ECLI:CZ:NSS:2016:APRK.21.2016:67
sp. zn. Aprk 21/2016 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Radana Malíka a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: T. P., zastoupený
JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí ředitelky kanceláře ministra vnitra ze dne 7. 4. 2015, č. j. MV-17239-5/KM-2015,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 41/2015, o návrhu žalobce na určení lhůty k
provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb.,
takto:
I. Návrh se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu a vyjádření městského soudu
Návrhem ze dne 13. 6. 2016, doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 20. 6. 2016,
se žalobce (dále jen „navrhovatel“) domáhá určení lhůty k provedení procesního úkonu podle
§174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a to vydání rozhodnutí v řízení o žalobě
vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) pod sp. zn. 3 A 41/2015, nebo
aby nařídil ve věci jednání, pokud bude takový postup považovat za nutný, to vše do tří dnů od
doručení usnesení. Svůj návrh odůvodnil tím, že již více než rok soud neprovedl ve věci žádný
úkon. Takový stav je protiústavní. Ústavní pokyn nepůsobit průtahy v řízení nelze chápat tak,
že soud musí vždy rozhodovat věci v pořadí, v jakém mu napadly, ale je třeba průtahům zabránit
bez ohledu na to, čím je takový stav způsoben.
K návrhu se vyjádřila předsedkyně rozhodujícího senátu městského soudu JUDr. Ludmila
Sandnerová. Uvedla, že věc je připravena k rozhodnutí, soud se však řídí pravidlem,
podle kterého musí být věci zásadně vyřizovány v pořadí, v jakém k soudu došly, s výjimkou věcí,
pro něž je v souladu s §56 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
stanoven přednostní režim, nebo pro něž lhůtu stanoví zákon; o takovou věc zde nejde.
Zdůraznila, že nyní uvedené věci předchází neskončených 122 věcí starších; navrhovatelova věc
tak přijde k rozhodnutí pravděpodobně na řadu v 1. pololetí roku 2017.
Z předloženého spisu městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že navrhovatel
doručil soudu žalobu proti rozhodnutí žalovaného dne 9. 4. 2015. Dne 20. 4. 2015 zaslal soud
navrhovateli usnesení, jímž jej vyzval k úhradě soudního poplatku, poučil jej o složení senátu,
který bude věc rozhodovat, a o možnosti soudu rozhodnout o věci samé bez jednání. Stejné
procesní kroky učinil ve vztahu k žalovanému, a to písemností ze dne 13. 5. 2015, a vyzval
jej k předložení úplného spisového materiálu a zaslání vyjádření k žalobě. Žalovaný zaslal
městskému soudu své vyjádření dne 5. 6. 2015 a dne 10. 6. 2015 mu doručil i správní spis.
Toto vyjádření soud přípisem ze dne 16. 6. 2015 přeposlal navrhovateli. Repliku k vyjádření
žalovaného navrhovatel soudu doručil dne 24. 6. 2015. Návrhem ze dne 6. 2. 2016 požádal
navrhovatel o určení lhůty k provedení procesního úkonu, který však Nejvyšší správní soud
zamítl jako nedůvodný usnesením ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. Aprk 4/2016. Dne 13. 6. 2016
navrhovatel zaslal soudu nyní projednávaný návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu
dle zákona o soudech a soudcích.
II. Hodnocení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud konstatuje, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu
není důvodný.
Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v §174a zákona
o soudech a soudcích, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění
práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů,
zakotveného zejména v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, do řízení
probíhajícího před soudem.
V řízení podle §174a zákona o soudech a soudcích tedy Nejvyšší správní soud rozhoduje
o návrhu na určení lhůty. Znamená to, že zjistí-li neodůvodněné průtahy v řízení spočívající
zejména v tom, že příslušný soud poté, kdy obdrží podání ve věci, v přiměřené době nečiní žádné
úkony, věcí se vůbec nezabývá, aniž by pro takový postup existovaly ospravedlnitelné důvody,
anebo činí úkony s nedůvodnou časovou prodlevou, usnesením určí tomuto soudu lhůtu,
ve které má úkon učinit, resp. ve které má rozhodnout.
Průtahy v řízení znamenají, že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému
vyřizování věci napadlé příslušnému soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází
k nečinnosti soudu. Soud se tak při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení
procesního úkonu zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, s ohledem na složitost věci,
význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní
postup soudu.
Městský soud je podle §56 s. ř. s. povinen zásadně projednávat a rozhodovat věci
v pořadí, v jakém mu došly; to neplatí pouze tehdy, jsou-li u věci dány závažné důvody
pro přednostní projednávání a rozhodování věci. Soud tak projednává a rozhoduje přednostně
návrhy na osvobození od soudních poplatků a návrhy na ustanovení zástupce, žaloby proti
nečinnosti správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení
správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním
vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem
je omezení osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům
a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon.
Ve věci navrhovatele vede městský soud řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. Navrhovatel žalovanému vytýká odepření práva na informace.
Nejedná se tedy o věc, která by podléhala režimu přednostního vyřizování podle §56 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci po posouzení shora uvedeného postupu
městského soudu dospěl k závěru, že návrh není oprávněný. Z předloženého spisového materiálu
vyplývá, že soud se věcí po jejím obdržení řádně zabýval a činil postupně v přiměřené době
procesní úkony, jejichž vykonání bylo ve věci zapotřebí tak, aby věc mohl projednat
a rozhodnout. Městský soud komunikoval s navrhovatelem i žalovaným a shromažďoval
informace potřebné k rozhodnutí věci. Spis již je připraven k meritornímu projednání
a rozhodnutí. Délku řízení čtrnácti měsíců (od podání žaloby do podání návrhu na určení lhůty)
ještě nelze, vzhledem k rozsahu agendy a množství sporů vedených u daného soudu, považovat
za průtahy v řízení či nečinnost městského soudu. Posuzovaná věc nespadá do přednostního
režimu, a proto je nutné respektovat pořadí napadaných věcí. Nejvyšší správní soud rozumí snaze
navrhovatele domoci se co nejrychlejšího rozhodnutí dané věci, avšak její povaha není taková,
aby umožňovala rozhodnout v přednostním režimu. Na druhou stranu lze rozumět významu
rychlého rozhodování ve věcech sporů o poskytování informací, neboť ty jsou pro tazatele
významné právě v čase, kdy o ně žádá a mají mnohdy cenu pro tazatele jen tehdy, jsou-li
poskytnuty s co nejmenším prodlením. Zákonodárce však tento typ agendy pod §56 s. ř. s.
nezahrnul, a proto mu nemůže ani rozhodující soud takové vlastnosti propůjčit. Kdyby tomu
tak bylo, porušil by soud pravidlo, ústavní zásadu rovnosti (čl. 1 Listiny základních práv
a svobod), která je promítnuta právě do §56 odst. 1 s.ř.s.
Pro určité, byť hrubé, srovnání je možno též zmínit, že Ústavní soud v nálezu ze dne
11. 3. 1998, sp. zn. IV. ÚS 466/97 (publikovaném jako N 38/10 SbNU 251, dostupném
též z http://nalus.usoud.cz), konstatoval ve vztahu k délce řízení v obchodní věci,
v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 53 550 německých marek, že „[d]oba jednoho a tři
čtvrtě roku by sama o sobě stěží vybočovala z rámce ‚přiměřené lhůty‘ […].“ Důvodem pro zásah Ústavního
soudu v citované věci bylo vskutku dlouhodobé prodlévání s činěním přípravných úkonů
(což je zásadní rozdíl od nynější věci), nikoli samotná délka řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud návrh navrhovatele
podle §174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný.
K tomu v projednávané věci nedošlo, proto soud rozhodl tak, že navrhovatel nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu