ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.120.2016:31
sp. zn. 3 Azs 120/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: A. S.,
zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1,
Opletalova 25, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního
města Prahy, se sídlem Praha 8, Křižíkova 12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2016, č. j. 4 A 31/2016 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ř izn á vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 3. 2016, č. j. KRPA-74187-48/ČJ-2016-000022 (dále
jen „rozhodnutí o prodloužení doby zajištění“), žalovaná rozhodla podle ustanovení §124 odst. 3
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o prodloužení doby zajištění
žalobce za účelem správního vyhoštění, stanoveného rozhodnutím žalované ze dne 26. 2. 2016,
č. j. KRPA-74187-24/ČJ-2016-000022 (dále jen „rozhodnutí o zajištění“), a to o 30 dnů.
Rozhodnutí o prodloužení doby zajištění napadl žalobce žalobou; Městský soud v Praze žalobu
rozsudkem ze dne 22. 4. 2016, č. j. 4 A 31/2016 – 34 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve podotkl, že žalovaná
prodloužila dobu zajištění žalobce pro nezbytnost pokračování přípravy výkonu správního
vyhoštění, neboť v době původně stanoveného zajištění žalobce v trvání 30 dnů nenabylo právní
moci rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, uložené mu rozhodnutím žalované
ze dne 19. 3. 2016, č. j. KRPA-74187-46/ČJ-2016-000022 (dále jen „rozhodnutí o správní
vyhoštění“).
Po shrnutí pro věc zásadních skutečností vyplývajících ze správního spisu městský soud
nejprve vyhodnotil jako nedůvodnou námitku o nesprávném posouzení oprávněnosti pobytu
žalobce na území České republiky v době rozhodování o jeho zajištění, neboť v rámci řízení
o správním vyhoštění bylo prokázáno, že na území České republiky žalobce pobýval od 9. 2. 2016
do zajištění neoprávněně; městský soud proto konstatoval, že nemá důvod zpochybňovat závěry
učiněné v pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce.
K námitce, že při zahájení řízení o zajištění nebyl žalobce poučen o možnosti uložení
zvláštních opatření, městský soud odkázal na rozhodnutí o zajištění s tím, že žalovaná
při posouzení podmínek zajištění vzala v potaz (1) jednání žalobce při prováděné kontrole,
(2) skutečnost, že na území České republiky žalobce pobýval bez oprávnění k pobytu
i bez hlášení k přechodnému pobytu, (3) neuvedení přesné adresy, na které se měl dle svého
tvrzení žalobce zdržovat. Za dané situace považoval městský soud závěr žalované o důvodnosti
zajištění žalobce za podložený. Žalobcovo tvrzení, že měl sám zájem vycestovat na základě
trestního příkazu ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 32 T 9/2016 (přečin padělání a pozměnění veřejné
listiny dle §348 odst. 1 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů), není dle názoru městského soudu dostatečnou zárukou, že by žalobce takto skutečně
postupoval. Městský soud tedy za situace, kdy žalovaná v případě žalobce konstatovala nebezpečí
maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění (a tento závěr byl podložen),
považoval za nadbytečné informovat žalobce o možnosti uložení zvláštních opatření.
Městský soud po vyhodnocení skutečností vyplývajících z obsahu správního spisu
i po posouzení odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že v případě předmětného
řízení byly šetřeny oprávněné zájmy žalobce a přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu.
Nepřisvědčil proto žalobci, že žalovaná porušila jím uváděná ustanovení správního řádu. Pokud
žalobce namítal, že nebyl před rozhodnutím seznámen s podklady pro rozhodnutí, městský soud
konstatoval, že žalobci byly známy podklady, z nichž bylo při rozhodování nyní posuzované věci
vycházeno; nové podklady nebyly od vydání rozhodnutí o zajištění žalobce předloženy.
Městský soud konečně nepřisvědčil žalobci ani v tom, že od nabytí právní moci
rozhodnutí o správním vyhoštění do realizace správního vyhoštění uplynula nepřiměřeně dlouhá
doba. Poukázal přitom na rozhodnutí o správním vyhoštění, z něhož je zřejmé, jaké kroky
bylo třeba podniknout k výkonu nucené repatriace, avšak k těmto mohlo být přistoupeno teprve
poté, co rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že městský soud nedostatečně přezkoumal činnost
správních orgánů, které nevycházely ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a zároveň sám zatížil
napadený rozsudek nezákonností pro nedostatečné zdůvodnění.
Stěžovatel má předně za to, že se městský soud nevypořádal se všemi žalobními
námitkami, respektive nesouhlasí se způsobem, jakým bylo vypořádání provedeno, což vztahuje
zejména k otázce, zda v případě stěžovatele bylo nezbytné zajištění, či p ostačovalo-li uložení
zvláštního opatření za účelem vycestování. Ani žalovaná danou otázku v podstatě nijak
nehodnotila a neúčinnost mírnějších opatření dozovala toliko z konstatování, že stěžovatel
vlastnil padělaný identifikační doklad. Stěžovateli přitom ani nebylo umožněno se blíže vyjádřit
k jeho ochotě podrobit se omezujícím opatřením ( zde odkazuje na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 25. 9. 2013, č. j. 6 As 41/2013 – 39). Přestože v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela
absentují úvahy pro posouzení důvodnosti zajištění stěžovatele, městský soud tuto žalobní
argumentaci odmítl a setrval na závěrech žalované. Městský soud sice poukázal na skutečnost,
že stěžovatel měl padělaný doklad, stěžovatel však upozorňuje, že za toto jednání dobrovolně
přijal trest vyhoštění, uložený mu trestním příkazem (vzdal se práva na podání odporu) a hodlal
z území co nejdříve vycestovat; nebyla proto důvodná obava, že se bude skrývat, případně jinak
mařit výkon vyhoštění. Nadto, jestliže trestní soud nepřistoupil k zajištění stěžovatele
do vyhošťovací vazby, je dle stěžovatele naprosto nepochopitelné, proč k takovému kroku
přistoupila žalovaná, čímž stěžovateli i znemožnila respektovat lhůtu pro vycestování stanovenou
trestním soudem; městský soud tuto námitku ignoroval. Stěžovatel je toho názoru, že obecné
konstatování žalované, aprobované městským soudem, že jednán í stěžovatele zavdává obavu,
že nebude respektovat uložené vyhoštění, nedostatečně odůvodňuje zásah do osobní svobody
jednotlivce (jde o porušení §68 odst. 3 správního řádu). Městský soud dále ignoroval
pro věc naprosto zásadní skutečnost, a to že v době rozhodnutí o zajištění stěžovatel pobýval
na území legálně, na základě polského víza (žalovaná správně vypočítala, že se stěžovatel
na území schengenského prostoru nacházel po dobu 105 dnů, nicméně nepochopitelně k výpočtu
použila formulář pro krátkodobé vízum, přestože měl stěžovatel vízum dlouhodobé, platné
na dobu 171 dnů). Stěžovatel dále poukázal na jím deklarovanou vůli vycestovat (zejména
s ohledem na plánovanou svatbu v domovském státě), k čemuž ve správním ani soudním řízení
nebylo přihlédnuto.
Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že institut zajištění je možné použít až v krajním
případě, kdy není možné užití jiného prostředku; vyloučení jiného prostředku přitom musí
být řádně zdůvodněno. V případě uplatnění zajištění je dle stěžovatele nutno nejprve vždy
zkoumat, zda je takový postup skutečně nezbytný a zda pro jeho uplatnění existují opravdové
důvody, z nichž jasně vyplývá, že by případné užití méně postihujících opatření nesplnilo účel.
Stěžovatel však namítá, že se žalovaná v napadeném rozhodnutí vůbec nezaobírala možností užití
institutů mírnějších (ze správního rozhodnutí nevyplývá, proč nepřistoupila k užití mírnějšího
opatření, ale pouze to, že užito nebylo), přičemž shodně pochybil i městský soud. Svou
argumentaci o fakultativnosti a mimořádnosti institutu zajištění stěžovatel opírá o řadu rozsudků
zdejšího soudu. V tomto směru rovněž na podkladě „Sdělení informací“ ze dne 26. 4. 2016
poukazuje na skutečnost, že správní orgán mírnější a hospodárnější prostředky nevyužívá nikdy,
a porušuje tak právní řád České republiky i mezinárodní závazky ( zde odkazuje na rozsudek
Evropského soudního dvora ze dne 28. 4. 2011, ve věci C -61/11 PPU Hassen El Dridi, alias Soufi
Karim, jež vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008,
o společných normách a postupech v členských státech při navrácení neoprávněně pobývajících
státních příslušníků třetích zemí).
Stěžovatel tak uzavírá, že v řízení byla porušena podstatným způsobem ustanovení
o správním řízení, respektive základní zásady činnosti správních orgánů, neboť správní orgán
(a následně i městský soud) nešetřil oprávněné zájmy dotčené osoby a nedbal, aby p řijaté řešení
odpovídalo okolnostem řešeného případu (§2 odst. 3 a 4 správního řádu); zároveň neumožnil
stěžovateli vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům pro rozhodnutí ve věci.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítla tvrzení, že se městský soud dostatečně
nevypořádal s námitkami týkajícími se možné aplikace zvláštních opatření za účelem vycestování
(§123b zákona o pobytu cizinců). Upozornila, že volba mírnějších opatření je vázána
na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření
a současně neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat výkonu správního vyhoštění. Jestliže
taková obava vyvstává, nelze zvláštní opatření aplikovat (§123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců)
a je nutno přistoupit přímo k zajištění. Po zhodnocení dosavadního chování žalobce dospěla
žalovaná (v souladu s judikaturou zdejšího soudu, na níže odkazuje) k závěru, že v jeho případě
zde existuje důvodná obava z maření výkonu správního vyhoštění, což možnost aplikace
mírnějších prostředků ve formě zvláštních opatření vylučuje. Během pobytu na území ČR
se stěžovatel dopustil celé řady jednání, které lze považovat závažné, negativně zasah ující
do zájmů chráněných zákonem o pobytu cizinců, a to zejména v souvislosti s padělaným
dokladem totožnosti, jímž se stěžovatel prokazoval; uvedení nepravdivých údajů o totožnosti
je přitom součástí demonstrativního výčtu skutečností, jež odráží nebezpečí, že by cizinec mohl
mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění [§124 odst. 1 p ísm. b) zákona
o pobytu cizinců]. Dle žalované tedy nelze zaručit, že cizinec ve svém jednání nebude pokračovat
a nelegálními prostředky se opět nepokusí před orgány státní moci zastírat svou státní příslušnost.
Ačkoli žalovaná uznává, že stěžovatel byl držitelem platného polského víza typu D, držitel tohoto
víza v době jeho použitelnosti je však podle čl. 21 Schengenské prováděcí úmluvy oprávněn
pobývat na území ostatních smluvních států, včetně České republiky (tzn. mimo Polskou
republiku) 90 dnů během jakéhokoli období 180 dnů, kterým se rozumí období 180 dnů
bezprostředně předcházející každému dni pobytu. Stěžovatel ovšem svůj pobyt ani nenahlásil.
Rovněž argumentaci o povinnosti správního orgánu dotázat se stěžovatele, zda je ochoten
se podrobit omezujícím opatřením, nepovažuje žalovaná za přiléhavou, neboť bylo (v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu) zjištěno a zdůvodněno, že v případě stěžovatele
je aplikace těchto opatření vyloučena.
Dále žalovaná upozorňuje, že stěžovatel zcela opomíjí procesní stav v době vydání
napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění navazuje na rozhodnutí
o zajištění a upravuje délku tohoto zajištění; jeho úkolem tedy není vypořádat se s otázkou,
zda došlo ke splnění podmínek zajištění cizince (§124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Z dikce
§124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců jasně vyplývá, že je -li to nezbytné k pokračování přípravy
výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit,
a to i opakovaně. V průběhu řízení o prodloužení doby trvání zajištění se proto žalovaná zabývala
otázkou, zda existují důvody pro prodloužení doby zajištění, popřípadě zda v prodloužené době
zajištění je možné očekávat vyhoštění cizince. Za situace, kdy se v průběhu řízení nic podstatného
nezměnilo, by dalekosáhlé vypořádání se s otázkou, zda v případě stěžovatele nepostačují mírnější
opatření než samotné zajištění, bylo nadbytečné, neboť posouzení této otázky primárně doléhalo
na žalovanou při rozhodování o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění.
Pokud jde o argumentaci údaji plynoucími ze „Sdělení informací“, dle kterých v roce 2015
ani v jednom případě nedošlo k aplikaci zvláštního opatření dle §123b odst. 1 písm. b) a c)
zákona o pobytu cizinců, dle žalované jde o pouhou fabulaci, neboť k tomu zákonitě ani dojít
nemohlo, jestliže zákon o pobytu cizinců do 17. 12. 2015 tento institut neznal. Naproti
tomu stěžovatel zcela opomíjí 42 případů, kdy zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo
bylo.
Konečně k námitce stěžovatele, že jeho zajištěním mu bylo znemožněno respektovat
lhůtu k vycestování z území stanovenou mu rozhodnutím trestního soudu, žalovaná uvádí,
že při svém rozhodnutí posuzovala podmínky zajištění, přičemž tento postup nelze srovnávat
s řízením trestním, kde je rozhodováno o vině a trestu. K otázce paralelně vedených řízení podle
zákona o pobytu cizinců a trestního řádu se již vyjádřil i Ústavní soud, a to například v nálezu
ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, v němž uvedl, že „[u]stanovení §124 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců není v rozporu s principem proporcionality. Uvedené ustanovení je reakcí na vážná bezpečnostní rizika
a má zajistit, aby cizinci, kteří na území České republiky pobývají v rozporu s jejím právním řádem a čekají
na výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, nemohli zmařit účel správního vyhoštění a aby území opustili
co nejdříve. Nelze srovnávat institut zbavení osobní svobody při zajištění cizince za účelem jeho správního vyhoštění
s institutem vazby v rámci trestního řízení; rozdíl mezi oběma řízeními činí jak Listina, tak i Úmluva.“
V replice k tomuto vyjádření stěžovatel označil za rozhodující fakt, že správní orgán
naprosto opomněl posoudit možnost aplikace zvláštních opatření, kdy jejich užití předem
vyloučil, ačkoliv je takový postup v rozporu s usnesením Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2016, č. j. 5 Azs 20/2016 – 22, dle něhož je vždy třeba se zabývat možností využití
uložení zvláštního opatření, přičemž jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalované, které mělo být městským soudem zohledněno [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], respektive
tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Zásadní
kasační námitka totiž směřuje proti způsobu vypořádání žalobních námitek městským soudem,
a to zejména pokud jde o otázku, zda bylo v případě stěžovatele nezbytné realizovat jeho
zajištění, či postačovalo-li jen uložení zvláštního opatření za účelem správního vyhoštění.
Dle stěžovatele se městský soud ani žalovaná především nezabývaly možností využití alternativ
zajištění. Stěžovatel již v žalobě poukazoval na skutečnost, že žalovaná možnost uložení
mírnějších opatření v podstatě nijak nehodnotila; z pouhého konstatování, že stěžovatel vlastnil
padělaný doklad, dovozovala neúčinnost mírnějších opatření, a to aniž by stěžovateli
bylo umožněno se blíže vyjádřit k jeho ochotě se omezujícím opatřením podrobit.
S těmito tvrzeními Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Z odůvodnění rozhodnutí žalované
zcela jasně vyplývá, že v nyní souzené věci žalovaná odkázala na důvody, které ji v řízení
o zajištění cizince vedly přímo k rozhodnutí o zajištění stěžovatele, a to pro důvodnou obavu
z ohrožení výkonu správního vyhoštění v případě uložení zvláštního opatření. Tuto obavu
spatřovala v předešlém jednání stěžovatele, které demonstruje jeho přístup k právnímu řádu
České republiky, a to zejména s ohledem na skutečnost, že se stěžovatel při pobytové kontrole
prokázal padělaným dokladem (str. 4 napadeného rozhodnutí). Nejde přitom o prosté porušení
právních předpisů (například pro nelegální pobyt na území z důvodu pouhé expirace víza),
ale o závažnější, „kvalifikované“ porušení právních předpisů, kterým je vědomé předložení
falzifikátu za účelem prokázání totožnosti při nelegálním pobytu na území České republiky.
Již tento fakt dle žalované dostatečně indikuje hrozbu ztěžování výkonu správního rozhodnutí,
což plyne i ze samotné dikce ustanovení §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
kdy se v rámci demonstrativního výčtu důvodů pro zajištění uvádí i obava z maření či ztěžování
výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění v důsledku uvedení nepravdivých údajů o totožnosti
v řízení. Je tedy zřejmé, že se žalovaná k uvedené otázce přezkoumatelným způsobem vyjádřila
a nebyl tedy důvod, aby městský soud zrušil její rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost.
Deficitem nepřezkoumatelnosti (ve smyslu řádného nevypořádání některých žalobních
námitek) netrpí ani rozsudek městského soudu. Z jeho odůvodnění na str. 5 a 6 jsou seznatelné
důvody, pro které závěry žalované, o něž opřela své rozhodnutí o prodloužení doby zajištění,
aproboval. Kromě potvrzení výše uvedené premisy se městský soud vyjádřil i k tvrzení
stěžovatele o oprávněnosti jeho pobytu na území České republiky, kdy akceptoval názor
žalované, že již v rámci řízení o správním vyhoštění stěžovatele bylo postaveno najisto,
že stěžovatel na území České republiky pobýval od 9. 2. 2016 do zajištění neoprávněně.
V této souvislosti konstatoval, že neshledává důvody zpochybňovat závěry učiněné
v pravomocném rozhodnutí ve věci správního vyhoštění stěžovatele (str. 5 napadeného
rozsudku). Bez povšimnutí neponechal městský soud ani argumentaci stěžovatele, dle které
byl připraven vycestovat již na základě pravomocného rozhodnutí o vyhoštění, uloženého
mu v rámci trestního řízení (které mělo být realizací správního zajištění znemožněno). Městský
soud k tomu na str. 6 rozsudku uvedl, že trest vyhoštění, uložený trestním pří kazem, nepovažuje
za dostatečnou záruku toho, že se mu stěžovatel skutečně podrobí a území České republiky
opustí. Stejně tak neobstojí tvrzení, že městský soud nevzal v potaz tvrzené pochybení žalované,
která stěžovateli neumožnila vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům pro rozhodnutí.
Na str. 6 odůvodnění napadeného rozsudku totiž konstatoval, že stěžovateli byly známy
podklady, z nichž vycházela žalovaná při rozhodování o prodloužení zajištění, neboť nové
podklady nebyly od vydání rozhodnutí o zajištění předkládány; žalovaná proto nepochybila,
jestliže v předmětné věci nepostupovala podle ustanovení §36 odst. 3 správního řádu. Konečně
ani tvrzení, že městský soud naprosto ignoroval žalobní bod, jímž stěžovatel poukazoval
na nepřiměřenost délky správního zajištění v mezidobí od nabytí právní moci rozhodnutí
o správním vyhoštění (dne 31. 3. 2016) do jeho realizace (dne 7. 4. 2016), neodpovídá
odůvodnění napadeného rozsudku; k této námitce se městský soud opět vyjádřil na str. 6
odůvodnění rozsudku, kde poukázal na fakt, že prodleva mezi n abytím právní moci rozhodnutí
o správním vyhoštění a jeho skutečným výkonem je ovlivněna logistickými a technickými
možnostmi správního orgánu souvisejícími s repatriací.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný (k vymezení
tohoto pojmu blíže viz například rozsudky tohoto soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, nebo ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64;
všechny rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz), přičemž stěžovateli je třeba připomenout,
že nepřezkoumatelnost rozsudku nemůže být závislá na subjektivní představě účastníka
o tom, jak má být rozsudek zdůvodněn, nýbrž se musí jednat o objektivní překážku, která
kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 – 85).
Pokud jde o kasační argumentaci podřaditelnou pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné poukázat nejprve na své judikaturní
závěry vztahující se k problematice rozhodování o prodloužení zajištění, o něž v posuzované věci
jde. Zdejší soud konstantně judikuje, že rozhodnutí o prodloužení zajištění je nutno chápat
jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění. Cizinec je s předchozím
rozhodnutím o zajištění i s obsahem spisového materiálu detailně seznámen, proto není nezbytné
okolnosti týkající se vydání rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení délky zajištění
detailně znovu popisovat; postačí tedy stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení a uvedení
důvodů, pro které byl cizinec původně zajištěn. Za nezměněných skutkových okolností budou
důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako byly důvody popsané v prvém rozhodnutí
o zajištění cizince, proto na ně postačí v odůvodnění v podrobnostech odkázat a není nutno
opětovně zevrubně popisovat důvody dle §124 odst. 1 zákona, které správní orgán přiměly
k tak zásadnímu opatření, jakým je zajištění cizince. O to p odrobněji je pak v rozhodnutí
o prodloužení zajištění nutné uvést, z jakých důvodů nepostačuje původně stanovená lhůta
pro zajištění cizince a z jakých důvodů bylo nutné trvání zajištění prodloužit (viz např. rozsudky
ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 – 124, ze dne 31. 3. 2013, č. j. 1 As 71/2012 – 46,
ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 – 59, či ze dne 9. 3. 2016, č. j. 3 Azs 259/2015 – 24;
všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Shora uvedeným požadavkům na vyložení důvodů, pro něž bylo rozhodnuto o za jištění
stěžovatele, žalovaná nepochybně dostála. Nadto je třeba upozornit, že všechny argumenty, jimiž
stěžovatel nyní zpochybňuje splnění podmínek samotného zajištění, byly plně vypořádány
v rozsudku zdejšího soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 10 Azs 102/2 016 - 56, kde se zdejší soud
zabýval kasační stížností proti rozsudku městského soudu, kte rým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí o zajištění stěžovatele. Kasační stížnost byla zamítnuta, přičemž zdejší soud
aproboval názor městského soudu, dle kterého rozhodnutí o zajištění stěžovatele z hlediska
zákona obstojí. Vzhledem k tomu postačí účastníky řízení odkázat na odůvodnění výše
uvedeného rozsudku, jehož obsah jim je nepochybně znám.
Zbývá proto vyjádřit se ke kasační námitce, upínající se reálně k rozhodování žalované
o prodloužení doby zajištění.
Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že je žádoucí, aby o možnosti využití zvláštních
opatření byl cizinec informován (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, či ze dne 17. 5. 2012, č. j. 7 As 51/2012 – 26), nejde
nicméně o zákonnou povinnost správního orgánu, jejíž absence by byla důvodem pro závěr
o nezákonnosti následně vydaného rozhodnutí o zajištění. V souvislosti s výše nastíněným
náhledem zdejšího soudu na vztah řízení o zajištění cizince a řízení prodloužení doby zajištění
je nutno dodat, že argumentace stěžovatele dopadá fakticky jen na samotné rozhodnutí
o zajištění, a nikoliv na rozhodnutí o prodloužení již uloženého zajištění, které je nyní předmětem
souzené věci, neboť vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění nepředchází správní řízení,
ve kterém by cizinec mohl být v uvedeném smyslu poučen (srov. §124 odst. 3, věta čtvrtá zákona
o pobytu cizinců). Za situace, kdy se v průběhu řízení o prodloužení zajištění nic podstatného
nezměnilo oproti původně vedenému řízení o zajištění, jeví se obsáhlejší vypořádání otázky,
zda (i nadále) v případě stěžovatele nepostačují mírnější opatření než samotné zajištění, zdejšímu
soudu nadbytečné. Nadto je třeba upozornit, že Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném
rozsudku ze dne 12. 10. 2016, č. j. 10 Azs 102/2016 - 56, výslovně uvedl, že cizince není třeba
o možnostech použití zvláštních (mírnějších) opatření poučovat za situace, kdy shledá e xistenci
skutečností, které efektivnost použití těchto prostředků bez dalšího vylučují (existence obavy,
že se cizinec bude realizaci správního vyhoštění vyhýbat), což byl i případ stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud , ve shodě s městským soudem uzavírá,
že v případě stěžovatele nedošlo k namítanému porušení zásad správního řízení, neboť žalovaná
přihlédla ke všem podstatným skutečnostem nyní projednávané věci a v odůvodnění svého
rozhodnutí je přezkoumatelným způsobem vypořádala.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník, kt erý
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tom u, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. V případě
procesně úspěšného účastníka – žalované nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením
nějaké náklady vznikly. Právo na náhradu nákladů řízení ji proto nebylo přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu