ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.249.2016:38
sp. zn. 1 Azs 249/2016 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: M. M.,
zastoupené Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2176/2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 1. 2015, č. j. CPR-
19505-2/ČJ-2014-930310-V234, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 17. 8. 2016, č. j. 32 A 13/2015 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen „krajské
ředitelství“), rozhodnutím ze dne 21. 10. 2014, č. j. KRPB-100359-18/ČJ-2014-060022-SV,
uložilo žalobkyni správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobkyně
byla na území ČR zaměstnána bez povolení k zaměstnání. Doba zákazu vstupu na území
členských států Evropské unie byla stanovena na 1 rok od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude
oprávnění k pobytu.
[2] Žalovaná zamítla odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím. Ve správním
řízení bylo prokázáno, že žalobkyně neměla přinejmenším v den kontroly dne 18. 4. 2014 platné
povolení k zaměstnání pro výkon úklidových a pomocných prací v hotelu Maximus Resort, a. s.,
v Brně Kníničkách (dále jen „hotel Maximus“). V České republice pobývala na základě
schengenského víza typu C, které ji k pracovní činnosti neopravňovalo. Práci vykonávala
pro pracovní agenturu Vikolspol, s. r. o. (dále jen „agentura“). Žalovaná neshledala rozpor
v odůvodnění napadeného rozhodnutí, který žalobkyně spatřovala v tom, že podle krajského
ředitelství žalobkyně pracovala jako zaměstnanec agentury, ale byla ve vztahu podřízenosti vůči
manažerovi hotelu V. K. Dále žalovaná nepřisvědčila námitce, že krajské ředitelství mělo provést
fotografii žalobkyně předloženou svědkům jako důkaz a že o provedení tohoto důkazu mělo
sepsat protokol. Fotografie nebyla použita jako důkazní prostředek, ale jako jeden z podkladů
rozhodnutí.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Brně, který
ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Fotografie, jejíž neprovedení jako důkazu žalobkyně
namítla, byla pořízena dne 18. 4. 2014 v den zahájení správního řízení. O pořízení fotografie byl
pořízen záznam do spisu. Pod fotografií je připojen text: „Fotografie pořízená dne 18. 4. 2014
na OPKPE Brno odpovídá mé současné podobě.“, pod nímž je uvedeno jméno a podpis žalobkyně.
Pořízení fotografie si tedy žalobkyně byla nepochybně vědoma. Krajské ředitelství použilo tuto
fotografii při svědeckých výpovědích, aby se ujistilo, že svědci žalobkyni osobně znají
a že ji v hotelu Maximus spatřili při výkonu práce. Ve všech protokolech o výslechu svědka
je zaznamenána skutečnost, že krajské ředitelství svědkům fotografii předložilo. Bylo by proto
nadbytečné, aby krajské ředitelství činilo o provedení tohoto úkonu (důkazu fotografií) jiný
protokol. Žalobkyně byla vyzvána k seznámení se s podklady řízení a dne 3. 9. 2014 této
možnosti využila prostřednictvím svého zástupce. Námitka, že krajské ředitelství mělo
o provedení důkazu fotografií žalobkyni vyrozumět, byla podle krajského soudu lichá, neboť
žalobkyně byla před vydáním rozhodnutí řádně a včas vyrozuměna.
[4] Krajský soud považoval za prokázané, že žalobkyně byla zaměstnankyní agentury, nikoliv
hotelu Maximus. Podle smlouvy o dílo měla agentura zajistit pro hotel Maximus provádění
pokojských prací, úklidu společných prostor a pomocných prací. Z rozhodnutí krajského
ředitelství vyplývá, že žalobkyně vykonávala závislou práci ve vztahu podřízenosti k agentuře,
jménem této společnosti a podle jejích pokynů. Manažer úklidu v hotelu Maximus V. K. pouze
přiděloval žalobkyni práci, vedl docházku a rozpis služeb. Soud uzavřel, že správní orgány
dostatečně prokázaly znaky závislé práce, kterou žalobkyně vykonávala, a jejich rozhodnutí
neobsahují vnitřní rozpory, které by je činily nezákonnými.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatelka namítla, že fotografie předkládaná svědkům v průběhu správního řízení byla
listinou, která měla být provedena k důkazu a o provedení tohoto důkazu měl být sepsán
protokol. O provedení důkazu listiny (fotografie) v rámci svědecké výpovědi musí být účastník
řízení předem vyrozuměn, což se nestalo.
[7] Správní orgány byly povinny na základě analogie legis použít institut rekognice podle
§140b zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, protože zákon o pobytu cizinců, ani zákon
č. 500/2004 Sb., správní řád, neobsahují procesní postup, jakým mají být poznávané osoby
poznány. Byla-li svědkům předložena pouze jedna fotografie, a to fotografie stěžovatelky, jednalo
se o důkaz pořízený v rozporu se zákonem. To je v rozporu s povinností správních orgánů šetřit
a chránit práva a oprávněné zájmy cizinců v řízení o vyhoštění.
[8] Správními orgány obou stupňů, ani krajským soudem nebylo spolehlivě zjištěno,
že stěžovatelka naplnila všechny znaky závislé práce. Rozhodnutí krajského ředitelství obsahuje
rozporné odůvodnění: „Z uvedeného vyplývá, že uvedenou pracovní činnost od 1. 3. 2014 do 31. 3. 2014
účastnice řízení vykonávala jako zaměstnanec společnosti VIKOLSPOL, s. r. o. Pracovní činnost vykonávala
ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti manažera hotelu pana V. K.“ Krajské ředitelství tedy tvrdí, že
zaměstnavatelem stěžovatelky byla agentura, ale současně měl být jejím nadřízeným V. K., který
s agenturou nemá nic společného.
[9] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila s napadeným rozsudkem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že důvody kasační stížnosti musí směřovat
proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum
soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.). Převážná část kasační stížnosti stěžovatelky (viz shrnutí
námitek v odstavcích [6] a [8]) však pouze doslovně kopíruje žalobní námitky (které byly totožné
také s námitkami uplatněnými v odvolání), aniž by reagovala na jejich vypořádání krajským
soudem. Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením
o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem již
bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává především rozhodnutí a postup
krajského soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry
vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky ze dne 29. 1. 2015,
č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140, nebo ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/2012 – 64, odst. 21).
V soudním řízení správním vymezuje hranice soudního přezkumu žalobce, resp. stěžovatel. Soud
není povinen ani oprávněn nahrazovat jeho projev vůle, domýšlet za něj argumenty a vyhledávat
na jeho místě možné vady napadeného správního či soudního rozhodnutí, není-li k jejich
přezkumu vázán z úřední povinnosti (viz např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS).
[13] Krajský soud neshledal namítaný rozpor v odůvodnění rozhodnutí krajského ředitelství
týkající se posouzení, komu byla stěžovatelka podřízena při výkonu závislé práce. Pracovněprávní
podřízenost stěžovatelky vůči agentuře vyplynula podle něj především z výpovědi svědka V. K. a
ze smlouvy o dílo uzavřené mezi agenturou a hotelem Maximus. Závěr krajského soudu má
oporu v důkazech založených ve spise. Stěžovatelka tento závěr účinně nezpochybnila a pouze
setrvala na stanovisku, že jí citovaná pasáž rozhodnutí krajského ředitelství je rozporná, a že tedy
nebyly prokázány všechny znaky závislé práce.
[14] Rozpory v rozhodnutí krajského ředitelství neshledal ani Nejvyšší správní soud.
Stěžovatelka vytrhla citované dvě věty z kontextu, aniž přihlédla k celému odůvodnění. Skutkový
stav, z nějž krajské ředitelství vyšlo, je však zřejmý: agentura plnila svůj závazek ze smlouvy o dílo
uzavřené s hotelem Maximus tak, že do hotelu posílala své pracovníky, kteří tam byli provozně
organizováni jednak pracovnicí vysílající agentury, jednak manažerem úklidu hotelu V. K. Ani
dílčí nepřesnosti v popisu poněkud komplikovaných vztahů agentury, jejími zaměstnanci
a hotelem Maximus nemohou zpochybnit spolehlivý skutkový závěr, že stěžovatelka vykonávala
práci osobně, v závislém postavení jako zaměstnanec agentury a jejím jménem. Z kontextu celého
odůvodnění je zřejmé, že zmínka krajského ředitelství o tom, že stěžovatelka byla ve vztahu
podřízenosti vůči V. K., je nepřesným vyjádřením skutečnosti, že V. K. byl tím, kdo ve vztazích
s agenturou a jejími zaměstnanci jednal za hotel. Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským
soudem, že tuto zmínku nelze vyložit tak, že by krajské ředitelství tvrdilo, že stěžovatelka byla
zaměstnankyní V. K., příp. hotelu Maximus. Jen na okraj lze dodat, že ani opačný výklad by nebyl
s to vyvrátit v posuzované věci rozhodný závěr o tom, že stěžovatelka v hotelu Maximus
pracovala v závislém postavení zaměstnance, nikoliv samostatně.
[15] Na základě popsaných skutkových zjištění krajské ředitelství uzavřelo, že práce
stěžovatelky v hotelu naplnila znaky závislé práce ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, podle kterého „[z]ávislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti
zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec
ji pro zaměstnavatele vykonává osobně “.
[16] Hypotéza §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců „je-li cizinec na území
zaměstnán bez povolení k zaměstnání “ zahrnuje jakoukoliv formu závislé práce, pro kterou
je zákonem vyžadováno povolení k zaměstnání, bez ohledu na to, zda byla formálně uzavřena
pracovní smlouva mezi zaměstnavatelem a dotčeným cizincem (viz např. rozsudky ze dne
13. 4. 2016, č. j. 8 Azs 74/2016 – 34, nebo ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 93/2012 – 41).
[17] Cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, je-li držitelem platné
zaměstnanecké karty či modré karty, nebo má-li platné povolení k zaměstnání vydané krajskou
pobočkou Úřadu práce a platné povolení k pobytu na území České republiky vydané podle
zákona o pobytu cizinců (§89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti), případně
spadá-li cizinec do okruhu výjimek podle §98 nebo §98a téhož zákona. Existenci některého
ze zmíněných oprávnění nebo uplatnění některé z výjimek stěžovatelka netvrdila, a tím méně
prokázala. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla v rozhodném období držitelkou povolení
k zaměstnání potvrdil Úřad práce – krajská pobočka v Brně (viz úřední záznam o telefonickém
sdělení ze dne 18. 4. 2014 a přípis Úřadu práce ze dne 28. 4. 2014).
[18] Pro naplnění podmínek §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců tedy byla
rozhodná fakticita jednání stěžovatelky, která vykonávala práci naplňující znaky závislé práce, aniž
k tomu měla platné povolení, přestože takové povolení bylo na základě právních předpisů
podmínkou výkonu tohoto zaměstnání. Stěžovatelka byla kontrolována příslušníky cizinecké
policie dne 18. 4. 2014 přímo v místě výkonu práce - v hotelu Maximus. Skutková zjištění,
zejm. vykonávání pomocných prací v hotelové kuchyni, v průběhu správního řízení ani později
nepopřela a neuvedla žádnou okolnost, která by vyvrátila závěr, že byla zaměstnána na území ČR
bez potřebného povolení. Nezpochybnila docházkové listy a rozpis služeb na březen
a duben 2014, v nichž bylo zaznamenáno jméno M., příp. M., ani výpověď manažera úklidu
V. K., podle kterého byla takto na zmíněných listinách označena právě stěžovatelka, ani výpověď
pokojské D. P., která uvedla, že se potkávala se stěžovatelkou v šatně a že od stěžovatelky věděla,
že pracovala pod agenturou. S uvedenými podklady pro rozhodnutí byla stěžovatelka opakovaně
seznámena prostřednictvím svého tehdejší zástupce Mgr. Sedláka, resp. J. K. na základě
substituční plné moci. Možnosti vyjádřit se k podkladům však nevyužila.
[19] Ve vztahu k výslechům svědků stěžovatelka pouze namítla, že fotografie, která jim byla
předložena, měla být provedena k důkazu a o provedení tohoto důkazu měl být sepsán protokol.
Pochybení krajského ředitelství spatřovala také v tom, že ji o provedení důkazu fotografií v rámci
svědeckých výpovědí nevyrozumělo.
[20] Ve shodě s krajským soudem Nejvyšší správní soud považuje za dostatečné, že provedení
důkazu předložením fotografie svědkům bylo zaznamenáno v protokolu o výslechu svědků.
Stěžovatelka neupřesnila, proč by tento postup neměl být dostatečný a jak se nevyhotovení
samostatného protokolu dotklo jejich práv. Proti obsahu svědeckých výpovědí nebo
věrohodnosti svědků stěžovatelka mohla uplatnit námitky, což však neučinila. Stěžovatelka
netvrdila, že by nebyla vyrozuměna o konání výslechů svědků, trvala však na tom, že měla být
výslovně vyrozuměna o tom, že v průběhu výslechů bude svědkům předložena její fotografie. Ani
této námitce soud nepřisvědčil, neboť obdobně jako v případě vyhotovení samostatného
protokolu nepovažuje takový postup za nezbytný a stěžovatelka neupřesnila, jak se mělo tvrzené
pochybení dotknout jejich práv.
[21] Dále stěžovatelka namítla, že krajské ředitelství pochybilo, pokud svědkům předložilo
k identifikaci stěžovatelky pouze jednu fotografii. Domnívala se, že krajské ředitelství mělo
na základě analogie legis použít institut rekognice podle §140b trestního řádu. Stěžovatelka
uplatnila tuto námitku poprvé až v kasační stížnosti. Podle svého obsahu se jedná o samostatný
kasační bod, který nemá předobraz v žalobě a nelze jej považovat ani za reakci na odůvodnění
krajského soudu. Tato námitka je proto nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. Soudní řád správní
vyžaduje, aby již v žalobě byly uplatněny všechny důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí
nebo všechny vady řízení, které jeho vydání předcházelo. Krajský soud totiž musí dostat
příležitost se řádně a v úplnosti se všemi žalobními námitkami vypořádat. Pouze tehdy, pokud
stěžovatel nemohl důvody v řízení před krajským soudem uplatnit, může o ně opřít kasační
stížnost. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
[22] Pro úplnost soud doplňuje, že námitky týkající se rodinného života, jimiž stěžovatelka
odůvodnila návrh na přiznání odkladného účinku v původní blanketní kasační stížnosti, nelze
považovat za řádně uplatněné kasační námitky. V žalobě stěžovatelka námitku zásahu
do rodinného a soukromého života nevznesla, ačkoliv tak nepochybně učinit mohla. I pokud
by tedy odůvodnění vztahující se k odkladnému účinku bylo posouzeno jako součást kasačních
námitek, byla by taková námitka nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[23] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu