ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.39.2017:36
sp. zn. 2 Azs 39/2017 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Y. K.,
zastoupený Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem, se sídlem Karolinská 654/2,
Praha 8, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 12. 2016,
č. j. CPR-15408-6/ČJ-2016-930310-C235, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 44 A 32/2016 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce, státní příslušník X, byl dne 18. 10. 2015 zajištěn hlídkou cizinecké policie, načež
bylo zjištěno, že se na území České republiky nachází bez platného cestovního dokladu a víza.
Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor cizinecké policie (dále jen „správní orgán
prvního stupně“) proto vydalo dne 3. 5. 2016 rozhodnutí č. j. KRPS-354535-59/ČJ-2015-010026,
jímž žalobci uložilo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodů 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na
území členských států Evropské unie, stanovilo v délce tří let. Proti prvostupňovému rozhodnutí
podal žalobce odvolání, o němž žalovaná rozhodla v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen
„napadené rozhodnutí“) tak, že změnila výrok v části specifikující okamžik, do kdy je žalobce
povinen z území vycestovat, a ve zbylé části prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
[2] V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce zejména namítal, že správní orgány
nesprávně a nedostatečně posoudily dopady vyhoštění do jeho rodinného a soukromého života.
Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem
(dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. Zdůraznil, že správní orgány jsou v řízení o vyhoštění sice
vázány §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, avšak jejich
možnosti zjišťovat skutečnosti o rodinném a soukromém životě jsou omezené a závislé na tom,
co sám cizinec tvrdí. Žalobce před správním orgánem prvního stupně žádná tvrzení o dílčích
aspektech svého soukromého života na území České republiky neuvedl. Jeho sdělení během
řízení o odvolání pak krajský soud pokládal za neurčitá. K důkazním návrhům žalobce
uplatněným v odvolání (výslechy sousedů, jejich čestná prohlášení, opětovný výslech žalobce)
krajský soud poznamenal, že účelem dokazování není suplovat zcela nedostatečná tvrzení žalobce
o kvalitě jeho soukromého života. Provedení důkazů k prokázání skutečností, které žalobce
netvrdil, měl krajský soud za neúčelné. I kdyby bylo prokázáno, že žalobce vede čilý sousedský
a spolkový život, bohatý ve všech aspektech, nemohlo by to mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, neboť si žalobce tento soukromý život vybudoval v době, kdy na území
České republiky pobýval neoprávněně. Ustanovení §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců
má dle krajského soudu poskytovat ochranu těm cizincům, kteří na území České republiky
dlouhodobě pobývali na základě platného pobytového oprávnění.
[3] Při posuzování přiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění krajský soud na straně jedné
zohlednil, že si žalobce za dobu šestnácti let nepochybně vytvořil různé osobní vazby, avšak
na straně druhé nemá vlastní bydlení, bydlí u přítele, jehož adresu ani nezná, pravidelně
se ve velké míře oddává konzumaci alkoholických nápojů, při zajištění policií trpěl halucinacemi,
nemá stálé pracovní prostředí a nedisponuje finančními prostředky ani jiným majetkem. V daném
případě tak dle krajského soudu převažovala potřeba vynutit respektování pravidel pro pobyt
cizinců nad ochranou soukromého života žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž vyjadřuje nesouhlas se závěrem správního orgánu prvního stupně, že nebyl prokázán jeho
soukromý a rodinný život na území České republiky, a předkládá prohlášení sousedů z obce M.
Domnívá se, že je třeba striktně rozlišovat mezi existencí soukromého života a rodinného života.
Toto rozlišování má podle něj oporu v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, z níž
plyne, že i když vyhoštěním nemusí být narušen rodinný život cizince, může být zcela nezávisle
na tom narušen jeho život soukromý. Již samotná délka pobytu stěžovatele v České republice
naznačuje, že si zde vytvořil vazby soukromého charakteru, a proto by okolnosti
jeho soukromého života a míra integrace měly být podrobněji zkoumány. Správní orgány
to však neučinily. Přestože stěžovatel tyto skutečnosti ve správním řízení uváděl a navrhoval
provedení důkazu čestným prohlášením blízkých přátel a dalších osob, žalovaná důkazy odmítla.
[5] S názorem krajského soudu, že stěžovatelův soukromý život je zcela irelevantní,
stěžovatel nesouhlasí, a to i navzdory tomu, že se rozvíjel v době, kdy zde stěžovatel pobýval
nelegálně. Kvalitativně se jedná o stejný soukromý život, který by stěžovatel vedl v době legálního
pobytu. Nadto se stěžovatel mohl domnívat, že jeho pobyt nelegální není, pokud místním
právním předpisům nerozumí. Stěžovatel rozporuje také to, že by soukromý život dosahoval nižší
kvality z důvodu nestálosti. Individuální uspořádání soukromého života je záležitostí stěžovatele,
důležitá je stěžovatelova vazba na území České republiky a mezilidské vztahy v jeho okolí.
[6] Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, a shledal,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Stěžovatel formálně podřadil důvody pro podání kasační stížnosti pod §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s., konkrétní námitky podřaditelné pod písm. d) však neuplatnil. Subsumpce
stížních důvodů pod zákonná ustanovení je záležitostí právního hodnocení Nejvyšším
správním soudem, a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému
projednání (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50,
publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS, dostupný stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu z www.nssoud.cz). Kasační stížnost je tedy přípustná.
[9] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[10] Stěžovatel nerozporuje závěr, že pobýval na území České republiky bez platného
cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyl oprávněn, a nenamítá nepřiměřenou délku doby,
po kterou mu není umožněn vstup na území členských států Evropské unie. Na základě jeho
kasační stížnosti je tak třeba posoudit pouze to, zda měla být existence jeho soukromého života
posouzena jako překážka správního vyhoštění.
[11] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění
vydat, „jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince“.
Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní orgán zohlední „zejména závažnost
nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu
a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu
vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu
jeho posledního trvalého bydliště“ (§174a téhož zákona).
[12] V případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného
či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, vychází správní soudy především
z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se ke čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Tato judikatura zohledňuje
zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu
cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních
vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu
v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země
jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva
v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného
cizincem (viz např. rozsudky ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost
č. 46410/99, ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost
č. 50435/99, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09; veškerá rozhodnutí
ESLP jsou dostupná z http://hudoc.echr.coe.int). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit
ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy
státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající
z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní, a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince
a státu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45,
nebo ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013 - 43).
[13] Nejvyšší správní soud nepopírá stěžovatelovu argumentaci (a nečinil to ani krajský soud
či žalovaná), že je třeba rozlišovat mezi rodinným životem a soukromým životem jednotlivce,
přičemž oba zasluhují ochrany dle čl. 8 Úmluvy. ESLP vnímá soukromý život jako široký, těžko
definovatelný pojem. Soukromý život podle něj zahrnuje psychickou i fyzickou integritu člověka,
genderovou identifikaci, jméno, sexuální orientaci, právo na osobní rozvoj, osobní autonomii
člověka a také právo navazovat a rozvíjet vztahy s ostatními lidmi a okolním světem (rozsudek
ze dne 29. 4. 2002 ve věci Pretty proti Spojenému království, stížnost č. 2346/02). Právě poslední
ze zmíněných aspektů je přitom podstatný pro případy týkající se vyhoštění cizinců ze země,
jak plyne i ze stěžovatelem zmiňovaného případu řešeného v rozsudku ESLP ze dne 9. 10. 2003
ve věci Slivenko proti Lotyšsku, stížnost č. 48321/99. Současně je však třeba zdůraznit, že ESLP
zastává názor, že v případě, kdy si žadatel musel být vědom svého nejistého imigračního statusu
ještě před tím, než v zemi založil rodinu, neklade Úmluva na státy povinnost vyhovět žádosti
o povolení k pobytu (typicky za účelem sjednocení rodiny – pozn. Nejvyššího správního soudu)
a rovněž vyhoštění ze země bude v rozporu se čl. 8 Úmluvy jen za výjimečných okolností
(např. rozsudek ze dne 3. 10. 2014 ve věci Jeunesse proti Nizozemsku, stížnost č. 12738/10).
Obdobně také podle judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud cizinec založil svůj rodinný
nebo soukromý život v České republice s vědomím, že jeho pobyt na území je od počátku
neoprávněný, bude rozhodnutí o správním vyhoštění představovat nepřiměřený zásah
do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu §119a odst. 2 a §174a zákona o pobytu
cizinců a čl. 8 Úmluvy pouze výjimečně (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 – 31, nebo ze dne 31. 5. 2016, č. j. 6 Azs 58/2016 – 40).
[14] Ze správních spisů Nejvyšší správní soud zjistil následující: Stěžovatel byl dne
18. 10. 2015 zajištěn hlídkou cizinecké policie, platnost jeho cestovního dokladu skončila dne
24. 6. 2009 a žádným platným vízem nedisponoval. Při výslechu vypověděl, že poprvé do České
republiky přicestoval v roce 1998 a pobýval zde asi dva měsíce. Naposledy přicestoval roku 2000,
od té doby zemi již neopustil a zdržoval se ve Středočeském kraji. Posledních deset let žije v obci
M., přesnou adresu svého pobytu nezná, bydlí u kamaráda, kterému za ubytování neplatí. Živí se
brigádami, jeho měsíční příjem činí cca 2000 Kč. V Praze žije jeho matka, s níž se vídá zhruba
jedenkrát ročně. V České republice žije také vzdálená rodina z matčiny strany, s níž se nestýká.
Děti, manželku ani přítelkyni nemá a případná povinnost vycestovat ze země by pro něj
nepředstavovala zásah do rodinného nebo soukromého života. Společenské, kulturní nebo jiné
vazby v České republice nemá. Svůj pobyt se nesnažil zlegalizovat, ačkoliv si byl vědom toho,
že se na území České republiky nachází nelegálně bez platného dokladu a víza.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem správního orgánu prvního
stupně, že „nebyl prokázán jeho soukromý a rodinný život v ČR“. K tomu Nejvyšší správní soud předně
konstatuje, že takový závěr správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí ze dne 3. 5. 2016
neučinil. Správní orgán prvního stupně uvedl, že nebylo zjištěno, že by byl stěžovatel nějakým
způsobem integrován do společnosti. Toto tvrzení nelze považovat vzhledem k výpovědi
stěžovatele za nepodložené nebo nesprávné. K zásahu do soukromého a rodinného života
stěžovatele správní orgán prvního stupně poznamenal, že vyhoštění takovým zásahem bude,
nicméně nepůjde o zásah nepřiměřený. I s tímto hodnocením lze s ohledem na skutečnosti
shrnuté v předchozím odstavci souhlasit a potvrdil ho ostatně ve své výpovědi i sám stěžovatel.
Nadto je třeba připomenout, že prvostupňové správní rozhodnutí tvoří s odvolacím
rozhodnutím jeden celek (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2016,
č. j. 6 Afs 24/2016 – 26). Žalovaná přitom v napadeném rozhodnutí výslovně podotkla,
že nepopírá tvrzení stěžovatele o soukromých vazbách vytvořených na území České republiky
během jeho dlouhodobého nelegálního pobytu, neboť za 16 let si nepochybně určité vazby
vytvořit musel, i když to ve své výpovědi neuvedl. Tvrzení o takových vazbách nicméně neměla
za natolik určité, aby bylo způsobilé založit pochyby o neexistenci překážek k vyhoštění
stěžovatele.
[16] Pokud tedy stěžovatel správním orgánům a potažmo krajskému soudu vytýká,
že neuvěřily jeho tvrzení o existenci soukromého života, míjí se jeho argumentace s rozhodovacími
důvody správních orgánů i krajského soudu. V rozhodnutích správních orgánů ani v napadeném
rozsudku nebylo rozporováno, že stěžovatel jistý soukromý život má a správní vyhoštění může
být zásahem do něj. Co stěžovatel svými tvrzeními nijak nezpochybnil, je to, že tento soukromý
život není takový, aby nutnost jeho ochrany převážila nad veřejným zájmem na dodržování
pravidel o pobytu cizinců. V situaci, kdy byl soukromý život založen a rozvíjen v době
stěžovatelova nelegálního pobytu v České republice, by musel být soukromý život stěžovatele
natolik bohatý a mimořádný, aby mohl být kvalifikován jako výjimečná okolnost nutně
převažující nad ochranou veřejného zájmu.
[17] Stěžovatel však ve svém odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
tvrdil pouze, že nesouhlasí s tím, že jeho soukromý život nebyl prokázán (Nejvyšší správní soud
ještě jednou podotýká, že tento závěr prvostupňový orgán neučinil) a že je připraven doložit
prohlášení svých sousedů z obce M. dokládající soukromý život stěžovatele v České republice.
Nejvyšší správní soud se s ohledem na skutkové okolnosti případu ztotožňuje s názorem
žalované a krajského soudu, že důkaz prohlášením sousedů (popřípadě jejich výslechem) by byl
nadbytečný, neboť žalovaná nikterak nezpochybňovala, že stěžovatel soukromý život vede
a nějaké sociální vazby si v místě svého bydliště vytvořit musel (proto ani Nejvyšší správní soud
nepřistoupil k dokazování tímto prohlášením). Vágní a neurčitá tvrzení stěžovatele o jeho
soukromém životě však pochyby o oprávněnosti a přiměřenosti správního vyhoštění založit
nemohla, a žalované nelze vytýkat, že nepovažovala za nutné zjišťovat intenzitu sousedských
vztahů, když sám stěžovatel žádná tvrzení o konkrétních hlubokých vztazích se specifickými
sousedy nevznesl. Nadto si nelze nepovšimnout toho, že stěžovatelova tvrzení o soukromém
životě na území České republiky zůstala neurčitými a vágními i během soudního řízení, a proto
působí účelově. Pouze pro úplnost pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že sdělení stěžovatele,
že ve správním řízení navrhoval provedení důkazu „čestnými prohlášeními blízkých přátel a dalších osob“
má za nepravdivé, neboť jej nelze podpořit obsahem správních spisů, z nichž se podává jen to,
že stěžovatel byl „připraven předložit prohlášení jeho sousedů z obce M.“ (viz doplnění odvolání ze dne
13. 6. 2016 na č. l. 6 – 9 správního spisu žalované). O žádném konkrétním blízkém příteli či
přítelkyni se stěžovatel v průběhu správního ani soudního řízení nezmínil.
[18] Právní posouzení věci krajským soudem pokládá Nejvyšší správní soud na rozdíl
od stěžovatele za správné. Nejvyšší správní soud uznává, že část odůvodnění na stranách 7 až 8
napadeného rozsudku může působit dojmem, že krajský soud pokládá soukromý život
vybudovaný v době neoprávněného pobytu za zcela irelevantní. Je však třeba vzít v úvahu,
že krajský soud v této pasáži odkazoval mimo jiné na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 5 As 102/2013 – 31 a rozsudek ESLP ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer
proti Nizozemsku, z nichž plyne, že zásah do rodinného, potažmo soukromého života vzniklého
v době nelegálního pobytu je třeba zvažovat, nicméně ochrana soukromého života
vzniklého za takových podmínek může převážit nad veřejným zájmem jen zcela výjimečně
(viz také odst. [13] výše). Vzhledem k tomu, že krajský soud bral při posuzování žaloby v potaz,
že si stěžovatel během svého téměř šestnáctiletého nelegálního pobytu nějaký soukromý život
vytvořil, nepochybuje Nejvyšší správní soud o tom, že krajský soud si byl vědom toho,
že i k ochraně soukromého života vytvořeného za těchto specifických podmínek je třeba
přihlédnout.
[19] Ke stěžovatelově argumentaci, že soukromý život nemá nižší kvalitu, pokud jej lze
charakterizovat jako nestálý, Nejvyšší správní soud uvádí, že překážku dle §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců mohou založit jen takové sociální vazby, které jsou pevné, hluboké a stálé,
nikoli vazby povrchní a plytké.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[20] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšná žalovaná vznik nákladů řízení o kasační
stížnosti netvrdila a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne, že by jí nějaké náklady
nad rámec její běžné činnosti vznikly, proto jí právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu