ECLI:CZ:NSS:2017:3.ADS.118.2016:60
sp. zn. 3 Ads 118/2016 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce J. R. A. – O.,
zastoupeného JUDr. Tomášem Truschingerem, advokátem se sídlem Brno, Bašty 413/2, proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 1 Ad
9/2015 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. JUDr. Tomášovi Truschingerovi se za právní zastoupení žalobce v řízení o kasační
stížnosti př i z ná v á odměna ve výši 3146 Kč. Tato částka bude na účet zástupce
žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 2. 2015, č. j. X, žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. X, ze dne 21. 8. 2014, kterým bylo podle
§66 odst. 1 písm. c) zák. č. 500/2004 Sb. správní řád (dále „správní řád“) zastaveno řízení o
žádosti žalobce o přiznání invalidního důchodu.
Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze (dále “městský
soud“). V žalobě namítal, že Česká správa sociálního zabezpečení dostala definitivní rozhodnutí
o jeho invaliditě již v roce 1988, kdy vyžadoval placení invalidního důchodu od 1. 1. 1988, neboť
jeho invalidita je zaviněna Českou republikou. Uvedl, že v příloze je kopie jeho uznání trvalé
invalidity od 1. 1. 1988, jež byla České správě sociálního zabezpečení již nesčíslněkrát zaslána,
a rovněž přikládá kopii invalidní karty platné až do roku 1922 (pozn. NSS – zřejmě se jedná o omyl
v psaní, invalidní karta žalobce je platná do roku 2022).
Městský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že z nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 883/2004 (dále „nařízení 883/2004/ES“) vyplývá, že Česká republika postupuje
při posuzování invalidity výhradně podle vlastních předpisů. Zákon č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění (dále „zákon o důchodovém pojištění“) stanoví potřebný minimální
pokles pracovní schopnosti pojištěnce, nezbytný pro přiznání invalidního důchodu. Ze zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, vyplývá, že zdravotní stav
pojištěnce pro účely řízení o nároku na invalidní důchod a řízení o námitkách posuzují lékaři.
Při posuzování vychází okresní správa sociálního zabezpečení zejména z nálezu ošetřujícího
lékaře, popřípadě výsledku funkčních vyšetření a výsledků vlastního vyšetření lékaře, který plní
úkoly okresní správy sociálního zabezpečení, a z podkladů stanovených jinými právními předpisy.
Je tedy zcela nerozhodné, že byl žalobce ve svém domovském státě uznán invalidním.
Pro přiznání invalidního důchodu musí splňovat podmínky českých právních předpisů. Vzhledem
k tomu, že francouzský nositel pojištění neposkytl aktuální lékařské zprávy, podle nichž by bylo
možné objektivně invaliditu žalobce stanovit, byl žalobce vyzván k odstranění vad svého podání
doplněním konkrétních lékařských zpráv. K tomu mu byla poskytnuta přiměřená lhůta, v níž však
žalobce požadované lékařské zprávy nedoložil. Žalovaná tedy postupovala správně, pokud řízení
zastavila podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu.
Toto rozhodnutí městského soudu napadl žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). V kasační
stížnosti především zpochybnil procesní postup žalované. Domnívá se totiž, že žalovaná
nerespektovala základní zásady činnosti správních orgánů a neúměrně jej zatěžovala. Stěžovatel
tvrdí, že podklady, jež žalované předložil, byly pro rozhodnutí o jeho žádosti o přiznání
invalidního důchodu dostatečné. Žalovaná po něm tudíž neměla vyžadovat předložení výsledků
vyšetření z oboru psychiatrie a klinické psychologie, neboť jeho postižení je tělesné povahy.
Jestliže chtěla další podklady, měla si je obstarat sama, ve spolupráci s francouzským nositelem
pojištění. To stěžovatel dovozuje z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009
a §3 a §6 odst. 2 správního řádu.
Stěžovatel též namítl, že ve Francii je od 1. 1. 1988 uznán plně invalidním pro invaliditu
druhé kategorie s více než 80% invalidity. Zdůraznil, že jeho invalidita vznikla v důsledku
přepadení členy StB v únoru 1984 v Paříži. Závěrem proto navrhl zrušení rozsudku městského
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel žádal o přiznání
invalidního důchodu, což je dávka podmíněná jeho zdravotním stavem. V takovém případě
je rozhodnutí žalované o invaliditě závislé především na odborném lékařském posouzení. Jelikož
v nařízení 883/2004/ES nebyla uznána Českou republikou shoda s předpisy jiných členských
států ve věci podmínek vztahujících se na stupeň invalidity, je posouzení zdravotního stavu
pojištěnce prováděno výhradně podle českých právních předpisů.
Dále uvedla, že zprávy vyžádané od francouzského nositele pojištění ze dne 8. 2. 2010
a ze dne 30. 7. 2012 nepostačovaly k posouzení zdravotního stavu stěžovatele. Proto
byl k předložení dalších podkladů vyzván stěžovatel a správní řízení bylo přerušeno. Stěžovatel
požadované lékařské zprávy nepředložil, proto bylo řízení o invalidním důchodu zastaveno.
K rozsudku městského soudu nemá žalovaná žádné výhrady. Navrhuje proto zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení o kasační
stížnost. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy věcně projednatelná. Nejvyšší správní soud
posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými
stížnostními důvody.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné připomenout, že podle §104 odst. 4 s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před
soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Toto ustanovení sleduje
zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících
předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili
veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance.
Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni
ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006-155, publikovaný pod č. 1743/2009 Sb. NSS; citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz.).
V posuzované věci se proto Nejvyšší správní soud nemohl zabývat kasačními námitkami,
které nebyly stěžovatelem uplatněny v žalobě. Žalobní argumentaci stěžovatel založil pouze
na námitkách zpochybňujících rozhodnutí žalované z důvodu, že žalovaná nepřihlédla k faktu,
že stěžovateli byl ve Francii invalidní důchod přiznán. Oproti tomu v kasační stížnosti stěžovatel
rozhojnil svoji argumentaci o námitky zpochybňující postup žalované v řízení, neboť stěžovatel
nově namítá, že jej žalovaná vůbec nebyla oprávněna vyzvat k předložení lékařských zpráv,
a zpochybňuje také rozsah požadované lékařské dokumentace. Tyto důvody nezákonnosti
rozhodnutí žalované stěžovatel v žalobě neuplatnil, ač tak učinit mohl. Proto jsou nyní v kasační
stížnosti uplatněny ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustně a Nejvyšší správní soud se jimi
nemůže zabývat.
K námitce stěžovatele, že ve Francii byl uznán invalidním s invaliditou více než 80%,
Nejvyšší správní soud uvádí, že se zcela ztotožňuje se závěry městského soudu k obdobným
žalobním námitkám stěžovatele. Městský soud zcela správně poukázal na to, že Česká republika
nedeklarovala shodu mezi svými právními předpisy a předpisy jiných členských států Evropské
unie pro posuzování invalidity ve smyslu čl. 46 odst. 3 nařízení 883/2004/ES. Proto
pro žalovanou není posouzení invalidity francouzským nositelem pojištění závazné. Nejvyšší
správní soud se již v minulosti vyjádřil k posuzování invalidity v kontextu citovaného nařízení.
Například v rozsudcích ze dne 28. 4. 2011, č. j. 4 Ads 111/2010 – 130, a ze dne 10. 1. 2013,
č. j. 6 Ads 38/2012-75, uvedl, že může dojít k situacím, kdy žadatel o invalidní důchod je podle
předpisů jednoho z členských států uznán plně invalidním a podle předpisů jiného členského
státu částečně či vůbec ne. Z tohoto pohledu je tedy nezbytné, aby žalovaná vždy provedla vlastní
posouzení zdravotního stavu žadatele o invalidní důchod, neboť rozhodnutím orgánů jiných
členských států o invaliditě není, v souladu s citovaným ustanovením nařízení 883/2004/ES,
vázána.
Této úvaze je třeba správně rozumět tak, že jí nejsou v žádném smyslu zpochybněna
ani ustanovení čl. 2 odst. 1 a čl. 49 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
č. 987/2009, na která stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje, nýbrž jde jen o zdůraznění
principu autonomního rozhodnutí ČSSZ, jaké podklady považuje pro posouzení zdravotního
stavu žadatele o invalidní důchod za dostatečné. ČSSZ vzala všechny doložené podklady řádně
a v souladu s uvedenými ustanoveními v úvahu, avšak dospěla k závěru, že pro posouzení věci
podle zákona o důchodovém pojištění nejsou dostatečné. Jiné nezískala, přestože vyvinula úsilí,
jaké na ní lze požadovat, a proto nemohla ve věci rozhodnout jinak. Kasační důvod dle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nemohl být opodstatněný.
Lze tedy uzavřít, že kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) ani b) s. ř. s. nebyly
v posuzované věci dány. Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nedůvodnou a jako
takovou ji dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 a 2 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů
řízení ze zákona (§60 odst. 2 s. ř. s.).
Žalobci byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem podle §35 odst. 8 s. ř. s.
advokát JUDr. Tomáš Truschinger. Ustanovený zástupce v řízení o kasační stížnosti vykonal
dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení včetně nahlédnutí do spisu
dne 29. 9. 2016, podání doplnění kasační stížnosti) a doložil, že je plátcem DPH. Za jeden úkon
právní služby mu náleží částka 1.000 Kč [§9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále
„advokátní tarif“), ve spojení s §7 bod 3 advokátního tarifu, a 2x režijní paušál 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu)]. Částka 3146 Kč [2x1.000 + 2x300 + 903 (21% DPH podle
§35 odst. 8 věty druhé s. ř. s.)] představuje tedy celkové náklady ustanoveného zástupce.
Tyto náklady nese stát (§35 odst. 8 věta prvá za středníkem s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu