ECLI:CZ:NSS:2017:1.AFS.9.2017:31
sp. zn. 1 Afs 9/2017 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: Moravia Green
Power s. r. o., se sídlem Květoslava Mašity 409, Všenory, zastoupené Mgr. Ivo Kroužkem,
advokátem Advokátní kanceláře Kroužek Legal s. r. o. se sídlem Washingtonova 1599/17,
Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno,
o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 6. 2015, č. j. 18653/15/5200-11433-702459,
ze dne 6. 8. 2015, č. j. 25586/15/5200-11433-706599, ze dne 30. 10. 2015, č. j.
36767/15/5200-11433-702459, ze dne 30. 10. 2015, č. j. 36700/15/5200-11433-702459, a ze dne
14. 4. 2016, č. j. 16079/16/5200-11433-702459, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016, č. j. 45 Af 7/2015 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně sama i jako společnost nástupnická společnosti MGP 2 s. r. o. provozuje
fotovoltaickou elektrárnu. Žalobkyně i společnost MGP 2 s. r. o. (dále jen „provozovatelé“)
před sloučením a žalobkyně i po něm dodávaly vyrobenou elektřinu do distribuční sítě,
a to společnosti E.ON Distribuce, a. s. (dále jen „plátce daně“). Předmětem sporu se staly platby
za elektřinu dodanou provozovateli v několika obdobích počínaje zářím 2014 a konče listopadem
2015. Plátce daně totiž nevyplatil provozovatelům celé fakturované částky za elektřinu dodanou
v jednotlivých obdobích, ale srazil z nich částky ve výši odvodu z elektřiny ze slunečního záření
(dále jen „solární odvod“) podle §14 a násl. zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích
energie a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon
o podporovaných zdrojích energie“).
[2] Provozovatelé na základě svých pochyb o správnosti sraženého solárního odvodu
požádali plátce daně o vysvětlení podle §237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu
(dále jen „daňový řád“). Jelikož ani poté nesouhlasili s postupem plátce daně, podali stížnosti
na postup plátce daně, které Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) zamítl.
[3] V záhlaví uvedenými rozhodnutími (dále též „napadená rozhodnutí“) žalovaný
zamítl odvolání provozovatelů proti zamítavým rozhodnutím Specializovaného finančního
úřadu o stížnostech provozovatelů na postup plátce daně v období září 2014 až listopad 2015,
a tato rozhodnutí potvrdil.
II. Právní názor krajského soudu
[4] Provozovatelé podali proti rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví žaloby
ke Krajskému soudu v Praze. V nich namítali nezákonnost napadených rozhodnutí a jejich
rozpor s ústavním pořádkem České republiky. Namítali přitom likvidační dopady solárního
odvodu na svůj majetek a nezákonnost jejich nezohlednění v napadených rozhodnutích
žalovaného.
[5] Krajský soud žaloby provozovatelů projednal ve společném řízení a zamítl je (již pouze
ve vztahu k žalobkyni, a to i jako právní nástupkyni společnosti MGP 2 s. r. o.) jediným, v záhlaví
citovaným rozsudkem. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu
a Ústavního soudu, zčásti se vztahující přímo k osobám provozovatelů konstatoval, že řízení
o stížnosti na postup plátce daně spočívající ve srážce solárního odvodu, a navazující soudní
přezkum rozhodnutí o ní není prostředkem ochrany před likvidačními dopady solárního odvodu.
Proto se ani nezabýval posouzením tvrzeného likvidačního dopadu.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Zejména namítá, že krajský soud neprovedl žádné důkazy k žalobnímu tvrzení, že solární odvod
měl na oba provozovatele likvidační dopad, ačkoli podle Nejvyššího správního soudu (usnesení
ze dne 23. 10. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 44 – správně č. listu 39, pozn. NSS) mělo takové
dokazování proběhnout. Podle krajského soudu by tyto důkazy nemohly nic změnit na výsledku
daňového ani soudního řízení, neboť podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, nelze individuální dopady solárního odvodu
zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně. Tento nesprávný závěr krajského soudu
vyústil v nesprávné posouzení právní otázky zákonnosti a ústavnosti solárního odvodu. Pokud
krajský soud neposoudil případy stěžovatelky individuálně a nezohlednil likvidační účinky
solárního odvodu, odepřel stěžovatelce právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) a sekundárně
porušil jeho právo podnikat a vlastnit majetek. Závěry krajského soudu jsou rovněž v rozporu
s Ústavou ČR.
[7] Stěžovatelka odmítá zjednodušující a účelovou interpretaci judikatury správních soudů
ve věci solárních odvodů. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. Závěry
uvedené v usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, proto nelze aplikovat bez dalšího,
neboť jeho teoretické základy se staly v praxi neaplikovatelnými. Pokud podle rozšířeného senátu
neexistuje žádný zákonný základ, který by umožnil správci daně modifikovat solární odvod
s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem, měl by Nejvyšší správní soud svůj náhled
přehodnotit nebo přinejmenším předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení souladu tohoto
stavu s ústavním pořádkem.
[8] Stěžovatelce se v důsledku judikatury správních soudů a Ústavního soudu nedostává
žádný efektivní a právem aprobovaný způsob, jakým by se domohla svého práva na přezkoumání
rozhodnutí správních orgánů a navazujících rozhodnutí soudů ve věci solárních odvodů. Institut
prominutí daně, na nějž odkazovala předchozí judikatura správních soudů, se jeví jako právně
a fakticky neúčinný prostředek, stejně tak institut posečkání s platbou jiných daní.
[9] S ohledem na výše uvedené stěžovatelka označila napadený rozsudek krajského soudu
za nesrozumitelný a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, jakož i za nezákonný
pro nesprávné posouzení právní otázky. Řízení před správními orgány pak bylo zatíženo vadou
způsobující nezákonnost jejich rozhodnutí, pro kterou měl krajský soud napadená rozhodnutí
zrušit.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém přesvědčení o zákonnosti
svého postupu a napadených rozhodnutí a jejich souladu s ustálenou judikaturou správních
soudů i Ústavního soudu. Zejména poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn.
II. ÚS 2216/14, v němž Ústavní soud aproboval právní názor Nejvyššího správního soudu
o nemožnosti posuzovat dopady solárního odvodu v řízení o stížnosti na postup plátce daně ani
v navazujícím soudním řízení. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu a dospěl k závěru, že není důvodná. Podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu má být z přezkoumatelného rozhodnutí zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu;
dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje
žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené
právní normy (srov. např. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 78, či ze dne 4. 12. 2003, č. j.
2 Azs 47/2003 - 130, č. j. 244/2004 Sb. NSS).
[14] Napadený rozsudek vyhovuje těmto kritériím. Z jeho odůvodnění je zřejmé, proč krajský
soud aproboval právní závěry žalovaného a proč shledal žalobní námitky nedůvodnými. Závěry
krajského soudu jsou srozumitelně formulované a vnitřně souladné. Skutečnost, že se krajský
soud nezabýval důkazy navrženými stěžovatelkou, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu, jelikož krajský soud postupoval v souladu s usnesením rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, podle kterého nejsou finanční úřady
v řízení o stížnosti podle §237 daňového řádu oprávněny posuzovat dopady solárního odvodu
na poplatníka, a k tomuto postupu nejsou oprávněny ani správní soudy. V této souvislosti soud
poukazuje na skutečnost, že stěžovatelkou uváděná domnělá prejudikatura (usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 44 – správně č. listu 39, pozn. NSS)
je „pouhým“ překládacím usnesením, z nějž není seznatelný konečný názor Nejvyššího správního
soudu
[15] Klíčovou právní otázkou v dané věci je, zda lze konkrétní dopady solárního odvodu
na výrobce elektrické energie zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně a v navazujícím
soudním řízení. Nejvyšší správní soud již v mnoha svých rozsudcích konstatoval, že úprava
solárního odvodu je v obecné rovině v souladu s ústavním pořádkem. Vycházel přitom
z odůvodnění nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým Ústavní soud zamítl návrh
na zrušení části zákona č. 180/2005 Sb. Podle Ústavního soudu může v některých případech mít
solární odvod pro konkrétního výrobce elektrické energie rdousící efekt.
[16] K posouzení dalších kasačních námitek Nejvyšší správní soud předesílá, že již opakovaně
rozhodoval o kasačních stížnostech provozovatelů solárních elektráren (i ve věcech stěžovatelky)
proti rozhodnutím správních soudů o žalobách proti rozhodnutím orgánů finanční správy
ve věcech stížností na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, jimiž se stěžovatelé
v soudním řízení správním domáhali zejména zohlednění likvidačního efektu zavedení solárního
odvodu, a to mimo mnoha jiných např. v rozsudcích ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 1 Afs 121/2014 - 52, ze dne 16. 1. 2014, č. j. 7 Afs 108/2013 - 36, ze dne 18. 4. 2014,
č. j. 8 Afs 3/2014 - 39, ze dne ze dne 14. 5. 2014, č. j. 10 Afs 18/2014 – 48, ze dne 11. 9. 2015,
č. j. 4 Afs 177/2015 - 22, ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 131/2015 – 30, ze dne 27. 10. 2015, č. j.
2 Afs 83/2015 - 40, ze dne 9. 12. 2015, č. j. 1 Afs 133/2015 – 35, nebo ze dne 6. 1. 2016, č. j.
1 Afs 116/2015 - 30.
[17] Jelikož se v nyní posuzované věci jedná o meritorně obdobnou věc a v mezidobí
nevyvstaly žádné důvody pro odchýlení se od tam vyslovených závěrů, soud se jich při posouzení
kasační stížnosti přidržel a na odůvodnění těchto rozhodnutí rovněž přiměřeně odkazuje.
[18] Klíčovou právní otázkou v dané věci je, zda lze konkrétní dopady solárního odvodu
na výrobce elektrické energie zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně a v navazujícím
soudním řízení.
[19] Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že institut stížnosti na postup plátce daně
(§237 odst. 3 daňového řádu) neumožňuje správci daně zohlednit konkrétní dopady solárního
odvodu na výrobce elektrické energie. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v předmětném usnesení ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, č. 3000/2014 Sb. NSS,
uvedl: „Stížnost dle §237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně
při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený pro „řešení
sporu mezi plátcem a poplatníkem“, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní
moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce
daně ochráněn. Bylo by absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez jakékoliv psané právní úpravy,
aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka.“ (bod 38). Vzápětí rozšířený senát
dodal, že „[s] ohledem na absenci psané právní úpravy řešící výjimečné situace, v nichž vede solární odvod
k ekonomické likvidaci poplatníka, je patrné, že použití institutu stížnosti na postup plátce daně
dle §237 daňového řádu nemůže bez dalšího představovat efektivní ochranu práv těch poplatníků, do jejichž práv
bylo vskutku s ohledem na konkrétní okolnosti jejich případu protiústavně zasaženo. Institut stížnosti
tedy není za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím
ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu.“
(body [40] až [41]).
[20] Tyto závěry rozšířeného senátu byly následně potvrzeny i Ústavním soudem, nejdříve
formou usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (např. usnesení
ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1273/14) a následně z důvodu vyjasnění výkladu ústavních
norem a způsobu jejich promítnutí do aplikace podústavního práva i nálezem ze dne 13. 1. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2216/14.
[21] Posledně jmenovaným nálezem Ústavní soud konstatoval, že zhodnocení rdousícího
efektu solárního odvodu se nelze domáhat v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně.
Obecné soudy totiž nemohou s ohledem na princip dělby moci příliš extenzivním
výkladem nahrazovat činnost zákonodárce a revidovat ustanovení §237 daňového řádu
tak, že by mu přisoudily úplně odlišný smysl zcela v rozporu se zněním zákona a s doktrínou.
Není možné, aby soudní moc přiznávala plátci daně oprávnění, která mu mohou být dána pouze
zákonem samotným. Takovou, contra legem jdoucí, interpretaci nelze ospravedlnit ani odkazem
na předchozí výzvy Ústavního soudu k ochraně vlastnického práva při solárním odvodu
v některých specifických případech. Apel Ústavního soudu na hledání spravedlivého řešení
učiněný v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nelze chápat „jako výzvu soudní moci k „ohýbání“ a nepřiměřené
interpretaci právních norem obsažených v daňovém řádu, nýbrž jako výzvu dotčeným státním subjektům k přijetí
takové právní úpravy, jež by umožňovala plátci (respektive správci) daně či soudní moci zohlednit v určitých jasně
daných případech skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad“ (nález
sp. zn. II. ÚS 2216/14, bod 32). Krajský soud tak v nyní projednávaném řízení posoudil věc zcela
správně, když uvedl, že individuálních likvidačních účinků solárního odvodu se nelze dovolávat
v řízení o stížnosti na postup plátce daně a žalobu zamítl.
[22] S ohledem na uvedené nelze považovat usnesení rozšířeného senátu za rozporné
s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 17/11, neboť ani tento nález nedává správním soudům
pravomoc založit plátci daně v řízení o stížnosti podle §237 daňového řádu nové povinnosti,
tudíž fakticky změnit existující právní úpravu.
[23] Podle rozšířeného senátu je nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních
účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce,
za stávající právní úpravy institut prominutí daně, upravený v §259 a 260 daňového řádu
(k podrobnostem viz body [48] až [57] citovaného usnesení rozšířeného senátu).
[24] K otázce, jak postupovat v případě, jestliže exekutiva dosud nenaplnila požadavky
plynoucí jak z nálezu Ústavního soudu, tak z apelu rozšířeného senátu, se Nejvyšší správní soud
vyjádřil v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014 – 52. Ve zmíněné věci si soud
vyžádal stanovisko Ministerstva financí, ze kterého vyplynulo, že ministr financí momentálně
neplánuje vydat rozhodnutí o prominutí daně dle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu,
které by dopadalo na poplatníky solárního odvodu. V přípravě nejsou ani žádné změny relevantní
zákonné úpravy. Ministerstvo nicméně zdůraznilo, že danou problematikou se s cílem naplnit
principy vyslovené soudní mocí intenzivně zabývá a přikládá závěrům Ústavního soudu
a Nejvyššího správního soudu ohledně možného „rdousícího efektu“ solárního odvodu
v individuálních případech maximální důležitost.
[25] Ministerstvo financí dále odkázalo na upozornění, které pro daňové subjekty
zveřejnilo na internetových stránkách daňové správy dne 18. 9. 2014
(http://www.financnisprava.cz/cs/dane a
pojistne/novinky/2014/reseni moznych-individualnich likvidacni 5347). To obsahově odpovídá
dopisům zaslaným Ministerstvem financí stěžovatelce a společnosti MGP 2 s. r. o.
[26] Podle Ministerstva financí představuje uvedený postup mechanismus požadovaný
Ústavním soudem pro možnost individuálního řešení případných likvidačních účinků odvodu
z elektřiny ze slunečního záření.
[27] Lze shrnout, že pokud se výrobce elektřiny ze slunečního záření dostane do situace
individuálních likvidačních účinků spojených s úhradou (odvedením) této daně, může požádat
o posečkání s úhradou jiné daně. Správce daně posoudí jeho celkovou ekonomickou situaci
a nastane-li takový účinek, rozhodne o posečkání s úhradou jiné daně. Garance patnáctileté
návratnosti investice do solární elektrárny však neznamená právo každého jednotlivého
podnikatele v oboru výroby elektřiny ze solárního záření na ziskovost jeho podnikání
odpovídající uvedené návratnosti. Znamená pouze, že za obvyklých okolností a při vynaložení
péče řádného hospodáře by zpravidla uvedené návratnosti mělo být u průměrného podnikatele
podnikajícího v tomto oboru dosaženo. Proto tedy ne každé obtíže spojené s nutností unést
břemeno solárního odvodu, byť by ve spojení s dalšími faktory zásadně ovlivnily hospodaření
podnikatele, mohou mít likvidační účinky ve smyslu, v jakém je chápe nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
[28] Samotné rozhodnutí ve věci žádosti o posečkání s úhradou jiné daně musí být řádně
odůvodněno a je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2006, č. j. 3 Afs 10/2003 – 106, ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 2 Afs 88/2010 – 70, nebo ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 131/2007 – 53; popř. i nález
Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04).
[29] Pokud by ani toto nepostačovalo a pokud by stěžovatelka vskutku osvědčila, že využila
instrumentů podle §156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu
ke všem jí placeným daním či jiným odvodům, na které jsou tyto instrumenty použitelné,
a ačkoli jí jejich dobrodiní bylo poskytnuto, ani tak to nestačilo k zachování její životaschopnosti,
bylo by to signálem, že objektivní účinky solárního odvodu jsou v jejím případě takové, nezbylo
by, než aby ministr financí vydal „rozhodnutí“ podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu
o takovém obsahu, který situaci stěžovatelky umožní řešit způsobem zajišťujícím naději
na zachování její ekonomické životaschopnosti. Teprve pokud by ministr i za této situace zůstal
nečinný, tedy pokud by exekutiva nenašla účinné prostředky zabránění zmiňovaného
nežádoucího stavu a z jejího dosavadního postupu by plynulo, že tak ani učinit nehodlá, nezbylo
by, než aby takové účinné prostředky nalezl soud (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs 171/2015 - 43).
[30] Z podaných žalob ani z kasační stížnosti však nevyplývá, že by taková situace v případě
stěžovatelky nastala. Stěžovatelka pouze v obecné rovině poukazuje na toliko odkladný efekt
případného vyhovění žádosti o posečkání s platbou jiných daní, na zákonný požadavek úroku
z posečkané částky a na dopad v podobě evidence daňového nedoplatku po dobu posečkání.
Neuvádí však, že by této možnosti využila a zda, případně jak se jí tvrzené negativní doprovodné
jevy dotkly na jejích právech či ekonomické situaci.
[31] Stěžovatelce nebylo upřeno právo na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy
ani právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Dotčení těchto práv nelze dovozovat
jen proto, že se krajský soud neztotožnil se stěžovatelčinou argumentací a s poukazem
na ustálenou judikaturu nepřipustil v soudním řízení, které navazovalo na řízení o stížnosti
na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, dokazování ohledně tvrzených likvidačních
účinků solárního odvodu na stěžovatelku a její právní předchůdkyni. Dotčení těchto práv nelze
spatřovat ani v tom, že stěžovatelka nepovažuje instituty prominutí daně a posečkání daně
za účinné prostředky ochrany před rdousícím efektem solárního odvodu.
[32] Nejvyšší správní soud se konečně neztotožnil ani s námitkou, že správce daně neumožnil
stěžovatelce prokázat rozhodné skutečnosti. Ustálená judikatura Ústavního soudu se shoduje
na závěru, že opomenutí důkazu či nevypořádání důkazního návrhu může založit protiústavnost
napadeného rozhodnutí; to však neplatí za situace, kdy předložené důkazy nemohou mít vliv
na samotný výsledek řízení, neboť v předmětných řízeních vůbec nelze takové důkazy hodnotit.
Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky, neboť jí navrhované důkazy nemohly nic změnit
na výsledku sporu. Jak již mnohokrát konstatoval Nejvyšší správní soud i Ústavní soud ve shora
uvedených rozhodnutích (a to i vůči stěžovatelce, naposledy v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 8 Afs 119/2015 - 38) v řízení o stížnosti na postup plátce
daně vůbec není možné k těmto důkazům přihlédnout. Provádění důkazů by tudíž bylo
nadbytečné a v rozporu se zásadou procesní ekonomie (v podrobnostech srov. bod 40. shora
citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2216/14).
[33] S ohledem na shora uvedené krajský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu důvodně. Odvod
z elektřiny ze slunečního záření je totiž v obecné rovině v souladu s právními předpisy
a v konkrétní rovině nebylo možno dopady tohoto odvodu na stěžovatelku posoudit v řízení
o stížnosti na postup plátce daně, ani v odvolacím řízení či soudním řízení. Postup krajského
soudu, který nedoplnil dokazování způsobem navrženým stěžovatelkou, a svůj postup také
odůvodnil, byl proto v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.
V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[34] Vzhledem k výše uvedenému zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou.
[35] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu