ECLI:CZ:NSS:2017:1.ADS.6.2017:25
sp. zn. 1 Ads 6/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: J. Š.,
zastoupen Mgr. Václavem Bartkem, advokátem se sídlem Hlinky 118, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2015, č. j. MPSV-UM/4736/15/4S-JMK,
sp. zn. SZ/143/2015/4S-JMK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016, č. j. 33 A 70/2015 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Václavu Bartkovi, advokátovi se sídlem Hlinky 118,
Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1.300 Kč, která mu bude
zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a závěry krajského soudu
[1] Žalobce požádal o dávku mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného
jednorázového výdaje poplatku za svoz komunálního odpadu ve výši 860 Kč a doplatek
na opravu zubů dítěte ve výši 80 Kč. Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Brně (dále
jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 20. 11. 2014, č. j. 18052/2014/KUR, nepřiznal žalobci
požadovanou dávku. Žalobce podal proti rozhodnutí úřadu práce odvolání, které nesplňovalo
požadavky uvedené v §82 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen spr. ř.“).
Proto jej žalovaný vyzval k odstranění nedostatků a poskytl mu lhůtu 8 dnů. Žalobce v poslední
den stanovené lhůty požádal o její prodloužení, a to do doby, než se zlepší jeho zdravotní stav,
přičemž dále uvedl, že „lékařské potvrzení […] již dodal.“ Žalovaný této žádosti nevyhověl
a odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 9. 3. 2015, č. j. MPSV-UM/4736/15/4S-JMK.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce správní žalobou, kterou krajský soud zamítl
napadeným rozsudkem. Soud uvedl, že žalovaný postupoval v souladu s právní úpravou, neboť
žalobce vyzval k odstranění vad odvolání a stanovil mu k tomu přiměřenou lhůtu. Nebylo vadou
řízení, že výzvu k odstranění vad odvolání učinil až žalovaný, nikoli úřad práce, neboť z důvodu
efektivity bylo možné, aby si odvolací orgán atrahoval uvedenou procesní povinnost. Řízení
o dávkách v hmotné nouzi je řízením zahajovaným na žádost, proto má účastník řízení povinnost
poskytnout správnímu orgánu potřebnou součinnost a doložit potřebné doklady. Žalobce
odůvodnil žádost o prodloužení lhůty svým zdravotním stavem, nijak jej však nedoložil. Pouze
odkázal na lékařskou zprávu (při jednání před krajským soudem specifikoval, že se jedná o zprávu
MUDr. L. P. ze dne 8. 12. 2014), která však není založena ve spise, resp. není zřejmé, zda vůbec a
v jakém správním řízení měla být lékařská zpráva doručena správnímu orgánu. I v případě, že by
správní orgán měl předmětnou lékařskou zprávu k dispozici, nemusel by žalobci vyhovět, neboť
na prodloužení lhůty k odstranění vad odvolání není nárok. Žalovanému bylo známo, že žalobce
obdobným způsobem postupuje i ve svých dalších věcech, resp., že je schopen jednat s úřady.
Totéž bylo známo krajskému soudu z jeho úřední činnosti. Pochybnosti žalovaného o objektivitě
žalobcem předkládaných lékařských zpráv byly oprávněné. Navíc žalovaný i přes absenci
odvolacích důvodů přezkoumal zákonnost rozhodnutí úřadu práce. Žalovaný sice nevydal o
neprodloužení lhůty k odstranění vad odvolání samostatné usnesení, nicméně v kontextu
konkrétních okolností a s ohledem na skutečnost, že svůj postup náležitě odůvodnil, proto
krajský soud uzavřel, že žalobce nebyl zkrácen na svých právech.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). V ní uvedl, že v řízení před žalovaným bylo porušeno stěžovatelovo
právo na spravedlivý proces, neboť nebyl zohledněn jeho zdravotní stav, který mu bránil řádně
doplnit odvolání, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle §36 odst. 1 a 3 spr. ř. a uvádět další
relevantní argumentaci. O skutečnosti, že stěžovatel lékařskou zprávu pro dané období předložil
správnímu orgánu, není mezi účastníky řízení sporu, což vyplývá i z odůvodnění napadeného
rozsudku. V posuzované věci stěžovatel žádal o prodloužení lhůty pro doplnění odvolání
z objektivních důvodů, na jejichž existenci nemohl mít vliv. Proto nemůže obstát závěr krajského
soudu o nenárokovosti žádosti o prodloužení lhůty.
[4] Dále namítl, že je rozdíl, pokud odvolací orgán rozhoduje o odůvodněném odvolání
a o odvolání blanketním, neboť v případě rozhodování o blanketním odvolání se odvolací
správní orgán nemusí vypořádat s argumentací odvolatele. Odvolací orgán tak nemusí odhalit
pochybení, na která by jinak odvolatel v odůvodněném odvolání poukázal. Proto není správný
závěr krajského soudu, že stěžovatel nemohl být zkrácen na právech, neboť napadené rozhodnutí
žalovaný tak jako tak přezkoumal. Stěžovatelovy žalobní námitky nesměřovaly proti zkrácení jeho
práv neprovedením přezkumu rozhodnutí, nýbrž tím, že nemohl činit návrhy po celou dobu
řízení a nemohl se seznámit s podklady rozhodnutí podle §36 odst. 1 a 3 spr. ř. V kontextu shora
uvedeného bylo jedinou podstatnou okolností, kterou se měl krajský soud zabývat, zda byla
objektivně dána překážka zdravotního stavu na straně stěžovatele, resp., zda se s ní žalovaný
řádně vypořádal. Stěžovatel navrhoval důkaz doložením konkrétní lékařské zprávy, avšak krajský
soud tento návrh zamítl. Předmětná zpráva tak byla „úředním posouzením (neodborně správním orgánem
i soudem)“ považována za nevěrohodnou, popř. za nepravdivou. To však nelze konstatovat bez
odborného posouzení. Takovýto postup je nutné kvalifikovat jako libovůli. Krajský soud
upřednostnil zásadu efektivnosti řízení před zachováním základních práv účastníka správního
řízení, tedy zásadou zákonnosti. Je nelogické, aby stěžovatel zdravotní problémy pouze předstíral,
neboť bylo v jeho zájmu rychle rozhodnout o dávce v hmotné nouzi. Krajský soud navíc převzal
ničím nepodložená tvrzení žalovaného, že v jiných řízeních je stěžovatel činný. Stěžovatelův
zdravotní stav mu nebrání vycházet z domu a vyřizovat běžné záležitosti. Na druhé straně dle
stěžovatele jej jeho přítomnost v úřední či soudní budově nečiní zdravotně způsobilým
k projednání věci. S ohledem na vše shora uvedené navrhl zrušit výrok I. napadeného rozsudku,
zrušit rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že se ztotožňuje s odůvodněním napadeného
rozsudku, stěžovatel nepřináší žádné nové skutečnosti nebo důkazy, pro které by bylo nutné
zrušit rozsudek soudu či rozhodnutí žalovaného. Navrhl kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a
uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] V prvé řadě stěžovatel namítl, že žalovaný porušil §36 odst. 1 a 3 spr. ř., jelikož mu
neumožnil činit návrhy a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Tato námitka není důvodná.
Správní řízení prvního stupně i odvolací řízení tvoří jeden celek. Projevem této jednoty
je např. i to, že odvolací orgán může doplnit či pozměnit prvostupňové rozhodnutí, přičemž
pro účastníky řízení je závazné až toto druhostupňové rozhodnutí (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 1 As 227/2016 - 54). Nicméně, vyjma řízení
o správním trestání a dalších případných výjimek (mezi které nyní posuzovaná věc nespadá),
se uplatňuje zásada koncentrace řízení před orgánem prvního stupně. S tím souvisí i povinnost
tohoto správního orgánu umožnit účastníkům řízení činit návrhy a vyjádřit se podle §36 odst. 1
a 3 spr. ř. před vydáním meritorního rozhodnutí v prvním stupni. V nyní posuzované věci
stěžovatel s úřadem práce komunikoval, účastnil se ústního jednání, a úřad práce jej následně
vyzval, aby se seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřil se k nim. Byla tedy splněna
výše uvedená povinnost podle §36 odst. 3 spr. ř., stejně jako bylo stěžovateli umožněno vyjádřit
se ve věci samé, navrhovat důkazy, apod.
[9] V případě žalovaného je však nutné konstatovat, že se na něj povinnost podle §36 odst. 3
spr. ř. nevztahovala. Je tomu proto, že žalovaný vycházel ze zcela totožných, ničím
nedoplněných, podkladů, se kterými se stěžovatel již seznámit mohl v řízení před úřadem práce,
a proto nebylo namístě jej znovu vyzývat podle §36 odst. 3 spr. ř. Situace by byla odlišná, pokud
by správní orgán doplnil dokazování. To se však nestalo.
[10] Co se týče námitky porušení práva na spravedlivý proces, neboť žalovaný nedal
stěžovateli možnost doplnit odvolání, tak ani tato není důvodná. Obecně platí, že odvolání musí
mít náležitosti uvedené v §82 odst. 2, resp. §37 odst. 2 spr. ř. Pokud má odvolání nedostatky,
je povinností správního orgánu vyzvat účastníka řízení ke zjednání nápravy a odstranění vad
podání podle §37 odst. 3 spr. ř., přičemž mu k tomu stanoví přiměřenou lhůtu.
[11] V nyní posuzované věci stěžovatel podal odvolání bez uvedení důvodů jeho podání.
Žalovaný vyzval stěžovatele k odstranění vad odvolání a stanovil mu k tomu lhůtu 8 dnů ode dne
doručení výzvy. Stěžovatel však ve stanovené lhůtě neodstranil vady odvolání, naopak v poslední
den stanovené lhůty požádal o její prodloužení s poukazem na svůj zdravotní stav, který měl být
potvrzen již dodanou lékařskou zprávou. Žalovaný však této žádosti nevyhověl a rozhodl věcně
o zamítnutí odvolání, přičemž přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího
řízení s právními předpisy. Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný splnil správním řádem
uloženou povinnost, pokud vyzval stěžovatele k odstranění vad jeho odvolání. Naopak stěžovatel
svým povinnostem nedostál, jelikož ve stanovené lhůtě, která byla zcela přiměřená, neodstranil
vady svého odvolání. Nutno zdůraznit, že odvolací lhůta činila 15 dnů ode dne doručení
rozhodnutí úřadu práce (4. 12. 2014), výzva k odstranění vad odvolání byla stěžovateli doručena
dne 9. 2. 2015, a osmidenní lhůta pro odstranění vad odvolání uplynula dne 17. 2. 2015.
Stěžovatel tak měl možnost vyjádřit se ve věci samé, uvést argumentaci na podporu svých tvrzení,
navrhovat přípustné důkazy podle §82 odst. 4 spr. ř., zkrátka učinit své odvolání perfektním
po dobu cca 2,5 měsíců. Pokud nebyl stěžovatel po takto dlouhou dobu zdravotně způsobilý
jednat se správními orgány, mohl se nechat zastoupit jinou osobou nebo požádat o bezplatnou
právní pomoc, jinými slovy mohl zhojit vady svého odvolání jinou osobou. Nic takového však
neučinil a se správními orgány komunikoval stále osobně.
[12] Nejvyšší správní soud souhlasí s hodnocením krajského soudu, že v nyní posuzované
věci stěžovatel neměl nárok na prodloužení lhůty k odstranění vad podání. Nelze však hovořit
o nenárokovosti prodloužení lhůty v obecné rovině. Správní orgány mají povinnost jednat
zejména podle základních zásad uvedených v §2 - 8 správním řádu. Konkrétně pak v souladu
s §4 spr. ř. mají správní orgány podle možností vyjít vstříc účastníkům řízení. Nelze tedy
libovolně posuzovat jednotlivé žádosti, ale naopak je nutné zkoumat, zda existují důvody pro
vyhovění. V případě negativního výsledku je pak nutné, aby správní orgán uvedl důvody
nevyhovění žádosti. To žalovaný učinil vyčerpávajícím způsobem.
[13] Žalovaný měl objektivně podložené pochybnosti o nemožnosti stěžovatele jednat
se správními orgány, tedy o zdravotním stavu stěžovatele bránícímu komunikovat s úřady. Tyto
pochybnosti plynuly z úřední činnosti žalovaného i z jiných řízení, ve kterých vystupoval
stěžovatel a postupoval obdobně jako v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud
se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že krajský soud výše uvedené tvrzení pouze bez dalšího
převzal. Naopak, krajský soud uvedl konkrétní soudní řízení, ze kterých je mu znám obdobný
obstrukční postup stěžovatele. Nota bene, i Nejvyšší správní soud se s obdobným procesním
postupem stěžovatele setkal (viz např. věc vedená pod sp. zn. 9 Ads 298/2015, ve které
stěžovatel opakovaně žádal o prodloužení lhůty). Proto lze uzavřít, že pochybnosti o objektivitě
tvrzené překážky na straně stěžovatele pro komunikaci se správními úřady byly zcela namístě.
[14] Z tohoto důvodu zcela správně krajský soud zamítl návrh na doplnění dokazování
obsahem lékařské zprávy, na kterou žalobce odkazoval ve své žádosti o prodloužení lhůty. Tato
zpráva by totiž nemohla vyvrátit pochybnosti o nemožnosti stěžovatele jednat se správními
orgány. Navíc krajský soud rozhodoval podle skutkového stavu ke dni vydání rozhodnutí
žalovaného (§75 odst. 1 s. ř. s.). Předmětná zpráva nebyla obsažena ve správním spise, resp.
ze stěžovatelovy žádosti o prodloužení lhůty plyne, že tuto lékařskou zprávu společně se žádostí
nedodal, ani neodkázal na jiná konkrétní řízení, ve kterých by tuto zprávu žalovanému předkládal.
S ohledem na §75 odst. 1 s. ř. s. proto nebylo namístě doplňovat dokazování o zprávu, kterou
stěžovatel mohl v tomto konkrétním řízení před žalovaným předložit nebo mohl alespoň uvést
spisovou značku jiného řízení, ve kterém tuto zprávu předložil. Nicméně, jak bylo uvedeno výše,
ve věci nebyla podstatná uvedená lékařská zpráva, nýbrž znalost žalovaného o obdobném
procesním chování stěžovatele.
[15] Žalovaný přezkoumal rozhodnutí úřadu práce i přes to, že odvolání nebylo doplněno
ve stanovené lhůtě. Jelikož odvolání neobsahovalo žádné námitky, postupoval žalovaný v souladu
s §89 odst. 2 spr. ř. a posoudil soulad napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení
s právními předpisy. Navíc stěžovatel v kasační stížnosti ani v žalobě neuvedl, v čem by případná
nezákonnost či jiná vada měla spočívat.
[16] V neposlední řadě Nejvyšší správní soud konstatuje, že z obsahu spisu vyplývá,
že původcem prodloužení doby trvání řízení před úřadem práce je stěžovatel. Prakticky
na každou výzvu správních orgánů se stanovenou lhůtou k provedení úkonu stěžovatel reagoval
identickou žádostí o prodloužení stanovené lhůty. Pokud měl stěžovatel zájem o vyřízení své
žádosti, měl tomu přizpůsobit své procesní chování a být konstruktivní. Nejvyšší správní soud
nevyvrací, že stěžovatelův zdravotní stav může být zhoršený. Nicméně jeho pravidelná
komunikace či dokonce osobní účast na jednáních se správními orgány naznačují, že byl schopen
zformulovat odvolací důvody ve stanovené lhůtě.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[17] S ohledem na vše shora uvedené proto Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal
v postupu žalovaného ani krajského soudu žádná pochybení, která by měla vliv na zákonnost
napadaných rozhodnutí.
[18] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř . s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad
rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
[20] Stěžovatel byl v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupen ustanoveným
zástupcem. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně
hotových výdajů stát. Podle §7 a §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím
k §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby
(podání kasační stížnosti) v částce 1.000 Kč, podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada
hotových výdajů v částce 300 Kč. Zástupce nedoložil plátcovství DPH. Celkem tedy zástupci
přísluší odměna ve 1.300 Kč, která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu