ECLI:CZ:NSS:2017:3.AFS.153.2016:61
sp. zn. 3 Afs 153/2016 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobkyně: J. V.,
zastoupena JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem se sídlem Bojasova 1252/21, Praha 8,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2016, č. j. 48
Af 39/2014 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „finanční úřad“) vyměřil
žalobkyni rozhodnutím ze dne 30. 1. 2014, č. j. 535269/14/2101-24400-200870 (dále
jen „rozhodnutí I. stupně“), ve smyslu §157 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový
řád (dále jen „daňový řád“), úrok ve výši 19 629 Kč z posečkání úhrady daně
z převodu nemovitosti. Posečkání bylo povoleno rozhodnutím finančního úřadu ze dne
14. 12. 2011, č. j. 277234/11/057961202837. Samotná daň z převodu nemovitostí činila
69 936 Kč a příslušenství této daně 6 993 Kč. Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl rozhodnutím
ze dne 24. 7. 2014, č. j. 19181/14/5000-14505-711417, (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji usnesením ze dne 7. 10. 2014, č. j. 3 Af 35/2014 – 11, postoupil Krajskému soudu v Praze
(dále jen „krajský soud“) jako soudu místně příslušnému. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne
20. 6. 2016, č. j. 48 Af 39/2014 – 27 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl.
Krajský soud vyšel ve svém rozhodování z následujícího skutkového stavu: Finanční úřad
v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi vyzval žalobkyni dne 26. 6. 2007 k podání daňového
přiznání, a to v souvislosti se smlouvou o převodu nemovitostí (LV X pro obec a k. ú. L. T.) ze
dne 4. 1. 2006, v níž žalobkyně figurovala jako prodávající. Zmíněný správce daně následně
vyměřil žalobkyni platebním výměrem ze dne 10. 4. 2008, č. j. 75495/08/057961/2837, daň
z převodu nemovitostí s příslušenstvím v celkové výši 76 929 Kč. Žalobkyně poté opakovaně
podávala žádosti o povolení posečkání této daně a příslušenství. Poslední z rozhodnutí bylo
vydáno dne 14. 12. 2011, č. j. 277234/11/057961202837, které jako konečné datum posečkání
stanovilo lhůtu do 31. 12. 2012. Žalobkyně v mezidobí (dne 26. 3. 2008) zahájila žalobou
k Okresnímu soudu Praha - východ řízení o určení vlastnického práva k výše zmíněným
nemovitostem. Civilní řízení ukončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 13. 6. 2013,
č. j. 27 Co 126/2013 – 253, jímž Krajský soud v Praze rozhodl, že žalobkyně je výlučným
vlastníkem předmětných nemovitostí z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy.
Finančnímu úřadu byl pravomocný rozsudek doručen dne 26. 8. 2013. Na uvedenou
skutečnost reagoval finanční úřad návrhem na obnovu řízení. Dne 23. 12. 2013 podal
rovněž podnět k žalovanému na prohlášení nicotnosti platebního výměru na daň z převodu
nemovitostí a navazujících rozhodnutí o posečkání daně a příslušenství. Návrh na obnovu řízení
podala též žalobkyně. Žalovaný vyrozuměním ze dne 8. 1. 2014, č. j. 334/14/5000-14502-707045,
podnět na prohlášení nicotnosti odložil, když podrobně uvedl důvody, pro které tak učinil.
Rozhodnutím ze dne 25. 9. 2014, č. j. 25547/14/5000-14401-700796, zastavil řízení o návrhu
na obnovu řízení o vyměření daně. Dne 30. 1. 2014 vydal finanční úřad rozhodnutí
č. j. 534338/14/2101-24400-200870, kterým vyslovil, že rozhodnutí o posečkání daně ze dne
14. 12. 2011 pozbývá účinnosti dnem 31. 12. 2012. Tentýž den vydal finanční úřad
rovněž rozhodnutí I. stupně. Jak uvedeno shora, žalobkyně napadla posledně jmenované
rozhodnutí odvoláním, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí finančního
úřadu potvrdil.
Krajský soud v napadeném rozsudku za jádro žalobní argumentace označil
tvrzení žalobkyně, že nedošlo-li v souladu s rozsudkem č. j. 27 Co 126/2013 – 253 k převodu
nemovitostí, nevznikla jí povinnost platit vyměřenou daň, a proto nemá ani povinnost hradit
úrok z posečkání s platbou této daně. V této souvislosti krajský soud akcentoval, že argumentace
žalobkyně fakticky směřuje nejen do napadeného rozhodnutí, ale též do rozhodnutí o vyměření
daně samotné, jakož i všech rozhodnutí o povolení posečkání daně a příslušenství.
Na pozadí zákonné úpravy institutu posečkání (§156 a 157 daňového řádu) krajský soud
uvedl, že základní podmínku představuje vyměření daňové povinnosti daňovému subjektu.
Po dobu posečkání je podle §157 odst. 2 téhož zákona daňový subjekt povinen platit úrok,
a to ve výši předepsané platebním výměrem vydaným dle §157 odst. 3 daňového řádu.
Žalobkyně přitom dle krajského soudu nezpochybnila samotné předepsání úroku z posečkané
částky, či jeho výši. Nezákonnost napadeného rozhodnutí odvozuje od skutečnosti, že jí nikdy
nevznikla povinnost hradit daň z převodu nemovitostí. Krajský soud v této souvislosti poukázal
na ustanovení §75 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) se zdůrazněním,
že rozhodnutí, která předcházela napadenému rozhodnutí, mohla být samostatně napadena
žalobou. Uvedené ustanovení tak v nynějším řízení umožňuje soudní přezkum pouze ve vztahu
k platebnímu výměru na úrok z posečkané částky. Naopak se nelze zabývat zákonností
rozhodnutí o vyměření daně samotné.
Svůj závěr krajský soud podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 4. 2015, č. j. 6 Afs 58/2014 – 88, v němž zdejší soud vyslovil, že ve fázi přezkumu
platebního výměru na úrok z posečkání nelze brojit proti samotnému pravomocnému doměření
daně, resp. správnosti předchozích rozhodnutí. Krajský soud dále doplnil odkaz na související
judikaturu zaobírající se stanovením penále na daň z příjmů fyzických osob, konkrétně rozsudek
ze dne 29. 5. 2008, č. j. 8 Afs 161/2006 – 93, z něhož vyvodil, že pokud nebylo pravomocné
rozhodnutí ukládající daňovému subjektu zaplatit daň předepsaným způsobem zrušeno,
nelze v žalobě proti rozhodnutí o předepsání penále k této dlužné dani úspěšně namítat,
že je nezákonné proto, že daňová povinnost byla stanovena neoprávněně. Obdobně krajský soud
zmínil též rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 1. 2012, č. j. 1 Afs 77/2011 – 91, podle
nějž, „[s]kutečnost, že penále sdílí osud daně, k níž se upíná, plyne z §58 zákona o správě daní a poplatků.
To ovšem neznamená, že by se v rámci instančního či soudního přezkumu platebního výměru, jímž se sděluje
předpis penále, měl příslušný správní orgán či soud zabývat zákonností rozhodnutí o vyměření daně
jako předběžnou otázkou. Jako předběžnou otázku zkoumá pouze to, zda existuje pravomocné rozhodnutí
o vyměření daně.“
Na pozadí citované judikatury krajský soud připomněl, že žalobkyně nijak nezpochybnila
výši úroku z posečkání, nýbrž svou argumentací směřuje k tomu, že jí úrok vůbec neměl být
předepsán, neboť nebyly splněny podmínky pro vyměření daně z převodu nemovitostí,
přičemž proti platebnímu výměru na samotnou daň se žalobkyně nebránila žádnými
opravnými prostředky. To vše za situace, kdy žaloba na určení vlastnictví (26. 3. 2008)
chronologicky předchází platebnímu výměru na daň z převodu nemovitostí (10. 4. 2008).
Žalobkyně tak zcela zřejmě byla již v době vydání platebního výměru na původní daň
přesvědčena, že daň je vyměřena neoprávněně. Ve vztahu k platebnímu výměru na daň,
stejně jako proti rozhodnutím o posečkání daně, však žalobkyně nebrojila ani ve správním řízení
ani posléze žalobou ve správním soudnictví. Krajský soud opětovně zdůraznil, že nemůže
překročit hranice vymezené §75 odst. 2 s. ř. s., jestliže žalobkyní napadaná rozhodnutí mohla
být předmětem samostatného soudního přezkumu.
Závěrem krajský soud vypořádal tvrzení žalobkyně, která namítala, že byla ze strany
pracovníků finančního úřadu ubezpečena, že v případě jejího úspěchu ve sporu o určení
vlastnictví k nemovitostem bude platební výměr na daň zrušen. Podotkl, že jde toliko o obecnou,
nijak nedoloženou námitku, která jako taková nemůže založit legitimního očekávání žalobkyně,
pro které by bylo možno napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Krajský soud z uvedených důvodů žalobu zamítl a jako obiter dictum se vyslovil
rovněž k otázce možnosti obnovy řízení týkajícího se samotného vyměření daně,
kdy však neopomněl poznamenat, že rovněž není předmětem (nynějšího) soudního přezkumu.
Uvedl, že i v situaci, kdy byla daň z převodu nemovitostí vyměřena na základě neplatného
převodu (v důsledku absolutně neplatné smlouvy), není možnost domoci se v takovém případě
obnovy řízení časově neomezená (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 11. 2015, č. j. 6 Afs 161/2014 – 84).
Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost.
Z jejího obsahu implicitně vyplývá, že tak učinila z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
V zásadě zopakovala svou žalobní argumentaci. Namítla, že i sám finanční úřad „požádal
o zastavení řízení o vymáhání této daně, ale nadřízený orgán této žádosti nevyhověl “. Dále uvedla,
že ji finanční úřad, když obdržel žádost o posečkání, nepoučil, že „i v případě, že bude prokázáno,
že k převodu nedošlo, bude povinna platit daň “. Stejně tak ji nepoučil o lhůtách k podání žaloby
„proti správnímu rozhodnutí, proti samotnému výměru“. Finanční úřad, ač měl znalost o civilním řízení,
vymezil odklad placení daně pouze do určité lhůty „kterou sám vymezil “, nikoli do skončení daného
řízení, „jak bylo jeho povinností “.
Stěžovatelka dále namítla, že správní orgány zamítly žádost o obnovu řízení,
„všechna odvolání, všechny obranné úkony stěžovatelky, kdy však nezaujaly stanovisko k tomu, zda vůbec
lze vymáhat zaplacení daně z úkonu, k němuž nikdy nedošlo“. Nevzaly přitom v úvahu,
že „kdyby stěžovatelka zaplatila daň z převodu při jejím vyměření, dnes by vymáhala na státu její vrácení “.
Podotkla, že stanovisko správních orgánů, že daň, u níž se projeví, že byla vyměřena
bez právního důvodu, se nevrací, nemá oporu v zákoně. I stát je dle stěžovatelky povinen vrátit
bezdůvodné obohacení.
K rozsudkům citovaným krajským soudem v napadeném rozsudku stěžovatelka uvedla,
že ani jeden z nich se netýká nynějšího případu, neboť finanční úřad sám uznal neoprávněnost
vyměření daně a sám požádal nadřízený orgán „o zrušení povinnosti “. Nařízený orgán
mu však nevyhověl. Stěžovatelka dále namítla, že jí správní orgány „neprominuly lhůty k podání
obrany“. Opětovně zdůraznila, že povinnost platit daň z převodu nemovitostí nevznikla,
neboť k převodu vlastnictví nikdy nedošlo.
Ve vztahu k napadenému rozsudku namítla, že „žádný soud nemůže zaujmout stanovisko
v tom směru, že občan je povinen platit daně i z úkonů, které nikdy platně (v souladu se zákonem)
neučinil“. Krajskému soudu rovněž vytkla, že hovořil o kupní smlouvě ze dne 4. 1. 2006,
kdy však předmětná smlouva uzavřena nebyla. K tomu mělo dojít až dne 9. 1. 2007.
„Stěžovatelka tedy nemohla vyhovět žádosti finančního úřadu [k podání daňového přiznání] a nemohla
se ani proti takovému úkonu bránit “. Pokud se tak všechna rozhodnutí týkají kupní smlouvy ze dne
4. 1. 2006, pak „se netýkají smlouvy, jíž prodávala stěžovatelka svoje nemovitosti manželům S.“. Již daňový
výměr na daň z převodu nemovitostí je tudíž nicotný. Stěžovatelka zdůraznila, že k nicotnosti
může soud přihlédnout v každé fázi řízení.
Závěrem uvedla, že „ nemá titul k tomu, aby se hojila na kupujících, kteří neplatnost spáchali “.
Krajskému soudu vytkla, že se nezabýval oprávněností vyměření daně, ani tím, jak napravit
rozhodnutí správních orgánů, ale pouze hodnotil „formální stránku věci, a nikoliv podstatu“.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla „změnu napadeného rozsudku“, a to tak, že platební výměr
na úrok z posečkání a napadené rozhodnutí se ruší.
Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatelku usnesením ze dne 3. 10. 2016,
č. j. 3 Afs 153/2016 – 42, k doplnění kasační stížnosti. Stěžovatelka poté, podáním ze dne
17. 10. 2016, doplnila petit kasační stížnosti o návrh na zrušení platebního výměru na daň
z převodu nemovitostí a dodala, že přes podnět finančního úřadu žalovanému ke „zrušení
platebního výměru“ nadřízený orgán „pro údajné uplynutí lhůt nebyl ochoten nicotný výměr zrušit a trval
na zaplacení daně “. Stejně tak z důvodu uběhnutí lhůt nebylo vyhověno jejímu návrhu na obnovu
řízení. Správní orgány pak neprominuly uplynutí lhůt k odvolání či obnově řízení, ač k tomu mají
oprávnění, „aniž by zdůvodnily, proč v tomto případě trvají na vymáhání neoprávněné daně “.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž úvodem shrnul charakteristiku
institutu posečkání úhrady daně s odkazem na relevantní zákonnou úpravu. Zdůraznil, že platební
výměr na úrok z posečkání má všechny zákonné náležitosti rozhodnutí. O vzniku úroku
z posečkání byla přitom stěžovatelka poučena v rozhodnutích o posečkání úhrady daně
a příslušenství daně, proti kterým neuplatnila žádné opravné ani dozorčí prostředky. Rozhodnutí,
která napadenému rozhodnutí předcházela, mohla přitom být samostatně napadena žalobou.
Nyní může být přezkoumán pouze platební výměr na úrok z posečkání, nikoli zákonnost
platebního výměru na daň z převodu nemovitostí. Žalovaný uzavřel, že při svém rozhodování
je vázán zákonem, podle něhož byly podmínky pro předepsání úroku v případě stěžovatelky
naplněny. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout.
Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalovaného přípisem ze dne 14. 12. 2016.
V něm zopakovala svou předchozí argumentaci s tím, že žalovaný nerespektuje, že se proti
vyměření daně bránit nemohla, neboť čekala na pravomocný rozsudek soudu ve sporu
o vlastnické právo k nemovitostem. S žalovaným rovněž nesouhlasila v tom, že se soud nemůže
zabývat samotným vyměřením daně, resp. jeho oprávněností, v jakékoliv fázi. „V případě
pochybností o samotné oprávněnosti vyměření daně se musí v každém dalším řízení soud touto otázkou
zabývat, neboť má povinnost zjistit materiální pravdu, tedy zjistit, zda samotný původ sankce je v souladu
se zákonem“. Žalovaný se tak nevěnuje dle stěžovatelky problému, že vymáhá sankce z úkonu,
„který je od počátku neplatný “.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud považuje shodně s krajským soudem v kontextu žalobní,
resp. kasační argumentace stěžovatelky za nepochybné, že tato primárně míří na nezákonnost
či nicotnost platebního výměru na daň z převodu nemovitostí. Od ní konsekventně odvozuje
nezákonnost nyní přezkoumávaného platebního výměru na úrok z posečkání. Krajský soud
se v této souvislosti musel nutně vyjádřit k otázce rozsahu soudního přezkumu. Učinil
tak v souvislosti s §75 odst. 2 větou druhou s. ř. s., která stanovuje, že „[b]yl-li závazným podkladem
přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce
také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon
samostatnou žalobou ve správním soudnictví “. Současně krajský soud přiléhavě odkázal na rozsudek
zdejšího soudu č. j. 6 Afs 58/2014 – 88, který se výslovně zabývá možnostmi soudního
přezkumu ve spojení s citovaným ustanovením. Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatelky,
že krajským soudem citované rozsudky nedopadají na nyní projednávaný případ. Mezi stranami
pak není sporu o tom, že stěžovatelka proti platebnímu výměru na samotnou daň, stejně
jako proti rozhodnutí o posečkání s úhradou daně, neuplatnila žádné opravné prostředky.
Zdejší soud v této souvislosti považuje za potřebné zdůraznit, že přezkum v rámci
správního soudnictví je ovládán zásadou dispoziční a zásadou subsidiarity. Dispoziční zásada
je přitom spjata s obecnou právní zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva přejí bdělým).
Jinými slovy, je to především sám dotčený jednotlivec, kdo by se měl domáhat ochrany svých
práv. Ačkoliv tato zásada platí primárně pro rovinu soukromoprávní, uplatní se nepochybně
rovněž v oblasti ochrany veřejných subjektivních práv, tedy ve styku s veřejnou správou.
Z uvedeného vyplývá, že bylo jen a pouze na stěžovatelce, aby za situace, kdy dospěla
k přesvědčení, že platebním výměrem na daň z převodu nemovitosti, případně navazujícími
rozhodnutími, bylo zasaženo do jejích subjektivních práv, uplatnila opravné prostředky
dle daňového řádu, respektive následně žalobu ve správním soudnictví. Krajský soud
v této souvislosti přiléhavě podotkl, že stěžovatelka se v dané věci proti rozhodnutí o vyměření
daně nikterak nebránila, a to přesto, že žalobu na určení vlastnického práva k předmětným
nemovitostem podala ještě před vydáním platebního výměru na zpochybňovanou daň.
Nepochybně tak již v době vydání platebního výměru musela být přesvědčena, že jí daň byla
vyměřena neoprávněně.
Na tomto místě je vhodné poznamenat, že druhá ze zásad ovládajících správní
soudnictví (zásada subsidiarity - viz §5 s. ř. s.) spočívá v tom, že soudní ochrany se lze domáhat
jen v těch případech, kdy navrhovatel (zde stěžovatelka) nejprve využil řádných opravných
prostředků ve sféře veřejné správy. Stěžovatelka však na opravné prostředky, respektive správní
žalobu, proti platebnímu výměru na samotnou daň, případně proti rozhodnutím o posečkání
s úhradou daně, zcela rezignovala a argumentaci vážící se k těmto samostatným rozhodnutím
uplatnila až v řízení proti platebnímu výměru na úrok z posečkání. Krajský soud tedy nepochybil,
jestliže v souladu s §75 odst. 2 větou druhou s. ř. s., vyslovil, že předmětem nynějšího
přezkumu je pouze platební výměr na úrok z posečkání a nelze se tak zabývat zákonností
jemu předcházejících samostatně přezkoumatelných rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud v rámci argumentace stěžovatelky nepřehlédl, že ačkoliv v určitých
částech kasační stížnosti hovoří o nezákonnosti předcházejících rozhodnutí, vyslovuje zřetelně
též námitku nicotnosti platebního výměru na daň z převodu nemovitosti. Termíny „nezákonnost“
a „nicotnost“ však nelze uplatňovat promiscue. V souladu s právní naukou se za nicotné rozhodnutí
správního orgánu považuje akt, který vykazuje tak závažné vady, že vůbec není schopen vyvolat
žádné právní účinky. Nicotný je tak správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami,
že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek
pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu
vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost),
požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení
práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání
rozhodnutí (k tomu viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 – 96).
V souvislosti s nicotností rovněž platí zásada, podle které „z ničeho nemůže nic povstat “.
Jinými slovy, pakliže je na základě nicotného „rozhodnutí “ vydáno navazující rozhodnutí,
je i toto „rozhodnutí “ nicotné. Pro oblast daňového řízení je toto pravidlo výslovně zakotveno
v ustanovení §105 odst. 2 písm. c) daňového řádu, které uvádí, že „nicotné je rozhodnutí,
pokud je vydáno na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného správcem daně “. Stěžovatelce
tak lze v dílčím rozsahu dát za pravdu v tom, že v případě nicotnosti platebního výměru na daň
by bylo nutné k této skutečnosti přihlédnout. Stěžovatelka v uvedeném kontextu poukázala
též na skutečnost, že sám finanční úřad podal dne 23. 12. 2013 podnět žalovanému na prohlášení
nicotnosti platebního výměru na daň z převodu nemovitostí. Jak zmíněno shora, žalovaný podnět
vyrozuměním ze dne 8. 1. 2014 odložil, přičemž podrobně uvedl důvody, pro které tak učinil.
Tuto skutečnost také žalovaný reflektoval na třetí straně napadeného rozhodnutí. Poukaz
na nicotnost následně přenesla stěžovatelka i do žaloby, avšak krajský soud v kontextu absolutní
neplatnosti smlouvy odkázal na obnovu řízení, která však rovněž nebyla předmětem
jím přezkoumávaného rozhodnutí. Krajský soud tedy rovněž nedospěl k závěru, že by platební
výměr na daň z převodu nemovitostí byl nicotný.
Zdejší soud k otázce možné nicotnosti platebního výměru na daň uvádí následující.
Platební výměr byl vydán dne 10. 4. 2008, tedy za působnosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), který byl s účinností
od 1. 1. 2011 nahrazen daňovým řádem. V souladu s §264 odst. 9 daňového řádu platí,
že u rozhodnutí vydaného do dne nabytí účinnosti tohoto zákona lze osvědčit neplatnost
(ZSDP pojem „nicotnosti “ neznal) podle dosavadních právních předpisů, pouze pokud
jsou současně splněny podmínky pro nicotnost rozhodnutí podle daňového řádu. Jinými slovy
by současně musely být naplněny podmínky §32 odst. 7 ZSDP a §105 daňového řádu. Nejvyšší
správní soud ověřil, že platební výměr na daň obsahuje všechny náležitosti předepsané
ustanovením §32 ZSDP. Z perspektivy daňového řádu pak platí, že platební výměr byl vydán
v souladu se zákonem č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších
předpisů (s účinností od 1. 1. 2013 nahrazen zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České
republiky). Není tak naplněn ani důvod nicotnosti podle §105 odst. 2 písm. a) daňového
řádu. Z obsahu platebního výměru současně nevyplývá nic, co by svědčilo, že trpí
vadami, jež by jej činily zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky
neuskutečnitelným [písm. b) téhož ustanovení]. Nic nenasvědčuje jeho neurčitosti, výrok
a odůvodnění nejsou ve vzájemném rozporu, povinnost uhradit daň je ukládána existujícímu
subjektu (k tomu viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006 – 74) a ukládaná povinnost jistě nesměřuje k protiprávnímu
či dokonce trestnému jednání. Důvod nicotnost zakotvený pod písm. c) daňového řádu
pak v projednávaném případě rovněž není naplněn. K námitce stěžovatelky, že platební výměr
navazuje na kupní smlouvu ze dne 4. 1. 2006, ačkoliv podle stěžovatelky byla kupní smlouva
uzavřena ve skutečnosti až dne 9. 1. 2007 nemá oporu ve správním spise. V něm je naopak
obsažena kupní smlouva na dotčené nemovitosti uzavřená mezi stěžovatelkou na straně jedné
a K. a P. S. na straně druhé ze dne 4. 1. 2006.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že platební výměr
netrpí namítanou nicotností, jež by následně měla důsledky do navazujících rozhodnutí,
tedy i napadeného rozhodnutí.
Ve spojení s nyní projednávaným rozhodnutím zdejší soud dospěl shodně s krajským
soudem k závěru, že stěžovatelka žalobní argumentací, kterou následně přebrala do kasační
stížnosti, nesměřuje a priori do platebního výměru na úrok z posečkání daně jako takového.
Argumentace o nezákonnosti, resp. nicotnosti řečeného platebního výměru odvozuje od domnělé
nicotnosti platebního výměru na daň z převodu nemovitostí. V této otázce dospěl zdejší soud
k závěru, že nicotnost posledně jmenovaného platebního výměru nebyla dána a nemohla
tak založit nicotnost nyní přezkoumávaného platebního výměru na úrok z posečkání.
Tím Nejvyšší správní soud nijak nehodnotí otázku jeho (ne)zákonnosti, neboť ta nemohla být
předmětem nynějšího řízení. Ohledně argumentace stěžovatelky směřující právě do nezákonnosti
rozhodnutí předcházejících nyní napadenému rozhodnutí je tak třeba shodně s krajským soudem
uzavřít, že v souladu s §75 odst. 2 větou druhou s. ř. s. směřuje mimo rámec nynějšího soudního
řízení. Tvrzení stěžovatelky, že se proti platebnímu výměru na samotnou daň nemohla bránit,
neboť čekala na pravomocný rozsudek o určení vlastnického práva k nemovitostem,
nemá zákonnou oporu. Stěžovatelce nic nebránilo podat opravné prostředky proti platebnímu
výměru na daň z převodu nemovitosti v rámci správního řízení a následně i správní žalobu.
Skutečnost, že tak neučinila, může jít v souladu se zásadou vigilantibus iura pouze k její tíži.
Nejvyšší správní soud v důsledku výše uvedeného neshledal kasační námitky stěžovatelky
důvodnými. Kasační stížnost proto v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému,
kterému však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti.
Z uvedených důvodů proto tento soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu