ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.117.2014:39
sp. zn. 4 As 117/2014 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce:
Lovochemie, a. s, IČ: 49100262, se sídlem Terezínská 57, Lovosice, zast. JUDr. Pavlem
Dejlem, LL. M., Ph.D., advokátem, se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2014,
č. j. 15 Af 94/2012 – 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4.114 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Pavla
Dejla, LL. M., Ph.D., advokáta, se sídlem Jungmannova 745/24, Praha.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 4. 1. 2012, č. j. 8851/11-1700-
506634 zamítlo podle §116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, odvolání
žalobce a potvrdilo rozhodnutí (platební výměr) Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 21.
6. 2011, č. j. 159713/11/214984506430, kterým byl žalobci podle §44a odst. 3 písm. a), §44a
odst. 4 písm. c) a §44a odst. 8 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně
některých souvisejících zákonů (dále též „zákon o rozpočtových pravidlech“) a podle §139 a §
147 daňového řádu vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši
3.290.000 Kč. Finanční ředitelství stejně jako správní orgán prvního stupně shledalo, že žalobce
nedodržel podmínky stanovené v Rozhodnutí o poskytnutí dotace E. č. 122142-8612 na
Energeticky úsporný projekt Lovochemie, a. s. Rozhodnutí bylo podle Finančního ředitelství
porušeno v části B bod 1 podmínek tím, že příjemce dotace nerealizoval akci v souladu
s rozhodnutím, neboť poskytnutá dotace nebyla vyčerpána v daném rozpočtovém roce do 15. 12.
2008, jak stanovuje bod 6 v části B těchto podmínek a dále nedodržel termín pro předložení
závěrečného vyhodnocení akce, stanovený v bodu 4 části C těchto podmínek do 31. 12. 2010.
[2] Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že s účinností od 1. 1. 2013
byla dle §19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zrušena
dosavadní finanční ředitelství a jejich právním nástupcem je ve smyslu ustanovení §7 písm. a)
zákona č. 456/2011 Sb. Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, jež se tak stalo podle
ustanovení §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), ve znění pozdějších
předpisů, žalovaným.
[3] Žalobce podal proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž poukázal
na skutečnost, že forma čerpání dotace byla v bodě B odst. 6 Podmínek definována
jako „úhrada dodavatelských faktur nebo příkaz k převodu prostředků na účet příjemce dotace“. Prostředky
dotace byly čerpány formou příkazu k převodu prostředků na účet příjemce dotace (žalobce)
dne 4. 12. 2008 a byly tak podle žalobce v souladu s výše uvedenou definicí vyčerpány ve lhůtě
do 15. 12. 2008. Plnění, na něž byla poskytována dotace, bylo realizováno před 15. 8. 2008,
závazek žalobce zaplatit za toto plnění dodavateli smluvní cenu také vznikl před tímto datem,
a to na základě splnění smlouvy o dílo a dodavatelské faktury, která byla žalobcem dodavateli
řádně uhrazena. K předložení závěrečného vyhodnocení akce mělo dojít do 18 - ti měsíců od data
dokončení realizace akce, není-li v rozhodnutí stanoveno jinak, přičemž v rozhodnutí
byl pro vypracování zprávy o závěrečném vyhodnocení akce stanoven termín 30. 3. 2011. Tento
termín žalobce splnil, neboť zprávu o závěrečném vyhodnocení akce předložil dne 14. 1. 2011.
[4] Žalobce vyjádřil přesvědčení, že při čerpání a použití finančních prostředků dotace
postupoval v souladu s rozhodnutím o poskytnutí dotace vydaným Ministerstvem průmyslu
a obchodu (dále též „Rozhodnutí“) a podmínkami čerpání dotace (dále též „Podmínky“).
Poukázal v této souvislosti na skutečnost, že tento závěr byl potvrzen kontrolou ze strany
poskytovatele dotace Ministerstva průmyslu a obchodu (dále též „MPO“), které provedlo
u žalobce detailní kontrolu čerpání dotace a v protokolu ze dne 6. 11. 2009, č. 78/2009
konstatovalo, že nedošlo k porušení zákona č. 218/2000 Sb. ani zákona č. 137/2006 Sb.
a finanční prostředky byly použity v souladu s podmínkami stanovenými poskytovatelem.
Tvrzené porušení rozpočtové kázně tak podle žalobce spočívá pouze v rozdílné interpretaci
některých podmínek Rozhodnutí a Podmínek mezi správními orgány obou stupňů na straně
jedné a žalobcem a MPO na straně druhé, které však nemůže jít k tíži žalobce. Pokud byly
některé podmínky Rozhodnutí a Podmínek formulovány nejednoznačně nebo neurčitě, nemůže
být tato neurčitost nebo nejednoznačnost přičítána k tíži žalobce. V této souvislosti žalobce
upozornil na závěry, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudcích ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1
Afs 77/2010 – 81, a ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 Afs 24/2011 – 51. Žalobce zdůraznil, že dotaci
použil na stanovený účel, který byl beze zbytku naplněn a zpracoval a předal poskytovateli dotace
všechny dokumenty stanovené v Rozhodnutí a Podmínkách. K porušení rozpočtové kázně
tak podle žalobce nedošlo a není tak dán důvod pro 100 % odejmutí dotace. Žalobce rovněž
namítal, že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích vůbec nezdůvodnily, jakými
hledisky se řídily při stanovení 100 % odvodu za porušení rozpočtové kázně.
[5] S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů zrušil a pro případ, že neshledá důvod pro zrušení těchto rozhodnutí,
aby rozhodl o upuštění od odvodu za porušení rozpočtové kázně nebo tento odvod přiměřeně
snížil.
[6] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 15 Af 94/2012 – 80,
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů pro nezákonnost zrušil, věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení a uložil mu zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14. 885 Kč do třiceti
dnů od právní moci tohoto rozsudku. Krajský soud konstatoval, že z rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů ani ze Zprávy o daňové kontrole ze dne 20. 6. 2011 nevyplývá, že by bylo
zpochybněno, že došlo k čerpání dotace žalobcem v souladu s účelem, na nějž byla poskytnuta.
V tomto směru krajský soud poukázal i na protokol č. 78/2009 ze dne 6. 11. 2009, o výsledku
kontroly provedené MPO ohledně čerpání a užití finančních prostředků poskytnutých ze státního
rozpočtu v rámci programu EFEKT na podporu projektu v souvislosti s realizací státního
programu na podporu úspor energie a využití obnovitelných zdrojů energie na projekt s názvem
„Energeticky úsporný projekt Lovochemie, a.s.,“ ze kterého vyplývá, že finanční prostředky
z dotace byly využity na realizaci projektu v souladu s podmínkami stanovenými poskytovatelem
dotace (MPO).
[7] Krajský soud dále poukázal na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudcích
ze dne 16. 7. 2008, č. j. 9 Afs 202/2007 - 69, ze dne 27. 6. 2012, č. j. 5 Afs 8/2012 – 42, a ze dne
25. 6. 2008, č. j. 9 Afs 1/2008 – 45. Konstatoval, že v posuzované věci prokazatelně došlo
k uskutečnění zdanitelného plnění spočívajícího v dodávce a montáži objednaného díla
na Energeticky úsporný projekt Lovochemie, a.s. ještě v roce 2008, a to dne 12. 12. 2008,
kdy došlo k převzetí první etapy díla, na něž byla poskytnuta předmětná dotace. Dne 12. 12. 2008
obdržel žalobce k této části díla i fakturu. I kdyby došlo v rozporu se stanovenými Podmínkami
k uhrazení faktury až v následujícím roce, nelze toto porušení Podmínek považovat za natolik
závažné, že by bylo možno uvažovat o tom, že se jedná o neoprávněné použití peněžních
prostředků podle §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech, neboť v daném
případě nebylo vůbec správními orgány zpochybněno, že došlo k řádnému naplnění účelu dotace.
Ještě více tento závěr platí ohledně nedodržení lhůty k podání závěrečného vyhodnocení akce
o čtrnáct dnů. V žádném případě pak by nebylo možno toto porušení podmínek považovat
za neoprávněné použití peněžních prostředků. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný
i správce daně vyšli z nesprávného výkladu zákona o rozpočtových pravidlech, když příliš
extenzivně vyložili ustanovení §44 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, a proto se již nezabýval
výkladem jednotlivých ustanovení Rozhodnutí a Podmínek, neboť by to na nezákonnosti
žalobou napadených rozhodnutí nemohlo ničeho změnit. Krajský soud uzavřel, že správní orgány
obou stupňů nesprávně vyložily relevantní ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech.
[8] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), kterou posléze doplnil podáním ze dne 27. 6. 2014. Stěžovatel v prvé řadě
namítal nezákonnost závěru krajského soudu o povinnosti posuzovat dodržení účelu dotace.
Povinnost odvodu za porušení rozpočtové kázně dle §44a odst. 1 až 3 zákona o rozpočtových
pravidlech totiž vzniká ze zákona naplněním příslušné skutkové podstaty. Rozhodnutí správce
daně má tudíž pouze deklaratorní charakter.
[9] Stěžovatel krajskému soudu vytknul, že se opomněl podrobněji vypořádat s §3 zákona
o rozpočtových pravidlech a vyjádřil přesvědčení, že krajský soud v rozporu s tímto ustanovením
interpretoval pojem „neoprávněné použití prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu“, pouze
jako samotné použití poskytnutých prostředků a omezil přezkum, zda došlo k neoprávněnému
použití prostředků, pouze na prošetření skutečnosti, zda byl splněn účel dotace. Podle stěžovatele
nelze za oprávněně čerpané prostředky považovat ty, které splňují byť jedinou skutkovou
podstatu vyjádřenou v §3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech. Stěžovatel tak má za to,
že pokud nebyly splněny všechny podmínky stanovené poskytovatelem dotace, není možné
v rámci vyhodnocení předmětné akce klasifikovat čerpané peněžní prostředky jako oprávněně
použité. Skutečnost, že došlo k neoprávněnému použití poskytnutých peněžních prostředků
má za důsledek porušení rozpočtové kázně podle §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových
pravidlech, aniž by současně bylo nutné posuzovat, zda došlo k jejich faktickému zneužití.
S přihlédnutím k výše uvedenému tak má stěžovatel za to, že neobstojí závěr krajského soudu,
který nepřímo vyslovil, že při posuzování otázky porušení rozpočtové kázně je nutné brát v potaz
pouze fakt, zda byly poskytnuté finanční prostředky použity v souladu s účelem dotace,
resp. nedošlo k jejich faktickému zneužití. V takovém případě by však nebylo možné uložit
odvod za porušení rozpočtové kázně, i když příjemce peněžních prostředků prokazatelné nesplnil
závazné podmínky, které stanovil poskytovatel dotace. Jakékoli další podmínky stanovené
poskytovatelem dotace, by pak postrádaly smysl.
[10] Stěžovatel dále poukázal na §14 odst. 4 písm. k) a §14 odst. 6 zákona o rozpočtových
pravidlech. S přihlédnutím ke znění těchto ustanovení vyslovil přesvědčení, že úmyslem
zákonodárce nebylo, aby pod neoprávněné použití finančních prostředků byla podřaditelná
pouze skutečnost, že došlo ke zneužití státních prostředků. Konstatoval, že z výše uvedených
ustanovení jasně vyplývá, že pokud příjemce dotace nesplnil podmínky dané rozhodnutím,
za kterých byly finanční prostředky poskytnuty, dopustil se neoprávněného použití prostředků
poskytnutých ze státního rozpočtu, aniž by současně bylo nutné posuzovat, zda došlo k jejich
zneužití. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že ustanovení §44a odst. 4 písm. c), které je kogentní
povahy, nedává správci daně možnost posuzovat míru porušení rozpočtové kázně.
[11] Podle stěžovatele v posuzované věci nedošlo pouze k pochybení formálního rázu, neboť
nedodržení podmínky „poskytnuté státní prostředky musí být vyčerpány v daném rozpočtovém
roce do 15. 12. 2008“ bylo způsobilé vyvolat důsledek takové intenzity, který lze oprávněně
subsumovat pod §3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech. Podmínky obsažené
v Rozhodnutí byly přitom dostatečně jasné a srozumitelné.
[12] Stěžovatel upozornil na skutečnost, že Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí
uvedl, že na dotaci není právní nárok a její poskytnutí ze státního rozpočtu je de facto dobrou vůlí
státu, která musí být na druhé straně vyvážena přísnými podmínkami, jež zavazují jejího příjemce.
Příjemce dotace je povinen při nakládání s rozpočtovými prostředky dostát nejen zákonným
podmínkám, ale též těm, které stanoví rozhodnutí o poskytnutí dotace. Dodržení jednotlivých
podmínek předepsaných Rozhodnutím je nezbytné k tomu, aby bylo dosaženo účelu, na který
byly veřejné prostředky poskytnuty. Podle stěžovatele nelze účel chápat v zúženém pojetí v tom
duchu, že se jedná ryze o samotné provedení dotačního projektu, jak opakovaně vyplývalo
z argumentace žalobce, ale je nutné pod tento pojem podřadit i široké spektrum navazujících
podmínek uvedených v rozhodnutí o poskytnutí dotace, které musí být splněny, aby bylo
dosaženo účelu dotace. Poskytnuté prostředky tak lze čerpat oprávněně pouze tehdy, pokud bude
příjemce dotace postupovat i v intencích podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace.
[13] Podle stěžovatele tak je nezbytné posoudit, zda poskytnuté peněžní prostředky byly
příjemcem dotace použity za podmínek stanovených poskytovatelem dotace. Krajský soud
v posuzované věci implicitně připustil porušení podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace, aniž
by přistoupil k interpretaci Rozhodnutí, čímž podle stěžovatele zatížil svůj rozsudek
nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, neboť tak nemohla
být komplexně prověřena faktická míra závažnosti porušení rozpočtové kázně ze strany žalobce.
V této souvislosti se stěžovatel neztotožnil se závěrem krajského soudu o nezpochybnění
naplnění účelu dotace, neboť pokud došlo k porušení povinnosti vyčerpat poskytnuté státní
prostředky ke stanovenému účelu v rozpočtovém roce (porušení této podmínky nepodrobil
krajský soud přezkumu), bylo již v okamžiku vyslovení tohoto dílčího závěru nastoleno jisté
podezření o řádném splnění účelu, na který byly peněžní prostředky poskytnuty.
[14] Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že krajský soud ve svém rozsudku opomněl podstatu
a charakter poskytování dotací, kdy jsou soukromým subjektům poskytovány veřejné finanční
prostředky na konkrétní účel, jež je tvořen celým souborem podmínek nastavených
poskytovatelem dotace. Zákonem o rozpočtových pravidlech byla nastavena závazná pravidla
poskytování dotací, přičemž správce daně nemá pravomoc se od těchto předepsaných pravidel
odchýlit ve prospěch soukromé osoby a neuložit zákonem stanovenou sankci. Vyhovění
požadavku krajského soudu na zohlednění rozsahu a míry závažnosti porušení rozpočtové kázně
by však podle stěžovatele bylo nad rámec zákona o rozpočtových pravidlech. Je totiž ve výlučné
pravomoci poskytovatele dotace, aby již v rozhodnutí o poskytnutí dotace stanovil v souladu
s §14 zákona o rozpočtových pravidlech, jaké povinnosti považuje za zásadní, u nichž
pak je porušení stiženo odvodem ve skutečné výši porušení rozpočtové kázně, tedy ve výši
prostředků dotčených daným porušením povinnosti nebo ty, které nepovažuje za natolik zásadní,
tudíž jejich případné porušení bude sankcionováno nižším odvodem (§14 odst. 7 téhož zákona),
popř. stanovením podmínek, jejichž nedodržení nebude kvalifikováno jako porušení rozpočtové
kázně (§14 odst. 4 písm. k/ téhož zákona). Pokud by tedy správní orgány měly užít správního
uvážení tak, jak je svým právním názorem nepřímo zavázal krajský soud, tj. zohledňovat míru
a rozsah porušení rozpočtové kázně, nepostupovaly by podle §44a odst. 4 písm. c) zákona
o rozpočtových pravidlech, nýbrž dle §44a odst. 4 písm. b) téhož zákona, v důsledku čehož
by postrádalo smysl rozdělení konkrétní výše odvodu do samostatných ustanovení v §44a téhož
zákona. Správní uvážení je podle stěžovatele možné aplikovat výhradně u povinností, které
vyčlenil poskytovatel v rozhodnutí o poskytnutí dotace podle §44a odst. 4 písm. b) téhož zákona.
Pokud by finanční úřady postupovaly obdobně u posuzování závažnosti jednotlivých porušení
také u jiných povinností předepsaných zákonem, popř. rozhodnutím o poskytnutí dotace,
nastolilo by to nežádoucí stav právní nejistoty. Původní žalovaný ani správce daně tudíž nemohly
nahrazovat roli poskytovatele dotace, který má v řízení o poskytování dotací nezastupitelnou
a přesně definovanou roli a posuzovat rozsah a míru závažnosti jednotlivých porušení
rozpočtové kázně. V opačném případě (jak to požaduje krajský soud) by správní orgány
zasahovaly do zákonné gesce poskytovatele dotace, v důsledku čehož by postupovaly zcela
očividně mimo jím vymezený zákonný rámec. Stěžovatel se domnívá, že o výši sankce v daném
případě rozhodoval poskytovatel dotace, nikoli původně žalovaný, resp. správce daně, kteří pouze
deklarují výši odvodu za porušení rozpočtové kázně. Zásada proporcionality a její naplnění
s ohledem na výše sankce tak podle stěžovatele nemůže být aplikována v řízení vedeném
správcem daně, nýbrž k jejímu plnému uplatnění musí dojít již v řízení o poskytnutí dotace.
[15] Závěrem stěžovatel zmínil, že žalobce nepostupoval v souladu s rozhodnutím
o poskytnutí dotace, když nevyčerpal poskytnuté státní prostředky v daném rozpočtovém roce
ve stanoveném termínu, čímž došlo k významnému porušení zásady časové vázanosti prostředků
státního rozpočtu na příslušný dotační rok. Vzhledem k tomu, že žalobce nevyčerpal poskytnuté
prostředky v daném rozpočtovém roce, byl povinen provést zúčtování se státním rozpočtem
za daný rok. Jelikož tak neučinil, došlo k zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního
rozpočtu, čímž byla naplněna skutková podstata uvedená v §3 písm. f) zákona o rozpočtových
pravidlech. Žalobci tak bylo po dobu dvou měsíců fakticky umožněno neoprávněné nakládat
s finančními prostředky, což je z pohledu striktní vázanosti poskytnutých veřejných prostředků
na splnění účelu dotace zcela nežádoucím jevem. Rovněž včasnost předložení zprávy
o vyhodnocení projektu má svou nezastupitelnou informační, preventivní a kontrolní funkci,
kterou nelze bagatelizovat a považovat za ryze formální náležitost.
[16] Stěžovatel uzavřel, že kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu se zakládá
na nesprávném posouzení právní otázky a nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů
a navrhl, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[17] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ze zprávy o daňové kontrole č. j.
178213/11/214984506430 vyplývá, že všechny podmínky stanové Rozhodnutím řádně splnil a
nutně tedy musel splnit i podmínku stanovenou v části B) bod 1 Podmínek, která mu ukládala
povinnost realizovat akci v souladu s Rozhodnutím. Stěžovatel však dovozoval opak na základě
Rozhodnutím a Podmínkami nepodloženého výkladu, že je pojem Rozhodnutí nutné vykládat
jako Rozhodnutí i Podmínky. Žalobce podrobně zdůvodnil, proč má za to, že neporušil
podmínky stanovené v části B) bod 6 a v části C) bod 4 Podmínek. Konstatoval, že tento jeho
závěr potvrzuje také to, že MPO jakožto poskytovatel dotace po provedené kontrole shledal,
že dotace byla čerpána v souladu s Podmínkami. K argumentaci stěžovatele obsažené v kasační
stížnosti, dle které nelze přisvědčit závěru krajského soudu, že nebyla-li dotace čerpána v rozporu
s účelem, na který byla poskytnuta, nelze uložit odvod za porušení rozpočtové kázně, žalobce
uvedl, že takovýto závěr krajský soud neučinil. Krajský soud totiž podle žalobce založil svůj
rozsudek na závěru, že v posuzované věci nedošlo s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti
k neoprávněnému použití peněžních prostředků ve smyslu §44 odst. 1 písm. b) zákona
o rozpočtových pravidlech. Tento závěr nelze generalizovat ve vztahu k jakýmkoli jiným
případům a zjevně tak ani nebyl míněn. Argumentace žalovaného o tom, že by uvedený závěr
mohl jakkoli zasáhnout do výkonu pravomoci žalovaného, je tak podle žalobce naprosto
nepodložená.
[18] Závěry krajského soudu jsou podle žalobce v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu a Ústavního soudu. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 9 Afs 1/2008 – 45, ze dne 30. 8. 2011, č. j. 2
Afs 12/2011 – 98, ze dne 27. 6. 2012, č. j. 5 Afs 8/2012 – 42 a nález Ústavního soudu ze dne 16.
8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 650/05. Žalobce dále uvedl, že krajský soud nijak nepochybil, když
dovodil, že ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech je nutné aplikovat
nikoli bez ohledu na skutkové okolnosti, ale je v rámci jeho aplikace nezbytné přihlížet ke všem
rozhodujícím konkrétním okolnostem, zejména z pohledu naplnění účelu a smyslu tohoto
ustanovení a současně je nutné při jeho aplikaci dbát na zachování ústavně zaručených práv
soukromoprávních subjektů. Na výše uvedeném podle stěžovatele nemůže nic změnit
argumentace stěžovatele, dle které není třeba posuzovat povahu případných porušení podmínek
poskytnutí dotace a jejich vliv na naplnění účelu a smyslu dotace, ale že jakékoli – byť formální
či ryze marginální – porušení podmínek je obecně a bez dalšího neoprávněným použitím
peněžních prostředků a má za následek uložení sankce v podobě odvodu ve výši poskytnutých
peněžních prostředků. Ohledně tvrzení stěžovatele o dopadu údajných pochybení žalobce
na státní rozpočet žalobce poukázal na skutečnost, že stěžovatel tento aspekt ve správním řízení
vůbec nezkoumal. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení k rukám jeho zástupce do tří dnů
od právní moci rozsudku.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[19] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[20] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[21] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[22] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že krajský soud
implicitně připustil porušení podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace, aniž by přistoupil
k interpretaci Rozhodnutí, v důsledku čehož nemohla být komplexně prověřena skutečná míra
závažnosti porušení rozpočtové kázně ze strany žalobce. Pokud by totiž rozsudek krajského
soudu trpěl vadou nepřezkoumatelnosti, mohlo by to mít za následek nemožnost přezkoumat
další stěžovatelovy námitky; sama o sobě by pak tato vada odůvodnila zrušení kasační stížností
napadeného rozsudku.
[25] Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou
ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), ze které se podává, že rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého
důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky
za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy.
Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl
přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Dle judikatury Ústavního soudu
(viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, všechna citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) je jedním z principů, představujícím
součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, i povinnost soudů
své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces.
[26] V projednávaném případě však Nejvyšší správní soud takové vady napadeného rozsudku
krajského soudu neshledal. Krajský soud sice skutečně nepřistoupil k interpretaci Rozhodnutí,
jak na to poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti, tento svůj postup však řádně zdůvodnil,
když konstatoval, že žalovaný i správce daně vyšli z nesprávného výkladu zákona o rozpočtových
pravidlech, když příliš extenzivně vyložili ustanovení §44 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, a proto
se již nezabýval výkladem jednotlivých ustanovení Rozhodnutí a Podmínek, neboť
by to na nezákonnosti žalobou napadených rozhodnutí nemohlo ničeho změnit. Nejvyšší správní
soud připouští, že by bylo přesvědčivější, kdyby se krajský soud podrobněji zabýval i výkladem
Rozhodnutí a Podmínek. Pokud tak však neučinil, nejedná se s ohledem na skutečnost, že závěry
učiněné krajským soudem, jsou řádně, byť poněkud stručně zdůvodněny, o vadu, která
by měla za následek nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud tak má za to, že krajský soud svůj rozsudek
dostatečně odůvodnil a jeho právní názory jsou rovněž srozumitelné. O tom svědčí i to,
že stěžovatel v kasační stížnosti se závěry krajského soudu věcně polemizuje, což v případě
neodůvodněného nebo nesrozumitelného rozhodnutí zpravidla nepřichází v úvahu. Nejvyšší
správní soud rovněž nezjistil v řízení před krajským soudem jinou procesní vadu, která by měla
vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
[27] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tvrzenou nezákonností napadeného rozsudku.
Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení otázky, zda
se žalobce dopustil porušení rozpočtové kázně podle §44 odst. 1 písm. b) zákona
o rozpočtových pravidlech a zda byl povinen zaplatit do státního rozpočtu podle §44a odst. 4
písm. c) téhož zákona částku, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň (celou poskytnutou dotaci
ve výši 3.290.000 Kč).
[28] Podle §3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném do 31. 5. 2009,
pro účely tohoto zákona se rozumí neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu, jiných
peněžních prostředků státu, prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státních finančních aktiv, státního
fondu nebo Národního fondu, jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním
předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých
byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty, porušení účelu nebo podmínek, za kterých byly prostředky zařazeny
do státního rozpočtu nebo přesunuty rozpočtovým opatřením a v rozporu se stanoveným účelem nebo podmínkami
vydány; dále se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní prostředky použity.
[29] Podle §3 písm. f) zákona o rozpočtových pravidlech, pro účely tohoto zákona zadržením
peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, státních finančních aktiv nebo Národního
fondu porušení povinnosti vrácení prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, státních
finančních aktiv nebo Národního fondu ve stanoveném termínu.
[30] Podle §44 odst. 1 písm. b) téhož zákona, porušením rozpočtové kázně je neoprávněné použití nebo
zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních
finančních aktiv jejich příjemcem.
[31] Podle §44a odst. 3 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech, fyzická osoba nebo právnická
osoba jiná než stát, která porušila rozpočtovou kázeň, je povinna provést prostřednictvím místně příslušného
finančního úřadu odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu, jestliže porušila rozpočtovou kázeň
podle §44 odst. 1 písm. b) tím, že neoprávněně použila nebo zadržela peněžní prostředky podle §44 odst. 2
písm. h).
[32] Podle §44a odst. 4 písm. c) téhož zákona, odvod za porušení rozpočtové kázně činí v ostatních
případech částku, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň.
[33] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v Rozhodnutí MPO ze dne
7. 10. 2008, č. 122142-8612, o poskytnutí dotace na akci s názvem Energetický úsporný projekt
Lovochemie, a. s., byl termín realizace akce stanoven do 31. 12. 2009 a termín vypracování zprávy
o závěrečném hodnocení akce byl stanoven do 30. 3. 2011. Nedílnou součást rozhodnutí tvoří
Podmínky.
[34] Část B Podmínek vymezuje základní podmínky, jejichž porušení bude postihováno
odvodem za porušení rozpočtové kázně ve smyslu zákona o rozpočtových pravidlech.
Dle podmínky stanovené v části B, bodu 1, je příjemce dotace povinen realizovat akci (projekt) v souladu
s Rozhodnutím. Dle podmínky stanovené v části B, bodu 6, je dotace ve smyslu vyhlášky Ministerstva
financí č. 560/2006 Sb., čerpána formou úhrady dodavatelských faktur (pokyn k nastavení rozpočtového limitu)
nebo příkazem k převodu prostředků na účet příjemce dotace. Doklady, na jejichž základě bude příjemce čerpat
dotaci, musí být vystaveny, s výjimkou uvedenou v odst. 3 části B těchto podmínek, po datu 1. 1. 2008.
Poskytnuté státní prostředky musí být vyčerpány v daném rozpočtovém roce do 15. 12. 2008, ve smyslu zákona
o rozpočtových pravidlech.
[35] Část C Podmínek obsahuje ostatní podmínky, jejichž porušení bude postihováno
odvodem za porušení rozpočtové kázně ve smyslu zákona o rozpočtových pravidlech.
Dle podmínky stanovené v části C, bodu 4, je příjemce dotace povinen předložit nejpozději do 18 měsíců
od data dokončení realizace akce, není-li v rozhodnutí stanoveno jinak, závěrečné vyhodnocení akce, obsahující
popis realizovaných opatření, roční zhodnocení stanovených parametrů – tj. vyhodnocení provozu z hlediska výroby
nebo spotřeby energie s vyčíslením skutečně dosažených parametrů a srovnáním s předpoklady stanovenými
energetickým auditem a parametry z Rozhodnutí. Součástí závěrečného vyhodnocení akce je příslušný vyplněný
formulář dle vyhlášky Ministerstva financí č. 560/2006 Sb. (příloha č. 3 vyhlášky), operativní evidence, přehled
finančních prostředků z vlastních a jiných zdrojů včetně faktur a výpisů z účtů, přehled finančních prostředků
ze státní dotace včetně faktur a výpisů z účtu, soupis prací a dodávek. Následně MPO zahájí řízení
o definitivním přiznání dotace.
[36] Z výpisu účtu žalobce vyplývá, že dotaci ve výši 3.290.000 Kč obdržel od MPO na svůj
účet dne 4. 12. 2008. Dne 18. 1. 2011 žalobce doručil MPO Závěrečné vyhodnocení akce, včetně
zprávy pro závěrečné vyhodnocení akce na formuláři dle přílohy č. 3 vyhlášky č. 560/2006 Sb.
Dotace byla v plné výši použita na 1. etapu díla: dodávka a montáž na akci ”Energetický úsporný
projekt LOVOCHEMIE ”, která byla zhotovitelem – společností CESA, a. s., dokončena dne
12. 12. 2008. Téhož dne uvedený zhotovitel vystavil fakturu č. 44-8-0000398 na 5.511.768,20 Kč
s dnem splatnosti 10. 2. 2009, kterou žalobce zaplatil převodem z účtu dne 5. 2. 2009. Ve dnech
3. 11. 2009 – 6. 11. 2009 provedlo MPO, odbor kontroly a interního auditu u žalobce kontrolu
čerpání a užití finančních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu v rámci programu
EFEKT na podporu projektu v souvislosti s realizací státního programu na podporu úspory
energie a využití obnovitelných zdrojů energie na projekt s názvem „Energetický úsporný projekt
Lovochemie, a. s.“, přičemž v protokolu ze dne 6. 11. 2009, č. 78/2009 dospělo k závěru,
že provedenou kontrolou čerpání a užití finančních prostředků ze státního rozpočtu, které byly
poskytnuty žalobci na podporu projektu nebylo zjištěno porušení zákona o rozpočtových
pravidlech ani zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, když finanční prostředky z dotace
byly využity na realizaci projektu v souladu s podmínkami stanoveným poskytovatelem.
[37] Dne 28. 3. 2011 zahájil Finanční úřad v Ústí nad Labem u žalobce finanční kontrolu.
V protokolu ze dne 26. 5. 2011 o seznámení daňového subjektu (žalobce) s výsledkem
kontrolního zjištění tento správní orgán uvedl, že žalobce nedodržel podmínky stanovené v části
B bod 1 a bod 6 a části C bod 4 Podmínek, čímž se dopustil neoprávněného použití prostředků
poskytnutých ze státního rozpočtu ve smyslu §3 písm. e) zákona o rozp očtových pravidlech.
Tím dle §44 odst. 1 téhož zákona porušil ve dnech 15. 12. 2008 a 31. 12. 2010 rozpočtovou
kázeň. Následně byl vydán platební výměr ze dne 21. 6. 2011, č. j. 159713/11/214984506430
a rozhodnutí žalovaného.
[38] Ustanovení části B bodu 6 Podmínek stanoví dvě možnosti jak čerpat dotaci: 1) úhradou
dodavatelských faktur (pokynem k nastavení rozpočtového limitu), 2) příkazem k převodu
prostředků na účet příjemce dotace. Termín čerpání dotace byl stanoven do 15. 12. 2008.
[39] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že žalobce nevyčerpal poskytnuté státní prostředky
v daném rozpočtovém roce ve stanoveném termínu. Tento závěr stěžovatele považuje Nejvyšší
správní soud za správný, neboť bod 6, části B podmínek je třeba vykládat v souvislosti s bodem 7
téže části podmínek, dle kterého je příjemce dotace povinen nevyčerpané finanční prostředky v průběhu roku
převést na účet ČNB. Po termínu 15. 12. 2008 je příjemce dotace povinen v rámci finančního zúčtování
se státním rozpočtem odvést nevyčerpané prostředky na depozitní účet MPO u ČNB. Z bodu 6 ve spojení
s bodem 7 části B Podmínek tak vyplývá, že k vyčerpání dotace dochází až jejím převodem z účtu
žalobce. Aby tedy došlo k vyčerpání dotace ve stanoveném termínu, musel by žalobce převést
dotaci na účet zhotovitele do 15. 12. 2008. Žalobce však tak neučinil, neboť úhradu faktury
společnosti CESA, a. s. provedl až dne 5. 2. 2009. Správnost tohoto výkladu je ostatně patrná
již ze skutečnosti, že pokud by stačilo pro splnění Podmínky čerpání dotace stanovené v části B
bodu 6 převést dotaci z účtu jejího poskytovatele na účet žalobce, byla by dotace čerpána,
aniž by byla užita ke stanovenému účelu – úhrady části ceny za provedené dílo zhotoviteli.
Stěžovateli je tudíž třeba přisvědčit v tom, že žalobce nedodržel bod 6, části B podmínek což
s ohledem na skutečnost, že v Podmínkách je výslovně uvedeno, že jsou nedílnou součástí
Rozhodnutí, znamená, že žalobce nedodržel ani bod 1 této části Podmínek, dle které je příjemce
dotace povinen realizovat akci v souladu s Rozhodnutím.
[40] Část C bod 4 Podmínek mimo jiné stanoví, že příjemce dotace (žalobce) je povinen
předložit nejpozději do 18 měsíců od data dokončení realizace akce, není-li v Rozhodnutí
stanoveno jinak, závěrečné vyhodnocení akce. K ukončení práce na 1. etapě díla ”Energetický
úsporný projekt LOVOCHEMIE ”, na ní ž byla poskytnuta předmětná dotace, došlo dne 30. 6.
2009, jak vyplývá ze zápisu o závěrečném předání díla, na něž byla poskytnuta dotace. Lhůta 18
měsíců od dokončení realizace akce tak uplynula dne 31. 12. 2010. Naproti tomu v Rozhodnutí je
stanoven termín pro vypracování zprávy o závěrečném vyhodnocení akce do 30. 3. 2011.
Termíny stanovené v Podmínkách a Rozhodnutí se tedy od sebe liší, stejně jako to, co má být v
těchto termínech splněno – Rozhodnutí požaduje v pozdějším termínu vypracování zprávy o
závěrečném vyhodnocení akce, Podmínky požadují v dřívějším termínu její předložení. Je zřejmé,
že by tomu mělo být naopak a termín vypracování by měl předcházet termínu pro předložení
závěrečné zprávy. Kolizi termínů řeší přímo bod 4 části C podmínek, když z věty „není-li
v Rozhodnutí stanoveno jinak“ je zřejmé, že v případě odlišného termínu stanoveného
v Podmínkách a v Rozhodnutí je rozhodující termín v Rozhodnutí, tj. 30. 3. 2011. Tento termín
žalobce dodržel, neboť závěrečné vyhodnocení akce MPO doručil dne 18. 1. 2011. Žalobce tudíž
splnil termín stanovený v Rozhodnutí pro vypracování zprávy o závěrečném vyhodnocení akce,
avšak nesplnil termín pro předložení této zprávy stanovený v Podmínkách. Nejvyšší správní
soud však má s přihlédnutím k přednosti termínu stanoveného v Rozhodnutí, který žalobce
dodržel, a s ohledem na výše popsanou nelogičnost a z toho plynoucí nejasnost v termínech
stanovených v Rozhodnutí a Podmínkách za to, že závěr správních orgánů, že žalobce porušil
část C bod 4 Podmínek, je nesprávný. Uvedená nelogičnost stanovených termínů totiž nemůže
být přičítána k tíži žalobce. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1
Afs 77/2010-81, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že rozhoduje-li finanční orgán o porušení
rozpočtové kázně žalobcem (fyzickou nebo právnickou osobou jinou než stát) podle §44 odst. 1 písm. b) zákona
č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ke kterému mělo dojít neoprávněným použitím nebo zadržením
peněžních prostředků poskytnutých žalobci úřadem práce na základě dohody o zřízení společensky účelného
pracovního místa, pak je povinností finančního orgánu zvažovat také to, zda jsou ujednání obsažená v dohodě o
poskytnutí příspěvku dostatečně jasná a srozumitelná a zda nedošlo k porušení těchto ujednání v důsledku
neposkytnutí patřičné součinnosti ze strany úřadu práce. Nelze připustit postihování žalobce za nedodržení určité
zákonné povinnosti, které bylo zapříčiněno orgány veřejné moci (ať již jejich aktivní činností, nebo naopak
nečinností).
[41] Žalobce tedy porušil Podmínky v části B, bodě 1 a 6. Nejvyšší správní soud se proto dále
zabýval tím, zda toto porušení představuje neoprávněné použití či zadržení finančních prostředků
poskytnutých ze státního rozpočtu ve smyslu §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových
pravidlech. Při posouzení této otázky vycházel Nejvyšší správní soud z ustálené judikatury
zdejšího soudu, od které neshledal důvodu se odchýlit.
[42] Již v rozsudku ze dne 12. 8. 2004, č. j. 2 Afs 11/2004 – 73, Nejvyšší správní soud vyložil
pojem neoprávněného použití prostředků státního rozpočtu tak, že je jím třeba „rozumět vynaložení
(tedy spotřebování) prostředků na určitý účel. Sankční odvod je třeba spojovat nikoliv s jakýmkoliv porušením
rozpočtových pravidel, ale jen s použitím prostředků na jiný účel, v důsledku čehož prostředky státního rozpočtu
nejsou v dané době užity k účelu, ke kterému byly určeny. Sankce je tedy třeba spojovat jen s odnětím rozpočtových
prostředků stanovenému účelu. Je tak nerozhodné, že zákon nerozlišuje přechodné a trvalé neoprávněné použití
rozpočtových prostředků, rozhodný je důsledek nakládání s prostředky, tedy zda jsou tímto nakládáním
spotřebovány k jinému účelu a tím vyloučeno jejich vynaložení k účelu závazně určenému.“
[43] V rozsudku ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 113/2007 - 63, Nejvyšší správní soud uvedl,
že neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu a jiných peněžních prostředků státu se rozumí
jejich neoprávněný výdej, tzn. jejich vynaložení, jež je v rozporu nejen s účelem, na který byly peněžní prostředky
poskytnuty, nýbrž i s dalšími podmínkami stanovenými právním předpisem, smlouvou, případně rozhodnutím
nebo dohodou o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci, za kterých byly tyto prostředky příjemci
poskytnuty [§3 písm. e) ve vazbě na §44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel].
[44] Obdobně Nejvyšší správní soud judikoval i v rozsudku ze dne 16. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 202/2007 - 68, že při hodnocení neurčitého pojmu „neoprávněné použití nebo zadržení peněžních
prostředků“ [§44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel] je nutné, krom jiného, vycházet i z účelu poskytnutých
veřejných prostředků a jeho naplnění. Z tohoto vyplývá, že nikoliv každé porušení příslušné povinnosti je zároveň
neoprávněné použití prostředků a jako takové musí být vráceno zpět do veřejného rozpočtu.
[45] Z uvedené judikatury vycházel Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, č. j.
5 Afs 8/2012-42, v níž se zabýval porušením rozpočtové kázně spočívající v tom, že příjemkyně
dotace (stěžovatelka) nedodržela závazné podmínky v dohodách, na jejichž základě byly
poskytnuty dotace na zabezpečení odborné praxe absolventa a zřízení společensky účelných míst
pro uchazeče o zaměstnání evidované úřadem práce, za c ož jí bylo uloženo odvést do státního
rozpočtu odvod za porušení rozpočtové kázně. Nejvyšší správní soud v této věci vyslovil, že
zásadní moment pro určení neoprávněného použití peněžních prostředků v případech tohoto
druhu dotací představuje jejich výdej v rozporu s účelem jejich poskytnutí. Zohlednil,
že respektování účelu poskytnuté dotace nebylo zpochybněno a konstatoval, že smyslem právní
úpravy v dané oblasti je řádné využití finančních prostředků státního rozpočtu výhradně
na zamýšlený účel. Pátý senát zdejšího soudu ve věci sp. zn. 5 Afs 8/2012 uzavřel, že „pokud
tedy správní orgány a krajský soud dovodily porušení povinnosti stěžovatelky z nepředložení dokladu
o neexistujících nevyřízených závazcích vůči příslušné okresní správě sociálního zabezpečení, pak lze stěžovatelce
přisvědčit v tom, že výkon veřejné moci v tomto případě přesáhl hranice, ve kterých lze takovou moc aplikovat
zdrženlivě a proporcionálně. Tím spíše tato výhrada platí za situace, kdy je právní výklad, jak byl proveden
správními orgány i krajským soudem, nesprávný. Krajský soud sice správně zdůrazňuje, že se jednalo o případ
užití finančních prostředků státního rozpočtu, tudíž je namístě vyžadovat ukázněné chování příjemce dotací
ve všech sjednaných aspektech, nicméně je třeba poukázat také na to, že nebylo zpochybněno dodržení účelu dotace
stěžovatelkou, tedy zachování obecně prospěšného zájmu, k jehož naplnění poskytnutí dotace sloužilo. K ústavním
limitům výkonu veřejné moci se opakovaně vyjádřil především Ústavní soud, na jehož judikaturu lze odkázat,
viz třeba nález sp. zn. IV. ÚS 650/05: „….nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány
činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje; z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní
dle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví,
jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod šetřit podstatu a smysl
základních práv a svobod - tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius)“ (shodně viz nálezy
sp. zn. IV. ÚS 666/02, III. ÚS 667/02 či I. ÚS 621/02). V daném případě interpretovaly orgány veřejné
moci zákon způsobem, který byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nešetřily totiž
podstatu a smysl základního práva stěžovatelky na vlastnictví a přijatou interpretací se ocitly mimo zákonný
předpoklad stanovení povinnosti odvodu do státního rozpočtu. Takové rozšíření povinnosti zasahuje
do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
[46] V rozsudku ze dne 25. 6. 2008, č. j. 9 Afs 1/2008 – 45, Nejvyšší správní soud uvedl,
že „Sankční odvod je třeba vždy spojovat jen s neoprávněným nakládáním s finančními prostředky státu a jeho
uložení nemůže být postaveno na ryze formalistickém přístupu, bez ohledu na skutečný stav věci. Klíčovou
pro posouzení věci je tak skutečnost, zda daňový subjekt poskytnuté prostředky použil na úhradu nákladů přímo
souvisejících s financováním podporovaného projektu.“
[47] Pro úplnost lze poukázat rovněž na judikaturu krajských soudů, kdy Krajský soud v Brně
v rozsudku ze dne 15. 5. 2014, č. j. 62 Af 106/2012 - 134, konstatoval, že z právní úpravy odvodu
za porušení rozpočtové kázně vyplývá, že se jedná o odvod za porušení právní povinnosti; proto musí stanovení
odvodu v konkrétní výši jako následek porušení právní povinnosti splňovat základní zásadu proporcionality
zásahu veřejné moci do subjektivních veřejných práv. Tomuto požadavku odpovídá dikce §44a odst. 4 písm. c)
zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů. Správné stanovení
odvodu proto musí obsahovat posouzení rozsahu porušení rozpočtové kázně. Tentýž soud pak v rozsudku
ze dne 29. 5. 2014, čj. 62 Af 22/2013 – 66, vyslovil, že odvod za porušení rozpočtové kázně podle zákona
o rozpočtových pravidlech musí být stanoven při respektování zásady proporcionality, a to bez ohledu na to,
zda poskytovatel dotace už v rozhodnutí o poskytnutí dotace stanovil, jaké porušení má být postiženo jako méně
závažné; rozhodnutí o stanovení odvodu tedy vždy musí obsahovat přezkoumatelné posouzení závažnosti,
důsledků a okolností porušení.
[48] Nejvyšší správní si je vědom skutečnosti, na kterou ostatně poukázal stěžovatel v kasační
stížnosti, že na dotaci není právní nárok a její poskytnutí ze státního rozpočtu je podmíněno
splněním přísných podmínek, jež zavazují jejího příjemce. Stěžovatel má pravdu rovněž v tom,
že došlo k porušení části B bodu 1 a 6 Podmínek. Nejvyšší správní soud v žádném případě
nemíní popsané pochybení žalobce bagatelizovat. Jak však vyplývá z výše uvedené konstantní
judikatury správních soudů, jakékoli porušení příslušné povinnosti ještě bez dalšího nepředstavuje
neoprávněné použití či zadržení prostředků dotace, které musí být vráceno zpět do veřejného
rozpočtu. Sankční odvod je třeba vždy spojovat jen s neoprávněným nakládáním s finančními
prostředky státu a jeho uložení nemůže být postaveno na formalistickém přístupu, bez ohledu
na skutečný stav věci. Rozhodující kritérium pro posouzení, zda se jedná o neoprávněné použití
či zadržení dotace totiž je, zda došlo k jejímu poskytnutí v rozporu s jejím účelem. V posuzované
věci byla dotace žalobcem zcela nepochybně vyčerpána na stanovený účel – úhrada části nákladů
souvisejících s financováním podporovaného projektu ”Energetický úsporný projekt
LOVOCHEMIE”. Tuto skutečnost stěžovatel nijak nezpochybnil a sám v odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že s žalobcem lze souhlasit v tom, že poskytnuté finanční prostředky použil
na úhradu nákladů přímo souvisejících s financováním podporovaného projektu. Rovněž
je nesporné, že byl projekt realizován v dohodnutém časovém období. Pochybení spočívající
v opožděné úhradě faktury dodavatele pak bylo v podstatě administrativního charakteru
a neohrozilo a ani nemohlo ohrozit veřejný zájem na účelném využívání prostředků ze státního
rozpočtu. Smysl právní úpravy poskytování dotací z veřejných rozpočtů, kterým je jejich řádné
využití výhradně na zamýšlený účel v souladu s obecně prospěšným zájmem tak byl naplněn.
S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil se závěrem krajského soudu,
že porušení Podmínek ze strany stěžovatele nelze považovat za natolik závažné,
aby představovalo neoprávněné použití či zadržení peněžních prostředků podle §44 odst. 1 písm.
b) zákona o rozpočtových pravidlech a správní orgány toto ustanovení vyložily příliš extenzivně.
[49] K poukazu stěžovatele na skutečnost, že žalobce naplnil skutkovou podstatu zadržení
peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu uvedenou v §3 písm. f) zákona
o rozpočtových pravidlech, neboť nevyčerpal poskytnuté státní prostředky v daném
rozpočtovém roce ve stanoveném termínu, Nejvyšší správní soud uvádí, že i toto ustanovení
je správními orgány vykládáno příliš striktně a formalisticky. Podle Nejvyššího správního soudu
totiž nelze cca dvouměsíční zdržení při převodu poskytnuté dotace z účtu žalobce na účet
zhotovitele oproti stanoveným Podmínkám považovat za zadržení dotace ve smyslu shora
uvedeného ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech, neboť žalobce v konečném důsledku
poskytnutou dotaci nezadržel, jelikož si ji neponechal a řádně ji spolu s vlastními finančními
prostředky použil na stanovený účel, přičemž tak učinil dne 5. 2. 2009, tj. více jak dva roky před
zahájením kontroly prováděné finančním úřadem.
[50] S přihlédnutím k výše uvedenému je zřejmé, že nelze přisvědčit námitce stěžovatele,
v níž namítal nezákonnost závěru krajského soudu o povinnosti posuzovat dodržení účelu
dotace.
[51] Jazykový výklad vedl stěžovatele k závěru, že porušení Podmínek představuje
neoprávněné použití peněžních prostředků státního rozpočtu podle §3 písm. e) zákona
o rozpočtových pravidlech a došlo tedy k porušení rozpočtové kázně ve smyslu §44 odst. 1 písm.
b) téhož zákona, což má za následek nutnost postupovat podle 44a odst. 4 písm. c) uvedeného
zákona. Gramatický (jazykový) výklad však představuje pouhé prvotní přiblížení se k aplikované
právní normě. Argumentace stěžovatele slepě následuje znění zákona, což však nemá
v moderním právním státě opodstatnění. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne
16. 7. 2009, č. j. 1 As 31/2009 - 13, „Pokud vezmeme v úvahu jednu ze základních charakteristik právní
normy (tenzi mezi její obecností a širokou variabilitou společenských vztahů, na než dopadá) a nadprodukci
právních předpisů posledních let, jakož i jejich vzájemné překrývání, mohlo by trvání na doslovném znění zákona
bez možnosti užití dalších výkladových metod (vedle metody jazykové) vést v konkrétních případech k absurdním
důsledkům. V této souvislosti je k připomenutí výrok Gustava Radbrucha o nutnosti poznávání účelu v právu:
„Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní
nezbytnost systémově-nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat
jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno. Interpret může zákonu
rozumět lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší než jeho autor – on právě musí
být moudřejší jako jeho autor.“ (Radbruch, G. Rechtsphilosophie. Studienausgabe. 2. Aufl., Hrsg. R. Dreier, S.
Paulson, Heidelberg 2003, s. 107; citováno dle Holländer, P. Filosofie práva. Vydavatelství a nakladatelství
Aleš Čeněk, Plzeň 2006, s. 85). Touto citací Nejvyšší správní soud v žádném případě nechce relativizovat
roli zákonodárce: jeho vůle je při vytváření právního pravidla určující. Pouze tím zdůrazňuje fakt, že ideální
zákonodárce, který by upravil jasně, srozumitelně a bezrozporně veškeré právem regulované vztahy, je fikcí.
V každodenní realitě jsou soudy (vedeny imperativem zákazu odepření spravedlnosti) nuceny vykládat právní
normy vyznačující se vágností a neúplností a hledat rozumná řešení tam, kde právní normy mlčí nebo jsou v ostrém
konfliktu. Z těchto hledisek je zřejmé, že jazykový výklad právní normy „[j]e pouze východiskem pro objasnění
a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad,
výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně,
nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ (viz poprvé
nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, publ. pod č. 30/1998 Sb.,
též http://nalus.usoud.cz). Výklad právní normy by tedy měl být průnikem a vyvážením jednotlivých výkladových
metod – vedle metody jazykové též metody systematické, historické, teleologické, logické, srovnání v právu
aj. (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 8. 2003, č. j. 5 A 116/2001 - 46, publikovaný pod č. 20/2003 Sb.
NSS; rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2004, č. j. 7 A 72/2001 - 53, publikovaný pod č. 576/2005 Sb. NSS
a dále též rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54, publikovaný
pod č. 792/2006 Sb. NSS).“
[52] Nejvyšší správní soud na tomto místě považuje za vhodné znovu zdůraznit, že smyslem
právní úpravy poskytování dotací z veřejných rozpočtů je jejich řádné využití výhradně
na zamýšlený účel v souladu s obecně prospěšným zájmem. Při výkladu jednotlivých konkrétních
ustanovení pak je třeba mít tento smysl neustále na paměti a přihlížet k němu. Poměřování
rozsahu a míry závažnosti porušení stanovených podmínek smyslem a účelem dotace nejde
nad rámec zákona o rozpočtových pravidlech, ani se nejedná o odchýlení od zákonem
předepsaných pravidel, jak namítá stěžovatel v kasační stížnosti ale je nezbytně nutné
pro ústavněkonformní, rozumnou a proporciální aplikaci tohoto zákona. Takovéto posuzování
závažnosti porušení stanovených podmínek poskytnutí dotace proto v žádném případě nenastolí
nežádoucí stav právní nejistoty, jak argumentuje stěžovatel v kasační stížnosti, ale posílí obecnou
důvěru občanů v právo. Takovému závěru nasvědčuje i judikatura Soudního dvora Evropské unie
k výkladu nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně
finančních zájmů Evropských společenství, jakož i nařízení Rady (EHS) č. 4253/88 ze dne
19. prosince 1988, kterým se stanoví prováděcí ustanovení k nařízení č. 2052/88 týkající
se koordinace mezi činnostmi jednotlivých strukturálních fondů navzájem a mezi těmito
činnostmi a operacemi Evropské investiční banky a jinými stávajícími finančními nástroji
(Nejvyšší správní soud konstatuje, že na řešený případ se tyto předpisy nevztahují a že judikaturu
Soudního dvora zde cituje pouze pro srovnání). V rozsudku Soudního dvora z 21. 12. 2011
ve věci C-465/10, Ministre de l’Intérieur, de l’Outre-mer, des Collectivités territoriales et de l’Immigration
proti Chambre de commerce et d’industrie de l’Indre, se uvádí právě v souvislosti se zpětným vymáháním
dotací poskytnutých ze strukturálních fondů na základě zjištění, že byly porušeny podmínky
poskytnutí dotace, že „ konstatování menší nesrovnalosti nevede na základě zásady proporcionality k tomu,
aby byly vyplacené prostředky zčásti vymáhány zpět“.
[53] V posuzované věci tak je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že nelze než dospět k závěru,
že po materiální stránce k neoprávněnému použití nebo zadržení peněžních prostředků nedošlo,
neboť žalobce si poskytnutou dotaci neponechal a použil ji v souladu s jejím účelem na zaplacení
části nákladů souvisejících s předmětným projektem. Stěžovatel tuto skutečnost dostatečně
nezohlednil, ač si jí byl vědom. Ostatně sám poskytovatel dotace (MPO) v již zmíněném
protokolu ze dne 6. 11. 2009, č. 78/2009 dospěl k závěru, že provedenou kontrolou čerpání
a užití finančních prostředků ze státního rozpočtu, které byly poskytnuty žalobci na podporu
projektu, nebylo zjištěno porušení zákona o rozpočtových pravidlech ani zákona č. 137/2006 Sb.,
o veřejných zakázkách, když finanční prostředky z dotace byly využity na realizaci projektu
v souladu s podmínkami stanovenými poskytovatelem. Nejvyšší správní soud tak má s ohledem
na výše uvedené za to, že v posuzované věci nebyl dán důvod k vyměření odvodu za porušení
rozpočtové kázně podle §44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech, neboť žalobce,
přestože porušil předmětná ustanovení podmínek, se nedopustil porušení rozpočtové kázně
ve smyslu §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech.
[54] Důvodnou neshledal Nejvyšší správní soud ani námitku stěžovatele, že se krajský soud
opomněl podrobněji vypořádat s §3 zákona o rozpočtových pravidlech a v rozporu s tímto
ustanovením interpretoval pojem „neoprávněné použití prostředků poskytnutých ze státního
rozpočtu“, pouze jako samotné použití poskytnutých prostředků. Krajský soud byl totiž při svém
rozhodování vázán žalobními námitkami (§75 odst. 2 s. ř. s.) a žalobce ohledně naposledy
uvedeného ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech v žalobě ničeho nenamítal. Krajský
soud vystihl podstatu věci, poukázal na relevantní a přiléhavou judikaturu a poté dospěl
ke správnému závěru, který řádně odůvodnil.
[55] Závěru stěžovatele, že za oprávněně čerpané prostředky nelze považovat ty, které splňují
byť jedinou skutkovou podstatu vyjádřenou v §3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech,
lze obecně přisvědčit. V posuzované věci však, jak již bylo uvedeno výše, nebylo možné
konkrétní porušení Podmínek klasifikovat jako neoprávněné použití peněžních prostředků
státního rozpočtu. I při výkladu a aplikaci §3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech je totiž
třeba zohlednit zásadu proporcionality, jak je podrobně vysvětleno výše.
[56] Argumentaci stěžovatele, podle níž pokud nebyly splněny všechny podmínky stanovené
poskytovatelem dotace, není možné v rámci vyhodnocení předmětné akce klasifikovat čerpané
peněžní prostředky jako oprávněně použité, což má za důsledek porušení rozpočtové kázně
podle §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech, aniž by současně bylo
nutné posuzovat, zda došlo k jejich faktickému zneužití, Nejvyšší správní nepřisvědčil, neboť
jak již bylo zdůvodněno výše, jakékoli porušení příslušné povinnosti související s poskytnutím
dotace ještě bez dalšího nepředstavuje neoprávněné použití prostředků dotace, které musí
být vráceno zpět do veřejného rozpočtu, přičemž při hodnocen tohoto porušení je třeba vždy
přihlížet ke účelu dotace a smyslu právní úpravy poskytování dotací z veřejných rozpočtů.
[57] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvedl, že krajský soud nepřímo vyslovil,
že při posuzování otázky porušení rozpočtové kázně je nutné brát v potaz pouze fakt,
zda byly poskytnuté finanční prostředky použity v souladu s účelem dotace, resp. nedošlo
k jejich faktickému zneužití. V takovém případě by však podle stěžovatele nebylo možné uložit
odvod za porušení rozpočtové kázně, i když příjemce peněžních prostředků prokazatelně nesplnil
závazné podmínky, které stanovil poskytovatel dotace a jakékoli další podmínky stanovené
poskytovatelem dotace, by pak postrádaly smysl. K těmto tvrzením stěžovatele Nejvyšší správní
soud uvádí, že krajský soud své závěry vyslovil nikoli obecně ale pouze v této konkrétní věci.
Stejně činí i zdejší soud, přičemž konstatuje, že to, které podmínky poskytnutí dotace byly
porušeny a zda to představuje neoprávněné použití peněžních prostředků ze státního rozpočtu,
je třeba posuzovat vždy individuálně, případ od případu, s přihlédnutím ke všem konkrétním
okolnostem a zvláštnostem jednotlivého případu, nikoli paušálně a formalisticky, jak se toho
domáhá stěžovatel. Stěžovatel však různou míru důležitosti jednotlivých podmínek poskytnutí
dotace z hlediska jejího účelu, předmětu a smyslu zcela opomíjí. Nejvyšší správní soud má přitom
za to, že není praktické, udržitelné a ostatně to není ani v zájmu poskytovatele dotace,
aby její příjemce byl pro jakékoli porušení stanovených podmínek povinen k sankčnímu odvodu
poskytnuté dotace.
[58] Argumentace stěžovatele tím, že je ve výlučné pravomoci poskytovatele dotace,
aby již v rozhodnutí o poskytnutí dotace stanovil v souladu s §14 zákona o rozpočtových
pravidlech, jaké povinnosti považuje za zásadní, u nichž pak je porušení stiženo odvodem
ve skutečné výši porušení rozpočtové kázně, tedy ve výši prostředků dotčených daným
porušením povinnosti nebo ty, které nepovažuje za natolik zásadní, tudíž jejich případné porušení
bude sankcionováno nižším odvodem (§14 odst. 7 téhož zákona) výše uvedené závěry nijak
nevyvrací, neboť možnosti stanovení jednotlivých podmínek dané poskytovateli ustanoveními
dotace zákona o rozpočtových pravidel nijak nepopírají nutnost posuzovat porušení Podmínek
v posuzované věci shora uvedeným způsobem (zejména zohlednit, zda byla dotace čerpána
na stanovený účel a byl naplněn její smysl), který je v souladu s ustálenou judikaturou správních
soudů. Tento závěr platí také v případě poukazu stěžovatele na ustanovení §14 odst. 4 písm. k)
zákona o rozpočtových pravidlech ve znění účinném od 1. 8. 2012 (do 31. 7. 2012 se jednalo
o ustanovení §14 odst. 3 písm. k), dle kterého, vyhoví-li poskytovatel žádosti o poskytnutí dotace nebo
návratné finanční výpomoci, vydá písemné rozhodnutí, které obsahuje ostatní povinnosti, které příjemce
v souvislosti s poskytnutím dotace nebo návratné finanční výpomoci plní a jejichž nedodržení není
neoprávněným použitím podle §3 písm. e) a §14 odst. 6 téhož zákona ve znění účinném od 1. 8. 2012
(do 31. 7. 2012 se jednalo o ustanovení §14 odst. 5) dle kterého, poskytovatel může v rozhodnutí
o dotaci, jejíž součástí nejsou peněžní prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu kryté z rozpočtu Evropské unie
[§44 odst. 2 písm. b) a d)] ani peněžní prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu na předfinancování výdajů,
které mají být kryty prostředky z rozpočtu Evropské unie [§44 odst. 2 písm. f) nebo h)] (dále jen "dotace
neobsahující prostředky od Evropské unie"), vyčlenit z podmínek, které v něm příjemci ukládá podle odstavce 4
písm. g), podmínky méně závažné nebo uvést, která nesplnění podmínek uložených podle odstavce 4 písm. g)
jsou méně závažná, například nepodstatné nedodržení některých lhůt.
[59] K námitce stěžovatele, že původní žalovaný ani správce daně nemohli nahrazovat
roli poskytovatele dotace a posuzovat rozsah a míru závažnosti jednotlivých porušení rozpočtové
kázně, přičemž v opačném případě by zasahovali do zákonné gesce poskytovatele dotace
a postupovali by zcela očividně mimo jím vymezený zákonný rámec, Nejvyšší správní soud uvádí,
že také touto námitkou stěžovatel patrně mínit upozornit na skutečnost, že je plně
na poskytovateli dotace, které podmínky stanoví jako zásadní a které nikoli, neboť obecně
platí, že výše odvodu za porušení rozpočtové kázně závisí na tom, jaká podmínka byla porušena
[§44a odst. 4 písm. a) až c) zákona o rozpočtových pravidlech]. Nejvyšší správní soud proto
v prvé řadě poukazuje na argumentaci uvedenou v předchozím odstavci a znovu zdůrazňuje,
že při posouzení povahy porušení jakékoliv podmínky stanovené poskytovatelem dotace je třeba
zohlednit princip proporcionality, neboť i porušení podmínky stanovené poskytovatelem dotace
jako závažné nemusí ještě samo o sobě znamenat to, že při čerpání dotace došlo k porušení
rozpočtové kázně. Zásada proporcionality tak má své místo jak v řízení o poskytnutí dotace
tak i v řízení o kontrole zaměřené na čerpání dotace. K poukazu stěžovatele na kogentnost
ustanovení §44a odst. 4 písm. c) Nejvyšší správní soud uvádí, že toto ustanovení je vskutku
kogentní, k jeho aplikaci však dojde pouze v případě porušení rozpočtové kázně, k čemuž však
v posuzované věci nedošlo.
[60] Závěr stěžovatele, že o výši sankce v daném případě rozhodoval poskytovatel dotace,
nikoli původně žalovaný, resp. správce daně, kteří pouze deklarují výši odvodu za porušení
rozpočtové kázně, není podle Nejvyššího správního soudu správný, neboť o sankčním vrácení
dotace v posuzované věci rozhodoval finanční úřad a posléze předchůdce žalovaného
konstitutivním rozhodnutím. Toto rozhodnutí nevydal poskytovatel dotace – MPO, který
jak již bylo uvedeno výše, naopak dospěl k závěru, že nebylo zjištěno porušení zákona
o rozpočtových pravidlech ani zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[61] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek
krajského soudu netrpí vadami uvedenými v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. věty druhé jako nedůvodnou zamítl.
[62] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nenáleží (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobce, jenž naopak
byl ve věci úspěšný, uplatnil právo o náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobce
byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen zástupcem JUDr. Pavlem Dejlem, advokátem, z tohoto
důvodu Nejvyšší správní soud stanovil výši nákladů řízení spočívající v odměně za právní
zastoupení a náhradě hotových výdajů, jež žalobci přiznal, podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (§1 odst. 2 citované vyhlášky). Ze soudního
spisu je zřejmé, že zástupce žalobce v řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní služby
ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu - vyjádření ke kasační stížnosti. Sazba
mimosmluvní odměny ve smyslu §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 advokátního tarifu činí
3.100 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupci též náleží paušální náhrada hotových výdajů
za jeden úkon ve výši 300 Kč. Nejvyšší správní soud pak částku zvýšil o 21 %, neboť zástupce
žalobce již v řízení před krajským soudem doložil, že je plátcem DPH. Celková výše nákladů,
jež je stěžovatel povinen zaplatit žalobci tedy činí 4.114 Kč. Stěžovatel je podle §149 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
zástupce žalobce. K plnění Nejvyšší správní soud určil přiměřenou lhůtu 30 dnů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu