ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.120.2017:17
sp. zn. 3 As 120/2017 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců Mgr. Petra Šuránka a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce P. Č., proti
žalovanému Krajskému soudu v Českých Budějovicích, se sídlem České Budějovice, Zátkovo
nábřeží 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4.
2017, č. j. 30 A 11/2014-42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích domáhal mj. ochrany proti nezákonnému zásahu žalovaného, spočívajícímu
v porušování stěžovatelova práva na přístup k soudu. Věc byla usnesením zdejšího soudu ze dne
27. 11. 2013, č. j. Nao 71/2013-8, přikázána k rozhodnutí Krajskému soudu v Plzni;
ten usnesením ze dne 6. 4. 2017, č. j. 30 A 11/2014-42, zamítl žádost žalobce o osvobození
od soudních poplatků (výrok I.) i jeho návrh na ustanovení zástupce pro vyřízení této žádosti
(výrok II.).
Jak vyplynulo z napadeného usnesení, krajský soud vyzval stěžovatele výzvou ze dne
13. 2. 2014, č. j. 30 A 11/2014-19 (dále též jen „výzva“), vydanou v intencích zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“), k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, a současně ho poučil
o následcích spojených s nevyhověním této výzvě. Dne 3. 3. 2014 zareagoval stěžovatel na tuto
výzvu e-mailovým podáním bez zaručeného elektronického podpisu, které nebylo potvrzeno
postupem podle §37 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud
proto řízení o žalobě zastavil pro nezaplacení soudního poplatku (usnesení ze dne 2. 4. 2015,
č. j. 30 A 11/2014-26), avšak Nejvyšší správní soud toto usnesení ke kasační stížnosti stěžovatele
zrušil rozsudkem ze dne 19. 4. 2016, č. j. 8 As 78/2015-30, a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. Svůj rozsudek odůvodnil tím, že žádost o osvobození od soudních poplatků
podaná v již zahájeném řízení není podáním obsahujícím úkon, jímž se disponuje řízením
nebo jeho předmětem, a proto ji není nutné potvrdit postupem podle §37 odst. 2 s. ř. s .
V následně vydaném usnesení krajský soud stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních
poplatků znovu zamítl, neboť dospěl k závěru, že ačkoli stěžovatel unesl důkazní břemeno
ohledně svých příjmů, nestalo se tak stran jeho výdajů. Stěžovatel uvedl, že je mu měsíčně
prováděna exekuční srážka ze mzdy ve výši 380 Kč, ve vztahu k údajným dluhům odkázal pouze
na „CEE“ (čímž měl na mysli zřejmě Centrální evidenci exekucí), aniž by konkretizoval,
v jaké výši tyto dluhy jsou, z čeho vznikly a kdy a jak jsou splatné. Krajský soud dodal,
že pokud účastník nesplní povinnost doložit své majetkové poměry, soud je sám z úřední
povinnosti nezjišťuje. Konsekventně nevyhověl ani stěžovatelově žádosti o ustanovení právního
zástupce, neboť postup, kdy stěžovatel žádá o ustanovení zástupce, který by mu pomohl
se žádostí o osvobození od soudních poplatků, jde proti logice ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení brojí nyní stěžovatel podáním, které je podle svého obsahu
kasační stížností. V ní explicitně neodkázal na konkrétní zákonem předpokládaný stížnostní
důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že je namítán důvod podle
§103 odst. 1 písm. a), c), případně d) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní
písmena ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně záležitostí právního hodnocení věci
Nejvyšším správním soudem a nejde o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému
projednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003-50,
publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z http://www.nssoud.cz).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti nejprve vyjadřuje přesvědčení, že krajský soud
se dopouští machinací s nápadem, byla-li věc přidělena nikoli soudci JUDr. Václavu Roučkovi,
ale soudci JUDr. PhDr. Petru Kuchyňkovi, PhD. Dále upozorňuje na nepřiměřenou délku řízení
ve věci samé a na nečinnost soudců. Není ochoten akceptovat, že krajský soud cituje podání
tři roky staré a navíc takové, k němuž nepřihlížel a nepřihlíží ani nyní; je přesvědčen, že tuto
situaci způsobil Nejvyšší správní soud výrokem o vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, coby připomínkové místo, už měl vládě navrhnout, aby do budoucna
měl kompetenci rozhodnout o procesní žádosti rozsudkem, anebo měl vyvolat řízení
o přezkumu procesních norem soudního řízení správního Ústavním soudem. Stěžovatel
dále nesouhlasí s tím, že krajský soud vyšel z rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 10 As 62/2017,
v němž má být vysloveno, že „stěžovatel je blbec“, a že naproti tomu ignoroval rozsudek
téhož soudu ve věci sp. zn. 1 As 117/2013, podle kterého podání a jednání stěžovatele vadná
nejsou. Dále namítá, že sociální poměry jsou proměnlivou kategorií a že procesní předpisy
neukládají účastníkům povinnost ohlašovat jejich změnu; krajský soud dodnes na svém webu
neinformuje, jakým způsobem by měl účastník řízení z dalekého města své sociální poměry
oznamovat, přičemž stěžovatel poukazuje na vysoké náklady spojené s cestováním a poštovným.
Dodává, že pokud krajský i Nejvyšší správní soud líčí skutečnosti, které se souzenou věcí
nesouvisejí, má stěžovatel právo činit totéž, protože na rozdíl od soudců a asistentů není osobou
právně vzdělanou. Stěžovatel soudce a asistenty nadto obviňuje z lhaní (žádost o ustanovení
právního zástupce totiž nepodal), ze zaměňování pojmů jinak rozdílných (například „též“, „jinak“,
„podobně“) a z opisování dřívějších rozhodnutí. Krajský soud měl rovněž rozhodnout o nákladech
řízení způsobených jeho nezákonným rozhodováním. V další části své kasační stížnosti namítá
stěžovatel, že je ze strany soudce JUDr. Roučka šikanován. Ten, jako soudce správního
soudu, musí vědět, že dávky v hmotné nouzi mohou být odejmuty a jejich výše může být
kdykoli změněna. Pokud jde o prokázání výdajů, od krajského soudu neobdržel žádnou výzvu
k jejich doložení; i kdyby ji však obdržel, je přesvědčen, že ani soudce krajského soudu není
schopen své „stravné“ přesně vyčíslit. Stěžovatel rovněž nemá prostředky na výpis
z CEE. Upozorňuje, že státní dávky a mzdy se nevyplácí ve stejném čase, a proto nelze „skládat“
příjmy; je přesvědčen, že osoba s nízkou mzdou a navíc zdravotně postižená je chudá, bez ohledu
na rozsah dluhů, výdajů, včetně nákladů na bydlení. Namítá také, že krajský soud pomocí
tiskopisu č. 58 nedovoleně shromažďuje soukromé údaje. Závěrem své kasační stížnosti vyjadřuje
nesouhlas s tím, že krajský soud změnil (oproti žalobě) označení odpůrce. Ze všech výše
uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud změnil výrok I. napadeného usnesení
a současně zrušil jeho výrok II. pro zjevnou absenci jeho podkladu.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Stěžovatel
nezaplatil současně s podáním kasační stížnosti soudní poplatek za její podání a rovněž není
v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem a ani neprokázal, že by sám měl vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie
(§105 odst. 2 s. ř. s.). V daném typu řízení však může Nejvyšší správní soud přikročit
k meritornímu přezkumu i přes tento procesní nedostatek. Jak se rozšířený senát tohoto soudu
vyjádřil v usnesení ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014-19, stěžovatel má povinnost zaplatit
poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí
krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno
s poplatkovou povinností [§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona
o soudních poplatcích]. Tak tomu v tomto případě není.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání,
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Nemá-li totiž žalobce dostatečné prostředky k zaplacení
soudního poplatku, může se stát, že řízení o žalobě bude zastaveno a jeho věc nebude meritorně
projednána, což by mohlo znamenat nepřípustné odepření přístupu k soudu.
Právní úprava institutu osvobození od soudních poplatků je obsažena v §36
odst. 3 s. ř. s., dle kterého „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní
žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození
od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného
skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.“
Jak již bylo shrnuto, krajský soud dospěl k závěru, že poměry účastníka neodůvodňují
jeho osvobození od soudních poplatků. Důvodem byl fakt, že ačkoli stěžovatel doložil výši svých
příjmů a předložil doklady k jejich prokázání, neuvedl žádné informace, natož doklady, o svých
(pravidelných) výdajích. Po přezkoumání všech rozhodných skutečností dospěl zdejší soud
k závěru, krajský soud v tomto svém závěru nepochybil.
Namítá-li stěžovatel, že krajský soud při vydání napadeného usnesení vzal v úvahu podání
staré tři roky, má jím zřejmě na mysli svůj e-mail ze dne 3. 3. 2014. Stěžovateli lze vskutku
přisvědčit, že krajský soud vyšel z jeho osobních a majetkových poměrů tak, jak byly deklarovány
v první polovině roku 2014, ačkoli o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků znovu
rozhodoval až o zhruba tři roky později. Za jiných okolností by tak bylo žádoucí, aby soud zjistil
osobní a majetkové poměry stěžovatele po vrácení věci znovu, ovšem stereotypní ladění
stěžovatelových podání, vyjadřujících nejen neochotu ke spolupráci, ale i nedostatek motivace
ke skutečně efektivnímu vyřešení sporu, jsou důvodem, proč zdejší soud na souzenou věc nahlíží
jinak.
Nelze totiž přehlédnout, že s těžovatel v minulosti vedl a stále vede řádově stovky řízení
před správními soudy a výše popsaný negativní a tvrdošíjný postoj, který nese rysy zneužívání
práva, je typický pro valnou většinu z nich (viz rozsudek zdejšího soudu dne 10. 11. 2005,
č. j. 1 Afs 107/2004-48, č. 869/2006 Sb. NSS). Nejinak tomu je i v případě e-mailového podání
ze dne 3. 3. 2014, obsahujícího žádost o osvobození od soudních poplatků, k němuž stěžovatel
připojil doklady k prokázání své nepříznivé majetkové a osobní situace. Pokud zde doslova uvedl,
že krajskému soudu „nebude sdělovat ryze soukromé údaje a vzhledem k přiznaným poměrům nerozhodné
údaje: např. jaké nosí šaty, v čem bydlí a kolik utrácí“, je evidentní, že vůbec neměl v úmyslu soudu
informace o svých výdajích poskytnout. Za této situace proto nemůže oprávněně namítat,
že krajský soud nečinil další kroky k tomu, aby od něj tyto informace získal; s ohledem na jasně
deklarovanou neochotu poskytnout bližší údaje o výdajích mohl krajský soud oprávněně
předpokládat, že další procesní kroky zůstanou bez odezvy.
Ostatně, i nyní, v řízení o kasační stížnosti, požádal stěžovatel o ustanovení zástupce
a k této žádosti přiložil dokument nazvaný jako „Prohlášení dle vzoru 58“, v němž (až na výjimku
týkající se nákladů na ubytování) opět absentují konkrétní částky jeho dluhů a výdajů (ve většině
případů stěžovatel uvádí neurčité údaje jako „stovky Kč“ nebo odkazuje na údaje ze „zpoplatnitelné
CEE“, přičemž dodává, že na pořízení výpisu z CEE nemá dostatečné prostředky). V kasační
stížnosti stěžovatel rovněž trvá na tom, že své výdaje není schopen vyčíslit a dokonce vyjadřuje
pochybnost, zda své „stravné“ mohou vůbec vyčíslit i samotní soudci krajského soudu. Nejvyšší
správní soud proto nedospěl k závěru, že by krajský soud pochybil, pokud při svém rozhodování
o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků vzal v úvahu jen informace obsažené
v podání ze dne 3. 3. 2014 a stěžovatele se znovu na jeho majetkové poměry nedotazoval.
Nezbývá pak než souhlasit s tím, že deklarované příjmy nemají bez současného uvedení výdajů
valnou vypovídací hodnotu.
Co se týče výroku II., který se má dle tvrzení stěžovatele zakládat na „lži krajského soudu“,
že stěžovatel žádal o ustanovení zástupce pro podání žádosti o osvobození od soudních
poplatků, zde je na místě připomenout, že v e-mailovém podání ze dne 3. 3. 2014 stěžovatel
uvedl, že „se bez zástupce nebude podepisovat pod listinu, která svým obsahem není potvrzením,
natož na tiskopis nepřijatý vůlí zákonodárného sboru, zaslaný v jediném výtisku a bez pasáže o udělení souhlasu
s poskytováním údajů.“ Ve své úřední činnosti se Nejvyšší správní soud s tímto stereotypně
uplatňovaným tvrzením opakovaně setkával a jako žádost o ustanovení zástupce
je nevyhodnocoval, pokud je však krajský soud takto pojal (a rozhodl o ní výrokem
II. napadeného usnesení), není jeho úvaha, že se stěžovatel necítí dostatečně erudován k vyplnění
formuláře o svých majetkových poměrech, nelogická.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by řízení před krajským soudem vykazovalo
průtahy, šikanu či machinace s nápadem, ústící v porušení práva na zákonného soudce.
Skutečnost, že krajský soud o věci samé dosud nerozhodl, je z velké části důsledkem procesní
strategie stěžovatele; prodloužení řízení v důsledku opakovaného rozhodování o jeho různých
procesních návrzích rozhodně nelze klást k tíži krajskému soudu. K údajnému šikanování
stěžovatele ze strany krajského soudu nezbývá než znovu zopakovat, co již bylo uvedeno výše,
a sice, že stěžovatel byl k prokázání svých osobních a majetkových poměrů vyzýván zcela
standardně a navíc způsobem, který pro něj byl předvídatelný z dříve vedených řízení; stěžovateli
je již dlouhodobě známo, že musí náležitě doložit všechny důvody, pro které žádá o osvobození
od soudních poplatků, stejně jako kterýkoliv jiný žadatel o osvobození od soudních poplatků
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2014, č. j. 7 Aps 10/2012-20).
V postupu krajského soudu neshledal Nejvyšší správní soud ani prvky přehnaného formalismu
či machinací s nápadem. Tyto námitky jsou veskrze obecné a stěžovatel je neopírá o žádné
skutkové okolnosti, které by jejich nikoli jen domnělé existenci nasvědčovaly.
Rovněž námitka, že krajský soud nevyčíslil „náhradu nákladů řízení způsobených jeho
nezákonným rozhodováním“, je zcela lichá, neboť o náhradě nákladů řízení krajský soud rozhoduje
zásadně až v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§61 odst. 1 s. ř. s.). Napadené usnesení
rozhodně takovým rozhodnutím není. Pokud jde o námitku, dle které krajský soud
neoprávněně shromažďuje osobní údaje o stěžovateli, ta byla uplatněna pouze v obecné rovině
a nijak nespecifikuje, jak měl krajský soud porušit povinnosti správce osobních údajů. Nejvyšší
správní soud se jí proto blíže nezabýval.
Kasační stížnost dále obsahuje řadu námitek, které s napadeným usnesením
nijak nesouvisejí (viz narativní část tohoto rozsudku), a proto se jimi zdejší soud nezabýval.
Vzhledem tedy k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
v projednatelném rozsahu za nedůvodnou, nezbylo mu, než ji za podmínek vyplývajících
z ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde
o žalovaného, v jeho případě žádné náklady řízení vzniknout nemohly, neboť kasační stížností
napadené usnesení se jeho práv nikterak nedotýkalo a jako s účastníkem s ním v této fázi řízení
jednáno nebylo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu