ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.22.2017:57
sp. zn. 2 As 22/2017 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní
věci žalobce: M. L., zastoupený JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18,
Ostrava – Slezská Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se
sídlem 28. října 117, Ostrava, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Ředitelství silnic a
dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupený JUDr. Markem Křížem, Ph.D.,
advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 91/28, Karviná – Fryštát, 2) Česká telekomunikační
infrastruktura a. s., se sídlem Olšanská 2681/16, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 5. 2016, č. j. MSK 27962/2016, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 5. 2016,
č. j. MSK 70878/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 15. 12. 2016, č. j. 22 A 67/2016 – 47,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2016, č. j. 22 A 67/2016 – 47,
se zrušuje v rozsahu jeho výroků II., III. a IV.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 23. 5. 2016,
č. j. MSK 27962/2016, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 5. 2016,
č. j. MSK 70878/2016, se zrušuje a věc se vrací tomuto správnímu
orgánu k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 9114 Kč, a to k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Mikety,
advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před krajským
soudem částku 11 228 Kč, a to k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Mikety, advokáta,
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V. Osoba zúčastněná na řízení 1) ani osoba zúčastněná na řízení
2) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
VI. Osoba zúčastněná na řízení 1) ani osoba zúčastněná na řízení
2) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem.
Odůvodnění:
Magistrátu města Frýdku-Místku (dále jen „vyvlastňovací úřad“) byla dne 24. 1. 2013
doručena žádost osoby zúčastněné na řízení 1) (dále jen „vyvlastnitel“) o zahájení
vyvlastňovacího řízení ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení
vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), v rozhodném znění
(dále jen „zákon o vyvlastnění“). Žádost se týkala pozemků p. č. X a X, všechny v k. ú. X (dále
jen „vyvlastňované nemovitosti“) včetně všech součástí a příslušenství (všechny pozemkové
parcely a stavby dále uváděné náleží do k. ú. X, není-li stanoveno jinak). Dosavadním vlastníkem
vyvlastňovaných nemovitostí byl žalobce. Nezbytnost rozsahu vyvlastnění dovozoval vyvlastnitel
z rozhodnutí Městského úřadu v Třinci ze dne 20. 10. 2011 (později nesprávně uváděno datum
1. 11. 2011, pozn. NSS), č. j. MěÚT/5752/2009/SŘaÚP/Si, ve znění změny provedené
rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 4. 2012, sp. zn. ÚPS/5177/2012/Kol 328.1 A5, o umístění
stavby „Silnice I/68 Třanovice–Nebory“ (dále jen „územní rozhodnutí“).
Rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu ze dne 11. 8. 2014, č. j. MMFM 99272/2014 (dále
jen „první rozhodnutí o vyvlastnění“) bylo mj. žalobci odňato vlastnické právo nejen
k vyvlastňovaným nemovitostem, ale s ohledem na žalobcovu žádost ve smyslu §4 odst. 3
zákona o vyvlastnění rovněž ke stavbě rodinného domu č. p. X na pozemku p. č. X, včetně
příslušenství. Vyvlastňovací úřad k vyhovění žalobcově žádosti o rozšíření vyvlastnění na rodinný
dům uvedl své ztotožnění s argumentem, že za nepřiměřené obtíže ve smyslu §4 odst. 3 zákona
o vyvlastnění, pro které nebude moci rodinný dům nadále žalobce užívat, lze považovat „emise,
imise, hluk, prach, pohodu bydlení“ a že „vzhledem ke vzdálenosti 27,94m nejbližšího rohu rodinného domu
od silnice se dají všechny tyto obtíže předpokládat.“ Rovněž konstatoval, že „pozemek p. č. X, na kterém stojí
rodinný dům, je předmětem samotného územního rozhodnutí a stavba rodinného domu byla od počátku určena
k demolici.“
První rozhodnutí o vyvlastnění bylo napadeno odvoláními žalobce i vyvlastnitele.
O těchto odvoláních rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 12. 2014, č. j. MSK 130677/2014,
tak, že napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc vyvlastňovacímu úřadu k novému projednání.
Žalovaný se neztotožnil se způsobem, jakým byla vyhodnocena žádost žalobce o rozšíření
vyvlastnění i na rodinný dům. Z ustanovení §4 odst. 3 zákona o vyvlastnění dovodil,
že „nepřiměřené obtíže“ při užívání pozemku či stavby musí vyplývat ze stanoveného vyvlastnění
pozemku. V daném případě však žalobce namítal obtíže, které by mohly v budoucnu plynout
z blízkosti rychlostní komunikace, dále též z vlivů, které bude tato komunikace na rodinný
dům a pozemek mít a konečně i ze skutečnosti, že předmětný rodinný dům byl určen k demolici.
Dle žalovaného tak znemožnění užívání rodinného domu ve smyslu výše odkazovaného
ustanovení zákona o vyvlastnění není zapříčiněno samotným vyvlastněním pozemků, a tudíž
nebyl splněn zákonný důvod pro vyhovění žádosti žalobce o rozšíření vyvlastnění.
Novým rozhodnutím ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. MMFM_S 1575/2013/OÚRaSŘ/Pař,
č. j. MMFM 487/2016 (dále jen „druhé rozhodnutí o vyvlastnění“ nebo „prvostupňové
rozhodnutí“), rozhodl vyvlastňovací úřad mj. o odnětí vlastnického práva žalobce
k vyvlastňovaným nemovitostem. V odůvodnění k příslušnému výroku o odnětí vlastnického
práva (bod 1. výroku) uvedl, že nevyhověl žádosti žalobce o rozšíření vyvlastnění na rodinný
dům a pozemek, na kterém se dům nachází, včetně jeho součástí (samotnou žádost o rozšíření
vyvlastnění žalobce při novém projednání věci rozšířil s poukazem na reinstituci zásady superficies
solo cedit zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, též o stavby garáže a hospodářské budovy
na pozemku p. č. X, pozn. NSS), a to z důvodu vázanosti právním názorem plynoucím
z předchozího zrušovacího rozhodnutí žalovaného.
Proti druhému rozhodnutí o vyvlastnění brojili žalobce i vyvlastnitel odvoláními, o nichž
žalovaný rozhodl v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „rozhodnutí žalovaného“)
tak, že prvostupňové rozhodnutí změnil. Změna spočívala v doplnění výrokové části rozhodnutí
o bod 7. ve znění: „7. Žádost vyvlastňovaného (žalobce, pozn. NSS) o rozšíření vyvlastnění na další jeho
nemovitosti, tj. rodinný dům č. p. X na pozemku parc. č. X spolu s přilehlými budovami, a to trojmístnou garáží
na parc. č. X a zemědělskou budovou (bývalá stodola) na pozemku parc. č. X, která byla podána při ústním
jednání dne 18. 9. 2013, se ve vazbě na §4 odst. 3 zákona o vyvlastnění zamítá.“ V odůvodnění svého
rozhodnutí žalovaný zejména uvedl, že absence výroku pojednávajícího o žádosti o rozšíření
vyvlastnění je procesní vadou, v čemž odkázal na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 29. 8. 2013, č. j. 10 A 47/2013 – 51, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) ze dne 24. 3. 2014, č. j. 22 A 163/2014 – 79. Jelikož se však
vyvlastňovací úřad v odůvodnění druhého rozhodnutí o vyvlastnění s danou žádostí žalobce
vypořádal, je popsaný nedostatek výroku vadou toliko formální, a lze ji tudíž odstranit změnou
rozhodnutí. Žalovaný na základě §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném
znění (dále jen „správní řád“), nepřihlédl k odvolacím námitkám žalobce ohledně nesplnění
podmínek vyvlastnění dle §3 odst. 1 věty druhé a §5 odst. 1 zákona o vyvlastnění, neboť shledal,
že nebyly uplatněny v řízení před vyvlastňovacím úřadem. I přesto žalovaný konstatoval, že tyto
podmínky vyvlastnění naplněny byly, neboť žalobce ve svém písemném vyjádření ze dne
24. 10. 2012 k vyvlastnitelovu návrhu kupní smlouvy na vyvlastňované nemovitosti uplatnil svůj
nesouhlas s prodejem nemovitostí, aniž by v tomto vyjádření uvedené důvody nesouhlasu bylo
možno považovat za alternativní návrh na převod vlastnického práva k vyvlastňovaným
nemovitostem. K odvolací námitce stran porušení §4 odst. 3 zákona o vyvlastnění žalovaný
uvedl, že rozšíření vyvlastnění není nutné pro realizaci předmětné veřejně prospěšné stavby,
pročež s ohledem na ustanovení §4 odst. 1 zákona nemůže vyvlastnitel navrhované nemovitosti
vykoupit ani vyvlastnit. Žalovaný sice připustil, že odstranění stavby rodinného domu č. p. X
je podmínkou č. 3 územního rozhodnutí, a aby vyvlastnitel mohl tuto podmínku splnit, musí
s žalobcem (právě kvůli nemožnosti rozšíření vyvlastnění) vstoupit do jednání ohledně převodu
vlastnického práva k této nemovitosti, to však dle názoru žalovaného nemá žádnou vazbu
na vedené vyvlastňovací řízení, jehož předmětem mohou být pouze nemovitosti nezbytné
pro realizaci stavebního záměru. Pokud žalobce namítal, že v souvislosti s realizací a užíváním
stavby, jež je účelem vyvlastnění, dojde ke značnému omezení možnosti užívat jeho nemovitosti
nezahrnuté do vyvlastňovaných nemovitostí, uvedl k tomu žalovaný, že se jedná o námitku proti
umístění stavby, nikoli o relevantní důvod rozšíření vyvlastnění. Namítané omezení
či znemožnění využívání dalších žalobcových nemovitostí tak nebude přímým důsledkem
vyvlastnění, nýbrž důsledkem případné realizace účelu vyvlastnění, tj. stavby rychlostní silnice.
Opravným usnesením žalovaný vypustil na str. 20 až 21 část textu odůvodnění, která do něj byla
začleněna zjevně omylem a věci se netýkala.
Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného správní žalobou u krajského soudu.
Zde namítal, že byl rozhodnutím žalovaného nesprávně poučen o možnostech soudního
přezkumu, a že pokud nebylo vyhověno jeho žádosti o rozšíření vyvlastnění, měla být ztráta
hodnoty zbytkových nemovitostí zahrnuta do náhrady za vyvlastnění. Žalobce rozporoval
i způsob, jakým vyvlastnitel a především žalovaný interpretovali význam jeho vyjádření ze dne
24. 10. 2012 k vyvlastnitelovu návrhu kupní smlouvy na vyvlastňované nemovitosti – z tohoto
vyjádření dle žalobce vyplývala jeho ochota k úplatnému převodu vlastnického práva k těmto
nemovitostem, byť nikoli bezvýhradná, právě s ohledem na osud zbytkových nemovitostí.
Žalobce totiž v předmětném vyjádření neodmítal zcizení vyvlastňovaných nemovitostí,
ale požadoval, aby zároveň byl vykoupen přinejmenším i rodinný dům. K tomu žalobce
podotknul, že vyvlastniteli je známo, že zbytkové nemovitosti bude muset v budoucnu nabýt,
neboť stavba, jež je účelem vyvlastnění, je s ohledem na územní rozhodnutí podmíněna demolicí
rodinného domu.
Výrokem I. napadeného rozsudku krajský soud vyloučil stěžovatelovu žalobu
k samostatnému projednání v části týkající se určení náhrady za předmět vyvlastnění a v části
týkající se souvisejících nákladů správního řízení. Ve zbývající části krajský soud žalobu zamítl
výrokem II. napadeného rozsudku. Výrokem III. krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem IV. obdobně rozhodl, že osoby zúčastněné
na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud zejména uvedl, že v rozsahu str. 5 až 9
stěžovatelovy žaloby se jedná pouze o přejatý text odvolání, který nelze považovat za řádně
formulované žalobní body, a proto se jimi nezabýval. Dále se krajský soud shodl s žalovaným
v tom, že byly splněny podmínky pro zahájení vyvlastňovacího řízení, neboť stěžovatel dopisem
ze dne 28. 11. 2012 nepřijal návrh vyvlastnitele, přičemž stěžovatelova vůle je z tohoto dopisu
jednoznačně seznatelná a důvody jeho odmítnutí nelze označit za žalobcovy protinávrhy. Krajský
soud poté přisvědčil stěžovateli v tom, že absence výroku prvostupňového rozhodnutí ohledně
návrhu na rozšíření vyvlastnění dle §4 odst. 3 zákona o vyvlastnění je procesní vadou,
a že žalovaný též pochybil, když se tuto vadu pokusil odstranit doplněním výrokové části
prvostupňového rozhodnutí; naznal však, že za daných okolností se jedná toliko o vadu
formálního charakteru, která nebyla s to zasáhnout do stěžovatelových práv. Konečně se krajský
soud shodl s žalovaným v otázce, zda mělo být stěžovatelovu návrhu na rozšíření vyvlastnění
vyhověno. Uvedl k tomu, že „nepřiměřené obtíže“ dle §4 odst. 3 zákona o vyvlastnění musí
vyplývat ze samotného vyvlastnění, nikoli z umístění stavby, jejíž realizace je účelem vyvlastnění.
Znemožnění užívání stěžovatelova rodinného domu není v tomto případě zapříčiněno samotným
vyvlastněním, tedy odnětím pozemků, které mají tvořit těleso komunikace.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Rozsah
kasační stížnosti stěžovatel vymezil výroky II., III. a IV. napadeného rozsudku.
V první řadě stěžovatel namítá, že se krajský soud dopustil „nepřípustné selekce“ obsahu
jeho žaloby. Krajský soud uvedl, že v rozsahu str. 5 až 9 stěžovatelovy žaloby se jedná pouze
o přejatý text odvolání, který nelze považovat za řádně formulované žalobní body, a proto se jimi
nezabýval. K tomu stěžovatel namítá, že soud je povinen vždy přihlížet k celému obsahu žaloby.
Stěžovatel v příslušné části žaloby popisoval své odvolací námitky a následně odkazoval
na to, jak o těchto odvolacích námitkách bylo rozhodnuto a v čem stěžovatel spatřoval
nezákonnost takového rozhodnutí. Jednotlivé části jeho žaloby jsou tudíž vzájemně provázané,
a pokud krajský soud od některé z nich úmyslně odhlédl, zatížil řízení o žalobě procesní vadou.
Stěžovatel se v dané části žaloby ani nepokoušel formulovat jednotlivé žalobní body. Citace svých
odvolacích námitek (které posléze převzal žalovaný do textu odůvodnění svého rozhodnutí)
zvolil proto, aby mohly být porovnány s naprosto nedostatečným zdůvodněním rozhodnutí
žalovaného. Stěžovatel nepopírá, že text jeho žaloby je v rozsahu str. 6 až 8 pouhým opisem
odvolacích námitek, avšak již na str. 9 žaloby jsou obsaženy konkrétní výtky proti rozhodnutí
žalovaného. Pokud tedy krajský soud nepřihlédl k obsahu žaloby v rozsahu str. 5 až 9,
je napadený rozsudek v důsledku tohoto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krom toho
stěžovatel nesouhlasí se zjednodušením jeho žaloby shrnutím do devíti žalobních bodů,
jak krajský soud učinil na str. 2 napadeného rozsudku. Krajskému soudu se v daném výčtu
žalobních námitek nepodařilo vystihnout smysl stěžovatelových žalobních námitek.
Stěžovatel dále namítá, že použil-li v žalobě odkaz na závěry Nejvyššího správního soudu
dle jeho rozsudku ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 174/2014 – 44, činil tak v ohledu otázky
naplnění podmínek vyvlastnění ve smyslu 3 odst. 1 ve spojení s §5 zákona o vyvlastnění, nikoli
v ohledu otázky naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na rozšíření vyvlastnění dle §4 odst. 3
téhož zákona. Krajský soud v tomto ohledu uvedený odkaz dezinterpretoval a dospěl k závěru,
že není přiléhavý. Stěžovatel k tomuto uvádí, že takový závěr je v důsledku popsaného
nesprávného pochopení krajským soudem sice logický, nicméně jeho premisa je vadná. I z toho
pak stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Napadený rozsudek považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný i proto, že se krajský soud
údajně nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel
již ve svém odvolání namítal, že nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění, neboť byl ochoten
vyvlastňované nemovitosti zcizit ve prospěch vyvlastňovatele. Žalovaný na tuto argumentaci
nereagoval adekvátním způsobem, a když stěžovatel na toto poukazoval v žalobě, krajský
soud tuto výtku vymlčel. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
je pak opomenutí stěžovatelovy námitky nesprávného posouzení právní otázky splnění podmínky
vyvlastnění dle §3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění. Krajský soud sice tuto námitku
konstatuje na str. 4 svého rozsudku, dále však absentuje vylíčení důvodů, pro které ji shledal
nedůvodnou. V tomto ohledu nemůže postačovat k vypořádání žalobní námitky pouhá
konstatace, že se krajský soud ztotožňuje s názorem žalovaného.
Krajský soud rovněž nesprávně posoudil právní otázku naplnění podmínek vyvlastnění
ve smyslu §3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění. S odkazem na již výše zmíněný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 174/2014 – 44, stěžovatel
namítá, že stěžovatel musí před podáním žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení
jednat s vlastníkem dotčených pozemků a staveb tak, že bude vyvíjet skutečnou snahu
o dosažení dohody. V nynější věci vyvlastnitel takovou snahu zjevně nevyvíjel, když musel
být vyvlastňovacím úřadem několikrát urgován k zaujetí stanovisek k požadavkům stěžovatele.
Stěžovatel naproti tomu nikdy neodmítal dobrovolný převod, avšak požadoval, aby byla vyřešena
i otázka majetku, o který vyvlastnitel neměl zájem, ale který v důsledku realizace vyvlastnitelova
záměru ztratí hodnotu. Ze stěžovatelova vyjádření ze dne 24. 10. 2012 sice vyplývá nesouhlas
s návrhem kupní smlouvy, nicméně nevyplývá z něj již neochota k dalšímu jednání, spíše naopak.
Na to však již nebylo ze strany vyvlastnitele nijak reagováno. Nelze proto tvrdit, že by vyvlastnitel
vyvíjel skutečnou snahu o dosažení dohody, a potažmo ani to, že by byla naplněna uvedená
podmínka přípustnosti vyvlastnění.
Stěžovatel se rovněž neztotožňuje s názorem krajského soudu, dle kterého nebylo
změnou druhého rozhodnutí o vyvlastnění zasaženo do stěžovatelových práv. Absence výroku,
kterým má být rozhodnuto o návrhu na rozšíření vyvlastnění dle §4 odst. 3 zákona o vyvlastnění,
je těžkou procesní vadou. Stěžovatel namítá porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení,
s tím, že odvolat se lze toliko do výroku rozhodnutí, avšak odvolání proti důvodům absentujícího
výroku je jistě nepřípustné. Do absentující části výroku prvostupňového rozhodnutí nemohlo
být stěžovatelem ani vyvlastňovaným podáno odvolání, proto taková (neexistující) část výroku
nemohla být ani „změněna“, nýbrž musela být žalovaným do tohoto rozhodnutí „doplněna“.
Krajský soud sice k podepření svého závěru cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008 – 73, avšak v důsledku se dostává právě s tímto rozsudkem
do rozporu. Nedostatek výroku přitom není pouhou formalitou, neboť stěžovatelův návrh
na rozšíření vyvlastnění se nedotýkal pouze stavby rodinného domu. Jelikož od 1. 1. 2014
je rodinný dům, stejně jako hospodářská budova a garáž, součástí pozemku p. č. X, případně p. č.
X, nemůže být rozhodováno výrokem pouze o rodinném domu, neboť tento z hlediska právního
již není samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemku.
V neposlední řadě stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nepovažoval
za nezákonný postup žalovaného, který přezkoumával prvostupňové rozhodnutí po věcné
stránce, ačkoli měl (žalovaný) toto rozhodnutí jako nepřezkoumatelné zrušit. To je třeba odlišit
od předchozí stížní námitky, dle níž krajský soud zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností,
přezkoumal-li nepřezkoumatelné rozhodnutí žalovaného.
Konečně stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda mělo
být vyhověno stěžovatelově návrhu na rozšíření vyvlastnění „zbytkových“ nemovitostí. Krajský
soud sice správně reflektoval, že návrh na rozšíření vyvlastnění se netýkal pouze stavby
rodinného domu, nýbrž i dotčených pozemků, avšak nepřihlédl k tomu, že byl mylně zamítnut
toliko návrh na vyvlastnění staveb, a o návrhu na vyvlastnění pozemků tak nebylo ve výsledku
rozhodnuto. Ve stěžovatelově případě nastala situace, kdy v roce 2007 bylo vydáno územní
rozhodnutí, ze kterého bylo evidentní, že stěžovatel bude muset převést na vyvlastnitele některé
své nemovitosti. Šlo zčásti o pozemky, které již v minulosti dobrovolně převedl na vyvlastnitele,
dále o pozemky, jejichž vyvlastnění bylo uskutečněno prvostupňovým rozhodnutím,
a též o stavby, které stojí na pozemcích sousedících s vyvlastňovanými nemovitostmi.
Podmínkou dle územního rozhodnutí bylo i odstranění stavby rodinného domu, který by se jinak
ocitnul v bezprostřední blízkosti dálnice. Stěžovatel byl srozuměn s tím, že vyvlastnitel vykoupí
za odpovídající cenu všechny dotčené nemovitosti, které bezprostředně pro stavbu dálnice
a jí předcházející rozhodnutí o povolení stavby nezbytně potřebuje. Není však účelné, aby došlo
pouze k vyvlastnění těch pozemků, které vyvlastnitel k realizaci stavby potřebuje,
s tím, že zbývající nemovitosti (tj. stavba rodinného domu), které nejsou potřeba k faktické
realizaci stavby, nýbrž ke splnění podmínek územního rozhodnutí, budou řešeny „jinak“.
Stěžovatel se tedy nedomáhal vyvlastnění nemovitostí, které by vyvlastnitel v budoucnu
nepotřeboval. Rovněž je třeba brát v úvahu, že stěžovatel již několik let udržuje nemovitosti
(stavby), u kterých je zřejmé, že budou muset být odstraněny. Je tak ponechán v nejistotě,
zda, a případně do jaké míry, do stavby rodinného domu nadále investovat prostředky, které
by následně byly zcela znehodnoceny. Stěžovatel je přesvědčen, že postup vyvlastnitele, který
nehodlá vykoupit i zbytkové nemovitosti, je zneužitím práva, které nemůže požívat právní
ochrany. Z tohoto důvodu nelze vykládat ustanovení §4 odst. 3 zákona o vyvlastnění takovým
přepjatě formalistickým způsobem, jakým tak učinil v napadeném rozsudku krajský soud.
Stěžovatel tak namítá, že „nepřiměřené obtíže“ ve smyslu posledně odkazovaného zákonného
ustanovení plynou z toho, že jeho vlastnictví ke zbytkovým nemovitostem se stává toliko
dočasným na dobu, o jejíž délce fakticky rozhoduje vyvlastnitel, a nelze na stěžovateli spravedlivě
požadovat, aby k těmto dočasně vyvlastněným nemovitostem vykonával nepřiměřené
vlastnické povinnosti. Stěžovatel rovněž poukazuje na formalistický přístup krajského soudu,
je-li jím tvrzeno, že zbytkové nemovitosti nejsou dotčeny přímo realizací účelu vyvlastnění, nýbrž
podmínkou územního rozhodnutí.
Stěžovatel rovněž podotkl, že správní spis neobsahuje žádné důkazy o tom, že by nebylo
možno dosáhnout účelu vyvlastnění jinak (dohodou). Pouhý vyvlastnitelův návrh kupní smlouvy
k prokázání tohoto nepostačuje, přičemž bez prokázání naplnění této podmínky nelze přikročit
k vyvlastnění. K takové vadě správního řízení byl krajský soud povinen přihlédnout „z úřední
povinnosti“, a neučinil-li tak, dopustil se nezákonnosti.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku (ve výše
vymezeném rozsahu kasační stížnosti) a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 20. 3. 2017. V tom zejména
uvedl, že stěžovatel na návrh kupní smlouvy, který obdržel dne 29. 10. 2012, reagoval
dne 28. 11. 2012 jednoznačným odmítnutím, nikoli alternativními požadavky na úpravu kupní
smlouvy. Neztotožňuje se proto s námitkou, že nebyla naplněna podmínka vyvlastnění dle §3
odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění. Pokud stěžovatel dohodu striktně odmítl, nemůže
následně tvrdit, že byl dohodě nakloněn. Žalovaný se pak ztotožňuje s názorem krajského soudu,
dle kterého bylo doplnění výroku prvostupňového rozhodnutí toliko úkonem formálním, který
nepředstavuje vadu rozhodnutí žalovaného, pro niž by bylo třeba toto zrušit. V tomto ohledu
rovněž odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se důsledky změny prvostupňového
rozhodnutí podrobně zabýval. Žalovaný rovněž podotýká, že ačkoli jím doplněná část výroku
v prvostupňovém rozhodnutí absentovala, bylo o návrhu na rozšíření vyvlastnění dostatečně
pojednáno v odůvodnění tohoto rozhodnutí a stěžovatel konsekventně uplatnil proti tomuto
patřičnou odvolací námitku, kterou posléze žalovaný řádně vypořádal. Nemůže proto připadat
v úvahu jakýkoli zásah do právní sféry stěžovatele. K samotnému právnímu posouzení otázky
podmínek pro vyhovění žádosti o rozšíření vyvlastnění pak žalovaný uvedl, že stěžovatelem
navržené nemovitosti lze užívat i bez vyvlastňovaných nemovitostí. V daném případě navíc nelze
shledat, že by navržené nemovitosti byly v důsledku vyvlastnění zásadně znehodnoceny.
Žalovaný proto považuje kasační stížnost za nedůvodnou.
Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
Kasační stížnost je přípustná.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se v první řadě zabýval uplatněnými námitkami
nepřezkoumatelnosti, neboť případná nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí je zpravidla
na překážku potenciality jeho samotného věcného přezkumu.
Vymezením pojmu nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací
činnosti opakovaně zabýval. Za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je třeba pokládat
zejména takové rozhodnutí soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje
za liché, mylné nebo vyvrácené (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, obdobně srov. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73).
Namítal-li stěžovatel, že se krajský soud zabýval pouze vybranými částmi žaloby, čímž
měl zatížit napadený rozsudek nepřezkoumatelností, Nejvyšší správní soud tomuto
nepřisvědčuje. Nejdříve je třeba uvést, že text žaloby v rozsahu přibližně poloviny str. 5 až třetiny
str. 9 skutečně kopíruje text stěžovatelova odvolání, přičemž toliko v polovině str. 7 žaloby
stěžovatel připojil text: „Žalovaný měl proto prvostupňové rozhodnutí zrušit.“ Jedná se tedy
o rekapitulační část žaloby, která vpravdě neobsahuje žádné žalobní body. K formulaci
žalobních bodů se podrobně vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58 (publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, přístupný
též na www.nssoud.cz), v němž mj. uvedl: „Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných
kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled
na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Pokud jde o výše citovanou část nově vloženého textu
na str. 7 stěžovatelovy žaloby, pak tato nedostojí uvedeným požadavkům na formulaci žalobního
bodu, neboť je zcela vágní. Měl-li by pak převzatý text odvolání být přijat jako text formulující
žalobní body, pak rovněž nemůže v tomto ohledu obstát, neboť zcela opomíjí závěry, které
(právě proti těmto de facto odvolacím námitkám) vylíčil ve svém rozhodnutí žalovaný.
Tím by v důsledku došlo spíše k přezkumu prvostupňového rozhodnutí, nežli rozhodnutí
žalovaného, kterýžto postup by zjevně opomíjel imperativ ustanovení §68 písm. a) s. ř. s.
Sám stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že se v předmětné části žaloby nepokoušel formulovat
žalobní body. Krajský soud pak pouze v souladu s tím konstatoval, že v tomto rozsahu žádné
žalobní body obsaženy nejsou. Rovněž je třeba upozornit, že krajský soud v napadeném rozsudku
nikterak neuvedl, že se nezabýval textem v rozsahu celých str. 5 až 9 žaloby. Jeho konstatace
se zjevně vztahovala pouze k těm částem textu, které stěžovatel převzal ze svého odvolání.
Počáteční odstavce str. 5 a zbývající odstavce str. 9 žaloby, které ještě (již) nejsou pouhou citací
textu odvolání, krajský soud v napadeném rozsudku zohlednil. Na okraj pak Nejvyšší správní
soud poznamenává, že způsob, jakým krajský soud pro účely narativní přehlednosti rekapituluje
obsah žaloby (str. 2 napadeného rozsudku), je plně v mezích jeho kompetence a uvážení. Není
účelné lpět na tom, aby krajský soud reprodukoval text žaloby zcela a doslovně, to zejména proto,
že samotná žaloba je součástí soudního spisu. Závěr kasačního soudu o tom, zda skutečně došlo
k opomenutí některého ze žalobních bodů, lze učinit až po provedení komplexního posouzení
obsahu napadeného rozsudku, přičemž stručné shrnutí žalobních bodů není pro takové
posouzení východiskem jediným, natožpak výlučným. Pouze za situace, kdy by z napadeného
rozsudku jakožto celku nebylo lze seznat, jaký názor krajský soud zaujal k určité (zpravidla
žalobcem nastolené) právní otázce a na základě jakých úvah k němu dospěl, bylo by namístě
konstatovat opomenutí žalobního bodu.
Stěžovatelova námitka stran dezinterpretace jeho odkazu k závěrům rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 174/2014 – 44, ze strany krajského soudu bude
vypořádána níže, neboť se nejedná v podstatě o námitku nepřezkoumatelnosti, nýbrž o námitku
nesprávného posouzení právní otázky. Nejvyšší správní soud pouze připomíná, že není vázán
stěžovatelem provedeným formálním podřazením kasační námitky pod určitý kasační důvod
ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004,
č. j. 1 As 7/2004 – 47).
Pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku argumentoval stěžovatel i tím, že krajský
soud nevypořádal jeho námitku ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, spočívající
v nedostatečném vypořádání odvolací námitky nenaplnění podmínky vyvlastnění dle §3 odst. 1
věty druhé zákona o vyvlastnění. Nejvyšší správní soud vyhodnotil tuto námitku jako
nedůvodnou. Krajský soud totiž danou námitku neopomněl, což je evidentní částečně již z bodu
4) rekapitulace obsahu žaloby, podané na str. 2 napadeného rozsudku. Samotná námitka
je pak vypořádána na str. 4 napadeného rozsudku, přesněji pak v jejím odstavci druhém
až čtvrtém. Krajský soud sice stroze, přesto však srozumitelně a jednoznačně vyřkl, že „[ž]alobce
dopisem ze dne 28. 11. 2012 nepřijal návrh vyvlastnitele, žalobcova vůle je z dopisu jednoznačně seznatelná.
Text dopisu nelze označit za žalobcovy požadavky, jedná se o důvody vysvětlující odmítnutí. Žalobní bod 4) není
důvodný.“ Dle názoru Nejvyššího správního soudu jde o závěr přezkoumatelný, o čemž ostatně
svědčí i schopnost stěžovatele artikulovat v tomto ohledu kasační námitku nesprávného
posouzení krajským soudem (jež bude vypořádána níže).
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítal, že správní spis neobsahuje žádné důkazy
o tom, že by účelu vyvlastnění nebylo možné dosáhnout jinak (dohodou). Nejvyšší správní soud
připomíná, že dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. může spočívat důvod kasační stížnosti
též v tvrzené vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ze stěžovatelovy předmětné námitky je zřejmé, že zde nepanuje ani tak rozpor co do obsahu
správního spisu, nýbrž spíše ohledně jeho hodnocení a relevance pro posouzení otázky naplnění
podmínky přípustnosti vyvlastnění dle §3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění. Jinými slovy
tak lze konstatovat, že žalovaný na základě podkladů obsažených ve správním spise dospěl
k závěru, že uvedená podmínka naplněna byla, kdežto stěžovatel si na základě totožného obsahu
spisu utvořil názor opačný. Popsaný názorový rozkol pak může být učiněn předmětem soudního
přezkumu, to však pouze k řádně uplatněnému žalobnímu bodu v souladu s §71 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §75 odst. 2 věty první s. ř. s. Stěžovatel takový žalobní bod uplatnil a krajský soud
jej shledal nedůvodným. Proti správnosti tohoto závěru krajského soudu pak stěžovatel rovněž
uplatnil námitku nesprávného posouzení právní otázky. Lze tedy shrnout, že stěžovatel v kasační
stížnosti brojí dvakrát proti témuž. Příslušná námitka nesprávného posouzení otázky naplnění
podmínky vyvlastnění dle §3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění bude vypořádána níže.
Dle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. platí, že „Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné
[§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.“ Na tomto místě
je proto třeba uvést, že ani nad rámec stěžovatelem uplatněných námitek neshledal Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek nepřezkoumatelným, případně jinak vadným ve smyslu
citovaného zákonného ustanovení.
Krom výše vypořádaných námitek nepřezkoumatelnosti uplatil stěžovatel námitky
ke třem okruhům právních otázek řešených krajským soudem v napadeném rozsudku. Jde jednak
o otázku postupu žalovaného spočívajícího v doplnění výroku prvostupňového rozhodnutí, dále
o výklad a aplikaci ustanovení §3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění, a konečně o výklad
a aplikaci ustanovení §4 odst. 3 téhož zákona.
Nejdříve je namístě zabývat se otázkou správnosti výkladu ustanovení §3 odst. 1
věty druhé zákona o vyvlastnění, neboť z povahy věci v případě nesplnění tam uvedené
podmínky ztrácí další posuzování zákonnosti postupu vyvlastňovacího úřadu a žalovaného
na relevanci.
Dle §3 odst. 1 zákona o vyvlastnění platí, že „[v]yvlastnění je přípustné jen pro účel vyvlastnění
stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním
dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě
potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem.“ Dle §5 odst. 1 téhož
zákona dále platí, že „[v]yvlastnění je přípustné, pokud se vyvlastniteli nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít
smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného
zákonem. Lhůta k uzavření smlouvy s vyvlastňovaným počíná běžet dnem následujícím po doručení návrhu
na uzavření smlouvy vyvlastňovanému.“ Obě citovaná ustanovení užívají pojem „práva k pozemku
nebo ke stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění“.
Zákon o vyvlastnění neobsahuje vlastní definici pojmu „účel vyvlastnění“, nýbrž v tomto
ohledu odkazuje ve svém §1 odst. 1 písm. a) na zvláštní zákon. V nynější věci je tímto zvláštním
zákonem zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
v rozhodném znění (dále jen „stavební zákon“), dle jehož ustanovení §170 odst. 1 písm. a), platí,
že „[p]ráva k pozemkům a stavbám, potřebná pro uskutečnění staveb nebo jiných veřejně prospěšných
opatření podle tohoto zákona, lze odejmout nebo omezit, jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací
dokumentaci a jde-li o veřejně prospěšnou stavbu dopravní a technické infrastruktury, včetně plochy nezbytné
k zajištění její výstavby a řádného užívání pro stanovený účel“. V nynější věci je tedy účelem vyvlastnění
uskutečnění veřejně prospěšné stavby „Silnice I/68 Třanovice–Nebory“. Dle územního rozhodnutí
byla tato stavba umístěna mj. i na pozemcích p. č. X a vyvlastňovaných nemovitostech. Dále dle
výroku územního rozhodnutí je podmínkou č. 3 pro umístění stavby a projektovou přípravu
stavby „demolice rodinných domů a jejich hospodářských budov v trase navržené komunikace tj. čp. X, X a X
v obci T. a čp. X v obci H. Před zahájením stavby musí žadatel ohlásit příslušnému stavebnímu úřadu záměr
odstranění staveb dle ust. §128 stavebního zákona.“ Dle výroku územního rozhodnutí je navržené
řešení umístění stavby zřejmé z výkresů dokumentace pro územní řízení a situace stavby, která je
nedílnou součástí rozhodnutí. Nejvyšší správní soud k tomuto podotýká, že tyto „nedílné součásti
územního rozhodnutí“ nenalezl ve správním spise vyvlastňovacího úřadu ani žalovaného.
Nejvyšší správní soud má za to, že jestliže se vyvlastnitel v rámci tzv. negociačního řízení
(tedy v rámci zákonem předvídané snahy o uzavření dohody dle §5 zákona o vyvlastnění) omezil
ve svém návrhu kupní smlouvy pouze na vyvlastňované nemovitosti, aniž do návrhu zahrnul
i zbytkové nemovitosti (tj. pozemky p. č. X a X, včetně dotčených staveb), nejedná se o vadu
návrhu kupní smlouvy, která by jej činila nezpůsobilým pro založení přípustnosti vyvlastnění dle §
5 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Vyvlastnitel v rámci vyjednávání nemůže být nucen rozšiřovat
v souladu s představami vyvlastňovaného předmět vyvlastnění jen proto, aby předešel případné
konstataci nepřípustnosti vyvlastnění pramenící z nekompletnosti návrhu kupní smlouvy (resp.
neúplného vymezení předmětu vyvlastnění). Právě pro tyto účely zakotvuje zákon o vyvlastnění
ustanovení §4 odst. 3, dle kterého „[n]ení-li možné pozemek, stavbu nebo jejich část, popřípadě právo
odpovídající věcnému břemenu užívat bez vyvlastňovaného pozemku, stavby nebo jejich částí či věcného břemene
buď vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi, lze na ně rozšířit vyvlastnění, jestliže o to vyvlastňovaný požádá, i
když není nezbytné k dosažení daného účelu.“ Tímto je vnesen do vyvlastňovacího řízení prvek jisté
kontradiktornosti, jehož prostřednictvím je vyvlastňovacímu úřadu poskytnut procesní nástroj
k ochraně vyvlastňovaného např. před praktikami vyvlastňovatele reprezentujícími tzv.
„salámovou metodu“ při podávání návrhů na vyvlastnění. Z uvedeného Nejvyšší správní soud též
dovozuje, že návrh na rozšíření vyvlastnění dle §4 odst. 3 uvedeného zákona může být podán
nejen ohledně pozemků a staveb, jejichž vyvlastnění není nezbytné k dosažení daného účelu,
nýbrž (a minori ad maius) též ohledně pozemků a staveb, jejichž vyvlastnění je nezbytné k dosažení
daného účelu, avšak navzdory tomu nebylo požadováno vyvlastnitelem v žádosti o zahájení
vyvlastňovacího řízení.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatele s návrhem kupní smlouvy na vyvlastňované
nemovitosti, přisvědčuje soud stěžovateli v tom, že jím uvedené důvody pro vyslovení nesouhlasu
jsou v širším smyslu alternativami k návrhu kupní smlouvy. Jak již ale bylo výše uvedeno,
rozšíření katalogu návrhem kupní smlouvy vymezených nemovitostí není povinností vyvlastnitele
ve smyslu §5 zákona o vyvlastnění. Ohledně druhého stěžovatelova důvodu nesouhlasu
s návrhem kupní smlouvy lze uvést, že správní spis obsahuje stanovisko Ministerstva
dopravy ze dne 21. 11. 2012, zn. 631/2012-910-IPK/2, kterým je reagováno na dotaz
vyvlastnitele stran možnosti povolení sjezdu a výjezdu na silnici R48 v prostoru mimoúrovňové
křižovatky výměnou za podepsání kupní smlouvy na pozemky pod stavbou silnice
I/68 Třanovcice–Nebory. Z tohoto stanoviska vyplývá, že stěžovatelem navrhovaný sjezd
by byl v rozporu s ustanovením normy ČSN 73 6102 – Projektování křižovatek na pozemních
komunikacích, článku 7.3.3.1, který uvádí, že do větví mimoúrovňových křižovatek se nesmí
připojovat žádné křižovatky, sjezdy a samostatné sjezdy, a dále též v rozporu s článkem
11.7 normy ČSN 73 6101. Vzhledem k tomu, že stěžovatelovo nesouhlasné vyjádření k návrhu
kupní smlouvy je datováno dnem 28. 11. 2012, je zřejmé, že vyvlastniteli byl stěžovatelův
požadavek na příslib vybudování sjezdu znám již dříve. Nelze tak tvrdit, že by vyvlastnitel tento
požadavek vyloženě odmítal, neboť u Ministerstva dopravy aktivně zjišťoval, zda je možné
tomuto vyjít vstříc. Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku ze dne 23. 10. 2014,
č. j. 7 As 174/2014 – 44, mj. konstatoval, že „[z]ávěr o tom, zda je podmínka dle ust. §5 odst. 1 zákona
o vyvlastnění splněna, je tak nutno činit vždy v závislosti na konkrétních okolnostech případu. Zejména
je rozhodující, zda vůbec vyvlastňovaný na návrh kupní smlouvy nějak reaguje, a pokud ano, zda jsou
jím vyslovené požadavky vyvlastnitelem reálně splnitelné a bude jejich splněním zajištěna možnost realizace účelu
vyvlastnění.“ Nejvyšší správní soud na uvedeném setrvává i nyní a konstatuje, že ze zmíněného
stanoviska Ministerstva dopravy je zřejmé, že uvedenému „protinávrhu“ stěžovatele nemohl
vyvlastnitel vyhovět, a lze tudíž konstatovat, že byla naplněna podmínka přípustnosti vyvlastnění
dle §3 odst. 1 věty druhé ve spojení s §5 zákona o vyvlastnění. Stěžovatel tedy namítal nesprávné
právní posouzení otázky přípustnosti vyvlastnění nedůvodně.
Ohledně námitky týkající se procesního pochybení žalovaného spočívajícího ve změně
prvostupňového rozhodnutí doplněním výroku o zamítnutí návrhu na rozšíření vyvlastnění,
Nejvyšší správní soud shledal, že tato není důvodná. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí
je zřejmé, že se vyvlastňovací úřad návrhem na rozšíření vyvlastnění zabýval a rovněž
je z něj patrné, jaký postoj (a proč) k němu zaujal, a to do té míry, jež stěžovateli umožnila
artikulovat patřičnou odvolací námitku, kterou posléze žalovaný řádně projednal. Za těchto
okolností se lze ztotožnit s názorem krajského soudu, dle kterého byla změna prvostupňového
rozhodnutí toliko odstraněním formálního nedostatku výroku, a měl-li by namísto tohoto
žalovaný prvostupňové rozhodnutí zrušit, nemohlo by to ve výsledku být ku prospěchu
stěžovatele ani vyvlastnitele. Je třeba mít na zřeteli obecný smysl a účel procesního práva, kteréžto
směřuje k autoritativní aplikaci (realizaci) norem práva hmotného. Pakliže pochybení charakteru
ryze procesního nemůže mít za následek změnu výsledku aplikace příslušné normy práva
hmotného, nelze pouze ve jménu „procesní čistoty“ ospravedlnit oddalování naplnění účelu
řízení, tj. vydání rozhodnutí ve věci samé (zde finálního rozhodnutí).
Stran správnosti právního posouzení otázky opodstatněnosti stěžovatelova návrhu
na rozšíření vyvlastnění Nejvyšší správní soud uvádí, že jestliže je účelem vyvlastnění
(jak popsáno výše) uskutečnění veřejně prospěšné stavby „Silnice I/68 Třanovice–Nebory“, přičemž
zároveň podmínka č. 3 územního rozhodnutí, kterým byla tato stavba umístěna, požaduje
demolici domu č. p. X včetně přilehlých hospodářských budov, pak dle Nejvyššího správního
soudu spadají do pojmu „práva k pozemku nebo ke stavbě potřebná pro uskutečnění záměru“
ve smyslu §3 odst. 1 věty druhé a §5 odst. 1 zákona o vyvlastnění rovněž taková práva, která
umožní splnění předmětné podmínky územního rozhodnutí, bez kterého účel vyvlastnění
realizovat nelze. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že účel vyvlastnění má být realizován
(tedy stavba umístěna) dle samotného výroku územního rozhodnutí mj. i na pozemcích p. č. X a
X. Není přitom zřejmé, proč je stavba umisťována též na těchto pozemcích, nejsou-li dle
předchozích vyjádření vyvlastnitele tyto k realizaci stavby potřebné. Je zřejmé, že k dosažení
daného účelu vyvlastnění nebyl rozsah vyvlastňovaných nemovitostí dostačující, jde-li o zajištění
naplnění podmínek územního rozhodnutí, jež stojí na počátku daného účelu vyvlastnění. Za
takové situace nebylo vůbec na místě posuzovat, zda lze pozemek, stavbu nebo jejich část,
popřípadě právo odpovídající věcnému břemenu užívat bez vyvlastňovaného pozemku, stavby
nebo jejich částí či věcného břemene vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi (§4 odst. 3
zákona o vyvlastnění). Pokud by totiž vyvlastnění nemělo být vztaženo zejména též na stavby na
pozemcích p. č. X a X, resp. pokud by se nejednalo o stavby vyvlastnitelné pro jejich nezbytnost
k uskutečnění účelu vyvlastnění, pak by a contrario vyvlastnitel nemohl v případě absence dohody
s jejich vlastníkem (stěžovatelem) žádným legálním způsobem dosíci jejich odstranění, tj. naplnění
jedné z podmínek realizace účelu vyvlastnění (tj. realizace územním rozhodnutím umístěné
stavby). Nelze přitom ani bez dalšího odmítnout stěžovatelovu obavu, že právě takto
„částečným“ vyvlastněním posílí vyvlastnitel do budoucna svou vyjednávací pozici v (nezbytném)
procesu hledání „dohody“ o odstranění staveb, jejichž demolicí územní rozhodnutí podmiňuje
realizaci účelu vyvlastnění. Předmětná fragmentace souboru pozemků a staveb nezbytných pro
účel vyvlastnění proto dle Nejvyššího správního soudu jde proti požadavku minimalizace zásahu
do vlastnického práva vyvlastňovaného, odporuje účelu právní úpravy vyvlastnění a nerespektuje
princip ekonomie řízení (zde nadto posílený o zájem na urychleném získání práv potřebných
k realizaci účelu vyvlastnění – veřejně prospěšné stavby). Argumentace žalovaného i krajského
soudu, dle níž budoucí omezení možnosti užívat předmětné stavby (dokonce budoucí nutnost
jejich demolice), případně i nutnost změny využití dotčených pozemků, neplyne z realizace účelu
vyvlastnění, nýbrž z podmínek územního rozhodnutí, je projevem přepjatého právního
formalismu, jenž se současným užitím textuální interpretační metody hraničí až s cynismem. To
platí zejména, uvedl-li vyvlastňovací úřad v prvostupňovém rozhodnutí, vázán právním názorem
žalovaného dle předchozího zrušujícího rozhodnutí, že „[b]yť by rodinný dům nebylo možno z důvodu
těchto vlivů dále užívat, není znemožnění užívání v tomto případě zapříčiněno samotným vyvlastněním pozemků.“
Stěžovatel tedy důvodně namítal nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem, tvrdil-li,
že mělo být vyhověno jeho návrhu na rozšíření vyvlastnění.
Právní názor, jenž Nejvyšší správní soud výše shledal nesprávným, byl uplatněn
již v rozhodnutí žalovaného. V souladu s §110 odst. 2 písm. a), ve spojení s §110 odst. 1
věty první před středníkem s. ř. s. tudíž Nejvyšší správní soud zrušil jak napadený
rozsudek, tak i rozhodnutí žalovaného a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Právním
názorem Nejvyššího správního soudu bude žalovaný v dalším řízení vázán [§110 odst. 1 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.]. Bude tedy na žalovaném, aby znovu rozhodl o stěžovatelově
odvolání, přičemž bude třeba zabývat se i rozsahem a kvalifikací stěžovatelova návrhu
na rozšíření vyvlastnění, s přihlédnutím ke změně právní povahy stavby (dříve) vlastněné touž
osobou, která vlastní i pozemek, na němž stavba stojí. Tato změna pramení z ustanovení §3054
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, dle kterého „[s]tavba, která není
podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona
vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.“ Z toho plyne, že vyvlastněním nelze
odejmout vlastnické právo k rodinnému domu č. p. X, neboť tento již k 1. 1. 2014 přestal
být samostatnou věcí a stěžovatel k němu tak nemá samostatné vlastnické právo.
Nejvyšší správní soud podotýká, že po zrušení rozhodnutí žalovaného se věc vrací
do procesního stadia řízení o odvolání. V této souvislosti považuje za vhodné zdůraznit,
že v důsledku vázanosti žalovaného právním názorem v tomto rozsudku vysloveným je třeba
odhlédnout od skutečnosti, že sám vyvlastňovací úřad byl v prvostupňovém rozhodnutí vázán
právním názorem předchozího zrušujícího rozhodnutí žalovaného, tj. rozhodnutí ze dne
11. 12. 2014, č. j. MSK 130677/2014.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud na základě
ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s., tedy na základě kritéria procesního úspěchu
účastníků řízení. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a má tak právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů vůči neúspěšnému žalovanému. Vynaložené náklady sestávají v prvé
řadě ze zaplaceného soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 5000 Kč a dále z nákladů
spojených se zastoupením stěžovatele advokátem JUDr. Jiřím Miketou. Tyto pak spočívají
v odměně advokáta za jeden úkon právní služby – kasační stížnost včetně doplnění, dle §11
odst. 1 písm. b) ve spojení s §7 bod 5 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), ve výši 3100 Kč a dále
v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši
300 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se náhrada nákladů odpovídající odměně advokáta o částku daně, již je advokát povinen
z odměny odvést, tj. o částku 714 Kč. Celkem proto stěžovateli na náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti náleží částka 9114 Kč.
Jelikož Nejvyšší správní soud zrušil krom napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného,
rozhodl též, v souladu s ustanovením §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s., o náhradě nákladů řízení
před krajským soudem. Obdobně jako v řízení o kasační stížnosti byl v řízení před krajským
soudem úspěšný stěžovatel, pročež mu vůči žalovanému náleží právo na náhradu nákladů účelně
vynaložených. Tyto spočívají jednak v zaplaceném soudním poplatku za řízení o žalobě ve výši
3000 Kč, dále pak v odměně advokáta JUDr. Jiřího Mikety, kterým byl stěžovatel i v řízení před
krajským soudem zastoupen. Z obsahu spisu krajského soudu vyplývá, že zástupce stěžovatele
v souvislosti s řízením před krajským soudem poskytl dva úkony právní služby – převzetí
a příprava zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb [§11 odst. 1 písm. a)
advokátního tarifu] a návrh ve věci samé, tj. žaloba [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu],
za něž náleží odměna dle §7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve výši
celkem 6200 Kč. Za každý úkon právní služby náleží též náhrada hotových výdajů dle §13
odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, celkem tedy 600 Kč. I v tomto případě je třeba částku
nákladů spojených s odměnou advokáta zvýšit o daň z přidané hodnoty, zde odpovídající částce
1428 Kč. Žalovaný je proto povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před krajským
soudem částku 11 228 Kč.
Žalovaný je povinen zaplatit částky odpovídající náhradě nákladů obou soudních řízení
stěžovateli k rukám jeho zástupce JUDr. Jiřího Mikety, advokáta, do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
V řízení o žalobě ani v řízení o kasační stížnosti nebyly osobám zúčastněným na řízení
uloženy žádné povinnosti. Nejvyšší správní soud pak neshledal důvod k přiznání práva
na náhradu jiných nákladů, které mohly osobám zúčastněným na řízení (v obou řízeních)
vzniknout (§60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu