ECLI:CZ:NSS:2016:NAD.66.2016:179
sp. zn. Nad 66/2016 - 179
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce
Nejvyššího státního zástupce, se sídlem Brno, Jezuitská 4, proti žalovanému
Energetickému regulačnímu úřadu, se sídlem Jihlava, Masarykovo nám. 5, zastoupenému
prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, za účasti společnosti
Zdeněk – Sun s. r. o., se sídlem Veselí nad Moravou, Kollárova 1229, zastoupené JUDr. Pavlem
Gazárkem, advokátem se sídlem Blatnice pod Svatým Antonínkem č. 462, o návrhu osoby
zúčastněné na řízení na přikázání věci jinému soudu,
takto:
Návrh na přikázání věci, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 62 A 71/2014,
Krajskému soudu v Praze, se za mí t á .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 20. 8. 2014 se žalobce domáhá zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2014, č. j. 13916-39/2010-ERU, ve znění opravného
usnesení ze dne 27. 2. 2014, č. j. 13916-45/2010-ERU, kterým byla osobě zúčastněné na řízení
udělena licence č. 111018048 na výrobu elektřiny (s účinky rozhodnutí ode dne 31. 12. 2010
s tím, že uvedené datum je rovněž datem vzniku oprávnění k licencované činnosti), a kterým bylo
rozhodnuto o zrušení původního rozhodnutí o udělení licence ze dne 31. 12. 2010,
č. j. 13916-26/2010-ERU.
Dne 1. 3. 2016 navrhla osoba zúčastněná na řízení, aby výše uvedená věc, evidovaná
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 62 A 71/2014, byla přikázána Krajskému soudu v Praze
podle §9 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť je zde dán jiný důležitý
důvod k přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu. Tento „jiný důležitý důvod“
se podle mínění osoby zúčastněné na řízení zakládá na tom, že ač žalobce nezákonnost nově
vydané licence opírá o důkazní prostředky shromážděné v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2013 (dále též jen „trestní spis“), k žalobě zmíněné důkazní prostředky
nepřipojil, a tudíž osoba zúčastněná na řízení nemá možnost se s nimi seznámit a podat k nim své
vyjádření. Osoba zúčastněná na řízení se necítí být povinna důkazní prostředky dohledávat cestou
nahlížení do trestního spisu, a má naopak za to, že je to žalobce, kdo musí (i vzhledem ke svému
privilegovanému postavení, jež je však podáním žaloby vyčerpáno) svá žalobní tvrzení relevantně
podložit. Osoba zúčastněná na řízení dále upozorňuje, že Krajský soud v Brně vynesl již ve věci
sp. zn. 46 T 7/2013 nepravomocný rozsudek, v němž vyslovil, že předmětné licence na výrobu
elektřiny byly vydány nezákonně na základě falešných revizních zpráv. Názor laické veřejnosti
však poukazuje na zpolitizování celého trestního procesu s předsedkyní žalovaného
(Ing. Alenou Vitáskovou), a právě s ohledem na politické aspekty věci je vhodné, aby věc
projednal jiný soud. Osoba zúčastněná na řízení se domnívá, že vliv rozhodnutí jiného (trestního)
senátu téhož soudu je s vysokou pravděpodobností výrazně vyšší, než kdyby o věci rozhodl jiný
soud. Přikázání věci Krajskému soudu v Praze by tedy nejen přispělo k nestrannosti soudního
řízení, ale ani by nekolidovalo se zásadou hospodárnosti, neboť celá věc je teprve v počátcích,
přičemž žalovaný má detašované pracoviště v Praze a jeho zástupce zde má sídlo.
Žalobce návrh na postoupení věci označil za zjevně bezdůvodný s tím, že osoba
zúčastněná na řízení jím maří nařízené ústní jednání ve věci sp. zn. 62 A 71/2014. Návrh byl totiž
podán krátce po nařízení jednání a navíc poté, co Krajský soud v Brně v související věci
usnesením odmítl žalobu poté, co žalovaný v obnoveném správním řízení vydal nové rozhodnutí,
které sice původní žalobou napadené rozhodnutí zrušilo, avšak současně žadateli udělilo licenci
na výrobu elektřiny opětovně s účinky od 31. 12. 2010. Dále žalobce podotkl, že delegace vhodná
je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci,
a proto je k ní možné přikročit pouze výjimečně a jen tehdy, znamenalo-li by projednání věci
jiným než místně příslušným soudem hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější
a důkladnější posouzení věci. Je nicméně zřejmé, že tyto podmínky dány nejsou, neboť
stěžovatelem zmiňovaný „důležitý důvod“ spočívá toliko v postupu Krajského soudu v Brně
rozhodujícího v trestní věci, tedy ve zcela jiném složení senátu, než ve správním soudnictví. Ani
„laické komentáře“ nemohou ovlivnit aplikaci navrhovaného institutu a delegace vhodná tudíž
nemůže být prostředkem k libovolnému určování příslušnosti soudu a ovlivňování soudního
rozhodování (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 938/10). Závěrem
žalobce připomněl, že o obdobném návrhu již Nejvyšší správní soud rozhodoval v řízení
vedeném pod sp. zn. Nad 2/2013. Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud návrh na přikázání věci nadřízenému soudu zamítl.
Žalovaný se k předmětnému procesnímu návrhu ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Podle §9 odst. 2 s. ř. s. platí, že Nejvyšší správní soud může věc přikázat jinému než
místně příslušnému krajskému soudu, je-li to pro rychlost či hospodárnost řízení nebo z jiného
důležitého důvodu vhodné (tzv. „delegace vhodná“). Institut delegace vhodné představuje
průlom do ústavního principu zákonného soudce, vyjádřeného v článku 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, dle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž
příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Místní příslušnost soudu, určená procesními předpisy,
je tedy základním pravidlem, které je promítnutím dělby činnosti uvnitř soudní soustavy mezi
jednotlivými články tak, aby věci byly projednávány tam, kde jsou nejlepší předpoklady pro jejich
náležité posouzení a rozhodnutí. V usnesení ze dne 22. 4. 2004, č. j. Nad 138/2003 - 26,
publikovaném pod č. 305/2004 Sb. NSS (všechna zmiňovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[d]elegace vhodná je výjimkou
ze zásady trvání místní příslušnosti a z ústavní zásady zákonného soudu a soudce, a proto k ní lze přistoupit
pouze v těch ojedinělých případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným krajským soudem
znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější
posouzení věci.“ Jak přiléhavě poznamenal žalobce, tento právní názor nachází oporu i v ustálené
judikatuře Ústavního soudu, který se k delegaci vhodné staví jako k výjimce, kterou je třeba
vykládat restriktivně [srov. k tomu nálezy sp. zn. IV. ÚS 222/96 ze dne 7. 10. 1996
(N 97/6 SbNU 201), sp. zn. I. ÚS 144/2000 ze dne 15. 11. 2001 (N 172/24 SbNU 281),
nebo sp. zn. I. ÚS 938/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 218/59 SbNU 159)].
Právě s ohledem na restriktivní pojetí institutu delegace vhodné se Nejvyšší správní soud
zabýval otázkou, zda jsou podmínky uvedené v §9 odst. 2 s. ř. s. splněny i v projednávané věci,
tedy zda by řízení u Krajského soudu v Praze bylo z komplexního pohledu na věc hospodárnější,
rychlejší nebo spolehlivější než u místně příslušného Krajského soudu v Brně. Dospěl přitom
k závěru, že tomu tak není.
Z předloženého návrhu vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení předestírá dva „jiné důležité
důvody“ pro přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu: na prvním místě zmiňuje,
že nemá možnost seznámit se s důkazními prostředky, na které se v žalobě odkazuje žalobce,
neboť jsou součásti spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2013, na místě
druhém vyjadřuje přesvědčení, že přikázáním věci bude učiněno za dost požadavku
na nezávislost soudního rozhodování.
Pokud jde o důvod posledně zmiňovaný, je třeba uvést, že pochybnosti o nezávislosti
soudce, vedoucí k jeho vyloučení pro podjatost (§8 odst. 1 s. ř. s.), nejsou předpokladem
pro přikázání věci podle §9 odst. 2 s. ř. s. (delegace vhodná). Mohou být sice důvodem
pro přikázání věci podle §9 odst. 1 s. ř. s., to však pouze za předpokladu, že by podjatost
dopadala na v úvahu přicházející soudce specializovaných senátů místně příslušného soudu
(tzv. „delegace nutná“). Ani v případě, že by Nejvyšší správní soud posuzoval návrh osoby
zúčastněné na řízení jako návrh na delegaci nutnou, nebyly by pro takový postup (jenž by ovšem
měl být iniciován přímo krajským soudem) splněny podmínky. Postup dle ustanovení §9 odst. 1
s. ř. s. totiž předpokládá, že u místně příslušného soudu došlo k vyloučení soudců
specializovaných senátů, v důsledku čehož není u tohoto soudu možné sestavit senát, který
by napadlou věc rozhodl. K takové situaci však může dojít pouze tehdy, pokud by předseda
krajského soudu uznal důvody, pro něž by se soudci specializovaných senátů cítili být ve věci
podjatí (§8 odst. 3 věta druhá s. ř. s.), nebo pokud by byla podjatost těchto soudů vyslovena
Nejvyšším správním soudem (§8 odst. 3 in fine s. ř. s., §8 odst. 5 s. ř. s.). Taková situace však
v nyní posuzované věci nenastala, neboť skutečnosti, z nichž osoba zúčastněná na řízení
dovozuje pochybnosti o objektivitě rozhodování soudců správního úseku Krajského soudu
v Brně, nebyly v řízení před krajským soudem uplatněny shora uvedeným procesním postupem.
Nenastala tedy situace, kdy by u Krajského soudu v Brně nebylo možné sestavit senát
pro rozhodování ve věcech správního soudnictví; případné důvody podjatosti soudců správního
úseku tohoto soudu Nejvyššímu správnímu soudu v tomto řízení hodnotit nepřísluší.
Co se týče druhého tvrzeného „jiného důležitého důvodu“ pro přikázání věci jinému než
místně příslušnému soudu, který má spočívat v nemožnosti seznámit se s důkazními prostředky
uvedenými v žalobě, zdejší soud zkoumal, zda tyto tvrzené okolnosti nemohou naplnit podmínku
rychlosti a hospodárnosti řízení, o níž hovoří §9 odst. 2 s. ř. s. Dospěl naopak k závěru,
že skutečnost, že je u Krajského soudu v Brně vedeno též související trestní řízení, naopak svědčí
pro závěr, že rychlosti a hospodárnosti řízení prospěje, pokud k delegaci věci k jinému krajskému
soudu nedojde. Není pochyb o tom, že možnost osoby zúčastněné na řízení k seznámení
se s důkazními prostředky provedenými v trestním řízení, by se přikázáním věci k jinému
krajskému soudu nikterak neulehčila; ostatně, sám navrhovatel ani podrobněji neosvětluje,
jak by mu v tomto směru mohla být delegace ke Krajskému soudu v Praze k užitku. Jak již navíc
konstatoval Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 13. 2. 2013, č. j. Nad 2/2013 - 178,
„[p]řikázání věci jinému než místně příslušnému soudu s sebou vždy nese vyšší náklady a především řízení
protahuje: místně příslušný krajský soud, k němuž byla žaloba podána, a který se s ní již obeznámil a učinil
přípravné procesní úkony (např. účastníkům řízení rozeslal příslušné výzvy a poučení), musí věc předložit
Nejvyššímu správnímu soudu, který věc – jsou-li pro to podmínky – přikáže jinému krajskému soudu, přičemž
tento krajský soud opět musí tyto úkony opakovat a seznámit se se spisem, nemluvě o tom, že nějakou dobu
potrvá, než přistoupí k projednání a rozhodnutí věci. Zvýšené náklady a nevyhnutelné prodloužení řízení jsou
zde patrné již na první pohled.“
Z výše popsaných důvodů Nejvyšší správní soud konstatuje, že návrh osoby zúčastněné
na řízení na přikázání věci Krajskému soudu v Praze je nedůvodný, a proto jej zamítl.
Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o této otázce je Krajský soud v Brně vázán.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu