ECLI:CZ:NSS:2017:2.AFS.334.2016:42
sp. zn. 2 Afs 334/2016 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: T-STRING
Pardubice, a. s., se sídlem Masarykovo nám. 1484, Pardubice, zast. Mgr. Pavlem Jakimem,
advokátem, se sídlem Velké nám. 119, Písek, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2015,
č. j. 28760/15/5000-10470-700290, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 11. 2016, č. j. 52 Af 45/2015 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
(1) Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalobce jako stěžovatel napadá shora
označený rozsudek krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 9. 2015, č. j. 28760/15/5000-10470-700290. Uvedeným rozhodnutím
žalovaného byl změněn platební výměr Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 25. 9. 2013,
č. j. 1244198/13/2800-04702-607079, vyměřující žalobci odvod do státního rozpočtu za porušení
rozpočtové kázně ve výši 5 612 962 Kč, a to na částku 321 909 Kč.
(2) Odvod byl platebním výměrem uložen za zjištěné neoprávněné použití peněžních
prostředků státního rozpočtu stěžovatelem (dále též „příjemce dotace“, „žalobce“) ve smyslu §3
písm. e) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, v rozhodném znění
(dále též „rozpočtová pravidla“), tedy za porušení rozpočtové kázně podle §44 odst. 1 písm. b)
téhož zákona, přičemž nedostatky se týkaly podmínek čerpání dotace poskytnuté na základě
smlouvy č. 2A-2TP1/074 uzavřené dne 19. 6. 2007 mezi ČR - Ministerstvem průmyslu
a obchodu a stěžovatelem (dále též „Smlouva“). Předmětem Smlouvy byla účelová podpora
na řešení programového projektu č. 2A-2TP1/074 „Výzkum a vývoj nových technologií
zpracování přírodních minerálních produktů pro použití ve farmaceutickém a potravinářském
průmyslu“; projekt měl být řešen v letech 2007 – 2010. Odvod byl uložen na základě kontrolního
zjištění a zprávy o daňové kontrole, podle nichž správce daně považoval za prokázané
neoprávněné použití peněžních prostředků státního rozpočtu, a tím i porušení rozpočtové kázně,
z čehož dovodil povinnost odvodu podle §44a odst. odst. 3 písm. a) a §44a odst. 4 písm. c)
rozpočtových pravidel.
(3) Vzhledem k tomu, že ve věci opakovaně rozhodoval žalovaný i krajský soud, je předně
na místě zrekapitulovat dosavadní řízení. Žalobcovo odvolání proti platebnímu výměru
bylo původně zamítnuto Odvolacím finančním ředitelstvím, jehož rozhodnutí ze dne 24. 4. 2014
bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
12. 1. 2015, č. j. 52 Af 24/2014 – 52, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud
v tomto zrušujícím rozsudku vyslovil, že v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v rozsudcích ze dne 10. 10. 2014, č. j. 4 As 117/2014 - 39, a ze dne 5. 12. 2014,
č. j. 4 As 215/2014 - 40 (všechna v rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz), je třeba se zabývat proporcionalitou a dopady zjištěných
pochybení, neboť porušení stanovených podmínek nemusí vždy znamenat porušení rozpočtové
kázně. Krajský soud v tomto rozsudku výslovně uvedl, že porušení rozpočtové kázně shledává
v případě úhrady nákladů spojených s pobytem pana K. a pana N. v Mongolsku, neboť nešlo o
nezbytně nutný náklad přímo související s plněním cílů a parametrů předmětného projektu.
Poukázal nejen na pochybný smluvní základ pobytu, ale i na neobjasnění jeho přínosu. Dále
krajský soud v tomto rozsudku poukázal na nesplněnou povinnost výroby a prodeje nových
farmaceutických výrobků a potravinových doplňků.
(4) Žalovaný následně vydal nové rozhodnutí o odvolání. V něm konstatoval závaznost
právního názoru vysloveného krajským soudem. Konkrétně pak uvedl, že za nezbytně nutné
náklady přímo související s cílem předmětného projektu zejména nelze považovat cestovní
náklady RNDr. M. K., CSc., a Ing. A. N., Ph.D., kteří, ač nebyli zaměstnanci daňového subjektu,
zúčastnili se spolu s Ing. P. B., CSc., a Ing. E. K. cesty do Mongolska. Do nákladů proto
nezahrnul částku 275 000 Kč z fakturovaných 550 000 Kč. Stejně tak žalovaný viděl důvod pro
stanovení odvodu v pozdním předložení Roční zprávy o řešení projektu TRVALÁ
PROSPERITA v roce 2009, přičemž za odpovídající určil odvod ve výši 1 % z prostředků v tom
roce poskytnutých, tedy částku 21 460 Kč. Žalovaný vymezil ještě několik dalších bodů, které
označil za porušení rozpočtových pravidel, ty se však nestaly předmětem žaloby.
(5) V žalobě proti tomuto rozhodnutí stěžovatel namítal administrativní charakter pochybení
při opožděném předložení roční zprávy, které bylo vyvoláno pozdním předložením oponentního
posudku; to by podle něho mělo být důvodem pro sankci nejvýše 0,5 %. Dále vyslovil nesouhlas
s neuznáním nákladů na cestu do Mongolska ohledně osob, které byly od počátku součástí
řešitelského kolektivu, a jejich cesta byla předem odsouhlasena. Rovněž poukázal na splnění cíle
projektu.
(6) Krajský soud v nyní napadeném rozsudku k otázce oprávněnosti nákladů vynaložených
na studijně výzkumný pobyt RNDr. M. K., CSc., a Ing. A. N., Ph.D., v Mongolsku ve dnech 22.
až 28. 4. 2008 odkázal na svůj závazný právní názor vyslovený v předchozím rozsudku.
Zopakoval, že nelze akceptovat žalobcův postup, spočívající v uzavření smlouvy podle §409 a
násl. zákona č. 513/1991 Sb. (tedy kupní smlouvy) s M. K., jíž se ten zavázal zorganizovat
studijně výzkumný pobyt v Mongolsku pro čtyři specialisty objednatele. Pan K. tím zajišťoval i
pobyt sám pro sebe a za tuto aktivitu účtoval částku, kterou mu za žalobce proplatil z dotačních
prostředků P. B., rovněž účastník pobytu. Krajský soud souhlasil se žalovaným i v tom, že
žalobce dostatečně nezdůvodnil nezbytnost účasti čtyř osob, z toho pouze dvou svých
zaměstnanců. Za neobjasněné označil i cíle a přínosy studijně-výzkumného pobytu, neboť zpráva
vyhotovená P. B. a E. K. obsahuje jen obecné formulace o „navázání spolupráce s pracovníky
MONOSu“, „získání významných poznatků v procesu přípravy mumia“ a „ nasbírání množství informací o
rakytníku řešetlákovém a jiných stimulátorech vhodných pro lidský organismus“. Krajský soud na s. 4
rozsudku citoval ze zprávy další obecné formulace, což podrobil kritice ve vztahu k cíli cesty až
konstatováním, zda taková zpráva vůbec mohla být míněna vážně. Ve vztahu k žalobnímu tvrzení
o naplnění cíle celého projektu pak soud poukázal na zjištění správce daně o nesplnění podmínek
smlouvy uzavřené dne 18. 12. 2009 s Ministerstvem průmyslu a obchodu o využití výsledků
výzkumu a vývoje uvedením nových výrobků na trh v době od konce roku 2010 (později
změněno od 1. 4. 2011) do 31. 12. 2013, přičemž v průběhu kontroly v srpnu 2012 nebyl nabízen
žádný předpokládaný prostředek a žádný nebyl ani registrován. Ve výroční zprávě příjemce
dotace za rok 2011 pak bylo uvedeno, že inovační program o rozšíření výroby o další sortiment
„Valinek na bázi mumia, rakytníku a konopí“, bude realizován, až se zlepší finanční situace
společnosti. Jako problematické bylo popsáno i splnění cíle výrobou a prodejem výživového
doplňku „Bezkašel-jitrocelový bylinný speciál s liposomem mumia“ (s. 5 rozsudku). Krajský soud
se rovněž ztotožnil se závěrem daňové kontroly, že RNDr. M. K., CSc., a Ing. A . N., Ph.D.,
nebyli zaměstnanci společnosti, a že náklady spojené s jejich pobytem v Mongolsku nebylo
možné uznat jako bezprostředně souvisící s plněním cílů projektu. Krajský soud rovněž
nepovažoval za důvodnou námitku směřující proti výši odvodu spojeného s opožděným podáním
roční zprávy v r. 2009. I tvrzený důvod – opožděné zpracování oponentního posudku - byl
v moci žalobce, který byl vázán smluvní povinností včasného předložení zprávy.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
(7) Stěžovatel v kasační stížnosti označil napadený rozsudek za nezákonný. Nadále nesouhlasí
s neuznáním nákladů na pobyt RNDr. M. K., CSc., a Ing. A. N., Ph.D., v Mongolsku. Oba byli
členy řešitelského kolektivu. Navíc účelnost kteréhokoliv nákladu nemůže být relevantně
přezkoumávána v rozporu se stanoviskem poskytovatele dotace. Stejně tak nesouhlasí se sazbou
odvodu ve výši 1 % za opožděné podání zprávy, když jinak žalovaný užil sazby 0,5 %. Tvrdí-li
soud, že se jednalo o pochybení, jemuž mohl stěžovatel předejít, poukazuje na skutečnost, že
pochybení podobného charakteru se dopustil i v dalších sedmi případech, s nimiž takto vysoký
odvod nebyl spojen. Mimoto není jasné, jak se stěžovatel mohl danému pochybení vyhnout, byl-li
v prodlení oponent zprávy. Navýšení odvodu v tomto případě tak nebylo úměrné možnostem
stěžovatele. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
(8) Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zdůrazňuje, že stěžovatel pouze opakuje
svou předchozí argumentaci, s níž se jak žalovaný tak i krajský soud dostatečně vypořádali.
Přitom v řízení nikdy nezdůvodnil, proč bylo nutné, aby se cesty do Mongolska zúčastnily čtyři
osoby, nehledě na to, že tvrzená předpokládaná dohoda „o využití výsledků a možného prodeje“ nebyla
předložena. Ve zprávě nebylo popsáno naplnění účelu cesty, ani nebyly doloženy jiné výstupy.
Žalovaný považuje porušení čl. VII odst. 1 a čl. V odst. 2 smlouvy o poskytnutí dotace
za prokázané. Považuje-li stěžovatel posouzení žalovaným a soudem za odlišné od posouzení
poskytovatelem dotace, upozorňuje na to, že Ministerstvu průmyslu a obchodu nepřísluší výkon
správy odvodů za porušení rozpočtové kázně. Přiznání dotace poskytovatelem není aktem
osvědčujícím, že nedošlo k porušení rozpočtové kázně. Krajský soud rovněž zdůvodnil, proč
považuje odvod za opožděné předložení zprávy za zákonný. Žalovaný považuje včasné
předložení zprávy za povinnost a odpovědnost stěžovatele plynoucí ze smlouvy. Oponent není
účastníkem řízení, bylo věcí stěžovatele, aby měl podklady pro zprávy shromážděné včas.
Nejednalo se o žádný důvod spojený s vyšší mocí, jíž by nebylo možné zabránit. Výše odvodu
není u každého porušení rozpočtové kázně stejná, je věcí úvahy správce daně, která zde byla
řádně provedena, popsána, a soud ji také posoudil. Žalovaný přihlédl ke všem rozhodným
skutečnostem, které mají oporu ve spise. Krajský soud řádně vyhodnotil důvodnost uplatněných
žalobních námitek. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
III.1. Podmínky projednání kasační stížnosti
(9) Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Kasační stížnost je přípustná.
(10) Důvodnost kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Stěžovatel sice výslovně nevymezil, jakých
kasačních důvodů se dovolává, z obsahu kasační stížnosti je však patrné, že uplatňuje kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., tedy namítá nesprávné právní posouzení věci
a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
(11) Ve věci Nejvyšší správní soud rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
III.2. Posouzení důvodnosti kasačních námitek
III.2.a) Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku
(12) Nejvyšší správní soud hodnotil rozsudek krajského soudu z hlediska namítané
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí
lze zpravidla vážit důvodnost konkrétních kasačních námitek. K otázce nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů se zdejší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS, v němž uvedl, že „[n]edostatkem
důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů
skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky
tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny.“ Obdobně se Nejvyšší správní soud vyslovil i v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130 (publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS), či v rozsudku ze dne 12. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 33/2003 – 78 (publ. pod č. 523/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným judikatura
shledává i rozhodnutí, v němž krajský soud opomene přezkoumat byť jen jednu ze žalobních
námitek (srov. rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, nebo ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Z judikatury zdejšího soudu však plyne též skutečnost, že „[o]vadu řízení,
která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná,
pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení
vůbec nedošlo“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005,
č. j. 6 Ads 57/2004 - 59).
(13) Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že v rozsudku neobjasnil akceptování rozdílné výše
stanoveného odvodu při pochybení spočívajícím v pozdním podání zprávy poskytovateli dotace,
přičemž zdůrazňuje, že měla být podána do 15. 1. 2010, nikoliv do 31. 12. 2009. Je pravdou,
že krajský soud na s. 5 rozsudku uvedl, že zpráva měla být podána do 31. 12. 2009. Z čl. VII
odst. 8 Smlouvy plyne povinnost předložit poskytovateli roční zprávu o realizaci projektu
v průběhu každého kalendářního roku řešení vypracovanou vždy k 31. prosinci, a to nejpozději
do 15. ledna následujícího roku. Rozhodnutí žalovaného ovšem pochybení konkretizuje zcela
v souladu se smluvní povinností, neboť na s. 11 bod ch) konstatuje, že zpráva za rok 2009
zpracovaná k 31. 12. 2009 byla předložena dne 26. 1. 2010, t. j. 11 dnů po termínu. K určité
nepřesnosti vyjádření v rozsudku krajského soudu je třeba poukázat na obsah žaloby (poslední
odstavec bodu II), kde stěžovatel jako žalobce připouští, že roční zprávu o projektu nepředložil
v termínu do 15. 1. 2009, ale teprve 11 dnů poté - 26. 1. 2009. Krajský soud nebyl natolik
formalistický, aby vyslovil, že se žaloba míjí s napadeným rozhodnutím, napadá-li nesprávné
posouzení včasnosti podání zprávy v jiném roce než vytýká rozhodnutí žalovaného, a námitku
věcně posoudil. Mírná nepřehlednost termínů podání zprávy v průběhu soudního řízení započatá
žalobou, není ovšem důvodem nepřezkoumatelnosti rozsudku, neboť po věcné stránce bylo
dostatečně jasné, co bylo předmětem správního řízení, co bylo žalobou napadeno i o čem krajský
soud rozhodoval. Pokud jde o tvrzenou absenci věcného posouzení této žalobní námitky, nelze
rovněž stěžovateli přisvědčit. Krajský soud vyjádřil na s. 5 rozsudku, že důvody pozdního
předložení zprávy nepovažuje za vyviňující, stejně tak jako že stanovení výše odvodu není vázáno
na bližší kritéria než stanovená v §44a odst. 4 písm. c) rozpočtových pravidel. S úvahou
žalovaného se ztotožnil. Správnost posouzení je otázkou zákonnosti rozsudku, jejíž vyhodnocení
bude následovat. Zde je na místě konstatovat, že rozsudek krajského soudu není
nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
III.2.b) Námitka nesprávného právního posouzení
(14) Stěžovatel rozsudku krajského soudu vytýká nesprávné posouzení podmínek
pro vyměření odvodu do státního rozpočtu, a to ve dvou případech: 1) neuznání nákladů
na studijně výzkumný pobyt RNDr. M. K., CSc., a Ing. A. N., Ph.D., v Mongolsku ve dnech
22. – 28. 4. 2008, 2) podmínky a výše odvodu spojená s pozdním předložením roční zprávy o
realizaci projektu poskytovateli dotace.
(15) Předně je třeba poukázat na rozhodnou právní úpravu. Podle §3 písm. e) rozpočtových
pravidel ve znění v době, kdy byly prostředky čerpány, se neoprávněným použitím prostředků
státního rozpočtu rozumí „jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním
předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých
byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty; dále se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní
prostředky použity“. K tomu lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 113/2007 – 63, podle něhož jsou neoprávněně čerpanými prostředky
ty, jejichž vynaložení „je v rozporu nejen s účelem, na který byly peněžní prostředky poskytnuty, nýbrž
i s dalšími podmínkami stanovenými právním předpisem, smlouvou, případně rozhodnutím nebo dohodou
o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci, za kterých byly tyto prostředky příjemci poskytnuty“.
(16) Neoprávněné použití prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu je podle §44 odst. 1
písm. b) rozpočtových pravidel porušením rozpočtové kázně spojeným s povinností odvodu
podle §44a odst. 3 písm. a) rozpočtových pravidel. Odvod pak podle §44a odst. 4 písm. c)
rozpočtových pravidel činí částku, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň. Pravidla užití tohoto
ustanovení plynou pouze z judikatury správních soudů, přičemž rozsudky přikazující správci daně
(rozpočtu) zohlednit princip proporcionality, hodnotit závažnost jednotlivých pochybení a jejich
dopady, užil krajský soud již ve svém prvním rozsudku s poukazem na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 4 As 117/2014 – 39, ze dne 5. 12. 2014,
č. j. 4 As 215/2014 – 40. Skutečnost, že judikatura správních soudů hodnocení otázky
proporcionality nevnímá konzistentně co do okamžiku hodnocení a rozsahu vlivu na účel dotace,
není v daném případě podstatná; ostatně stěžovatel nebrojí proti závaznému právnímu názoru
vyslovenému krajským soudem v prvním rozsudku, ale proti následné úvaze žalovaného o míře
odvodu v jednom konkrétním případě (2. sporná otázka) a proti jejímu hodnocení krajským
soudem v nyní napadeném rozsudku.
(17) První sporná otázka se týká neuznání nákladů na studijně výzkumný pobyt RNDr. M. K.,
CSc., a Ing. A. N., Ph.D., v Mongolsku ve dnech 22. – 28. 4. 2008. Zde je třeba zdůraznit, že
žalovaný ve svém druhém odvolacím rozhodnutí plně respektoval závazný právní názor
vyslovený v prvním rozsudku krajského soudu ve smyslu §78 odst. 5 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že
v dalším správním řízení nedošlo ke změně skutkových okolností, je jednou vyslovený právní
názor závazný i pro soud v řízení o nové žalobě. Není ovšem závazný pro Nejvyšší správní soud,
který tuto otázku dosud neposuzoval. Krajský soud skutkové okolnosti daného případu
podrobně popsal na s. 3 - 5 rozsudku, jak bylo rekapitulováno výše v odst. 6. Je třeba zdůraznit,
že částka 550 000 Kč (bez DPH) byla sjednána smlouvou uzavřenou dne 19. 3. 2008 mezi
příjemcem dotace a „zhotovitelem“ firmou GEOINVEST, zastoupenou RNDr. M. K., a týkala
se přípravy a realizace studijně výzkumného pobytu v Mongolsku pro čtyři specialisty
objednatele, přičemž tato částka včetně DPH byla vyplacena. Ze zprávy ze služební cesty krajský
soud rovněž citoval, lze shrnout, že cesta zahrnovala pracovní i kulturně společenskou část, a její
přínos je ve zprávě hodnocen jako významný navázáním spolupráce v oblasti tradiční medicíny
s pracovníky MONOSu, získáním poznatků o procesu úpravy mumia, jehož vývoz z Mongolska
ovšem v současné době podléhá embargu, nicméně již jím disponuje konkrétně označená
společnost působící v ČR, v dohodě se společností vlastnící síť lékáren o využití výsledků
výzkumu a prodeje výrobků, a v získání informací o pěstování a vlastnostech rakytníku
řešetlákového a jiných stimulátorech vhodných pro lidský organismus. Žalovaný považoval za
podstatné, že dva z účastníků studijně výzkumného pobytu nebyli zaměstnanci příjemce dotace.
Ze správního spisu není patrné, že by kdy stěžovatel správci daně doložil, že RNDr. M. K., CSc.,
a Ing. A. N., Ph.D., kteří nebyli jeho zaměstnanci, byli součástí jeho výzkumného týmu, na
základě čeho, v jaké době a jaké v něm měli úkoly. Správní spis obsahuje pouze pozvánku na
seminář, kterou byli svoláni řešitelé projektu a participující organizace do hotelu Zubříč na den
9. – 11. 4. 2008. Z pozvánky je patrné, že RNDr. M. K., CSc., měl mít dne 10. 4. 2008 přednášku
o medicínském institutu tradiční medicíny a farmacie - MONOS Ulánbátar, což byl včetně
diskuse jediný bod semináře; ze seznamu účastníků je zřejmé, že jmenovaný se akce zúčastnil za
firmu Geoinvest Praha, a Ing. N. A. M., Ph.D., za Univerzitu Pardubice. Stejně tak stěžovatel
netvrdil, natož aby prokázal, jaký význam pro projekt měla účast jmenovaných osob na tomto
studijně výzkumném pobytu. Správní spis pouze obsahuje pozvánku na další seminář v hotelu
Zubříč ve dnech 13. – 17. 5. 2008, jeho obsahem měla být přednáška o výsledku studijně -
výzkumné cesty, promítání DVD a příprava metodiky zpracování mumia. Konkrétní význam
účasti jmenovaných osob při účasti dalších dvou výzkumných pracovníků stěžovatele na studijně
výzkumném pobytu stěžovatel v žalobě netvrdil a netvrdí to ani v kasační stížnosti. Lze
tak konstatovat, že vyměření odvodu v daném případě bylo důvodné a žalovaným i krajským
soudem dostatečně odůvodněné ve vztahu k nezbytnosti a účelnosti čerpání prostředků
poskytnutých na realizaci projektu. Zejména je třeba poukázat na znění čl. VII odst. 1 Smlouvy
ukládající použití podpory na prokazatelné, nezbytně nutné a s úkolem přímo související náklady.
Krajský soud navíc svou argumentací zpochybnil přínos celého studijně výzkumného pobytu;
v tom poněkud překročil rozsah žaloby i důvody rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud
v tom ovšem nevidí nic jiného, než že krajský soud vyjádřením pochybnosti o účelnosti
jakýchkoliv nákladů spojených s touto akcí aproboval neuznání jedné poloviny těchto nákladů
z důvodů uvedených žalovaným.
(18) Nejvyšší správní soud souhlasí i s názorem krajského soudu na stěžovatelem označený
rozpor mezi vyhodnocením projektu poskytovatelem dotace a správcem daně. Stěžovatel
argumentoval zápisem ze dne 5. 5. 2011, v němž poskytovatel dotace označil cíl projektu
za splněný a finanční prostředky za čerpané v souladu s podmínkami Smlouvy, jejíž podmínky
označil za neporušené. Krajský soud poukázal na zjištění finančního úřadu při místním šetření
provedeném v provozovně příjemce dotace v r. 2012, která úspěšnosti splnění cílů dotace
nenasvědčují. Proti těmto zjištěním stěžovatel nebrojí. Správce daně je orgánem, který spravuje
odvody za porušení rozpočtové kázně [v daném případě §1, §2 odst. 1 písm. j) zákona
č. 531/1990 Sb., §44 odst. 9 rozpočtových pravidel, §1, §2 odst. 3 písm. b) zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád], a tedy i zjišťuje skutečnosti rozhodné pro vyměření odvodu.
Poskytovatel dotace není tím, kdo závazně určuje, zda byly finanční prostředky poskytnuté
ze státního rozpočtu čerpány oprávněně. Jistě je oprávněn posuzovat splnění cíle projektu,
ostatně mnohdy se jedná o otázku ryze odbornou. Tyto jeho závěry ovšem nejsou pro správce
daně závazné; zjistí-li porušení podmínek, je oprávněn a povinen z toho vycházet. Žalovaný
v daném případě netvrdil, že by nebylo dosaženo cíle projektu, pouze vycházel ze zjištění
o konkrétním neúčelném vynaložení nákladů či z nesplnění konkrétních podmínek uvedených
ve Smlouvě, což specifikoval a zdůvodnil.
(19) Nakonec stěžovatel namítá, že odvod spojený s pozdním předložením roční zprávy
o realizaci projektu poskytovateli dotace byl vyměřen v nepřiměřené výši v porovnání s odvody
za ostatní pochybení. Jednotlivá pochybení, která vedla k vyměření odvodu, žalovaný soustředil
pod body a) – ch) odůvodnění svého rozhodnutí. S vynecháním bodu b), což je odvod
prostředků vynaložených na výše popsaný pobyt v Mongolsku, pak za pochybení uvedená
pod body c), d), e), f), a h) byl odvod stanoven ve výši 0,5 %, přičemž se shodně jednalo
o neoprávněné vynaložení částek následně vrácených na účet. Za pochybení pod bodem
a) spočívající v předčasném převedení a užití dotačních prostředků byl uložen odvod ve výši
1 %. Za pochybení spočívající v úhradě poplatků za vedení bankovního účtu, tedy nesouvisejících
s dotací [bod g)] byl stanoven odvod v plné výši. Tato pochybení nejsou shodná s pochybením
uvedeným pod písm. ch), a není proto důvodu pro rovnost výše odvodů. Krajskému soudu
lze přisvědčit v názoru, že zákon o rozpočtových pravidlech předpokládá v §44a odst. 4 písm. c)
odvod ve výši odpovídající porušení rozpočtové kázně. Zohlednění závažnosti, zde spíše
minimální závažnosti, porušení dotačních podmínek je věcí úvahy správce daně. Pokud
rozhodnutí takovou jeho úvahu obsahuje a tato není nezákonná, nelogická či z jiného důvodu
neakceptovatelná, soudu nepřísluší ji přehodnocovat. Míra odvodu za pochybení uvedené
pod bodem ch) rozhodnutí žalovaného nijak nevybočuje z mezí rozumného posouzení
závažnosti jednotlivých porušení povinností stanovených Smlouvou.
(20) Stěžovatel je dále názoru, že se tohoto pochybení ani nemohl vyvarovat, neboť důvodem
pozdního předložení roční zprávy o realizaci projektu poskytovateli dotace za rok 2009 bylo
pozdní předložení oponentního posudku. Z čl. VII odst. 8 Smlouvy plyne povinnost příjemce
dotace k předložení roční zprávy o realizaci projektu v průběhu každého kalendářního roku
řešení vypracovanou vždy k 31. prosinci, a to nejpozději do 15. ledna následujícího roku,
doplněné nejméně jedním oponentním posudkem. Stěžovatel zprávu za rok 2009 předložil
26. 1. 2010, což zdůvodňuje tím, že oponentní posudek obdržel dne 18. 1. 2010. Povinnost
ovšem byla nastavena tak, že zprávu v termínu musel předložit včetně tohoto posudku. Bylo
mu tedy předem dostatečně zřejmé, že výběr oponenta a zadání oponentního posudku musí
zajistit tak, aby povinnost řádně splnil. Administrativní charakter pochybení a krátkou dobu
zpoždění žalovaný při stanovení výše odvodu zohlednil. Krajský soud se pak s výhradami
uvedenými v žalobě v rozsudku řádně vypořádal.
(21) Kasační soud shledal právní posouzení obou sporných problémů provedené krajským
soudem za odpovídající zákonu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
IV. Závěr
(22) Kasační námitky podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. tedy nebyly naplněny. Nejvyšší
správní soud uzavřel, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
zamítl.
(23) Výrok o náhradě nákladů kasačního řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení převyšující běžné
administrativní výdaje nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu