ECLI:CZ:NSS:2017:10.ADS.211.2016:42
sp. zn. 10 Ads 211/2016 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna
a soudkyň Daniely Zemanové a Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: V. H., zast. JUDr. Rao
Varadem Uppalurim, advokátem se sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo obrany, odbor sociálního zabezpečení, se sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10 -
Vršovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2015, čj. 55029/SD – 65/PO, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016, čj. 1 Ad
31/2015-39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Rao Varadu Uppalurimu, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 5200 Kč,
která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žádostí ze dne 26. 5. 2015 žalobce požádal žalovaného o přiznání starobního důchodu
ode dne 1. 2. 2012. V žádosti mj. uvedl, že si nárokuje uznání a započítání služby vojáka
z povolání od 1. 8. 1974 do 5. 3. 1996, tj. do dne nabytí právní moci rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 6 o jeho soudní rehabilitaci. Žalovaný žádost zamítl. Žalobce podal proti tomuto
rozhodnutí námitky, které žalovaný výše specifikovaným rozhodnutím též zamítl.
[2] Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil žalobou. Městský soud žalobu zamítl
rozsudkem označeným v záhlaví.
II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Domnívá se, že žalovaný měl při výpočtu
jeho důchodového věku zohlednit dobu od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, do právní moci rozsudku ve věci jeho soudní rehabilitace. Stěžovatel totiž dne
20. 5. 1991 požádal o reaktivaci a rehabilitaci. Žádost musela projít přes žalovaného
(dříve Vojenský úřad zdravotního a sociálního zabezpečení), avšak žalovaný žádost nikdy neřešil.
Až následná žádost o reaktivaci, kterou stěžovatel podal po právní moci rozsudku o rehabilitaci,
byla pro vysoký věk a zdravotní stav zamítnuta. Proto má stěžovatel za to, že mu měla být jím
požadovaná doba od účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích započítána.
Žalovaný i městský soud údajně nesprávně vyložili §24 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Tím stěžovatele zkrátili v počtu let vojenské služby, které bylo třeba splnit, aby měl nárok
na předčasný vojenský důchod v 57 letech, tj. ke dni 1. 2. 2012.
[4] Žalovaný ve vyjádření zdůraznil, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí
o žádosti stěžovatele o starobní důchod, nikoliv přezkum kontrolní činnosti žalovaného či jiných
stěžovatelem namítaných otázek. Nebyl proto ani oprávněn kontrolovat řešení stěžovatelovy
dřívější žádosti o reaktivaci. Vzhledem k celkové době služby nelze použít §74 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Stěžovatel navíc nesplňuje podmínky nároku
na důchod dle §132 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, neboť nevykonával službu
nejméně po dobu 20 roků. Vedle toho stěžovateli nebylo možné přiznat starobní důchod
ani podle §174 právě cit. zákona, neboť ke dni 31. 3. 1991 jeho služba netrvala.
[5] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že žalovaný nesprávně nezohlednil dopad
jeho včasné žádosti o reaktivaci učiněné ve smyslu §22 odst. 7 zákona o mimosoudních
rehabilitacích. Stěžovatel měl být zpětně zařazen do pozice odpovídající původní pracovní
smlouvě. Žalovaný si však povinnost zaměstnat stěžovatele svévolně transformoval
do rozhodování o žádosti o zaměstnání. Stěžovatel nikdy nepožadoval pro sebe výjimku,
ale pouze zákonný nárok. Pokud v návaznosti na žádost o reaktivaci měl být zaměstnán,
znamenalo by to povinnost žalovaného hradit za stěžovatele příslušná pojištění a také důvodnost
sporné žádosti o starobní důchod.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Důvodnost kasační stížnosti posoudil NSS v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů; neshledal přitom žádné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel v žádosti o starobní důchod požádal
o započítání služby vojáka z povolání od 1. 8. 1974 do 5. 3. 1996, tj. do dne nabytí právní moci
rozsudku o stěžovatelově rehabilitaci. Podle něj tedy měla celková doba jeho služby činit 21 let,
7 měsíců a 5 dní. Ze spisu dále plyne, že stěžovatel vykonával základní službu (ve vojenské škole)
od 1. 8. 1972 do 31. 7. 1974, byl praporčíkem a později důstojníkem z povolání od 1. 8. 1974
až do 30. 11. 1987. Vojenskou lékařskou komisí byl stěžovatel dne 13. 4. 1987 označen za trvale
neschopného výkonu služby ze zdravotních důvodů. K 1. 12. 1987 byl propuštěn ze služebního
poměru vojáka z povolání a přeložen do výslužby. V následujícím období dílem pobíral invalidní
důchod, dílem pracoval. Z přípisu ze dne 20. 5. 1991, který žalovaný adresoval stěžovateli,
je zřejmé, že stěžovatel požádal o rehabilitaci a reaktivaci do služby vojáka z povolání.
Rozhodnutí o této žádosti není ve spisu založeno. Dne 5. 3. 1996 nabyl právní moci rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 6 o stěžovatelově rehabilitaci, sp. zn. 9 C 171/93. Dopisem ze dne
24. 6. 1996 pak stěžovatel opět požádal žalovaného o reaktivaci. Této žádosti žalovaný nevyhověl.
[9] Ústředním stížním bodem je, zda při výpočtu důchodového věku stěžovatele měl
žalovaný zohlednit dobu od účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. od 1. 4. 1991,
do doby právní moci rozsudku ve věci soudní rehabilitace stěžovatele, tj. do 5. 3. 1996.
[10] Podle §28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, má pojištěnec nárok
na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další
podmínky stanovené v tomto zákoně. Dle §74 téhož zákona nároky na snížení věkové hranice pro vznik
nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996 po odpracování stanovené doby
zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány do 31. prosince 2018.
Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona
za důchodový věk. Ve smyslu §74 na tuto situaci dopadá §132 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění do 31. 12. 1995, dle něhož má voják z povolání nárok
na starobní důchod, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku aspoň 57 let,
konal-li nejméně 20 roků službu.
[11] Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v §21 odst. 1 považuje
za neplatný právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení mj. služebního poměru
z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Nevydá-li do tří měsíců organizace, u níž byla osoba v pracovním poměru, osvědčení o tom,
že pracovní poměr skončil z důvodů uvedených v §21, může podle §22 odst. 3 téhož zákona
osoba podat do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona soudu návrh na určení, že důvodem skončení pracovního
vztahu byly okolnosti uvedené v §21. Podle §24 odst. 1 pak platí, že je-li skončení pracovního vztahu
neplatné podle §21 zákona nebo byla-li v řízení podle §22 zákona určena neplatnost právního úkonu, na jehož
základě skončil pracovní vztah, považuje se pro účely důchodového zabezpečení doba od skončení
tohoto pracovního vztahu do dne vzniku nároku na starobní, invalidní nebo částečný invalidní
důchod, nejdéle však do dne účinnosti tohoto zákona, za dobu zaměstnání.
[12] NSS, ve shodě s městským soudem, zdůrazňuje, že při posuzování nároku na starobní
důchod nelze použít rozšiřující výklad předpisů upravujících sociální zabezpečení,
resp. důchodové pojištění [viz např. rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2015, čj. 5 Ads 126/2015-47;
nebo nález ÚS ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000 (N 187/20 SbNU 297)].
Proto ani v tomto případě nebylo k dobru stěžovatele možné započíst nad rámec podmínek
stanovených zákonem dobu po účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích. Takový postup
by se příčil jednoznačnému znění tohoto zákona.
[13] V bodě [11] zvýrazněná část §24 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích výslovně
zakotvuje pravidla pro započítávání doby služby osob, jejichž služební poměr byl ukončen
neplatně ve smyslu §21. Nepřekročitelným limitem zápočtu fiktivní doby služby pro účely výpočtu
důchodového věku je právě účinnost tohoto zákona, tj. 31. 3. 1991. Stěžovatel, jakožto bývalý
voják z povolání, mohl mít nárok na starobní důchod po dosažení věku 57 let, pokud by alespoň
po dobu 20 roků vykonával službu [viz v bodě [10] cit. §132 odst. 1 písm. b) zákona o sociálním
zabezpečení]. Celková délka služby stěžovatele až do 31. 3. 1991, tj. do účinnosti zákona
o mimosoudních rehabilitacích, nicméně byla kratší 20 let (konkrétně 18 let a 8 měsíců,
a to od 1. 8. 1972 do 31. 3. 1991).
[14] Stěžovatelova situace je sice specifická, neboť jeho žádosti o zajištění civilního
zaměstnání nebylo vyhověno a ani jeho pozdější žádost o reaktivaci z roku 1991 nebyla navzdory
§22 odst. 7 téhož zákona úspěšná. Přesto ani jedna z těchto žádostí, ani výše cit. rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci rehabilitace stěžovatele nemohou nic změnit na tom,
že dobu výkonu služby vojáka z povolání lze stěžovateli započíst nejdéle do 31. 3. 1991.
Službu vojáka totiž vykonával pouze do 30. 11. 1987; doba od 1. 12. 1987 do 31. 3. 1991 mu byla
na základě jeho rehabilitace – jakožto zmírnění následků ukončení jeho služby – započtena fikcí
ve smyslu §24 odst. 1 cit. zákona.
[15] V kasační stížnosti stěžovatel polemizoval zejména s povinností žalovaného jej na základě
žádosti o reaktivaci opětovně zaměstnat. Zákon o mimosoudních rehabilitacích v §22 odst. 7
vskutku ukládal žalovanému povinnost zaměstnat rehabilitovaného žadatele o reaktivaci.
Požádal-li ve smyslu tohoto ustanovení ten, jehož pracovní vztah skončil z důvodů uvedených v §21
do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, aby ho organizace, která byla účastníkem pracovního vztahu,
znovu zaměstnala, [byla] tato organizace povinna ho zaměstnat na místě odpovídajícím pracovní smlouvě platné
v době skončení pracovního vztahu, pokud splňuje předpoklady a požadavky pro výkon takové práce
a organizace má možnost ho zaměstnat. Bývalý zaměstnavatel měl tedy povinnost stěžovatele
znovu zaměstnat, nicméně ze zvýrazněné části je patrno, že dikce §22 odst. 7 není bezvýjimečná.
Zákonodárce totiž tuto povinnost podmínil jednak předpoklady a požadavky, které musí každý
žadatel o požadovaný druh práce, resp. služebního poměru, splňovat, jednak tím, že potenciální
zaměstnavatel musí mít možnost žadatele zaměstnat. Na základě žádosti o reaktivaci tedy měl
žalovaný povinnost zaměstnat jen a pouze způsobilého žadatele o práci v služebním poměru
vojáka. S žádostí stěžovatele o reaktivaci tedy mohlo být naloženo jako s žádostí o zaměstnání.
Přestože se stěžovatel výše uvedené interpretaci §22 odst. 7 brání pro její individuální
bezohlednost, cit. ustanovení nelze vyložit jinak.
[16] Je sice pravda, že žalovaný se měl v roce 1991 podanou žádostí o reaktivaci zabývat
a řádně o ní rozhodnout. Stěžovatel se nicméně proti údajným nedostatkům postupu žalovaného
ve věci své žádosti o reaktivaci měl bránit u soudu, což ostatně dle rozsudku NS ze dne
2. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1010/2000, učinil, byť neúspěšně. V řízení o žádosti o starobní důchod
nelze zhojit údajné – více než dvacet let staré – pochybení žalovaného spočívající v neuzavření
nové pracovní smlouvy se stěžovatelem. Rozhodně není dnešním úkolem žalovaného,
aby při rozhodování o žádosti o předčasný důchod posuzoval, zda stěžovatel v devadesátých
letech splňoval předpoklady a požadavky pro výkon jím požadované práce, nebo zda jej tehdy
měl možnost kdekoliv v Praze zaměstnat. Tím by překročil svou roli orgánu důchodového
pojištění. V tomto řízení nelze přezkoumat ani důvěryhodnost závěrů Vojenské lékařské komise,
které předcházely ukončení služebního poměru stěžovatele. Tuto povinnost žalovaného nelze
vyvodit ani z §9 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
(pravomoc kontrolovat důchodové pojištění).
[17] Uvedený závěr podporuje i dikce §22 odst. 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích
(neplatnost právního úkonu podle §21 neobnovuje skončený pracovní vztah a nezakládá nárok na náhradu
mzdy, náhradu škody ani na jiná plnění související s trváním pracovního vztahu). Pokud neplatnost právního
úkonu, jímž byl stěžovatel propuštěn ze služby vojáka z povolání, neobnovuje skončený pracovní
poměr či nezakládá nároky na jiná plnění související s trváním pracovního vztahu, nelze dovodit,
že by tyto účinky měla pouhá žádost o reaktivaci. Na tu je sice nárok, ovšem závislý na splnění
dalších v zákoně vyjmenovaných podmínek.
[18] Tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku pak v žádném případě nemohl založit odkaz
městského soudu na doktrinální literaturu. Cit. doktrinální názor je jen obecnou
právněfilozofickou úvahou nad „férovostí“ (fairness) správního procesu, kterou použil městský
soud jen pro ilustraci. V žádném případě nelze uvažovat o nepřezkoumatelnosti ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud městský soud tuto obecnou (a v kontextu odůvodnění spíše
nadbytečnou) úvahu dále nerozvinul.
[19] Nedůvodná je též výtka, že městský soud rozhodl o věci předtím, než usnesení
o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce nabylo právní moci. Městský soud totiž
v předcházejícím řízení již jednou o neustanovení zástupce pravomocně rozhodl, a to usnesením
ze dne 9. 10. 2015, čj. 1 Ad 31/2015-24. V něm uvedl, že stěžovateli není třeba ve smyslu §35
odst. 8 s. ř. s. ustanovit zástupce, neboť vlastními úkony učinil vše, co mohl učinit k ochraně
svých práv. Stěžovatel podruhé požádal o ustanovení zástupce při jednání dne 3. 8. 2016,
načež městský soud tuto žádost zamítl a poté zamítl i žalobu. Pokud stěžovatel během
téhož řízení opětovně žádal o ustanovení zástupce, aniž specifikoval, čím se tato jeho druhá
žádost liší od žádosti předcházející, městský soud nemusel vyčkat na právní moc usnesení
o neustanovení zástupce a mohl věc meritorně rozhodnout [viz obdobně rozsudek NSS ze dne
12. 5. 2008, čj. 3 Ads 43/2007-150; to je nutno odlišit od rozhodování o prvé žádosti,
srov. rozsudek ze dne 19. 12. 2007, čj. 7 Afs 103/2007-77, resp. též nález ÚS ze dne 2. 5. 2002,
sp. zn. III. ÚS 588/2000 (N 56/26 SbNU 107)]. Bylo by absurdní, aby soud po vyhlášení
usnesení, jímž rozhodl o další žádosti o ustanovení zástupce, vyčkal do právní moci tohoto
usnesení, a až pak mohl o věci rozhodnout. Jakýkoliv navrhovatel by tak mohl opakujícími
se návrhy donekonečna oddalovat rozhodnutí soudu o věci samé.
[20] Konečně je nepřípustná námitka, že se městský soud nezabýval úředním postupem
žalovaného ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tuto námitku totiž stěžovatel
nevznesl v žalobě; proto se tímto bodem nemůže věcně zabývat ani NSS (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Městský soud přitom nemusel zkoumat vztah případu k náhradě škody ani z úřední povinnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] NSS neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Žalovanému, který by jinak jakožto úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladu
řízení měl, náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.
[23] Usnesením ze dne 14. 11. 2016 NSS stěžovateli ustanovil zástupcem pro řízení o kasační
stížnosti advokáta JUDr. Rao Varada Uppaluriho. V takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). NSS proto určil odměnu
advokátovi ve výši 2 × 1 000 Kč [dva úkony právní služby dle §7 a §9 odst. 2 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. b) a d) téže vyhlášky
(první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a písemné podání ve věci samé)],
a režijní paušál 2 × 300 Kč dle §13 odst. 3 téže vyhlášky. S ohledem na obtížnost věci soud
podle §12 odst. 1 advokátního tarifu zvýšil odměnu na dvojnásobek. Celková částka 5 200 Kč
bude k rukám zástupce vyplacena z účtu NSS do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2017
Zdeněk Kühn
předseda senátu