ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.96.2017:43
sp. zn. 3 As 96/2017 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: S. A., zastoupený Mgr.
Kateřinou Tomáškovou, advokátkou se sídlem Brno, Vinohrady 794/45, proti žalovanému:
Magistrát města Brna, se sídlem Brno, Dominikánské náměstí 196/1, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, č. j. 29 A
117/2016 – 72,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, č. j. 29 A 117/2016 – 72, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2017,
č. j. 29 A 117/2016 – 72 (dále „napadený rozsudek“), výrokem I. rozhodl o tom, že zásah
žalovaného, spočívající v blokaci řidičského oprávnění žalobce ode dne 22. 6. 2016 do
18. 7. 2016, byl nezákonný. Výrokem II. shledal nezákonným rovněž zásah žalovaného,
spočívající v zadržování žalobcem složené kauce ve výši 40 000 Kč do 11. 8. 2016. Podaná žaloba
původně směřovala proti žalovanému a Policii ČR (dále „PČR“), vůči které však žalobce vzal
svou žalobu podáním ze dne 5. 12. 2016 zpět.
[2] Skutkově vyšel krajský soud z následujících skutečností vyplývajících ze správního spisu:
Dne 14. 6. 2016 žalovaný oznámil žalobci, že ke dni 2. 5. 2016 dosáhl celkového počtu 12 bodů
v registru řidičů. Dne 16. 6. 2016 podal žalobce prostřednictvím veřejné datové sítě námitku proti
provedení záznamu bodů v registru řidičů, kterou potvrdil písemně podáním, které předal
k poštovní zásilce dne 21. 6. 2016. Žalobce tak uplatnil námitku podle §123f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále „silniční
zákon“) ve lhůtě podle §123c odst. 3 téhož zákona, čímž došlo k přerušení lhůt podle posledně
jmenovaného ustanovení, jehož uplynutím řidič pozbývá řidičské oprávnění. Administrativní
chybou při zpracovávání písemného „potvrzení “ námitky však nedošlo k jejímu zohlednění,
v důsledku čehož byla dne 12. 7. 2016, zpětně k 22. 6. 2016, vyznačena blokace řidičského
oprávnění žalobce v registru řidičů. Pochybení žalovaný následně zjistil dne 18. 7. 2016 v ranních
hodinách, kdy bezodkladně, v 9:48 hod, blokaci vymazal. Blokace tak byla chybně evidována
od 12. 7. 2016 do 18. 7. 2016, zpětně k datu 22. 6. 2016. O chybné blokaci žalovaný informoval
žalobce sdělením ze dne 19. 7. 2016, s tím, že vzhledem k podání námitky proti provedení
záznamu bodů, zanikla jeho povinnost odevzdat řidičský průkaz a blokace řidičského oprávnění
byla zrušena. V mezidobí byl žalobce dne 15. 7. 2016 kontrolován hlídkou PČR, která vycházela
z toho, že žalobce má vyznačenou blokaci řidičského oprávnění. Žalobce sdělil hlídce, že podal
námitku proti záznamu bodů, i žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne
2. 5. 2016, č. j. KUZL-2617/2016, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí
Městského úřadu Otrokovice ze dne 15. 12. 2015, č. j. DOP/54394/2015/PLA. Posledně
jmenovaným rozhodnutím byl žalobce shledán vinným tím, že dne 14. 6. 2015 řídil osobní
motorové vozidlo, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění k řízení motorových
vozidel, neboť si po vydání rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu sankce zákazu činnosti
vydaným žalovaným nepožádal o vrácení řidičského oprávnění. Žalobce byl převezen
na Obvodní oddělení Brno-Bystrc, kde mu byl mj. zadržen řidičský průkaz a sděleno, že po dobu
jeho zadržení, stejně jako dobu platné blokace, nesmí řídit motorová vozidla. Poté byl žalobce
propuštěn, v jízdě však pokračoval. Došlo k druhé kontrole hlídkou PČR, kdy již byla žalobci
uložena kauce ve výši 40 000 Kč, a vzhledem k tomu, že žalobce nebyl schopen částku složit
na místě, bylo jeho vozidlo zajištěno. Dne 18. 7. 2016 se žalobce dostavil na Magistrát města
Brna, kde si nechal pořídit výpis z evidenční karty řidiče, z něhož vyplynul zákaz řízení všech
motorových vozidel od 2. 5. 2016 do 30. 11. 3000, s přerušením od 4. 6. 2016 do 31. 12. 2999,
a blokace řidičského oprávnění od 2. 5. 2016 do 4. 6. 2016.
[3] Ze spisu dále vyplývá, že dne 25. 7. 2016 bylo žalovanému doručeno oznámení PČR
o přestupku ze dne 20. 7. 2016, z něhož vyplývá, že dne 15. 7. 2016 bylo (první) hlídkou PČR
zjištěno, že žalobce má zaevidovanou blokaci řidičského oprávnění a byl mu zadržen řidičský
průkaz. Při druhé kontrole došlo k uložení kauce a odtažení vozidla (doloženo úředním
záznamem PČR ze dne 16. 7. 2016, výpisem z evidenční karty řidiče s vyznačenou blokací,
potvrzením ze dne 15. 7. 2016 o zajištění vozidla a potvrzením ze dne 17. 7. 2016 o převzetí
kauce ve výši 40 000 Kč). Obsahem spisu je rovněž interní dokument žalovaného ze dne
11. 8. 2016 („Žádost o vyjádření k přestupkům“), v němž je požadováno sdělení, zda se žalobce
dopustil přestupků dle oznámení PCŘ ze dne 20. 7. 2016. Sdělení z téhož dne reaguje informací
o provedeném šetření, popsáním administrativního pochybení, v jehož důsledku došlo
k nesprávnému vyznačení blokace řidičského oprávnění, řešení této chyby a závěrem, že žalobce
se předmětného přestupku nemohl dopustit.
[4] Ve správním spise je rovněž založen záznam o odložení věci ze dne 11. 8. 2016,
vycházející ze shora zmíněného sdělení z téhož dne. Z dokumentu ze dne 11. 8. 2016 („sdělení
ke složené kauci“) pak vyplývá, že v souladu s §124b odst. 1 silničního zákona byla kauce žalobci
vrácena z důvodu odložení věci (po zjištění, že se přestupek nestal).
[5] Krajský soud v úvodu rozsudku poukázal na to, že žaloba v konečné podobě brojila proti
nezákonnosti zásahů: 1) blokací řidičského oprávnění (ode dne 22. 6. 2016 do 18. 7. 2016)
a 2) zadržováním kauce ve výši 40 000 Kč do 11. 8. 2016. Následně krajský soud, s odkazem
na judikaturu zdejšího soudu, vyložil pojem nezákonného zásahu, pokynu nebo donucení
se závěrem, že jde o různorodou skupinu úkonů, nenaplňujících znaky rozhodnutí,
avšak způsobilých zasáhnout do právní sféry jednotlivců, zároveň závazných a vynutitelných
opatření. Ochrana proti nezákonnému zásahu je pak možná při kumulativním splnění podmínek
obsažených v §82 a násl. soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Soud rovněž zdůraznil nutnost
bezprostředního vztahu mezi napadeným zásahem a namítaným porušením práv jednotlivce,
a to s odkazem na rozsudky zdejšího soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Aps 1/2006 – 80, a ze dne
17. 7. 2007, č. j. 2 Aps 1/2007 – 58.
[6] V návaznosti na obecné závěry krajský soud konstatoval splnění podmínek zásahové
žaloby, kterou neshledal jako nepřípustnou ve smyslu §85 s. ř. s. vzhledem k tomu, že se žalobce
domáhá pouze určení nezákonnosti zásahu. Zároveň odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne
17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010-44, z něhož vyplývá, že stížnost podle §175 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), není podmínkou přípustnosti zásahové
žaloby.
[7] Z hlediska možnosti klasifikovat blokaci řidičského oprávnění jako nezákonný zásah,
odkázal krajský soud na rozsudek Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) ze dne
30. 3. 2016, č. j. 11 A 64/2014 – 91, ve spojení s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 4. 11. 2015,
č. j. 6 As 294/2014 – 40. Odmítl proto argumentaci žalovaného, že blokace nemohla zasáhnout
do právní sféry žalobce. V souvislosti s povahou kauce odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 Aps 9/2013 – 48, z něhož vyplývá nutnost proti
výběru kauce brojit zásahovou žalobou. S odkazem na další rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 5. 2014, č. j. 9 As 37/2014 – 43, potvrdil, že nezákonný zásah může spočívat
rovněž v následném zadržování kauce.
[8] Krajský soud dále konstatoval, že sám žalovaný přiznal chybu při zpracování písemného
potvrzení námitek žalobce proti zápisu bodů, která vedla k nesprávnému zaevidování blokace.
Žalovaný poté sám pochybení odhalil a odstranil vyznačenou blokaci, přesto je třeba blokaci
řidičského oprávnění (od 12. 7. 2016 do 18. 7. 2016, zpětně k datu 22. 6. 2016) hodnotit jako
nezákonný zásah. Krajský soud zdůraznil, že chybná blokace měla za následek postup PČR vůči
žalobci, včetně vybrání kauce, což dokazuje, že zásah do práv žalobce byl reálný, nikoli pouze
formální. Vzhledem k rozsudku městského soudu č. j. 11 A 64/2014 – 91 a navazujícího
rozsudku zdejšího soudu č. j. 6 As 294/2014 – 40, by však šlo o zásah do práv žalobce i bez
„navazujících “ úkonů PČR.
[9] Jako nezákonný zásah zhodnotil krajský soud i zadržování kauce poté, co byla
žalovanému předána Policií ČR, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro její zadržování.
Nejpozději od získání relevantních podkladů od PČR totiž bylo zřejmé, že kauce byla vybrána
a je zadržována v důsledku administrativního pochybení žalovaného. Krajský soud proto odmítl
argumentaci žalovaného, že nejprve musel vydat záznam o odložení věci, byť uznal, že žalovaný
rozhodoval zákonným postupem podle §124b odst. 1 silničního zákona. Vzhledem k původu
vybrání kauce v pochybení žalovaného, však podle soudu nemohou jít úřední postupy, jakkoliv
jsou správné, k tíži žalobce. K negativnímu zásahu do práv žalobce docházelo od vybrání kauce
až do j ejího vrácení v plné výši. Bylo by dle krajského soudu přepjatým formalismem, pokud
by konstatoval, že zadržování kauce bylo oprávněné, a to jen v důsledku toho, že byly formálně
dodrženy podmínky pro její vybrání.
[10] Krajský soud uznal, že žalovaný sám nerozhodl o vybrání kauce a v prvotním okamžiku
jejího převzetí nemohl rozhodnout o její oprávněnosti. Současně je žalovaný povinen dodržovat
zákonné postupy pro její vrácení, a svou roli samozřejmě hrají i personální a jiné situace
u správního orgánu. Na druhou stranu podle rozsudku zdejšího soudu č. j. 9 As 37/2014 – 43
je zadržování kauce akt oddělitelný od jejího vybrání a může představovat nezákonný zásah.
Na tom nic nemění ani případná skutečnost, že kauce byla vybrána nezákonně PČR.
[11] V souhrnu uvedeného shledal krajský soud vyznačení blokace řidičského oprávnění
a zadržování kauce za nezákonné zásahy, bez ohledu na snahu žalovaného své pochybení
napravit. Závěrem odmítl žalovaným navrhovanou aplikaci §60 odst. 7 s. ř. s. – nepřiznání
náhrady nákladů žalobci, neboť neshledal, že by v projednávané věci byly dány důvody zvláštního
zřetele hodné, když nešlo ze strany žalobce o zneužití práva na soudní ochranu.
[12] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím úvodem opětovně uznal své administrativní pochybení,
které vedlo k nesprávnému vyznačení blokace řidičského oprávnění. V následném shrnutí
skutkových okolností případu poukázal také na to, že dne 20. 7. 2016 sice PČR žalobcův případ
odložila, avšak současně téhož dne stěžovateli spáchání týchž přestupků žalobcem oznámila
k projednání.
[13] Stěžovatel ve své kasační stížnosti zopakoval argument uplatněný před krajským soudem,
že samotnou blokací nemohlo dojít k zásahu do práv žalobce. Blokace řidičského oprávnění
představuje pouze technický termín bez hmotněprávního a procesního vymezení, na rozdíl
například od institutu „blokace platební karty“, výslovně uvedeného v zákoně č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty. Dodal, že registr řidičů není veřejnou evidencí, nepožívá presumpci
správnosti a nelze ve vtahu k němu uplatnit zásadu materiální publicity. Řidičské oprávnění
jde udělit, rozšířit, podmínit, omezit, odejmout, může se jej držitel vzdát, či jej pozbýt. Ze zákona
však nelze řidičské oprávnění blokovat. Silniční zákon termín blokace nezná a nespojuje s ním
tudíž žádné právní následky. Vyznačením blokace se tedy stěžovatel nemohl dopustit
nezákonného zásahu. Případné pozbytí, omezení, podmínění či odnětí řidičského oprávnění
přitom žalováno nebylo. Judikatura odkazovaná krajským soudem – rozsudek městského osudu
č. j. 11 A 64/2014 – 91, a na něj navazující rozsudek zdejšího soudu, se podstatou věci, na rozdíl
od tvrzení krajského soudu, nezabývá.
[14] Stěžovatel dále namítl, že ani ve vztahu k žalobci, ani vůči PČR pozbytí řidičského
oprávnění nedeklaroval. Pokud PČR čerpala informace z centrálního registru řidičů, pak jeho
správcem je ministerstvo, které tak je správně pasivně legitimováno k zásahové žalobě. K otázce
držby řidičského oprávnění byl stěžovatel PČR dotazován až 18. 7. 2016; v návaznosti na to byl
dne 19. 7. 2016 PČR zaslán výpis z evidenční karty žalobce. Z něj vyplývá, že ke dni 15. 7. 2016
držitelem oprávnění byl. Došlo tedy k administrativnímu pochybení, ne však k nezákonnému
zásahu. I přesto stěžovatel dodal, že mezi napadeným zásahem a tvrzeným porušením práv
neexistoval bezprostřední vztah, neboť zásah do práv realizoval policista, a to na základě
diskrečního oprávnění.
[15] V souvislosti s kaucí stěžovatel namítl, že ji nevybral, ani nezákonně nezadržoval. Policie
ČR nebyla oprávněna kauci vybrat, neboť při podezření z neoprávněného řízení vozidla
žalobcem v důsledku pozbytí řidičského oprávnění nepřicházelo do úvahy podezření z přestupku,
ale pouze z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Kauci však lze ve smyslu
§124a odst. 1 silničního zákona vybrat jen při podezření ze spáchání přestupku. Stěžovatel dodal,
že přestože si byla PČR nejpozději dnem 20. 7. 2016 při odložení věci vědoma nedůvodnosti
vybrání kauce, tuto skutečnost stěžovateli neoznámila, jakkoliv tak učinit měla (§8 správního
řádu). Vybrání kauce tedy stěžovatel nevyvolal ani neudržoval. Příčinou vybrání kauce nebylo
administrativní pochybení stěžovatele, nýbrž uvážení policisty, že se žalobce bude vyhýbat
přestupkovému řízení.
[16] Stěžovatel také zdůraznil, že kauci vrátil bezodkladně po zjištění rozhodných skutečností
(§8 odst. 2 správního řádu). Odpovědnost za zadržování kauce by stěžovatel nesl jedině tehdy,
pokud by ji zadržoval poté, co odložil oznámení přestupku, pro který byla kauce vybrána.
Do té doby nese odpovědnost ten, kdo kauci uložil a vybral. Tento náhled lze dovozovat
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 198/2015 – 20, jakkoliv
se rozsudek týkal ochrany před nečinností.
[17] Závěrem stěžovatel poukázal na subsidiaritu zásahové žaloby, kdy žalobce mohl věc řešit
racionálně a efektivně komunikací se stěžovatelem, avšak místo toho podal žalobu,
aniž by stěžovatele jakkoliv kontaktoval a žádal nápravu. Jde o postup šikanózní povahy
a nadužívání soudní ochrany, pročež jsou dány důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.
Stěžovatel rovněž zpochybnil účelnost nákladů vynaložených žalobcem a navrhl zrušení
napadeného rozsudku.
[18] Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti se žalobce ztotožnil se závěry napadeného
rozsudku. Namítl, že stěžovatel přes uznání pochybení svaluje neustále vinu na Policii ČR, avšak
pasivně legitimovaným je stěžovatel, neboť to byl on, kdo nezákonně vyznačil blokaci řidičského
oprávnění žalobce. Skutečnost, že žalovaný PČR zaslal dne 19. 7. 2016 výpis z evidenční karty
řidiče (žalobce), z něhož vyplývá, že byl držitelem řidičského oprávnění, nemění podle žalobce
nic na tom, že nezákonná blokace byla z evidenční karty odstraněna až po 15. 7. 2016.
[19] V otázce kauce žalobce namítl, že stěžovatel nesprávně zaměňuje pojmy výběru
a zadržování kauce, kdy za nezákonný zásah soud neoznačil vybrání kauce, ale její zadržování.
Žalobce se ztotožnil s krajským soudem v tom, že nejpozději se získáním relevantních podkladů,
(žalobce dodává „tj. ode dne 18. 7. 2016 “), bylo zřejmé, že kauce byla vybrána a je zadržována
v důsledku toho, že Policie ČR vycházela z nesprávně vyznačené blokace řidičského oprávnění.
Žalobce vyjádřil souhlas i s hodnocením soudu, že zadržování představuje nezákonný zásah,
přestože formálně bylo podstupováno v souladu s §124a odst. 1 a §124b odst. 1 silničního
zákona, neboť má původ v nezákonné blokaci řidičského oprávnění. Konečně přisvědčil
krajskému soudu také v tom, že podání žaloby nelze hodnotit jako nadužívání soudní ochrany
a nezakládá tak důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.
[20] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalobce podáním ze dne 19. 6. 2017, v němž setrval
na své argumentaci obsažené v kasační stížnosti.
[21] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, splněna je rovněž podmínka zastoupení ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s., stejně jako i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle §106 s. ř. s.
[22] Následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Dospěl přitom k závěru, že napadený rozsudek
trpí vadami podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž je tento soudu povinen přihlédnout z úřední
povinnosti.
[23] Stěžovatel v rámci ústního jednání před krajským soudem namítl, že blokace nemohla
sama o sobě zasáhnout do právní sféry žalobce. Zdůraznil přitom, že podle silničního zákona
může být řidičské oprávnění uděleno, pozastaveno, odňato atd., ale o blokaci řidičského
oprávnění zákon nikde nehovoří. Namítl, že blokace je jen administrativním záznamem. Vznesl
tedy relevantní argumenty, pro které se domnívá, že samo vyznačení blokace není způsobilé
zasáhnout do práv jednotlivce (žalobce). Krajský soud objasnění otázky, zda blokace může být
pojmově nezákonným zásahem, postavil pouze na rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 3. 2016, č. j. 11 A 64/2014 – 91, ve spojení s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 4. 11. 2015,
č. j. 6 As 294/2014 – 40. Zde je však třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud se v citovaném
rozsudku, kterým zrušil předchozí rozhodnutí městského soudu v téže věci, otázkou, zda blokace
může představovat nezákonný zásah, vůbec nezabýval. Odkaz na tento rozsudek proto není
přiléhavý. Nelze navíc přehlédnout, že v tehdejším případě nebyly vzneseny námitky, které
stěžovatel přednesl v nynějším řízení (viz výše), a které jsou způsobilé závěr městského soudu
dále zpochybnit.
[24] Krajský soud proto pochybil, pokud uvedené námitky zcela odmítl, aniž by je vypořádal.
Otázka, zda blokace řidičského oprávnění je sama o sobě pojmově způsobilá zasáhnout do práv
žalobce je totiž pro rozhodnutí o žalobě zcela zásadní. Pokud by blokace k zásahu do práv
žalobce nebyla vůbec způsobilá, je zřejmé, že by žaloba nemohla být v tomto bodě úspěšná,
neboť by nebyla splněna jedna z podmínek dle §82 a násl. s. ř. s. Současně nelze přehlédnout,
že krajský soud od blokace řidičského oprávnění (administrativního pochybení) odvodil též
nezákonnost zadržování kauce, tj. nezákonnost druhého žalovaného zásahu. Nejvyšší správní
soud přitom ve svém rozsudku ze dne 28. 8. 2012, č. j. 4 Ans 1/2012 – 61, vyslovil, že chybějící
vypořádání zásadních námitek žalovaného může způsobit, že rozsudek, jímž krajský soud vyhověl
žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (zde zásahové žalobě), trpí nedostatkem
důvodů rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Uvedený závěr podle zdejšího soudu plně
dopadá i na nyní projednávaný případ, neboť i pro zásahové žaloby platí, že na rozdíl od žalob
proti rozhodnutím správních orgánů zde absentuje právě napadené rozhodnutí žalovaného,
v němž by primárně bylo obsaženo jádro jeho argumentace. Tím vyjádření žalovaného
(jím uplatněné námitky) v rámci řízení o žalobě nabývá na významu. Nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů přitom představuje vadu napadeného rozsudku, k níž je Nejvyšší správní
soud povinen přihlédnout ex offo ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s.
[25] Uvedený nedostatek sám o sobě odůvodňuje zrušení napadeného rozsudku. Zdejší soud
však považuje pro účely navazujícího řízení za podstatné vymezit, s jakými otázkami se bude
muset krajský soud v navazujícím řízení vypořádat.
[26] První otázka vyplývá z námitky stěžovatele, že pojem „blokace“ řidičského oprávnění
je silničnímu zákonu neznámý, neboť zákonná úprava hovoří pouze o udělení řidičského
oprávnění, jeho rozšíření, omezení, odejmutí, pozbytí atd., avšak nikoli o jeho blokaci,
což představuje jen technický termín. Nelze přitom přehlédnout, že aplikované ustanovení
§123c odst. 3, in fine silničního zákona hovoří, v případě dovršení 12 bodů, o „pozbytí řidičského
oprávnění “ uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž bylo řidiči doručeno oznámení
o dovršení 12 bodů.
[27] S vyjasněním pojmu blokace a otázky jeho právních následků, dále bezprostředně souvisí
problematika významu a postavení registru řidičů. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že registr
nepožívá presumpce správnosti a neuplatní se u něj zásada materiální publicity. Jinými slovy,
že záznamy provedené v registru řidičů je třeba zkoumat (prověřovat) na základě správních aktů,
které sloužily jako podklady pro jejich provedení. I tyto námitky stěžovatele, přednesené
již v rámci řízení o žalobě, krajský soud odmítl s odůvodněním, že nezákonný zásah
představovala blokace sama o sobě, a označil je proto za irelevantní, v důsledku čehož se k nim
nevyjádřil.
[28] Vedle samotného pojmu blokace proto krajský soud musí v dalším řízení vyložit, zda její
vyznačení v registru řidičů mohlo vést k zásahu do práv žalobce samo o sobě, popřípadě pouze
ve spojení s individuálním (pokladovým) aktem. Jinými slovy, zda PČR mohla při navazujících
úkonech (zadržení řidičského průkazu, vybrání kauce, odtažení vozidla) vycházet jen a pouze
ze záznamu v registru řidičů, nebo zda byla povinna správnost záznamu ověřit. Nelze totiž
přehlédnout námitku stěžovatele, odpovídající skutkovým okolnostem případu, že stěžovatel sám
vůči PČR nedeklaroval pozbytí řidičského oprávnění žalobce, což odpovídá vyjádření
PČR k žalobě (původně směřující i vůči ní), že blokaci řidičského oprávnění zjistily obě její
hlídky, kontrolující žalobce, „lustrací ze dne 15. 7. 2016 “ v evidenční kartě řidiče.
[29] V druhém kroku, který však s prvním bezprostředně souvisí, je třeba, aby krajský soud
ověřil, zda zásahová žaloba, směřující do blokace řidičského oprávnění, obstojí ve vztahu k limitu
§85 s. ř. s., upravujícímu nepřípustnost zásahové žaloby. Krajský soud se tímto ustanovením
zabýval pouze z hlediska podmínky, zda pro podání zásahové žaloby je třeba podání stížnosti
podle §175 správního řádu. Je však třeba též objasnit, zda i v případě, kdy blokaci lze nahlížet
pojmově jako zásah, neměl se žalobce domáhat ochrany žalobou směřující proti zadržení
řidičského průkazu, vybrání kauce, respektive odtažení vozidla.
[30] Teprve na základě zodpovězení shora naznačených otázek, může krajský soud učinit
zákonný závěr o přípustnosti, respektive důvodnosti zásahové žaloby v rozsahu směřujícímu
proti vyznačení blokace řidičského oprávnění žalobce v registru řidičů. Za současného stavu však
napadený rozsudek trpí v tomto rozsahu shora vyloženou nepřezkoumatelností pro nedostatek
důvodů.
[31] Nejvyšší správní soud dále posoudil závěry krajského soudu o nezákonnosti zadržování
kauce stěžovatelem poté, co mu byla předána PČR, tedy od 19. 7. 2016 do 11. 8. 2016.
[32] Krajský soud v této otázce uznal, že stěžovatel postupoval v souladu se zákonem, když
podle §124b odst. 1 silničního zákona nejprve dne 11. 8. 2016 odložil oznámení o přestupcích,
a na jeho základě zadržovanou kauci žalobci vrátil. Krajský soud přitom nepřehlédl, že stěžovatel
sám o vybrání kauce nerozhodl a v prvotním okamžiku jejího převzetí nemohl usuzovat na její
neoprávněnost. Přesto dospěl k závěru o nezákonnosti zadržování kauce z důvodu, že i přes
správné úřední postupy stěžovatele by bylo nespravedlivé, aby následky a „náklady“
administrativního pochybení (vyznačení blokace) nesl, byť po přechodnou dobu, žalobce.
Dovozovat oprávněnost zadržování kauce z formálního dodržení podmínek pro její vrácení
by bylo podle krajského soudu za okolností projednávaného případu přepjatým formalismem.
[33] Nejvyšší správní soud dává krajskému soudu za pravdu v tom, že zásahová žaloba může
směřovat nejen na vybrání kauce, ale samostatně i na její zadržování, jak vyplývá z rozsudku
zdejšího soudu ze dne 15. 5. 2014, č. j. 9 As 37/2014 – 43. Na rozdíl od krajského soudu má však
za to, že v nyní posuzované věci ke stejnému závěru nelze dospět. Z obsahu správního spisu
vyplývá, že kauce vybraná PČR byla u stěžovatele složena dne 19. 7. 2016. Teprve dne 25. 7. 2016
však stěžovatel obdržel od PČR oznámení o přestupku, včetně příloh. Lze přitom souhlasit s jeho
vyjádřením, že PČR oznámila spáchání přestupků poněkud „nepochopitelně “, když sama
již 20. 7. 2016 věc odložila s tím, že není dáno podezření z přestupku. Stěžovatel se však
o odložení věci PČR dozvěděl až nahlédnutím do spisu v rámci řízení před krajským soudem.
K uvedenému datu obdržení oznámení o přestupku (25. 7. 2016) zdejší soud dodává, že není
zřejmé, z čeho žalobce (viz vyjádření ke kasační stížnosti) dovozuje, že stěžovatel podklady
obdržel již 18. 7. 2016, když zmíněné datum do svých úvah nezanesl ani krajský soud.
[34] V rámci procesu ověřování bylo interním dokumentem stěžovatele ze dne 11. 8. 2016,
(„Žádost o vyjádření k přestupkům“), žádáno vyjádření, zda se žalobce dopustil přestupků uvedených
v oznámení PČR. V odpovědi na tuto žádost ještě téhož dne stěžovatel zjistil relevantní okolnosti
a bylo tak ověřeno, že žalobce se nemohl vytýkaného přestupku dopustit. Bezprostředně
v návaznosti na interní sdělení, tj. stále ještě dne 11. 8. 2016, vydal stěžovatel záznam
o odložení věci č. j. ODSČ-13546/16-14, a téhož dne konečně rozhodl o vrácení kauce podle
§124b odst. 1 silničního zákona.
[35] Krajský soud nezákonnost druhého ze zásahu postavil na jeho původu v administrativním
pochybení stěžovatele a dodal, že tak jde o „jiný případ, než když je kauce uložena a vybrána na základě
splnění podmínek dle §124a odst. 1 silničního zákona“. Zde je však nutno poznamenat, že jakkoliv
nelze přehlížet původ vybrání kauce v administrativním pochybení stěžovatele, vymezil žalobce
petit žaloby vůči zadržování kauce. Jak přitom vyslovil krajský soud, a zdejší soud se s tímto
dílčím závěrem ztotožňuje, stěžovatel v případě vrácení kauce postupoval v souladu se zákonnou
úpravou (§124b odst. 1 silničního zákona), neboť byl nejprve povinen prověřit oznámení
PČR o přestupku. Skutečnost, že PČR oznámila přestupek stěžovateli, ačkoliv věc sama odložila,
nelze přehlédnout. Stěžovatel věc prověřil během 18 dní od oznámení přestupku (včetně dne
oznámení přestupku a dne vyplacení/vrácení kauce), respektive v rámci 14 pracovních dní.
Vyřízení věci, respektive vrácení kauce v této přiměřené lhůtě při zohlednění reálného fungování
stěžovatele, nelze vnímat jako dobu, která by svou délkou mohla založit nezákonnost držby
kauce. Zcela přehlédnout nelze ani stěžovatelův argument, že se k němu žalobce dne 18. 7. 2016
dostavil, avšak na skutečnost uložení kauce stěžovatele neupozornil. Žalobce uvedené
nerozporuje, když ve svém vyjádření k podání stěžovatele ze dne 5. 12. 2016 před krajským
soudem stěžovateli oponoval pouze v tom směru, že zmíněného dne požadoval u stěžovatele
toliko „vrácení řidičského oprávnění “. Nejvyšší správní soud proto považuje kasační námitku
nezákonnosti zadržování kauce za nedůvodnou.
[36] Na základě shora uvedené argumentace dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že napadený rozsudek je v části týkající se otázky, zda blokace řidičského oprávnění může být
nezákonným zásahem, nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, tedy trpí vadou, k níž je soud
povinen přihlédnout ex offo podle §109 odst. 4 s. ř. s. V části týkající se zadržování kauce
pak zdejší soud shledal kasační námitky stěžovatele důvodnými. Nejvyšší správní soud proto
napadený rozsudek v souladu s §110 odst. 1, větou první s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V navazujícím řízení se tedy bude nejprve zabývat objasněním
pojmu „blokace“ řidičského oprávnění, jeho právními následky, a to ve spojení s povahou
a postavením registru řidičů. Dospěje-li k závěru, že blokace je způsobilá pojmově zasáhnout
do práv žalobce, bude v následujícím kroku řešit, zda se žalobce neměl bránit žalobou směřující
až proti některému ze zásahů z blokace vyplývajícímu, kterým bylo fakticky zasaženo do jeho
práv (zadržení řidičského průkazu, vybrání kauce, respektive odtažení vozidla). Dále je krajský
soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu v tom, že vrácení kauce stěžovatelem
ve lhůtě 18 dní od okamžiku ověření podmínek pro tento úkon nelze za okolností
projednávaného případu a při povinnosti dodržení zákonných postupů, považovat za nezákonný
zásah.
[37] V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu