovat.
[24] Ze správního spisu soud ověřil, že první ústní jednání ve věci bylo nařízeno na den
31. 7. 2014. Předvolání na toto jednání bylo stěžovateli doručeno dne 21. 7. 2014. Emailem bez
uznávaného elektronického podpisu doručeným správnímu orgánu I. stupně dne 29. 7. 2014
se stěžovatel z nařízeného jednání z důvodu rodinné dovolené omluvil a požádal o stanovení
termínu ústního jednání na září 2014. Teprve 6. 8. 2014 však zaslal písemnou omluvu z důvodu
rodinné dovolené v termínu 28. 7. – 4. 8. 2014, doloženou e-mailem potvrzujícím přijetí zálohy
a rezervací, ve které požádal o stanovení termínu ústního jednání pro změnu na říjen 2014.
Správní orgán omluvu akceptoval, ačkoliv nebyla učiněna bezodkladně (již při doručení
předvolání stěžovatel o své nemožnosti účastnit se jednání věděl), a nařídil jednání na termíny
4. 9. a 11. 9. 2014, s tím, že první termín je řádný a druhý je náhradní (pro případ včasné omluvy).
[25] Z termínu 4. 9. 2014 se stěžovatel z důvodu hospitalizace a pracovní neschopnosti
omluvil, což doložil potvrzením městské nemocnice v Bohumíně ze dne 27. 8. 2014, v němž
je uvedeno, že stěžovatel je zde hospitalizován od 26. 8. 2014, a dále dílem 4 rozhodnutí
o pracovní neschopnosti vystavené dne 27. 8. 2014 lékařkou uvedené nemocnice, z něhož
vyplývá, že stěžovatel je práce neschopen od 26. 8. 2014.
[26] Stěžovatel neuvedl, jakého charakteru byly jeho zdravotní obtíže, do kdy trvala jeho
hospitalizace, ani nepředložil příslušný díl o rozhodnutí o pracovní neschopnosti, z něhož by byla
zřejmá doba trvání pracovní neschopnost, respektive datum nejbližší lékařské kontroly.
Předložené doklady neprokazují, že stěžovatel byl hospitalizován nebo práce neschopen právě
v den ústního jednání, to je 4. 9. respektive 11. 9. 2014.
[27] I přes výše uvedené správní orgán stěžovatele vyzval pro každý z termínu ústního jednání
zvlášť, aby doložil důležitý důvod, který mu bránil dostavit se k ústnímu jednání. Ten předložil
lékařskou zprávu o návštěvě lékaře dne 4. 9. 2014 v 7:37 hod. a dne 11. 9. 2014 v 7:41 hod.,
kterou vystavila dne 23. 9. 2014 MUDr. M. T., privátní ORL ambulance v Karviné Mizerově.
V tomto podání mj. požádal o přeložení ústního jednání na listopad 2014.
[28] Předložené lékařské zprávy neprokazují, že se stěžovatel nemohl řádně dostavit k ústnímu
jednání dne 4. 9. 2014. To bylo nařízeno na 9 hodin, z Karviné do Ostravy se tedy mohl
po návštěvě lékaře dostavit, neboť pracovní neschopnost mu vystavena nebyla a z lékařské
zprávy není ani zřejmé, že by byl upoután na lůžko. Pokud jde o termín 11. 9. 2014, jednání bylo
nařízeno na 8. hodinou, pak stěžovateli nic nebránilo, aby se nejprve dostavil k tomuto jednání
a teprve následně navštívil lékaře. Oba termíny byly nařízeny na čtvrtek, kdy má lékařka dle
informací uvedených na lékařské zprávě ordinační hodiny až do 16 hodin odpoledne.
[29] Správní orgán i tuto omluvu akceptoval a nařídil další ústní jednání, a to na termíny
26. 11. 2014 (řádný termín) a dále dne 3. 12. 2014, 10. 12. 2014 a 17. 12. 2014 (termíny náhradní).
Předvolání bylo doručeno dne 18. 11. 2014, k ústnímu jednání se však stěžovatel nedostavil, aniž
by se jakkoliv omluvil.
[30] Námitky směřující do nezákonného postupu správního orgánu, který měl spočívat
v uvedení tzv. „náhradních termínů“ považuje soud za zcela účelové. Tímto postupem dal
správní orgán stěžovateli naopak se značným předstihem najevo, kdy bude v případě jím
uplatněné řádné omluvy, moci své právo být přítomen u ústního jednání uplatnit. Předvolání
je zcela srozumitelné a nevzbuzuje žádné pochybnosti. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje
s hodnocením krajského soudu včetně jeho odkazu na přiléhavou judikaturu. Stanovením
náhradních termínů se žalovaný nedopustil žádné vady řízení, ani nezasáhl do právní jistoty
stěžovatele.
[31] Účelem výkonu tohoto práva nemají být záměrně vyvolávané průtahy. Výkon tohoto
práva naopak předpokládá určitý stupeň součinnosti správního orgánu a osob, které se jednání
účastní. Správní orgán musí dostát své povinnosti řádně obviněného předvolat. Je nutné
si uvědomit, že nařízením jednání na určitý termín jsou pro tento den blokovány kapacity
správního orgánu. Stanovení termínu ústního jednání má např. v případě předvolání svědků
dopad i na další osoby. S ohledem na omezené kapacity správních orgánů je nevhodné,
aby docházelo na poslední chvíli k přesunu termínu již nařízeného jednání. Ostatně i proto byl
do zákona vtělen požadavek náležité omluvy, přičemž jedním z aspektů náležité omluvy je i její
bezodkladnost.
[32] Soud je přesvědčen, že o své procesní právo stěžovatel nepřišel vadným postupem
správního orgánu, nýbrž se o něj připravil sám zvolenou procesní taktikou. Jeho postoj
v průběhu celého přestupkového řízení, zejména opakované omluvy a nevyužitá možnost
přizpůsobit si termín ústního jednání svým možnostem, totiž jednoznačně svědčí o obstrukčních
snahách či záměru stěžovatele působit průtahy v řízení s cílem dosáhnout zániku odpovědnosti
za spáchání přestupku.
[33] Zcela obdobným způsobem hodnotí soud stěžovatelem opakovaně uplatněné námitky
podjatosti, které řetězově podával, aby řízení co nejvíce prodlužoval. O námitce směřující vůči
vedoucímu odboru dopravně správních činností Magistrátu města Ostravy bylo řádně
rozhodnuto usnesením ze dne 3. 11. 2014. O námitce proti oprávněné úřední osobě bylo řádně
rozhodnuto usnesením ze dne 5. 11. 2014. Opakovaně vznesené námitky podjatosti (účelově
podávané bez podpisu) proti těmto osobám nemají žádnou relevanci. V souladu s ustálenou
judikaturou nelze jen tak účelově obvinit úředníka z podjatosti hromaděním difamujících
spekulací a kombinací a očekávat, že bez přesvědčivých důkazů, případně s účelově vytvářenými
„důkazy“ nebo dokonce bez důkazů, bude takové obvinění „z opatrnosti“ akceptováno. Takové
snahy, směřující k paralyzování výkonu státní správy, nemají nic společného s ochranou
jakýchkoli oprávněných zájmů a v principu škodí také ochraně veřejných subjektivních
práv účastníků řízení před správními soudy (srov. např. rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2014,
č. j. 3 As 107/2013 - 30, na který byl stěžovatel upozorněn již v prvostupňovém rozhodnutí).
Skutečnost, že o věci následně rozhodla jiná úředně pověřená osoba (paní J. L.) nemá za následek
žádné zkrácení stěžovatelových práv. Ve spisu je založen záznam o pověření této osoby
k úkonům v řízení o přestupcích, o čemž nemá správní orgán povinnost z úřední povinnosti
účastníky řízení informovat.
III. b) Právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí
[34] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem, že námitka porušení práva
stěžovatele na vyjádření se k podkladům rozhodnutí není důvodná.
[35] Dle §36 odst. 3, věty před středníkem, správního řádu platí, že není-li stanoveno jinak,
musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí.
[36] Toto ustanovení správního řádu bylo již vyloženo celou řadou rozsudků Nejvyššího
správního soudu, a to i ve vztahu k přestupkovému řízení. Zmínit lze např. rozsudek ze dne
23. 12. 2013, č. j. 8 As 54/2013 - 29, kde bylo uvedeno následující: „V předvolání k ústnímu jednání
ze dne 16. 1. 2012 magistrát poučil žalobce, že bude mít možnost u ústního jednání uplatnit svá procesní práva,
mimo jiné také právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Toto poučení bylo dostatečné pro zachování práva
účastníka řízení podle §36 odst. 3 správního řádu, protože po skončení ústního jednání magistrát žádné další
podklady do spisu nezařadil. Za této situace nebylo povinností magistrátu, aby žalobce znovu samostatně vyzval
k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Byť k poučení podle §36 odst. 3 správního řádu nedošlo až poté, kdy
správní orgán formálně ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, bylo z něj zřejmé, k jakému okamžiku
bude správní orgán považovat podklady za úplné a dostatečné pro rozhodnutí o věci samé. Účel §36 odst. 3
správního řádu tím byl naplněn (srov. např. rozsudky ze dne 11. 3. 2010, čj. 5 As 24/2009 - 65,
č. 2063/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 16. 5. 2012, čj. 3 As 12/2012 - 21).“
[37] Podstatné okolnosti posuzované věci se od citovaného rozsudku nijak neliší. Ve všech
předvoláních k ústnímu jednání bylo v poučení uvedeno, že je stěžovatel povinen se včas dostavit
na určené místo a že pokud se odmítne k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité
omluvy nebo bez důležitého důvodu, může být přestupek projednán i bez jeho účasti. Dále byl
stěžovatel poučen, že má před vydáním rozhodnutí ve věci možnost vyjádřit se k jeho
podkladům, že bude mít právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu jsou kladeny za vinu
a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat
návrhy a opravné prostředky. Po skončení ústního jednání (26. 11. 2014) nebyly opatřovány
žádné další podklady rozhodnutí.
[38] Soud proto neměl sebemenší důvod se odchýlit od závěrů vyslovených v citované části
rozsudku č. j. 8 As 54/2013 - 29. Ostatně k obdobnému závěru dospěl soud i v rozsudku ze dne
26. 6. 2013, č. j. 9 As 177/2012 – 28.
III. c) Zjištění skutkového stavu
[39] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že správní orgány v řízení
přesně a úplně zjistily skutkový stav věci. Skutečnost, že měřené vozidlo řídil stěžovatel, byla
jednoznačně prokázána oznámením o přestupku sepsaným na místě, při jehož sepisování
policisté identifikovali stěžovatele. V tomto oznámení, které je založeno ve spise, figuruje
stěžovatelovo jméno, datum narození, bydliště, číslo občanského průkazu, rodné číslo a číslo
řidičského průkazu. Je tedy zjevné, že totožnost stěžovatele byla ověřena jak z jeho občanského
průkazu, tak z jeho řidičského průkazu. Pouhé odmítnutí podpisu obviněného je bez uvedení
dalších skutečností nepodstatné. Skutkové verzi stěžovatele o výměně se svým spolujezdcem,
předestřené až v odvolání, soud neuvěřil.
[40] Překročení maximální povolené rychlosti bylo v posuzované věci doloženo záznamem
z radarového měření. Takový výstup představuje dostatečný důkaz o rychlosti, kterou
se automobil pohyboval, nejsou-li z okolností případu patrné pochybnosti o vypovídací hodnotě
či správnosti takového důkazu nebo nebyl-li záznam relevantně zpochybněn. Ze záznamu
z radarového měření je patrné, jaké vozidlo bylo měřeno, kde a kdy došlo k měření a jaká
je v daném úseku nejvyšší dovolená rychlost. To ostatně odpovídá i místu přestupku
specifikovanému ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Nejvyšší povolená rychlost v místě
přestupku je dále doložena sdělením Policie ČR ze dne 16. 7. 2014 spolu s fotografií značky. Jak
již uvedl vyčerpávajícím způsobem krajský soud, ze záznamu z radarového měření je patrné
výrobní číslo radaru 12/027, k němuž se vztahuje ověřovací list s platností do 4. 6. 2015
(k měření došlo 27. 6. 2014) deklarující, že radar měl požadované metrologické vlastnosti.
Ve spise jsou rovněž založena osvědčení ze dne 24. 1. 2011 prokazující, že zasahující policista
(J. K.) je oprávněn k ovládání použitého měřiče rychlosti.
[41] Stěžovatel v řízení před správními orgány ani v řízení před krajským soudem neuvedl
žádné konkrétní námitky, které by správnost provedeného měření rychlosti relevantním
způsobem zpochybnily. Takovéto pochybnosti nejsou patrné ani z žádných jiných okolností
případu. Ostatně záznam z radarového měření se svou kvalitou a obsahem nijak neodlišuje
od výstupů z radarových měření, s nimiž soud v rámci své úřední činnost přichází do kontaktu.
Způsob měření rychlosti z jedoucího vozidla je v maximální míře automatizován. Způsob,
kterým zasahující policisté vozidlo zastavili (dle tvrzení stěžovatele bez zapnuté signalizace) nemá
na výsledek měření žádný vliv. Žádné doplňování dokazování ať už výpověďmi zasahujících
policistů či jinak nebylo nutné. Skutkový stav byl dostatečně zjištěn.
[42] Nelze ani souhlasit s kasační námitkou, že se krajský soud bezdůvodně nezabýval otázkou
vlastnictví rychloměru. Krajský soud totiž zcela správně uvedl, že „za zjištěného skutkového stavu bylo
nadbytečné zabývat se detailně otázkou, kdo je vlastníkem rychloměru (soud předpokládá, že Policie ČR, která jej
užívá k měření rychlosti vozidel a jako vlastník měřidla je označena i v ověřovacím listu autorizovaného
metrologického střediska č. 115/14) a bez právního významu je také zabývat se otázkou, kdo zabezpečuje jeho
servis, když bylo prokázáno ověřovacím listem, že autorizované metrologické středisko Ramet a. s. provádí
zkoušky měřidla, které, jak vyplývá z ověřovacího listu, prokázaly, že předložený silniční rychloměr Ramer
10C 12/027 má požadované metrologické vlastnosti.“
[43] Soud se zcela ztotožňuje s vypořádáním námitky ve věci materiálního znaku přestupku.
Zájem společnosti byl ohrožen jednáním stěžovatele, který s vozidlem překročil nejvyšší
dovolenou rychlost na dálnici mimo obec o více než 50 km v hodině. Nemuselo dojít ke škodě
na zdraví či majetku nebo k přímému ohrožení konkrétního účastníka silničního provozu.
Zájem společnosti byl narušený již jen tím, že jednáním stěžovatele vzniklo potenciální
nebezpečí pro jiné účastníky provozu, případně pro něho samého. Pravidla silničního provozu
totiž působí preventivně. Ztotožnil-li se krajský soud s tímto odůvodněním žalovaného, nelze
mu ničeho vytýkat. Žalovaný své odůvodnění podpořil celou řadou rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, která se naplněním tohoto znaku zabývala, a to jak v případě hraniční
hodnoty překročení nejvyšší dovolené rychlosti (např. 2 km/h), tak v případech překročení
rychlosti o 14 km/h či 20km/h, ve kterých naplnění materiálního znaku přestupku aproboval.
Jak již konstatoval krajský soud, odůvodnění žalovaného je vyčerpávající a je opřeno
o dlouhodobou a ustálenou judikaturu.
[44] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle
kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[45] O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud
rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu