ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.6.2017:21
sp. zn. 3 As 6/2017 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce P. S.,
zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem Strakonice, Bezděkovská 53, proti
žalovanému Městskému úřadu Vimperk, se sídlem Vimperk, Steinbrenerova 6, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
19. 12. 2016, č. j. 51 A 56/2016 – 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 13. 12. 2016 ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích (dále jen „krajský soud“) domáhal ochrany před nezákonným zásahem,
který spatřoval v souhlasu žalovaného s provedením stavby vodního díla „Čistírna odpadních vod
ENVI-PUR BC4 a akumulační jímka JK 7 na pozemku p. č. X k.ú Svatá Maří, se zasakováním
přečištěných odpadních vod skrze vsakovací jímku na p.p.č. X k.ú. Svatá Maří“ ze dne 14. 8. 2015,
č. j. ŽP 16670/15-LAJ (dále jen „napadený souhlas“). Krajský soud usnesením ze dne
19. 12. 2016, č. j. 51 A 56/2016 – 10 (dále jen „napadené usnesení“), žalobu odmítl
pro opožděnost.
Úvodem krajský soud konstatoval, že žalobce v souladu s usnesením rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 – 76, zvolil na obranu
svých práv správný žalobní typ, tedy žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu (dále jen „zásahová žaloba“). Následně krajský soud
připomněl znění ustanovení §84 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
které upravuje lhůty pro podání zásahové žaloby. Zdůraznil, že citované ustanovení stanoví
jednak subjektivní dvouměsíční lhůtu, plynoucí od okamžiku, kdy se žalobce o nezákonném
zásahu dozví, a jednak lhůtu objektivní v délce 2 let, běžící ode dne, kdy k zásahu došlo.
Pro včasnost žaloby musí být dodrženy obě lhůty, přičemž jejich zmeškání nelze prominout.
Krajský soud následně odcitoval právní větu rozsudku zdejšího soudu ze dne 18. 4. 2013,
č. j. 4 Aps 1/2013 – 25, dle které „[s]ubjektivní dvouměsíční lhůta pak začíná běžet ode dne, kdy se žalobce
dozvěděl o vydání územního souhlasu. V případě uplynutí lhůt nelze argumentovat tím, že důsledky takového
zásahu v podobě oprávnění žadatele realizovat záměr povolený územním souhlasem nadále trvají “.
V tomto kontextu krajský soud poznamenal, že k tvrzenému zásahu došlo
dne 14. 8. 2015, kdy byl napadený souhlas vydán. Od této doby počala běžet objektivní dvouletá
lhůta ve smyslu §84 odst. 1 s. ř. s. Objektivní lhůta pro podání zásahové žaloby (žaloba podána
13. 12. 2015) byla zachována.
Při posuzování subjektivní lhůty žalobce založil svou argumentaci na skutečnosti,
že s podáním zásahové žaloby vyčkával do rozhodnutí (téhož) krajského soudu ve věci vedené
pod sp. zn. 10 A 122/2015, neboť se domníval, že by napadený souhlas mohl být zrušen v rámci
tohoto řízení. Žalobce proto vztáhl počátek běhu subjektivní lhůty pro podání zásahové žaloby
k datu 14. 10. 2016, kdy mu byl doručen rozsudek ve věci sp. zn. 10 A 122/2015. Krajský soud
k argumentaci žalobce poznamenal, že žalobou v uvedeném případě žalobce napadal rozhodnutí
Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 18. 5. 2015, č. j. KUJCK 34033/2015/OREG,
kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno územní rozhodnutí Městského úřadu
Vimperk ze dne 10. 12. 2014, č. j. VÚP 25600/14-KLI-1092/10 (dále jen „územní rozhodnutí“),
o umístění stavby „Vsakovací jímka na pozemku parc. č. X v k. ú. Svatá Maří “. Krajský soud
zdůraznil, že v odkazovaném řízení žalobce napadal předchozí větou citovaná správní
rozhodnutí, čímž byl vymezen předmět daného soudního řízení a žalobce se proto nemohl
domnívat, že by krajský soud mohl v rámci uvedeného řízení rozhodnout rovněž o zrušení
napadeného souhlasu. Žalobcem tvrzený počátek běhu subjektivní lhůty pro podání zásahové
žaloby, odvozený od data doručení rozsudku ve věci sp. zn. 10 A 122/2015, proto krajský soud
označil za nesprávný.
Následně krajský soud posoudil, jakým okamžikem skutečně počala běžet subjektivní
lhůta ve smyslu §84 odst. 1 s. ř. s. Zdůraznil, že žalobce v zásahové žalobě nespecifikoval
okamžik, kdy se o vydání napadeného souhlasu dozvěděl. Odkázal však na přílohu č. 22 ze dne
3. 9. 2015, č. j. ŽP 10617/15-LAJ, doloženou k žalobě, ve které jej na jeho vlastní žádost
žalovaný informoval o tom, že žadatel J. B. podal ohlášení vodního díla podle §15a zákona č.
254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, a že Městský úřad Vimperk vydal dne
14. 8. 2015 souhlas, týkající se stavby na pozemku p. č. X v k. ú. Svatá Maří. Krajský soud
navázal, že ačkoliv mu není zřejmé, kdy bylo sdělení ze dne 3. 9. 2015 žalobci doručeno,
je nepochybné, že se tak muselo stát nejpozději 9. 9. 2015. Toho dne totiž žalobce zaslal
žalovanému žádost o poskytnutí informace, v níž se o předmětném sdělení a o napadeném
souhlasu výslovně zmiňuje. Uzavřel proto, že se žalobce o vydání napadeného souhlasu dozvěděl
nejpozději dne 9. 9. 2015 a od tohoto okamžiku tedy s určitostí počala běžet subjektivní
dvouměsíční lhůta pro podání zásahové žaloby, která uběhla dne 9. 11. 2015. Zásahová žaloba
byla krajskému soudu doručena dne 13. 12. 2016. Subjektivní lhůta proto nebyla dodržena
a krajskému soudu nezbylo než žalobu odmítnout.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému usnesení kasační stížnost
odkazující na důvod podle §103 odst. 1 písm. b) a e) s. ř. s. V ní namítl, že krajský soud
dostatečně nezvážil spojitost mezi napadeným souhlasem a územním rozhodnutím, které bylo
řešeno v rámci žaloby ve věci sp. zn. 10 A 122/2015. Pokud by došlo ke zrušení územního
rozhodnutí, mohl by stěžovatel využít mimořádného opravného prostředku, který by dopadl
na napadený souhlas, k jehož vydání bylo územní rozhodnutí využito jako jeden z podkladových
materiálů.
Stěžovatel zopakoval svou argumentaci o počátku běhu subjektivní lhůty dnem nabytí
právní moci rozsudku ve věci sp. zn. 10 A 122/2015. Podle jeho názoru bylo teprve tehdy možné
považovat za splněnou jednu z podmínek pro podání zásahové žaloby, totiž přetrvávání
nezákonného zásahu. V kontextu okolností posuzovaného případu stejný závěr dovodil
z rozsudku tohoto soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Aps 15/2013 – 59. V té souvislosti
také obecně namítl, že na rozdíl od žalob proti rozhodnutím správního orgánu, kde se lhůta pro
podání zcela jednoznačně odvíjí od data doručení rozhodnutí, je při posuzování lhůty pro podání
zásahové žaloby podle §82 s. ř. s. nutno „postupovat poněkud odlišněji “. Současně konstatoval,
že „byl záměrně opomenut, aby vydání souhlasu nemohl zabránit “.
Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal rovněž na rozsudek zdejšího soudu ze dne
17. 3. 2005 (stěžovatel nesprávně uvádí rok 2008), č. j. 2 Aps 1/2005 – 65, v souvislosti
s nímž uvedl, že „[o]chrana podle §82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li kumulativně splněny
následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka)
nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím
(4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo
(5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování
„zásahu“ (6. podmínka)“. Dodal, že při nesplnění jen jedné z uvedených podmínek nelze ochranu
podle §82 a násl. s. ř. s. poskytnout. Vyjádřil přesvědčení, že teprve zamítnutím žaloby ve věci
sp. zn. 10 A 122/2015, při současné existenci napadeného souhlasu a skutečnosti, že s ním
související stavba je užívána, trvá zásah do stěžovatelova práva na příznivé životní prostředí
dle čl. 35 Listiny základních práv a svobod.
Stran odkazu krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Aps
1/2013 – 25, stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že uvedený rozsudek řeší poněkud odlišnou situaci,
neboť stěžovatelka v uvedené věci nečinila nic na svou ochranu. Stěžovatel konstatoval,
že od roku 2008, kdy bylo s nezákonnou výstavbou započato, vyvíjel značné úsilí na ochranu
svých práv, „avšak s ohledem na skutečnost, že opakovaně neprobíhala standardní stavební řízení, má situaci
značně ztíženou“. Uvedené doplnil konstatováním, že „se [snažil] proti napadenému souhlasu brojit
v rámci žaloby 10 A 122/2015“ a pouze nechtěl zahajovat nové soudní řízení. S poukazem
na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel zdůraznil, že při výkladu právních předpisů nelze
pomíjet jejich účel a smysl (viz například nález ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2732/15).
Stěžovateli je upíráno právo na spravedlivý proces pouze z důvodu, že „údajně včas nepodal věcně
správnou žalobu“, ačkoliv proti napadenému souhlasu postupoval v rámci přezkumného řízení,
i u soudu, a to návrhem na vydání předběžného opatření v řízení o žalobě, kterou napadal územní
rozhodnutí, o které se napadený souhlas opíral. To, že stavba vodního díla byla provedena
v rozporu s územním rozhodnutím, bylo podle stěžovatele konstatováno i v závěru rozsudku
ve věci sp. zn. 10 A 122/2015, na str. 13.
Závěrem stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že krajský soud vytvořil návod, jak v rozporu
s právními předpisy zrealizovat stavbu, proti které se bezprostřední soused nemůže nijak bránit –
„nejprve je zbaven správním orgánem práv účastníka řízení a následně mu není ani umožněno domáhat se ochrany
svých práv u nezávislého a nestranného soudu“. Stěžovatel proto navrhl napadené usnesení zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Zdejší soud připomíná svou judikaturu, podle které platí, že „odmítl-li krajský soud žalobu
jako neprojednatelnou a nezabýval-li se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší správní soud v kasačním řízení
jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek; věcný obsah žaloby přezkoumávat
nemůže“ (viz rozsudek ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 – 65). Judikatura v daném kontextu
zdůrazňuje vazbu mezi kasačním důvodem dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a dalšími kasačními
důvody. Z tohoto hlediska je zřejmé, že stěžovatel, navzdory deklarovanému kasačnímu důvodu
podle písm. b) citovaného ustanovení, míří svou argumentací na nesprávné posouzení právní
otázky počátku běhu subjektivní lhůty pro podání zásahové žaloby, nikoliv na zpochybnění
skutkové stránky věci, kterou naopak v kasační stížnosti nijak nerozporoval.
V té souvislosti je rozumné nejprve vypořádat stěžovatelovu námitku nedostatečného
posouzení spojitosti (souvislosti) souhlasu s umístěním stavby (toto řízení) a územním
rozhodnutím (řízení ve věci sp. zn. 10 A 122/2015). Nejvyšší správní soud ze spisu sp. zn. 10 A
122/2015 ověřil, že žalobou podanou v této věci žalobce napadal rozhodnutí Krajského úřadu
Jihočeského kraje ze dne 18. 5. 2015, č. j. KUJCK 34033/2015/OREG. Této skutečnosti zcela
odpovídá i formulace petitu předmětné žaloby, navrhující zrušení citovaného rozhodnutí
a jemu předcházejícího (prvostupňového) územního rozhodnutí Městského úřadu Vimperk
ze dne 10. 12. 2014, č. j. VÚP 25600/14-KLI-1092/10. Závěr krajského soudu o jasném
vymezení předmětu řízení, z něhož stěžovatel nemohl očekávat zrušení napadeného souhlasu
lze doplnit o konstatování, že sám stěžovatel v zásahové žalobě explicitně vyslovil, že napadený
souhlas „není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. [a] v těchto případech je soudní ochrana práv třetích osob
zaručena žalobou na ochranu před nezákonným zásahem“. Je tedy zřejmé, že stěžovatel měl povědomí
o tom, že žalobou (proti správnímu rozhodnutí) ve věci sp. zn. 10 A 122/2015 nenapadá
předmětný souhlas a nemůže dosáhnout jeho zrušení. Krajský soud tuto úvahu v napadeném
rozsudku vyjádřil srozumitelně. Stěžovatelovo kasační tvrzení, že důvodem vyčkávání
na rozsudek ve věci územního rozhodnutí bylo to, že by v případě zrušení územního rozhodnutí
mohl následně využít mimořádného opravného prostředku vůči napadenému souhlasu, není
vzhledem k výše uvedeným závěrům podstatné; Nejvyšší správní soud ovšem navíc odkazuje
na skutečnost, že toto tvrzení stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační stížnosti, a proto k němu
ani nelze přihlížet (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti na podporu svých závěrů citoval z rozsudku zdejšího
soudu č. j. 9 Aps 15/2013 – 59, když uvedl, že „[s]ubjektivní lhůta pro podání žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu podle §84 odst. 1 […] odvíjí se její běh až od okamžiku, kdy jsou
žalobci všechny podstatné skutečnosti pro podání žaloby známy“. Zdejší soud k této námitce konstatuje,
že stěžovatel v rámci citace vypustil text „je stanovena v délce dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce
dozvěděl o nezákonném zásahu“, který zřetelně konvenuje závěru krajského soudu. Kromě toho
lze zopakovat, vzhledem k vymezení předmětu řízení ve věci sp. zn. 10 A 122/2015, že výsledek
tohoto řízení nepředstavoval z hlediska podmínek zásahové žaloby podstatnou skutečnost.
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž poukazoval na názor vyslovený v rozsudku zdejšího
soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65, podle kterého může být řízení podle §82
a násl. s. ř. s. úspěšné za kumulativního splnění určitých podmínek, mezi kterými je též podmínka
trvání zásahu nebo jeho důsledků nebo hrozby opakování nezákonného zásahu (6. podmínka).
Zde Nejvyšší správní soud konstatuje, že citované judikaturní závěry mají vztah spíše
k ustanovení §87 s. ř. s., tedy k důvodnosti žaloby, přičemž v nyní posuzované věci krajský soud
zásahovou žalobu odmítl a k meritornímu posouzení věci tedy nepřistoupil. Lze nicméně
zdůraznit, že novelizací soudního řádu správního, provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., došlo
v rámci §82 s. ř. s., s účinností od 1. 1. 2012, k vypuštění slov „trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky
anebo hrozí-li jeho opakování “. Vzhledem k datu vydání napadeného souhlasu (14. 8. 2015),
je tak zcela nepochybné, že stěžovatelův závěr, že přetrvávání zásahu je jednou z podmínek
pro podání zásahové žaloby, nemůže obstát. Stěžovatelova představa o počátku běhu subjektivní
lhůty pro podání zásahové žaloby tedy neobstojí z žádného namítaného důvodu.
Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybnil také odkaz krajského soudu na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 4 Aps 1/2013 – 25 s tím, že tento rozsudek řeší poněkud
odlišnou situaci, neboť stěžovatelka v dané věci nečinila nic na svou ochranu. Nejvyšší správní
soud k tomu podotýká, že krajský soud na citovaný rozsudek zjevně poukázal pro zdůraznění,
že judikatura zdejšího soudu váže počátek subjektivní lhůty, shodně s textací §84 odst. 1 s. ř. s.,
na okamžik, kdy se žalobce o žalobou napadaném zásahu (zde souhlasu) dozví. Tento závěr
pak krajským soudem odkázaný rozsudek plně podporuje. V tomto kontextu lze doplnit
též odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 5 Aps 5/2010 – 293,
z něhož vyplývá, že subjektivní lhůta pro podání zásahové žaloby běží od okamžiku,
„kdy se žalobce dozvěděl o skutečnostech, v nichž spatřuje nezákonný zásah. Rozhodující je přitom znalost
žalobce o skutkových okolnostech, z nichž vyplývá konání či nekonání správního orgánu, v němž je spatřován
nezákonný zásah. Okamžik, kdy žalobce nabyl přesvědčení o tom, že předmětné konání či nekonání správního
orgánu naplňuje veškeré znaky nezákonného zásahu definované v §82 s. ř. s., není pro běh této lhůty rozhodný.“
Zdejší soud ve zmíněném rozsudku č. j. 4 Aps 1/2013 – 25 rovněž akcentoval význam
lhůt podle §84 odst. 1 s. ř. s., kdy vyslovil, že „jsou to právě lhůty stanovené v §84 odst. 1 s. ř. s., jejichž
účelem je zajištění spravedlivé rovnováhy mezi právem na soudní ochranu žalobce (tj. osoby tvrdící přímé zkrácení
na svých právech nezákonným zásahem ve formě vydaného územního souhlasu) a právní jistotou, respektive
ochranou nabytých práv toho, komu stavební úřad povolil jeho záměr územním souhlasem. Stanovení zákonných
lhůt je rovněž v souladu se zásadou bdělosti (vigilantibus iura), která vyžaduje, aby práva (obrana) dotčených osob
byla uplatněna včas, tj. ve stanovené době poté, co se tyto osoby o svém dotčení dozví.“ „Obranou“ je přitom
nepochybně míněna obrana relevantním způsobem, tedy zde podáním zásahové žaloby,
kdy stěžovatel neměl žádného relevantního důvodu domnívat se, že dosáhne zrušení napadeného
souhlasu v rámci žaloby proti správnímu rozhodnutí podle §65 a násl. s. ř. s., vedeného
pod sp. zn. 10 A 122/2015. Z hlediska omezení práva na soudní ochranu lhůtami lze odkázat
též na nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12, kde Ústavní soud
aproboval jejich existenci a význam. Je proto lichá námitka stěžovatele, že mu bylo upřeno právo
na spravedlivý proces pouze z důvodu, že „údajně včas nepodal věcně správnou žalobu“.
Pokud se jedná o námitku stěžovatele, že krajský soud svým postupem „vytvořil návod,
jak v rozporu s právními předpisy zrealizovat stavbu, proti které se bezprostřední soused nemůže nijak bránit “
nemůže mu ani v tomto dát zdejší soud za pravdu. Ze shora uvedených závěrů je zřejmé,
že stěžovatel správně napadal souhlas s provedením stavby zásahovou žalobou. Bez relevantních
důvodů však vázal počátek běhu subjektivní lhůty pro podání zásahové žaloby na rozhodnutí
ve věci sp. zn. 10 A 122/2015. V důsledku své vlastní nesprávné úvahy podal zásahovou žalobu
po marném uplynutí lhůty, jejíž zmeškání není možné prominout (§84 odst. 2 s. ř. s.).
Je tedy zřejmé, že stěžovatel měl k dispozici prostředek, kterým se mohl bránit vůči napadenému
souhlasu, a jehož existence si byl jednoznačně vědom. V souladu se zásadou vigilantibus iura nelze
jeho pochybení přičítat krajskému soudu nebo dokonce vyvozovat jakékoli spekulativní závěry
o podpoře obcházení smyslu zákona. Argumentace spočívající v tom, že stěžovatel nechtěl
zahajovat v průběhu řízení ve věci sp. zn. 10 A 122/2015 další soudní řízení, nemůže obstát
ve světle skutečnosti, že neměl žádného důvodu se domnívat, že v rámci prvně jmenovaného
řízení může dojít (také) ke zrušení napadeného souhlasu. Stěžovatelem tvrzená nemožnost
domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, tak nevznikla v důsledku postupu
krajského soudu, ale jen a pouze v důsledku nedostatku (odpovídající) aktivity na straně
stěžovatele. I tato kasační námitka je proto nedůvodná.
Zdejší soud závěrem dodává, že kasační námitka stěžovatele, dle které je při posuzování
lhůty pro podání zásahové žaloby podle §82 s. ř. s. třeba „postupovat poněkud odlišněji “
než v případě žalob podle §65 a násl. s. ř. s., je formulována velmi obecně. Stěžovatel ji, kromě
výše vypořádanými argumenty, nijak nerozvádí, takže je namístě odkázat na standardní
judikaturní závěr tohoto soudu, že míře konkrétnosti uplatněných žalobních (kasačních) bodů
musí nutně korespondovat míra konkrétnosti odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť pokud
má soudní přezkum probíhat v mezích žalobních (kasačních) bodů, nelze z povahy věci
důvodnost či nedůvodnost zcela obecné námitky odůvodnit zcela konkrétním způsobem
(viz rozsudky ze dne 2. 11. 2016, č. j. 3 As 12/2016 – 81, ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 As 73/2006 –
121). Zdejší soud tak nemůže v reakci na tuto námitku než zopakovat, že krajský soud posoudil
běh subjektivní lhůty pro podání zásahové žaloby zcela v intencích zákonné úpravy a v souladu
s judikaturou tohoto soudu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (v kontextu
s vypořádanými kasačními námitkami) není dán, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému, kterému
však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti, proto soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu