ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.318.2016:32
sp. zn. 2 Azs 318/2016 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. F. M. S, zast.
Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2014, č. j. CPR-11180-2/ČJ-2014-930310-V237, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2016,
č. j. 32 A 88/2014 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jakožto stěžovatel, proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“). Napadeným rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí
Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké
policie, Oddělení pobytových agend Brno (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne
21. 5. 2014, č. j. KRPB-33032-41/ČJ-2014-060026-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“),
a toto rozhodnutí bylo žalovaným potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo stěžovateli
uloženo správní vyhoštění podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“) a stanovena doba v délce šesti měsíců, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie.
Krajský soud se s žalovaným shodl předně v tom, že stěžovatel nemá v České republice
rodinu a nevytvořil si zde ani žádné jiné významné vazby. Nevlastní zde ani žádný hodnotný
majetek a pobýval zde takřka výhradně za účelem turistiky. Stěžovatel ve správním řízení netvrdil
ničeho o jakýchkoli jeho případných sociálních a kulturních vazbách, které by mohly
být v důsledku správního vyhoštění zpřetrhány. Z uvedených důvodů dospěl krajský soud
k závěru, že vyhoštění nebude mít nepřiměřený dopad do osobní sféry stěžovatele ve smyslu
§174a zákona o pobytu cizinců.
Krajský soud dále zdůraznil, že se stěžovatel v České republice zdržoval pouze
na tzv. turistické devadesátidenní vízum, přičemž s ohledem na to, že je studentem vysoké školy,
lze důvodně předpokládat, že jeho intelektuální úroveň nemohla být na překážku povědomí
o tom, že pokud pobývá na území cizího státu bez platného oprávnění či víza, bude mu hrozit
vyhoštění. Krajský soud se dále pozastavil nad tím, že si stěžovatel právně neošetřil svůj pobytový
status tak, aby více vyhovoval účelu vysokoškolského studia. V případě, kdy cizinec přicestuje
na turistické vízum, nemůže reálně očekávat, že mu takové vízum bude prodlužováno i několik
let. Stěžovateli tudíž muselo být v době započetí studia známo, že pokud svůj pobyt nezlegalizuje,
nebude moci ve studiu dále pokračovat.
Ve vztahu ke studiu stěžovatele krajský soud připomněl, že stěžovatel má dle studijního
a zkušebního řádu Masarykovy univerzity možnost studium přerušit bez uvedení důvodu. Odkaz
na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 1 A 76/2013 – 29, shledal
krajský soud nepřípadným, neboť v označené věci bylo přistoupeno ke zrušení rozhodnutí
správního orgánu, ve kterém zcela absentovala úvaha správního orgánu stran přiměřenosti
dopadů správního vyhoštění na vysokoškolské studium cizince a jeho náklady a další prostředky
v souvislosti s tímto studiem dosud vynaložené. V nynější věci se však dle krajského soudu
žalovaný touto otázkou zabýval a jeho rozhodnutí proto není v uvedeném aspektu
nepřezkoumatelné.
Konečně k žalobní námitce ohledně soužití stěžovatele a jeho přítelkyně (se státním
občanstvím České republiky) ve společné domácnosti krajský soud konstatoval, že stěžovatel
a jeho družka započali s tvrzeným sdílením společné domácnosti zjevně v době, kdy si stěžovatel
byl vědom toho, že mu nesvědčí žádné pobytové oprávnění a že pobýval na území České
republiky nelegálně. Správní orgány nadto nemohly stěžovatelem tvrzenou skutečnost brát
v potaz, neboť tato byla prvně uvedena až v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Na okraj
krajský soud poznamenal, že stěžovatel může následně podat žádost dle §122 odst. 5 zákona
o pobytu cizinců.
Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel trvá na tom, že jeho soukromý zájem na vystudování medicíny, které ovlivní
celý jeho život, a úsilí a náklady, které on a jeho rodina do dosavadního studia investovali,
převyšují veřejný zájem na jeho vyhoštění, a to zvlášť za situace, kdy neoprávněný pobyt, trvající
několik týdnů, využíval pouze ke studiu a nikoli k jiným nežádoucím nebo dokonce nezákonným
cílům.
Krom toho správní orgány nedostatečně posoudily otázku přiměřenosti zásahu vyhoštění
do soukromého života stěžovatele. Dále krajský soud ani správní orgány neposoudily dostatečně
zájem žalobce na dokončení studia bez jeho přerušení a prodlužování, co možná nejrychlejší
získání diplomu v oboru medicíny a následné nalezení pracovního uplatnění v daném oboru
a osamostatnění se tak, aby nedocházelo k dalšímu navyšování nákladů v souvislosti se studiem
a vyživováním žalobce ze strany jeho rodiny, otázku nejistoty pokračování ve studiu,
pokud by byl stěžovatel nucen studium z důvodu správního vyhoštění přerušit. V tomto ohledu
stěžovatel, obdobně jako v žalobě, odkazuje na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. 1. 2014, č. j. 1 A 76/2013 – 29, a namítá, že se s ním krajský soud náležitě nevypořádal,
když neuvedl, z jakých důvodů se proti tomuto rozsudku vymezuje. Dále se stěžovatel dovolává
závěrů „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci studenta pocházejícího z Ruské federace, kterým byl zrušen
trest vyhoštění s odůvodněním že vyhoštění by znamenalo významný zásah do jeho života a studia a v důsledku
vyhoštění by nemohl dostudovat.“
Stěžovatel namítá, že Studijní a zkušební řád Masarykovy univerzity (dále jen „studijní
a zkušební řád“), o který žalovaný opírá část odůvodnění svého rozhodnutí, nebyl v době,
kdy bylo stěžovateli umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí žalovaného, součástí
správního spisu a stěžovatel se tak k uvedenému dokumentu nemohl vyjádřit. Stěžovatel dodává,
že přerušení studia není bezpodmínečné, neboť dle čl. 12 odst. 1 a 2 studijního a zkušebního
řádu vyhoví děkan žádosti o přerušení studia pouze tehdy, splnil-li student podmínky pro zápis
do následujícího semestru a ukončil-li úspěšně alespoň jeden semestr studia. V opačném případě
rozhodne děkan na základě vlastního posouzení opodstatněnosti žádosti. Nelze proto postavit
najisto, že by stěžovatel mohl dosáhnout přerušení studia.
Dle stěžovatele bylo žalovanému v době jeho rozhodování známo, že je rodinným
příslušníkem občana Evropské unie, neboť dlouhodobě a trvale žije ve společné domácnosti
s občankou České republiky. Tento stav trvá i nadále. Povaze a nízké závažnosti stěžovatelova
porušení povinnosti stanovené zákonem o pobytu cizinců není dopad správního vyhoštění
do soukromého a rodinného života stěžovatele přiměřený.
Stěžovatel dále namítá, že není zřejmé, jak dospěl krajský soud ke zjištění, že stěžovatel
pobýval na území České republiky pouze na tzv. devadesátidenní turistické vízum. Napadený
rozsudek je tudíž nepřezkoumatelný.
Konečně stěžovatel uvádí, že nebylo bráno v potaz, že v případě, kdy bude stěžovateli
správní vyhoštění uloženo, bude jeho žádost o dlouhodobý pobyt za účelem studia s největší
pravděpodobností zamítnuta podle §56 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo
vnitra totiž nebude moci přihlédnout k dopadu do soukromého života účastníka řízení,
jakožto studenta, když k němu nepřihlédl správní orgán prvního stupně ani žalovaný.
Ministerstvo vnitra tak odkáže na ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), s tím, že ve shodné situaci žalovaný
ke stěžovatelovu studiu nepřihlédl, a proto k němu nesmí přihlížet ani Ministerstvo vnitra.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil pouze tak, že kasační stížností může být napaden
toliko způsob rozhodování správního soudu, který žalovaný nehodlá blíže komentovat,
přičemž dále odkázal na obsah správního spisu.
Kasační stížnost je přípustná.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je dle Nejvyššího správního soudu třeba uvést, že podle §104 odst. 4 s. ř. s.
platí, že „[k]asační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl.“ Nadto dle ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu
je nepřípustná též případná kasační námitka, která nebyla stěžovatelem uplatněna v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač ji stěžovatel uplatnit mohl
(srov. rozsudek ze dne 9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 80/2008 – 67, či rozsudek ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 1 Azs 275/2004 – 60, dostupné na www.nssoud.cz).
Stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti novou argumentaci, jejíž obdoba nebyla
vznesena v řízení před krajským soudem, namítl-li, že studijní a zkušební řád, o který žalovaný
opírá část odůvodnění svého rozhodnutí, nebyl v době, kdy bylo stěžovateli umožněno
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí žalovaného, součástí správního spisu a stěžovatel
se tak k uvedenému dokumentu nemohl vyjádřit, a že přerušení studia není bezpodmínečné,
neboť dle čl. 12 odst. 1 a 2 studijního a zkušebního řádu vyhoví děkan žádosti o přerušení studia
pouze tehdy, splnil-li student podmínky pro zápis do následujícího semestru a ukončil-li úspěšně
alespoň jeden semestr studia. Obdobně lze konstatovat, že v případě, kdy stěžovatel v kasační
stížnosti namítá, že se správní orgány ani krajský soud nezabývaly zájmem žalobce na dokončení
studia bez přerušení a prodlužování, co možná nejrychlejším získání diplomu v oboru medicíny
a následném nalezení pracovního uplatnění v daném oboru, činí tak poprvé až v kasační stížnosti,
přestože argument potenciality přerušení studia vyřkl ve svém rozhodnutí již žalovaný
a stěžovatel na něj tedy mohl reagovat již v řízení před krajským soudem. Popsané stížní námitky
tedy nejsou z výše uvedeného důvodu přípustné a Nejvyšší správní soud se jimi nemohl věcně
zabývat.
Pokud stěžovatel namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný z důvodu
konstatace krajského soudu, dle níž stěžovatel pobýval na území České republiky
na tzv. „turistické vízum“, Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
Vymezením pojmu nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací
činnosti opakovaně zabýval. Za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je třeba pokládat
zejména takové rozhodnutí soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, obdobně srov. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73). O nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu se též může jednat
např. v případě, kdy soud výrokem rozsudku zrušil napadené rozhodnutí správního
orgánu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ale současně
mu uložil další povinnosti týkající se jeho procesního postupu, a začlenil tak do výroku i část
odůvodnění svého rozhodnutí (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005,
č. j. 1 As 4/2005 – 34). Naproti tomu nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí pro jeho
nesrozumitelnost je dána tehdy, pokud z něj nelze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem
je správní orgán po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat,
nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů
byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního
rozhodnutí, nebo pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných
právních hodnoceních téhož skutkového stavu či pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné
nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, a v některých jiných speciálních případech
(dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
Nejvyšší správní soud připouští, že označení stěžovateli naposledy uděleného víza,
platného do 2. 12. 2013, jakožto „turistického“ víza se neshoduje se zákonnou terminologií,
nicméně je zřejmé, že tímto bylo myšleno krátkodobé vízum dle čl. 2 odst. 2 nařízení Evropského
parlamentu a Rady č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009, o kodexu Společenství o vízech (vízový
kodex), v rozhodném znění. Správní spis obsahuje kopii cestovního pasu stěžovatele, opatřeného
vízovým štítkem, kterým se osvědčuje udělení víza typu „C“. Podle přílohy VII. bodu 7. vízového
kodexu se písmenem „C“, uvedeným v poli „DRUH VÍZA“ upřesňuje udělené vízum jakožto
vízum dle čl. 2 odst. 2 tohoto nařízení, přesněji dle čl. 2 odst. 2 písm. a), tj. víza zakládajícího
právo na „průjezd přes území členských států nebo předpokládaný pobyt na tomto území, který nepřesáhne
tři měsíce během jakéhokoli šestiměsíčního období ode dne prvního vstupu na území dotyčných členských států.“
O turistickém vízu by bylo namístě hovořit tehdy, by-li by znám ve formuláři uvedený účel
žádosti o vydání víza, ten však z vízového štítku seznatelný není, neboť nepatří mezi údaje,
jež jsou ve štítku vyplňovány (výčet dle přílohy VII. vízového kodexu a contrario). Uvedené
pochybení krajského soudu však jen stěží mohlo mít dopad do právní sféry stěžovatele. Krajský
soud sice konstatoval neefektivitu stěžovatelovy volby předmětného typu pobytového oprávnění,
nicméně neučinil tak pro účel, ze kterého bylo (dle předpokladu krajského soudu) o vydání víza
žádáno, nýbrž obecně s ohledem na typ víza ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) vízového kodexu,
který se vyznačuje relativně krátkou maximální dobou uděleného pobytového oprávnění
(90 dnů), která zjevně nepostačuje k stěžovatelem nyní deklarovaným studijním účelům.
Dále Nejvyšší správní soud připomíná, že sám stěžovatel při výslechu, jehož průběh je zachycen
v protokolu ze dne 12. 2. 2014, č. j. KRPB-33032/ČJ-2012-060026-SV (zahrnutém ve správním
spisu), konstatoval: „Poté jsem přiletěl na turistické vízum na které jsem tady do dnešního dne.“ Dle názoru
Nejvyššího správního soudu proto uvedená terminologická nepřesnost krajského soudu nečiní
napadený rozsudek nepřezkoumatelným.
Argumentuje-li dále stěžovatel nepřezkoumatelností napadeného rozsudku spočívající
v tom, že se krajský soud nevypořádal s jeho odkazem na závěry rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 1 A 76/2013 – 29, nemůže mu ani v tomto ohledu Nejvyšší
správní soud přisvědčit. Na str. 8 napadeného rozsudku krajský soud nejprve stručně vylíčil
skutkový a právní základ věci, v níž bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, a následně
srozumitelně popsal podstatné odlišnosti, pro které nepovažoval stěžovatelovu argumentaci
per analogiam za přiléhavou. Dle krajského soudu se totiž v nyní posuzované věci správní orgány
otázkou dopadu správního vyhoštění do soukromého života (tehdejšího) žalobce zabývaly,
a to na rozdíl od případu posuzovaného Městským soudem v Praze. Z uvedeného důvodu
považuje Nejvyšší správní soud za zřejmé, že napadený rozsudek není v tomto ohledu
nepřezkoumatelný.
Dále je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek
nepřezkoumatelným ani v jiných, stěžovatelem nenamítaných, ohledech. Neshledal
ani přítomnost jiných vad, ke kterým přihlíží i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.). Pro úplnost však
lze podotknout, že krajský soud na str. 9 napadeného rozsudku použil nevhodnou formulaci
při reprodukci dřívějších judikaturních závěrů Nejvyššího správního soudu, a to konkrétně
v úvodu jednoho z odstavců textu odůvodnění: „Nejvyšší správní soud konstatuje, že …“, kdy tato
úvodní věta není nikterak opatřena odkazem na parafrázované (resp. citované) rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, což konsekventně působí dojmem, že příslušnou žalobní námitku
nevypořádal krajský soud, nýbrž Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud dále nepřisvědčuje ani námitce, dle níž je závažnost zásahu do jeho
soukromého a rodinného života umocněna tím, že jeho případná budoucí žádost o udělení
dlouhodobého pobytu (správně zřejmě víza) nebude moci být v žádném případě úspěšná,
neboť v řízení o takové žádosti Ministerstvo vnitra odkáže na ustanovení §2 odst. 4 správního
řádu s tím, že ve shodné situaci žalovaný ke stěžovatelovu studiu nepřihlédl a proto k němu
nesmí přihlížet ani Ministerstvo vnitra. Tato námitka je ryze spekulativní. Dle ustanovení
§56 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že „[d]louhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu
nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle §33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže
v uplynulých 5 letech porušil povinnost stanovenou tímto zákonem, za podmínky, že důsledky neudělení
dlouhodobého víza budou přiměřené důvodu pro neudělení dlouhodobého víza. Při posuzování přiměřenosti
ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto neudělení do soukromého a rodinného života cizince.“
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že Ministerstvo vnitra nemůže být vázáno názorem
žalovaného, jenž byl vysloven v řízení nesouvisejícím. Stěžovatel tak staví svou argumentaci
na nepřípustném předjímání rozhodnutí jiného správního orgánu v řízení, které by pouze
v případě negativního výroku (a navíc toliko nepřímo) mohlo umocnit zásah do soukromého
a rodinného života stěžovatele. Nejvyšší správní soud dále považuje za vhodné připomenout,
že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, stejně jako případné řízení o kasační
stížnosti, je zásadně ovládáno principem kasačním, jenž v právní úpravě řízení o žalobě nachází
svůj odraz v ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., a v řízení o kasační stížnosti pak v ustanovení
§109 odst. 5 téhož zákona. Z tohoto důvodu nemohla být v řízení před krajským soudem
posuzována trvalost vztahu stěžovatele a jeho partnerky s plným zohledněním plynutí času,
ale pouze se zohledněním délky vztahu tak, jak byla „koncentrována“ vydáním rozhodnutí
žalovaného. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatel může uplatnit postup
dle §122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, přičemž právě v případě takové žádosti by bylo možné
plně zohlednit stěžovatelem tvrzené trvání jeho partnerského vztahu ve vazbě na posouzení,
zda zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění bude přiměřené vzhledem k důvodům,
pro které bylo vydáno.
Stěžejní kasační námitkou rozporuje stěžovatel správnost závěru krajského soudu,
dle něhož nebude uložením (spíše realizací, s ohledem k odkladnému účinku žaloby) správního
vyhoštění nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života stěžovatele. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu. Např. v rozsudku ze dne 5. 6. 2015,
č. j. 5 Azs 28/2015 – 34, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „[v] případech, které spojují
otázku možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života a otázku nuceného vycestování
cizince, je nutné vycházet především z judikatury ESLP vztahující se ke článku 8 Úmluvy. (…) tato judikatura
zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci
nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného
příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel
cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného
cizincem. Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce
na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou 5 Azs 28/2015
veřejného pořádku. Právo vyplývající z článku 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování
protichůdných zájmů cizince a státu. Zvláště naplnění kritéria, že rodinný život byl založen až poté, kdy dotčené
osoby věděly, že cizinec pobývá na území nelegálně, může vést k závěru o neopodstatněnosti stížnosti
(viz např. rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 26. 1. 1999, J. O. S. proti Spojenému království, stížnost
č. 43279/98, či ze dne 9. 11. 2000, A. S. proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99).“ Z uvedených hledisek
přitom posuzoval otázku přiměřenosti dopadů správního vyhoštění i krajský soud. Stěžovatel
navázal tvrzený partnerský vztah až poté, kdy mu bylo správní vyhoštění uloženo, při výše
konkretizovaném výslechu uvedl, že v České republice nemá žádné kulturní a sociální vazby,
nevykonává výdělečnou činnost, neovládá český jazyk, všichni jeho příbuzní se nachází v zemi
jeho původu a pravidelně s nimi udržuje kontakt pomocí dálkových komunikačních prostředků,
přičemž svou rodinou je i finančně podporován. Správním vyhoštěním by tak mohlo
být zasaženo toliko do jeho soukromého života, a to v případě nutnosti ukončení
vysokoškolského studia. Uvedená eventualita je však pouze hypotetická, nikoli bez dalšího
neodvratitelná či vysoce pravděpodobná. Ze všech uvedených důvodů má Nejvyšší správní soud
za to, že krajský soud i žalovaný posoudili otázku přiměřenosti zásahu správního vyhoštění
do soukromého a rodinného života stěžovatele správně.
Pokud stěžovatel již v žalobě namítal, že délka trvání jeho partnerského vztahu
s občankou České republiky je pro účely kvalifikace vztahu dle §15a odst. 3 písm. b) irelevantní,
přičemž obdobný argument uplatňuje nyní v kasační stížnosti, nemůže mu v tomto Nejvyšší
správní soud přisvědčit. Výkladem ustanovení §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu
cizinců se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 17. 9. 2015,
č. j. 4 Azs 151/2015 – 35 uvedl: „Při aplikaci tohoto neurčitého právního pojmu je třeba vždy zkoumat
konkrétní okolnosti každého případu a není možné konstruovat jednotnou šablonu, kterou by bylo možné
aplikovat na každý případ tvrzení o cizinci, který má být považován za rodinného příslušníka
občana EU. Lze však konstatovat, že tento pojem zahrnuje v sobě dvě dílčí kritéria, která musí
být u posuzovaného vztahu současně existovat, aby byla naplněna první podmínka složené skutkové podstaty
v §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona. Prvním kritériem je kvantitativní stránka vztahu, v rámci
níž je hodnocena jeho trvalost, a druhým kritériem je kvalitativní stránka vztahu, u které se hodnotí,
zda je posuzovaný vztah obdobný vztahu rodinnému. Kvantitativní i kvalitativní stránka spolu úzce souvisejí
a nelze je striktně oddělovat. Trvalost partnerského vztahu je přirozeně možné dovodit především ze samotné délky
vztahu, z předpokládatelného budoucího vývoje vztahu a vůle partnerů ve vztahu setrvat. Významným vodítkem
pro její posouzení mohou být informace, kdy vztah vznikl, za jaké situace, jak dlouho již vztah trvá,
jak se v průběhu času vyvíjel a jaké významné okolnosti jej provázely. Stejně tak důležité je ale posouzení,
zda partneři plánují společnou budoucnost, přemýšlejí již o konkrétním budoucím uspořádání vzájemných
poměrů a znají i individuální plány svého partnera. Jinými slovy, kvantitativní stránka vztahu pro účely
§15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona je zpravidla naplněna tehdy, pokud lze u posuzovaného vztahu
již mluvit o určité společné minulosti a zároveň vše nasvědčuje tomu, že vztah bude i v budoucnosti nadále
pokračovat. Při posuzování trvalosti partnerského vztahu má ovšem primární význam samotné plynutí času,
které svědčí ve prospěch trvalosti vztahu, pokud pouto mezi partnery dosahuje stále dostatečné intenzity.
Je třeba upozornit na to, že samotnému pojmu společné domácnosti je inherentní určitá „trvalost“ takového
soužití (viz Eliáš, K.: Domácnost, in: Ad notam, č. 3/2007, str. 70). Pokud vykládané ustanovení
§15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona přidává k této základní „trvalosti“ obsažené v pojmu společná
domácnost požadavek trvalosti vztahu mezi cizincem a občanem EU, pak tomu nelze rozumět jinak,
než že se jedná o požadavek určité kvalifikované trvalosti. V této souvislosti lze zohlednit i délku soužití,
kterou u nesezdaných párů pro přiznání právní relevance vyžadují jiné předpisy. Zatímco u manželství
a registrovaného partnerství je závažnost a trvalost vztahu (byť nikoli nerozlučitelnost) dána již právním úkonem,
kterým snoubenci do takového stavu po zralé úvaze a s vědomím všech následků vstupují, neformálnímu soužití,
v němž partneři buď nechtějí nebo pro různé překážky nemohou takovýmto úkonem osvědčit jeho trvalost, právo
zpravidla přiznává určité účinky až poté, co se jeho kvalita potvrdí určitým časovým trváním tj. právě
prostřednictvím onoho kvantitativního prvku. Občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.) tak druhovi, který žil
ve společné domácnosti se zůstavitelkou po dobu jednoho roku před smrtí, dává postavení dědice ve druhé, resp. třetí
třídě zákonné posloupnosti (§1636). Pro přiznání práva zastupovat druha v případě duševní poruchy vyžaduje
občanský zákoník již soužití ve společné domácnosti po dobu tří let (§49 odst. 1). Zákon o daních z příjmů
(č. 586/1992 Sb.) vyžaduje pro osvobození daru, resp. jiného majetkového zvýhodnění, od daně soužití
ve společné domácnosti po dobu jednoho roku před nabytím daru [§4a písm. m) bod 2, §10 odst. 3 písm. c)
bod 2]. Vedle těchto příkladem uvedených skutečností, které se vztahují k posouzení samotného partnerského
vztahu, je nutné ale zohlednit i další významné okolnosti, které mohou mít význam jak pro hodnocení trvalosti
a hloubky tvrzeného vztahu, tak pro samotné řízení, kvůli kterému je partnerský vztah hodnocen. Bude se jednat
například o zjištění, zda přiznání statusu cizinci dle §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona nebrání určitá
významná překážka, zda partnerský vztah nevznikl účelově v určité fázi řízení, jak se o něm správní orgán
dozvěděl či jak dlouho řízení trvá. Okolností, kterou lze při hodnocení trvalosti vztahu mezi cizincem a občanem
EU zohlednit, může být i to, zda osoby takto spolužijící mají jinou rodinu, jaké jsou důvody jejich odloučení
od původního manžela a rodiny a jaký je vztah s těmito blízkými.“ Z citovaných závěrů, jež lze vztáhnout
i na nyní projednávanou věc, je zřejmé, že délka trvání partnerského vztahu nemůže
být pro hypotézu §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců bezvýznamná, jak tvrdí
stěžovatel. V takovém případě by totiž k naplnění podmínky trvalosti postačovalo pouhé tvrzení
cizince (případně jeho partnera), že svůj vztah optikou budoucího vývoje vnímá jako trvalý.
Konečně Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelův odkaz na blíže nespecifikovaný
rozsudek Vrchního soudu v Praze není dostatečně konkrétní. Obecně lze odkazem na právní
názor obsažený v soudním rozhodnutí podporovat, či naopak zpochybňovat určitý právní
argument. Takový právní názor však musí být dostatečně artikulován buď užitím citace části
textu, nebo jeho parafráze, současně však s uvedením takového označení zdrojového soudního
rozhodnutí, které umožní jeho dohledání. Není-li takovýmto označením odkaz opatřen, přichází
tím o argumentačně-kvalitativní aspekt autority instituce, jíž (údajně) měl být odkazovaný právní
názor formulován. Tak je tomu i v případě odkazu stěžovatele na blíže nespecifikované
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Nedostatečná identifikace odkazovaného soudního
rozhodnutí neumožňuje Nejvyššímu správnímu soudu posoudit, zda se skutkové a právní
okolnosti stěžovatelem popisované právní věci shodují s nynější věcí natolik, aby bylo možné
uzavřít, že se jednalo o věci obdobné, ve kterých by mělo být obdobně i rozhodnuto, případně
přesvědčivě zdůvodněno, proč obdobně rozhodnuto nebylo.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná a nezbývá proto,
než ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s., zamítnout.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný,
pročež nemá právo na náhradu nákladů. Případné náklady procesně úspěšného žalovaného
patrně vznikly v souvislosti s běžným rámcem jeho úřední činnosti, pročež mu jejich náhradu
Nejvyšší správní soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu