ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.163.2016:76
sp. zn. 1 As 163/2016 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: B. S.,
zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Gočárova třída 504, Hradec
Králové, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem
Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 1. 2015,
č. j. ČOI 44809/14/0100, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2016, č. j. 30 A 28/2015 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Česká obchodní inspekce, Královéhradecký a Pardubický inspektorát (dále jen
„inspektorát“), rozhodnutím ze dne 17. 6. 2013, č. j. 27/0769/13, uložila žalobci pokutu ve výši
120.000 Kč za spáchání správního deliktu podle §9 odst. 1 písm. b) zákona č. 311/2006 Sb.,
o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících
zákonů (zákon o pohonných hmotách). Uvedeného deliktu se měl žalobce dopustit tím,
že neprodával pohonné hmoty v jakosti předepsané v §3 odst. 1 písm. a) vyhlášky
č. 133/2010 Sb., o požadavcích na pohonné hmoty, o způsobu sledování a monitorování složení
a jakosti pohonných hmot a o jejich evidenci (vyhláška o jakosti a evidenci pohonných hmot),
čímž porušil §3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 10. 2013, č. j. ČOI 85478/13/0100, zrušila rozhodnutí
inspektorátu z důvodu procesních vad (nedodržení náležitostí oznámení o zahájení řízení
a neseznámení žalobce se všemi podklady rozhodnutí) a vrátila mu věc k dalšímu řízení.
[3] Inspektorát rozhodnutím ze dne 5. 3. 2014, č. j. 27/0769/13/R1, uložil žalobci pokutu
ve výši 120.000 Kč za spáchání správního deliktu podle §9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných
hmotách, který byl vymezen shodně jako v předchozím rozhodnutí ze dne 17. 6. 2013.
[4] Žalovaná zamítla odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím. Napadené
rozhodnutí netrpělo žádnou z vad, pro které by mohlo být považováno za nicotné. Věcná
příslušnost České obchodní inspekce ke kontrole dodržování povinností vyplývajících ze zákona
o pohonných hmotách vyplývá z §7 odst. 2 tohoto zákona. Odkaz na toto ustanovení není
povinnou náležitostí oznámení o zahájení správního řízení. Opakovaná námitka nedostatků
zahájení řízení nebyla důvodná, neboť vymezení předmětu řízení bylo dostatečně doplněno
dopisem ze dne 21. 4. 2014. Odpovědnost za správní delikt podle §9 odst. 1 písm. b) zákona
o pohonných hmotách je objektivní. Žalobce neprokázal, že vynaložil veškeré úsilí, které po něm
bylo možné požadovat, ale spoléhal pouze na atest výrobce a na to, že během přepravy nedojde
ke znehodnocení pohonných hmot. Skutečnost, že ke snížení kvality pohonných hmot došlo
pravděpodobně zaviněním dodavatele, nemůže žalobce odpovědnosti zprostit. Závěrem
žalovaná doplnila hodnocení majetkových poměrů žalobce pro účely stanovení výše pokuty
a hodnotila zejména údaje uvedené žalobcem v daňovém přiznání z roku 2013. Po jejich
posouzení shledala pokutu ve výši 120.000 Kč přiměřenou.
[5] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který
ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud nepřisvědčil námitce, že řízení nebylo
zahájeno v souladu zákonem. Po zrušení původního rozhodnutí ze dne 17. 6. 2013 inspektorát
zaslal žalobci písemnost ze dne 21. 1. 2014, v níž dostatečně jasně vymezil správní delikt,
pro který bylo řízení zahájeno. Skutkové okolnosti inspektorát dostatečně jasně uvedl
již v původním oznámení o zahájení řízení ze dne 3. 5. 2013, ve kterém také poučil žalobce
o jeho procesních právech. Ve shodě s žalovanou krajský soud konstatoval, že zákonnou
náležitostí oznámení o zahájení řízení není odkaz na konkrétní ustanovení vymezující věcnou
a místní příslušnost České obchodní inspekce. Tato námitka byla navíc zjevně pouze formální,
neboť žalobce neuvedl žádný důvod, který by příslušnost České obchodní inspekce k projednání
deliktu zpochybňoval.
[6] S ohledem na objektivní charakter odpovědnosti za posuzovaný správní delikt krajský
soud nepřisvědčil námitce poukazující na nedostatek zavinění žalobce a na technickou závadu
cisterny dodavatele. V průběhu správního řízení ani v žalobě žalobce neupřesnil, jaká konkrétní
preventivní opatření učinil k zabránění prodeji nekvalitních pohonných hmot. Námitku,
že po provozovateli malé čerpací stanice není možné požadovat provádění kontrol při převzetí
dodaných pohonných hmot, soud odmítl s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 9. 2014, č. j. 4 As 123/2014 – 33, č. 3139/2015 Sb. NSS. Správní orgány
nepochybily, pokud neprovedly důkaz svědeckou výpovědí statutárního orgánu společnosti
Autotrans Petrol, s. r. o. (dále jen „Autotrans“), neboť technická závada na cisterně této
společnosti nebyla pro posouzení liberačních důvodů podle §10 zákona o pohonných hmotách
relevantní.
[7] Dále krajský soud nepřisvědčil tvrzení, že žalovaná nerozhoduje v typově shodných
věcech stejně. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ocitovala celou pasáž rozhodnutí ze dne
10. 6. 2014, č. j. 123701/13/O100/3000/13/14/Ad/Št, na jehož část žalobce odkázal. Z plné
citace je zřejmé, že žalovaná sice připustila složitost zajištění jakosti pohonných hmot, zároveň
však zdůraznila, že ověřování kvality nepovažuje za nemožné a že je to prodávající,
kdo odpovídá spotřebitelům za kvalitu. Závěr citovaného rozhodnutí tedy není s nyní
napadeným rozhodnutím v rozporu.
[8] K poslednímu okruhu námitek týkajícímu se výše sankce krajský soud podotkl, že správní
soud nemůže nahradit správní uvážení uvážením soudním, nemá tak prostor pro hodnocení
prosté přiměřenosti sankce. Pokuta ve výši 120.000 Kč byla uložena na spodní hranici
zákonného rozpětí (za daný správní delikt je možné uložit pokutu až do výše 5 mil. Kč).
Žalovaná byla oprávněna (i povinna) doplnit odůvodnění výše pokuty uložené inspektorátem.
Podle krajského soudu se správní orgány zabývaly všemi okolnostmi, k nimž byly povinny
přihlédnout podle §10 odst. 2 zákona o pohonných hmotách, a zohlednily zavinění dodavatele
jako polehčující okolnost. S hodnocením žalované, že podnikání žalobce lze označit za stabilní,
se solidní majetkovou základnou a v zásadě dobrými hospodářskými výsledky, se krajský soud
ztotožnil. Z údajů založených ve správním spisu a zejména s ohledem na povolení splátek
je zřejmé, že pokuta by neměla žalobci přivodit ani přechodnou platební neschopnost.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel namítl, že krajský soud neprovedl v rozporu s principem plné jurisdikce
nezávislé posouzení skutkového stavu věci, a to přezkoumáním napadených rozhodnutí
po právní i skutkové stránce. Soud se nevypořádal se všemi námitkami, čímž zatížil své
rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[11] Krajský soud nesprávně posoudil především otázku zákonnosti zahájení správního řízení
a nesprávně vyhodnotil listinné důkazy prokazující způsob zahájení správního řízení.
V rozhodnutí ze dne 15. 10. 2013, jímž žalovaná zrušila původní rozhodnutí inspektorátu,
žalovaná zavázala inspektorát, aby v oznámení o zahájení řízení jasně sdělil, pro jaké jednání
zahajuje se stěžovatelem řízení a jakého správního deliktu se tímto jednáním měl stěžovatel
dopustit. Dopisem ze dne 21. 1. 2014 však inspektorát žalobci pouze sdělil doplnění správního
řízení, které nesplňovalo náležitosti pro zahájení řízení. Krajský soud se právním názorem
žalované nezabýval, ani jej hmotněprávně nehodnotil. Bylo přitom jeho povinností, aby se nově
vydaným oznámením o zahájení řízení ze dne 21. 1. 2014 zabýval. V žalobě stěžovatel upřesnil,
jaké zákonné náležitosti toto oznámení nesplňovalo.
[12] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že vymezení příslušnosti České
obchodní inspekce není zákonnou náležitostí oznámení o zahájení řízení podle §46 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu. Podle citovaného ustanovení musí oznámení obsahovat mimo
jiné označení správního orgánu. Je nezbytné, aby sdělení o zahájení řízení o správním deliktu
splňovalo základní požadavky, neboť od nich se odvíjí práva účastníka řízení vyjadřovat
se, hájit se a předkládat důkazy. Stěžovatel brojil také proti tvrzení krajského soudu, že splnění
náležitostí oznámení o zahájení řízení dokládá způsob obrany stěžovatele. Stěžovatel zaměřil
procesní obranu do skutkové i právní oblasti z procesní opatrnosti, z tohoto postupu nelze
dovodit splnění náležitostí pro zahájení řízení. Řízení o správním deliktu bylo podle stěžovatele
spíše formálním aktem, než formou řízení splňujícího obdobné náležitosti jako trestní řízení.
[13] Dále stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně posoudil námitku
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované pro nedostatek důvodů spočívající v nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu a námitku porušení zásady shodného rozhodování v typově
shodných věcech. Krajský soud se těmito námitkami v dostatečném rozsahu nezabýval.
Napadený rozsudek je přizpůsoben stávající judikatuře, aniž by správně posoudil skutkový stav
věci. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem soudu, podle kterého neuvedl, jaká konkrétní opatření
přijal k zabránění prodeji nekvalitních pohonných hmot. Stěžovatelem tvrzená přijatá opatření
nebyla brána po celou dobu řízení v úvahu. Stěžovatel hodlal svá tvrzení o přijatých opatřeních
prokázat výslechem statutárního orgánu společnosti Autotrans, která mu dodávala pohonné
hmoty. Tento důkaz nebyl proveden s tím, že není relevantní. Krajský soud se s neprovedením
tohoto důkazu nesprávně ztotožnil, a tím zpochybnil právo stěžovatele „na důkaz“ ve smyslu
§36 správního řádu. Stěžovateli tak byla odepřena možnost prokázat, že provedl technicky
možná opatření způsobilá účinně zabránit porušování zákona. Krajský soud dospěl s ohledem
na citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 123/2014 – 33 ke zcela odlišnému
závěru, podle kterého stěžovatel nevyvinul veškeré úsilí, které po něm bylo možno požadovat.
Krajský soud požadoval po stěžovateli přijetí dalších opatření, než která připouští citovaná
judikatura, zejména již předem dovodil povinnost stěžovatele měřit kvalitu pohonných hmot.
S ohledem na velikost čerpací stanice stěžovatele a dobu mezi zpracováním atestu a prodejem
pohonných hmot by taková povinnost znamenala, že by stěžovatel musel po každé dodávce
pohonných hmot provést odstávku čerpací stanice do doby provedení atestu. Taková situace
by pro stěžovatele v postavení podnikající fyzické osoby byla likvidační. Stěžovatel měl
za to, že v typově shodné věci č. j. 123701/13/O100/3000/13/14/Ad/Št žalovaná dospěla
ke zcela odlišnému závěru týkajícímu se povinností směřujících k odvrácení odpovědnosti
ve smyslu §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách. Krajský soud vyložil zákon o pohonných
hmotách s přílišnou tvrdostí. Stěžovatel byl přesvědčen, že přijal dostatečná opatření.
[14] Krajský soud také podle stěžovatele nesprávně posoudil a nedostatečně vypořádal
námitky vztahující se k výši pokuty. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že krajský soud
vyšel z judikatury správních soudů, podle které soud hodnotí, zda se správní orgán nedopustil
nezákonnosti, v jejímž důsledku by sankce neobstála. Nedostatečně však hodnotil listinné důkazy
prokazující způsob uložení sankce. Inspektorát opakovaně vydal rozhodnutí, jímž uložil žalobci
pokutu ve výši 120.000 Kč, aniž by sám podle zásady proporcionality rozhodl na základě znalosti
majetkových poměrů stěžovatele. Výše sankce zůstala i po zrušení rozhodnutí nezměněna,
přestože měl správní orgán povinnost vycházet z obecných zásad a přihlédnout k osobě
stěžovatele a jeho majetkovým poměrům. Po vrácení věci k dalšímu řízení inspektorát tuto
povinnost nesplnil a majetkové poměry stěžovatele nezkoumal. Krajský soud nehodnotil,
že v posuzované došlo k porušení zásady proporcionality, neboť správnímu orgánu prvního
stupně nebyly známy majetkové poměry stěžovatele. Pokud krajský soud uzavřel, že žalovaná
jako odvolací orgán byla oprávněna i povinna doplnit úvahy týkající se stanovení výše pokuty,
je zřejmé, že správní orgán prvního stupně tak neučinil a nepostupoval v souladu s právním
názorem odvolacího orgánu vyjádřeným ve zrušujícím rozhodnutí. Podle stěžovatele došlo
k opačnému výkladu zásady proporcionality, protože výše pokuty byla až v odvolacím řízení
přizpůsobena protiprávnímu jednání stěžovatele a jeho majetkovým poměrům.
[15] Závěrem stěžovatel namítl, že žalovaná nepostupovala v souladu s obecnými zásadami
pro ukládání pokut, pokud tak jako v jiných věcech nepřihlédla k omezeným a složitým
možnostem stěžovatele zajistit jakost pohonných hmot po jejich dodání a zejména
ke skutečnosti, že k zjištěnému následku došlo v důsledku technické poruchy na straně
dodavatele, které stěžovatel nemohl zabránit ani při využití dostupných opatření. Krajský soud
se s otázkou výše sankce nesprávně vypořádal.
III. Vyjádření žalované
[16] Podle vyjádření žalované krajský soud jasně vysvětlil, proč považoval zahájení správního
řízení se stěžovatelem za souladné se zákonem. S hodnocením krajského soudu se žalovaná
ztotožnila. Správní orgán prvního stupně vyhověl pokynu v původním zrušujícím rozhodnutí
tím, že zaslal stěžovateli doplnění zahájení správního řízení. Stěžovatel vytkl napadenému
rozsudku, že je přizpůsoben ustálené judikatuře správních soudu, podle žalované by však tato
skutečnost měla být hodnocena spíše pozitivně. Z tvrzení stěžovatele v průběhu správního
i soudního řízení nevyplynulo, že by před provedením kontroly činil jakákoliv preventivní
opatření, která by mohla zabránit porušení zákona. Krajský soud nepožadoval po stěžovateli,
aby prováděl konkrétní opatření, ale pouze uvedl příklad toho, co by bylo možné za preventivní
opatření považovat.
[17] Neměnnost sankce v průběhu správního řízení sama o sobě neznamená, že došlo
k porušení zásady přiměřenosti. Správní orgány obou stupňů opakovaně zkoumaly všechny
okolnosti případu, včetně majetkových poměrů stěžovatele, přičemž využily všechny podklady
dostupné v době, kdy byla rozhodnutí vydávána. V napadeném rozhodnutí žalovaná vysvětlila,
proč by uložená pokuta neměla být pro stěžovatele likvidační, a následně mu také povolila
splátky.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným.
Stěžovatel pouze obecně namítl, že se krajský soud v dostatečném rozsahu nevypořádal se všemi
žalobními námitkami, z obsahu kasační stížnosti je však zřejmé, že ve skutečnosti brojí proti
důvodům, na kterých je tento rozsudek založen, a zaměňuje svůj nesouhlas s věcným
posouzením za nepřezkoumatelnost. Krajský soud se dostatečně a srozumitelně zabýval všemi
třemi okruhy námitek, které stěžovatel uplatnil v žalobě (otázkou náležitostí oznámení o zahájení
řízení, možností uplatnění liberačních důvodů a výší pokuty, viz výše shrnutí v odst. [5] až [8]).
Stěžovatel neupřesnil žádnou konkrétní námitku, kterou měl podle jeho názoru krajský soud
opomenout.
[21] Dále Nejvyšší správní soud podotýká, že podstatná část kasační stížnosti pouze opakuje
žalobní námitky, aniž by reagovala na jejich vypořádání krajským soudem. Stěžovatel opakovaně
uvádí, že se závěry krajského soudu nesouhlasí, neupřesňuje však, v čem konkrétně by měla
spočívat jejich nezákonnost. Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je
samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení
před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává
především rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní
argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu
(srov. např. rozsudky ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140, nebo ze dne
29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/2012 – 64, odst. 21). V soudním řízení správním vymezuje hranice
soudního přezkumu žalobce, resp. stěžovatel. Soud není povinen ani oprávněn nahrazovat jeho
projev vůle, domýšlet za něj argumenty a vyhledávat na jeho místě možné vady napadeného
správního či soudního rozhodnutí, není-li k jejich přezkumu vázán z úřední povinnosti (viz např.
rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS).
[22] K prvnímu okruhu námitek týkajícímu se náležitostí oznámení o zahájení řízení Nejvyšší
správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že na oznámení o zahájení řízení ze dne
3. 5. 2013 je třeba nahlížet ve spojení s jeho doplněním ze dne 21. 1. 2014. Nedostatek
původního oznámení spočívající v nedostatečném vymezení předmětu řízení byl napraven
upřesněním správního deliktu, který byl stěžovateli kladen za vinu, a to odkazem
na §9 odst. 1 písm. b) ve spojení s §3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách. Zároveň
inspektorát doplnil, že stěžovatel měl porušit uvedenou povinnost prodejem pohonných hmot,
které nesplňovaly jakost předepsanou v §3 odst. 1 písm. a) vyhlášky o jakosti a evidenci
pohonných hmot, a odkázal na výsledky posouzení jakosti vzorků odebraných dne 16. 4. 2013
na čerpací stanici B. O. v M. (odkaz na čísla zkušebních protokolů obsahovalo již původní
oznámení). Stěžovatel nijak konkrétně nezpochybnil závěr krajského soudu, že z obou oznámení
o zahájení řízení nahlížených společně je zřejmá skutková i právní kvalifikace správního deliktu,
pro který bylo řízení zahájeno. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod se touto otázkou
podrobněji zabývat.
[23] Obdobně obecný nesouhlas vyjádřil stěžovatel ve vztahu k závěru krajského soudu,
že odkaz na zmocňovací ustanovení správního orgánu k vedení řízení není povinnou náležitostí
oznámení o zahájení řízení ve smyslu §46 správního řádu. Námitku stěžovatele vyvrací již
samotné znění daného ustanovení, podle kterého „[o]známení musí obsahovat označení správního
orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby.“ Citované
ustanovení požaduje pouze označení správního orgánu, nikoliv označení konkrétního zákonného
ustanovení, na základě kterého je správní orgán příslušný vést konkrétní správní řízení. Navíc,
jak výstižně poznamenal krajský soud, daná námitka se jeví pouze jako formální a účelová,
protože stěžovatel netvrdil, že by řízení vedl nepříslušný správní orgán, ani nijak neupřesnil,
jakým způsobem měl tento tvrzený nedostatek zasáhnout do jeho práv.
[24] V rovině prostého tvrzení zůstala také námitka stěžovatele, že po celou dobu správního
i soudního řízení namítal, že učinil opatření k zabránění porušení povinností vyplývajících
ze zákona o pohonných hmotách. Podání stěžovatele založená ve správním ani soudním spisu
jeho tvrzení nepodporují a naopak odpovídají závěru krajského soudu, že stěžovatel přijetí
konkrétních preventivních opatření netvrdil, a tím méně prokázal. Stěžovatelem navrhovaný
výslech statutárního orgánu společnosti Autotrans (dodavatele pohonných hmot, u nichž byla
zjištěna nedostatečná jakost), nebyl způsobilý prokázat přijetí preventivních opatření.
Z předchozích tvrzení stěžovatele i z písemného vyjádření jednatelky dané společnosti ze dne
6. 5. 2013 je zřejmé, že taková výpověď mohla osvětlit pouze příčinu neodpovídající jakosti
dodaných pohonných hmot (společnost Autotrans připustila závadu na cisterně), nikoliv však
přijetí preventivních opatření stěžovatelem ve smyslu §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách.
V průběhu správního ani soudního řízení stěžovatel netvrdil, že by tímto výslechem mělo být
prokázáno, že o kvalitu pohonných hmot dbal i poté, kdy byly pohonné hmoty dopraveny
na jeho čerpací stanici a zde stočeny. Přitom právě prokázání takových opatření, by (eventuálně)
mohlo vést k liberaci stěžovatele (srov. rozsudek ze dne 10. 1. 2017, č. j. 8 As 140/2016 – 63).
Odkaz na porušení povinností ze strany smluvního partnera jej odpovědnosti za správní delikt
zprostit nemohl (srov. rozsudky ze dne 4. 2. 2015, č. j. 6 As 250/2014 – 35, nebo ze dne
1. 9. 2016, č. j. 10 As 167/2015 – 35).
[25] I přes upozornění žalované a krajského soudu stěžovatel setrvale zaměňuje skutečnost,
že nedostatečnou jakost pohonných hmot nezavinil, s možností liberace podle §10 odst. 1
zákona o pohonných hmotách. Podle citovaného ustanovení „právnická osoba za správní delikt
neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti
zabránila“. V rozsudku č. j. 4 As 123/2014 – 33 Nejvyšší správní soud uzavřel, že liberačních
důvodů se analogicky může dovolávat i podnikající fyzická osoba. Zároveň ovšem zdůraznil,
že nedostatek zavinění liberačním důvodem není. Odpovědnost za správní delikty podle zákona
o pohonných hmotách má objektivní povahu.
[26] Nejvyšší správní soud již také opakovaně konstatoval, že nepřijetí preventivních opatření
ve smyslu §10 zákona o pohonných hmotách nelze odůvodnit finančními náklady (viz např.
rozsudky č. j. 4 As 123/2014 – 33 nebo č. j. 6 As 250/2014 – 35). Distribuce pohonných hmot
koncovým spotřebitelům jakožto látek potenciálně nebezpečných z důvodu jejich hořlavosti
a dalších rizik pro životní prostředí i majetek či zdraví osob je spojena s řadou přísných pravidel,
která mají za cíl eliminaci těchto významných rizik. Tato regulace je legitimní a žádoucí
i vzhledem k tomu, že koneční spotřebitelé nemají žádnou možnost, jak kvalitu prodávaných
pohonných hmot posoudit, a musejí se zcela spoléhat na to, že regulační orgány zajistí, aby byly
v distribuční síti prodávány pouze kvalitní a nezávadné pohonné hmoty. Závažnosti případných
následků porušení povinností provozovatelů čerpacích stanic pak odpovídá jednak konstrukce
objektivní odpovědnosti těchto osob za správní delikty a úzce vymezený liberační důvod, jednak
i výše zákonných sazeb sankcí.
[27] Je sice pravda, že provozovatelé čerpacích stanic zpravidla nejsou výrobci pohonných
hmot, to však neznamená, že by kvalitu pohonných hmot nemohli ovlivnit. Právě oni totiž
mohou a musí udržovat svá technická zařízení v bezvadném stavu, vybírat si pouze dodavatele
pohonných hmot, kteří jsou schopni dodávat tato paliva v kvalitě vyžadované právními předpisy,
a ověřovat a kontrolovat, zda jimi prodávané pohonné hmoty těmto kritériím vyhovují.
Provozovatelé čerpacích stanic pak nesou i riziko spojené s případným porušením povinností
ze strany jejich dodavatelů. Ošetření tohoto rizika je věcí smluvních vztahů mezi provozovateli
čerpacích stanic a jejich dodavateli. Prostředky, kterými provozovatelé čerpacích stanic zajistí,
aby jimi prodávané pohonné hmoty vyhovovaly předpisům, jsou ponechány na jejich úvaze.
Pokud se však chtějí liberovat v případě zjištění, že jimi nabízené pohonné hmoty jsou závadné,
musí prokázat, že provedli veškerá technicky možná opatření vhodná k zabránění tomuto
protiprávnímu stavu, a nepostačí jejich poukaz na to, že tato technicky možná opatření po nich
nebylo možno spravedlivě požadovat, protože by nebyla ekonomická. Provozovatelé čerpacích
stanic mají možnost volby, jaká opatření mají provést k zamezení prodeje závadných pohonných
hmot, ovšem za podmínky, že tato opatření budou způsobilá k účinné prevenci a eliminaci
uvedeného protiprávního stavu. Žádná taková opatření však stěžovatel neprokázal. Důkazní
břemeno k prokázání opatření ke sledování kvality pohonných hmot během jejich
skladování a prodeje přitom spočívalo na něm (srov. rozsudky č. j. 4 As 123/2014 – 33,
č. j. 8 As 140/2016 – 63 nebo č. j. 6 As 250/2014 – 35).
[28] Krajský soud posoudil otázku liberačních důvodů v souladu s citovanou judikaturou,
což ostatně připouští i stěžovatel, když poněkud paradoxně krajskému soudu vytýká,
že napadený rozsudek „přizpůsobil “ judikatuře Nejvyššího správního soudu. Námitka
nesprávného a nedostatečného posouzení této otázky krajským soudem proto nebyla důvodná.
Citovaná judikatura je plně použitelná i na skutkové okolnosti nyní posuzované věci. Stěžovatel
neuvedl žádné důvody, pro které by se soud měl od svých dříve vyslovených závěrů odchýlit.
[29] Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že se krajský soud dostatečně nezabýval námitkou
porušení zásady shodného rozhodování v typově shodných věcech. Krajský soud zasadil
stěžovatelem namítanou část rozhodnutí žalované č. j. 123701/13/O100/3000/13/14/Ad/Št
do kontextu celého odůvodnění daného rozhodnutí a neshledal, že by se výsledný závěr žalované
lišil od požadavku na přijetí preventivních opatření vysloveného v nyní napadeném rozhodnutí
(viz str. 13 napadeného rozsudku). V kasační stížnosti stěžovatel závěr krajského soudu nijak
konkrétně nezpochybnil, obecná námitka nedostatečného posouzení proto nemohla být úspěšná.
[30] Nejvyšší správní soud neshledal důvodným ani poslední okruh námitek vztahující
se k výši uložené pokuty. Již krajský soud upozornil stěžovatele, že správní řízení je třeba
posuzovat v zásadě jako jeden celek, vady rozhodnutí prvního stupně lze proto zpravidla
odstranit i v odvolacím řízení. Kasační námitky, v nichž stěžovatel vytýká správnímu orgánu
prvního stupně, že se nezabýval majetkovými poměry stěžovatele, nemohou být důvodné, neboť
hodnocení majetkových poměrů žalovaná doplnila v odvolacím řízení, a případné nedostatky tím
zhojila. Nesprávné posouzení majetkových poměrů žalovanou v odvolacím řízení stěžovatel
nenamítl. Z obdobných důvodů je lichá námitka, v níž stěžovatel krajskému soudu vytkl,
že neshledal porušení zásady proporcionality tím, že správnímu orgánu prvního stupně nebyly
známy majetkové poměry stěžovatele. Uvedená námitka byla vypořádána výše zmíněným
odkazem krajského soudu na možnost zhojení nedostatků v odvolacím řízení.
[31] Nezákonnost pokuty nelze bez dalšího dovodit ani ze skutečnosti, že výše pokuty zůstala
nezměněna i poté, kdy žalovaná zrušila původní rozhodnutí inspektorátu a vrátila mu věc
k dalšímu řízení. Žalovaná zrušila rozhodnutí ze dne 17. 6. 2013 pro procesní vady (nedodržení
náležitostí oznámení o zahájení řízení a neseznámení žalobce se všemi podklady rozhodnutí),
nikoliv pro nesprávné stanovení výše sankce, a nezavázala inspektorát k přehodnocení výše
pokuty. Neopodstatněná je také námitka, podle které správní orgány nepřihlédly při stanovení
výše pokuty ke skutečnosti, že k porušení zákonné povinnosti došlo v důsledku technické
poruchy u dodavatele. Jak již stěžovatele upozornil krajský soud, rozhodnutí inspektorátu tuto
skutečnost výslovně označilo jako polehčující okolnost. Stěžovatel krajskému soudu nedůvodně
vytkl, že se s námitkou výše sankce vypořádal nesprávně. Z výše uvedeného je zřejmé,
že se krajský soud vypořádal se všemi otázkami, na které stěžovatel poukazuje v kasační stížnosti.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[32] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože
jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu