ECLI:CZ:NSS:2017:1.AFS.58.2017:28
sp. zn. 1 Afs 58/2017 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: HOPR TRADE CZ,
s. r. o., se sídlem Libušina 667/72, Olomouc, zastoupené JUDr. Milenou Novákovou,
advokátkou se sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov, proti žalovanému: Finanční úřad pro
Olomoucký kraj, se sídlem Lazecká 545/22, Olomouc, o žalobě na ochranu před nezákonným
zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
- pobočky v Olomouci ze dne 17. 1. 2017, č. j. 65 A 93/2016 – 30,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Jádrem sporu a zásadní právní otázkou je běh subjektivní dvouměsíční lhůty k podání
žaloby na určení nezákonnosti zásahu podle §82 in fine zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“); konkrétně to, zda tato lhůta může marně uplynout, přestože
po určitou dobu běhu této lhůty žalobkyně uplatňovala opravné prostředky ve správním řízení
[v tomto případě vyčerpala prostředky právní ochrany ve smyslu §261 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád (dále jen „daňový řád“)].
[2] Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci
domáhala určení, že postup žalovaného, který v daňové kontrole na žádost žalobkyně neposkytl
k seznámení konečnou verzi zprávy o daňové kontrole tak, aby bylo možné seznámit se s jejím
obsahem a připravit se na jednání, je nezákonným zásahem.
[3] Krajský soud v záhlaví označeným usnesením žalobu podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
odmítl jako opožděnou. Poukázal na to, že podle §84 odst. 1 s. ř. s. musí být žaloba podána do
dvou měsíců ode dne, kdy se žalobkyně dozvěděla o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu
podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. Zmeškání lhůty přitom nelze prominout
(§84 odst. 2 s. ř. s.). Krajský soud konstatoval, že v posuzované věci se žalobkyně domáhá
ochrany proti nezákonnému zásahu správního orgánu. Pro tento žalobní typ s. ř. s. stanovuje dvě
lhůty, a to subjektivní dvouměsíční lhůtu a objektivní dvouletou lhůtu, přičemž marné uplynutí
subjektivní lhůty vylučuje aplikaci objektivní lhůty. Subjektivní lhůta pro podání žaloby je závislá
na vědomosti žalobkyně o existenci nezákonného zásahu a začíná tedy běžet dnem, kdy
se žalobkyně o nezákonném zásahu dozvěděla. Žalobkyně se v daném případě domáhala
pouhého určení, že zásah byl nezákonný. V takové situaci není podání žaloby dle §85 s. ř. s.
podmíněno vyčerpáním opravných prostředků před správním orgánem.
[4] V projednávané věci je nesporné, že se žalobkyně o existenci zásahu dozvěděla dne
31. 5. 2016, kdy jí byla doručena předmětná zpráva o daňové kontrole, čímž byla daňová kontrola
v souladu s §88 odst. 5 daňového řádu ukončena. Tímto okamžikem bylo postaveno najisto, že
zprávu o daňové kontrole či její koncept žalovaný žalobkyni neposkytne k připomínkám před
jejím projednáním. Krajský soud dovodil, že žalobkyně mohla podat žalobu podle §84 odst. 1
s. ř. s. nejpozději dne 1. 8. 2016; to byl totiž poslední den subjektivní dvouměsíční lhůty.
Žalobkyně tak však učinila až dne 25. 10. 2016, tedy více než dva měsíce po marném uplynutí
lhůty.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti usnesení krajského soudu kasační
stížnost z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a písm. e) s. ř. s. Podle názoru
stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil běh lhůty k podání žaloby. Stěžovatelka totiž před
podáním zásahové žaloby vyčerpala prostředky právní ochrany ve smyslu §261 daňového řádu.
Stěžovatelka podala dne 21. 4. 2016 proti postupu žalovaného stížnost, kterou žalovaný shledal
nedůvodnou, a to přípisem ze dne 12. 5. 2016. Stěžovatelka poté podala dne 15. 6. 2016
v souladu s §261 odst. 6 daňového řádu u nejblíže nadřízeného správce daně žádost o prošetření
způsobu vyřízení stížnosti žalovaným. Dne 25. 8. 2016 byla stěžovatelka ze strany Odvolacího
finančního ředitelství vyrozuměna o tom, že její žádost o prošetření způsobu vyřízení stížnosti
byla shledána nedůvodnou.
[6] Stěžovatelka se s ohledem na výše uvedené domnívá, že běh lhůty pro podání žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem je nutno odvíjet ode dne 25. 8. 2016, kdy jí bylo doručeno
rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, nikoli již ode dne 31. 5. 2016, jak učinil krajský
soud. Stěžovatelka sice nebyla povinna s ohledem na dikci §85 s. ř. s. vyčerpat před podáním
žaloby právní prostředky ochrany, přesto tak však učinila. Tento postup jí nyní nelze klást k tíži.
Stěžovatelka využila proti tvrzenému nezákonnému zásahu přípustné právní prostředky ochrany,
běh subjektivní lhůty k podání žaloby je proto nutné odvíjet od data, kdy se stěžovatelka
dozvěděla o vyřízení své žádosti nadřízeným správcem daně ve smyslu §261 odst. 6 daňového
řádu. Stěžovatelka na podporu svých závěrů odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 – 110, a dále na rozsudek téhož soudu
ze dne 26. 3. 2015, č. j. 10 Afs 16/2015 – 27.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry
krajského soudu.
III. Důvod postoupení věci rozšířenému senátu
[8] Podle §82 s. ř. s. „ každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo
proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany
proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ Dle §84 odst. 1 s. ř. s. „žaloba musí být podána
do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let
od okamžiku, kdy k němu došlo.“ V §85 s. ř. s. je dále stanoveno, že „ žaloba je nepřípustná, lze-li
se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze
určení, že zásah byl nezákonný.“
[9] V nynější věci je nesporný skutkový základ celé věci, na kterém se shoduje žalovaný
i stěžovatelka. Sporné je však řešení právní otázky, která spočívá v tom, od jakého okamžiku
je třeba odvíjet počátek běhu subjektivní lhůty pro podání zásahové žaloby ve smyslu výše
citovaných ustanovení s. ř. s., a to za situace, kdy se žalobce touto žalobou domáhá pouze určení,
že zásah správního orgánu byl nezákonný (tj. domáhá se toliko deklaratorního výroku soudu).
[10] První senát nejprve předesílá, že bezezbytku souhlasí s obecným pravidlem, vyplývajícím
z dikce zákona a potvrzeným konstantní judikaturou tohoto soudu, podle kterého započne
subjektivní lhůta pro podání zásahové žaloby běžet okamžikem vědomosti žalobce
o nezákonném zásahu.
[11] První senát se ovšem dále ztotožňuje s důrazem, jenž krajský soud v napadeném
rozsudku klade na znění §85 s. ř. s. in fine, tedy že v případě podání žaloby, kterou se žalobce
domáhá pouze určení, že zásah byl nezákonný, není její podání dle §85 s. ř. s. podmíněno
vyčerpáním „opravných“ prostředků před správním orgánem. Zákon (tj. s. ř. s.) evidentně
nenormuje žádné okolnosti, které by měly běh subjektivní lhůty stavět. Proto má první senát
za to, že na běh subjektivní lhůty k podání takové žaloby nemohou mít žádné okolnosti, tedy ani
případné uplatnění či neuplatnění prostředků nápravy před správním orgánem, vliv. Běh této
lhůty je vázán výhradně na vědomost žalobce o existenci nezákonného zásahu, nikoli
na vědomost žalobce o konečném vyřízení právních prostředků ochrany nebo nápravy.
[12] Výše prezentovaný právní názor prvního senátu je však s dosavadními závěry uvedenými
v předcházející judikatuře Nejvyššího správního soudu v rozporu. O této právní otázce již odlišně
rozhodl druhý a desátý senát. Jelikož je posouzení této otázky pro věc řešenou prvním senátem
nezbytné, jsou dány zákonné důvody pro předložení věci rozšířenému senátu dle §17 odst. 1
s. ř. s.
[13] Druhý senát v rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 2 Aps 8/2013 – 48, zaujal toto
stanovisko: „Pro přípustnost této žaloby (pozn.: míněna deklaratorní zásahová žaloba) byly ale zvolněny
podmínky; pro její podání není nutné předchozí vyčerpání jiných opravných prostředků. Zcela logicky lze tedy
konstatovat, že v případě nevyužití opravného prostředku započne subjektivní lhůta pro podání žaloby běžet podle
obecného pravidla, tudíž okamžikem vědomosti žalobce o nezákonném zásahu. Jiná situace však nastane
v případě, že žalobce před podáním žaloby využije jiné prostředky procesní ochrany, ačkoli jej taková povinnost
netíží. […] Za situace, kdy existuje v dispozici daňového subjektu možnost podat opravný prostředek, na jehož
základě může být operativně zjednána náprava, nelze daňovému subjektu ve využití takového způsobu procesní
obrany bránit. Bylo-li by i v takovém případě trváno na obecném pravidlu pro počátek běhu subjektivní lhůty,
mohl by se daňový subjekt pouze proto, že se snažil situaci řešit prostředkem, jenž mu skýtá právní řád, ocitnout
v situaci, že by mu již uplynula lhůta pro podání zásahové žaloby. Tento závěr by znamenal popření obecné
zásady subsidiarity soudního přezkumu a s ní souvisejícího principu minimalizace zásahů soudů do správního
(daňového) řízení, kterými je ovládáno správní soudnictví (§5 s. ř. s.) a které umožňují, aby případná
nezákonnost mohla být nejprve odstraněna vlastními mechanismy veřejné správy a až v případě jejich selhání
ve správním soudnictví. Byl-li tedy v průběhu postupu k odstranění pochybností nebo daňové kontroly podán
opravný prostředek (stížnost) proti zásahu, jenž považuje daňový subjekt za nezákonný, přičemž tento opravný
prostředek je způsobilý sjednat nápravu, nutno za skutečnost určující počátek lhůty k podání zásahové žaloby
považovat až vědomost daňového subjektu o vyřízení tohoto opravného prostředku.“
[14] Na tuto argumentaci poté ve svém rozhodování navázal i desátý senát, který v rozsudku
ze dne 26. 3. 2015, č. j. 10 Afs 16/2015 – 27, uvedl následující: „krajský soud dále postupoval správně,
pokud vyhodnotil, že se stěžovatelka žalobou domáhala vydání deklaratorního výroku (nikoliv
tedy výroku zákazového) o nezákonnosti jí specifikovaného zásahu, takže nebylo dle §85 s. ř. s. třeba
trvat na vyčerpání případných prostředků nápravy před správními orgány . Krajský soud
rovněž správně připomněl, že v případě provádění daňové kontroly je „osobě zúčastněné
na správě daní“ (zde stěžovatelce) poskytnut prostředek ochrany ve smyslu §85 s. ř. s., a sice
stížnost dle §261 odst. 1 až 5 daňového řádu a poté žádost o prošetření způsobu vyřízení
stížnosti dle §261 odst. 6 daňového řádu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 11. 2013, č. j. 9 Aps 4/2013 – 25). Pokud daňový subjekt – stěžovatelka – (obsahově) uplatnila
tyto dva mechanismy veřejné správy umožňují cí nápravu, je třeba běh subjektivní lhůty
pro podání žaloby počítat ode dne, kdy se stěžovatelka dozvěděla o jejich nevyhovění …
(zvýraznění přidáno).“ Desátý senát následně setrval ve svém právním názoru i v dalších
rozhodnutích, jak dokládá např. rozsudek ze dne 26. 1. 2017, č. j. 10 Afs 254/2016 – 42. Desátý
senát zde vyšel z výše citované judikatury druhého senátu a s poukazem na princip subsidiarity
soudního přezkumu dovodil, že „stěžovatelka sice s ohledem na výše popsaný skutkový stav, který není mezi
stranami sporný, nebyla povinna vyčerpat přípustné opravné prostředky ve smyslu §85 s. ř. s. (viz bod [17]
shora), přesto podala proti postupu k odstranění pochybností stížnosti podle §261 daňového řádu. […] Pokud
stěžovatelka uplatnila stížnosti podle §261 daňového řádu proti zásahu a průběhu postupu k odstranění
pochybností, počala lhůta k podání zásahové žaloby v souladu s citovanou judikaturou běžet až od vědomosti
stěžovatelky o jejich vyřízení, tj. od okamžiku doručení vyrozumění.“
[15] Jak již první senát předeslal výše, se shora uvedenými názory nesouhlasí. První senát
žádným způsobem nezpochybňuje závěry přijaté v usnesení rozšířeného senátu ze dne
31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 – 110, ze kterých výše citovaná judikatura vychází. Rozšířený
senát zde mj. uvedl, že „lhůta bude vždy počítána od okamžiku, kdy došlo k úkonu, který je žalobcem
označován za nezákonný. Lhůta subjektivní je vždy vázána na vědomost žalobce o nezákonném zásahu. Jestliže
došlo k vyčerpání jiných prostředků ochrany či nápravy před podáním žaloby, subjektivní lhůtu je třeba vztahovat
k vědomosti o vyřízení tohoto prostředku, v daném případě vyřízení námitek.“ První senát nicméně
zdůrazňuje, že citované usnesení rozšířeného senátu se nezabývalo deklaratorní zásahovou
žalobou, ale posuzovalo otázku výkladu §85 s. ř. s. s ohledem na přípustnost žaloby proti zásahu
tam, kde je nutno nejprve vyčerpat právní prostředky ochrany ve správním (daňovém) řízení.
Nejednalo se tedy o posouzení počátku běhu subjektivní lhůty v případě žaloby, kterou
se žalobce domáhá jen určení, že zásah správního orgánu byl nezákonný. Institut určení
nezákonnosti zásahu byl do s. ř. s. zaveden až s účinností ode dne 1. 1. 2012, a to novelizací
provedenou zákonem č. 303/2011 Sb. Rozšířený senát se rovněž v citovaném judikátu zabýval
daňovou kontrolou prováděnou podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nikoli
podle daňového řádu. Bez významu v této souvislosti též není, že zákon č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, upravoval v §16 odst. 4 písm. d) specifický opravný prostředek proti
postupu pracovníka správce daně v daňové kontrole, kterým byly námitky. S ohledem na tehdejší
právní úpravu tak bylo přirozené, že rozšířený senát rozhodl o tom, že tyto námitky představují
právní prostředek ochrany a musí být před podáním zásahové žaloby, kterou se žalobce domáhá
ochrany před trvajícím zásahem, bezvýsledně vyčerpány. Z uvedeného je patrné, že aplikace závěrů
přijatých v předmětném rozhodnutí rozšířeného senátu je za současného právního stavu
omezená, jak bude podrobně vyloženo níže. V případě určení nezákonnosti zásahu se dřívější
názor rozšířeného senátu o nutnosti vyčerpání právních prostředků k ochraně v řízení před
správním orgánem neuplatní, protože §85 s. ř. s. (ve znění výše uvedené novely) výslovně
stanoví opačný závěr – tedy že přípustnost určovací zásahové žaloby není závislá na vyčerpání
těchto právních prostředků.
[16] První senát nesouhlasí s postupem druhého i desátého senátu, při kterém výše uvedené
obecné pravidlo přijaté v usnesení č. j. 2 Afs 144/2004 – 110 mechanicky aplikovaly i na situace,
kdy žalobce nemá povinnost vyčerpat před podáním zásahové žaloby případné nápravné nebo
ochranné prostředky v řízení před správním orgánem. Z dikce §85 s. ř. s. totiž vyplývá,
že domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný, netíží jej povinnost využít před
podáním žaloby nejprve jiné prostředky ochrany. S ohledem na tuto právní úpravu nelze podle
názoru prvního senátu posuzovat běh subjektivní lhůty pro podání zásahové žaloby podle toho,
zda žalobce tento postup v řízení před správním orgánem na základě svého libovolného uvážení
využil či nikoli, ale vždy je nutno odvíjet běh subjektivní lhůty od okamžiku, kdy se žalobce
o nezákonném zásahu prokazatelně dozvěděl. Jiný výklad by šel nad rámec výslovného znění
zákona a prakticky by judikatorně „nalézal“ překážky běhu subjektivní dvouměsíční lhůty tam,
kde zákon (resp. relevantní novela, která institut deklaratorní zásahové žaloby přinesla) žádné
překážky nestanoví.
[17] Závěr prvního senátu je v souladu s principy právní jistoty a předvídatelnosti, principem
zákonnosti, vyjádřeným v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a principem rovnosti před
zákonem (čl. 1 Listiny základních práv a svobod).
[18] Nelze připustit, aby se počátek běhu subjektivní lhůty k podání deklaratorní zásahové
žaloby odvíjel od toho, zda se žalobce rozhodne využít právní prostředky ochrany nebo nápravy,
jestliže je využití těchto prostředků pouze fakultativní a jestliže zákon takovou překážku běhu
lhůty pro podání žaloby nezná. Při přijetí přístupu druhého a desátého senátu hrozí,
že v obdobných případech bude okamžik počátku běhu subjektivní lhůty pro podání deklaratorní
zásahové žaloby posuzován nerovně (tedy v rozporu s uvedeným principem rovnosti před
zákonem) ve skutkově podobných případech, a to pouze v závislosti na procesním postupu
žalobce ve správním či daňovém řízení. Pokud bychom vyšli ze stanoviska druhého senátu
v judikátu citovaném v odstavci [13] výše, záviselo by i na tom, jak správní soud posoudí otázku,
jestli uplatněné prostředky nápravy či ochrany byly způsobilé „operativně zjednat nápravu“ tvrzené
nezákonnosti nebo nikoli. Lze si představit, že v tomto ohledu se může rozhodovací praxe
krajských soudů poměrně výrazně lišit.
[19] Subjektivní lhůta pro podání zásahové žaloby je založena na vědomosti žalobce
o nezákonném zásahu. Počátek běhu subjektivní dvouměsíční lhůty k podání žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu je dán okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl
o skutečnostech, v nichž spatřuje nezákonný zásah. Rozhodující je přitom jeho znalost
o skutkových okolnostech, z nichž vyplývá konání či nekonání správního orgánu, v němž
je spatřován nezákonný zásah. Okamžik, kdy žalobce nabyl ryze subjektivního přesvědčení,
že předmětné konání či nekonání správního orgánu naplňuje všechny znaky nezákonného zásahu
definované v §82 s. ř. s., není pro běh této lhůty rozhodný. Žalobce tedy ve chvíli, kdy může
a hodlá proti postupu správního orgánu brojit právními prostředky ochrany či nápravy, již
o tvrzené nezákonnosti ví. Neúspěšným vyčerpáním takových prostředků je pouze postaveno
najisto, že se žalobce nápravy či zadostiučinění v řízení před správním orgánem ke své
spokojenosti nedomohl.
[20] První senát zdůrazňuje, že deklaratorní zásahovou žalobou brojí žalobce proti zásahu
nejen z důvodů právních (např. význam rozhodnutí správního soudu v této otázce pro případné
civilní řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem), ale i morálních
či jiných. Uplatnění právních prostředků ochrany nebo nápravy v řízení před správním orgánem
zpravidla nemůže mít za této situace významný dopad do aktuální situace žalobce, neboť
k tvrzenému nezákonnému zásahu již došlo a zásah dále netrvá. Toto ostatně bezezbytku platí
i v případě stěžovatelky, která se o konečném vyřízení její stížnosti proti postupu žalovaného
dozvěděla dne 25. 8. 2016 (tuto stížnost přitom podala až dne 15. 6. 2016), ačkoli daňová
kontrola, v jejímž rámci se měl žalovaný dopustit nezákonného zásahu, byla ukončena už dne
31. 5. 2016. Navíc první senát nesouhlasí s formulací, užitou druhým senátem, tedy že „nelze
bránit“ daňovému subjektu ve využití procesní obrany (v daňovém řízení). Názor prvního senátu
využití těchto prostředků nijak nebrání; pouze vede k důsledku, že žalobce bude muset (byť tzv.
z opatrnosti) deklaratorní zásahovou žalobu vždy podat před koncem subjektivní lhůty.
[21] První senát tedy uzavírá, že dle jeho právního názoru není v případě podání žaloby proti
nezákonnému zásahu, který již netrvá a žalobce se pouze domáhá určení, že zásah byl nezákonný,
podstatné, zda žalobce vyčerpal nebo nevyčerpal jiné právní prostředky ochrany či nápravy a kdy
se o jejich vyřízení ze strany správního orgánu dozvěděl. Určujícím kritériem pro posouzení
včasnosti takové žaloby je pouze ten okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu.
Protože však druhý a desátý senát k této otázce zaujal názor opačný, předkládá první senát
rozšířenému senátu tuto otázku k rozhodnutí. Žalobcům samozřejmě nic nebrání uplatňovat
současně jak deklaratorní zásahovou žalobu, tak i právní prostředky k nápravě ve správním (resp.
v případě stěžovatelky daňovém) řízení; pokud však tyto prostředky využijí, nemůže to mít
na běh subjektivní lhůty vliv.
[22] Pro úplnost a nad rámec výše uvedeného první senát doplňuje, že dosavadní judikatura
druhého a desátého senátu vytváří ničím neodůvodněný rozdíl v přístupu ke lhůtě pro podání
deklaratorní zásahové žaloby a pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
(§79 a násl. s. ř. s.). V případě žaloby na ochranu proti nečinnosti je žalobce s ohledem na dikci
§79 odst. 1 s. ř. s. povinen nejprve bezvýsledně vyčerpat prostředky na ochranu před nečinností
v řízení před správním orgánem. Teprve poté může přistoupit k podání žaloby ve správním
soudnictví. Lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti ovšem vždy uplyne nejpozději
do jednoho roku ode dne, kdy marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání
rozhodnutí nebo osvědčení (§80 odst. 1 s. ř. s.). Uplatnění prostředků na ochranu před
nečinností v řízení před správním orgánem tedy nemá na běh předmětné lhůty žádný vliv a první
senát se nedomnívá, že u deklaratorní zásahové žaloby jsou dány relevantní důvody pro odlišné
pojetí, jak bylo podrobně zdůvodněno výše.
IV. Otázka předložená rozšířenému senátu
[23] Ze shora uvedených důvodů je věc v souladu s §17 odst. 1 s. ř. s. předkládána
rozšířenému senátu k zodpovězení této otázky:
Má uplatnění jiných právních prostředků ochrany nebo nápravy v řízení před
správním orgánem vliv na počátek běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby podle
§84 odst. 1 s. ř. s., kterou se žalobce toliko domáhá určení, že zásah správního orgánu byl
nezákonný?
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: Josef Baxa, Jana
Brothánková, Zdeněk Kühn, Lenka Matyášová, Barbara Pořízková, Aleš Roztočil,
Karel Šimka. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§8 odst. 1
s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
V téže lhůtě mohou účastníci rovněž podat svá vyjádření k právní otázce
předkládané rozšířenému senátu.
V Brně dne 27. července 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu