ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.86.2017:28
sp. zn. 1 Azs 86/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: R. G., zastoupen
Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalované:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 9. 8. 2016, č. j. CPR-16015-2/ČJ-2016-930310-V238, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2017, č. j. 22 A
67/2016 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje,
(dále též „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 19. 5. 2016,
č. j. KRPZ-55018-122/ČJ-2015-150026-SV uložila žalobci podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a současně stanovila dobu, po kterou mu
nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce dvou let. Důvodem
rozhodnutí bylo zjištění, že žalobce nevycestoval v době platnosti výjezdního příkazu platného
do 27. 4. 2015 a nadále pobýval na území České republiky bez víza nebo bez platného oprávnění
k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Žalobce se proti rozhodnutí prvostupňového správního
orgánu odvolal.
[2] Žalovaná jeho odvolání zamítla podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu rozhodnutím ze dne 9. 8. 2016, č. j. CPR-16015-2/ČJ-2016-930310-V238, a rozhodnutí
prvostupňového správního orgánu potvrdila.
II. Řízení před krajským soudem
[3] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze.
Ten věc postoupil Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně usnesením ze dne 1. 9. 2016,
č. j. 2 A 68/2016 - 19, který správní žalobu přípisem ze dne 10. 10. 2016 postoupil Krajskému
soudu v Brně, jakožto místně příslušnému soudu.
[4] Žalobce namítal nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života a nedodržení
práva na spravedlivý proces. Tvrdil, že žije ve společné domácnosti se svou družkou, mají spolu
vážný a seriózní vztah, což měla v průběhu správního řízení tvrdit rovněž družka, jejíž stanovisko
však žalovaná zcela ignorovala a ani ji nepřibrala jako účastnici řízení.
[5] Krajský soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že míra obecnosti vypořádání žalobních
bodů odpovídá obecné formulaci žalobcových námitek stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalované. Skutkový stav byl správními orgány zjištěn zcela dostatečně. Pro rozhodnutí ve věci
samé byla opatřena řada podkladů, které dávají jasný obraz o rozhodném skutkovém stavu.
Žalovaná řádně provedla všechny důkazy za účelem důkladného prověření kvality partnerského
soužití a vypořádal se s nimi v napadeném rozhodnutí (o kvalitě tohoto soužití vypovídá
především výpověď samotné A. G. ze dne 25. 4. 2016). Na žalobce nelze nahlížet jako
na rodinného příslušníka občana Evropské unie a obecně formulovaná námitka o nevypořádání
asimilace žalobce s ohledem na jeho pracovní poměr není důvodná.
III. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[6] Včasnou kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví
specifikovanému rozsudku Krajského soudu v Brně z důvodů, které podřadil pod
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
[7] V předcházejícím řízení bylo nesporně zjištěno, že stěžovatel žije dlouhodobě na území
České republiky, kde se integroval do společnosti, asimiloval se, přijal odlišnou kulturu za vlastní.
Skutečnost, že se stěžovatel rozešel se svojí životní partnerkou, automaticky neznamená,
že na území České republiky žije sám. Účastník po rozchodu s družkou navázal vztah s jinou
ženou, občankou EU, s níž plánuje společnou budoucnost. Lze na něj hledět jako na rodinného
příslušníka občana EU.
[8] Stěžovatel je přesvědčen, že správní orgán neprovedl všechny reálně dostupné důkazy,
které by objasnily skutkový stav věci. Ve správním řízení byl zásadně porušen §3 správního řádu,
což má přesah do následného rozhodování ve věci. Tím byly porušeny i další zásady správního
řízení (zejm. §2 odst. 3 a 4 správního řádu). Správní orgány nepřihlédly ke specifickým
okolnostem řešeného případu a už vůbec neřešily oprávněné zájmy účastníka, které byly povinny
zjistit s o to větší zodpovědností s ohledem na skutečnost, že se jedná o řízení vedené z moci
úřední, v němž má být účastníku uložena povinnost.
[9] Po seznámení s obsahem spisu účastník navrhl výslechy svědků a po provedení dalšího
dokazování mu nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Postup
správních orgánů byl nesprávný a došlo k procesním pochybením. Vydaná rozhodnutí jsou
nedostatečně odůvodněna a jsou v rozporu s §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Správní
orgány těchto požadavků nedbaly, když i přes zásadní zásah do života stěžovatele spočívajícího
v nuceném opuštění České republiky vydaly rozhodnutí o správním vyhoštění. Nelze odhlédnout
ani od praxe, kdy správní orgány vyhoštěným cizincům neumožňují návrat do země, a opuštění
České republiky se tedy téměř jistě změní v opuštění trvalé a de facto v znemožnění návratu
do republiky. Odkaz na absenci práva cizince na pobyt na území České republiky je nutno
odmítnout jako nedostatečné zjištění skutkových okolností relevantních pro rozhodnutí ve věci.
[10] Správní orgány možný zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele ve svých
rozhodnutích prakticky nezkoumaly, čímž se jejich rozhodnutí stala nepřezkoumatelnými. Soud
jejich pochybení nenapravil, tento nedostatek přenesl do svého rozhodnutí.
[11] Stěžovatel si po mnoha letech pobytu na území zvykl na odlišný způsob života, není již
schopen se přizpůsobit odlišné kultuře v zemi původu. Správní orgány už vůbec nezohlednily
zdravotní stav stěžovatele, který má na území České republiky zajištěnou kvalitní lékařskou péči,
která je v zemi původu nedostupná. Stěžovatel má vážný vztah s novou družkou, která odmítá
stěžovatele následovat do jiné země a která při pomyšlení na realizaci vyhoštění velmi trpí.
[12] Ani soud si neopatřil všechny reálně dostupné podklady, z nichž by bylo možné aktuálně
zjistit osobní poměry stěžovatele i míru nepřiměřenosti dopadu rozhodnutí. Zásadní pochybení
je spatřeno i v činnosti soudu, který nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, neboť vycházel
z nedostatečně zjištěných skutečností, řádně se nevypořádal s námitkami uvedenými v žalobě,
nezabýval se řádně skutkovým stavem věci, přičemž tento postup měl vliv na zákonnost
rozhodnutí soudu. Za stavu, kdy soud uplatněné námitky pouze rekapituluje, aniž by k nim zaujal
přezkoumatelné stanovisko, nelze mít povinnosti soudu ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí
za splněné.
[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na své dosavadní argumentaci
a ztotožnila se s posouzením krajského soudu.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas, osobou oprávněnou a obsahuje argumentaci podřaditelnou pod
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Přednostně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, kterým by se musel zabývat dle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti i bez
námitky stěžovatele. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč
krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[17] Stěžovatel namítá, že se krajský soud nepřezkoumatelně vypořádal s námitkou zásahu
do soukromého a rodinného života, neboť si neopatřil všechny reálně dostupné podklady a bez
dalšího přisvědčil žalované, aniž by k námitkám stěžovatele zaujal přezkoumatelné stanovisko.
Dále namítá, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné co do vypořádání totožné námitky
a tím, že krajský soud rozhodnutí žalované věcně přezkoumal, rovněž napadený rozsudek zatížil
nepřezkoumatelností.
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že se krajský soud dostatečným způsobem vypořádal
se všemi žalobními body a přesvědčivě zdůvodnil své závěry. Je plně v dispozici stěžovatele, aby
k prokázání svých tvrzení (včetně zásahu do soukromého a rodinného života) navrhoval důkazy.
Není úlohou správních soudů, aby za stěžovatele spekulativně vymýšlely další argumenty
či vybíraly z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by soudy přestaly být
nestranným rozhodčím sporu, ale přebíraly by funkci žalobcova advokáta (viz rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS). Není
tedy namístě, aby soudy prováděly důkazy v případě, kdy je skutkový stav zřejmý z podkladových
materiálů. Jestliže měl stěžovatel v úmyslu vyvrátit skutková zjištění plynoucí z podkladů pro
vydání rozhodnutí žalované, měl je zpochybnit navržením konkrétních důkazů (v daném případě
přitom stěžovatel souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání). Rozhodnutí krajského
soudu proto není nepřezkoumatelné.
[19] Rovněž žalovaná se podle Nejvyššího správního soudu přesvědčivě vypořádala se všemi
stěžovatelovým argumenty, relevance stěžovatelova soukromého a rodinného života na území
České republiky přitom byla v průběhu správního řízení pro vydání rozhodnutí žalované klíčová.
Současně měl stěžovatel v průběhu správního řízení dostatek prostoru vyjádřit se ke všem
podkladům ve správním spise. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované je proto
nedůvodná.
[20] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k věcnému projednání kasační stížnosti. V řízení
před správními orgány jakož i v řízení před krajským soudem se stěžovatel dovolával nemožnosti
správního vyhoštění pro nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života s družkou
(bývalou manželkou) paní A. G. Až v kasační stížnosti stěžovatel na jedné straně připouští, že již
s bývalou partnerkou nežije, avšak současně namítá nemožnost vyhoštění pro vztah s jinou
ženou, s níž navázal vztah a plánuje společnou budoucnost. Stěžovatel se v této souvislosti
domnívá, že na něj lze nahlížet jako na rodinného příslušníka občana EU. Nejvyšší správní soud
se proto nejprve zabýval existencí stěžovatelem tvrzeného soukromého a rodinného života a jeho
relevancí vzhledem k rozhodnutím správních orgánů, jež jsou předmětem soudního přezkumu
v nyní projednávané věci.
[21] Podle §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců „[r]ozhodnutí o správním vyhoštění podle §119
nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.”
[22] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. „Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu.“
[23] V nyní projednávaném případě stěžovatel pouze v obecné rovině (a teprve v kasační
stížnosti) tvrdí existenci dalšího (pozdějšího) vztahu, aniž by například konkrétně jmenoval
partnerku, s níž podle svých tvrzení v současnosti žije. Jeho tvrzení se proto kasačnímu soudu
jeví jako nevěrohodné a nezpůsobilé prolomit zásadu podle §75 odst. 1 s. ř. s. z důvodu
možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 163/2015 - 28).
[24] Nadto kasační soud konstatuje, že byť správní vyhoštění v obecné rovině vždy
představuje jistý zásahem do soukromého života stěžovatele, v daném případě by nemohlo jít
o zásah nepřiměřený, a to i kdyby stěžovatel vztah s novou partnerkou skutečně budoval. Legitimita
eventuálního zásahu by totiž i v této hypotetické situaci byla spatřována na jedné straně
v protiprávním jednání stěžovatele, když tento pobýval na území České republiky bez platného
oprávnění k pobytu, a na druhé straně v tom, že stěžovatel by svůj soukromý život s partnerkou
budoval ve chvíli, kdy již věděl, že jeho pobyt na území České republiky je značně nejistý (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 Azs 231/2016 - 29).
[25] Pro posouzení možného zásahu do rodinného života stěžovatele na území České
republiky je tak s ohledem na výše uvedené rozhodující pouze tvrzený vztah s jeho
partnerkou a bývalou manželkou paní A. G., jehož existenci stěžovatel namítal ve správním
řízení, jakož i řízení před krajským soudem.
[26] Podle Nejvyššího správního soudu správní orgány prováděly dokazování řádně a rovněž
řádně zkoumaly rodinné i soukromé poměry stěžovatele s ohledem na jeho bývalou manželku
a tvrzenou partnerku paní A. G. Z její výpovědi ze dne 25. 4. 2016 vyplývá, že se stěžovatelem
nežijí v partnerském vztahu a již v roce 2014 spolu udržovali pouze občasný telefonický kontakt.
Podle této výpovědi jí stěžovatel opětovně kontaktoval pouze za účelem řešení své pobytové
situace. K dotazu policie, zda je srozuměna, že zástupce stěžovatele ve vyjádření ze dne
15. 4. 2016 uvedl, že je mezi ní a stěžovatelem silný a intenzivní vztah, vypověděla, že o této
skutečnosti nic neví a se stěžovatelem nechce mít dále nic společného.
[27] Z výše uvedeného je patrné, že v době vydání správních rozhodnutí, tj. dne 19. 5. 2016
a dne 9. 8. 2016, měly správní orgány jednoznačné informace o tom, že vztah mezi stěžovatelem a paní A.
G., zakládající práva stěžovatele jako rodinného příslušníka občana EU, již nadále netrvá. Nejvyšší
správní soud proto konstatuje, že v této souvislosti ani nemohlo dojít k zásahu do soukromého a
rodinného života a tato námitka stěžovatele je tudíž nedůvodná.
[28] K výše uvedené výpovědi své bývalé manželky (jakož i dalším spisovým podkladům) měl
přitom stěžovatel možnost se vyjádřit na základě vyrozumění o skončení dokazování
a o možnosti seznámit se s podklady ze dne 10. 5. 2016. Vyjádřením ze dne 15. 5. 2016 však
stěžovatel již jen v obecné rovině namítal nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného
života, jehož existenci blíže nespecifikoval. Rovněž v odvolání proti prvostupňovému správnímu
rozhodnutí namítal existenci soukromého a rodinného života pouze v obecné rovině. Nejvyšší
správní soud proto v této souvislosti konstatuje, že ačkoliv bylo správní řízení zahájeno z moci
úřední, nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy vyhledával
všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly skutečnosti svědčící ve prospěch
stěžovatele (tj. rovněž nepřiměřenost tvrzeného nepřiměřeného zásahu do jejího soukromého
a rodinného života), pokud sám stěžovatel takové skutečnosti ani neoznačil. Bylo tedy
na samotném stěžovateli, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, resp. nabídl důkazy o tom,
že v jeho případě existuje překážka bránící vydání správního rozhodnutí (obdobně viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2001 – 60) a námitka porušení
zásady materiální pravdy je proto nedůvodná. S ohledem na míru obecnosti stěžovatelova tvrzení
tak správní orgány nepochybily, pokud za této situace zásah do soukromého a rodinného života
neshledaly.
[29] Nedůvodné jsou i zbylé stěžovatelovy kasační námitky týkající se jeho zdravotního stavu,
asimilace na území České republiky a praxe neudělování víz v minulosti vyhoštěným cizincům.
Stížní námitka, že správní orgány nezohlednily zdravotní stav stěžovatele s ohledem
na nedostupnou kvalitní lékařskou péčí v zemi jeho původu jednak nemá odraz v žalobě
a především je formulovaná ve velmi obecné rovině, aniž by stěžovatel blíže uváděl, jakými
zdravotními obtížemi trpí, jaké lékařské zákroky podstupuje, zda musí užívat medikaci dostupnou
pouze na území České republiky (EU) apod. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu nepředložil
podklady pro toto své tvrzení a ani ze soudního a správního spisu nevyplývá, že by trpěl
zdravotními obtížemi, jež by byly sto založit překážku vycestování. Ani skutečnost,
že je stěžovatel dlouhodobě na území České republiky, nezakládá bez dalšího překážku vyhoštění.
Je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území a na udělení
víza, o které by si hypoteticky stěžovatel v budoucnu žádal, není ze zákona právní nárok (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2006, č. j. 8 Azs 137/2005 - 79).
V. Závěr a náklady řízení
[30] S ohledem na nedůvodnost všech stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady
běžné administrativní činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu