ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.35.2017:54
sp. zn. 2 Azs 35/2017 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: E. M., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor
cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Masarykova 27,
Ústí nad Labem, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-
242887-22/ČJ-2016-040022-ZZ-SV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 12. 2016, č. j. 78A 37/2016 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Jindřichu Lechovskému,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 8228 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalované
[1] Rozsudkem ze dne 30. 12. 2016, č. j. 78A 37/2016 – 24, krajský soud
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2016,
č. j. KRPU-242887-22/ČJ-2016-040022-ZZ-SV, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce podle
§124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
zajišťuje za účelem správního vyhoštění, přičemž mu byla zároveň stanovena doba trvání zajištění
na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[2] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve zrekapituloval dosavadní
průběh dané věci a skutková zjištění plynoucí z obsahu správního spisu. Podle názoru krajského
soudu žalovaná v rámci své úvahy vycházela zejména z informací poskytnutých samotným
žalobcem. Na tomto základě žalovaná dovodila možnost nebezpečí, že by žalobce mohl mařit
nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť vyjádřil úmysl území členských
států Evropské unie neopustit a pokračovat ve své cestě do Německa nebo Lucemburska.
Žalobou napadené rozhodnutí pak krajský soud vyhodnotil jako přezkoumatelné, neboť v něm
žalovaná podrobně rozvedla, z jakých důvodů byl žalobce zajištěn a z jakých podkladů
při své úvaze vycházela.
[3] Následně krajský soud upozornil na skutečnost, že smyslem řízení o zajištění cizince není
konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění, ale pouze
vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen
tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění
z území České republiky.
[4] Krajský soud dále uvedl, že žalobce sice tvrdil, že se v Egyptě obává uvěznění a mučení,
avšak již nezmínil žádné konkrétní hrozby, kterými je v zemi původu ohrožen, nadto
ani po vstupu do bezpečných zemí (včetně České republiky) nepožádal o mezinárodní ochranu,
což jeho tvrzení o útěku z důvodu obavy z uvěznění a mučení do jisté míry relativizuje.
Argumentaci žalobce o tom, že mu v případě realizace jeho vyhoštění do země původu hrozí
značná újma, pak krajský soud neshledal přiléhavou, neboť podle jeho názoru nebylo možné
přehlédnout rozpor mezi skutečnostmi tvrzenými žalobcem v žalobě a v protokolech před
správními orgány. V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že v protokolu o vyjádření
účastníka správního řízení ze dne 20. 12. 2016, č. j. KRPU -242887-42/ČJ-2016-040022-ZZ-SV,
žalobce uvedl, že na konci roku 2015 (asi týden po demonstraci, které se účastnil) byl egyptskými
bezpečnostními složkami zadržen, uvězněn, vyslýchán a mučen, a to po dobu tří měsíců.
Tvrzení žalobce si ovšem časově odporuje jednak s tvrzením uvedeným v žalobě, v níž žalobce
uvedl, že demonstrace se zúčastnil dne 9. 6. 2015, tj. v první polovině roku 2015, a dále
si skutkově odporuje i s protokolem o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 25. 11. 2016,
č. j. KRPU-242887-30/ČJ-2016-040022-ZZ-SV, neboť v něm žalobce uvedl, že byl vězněn
dva měsíce. Dále krajský soud poukázal na skutečnost, že tvrzení žalobce, že byl aktivním
novinářem, nikoliv jen studentem žurnalistiky, bylo poprvé žalobcem uplatněno a fotograficky
dokládáno (nelogicky) až v žalobě.
[5] Za daného skutkového stavu tak krajský soud při hodnocení argumentace žalobce
ohledně překážek bránících mu v návratu do vlasti dospěl k závěru, že se ani potencionálně
nejedná o překážky správního vyhoštění, které by byly v době rozhodování o zajištění známy
nebo před rozhodnutím o zajištění žalobce vyšly najevo. Správnímu orgánu totiž nelze vytýkat
něco, o čem nemohl mít v době vydání rozhodnutí povědomost. V tomto směru krajský soud
podotknul, že při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince je vázán §75 odst. 1
s. ř. s., kde je výslovně uvedeno, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jestliže tedy žalobce namítl,
že se žalovaná důvody, pro něž utekl z Egypta, jakož i jeho zdravotním stavem nezabývala,
pak krajský soud konstatoval, že žalovaná se těmito otázkami zabývala v dostatečném rozsahu
vzhledem k obecným tvrzením žalobce. Krajský soud tak uzavřel, že žalovaná posuzovala situaci
žalobce ve vztahu k možnosti realizace vyhoštění v dostatečném rozsahu, přičemž souhlasí
se závěry žalované o neexistenci objektivní skutečnosti, která by bránila realizaci správního
vyhoštění žalobce do země jeho původu.
[6] Krajský soud poté konstatoval, že žalobce vědomě za pomoci převaděčů nelegálně
vstoupil a pobýval na území České republiky, když bylo jeho cílem i přes zadržení českými
policejními orgány nadále se dostat do Německa či Lucemburska. Na území České republiky
žalobce nemá žádné vazby ani finanční prostředky, všechny tyto skutečnosti tak podle krajského
soudu ve svém souhrnu zjevně svědčí tomu, že je u žalobce dáno nebezpečí útěku.
[7] K námitce žalobce, že mu žalovaná neumožnila prokázat jeho tvrzení, krajský soud uvedl,
že z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalobce byl ve správním řízení řádně poučen o svých
právech a povinnostech, mezi jinými i o právu navrhovat důkazy ve smyslu §36 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Svého práva
žalobce nevyužil, což však nelze vykládat jako neumožnění předložení důkazů.
[8] Krajský soud rovněž vyhodnotil jako nepodloženou a nekonkrétní námitku žalobce,
že jeho zajištění probíhá v nedostatečných materiálních podmínkách s ohledem na jeho zdravotní
stav, neboť trpí epilepsií a hypertenzí. V tomto kontextu krajský soud z obsahu správního spisu
zjistil, že po sepsání úředního záznamu o podání vysvětlení dne 24. 11. 2016 žalovaná odvezla
žalobce na vyšetření do Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, kde byl žalobce vyšetřen, byly
mu předepsány potřebné léky na epilepsii a hypertenzi, přičemž ošetřující lékař konstatoval,
že je žalobce schopen pobytu v cele předběžného zadržení. Dále krajský soud upozornil
na skutečnost, že žalovaná v písemném vyjádření k žalobě zcela správně poznamenala,
že ve všech zařízeních pro zajištění cizinců v České republice je dostupná lékařská péče, která
je zajištěným cizincům vždy k dispozici, přičemž je dána i možnost (v případě potřeby) zajistit
převoz zajištěného cizince do specializovaného lékařského zařízení, což v případě žalobce již bylo
realizováno.
[9] K obecné námitce žalobce, že v jeho případě došlo k porušení základních zásad správního
řízení a porušení mezinárodních úmluv, pak krajský soud uvedl, že takové porušení neshledal.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem, které se náležitě promítly do odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí, je tak podle krajského soudu v daném případě zřejmé, že žalovaná
hodnotila situaci žalobce zcela konkrétně, přičemž v souladu se zákonem dospěla k závěru
o nutnosti žalobce zajistit.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované
[10] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě kasační
stížnost opřenou o §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[11] V kasační stížnosti stěžovatel zopakoval, že rozhodnutí žalované napadl z důvodu
nedostatečného a nesprávného vypořádání otázky hrozícího nebezpečí vážné újmy ve smyslu
§179 odst. 1 a 2 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců. Následně obsáhle citoval odůvodnění
napadeného rozsudku, přičemž uvedl, že nesouhlasí s názorem krajského soudu
o přezkoumatelnosti rozhodnutí žalované, když v něm prakticky absentuje jakékoliv vyjádření
k jeho výpovědi týkající se pronásledování a věznění pro legitimní výkon politických práv
a z toho pramenících obav z další vážné újmy, která by mu v Egyptě hrozila pro jeho pokračující
kritiku egyptské autoritativní vlády.
[12] Stěžovatel dále poukázal na to, že argumentace žalované tím, že nepožádal o mezinárodní
ochranu, z čehož má vyplývat, že není třeba posuzovat eventuální nebezpečí vážné újmy při jeho
navrácení do země původu, je zcela nepřípadná a neakceptovatelná. K tomu odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016, č. j. 8 Azs 156/2015 – 44.
[13] V souvislosti s právní otázkou, jaké podmínky musí být splněny, aby správní orgán mohl
rozhodnout o zajištění cizince, pak stěžovatel poukázal na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150. Poté stěžovatel uvedl,
že se přípustností zajištění cizince při nevypořádání obav z hrozící závažné újmy zabýval
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 236/2015 – 34, přičemž
závěry v něm vyslovené plně dopadají i na jeho případ. Stěžovatel tedy namítl, že se žalovaný,
i přes znalost jeho konkrétních obav z mučení a věznění pro výkon politických práv v Egyptě,
nijak nevypořádal s otázkou existující vážné újmy.
[14] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a současně s ním zrušil i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil
k dalšímu řízení.
[15] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti předně upozornila na zásadní rozpory
v tvrzeních stěžovatele, která uváděl před správním orgánem a následně krajským soudem.
Rozporuplné jsou podle žalované zejména stěžovatelem uváděné důvody jeho vycestování, tedy
na jedné straně snaha postarat se o rodinu, avšak naproti tomu útěk z důvodu údajného strachu
z uvěznění a mučení pro jeho účast na demonstraci. Žalovaná dále poukázala na skutečnost,
že stěžovatel z Egypta vycestoval naprosto legální cestou (letecky) s platnými cestovními doklady,
přičemž nebyl egyptskými státními orgány nijak omezován ve svobodě pohybu. Podstatnou
je podle žalované též skutečnost, že stěžovatel po svém vycestování z Egypta odstranil veškeré
doklady o své totožnosti a zbavil se rovněž i písemností, které obdržel v průběhu své cesty
v různých zemích, kde zároveň odmítal jakoukoliv pomoc. Žalovaná také doplnila,
že s ní stěžovatel v rámci zjišťování jeho totožnosti absolutně nespolupracuje. S ohledem na výše
uvedené žalovaná navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[17] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku přesto, že nebyla nijak blíže konkretizována. Jak vyplývá z ustálené judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení
za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou
(viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž
je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela jasné, z jakého skutkového stavu krajský soud
vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Je z něj rovněž patrné, z jakých důvodů má právní závěry vyslovené žalovanou za správné
a naopak, z jakých důvodů byly žalobní námitky stěžovatele shledány jako nedůvodné.
[18] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího
15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění
již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný
pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud
je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména
tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl
území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[19] Podle §124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v řízení o zajištění cizince za účelem správního
vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou
přípustné.
[20] Podle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné
obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.
[21] Podle §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje
a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, c) vážné
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky.
[22] Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžejní otázkou dané věci, tedy zákonností zajištění
stěžovatele za účelem jeho správního vyhoštění, když ten namítal, že se žalovaná nezabývala
důvody znemožňujícími jeho vycestování.
[23] Otázkou, jaké podmínky musí být splněny, aby správní orgán mohl rozhodnout
o zajištění cizince, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení
ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, ve kterém
formuloval tyto právní věty:
„I. Správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b
nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami
správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou
mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen
možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní
vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.
II. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude
pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit
na svobodu.“
[24] Jak plyne z výše uvedeného, posouzení předmětné otázky v rámci řízení o zajištění cizince
je předběžné a subsidiární. Jakkoliv lze v obecné rovině souhlasit, že existence reálného
předpokladu pro vyhoštění představuje jednu z podmínek zajištění cizince, je třeba mít na zřeteli
smysl řízení o zajištění, jímž není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uloženo
správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl
být realizován. Správní orgán je tak povinen předběžně posoudit a učinit si úsudek
o tom, zda je správní vyhoštění cizince alespoň potenciálně možné, jsou-li překážky vycestování
správnímu orgánu v době rozhodování o zajištění známy nebo vyšly-li v řízení najevo. V řízení
o zajištění cizince proto není nutné postavit najisto, že vyhoštění cizince bude skutečně
realizováno. Postačí závěr o možnosti vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/2015 - 52). K tomu je možné též odkázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2016, č. j. 4 Azs 250/2015 – 51, v němž byl vysloven
závěr, že „…dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu lze v zásadě cizince zajistit dle ustanovení
§124 zákona o pobytu cizinců jen tehdy, je-li výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61,
resp. též rozsudek ze dne 19. 1. 2011, č. j. 1 As 1/2011 – 80). Z toho však nelze dovozovat, že je nutné
postavit najisto, že vyhoštění cizince zajišťovaného podle uvedeného ustanovení bude skutečně realizováno. Postačí
závěr o potencialitě vyhoštění. Ostatně, jak již bylo jednou zdůrazněno, rozhodnutí o zajištění cizince
je rozhodnutím přijímaným správním orgánem v časové tísni, striktní lhůty jsou od 1. 1. 2011 stanoveny také
pro soudní přezkum takového rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že ani správní orgán, ani soud nemají v těchto řízeních
prostor k podrobnějšímu posouzení dané otázky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 1 As 72/2011 - 75).“
[25] Nejvyšší správní soud tak uvádí, že možné překážky správního vyhoštění musí být zcela
zřejmé, přičemž se jimi správní orgán při rozhodování o zajištění cizince za účelem správního
vyhoštění zabývá a posuzuje je pouze předběžně a subsidiárně. Zároveň je třeba v daném
kontextu zdůraznit, že posouzení, zda je vycestování (resp. vyhoštění) cizince možné (§179
zákona o pobytu cizinců), je navazujícím úkolem Ministerstva vnitra, které o tom ve smyslu
§120a zákona o pobytu cizinců vydává závazné stanovisko. Povinnost úplného, přesvědčivě
zdůvodněného a podloženého posouzení možnosti vycestování (resp. vyhoštění) tak primárně
stíhá Ministerstvo vnitra. Právě jeho úkolem je zabývat se v podrobnostech situací stěžovatele,
jeho tvrzeními a okolnostmi jeho návratu na podkladě dostatečně aktuálních, věrohodných
a adresných informací o zemi, do které má být daný cizinec navrácen. Závazným stanoviskem
je potom vázána Policie České republiky jako příslušný správní orgán, který rozhoduje
o správním vyhoštění cizince, což se nutně musí projevit v odůvodnění rozhodnutí o správním
vyhoštění. Oproti tomu při rozhodování o zajištění cizince je správní orgán povinen pouze
předběžně a v obecné rovině vypořádat možné překážky realizace vyhoštění (vycestování)
ve smyslu §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Nelze tedy očekávat, že toto posouzení bude
kvalitativně zcela srovnatelné s hodnocením, jež provádí Ministerstvo vnitra; takový požadavek
by ostatně neměl ani oporu v zákoně o pobytu cizinců a v související judikatuře. Při posouzení,
zda správní orgán v tomto ohledu dostál svým povinnostem, je přitom nezbytné vycházet
z kontextu celého jeho rozhodnutí. Je zcela legitimní, pokud v rámci posouzení situace v zemi
původu stěžovatele správní orgán vychází ze své úřední praxe, a to právě s ohledem
na předběžnou povahu takového posuzování. Zároveň by však vždy měl přihlédnout k tvrzením
cizince a individuálním okolnostem jeho případu a tyto zohlednit při rozhodování o zajištění,
což by mělo být (byť ve stručnosti) patrné z odůvodnění rozhodnutí. Uvedené však nic nemění
na tom, že posouzení překážek vycestování pro účely zajištění cizince bude z povahy věci
a s ohledem na omezený časový prostor pro řízení o zajištění cizince toliko předběžné; jádro
posouzení možnosti vycestování cizince totiž tkví právě v závazném stanovisku Ministerstva
vnitra podle §120a zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/2015 - 52).
[26] Pokud stěžovatel konkrétně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 236/2015 - 34, v němž bylo rozhodováno o zajištění cizince - státního
příslušníka Irácké republiky, rovněž ve smyslu §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
pak tento odkaz nebyl pro nyní řešený případ přiléhavý. V uvedené věci správní orgán pochybil,
neboť se překážkami správního vyhoštění stěžovatele do země jeho původu podrobněji
nezabýval. Pouze se omezil na zcela obecné konstatování, že je mu „[z] běžné praxe známo,
že v případě cizince existuje reálný předpoklad realizace výkonu jeho vyhoštění z území členských států Evropské
unie, a to ve stanovené době trvání zajištění, neboť v daném případě neexistuje překážka trvalejší povahy, která
by zabraňovala cizince z území členských států vyhostit“. Správní orgán se tedy opomněl vypořádat
s výpovědí cizince, podle které se nemohl vrátit do země původu (Iráku) z důvodu válečného
stavu, když bydlel v Mosulu, který byl napaden a obsazen tzv. Islámským státem, při bojích
byl tento cizinec zraněn a spolu s rodinou odešel do Bagdádu.
[27] V nyní projednávané věci však žalovaný v napadeném rozhodnutí na základě zjištěných
okolností uvedl, že stěžovatel na území České republiky vstoupil bez cestovního dokladu a víza
nelegálně v úkrytu nákladního prostoru kamionu. Svůj cestovní doklad přitom stěžovatel poslal
zpět do Egypta hned poté, co letecky přicestoval do Turecka, s cílem pokračovat dále nelegálně
do Německa nebo Lucemburska, kde chtěl požádat o azyl (a to pouze v těchto zemích). Dále
bylo konstatováno, že stěžovatel nemá na území České republiky žádné rodinné příslušníky,
žádné sociální či kulturní vazby a nedisponuje ani dostatečným množstvím finančních prostředků.
Stěžovatel sice tvrdil, že byl vězněn za účast na demonstraci proti současnému egyptskému
režimu, jakož i vyloučen z vysoké školy, kde studoval žurnalistiku, přičemž mu byla také zakázána
práce novináře, avšak toto podle žalované nebylo ze strany stěžovatele nijak doloženo,
resp. žalované nebyly pro podporu tohoto tvrzení předloženy ani žádné materiály. Žalovaná tudíž
shledala, že stěžovateli nehrozí jím tvrzené nebezpečí v míře, v jaké uvádí, když nevyužil
možnosti přihlásit se na policii či požádat o azyl v některé z bezpečných zemí, přes které cestoval
v úmyslu dostat se (konkrétně) do Německa nebo Lucemburska. Na základě těchto skutečností
žalovaná vyhodnotila stěžovatelovo vycestování z Egypta jako ekonomicky motivované.
Žalovaná si v rámci rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění opatřila
též sdělení Ministerstva zahraničních věcí (zastupitelského úřadu v Káhiře), přičemž zjistila,
že nejsou známy případy, kdy by egyptské státní orgány nějakým způsobem stíhaly,
diskriminovaly či perzekuovaly své státní občany, kteří se do vlasti vrátili po neúspěšné žádosti
o mezinárodní ochranu v Evropě. Z uvedeného sdělení dále žalované vyplynulo, že ekonomická
migrace je v Egyptě běžným jevem, což bývá dle názoru zastupitelského úřadu skutečným
důvodem odchodu ze země a s tím souvisejí i žádosti o azyl v zemích Evropské unie. S ohledem
na skutečnosti týkající se bezpečnostní a politické situace v Egyptě tak žalovaná uzavřela,
že realizace správního vyhoštění stěžovatele do země původu je reálná, když z jeho výpovědi
rovněž nevyplynula žádná objektivní překážka, pro kterou by nebylo možné správní vyhoštění
realizovat.
[28] Toto hodnocení je zákonné. Žalovaná posuzovala nashromážděné informace
dostatečným způsobem, když vycházela zejména ze skutečností tvrzených samotným
stěžovatelem. Z těchto přitom nevyplynuly žádné individuální skutečnosti týkající se jeho osoby
nasvědčující tomu, že již utrpěl vážnou újmu nebo byl skutečně vystaven přímým hrozbám
způsobení vážné újmy či že by u něj byly dány faktory zvyšující riziko, že terčem útoků
způsobujících vážnou újmu by v případě návratu byl právě on. Pokud stěžovatel vyslovil pouze
obecnou obavu z mučení a věznění jeho osoby v důsledku vyjádření nesouhlasu se současným
egyptským režimem, lze akceptovat hodnocení provedené žalovanou, jakož i krajským soudem
v napadeném rozsudku. Nutno doplnit, že sám stěžovatel uváděl ve svém vyjádření rozporuplné
důvody svého vycestování, když naproti strachu z uvěznění tvrdil: „Vycestoval jsem, abych se mohl
postarat o svou rodinu v Egyptě.“ Z jeho vyjádření přitom bylo patrné, že nehledá ochranu
v jakémkoli státě, kde by mu bylo poskytnuto elementární bezpečí, nýbrž pomocí ilegálního
překračování hranic na trase mezi Tureckem a zamýšleným cílem své cesty (viz jeho zachycení
v nákladním prostoru kamiónu na území České republiky) směřuje do konkrétních zemí, v nichž
očekává zázemí svých tam již jsoucích krajanů (Německo či Lucembursko).
[29] Žalovaná překážky vycestování posoudila zcela správně toliko předběžně v rozsahu
nezbytném pro rozhodnutí o zajištění, neboť jejich závazné zhodnocení pro účely správního
vyhoštění se uskutečňuje až v řízení o správním vyhoštění, resp. v závazném stanovisku
Ministerstva vnitra. Podstata argumentace žalované je přitom z kontextu napadeného rozhodnutí
zřejmá.
[30] Nadto je ze správního spisu zřejmé, že závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti
vycestování stěžovatele již bylo vydáno. V tomto kladném stanovisku se ve vztahu k rozhodné
otázce dané věci mimo jiné uvádí, že stěžovatel neuvedl, že „by měl jakékoliv dřívější potíže se státními
orgány své země, dříve zemi svobodně opouštěl, pobýval např. na pracovním pobytu v Kataru a Saudské Arábii,
přičemž se opětovně do země původu vracel, aniž by po návratu tvrdil jakékoliv potíže nebo zapojení
se do jakékoliv protivládní činnosti. Stěžovatel se podle svých slov zúčastnil pouze jedné protivládní demonstrace
a ve vlasti proti němu není vedeno jakékoliv trestní řízení. Stěžovatel rovněž vlast opustil, aniž by mu bylo
v odjezdu jakkoliv bráněno, přičemž vycestoval na základě svého vlastního cestovního dokladu, cestoval legálně.
Z uvedeného lze jednoznačně dovodit nezájem státních orgánů Egypta o osobu stěžovatele.“ Ministerstvo vnitra
k citovanému dále doplnilo, že výpověď stěžovatele nepůsobila věrohodně, když se v průběhu
řízení o jeho správním vyhoštění zásadně měnila co do okolností jím tvrzeného věznění
a okolností zbavení se dokladů o jeho totožnosti.
[31] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že žalovaná v napadeném rozhodnutí popsala
dosavadní průběh řízení, způsob, jakým byl stěžovatel zajištěn a jak vstoupil na území České
republiky, kam konkrétně směřoval a za jakým účelem, přičemž hodnotila zejména skutečnosti
uvedené stěžovatelem samotným v podaném vysvětlení. Žalovaná tak nyní řešený případ
předběžné posoudila z hledisek relevantních pro možný výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,
když uvedla, z jakých důvodů přistoupila k rozhodnutí o zajištění stěžovatele. Ve svém závěru
zároveň zohlednila aktuální situaci v Egyptě, a to nejen na základě vlastních znalostí z praxe,
ale i sdělení Ministerstva zahraničních věcí (zastupitelského úřadu v Káhiře). Rozhodnutí
žalované obsahuje důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání i úvahy, kterými
se žalovaná řídila při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů.
[32] Co se týče tvrzení žalované v napadeném rozhodnutí, že „…pokud chtěl účastník řízení
pobývat v zemi, ve které by mohl svobodně žít a pracovat jako novinář, se mohl přihlásit policii či požádat o azyl
již v některé ze zemí, kterými projížděl, než byl zajištěn v České republice“, pak v tomto nelze shledávat
jakoukoliv vadu mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, když tímto žalovaná pouze
doplnila zjištění týkající se důvodu vycestování stěžovatele ze země původu. Naprosto
nepřípadným pak byl v tomto kontextu odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 6. 2016, č. j. 8 Azs 156/2015 – 44. V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „považuje za nepřípadnou argumentaci ministerstva, které jako jediný důvod pro svůj závěr
o neexistenci skutečného nebezpečí vážné újmy uvedlo, že stěžovatel nepožádal o mezinárodní ochranu, aniž
by se zabývalo aktuální situací v místě bydliště stěžovatele v zemi původu, případně možností vnitřního přesídlení
stěžovatele na jiné místo.“ Taková situace však v nyní projednávaném případě nenastala, jak již bylo
výše vyargumentováno.
[33] Nejvyšší správní soud proto námitku stěžovatele spočívající v nesprávném závěru
krajského soudu o přezkoumatelnosti rozhodnutí žalované neshledal důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[36] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2017,
č. j. 2 Azs 35/2017 - 34, pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem Mgr. Jindřich
Lechovský, advokát. Náklady na odměnu za zastupování tak v daném případě nese stát (§35
odst. 8 s. ř. s.). Zástupce stěžovatele podle obsahu soudního spisu učinil ve věci dva úkony právní
služby, tj. převzetí a přípravu věci [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a písemné podání kasační stížnosti [§11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu]. Odměna je tedy tvořena částkou 2 x 3100 Kč za dva úkony právní
služby ve smyslu §7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, k níž náleží paušální náhrada
hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 2 x 300 Kč. Jelikož advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani,
kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
tj. o 1428 Kč. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tudíž činí celkem 8228 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu