ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.224.2017:50
sp. zn. 10 Azs 224/2017 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce
Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: I. H., zast. JUDr. Karlem
Kavalírem, advokátem se sídlem Buzulucká 431/2, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 3. 2017, čj. OAM-23/LE-BE02-BE04-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, čj. 46 Az 8/2017-28,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Karlu Kavalírovi se p ři zn áv á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 3 400 Kč, která bude proplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 13. 2. 2017 žádost o mezinárodní ochranu.
Stěžovatel uvedl, že je ukrajinské národnosti a státní příslušnosti a pochází z Ivanofrankivské
oblasti na Ukrajině, kde je i jeho poslední ukrajinské místo pobytu a kde žije jeho syn a matka.
Důvody pro mezinárodní ochranu spatřoval stěžovatel především v nutnosti ochránit
svoji současnou družku, o jejíž život se bojí, neboť jí opakovaně vyhrožovala bývalá manželka
stěžovatele. Další důvod pro poskytnutí ochranu je dle stěžovatele ekonomická situace
na Ukrajině, která stěžovateli neumožňuje v jeho věku zajistit živobytí pro jeho rodinu a matku.
Ukrajinský korupční systém nutí stěžovatele vymýšlet nezákonné způsoby obživy,
což je v rozporu s jeho křesťanskou vírou. Stěžovatel zmínil i válečný konflikt na Ukrajině,
který se ho nyní netýká, ale není zřejmé, co bude v budoucnosti. Na pohovoru stěžovatel výše
uvedené důvody pro udělení mezinárodní ochrany zopakoval. Uvedl, že do dubna 2016
měl v České republice legální pobyt a následně používal padělaný rumunský cestovní doklad.
Na Ukrajině není možné získat legálně české vízum, neboť celý systém je ovládán mafií.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 3. 2017, čj. OAM-23/LE-BE02-BE04-2017,
neudělil stěžovateli žádnou z forem mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Před vydáním rozhodnutí měl stěžovatel možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí,
nevznesl proti nim žádné námitky, ani nenavrhl jejich doplnění. Ohrožením družky stěžovatele
se správní orgány zabývaly v rámci samostatného správního řízení o žádosti o mezinárodní
ochranu družky stěžovatele. Družka stěžovatele i sám stěžovatel výslovně potvrdili,
že při jejich opakovaných návratech na Ukrajinu již k žádným incidentům ze strany bývalé
manželky stěžovatele nedošlo. Ekonomická nouze na Ukrajině není sama o sobě důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany. Konflikt na Ukrajině podle aktuálních informací
probíhá pouze v Doněcké a Luhanské oblasti, nikoliv v oblasti Ivanofrankivské,
ze které pochází stěžovatel. I sám stěžovatel navíc v řízení potvrdil, že se ho v současnosti
konflikt nijak nedotýká.
[3] Rozhodnutí žalovaného stěžovatel napadl žalobou, v níž namítal porušení jednotlivých
ustanovení správního řádu a zákona o azylu. Žalovanému také vytýkal nedostatečné zjištění
skutkového stavu věci. Stěžovatel v žalobě nově uvedl, že již víckrát obdržel předvolání
do armády a „má jít do války“. Z toho důvodu se stěžovatel obává pronásledování,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání.
[4] Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl. Žalobní námitka spočívající v tvrzení,
že žalobci měla být udělena některá z forem mezinárodní ochrany, neboť mu hrozí odvedení
do války a nasazení do bojů, nebo případně trest za neuposlechnutí rozkazů,
byla stěžovatelem uplatněna poprvé až v žalobě, čímž stěžovatel neunesl své břemeno tvrzení.
Nadto samotné tvrzení o hrozbě odvedení je nevěrohodné, a to jednak s ohledem
na jeho uvedení až v žalobě a jednak s ohledem na skutečnost, že žalobce je osobou starší 50 let,
u které je odvedení do armády značně nepravděpodobné. Ostatní námitky vznesené stěžovatelem
v žalobě nejsou dostatečně konkrétní, aby mohly být považovány za žalobní námitky.
II. Shrnutí kasační stížnosti
[5] V kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění, stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Odůvodnění rozsudku je vnitřně rozporné, neboť krajský soud
na jednu stranu uvádí, že s ohledem na přímý účinek čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 je rozhodný skutkový a právní stav v době
vydání rozsudku, na druhou stranu se skutečnostmi uplatněnými stěžovatelem nezabýval
s odůvodněním, že je stěžovatel uplatnil pozdě, čímž neunesl své břemeno tvrzení.
Stěžovatel k této argumentaci poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016,
sp. zn. I. ÚS 425/16. Napadený rozsudek je navíc překvapivý, neboť krajský soud nepředestřel
svůj názor na věrohodnost tvrzení stěžovatele a rozhodl bez nařízení ústního jednání.
Ačkoliv stěžovatel s rozhodnutím věci bez jednání souhlasil, soud měl ústní jednání nařídit,
aby stěžovatel mohl předložit důkazní návrhy ke svým tvrzením. V předmětné věci „[n]ebylo možné
vydat rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání, jestliže žalobce nenavrhl důkazy k prokázání svých tvrzení
a nebyl o nesplnění své důkazní povinnosti soudem poučen.“
[6] Stěžovatel navrhl, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval některé argumenty uvedené ve svém
rozhodnutí, ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] NSS nejprve posoudil, zda kasační stížnost splňuje formální náležitosti,
a shledal, že stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem. Ve věcech mezinárodní ochrany
se NSS po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda stížnost svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatele ve smyslu §104a s. ř. s. Není-li tomu tak, kasační stížnost
odmítne pro nepřijatelnost.
[9] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního NSS podrobně vyložil
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost
se dle citovaného usnesení může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které NSS dosud vůbec či plně neřešil nebo (2) právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, anebo (3) je potřeba učinit judikaturní odklon.
Kasační stížnost je také přijatelná, (4) pokud je v napadeném rozhodnutí krajského (městského)
soudu zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] Stěžovatel namítá zejména nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z nedostatku
důvodů, překvapivosti a nepředvídatelnosti rozhodnutí krajského soudu. Z textu stížnosti
je zároveň patrné, že stěžovatel namítá i nedostatečně zjištěný skutkový stav věci před krajským
soudem a nesprávné posouzení otázky možného udělení některého z druhů mezinárodní
ochrany.
[11] NSS se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu,
jejíž důvodnost by sama o sobě zakládala přijatelnost kasační stížnosti a postačovala
by k jeho zrušení. NSS i s přihlédnutím ke své dřívější judikatuře konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné
skutečnosti posoudil (srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75,
č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 – 73, a ze dne 8. 4. 2004,
čj. 4 Azs 27/2004 – 74). Absenci takto vytýčených požadavků NSS v napadeném rozhodnutí
krajského soudu neshledal. Krajský soud naopak přehledně popsal rozhodný skutkový stav
a s žalobními námitkami se řádně a srozumitelně vypořádal. Námitka nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku je proto nepřijatelná.
[12] NSS dále poznamenává, že v posuzované věci nevyvstala žádná právní otázka,
která by doposud nebyla judikaturou NSS řešena. Krajský soud správně posoudil,
že jediným dostatečně konkrétním žalobním bodem je námitka, že stěžovateli měla být udělena
mezinárodní ochrana z důvodu hrozícího odvedení do armády, případně trest za neuposlechnutí
rozkazů. Ostatní námitky dostatečně konkrétní nebyly (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, na které správně odkazuje krajský soud).
[13] Otázkou vztahu mezi §75 odst. 1 s. ř. s. a čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU
se NSS zabýval v rozsudku ze dne 26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015-32, ve kterém uvedl,
že žadatel o mezinárodní ochranu má primárně povinnost uvést v řízení před správním orgánem
všechny skutečnosti, které jsou mu známé a které mohou být relevantní z hlediska možného
udělení mezinárodní ochrany. Nesplní-li žadatel tuto povinnost, nese riziko, že skutečnostmi,
které ve správním řízení neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl, se krajský (městský) soud nebude
v soudním řízení zabývat. „Povinnost určenou čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU nelze chápat
jako podporu bezdůvodného roztříštění vylíčení skutkového příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v různých
fázích řízení, včetně přezkumného soudního řízení. Jedná se o opatření, které má zamezit nesprávnému posouzení
situace žadatelů ve světle aktuálních poměrů a závažných změn situace v zemi jejich původu či jejich osobních
poměrů.“ Tyto závěry byly potvrzeny i stěžovatelem citovaným nálezem Ústavního soudu
ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, kterým Ústavní soud zamítl ústavní stížnost proti výše
uvedenému rozsudku NSS. Ústavní soud zdůraznil, že je nutné, aby správní žaloby ve věcech
mezinárodní ochrany byly posuzovány důkladně a pečlivě a u novot vznesených teprve před
správním soudem musí být zjišťováno, zda je mohl žadatel uvést již dříve,
případně zda je správnímu orgánu nesdělil z ospravedlnitelných důvodů (např. neprovedení
osobního pohovoru, stud nebo trauma žadatele, kulturní zábrany apod.). Stěžovatel měl dost
prostoru pro uplatnění všech relevantních skutečností již ve správním řízení. Stěžovatel není
z kulturně zvlášť vzdálené země a v EU pobývá přerušovaně již od roku 2013.
Na válečný konflikt na Ukrajině byl stěžovatel dotazován a sám uvedl, že se jej v současnosti
netýká, žalobní tvrzení je tak v rozporu s dřívějšími tvrzeními stěžovatele. Za takové situace
nebyly dány žádné důvody ospravedlňující neuvedení všech tvrzení již ve správním řízení
a krajský soud postupoval při posouzení této žalobní námitky správně a jeho rozhodnutí nelze
považovat za překvapivé.
[14] K otázce povinnosti krajského (městského) soudu nařídit ústní jednání
se NSS již také mnohokrát vyjádřil ve své judikatuře, ze které plyne, že pokud soud řádně doručí
výzvu podle §51 s. ř. s. a účastník řízení se ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádří,
má se za to, že souhlasí s projednáním bez nařízení jednání (srov. např. rozsudek NSS
ze dne 26. 2. 2004, čj. 6 Azs 36/2003-50, č. 641/2005 Sb. NSS). Ze soudního spisu je zřejmé,
že stěžovatel byl řádně poučen o fikci souhlasu s projednáním věci bez nařízení jednání výzvou
krajského soudu ze dne 9. 5. 2017, čj. 46 Az 8/2017-19, která byla doručena jeho zástupci
dne 10. 5. 2017. Krajský soud nepotřeboval v dané věci provést dokazování (viz výše)
a postupoval tedy správně, pokud rozhodl o věci bez nařízení ústního jednání (rozsudky NSS
ze dne 14. 7. 2005, čj. 3 Azs 103/2005-76, č. 687/2005 Sb. NSS, a ze dne 29. 1. 2009,
čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Ani tato námitka stěžovatele nezakládá přijatelnost
kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] NSS neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání,
neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Situace stěžovatele
a jím vznesené námitky nepřináší žádnou novou právní otázku, kterou NSS dosud neřešil,
či potřebu se od dříve přijatého řešení odchýlit, anebo otázku, kterou NSS řešil v rámci
jednotlivých senátů odlišně. Nedošlo ani k žádnému natolik zásadnímu pochybení,
které by mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele. NSS proto odmítl kasační stížnost
podle §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3 větu
první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
[17] Ustanovenému advokátovi se podle §35 odst. 9 s. ř. s. s přihlédnutím k §7 bodu 5.,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
přiznává odměna za zastupování ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání doplnění
kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, celkem částka 3 400 Kč,
která bude proplacena z účtu NSS do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu