ECLI:CZ:NSS:2017:4.AS.237.2015:46
sp. zn. 4 As 237/2015 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Pavlíny Vrkočové v právní věci žalobkyně: nezl. S. S., zast.
Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, se sídlem Burešova 6, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2015, č. j. 22 A 49/2013 – 98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalobou ze dne 10. 5. 2013 se žalobkyně, spolu se svou matkou K. S. (dále jen matka
žalobkyně) a porodní asistentkou Bc. K. N. Z. (dále jen porodní asistentka), domáhala u
Krajského soudu v Ostravě ochrany před nezákonným zásahem, který spatřovaly v jednání
žalovaného, který odradil porodní asistentku od poskytnutí péče matce žalobkyně při porodu
žalobkyně dne 18. 3. 2013 v domácím prostředí, a v tom, že žalovaný v rozhodnutí o udělení
oprávnění k poskytování zdravotních služeb ze dne 28. 11. 2012, č. j. KUOK 100989/2012,
v odůvodnění uvedl: „Toto oprávnění neopravňuje poskytovatele k vedení porodů. Poskytovatel nemá
k dispozici pracoviště, kde jsou vedeny fyziologické porody podle vyhlášky č. 98/2012 Sb.“ Tím žalovaný dle
žaloby neoprávněně zasáhl do práv žalobkyně, její matky i porodní asistentky.
[2] Usnesením ze dne 25. 6. 2013, č. j. 22 A 49/2013 - 15, krajský soud žalobu odmítl.
Dospěl totiž k závěru, že žalobkyně, její matka i porodní asistentka podaly žalobu opožděně
po uplynutí dvouměsíční subjektivní lhůty stanovené v §84 odst. 1 s. ř. s.
[3] Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti zrušil usnesení krajského soudu ze dne
25. 6. 2013 v části, v níž byla odmítnuta žaloba žalobkyně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Kasační stížnosti matky žalobkyně a porodní asistentky zamítl. Kasační soud se ztotožnil
s názorem krajského soudu o tom, že matka žalobkyně a porodní asistentka se dozvěděly
o názoru žalovaného, že porodní asistentka není oprávněna poskytovat zdravotní služby
spočívající ve vedení fyziologických porodů plánovaně probíhajících v přirozeném prostředí
matky, nejpozději dne 22. 1. 2013, tedy více než dva měsíce před podáním žaloby. Ve vztahu
k žalobkyni však Nejvyšší správní soud dovodil, že subjektivní lhůta ve vztahu k její osobě
nemohla začít běžet dříve než dnem jejího narození (18. 3. 2013), a tedy ke dni podání žaloby
(10. 5. 2013) dvouměsíční lhůta dosud neuplynula.
[4] Krajský soud poté rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl. Uvedl, že věc
je po stránce skutkové a právní obdobná jako případ rozhodnutý Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 As 169/2014 - 24. I zde totiž žalovaný na základě žádosti
o informace podané dle zákona č. 106/1999 Sb. pouze sdělil, že žádná z porodních asistentek
jím registrovaných není oprávněna k vedení tzv. domácích porodů. Jedná se o pouze informativní
sdělení, které neznamená přímý zásah do práv matky či porodní asistentky. V posuzovaném
případě navíc žalobkyně do žádného styku se žalovaným nemohla z povahy věci vstoupit
a jejích práv se tak žalované úkony žalovaného dotýkají pouze zprostředkovaně (tj. skrze
její matku a porodní asistentku, kterým byly přípisy žalovaného adresovány. Odlišnost od věci
posuzované Nejvyšším správním soudem v posledně citovaném rozsudku nelze spatřovat
ani v tom, že žalovaný na přímý dotaz uvedl i informaci o správním deliktu, kterého by se mohla
dopustit porodní asistentka v případě porušení zákonem stanovených podmínek výkonu svého
povolání.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost.
Nesouhlasila s aplikací názoru uvedeného v rozsudku č. j. 5 As 169/2014 - 24 na její případ.
Podstatný rozdíl spočívá dle žalobkyně v tom, že žalovaný přímým nátlakem a zastrašováním
likvidační pokutou konkrétní porodní asistentku od poskytnutí zdravotních služeb při narození
stěžovatelky aktivně odradil. Stěžovatelka také brojí proti poznámce krajského soudu,
že již principiálně nelze přistoupit na možnost existence nezákonného zásahu správního orgánu
vůči stěžovatelce za situace, kdy mezi tvrzený zásah žalovaného a jeho dopad do právní sféry
stěžovatelky vstupuje subjektivní rozhodnutí jiné osoby. Takový přístup dle stěžovatelky
znamená faktické odepření soudní ochrany práv nezletilých dětí. Dle stěžovatelky
lze z napadeného rozsudku poznat jistou předpojatost vůči domácím porodům. Krajský soud
by jistě jinak posuzoval případ, kdy by správní orgán odrazoval zdravotnický personál
neonatologického oddělení nemocnice od poskytování péče novorozencům nebo od domácí péče
o seniory pod záminkou, že v nemocnici je lepší vybavení pro případ nepředvídaných komplikací.
Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4457/12,
z něhož vyplývá, že zájem na ochraně zdraví rodiček a novorozenců nemůže vést k jednoznačné
preferenci porodů ve zdravotnických zařízeních. Podle stěžovatelky tak krajský soud věc
nesprávně posoudil a porušil i čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který
zaručuje právo na účinný prostředek nápravy před národními orgány.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nikoho nezastrašoval, natož likvidační
pokutou. Informaci o správním deliktu a výši sankce sdělil pouze informativně na výslovný dotaz.
Porodní asistentku od poskytnutí péče konkrétní rodičce nebo konkrétnímu dítěti neodrazoval.
K apelům na soudce, aby věnovali pozornost doporučení světových zdravotnických autorit,
podotkl, že vždy záleží, jaké „autority“ a vědce zvolíme. Odkázal na rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ve věci Dubská a Krejzová proti České republice.
III. Postup soudu
[7] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 18. 6. 2016, č. j. 4 As 237/2015 - 27, řízení
přerušil. Zjistil totiž, že velký senát Evropského soudu pro lidská práva přijal k projednání
opravný prostředek proti rozsudku páté sekce Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci
Dubská a Krejzová proti České republice. Rozhodnutí velkého senátu mohlo ovlivnit i rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti v projednávané věci.
[8] Usnesením ze dne 16. 11. 2016, č. j. 4 As 237/2015 - 34, pak Nejvyšší správní soud
rozhodl, že se v řízení pokračuje. Dne 15. 11. 2016 totiž velký senát ESLP rozhodl rozsudkem
ve věci Dubská a Krejzová proti České republice, č. 28859/11 a 28473/12, tak, že Česká republika
neporušila čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[9] Následně stěžovatelka zaslala soudu vyjádření, v němž uvedla, že na její věc nelze
rozsudek velkého senátu ESLP aplikovat. Podle stěžovatelky ESLP nesprávně uchopil
problematiku domácí legislativy stanovící podmínky pro poskytování zdravotnických služeb
porodními asistentkami včetně vedení fyziologických porodů v domácím prostředí. České právo
totiž poskytování takových služeb nezakazuje, což podrobně vysvětlila již v žalobě. Připomněla
i zásadu zakotvenou v ústavním pořádku České republiky, podle níž meze základních práv
a svobod je možné stanovit pouze zákonem, k případným omezujícím podmínkám stanoveným
ve vyhlášce proto nelze přihlédnout. Stěžovatelka dále namítla, že pokud by vnitrostátní
legislativa poskytování takových zdravotnických služeb zakazovala či znemožňovala, jednalo
by se o porušení práva EU, konkrétně směrnic 2005/36/ES a 80/155/EHS, které upravují
činnost porodních asistentek. Případná péče poskytovaná porodní asistentkou bez supervize
lékaře nemůže být hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění. Směrnice byly sice
transponovány zákonem č. 96/2004 Sb., avšak pouze nedostatečně, přičemž podzákonné
předpisy a faktická činnost správních orgánů výkon povolání porodních asistentek komplikují
ve jménu ideologie, podle níž porod může být bezpečný pouze ve zdravotnickém zařízení
pod lékařským dohledem.
IV. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[11] Stěžovatelka především brojila proti názoru krajského soudu, že na její věc lze bezezbytku
aplikovat závěry obsažené v rozsudku NSS ze dne 20. 2. 2015, sp. zn. 5 As 169/2014, podle
něhož samotné sdělení povinného subjektu na základě žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb.,
že žádná z porodních asistentek registrovaných krajským úřadem není na základě svého
oprávnění k poskytování zdravotních služeb ani registrace nestátního zdravotnického zařízení
oprávněna k vedení fyziologických porodů mimo zdravotnické zařízení, není nezákonným
zásahem dle §82 s. ř. s. Stěžovatelka zejména tvrdí, že podstatná odlišnost této věci od případu
rozhodnutého citovaným rozsudkem spočívá v tom, že v jejím případě správní orgán přímým
nátlakem a zastrašováním likvidační pokutou odradil konkrétní porodní asistentku
od poskytování péče stěžovatelce a její matce při porodu. Nejvyšší správní soud se proto
při posuzování kasační stížnosti stěžovatelky zaměřil na tuto otázku.
[12] V rozsudku ze dne 20. 2. 2015, sp. zn. 5 As 169/2014, Nejvyšší správní soud uvedl:
„Podle ustanovení §82 s. ř. s. se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen
přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, žalobou u soudu domáhat ochrany proti
němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. O zásah ve smyslu ustanovení §82 s. ř. s. se pojmově jedná
pouze za předpokladu, že v žalobě tvrzeným jednáním by žalobce mohl alespoň potenciálně být přímo zkrácen
na svých právech. To konkrétně znamená, že mezi napadeným zásahem a tvrzeným porušením práv musí
existovat bezprostřední vztah (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Aps 1/2006 – 80, a rozsudek ze dne 17. 7. 2007, č. j. 2 Aps 1/2007 – 58).
Nejvyšší správní soud se v daném případě ztotožnil se závěrem krajského soudu, že předmětným sdělením
žalovaného nebyla stěžovatelka přímo zkrácena na svých právech. Uvedeným sdělením byla stěžovatelce pouze
poskytnuta jí požadovaná informace v režimu zákona č. 106/1999 Sb., když stěžovatelka požádala žalovaného
o seznam soukromých porodních asistentek, které jsou v oblasti Jihomoravského kraje oprávněny vést porody
ve vlastním sociálním prostředí rodičky (tj. v domácím prostředí.) Sdělením ze dne 7. 5. 2014,
č. j. JMK 49537/2014, sp. zn. S-JMK 49537/2014/OZ-Kas, poskytl žalovaný stěžovatelce informaci,
že žádná z porodních asistentek jím registrovaných není na základě svého oprávnění k poskytování zdravotních
služeb ani registrace nestátního zdravotnického zařízení oprávněna k vedení fyziologických porodů mimo
zdravotnické zařízení. Předmětné sdělení má pouze informativní charakter. O žádný přímý zásah do práv
stěžovatelky se nejedná, neboť jí sdělením nejsou ukládány žádné povinnosti a nejsou jím ani omezována její
práva. Právní postavení stěžovatelky nedosáhlo a ani nemohlo dosáhnout v důsledku předmětného sdělení jakékoli
změny.“
[13] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že v nyní projednávané
věci jde o případ zcela srovnatelný s věcí rozhodnutou výše citovaným rozsudkem. I zde totiž
stěžovatelka zásah, před nímž hledala soudní ochranu, spatřovala v informaci poskytnuté
na žádost žalovaným, která obsahuje názor žalovaného na určitou právní otázku (oprávnění
porodní asistentky k vedení porodů „doma“).
[14] Ze spisu předloženého žalovaným a obsahujícího dokumenty, které krajskému soudu
předložila i sama stěžovatelka, vyplývá následující: Porodní asistentka zaslala žalovanému
14. 12. 2012 žádost o informace, jaký typ oprávnění potřebuje, aby jako porodní asistentka mohla
poskytovat ošetřovatelskou službu v souvislosti s porodem ve vlastním sociálním prostředí
klientek (tzn. výhradně mimo zdravotnické zařízení = porod doma)? Žalovaný odpověděl
přípisem ze dne 18. 12. 2012, v němž sdělil, že zákon č. 372/2011 Sb. nezná pojem porod doma.
Na základě bližší argumentace ustanoveními právních předpisů žalovaný přípis uzavřel: „S ohledem
na to se domníváme, že nelze vést porody mimo zdravotnické zařízení (vybavené v souladu s příslušnými právními
předpisy), samozřejmě kromě případů nouze. Přitom však upozorňujeme, že krajský úřad není kompetentní,
aby podával obecný výklad zákona“. Porodní asistentka poté zaslala žalovanému dne 2. 1. 2013 další
přípis, v němž citovala svého nejmenovaného právního zástupce, který cituje sdělení téže porodní
asistentky, že při předání rozhodnutí o oprávnění k poskytování zdravotních služeb jí pracovníci
žalovaného ústně sdělili, že pokud bude asistovat u domácích porodů, bude jí uložena pokuta
ve výši 1.000.000 Kč. Dále tento právní zástupce poskytl porodní asistentce stanovisko, podle
něhož je porodní asistentka oprávněna v rámci domácí péče poskytnout samostatně zdravotní
péči při porodu v domácím prostředí. Proto žádá o sdělení, zda by žalovaný porodní asistentku
v případě poskytnutí zdravotní péče klientkám při porodu v jejich domácím prostředí
postihl (přitom výslovně uvádí, že nejednoznačná informace bude chápána tak, že porodní
asistentka za takové jednání postižena nebude), podle jakého ustanovení zákona a jaká sankce
může být uložena. Žalovaný dne 9. 1. 2013 porodní asistentce odpověděl, že setrvává
na svém názoru sděleném v přípise ze dne 18. 12. 2012. Žalovaný přitom výslovně popřel,
že by jeho pracovníci porodní asistentku při předání rozhodnutí o oprávnění k poskytování
zdravotnických služeb ústně varovali, že vedení domácích porodů bude postiženo pokutou
ve výši 1 milion Kč. Příslušní pracovníci žalovaného nic takového nepotvrdili. Žalovaný sdělil,
že je pouze kompetentní k rozhodování o udělení oprávnění k poskytování určitých zdravotních
služeb. „Dále by [krajský úřad] mohl rozhodovat – při splnění zákonných podmínek – o uložení pokuty
za spáchání správního deliktu. (…) Pokud jde o požadavek na konkrétní ustanovení právního předpisu ohledně
sankcí, tak jde o §11 odst. 5 a 6, §117 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách
a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, o přílohu č. 2 část I. B bod 2.11 a o přílohu č. 9
bod 1.1 vyhlášky č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických
zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče. Ženám doporučujeme využít při porodu služby příslušných
lůžkových zdravotnických zařízení (porodnic).“
[15] Na žalovaného se obrátila i matka stěžovatelky přípisem ze dne 18. 12. 2012,
v němž sdělila, že se blíží termín jejího porodu, a požádala dle zákona č. 106/1999 Sb. o sdělení
seznamu porodních asistentek v oblasti Olomouckého kraje, které jsou oprávněny vést porody
doma. Žalovaný dne 19. 12. 2012 sdělil, že mu „není znám žádný poskytovatel zdravotních služeb
v Olomouckém kraji, který by mohl provádět porody mimo lůžková zdravotnická zařízení (mimo porodnice).“
Matka stěžovatelky reagovala přípisem ze dne 7. 1. 2013, v němž vyložila svůj názor na výklad
právní úpravy požadovaných zdravotních služeb a rovněž upozornila na rozsudek ESLP ve věci
Ternovszky proti Maďarsku (č. 67545/09) a opětovně požádala o sdělení seznamu porodních
asistentek, které mají oprávnění k poskytování zdravotních služeb formou domácí péče
v souvislosti s porodem. V odpovědi ze dne 18. 1. 2013 žalovaný sdělil, že matce stěžovatelky
nevyhrožuje pokutou a není oprávněn poskytovat výklad právních předpisů na žádost jiných
subjektů. Dále sdělil jména dvou poskytovatelů zdravotních služeb, kteří mají oprávnění uváděné
matkou stěžovatelky v druhé žádosti (mj. i porodní asistentku), nicméně upozornil, že podle jeho
názoru tito poskytovatelé nejsou oprávněni k vedení fyziologických porodů, neboť neužívají
zdravotnické zařízení splňující požadavky vyplývající z vyhlášky č. 92/2012 Sb. Matka
stěžovatelky následně v dopisu ze dne 26. 1. 2013 požádala o sdělení, jaké zdravotní služby
je tedy porodní asistentka konkrétně oprávněna poskytovat, pokud ne vedení porodů,
a zda porodní asistentka jí může poskytovat péči alespoň v první době porodní s tím, že by matka
stěžovatelky odjela do porodnice až na druhou dobu porodní. Žalovaný k tomu dne 13. 2. 2013
sdělil, že porodní asistentka je oprávněna vést fyziologický porod, ovšem pouze pokud
je k tomu řádně technicky a věcně vybavena dle vyhlášky č. 92/2012 Sb., dále je oprávněna
i k asistování při komplikovaném porodu, avšak pouze pod přímým vedením lékaře s příslušnou
specializací. Žalovaný zakončil svůj přípis: „V žádném případě Vám nemůžeme doporučit absolvovat
porod mimo patřičně vybavené zdravotnické zařízení, ani dělit porod podle porodních dob mezi různá místa.“
[16] Z výše uvedeného podle názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá, že projednávaný
případ je plně srovnatelný s věcí rozhodovanou u zdejšího soudu pod sp. zn. 5 As 169/2014
(jedinou odlišností je to, že v této věci nebyly přípisy žalovaného adresovány přímo stěžovatelce,
nýbrž porodní asistentce a její matce). Rozdílem není ani to, že žalovaný správní orgán mimo
svého názoru na výklad právních předpisů sdělil k výslovné žádosti porodní asistentky i informaci
o správních deliktech, o nichž je oprávněn rozhodovat. I ve věci sp. zn. 5 As 169/2014 taková
informace byla sdělena (srov. rekapitulaci žaloby v citovaném rozsudku). Nejvyšší správní soud
se nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že porodní asistentka byla od asistence konkrétně
při jejím narození odrazena přímým nátlakem a zastrašováním likvidační pokutou. Z výše
citovaných dokumentů, jichž se sama stěžovatelka dovolává, však nic takového nevyplývá.
Žalovaný pouze obecně sdělil svůj názor na výklad právních předpisů a to s upozorněním,
že tento jeho výklad není závazný.
[17] Co se týče informace o správních deliktech a sankci, která může být žalovaným za delikt
uložena, jedná se rovněž pouze o obecnou informaci o kompetencích žalovaného poskytnutou
na výslovnou žádost porodní asistentky, nikoli o konkrétní zásah donucující povahy v podobě
hrozby postihem za konkrétní jednání. Navíc sama porodní asistentka ve své žádosti ze dne
2. 1. 2013 avizovala, že jakékoli jiné vyjádření žalovaného než explicitní sdělení, že za asistenci
při domácím porodu bude pokutována, bude pokládat za tichý souhlas žalovaného s takovým
jednáním. Odpověď žalovaného, kterou nelze v tomto kontextu chápat jako hrozbu, proto
nemohla reálně porodní asistentku od poskytování zdravotních služeb v souvislosti s porodem
v domácím prostředí klientek odradit. O konkrétním porodu, při němž byla stěžovatelka
přivedena na svět, v korespondenci mezi žalovaným a porodní asistentkou není žádná zmínka.
Údajné výhrůžky porodní asistentce při předání rozhodnutí o oprávnění k poskytování
zdravotních služeb pak jsou pouhým tvrzením, které žalovaný popřel, a stěžovatelka k jeho
prokázání žádné důkazy nenavrhla.
[18] Lze tedy v souladu s rozsudkem sp. zn. 5 As 169/2014 dojít k závěru, že jednání
žalovaného, v němž stěžovatelka shledává nezákonný zásah, je pouze informativním sdělením
názoru správního orgánu ohledně výkladu právních předpisů, které, přestože s ním stěžovatelka
nesouhlasí, nemohlo za popsaných okolností přímo do práv stěžovatelky zasáhnout,
resp. je zkrátit ve smyslu §82 s. ř. s. Pokud by ovšem byla pravdivá tvrzení stěžovatelky
o konkrétních hrozbách ze strany žalovaného, které mohly odradit porodní asistentku
od poskytování zdravotní péče při porodu stěžovatelky, pak by skutečně bylo namístě věc
posoudit odlišně od shora citovaného rozsudku a vyhodnotit, zda postup správního orgánu
(respektive jeho názor, který se takto pokusil vynutit a aplikovat) byl v souladu se zákonem.
[19] V projednávané věci Nejvyšší správní soud poukazuje i na svůj rozsudek ze dne
8. 1. 2009, č. j. 1 Afs 140/2008 - 77, č. 1792/2009 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že „relativní stabilita
judikatury je nezbytnou podmínkou právní jistoty jako jednoho ze základních atributů právního státu. Z toho
plyne závěr, že změny judikatury za situace nezměněného právního předpisu by se měly odehrávat z principiálních
důvodů, tedy zejména proto, že se změnily právní předpisy související s právním předpisem vykládaným, resp. došlo
ke změně pro věc relevantních právních názorů soudů, k jejichž judikatuře je Nejvyšší správní soud povinen
přihlížet (Ústavní soud, Evropský soudní dvůr, Evropský soud pro lidská práva), případně se změnily okolnosti
podstatné pro působení právní normy dotvořené judikaturou, event. se nově objevily jiné závažné důvody (včetně
evidentní nefunkčnosti judikatury ve společenské realitě nebo podstatného zvýšení transakčních nákladů účastníků
právních vztahů v důsledku právního názoru zaujatého judikaturou), které poskytnou základ pro změnu
právního názoru Nejvyššího správního soudu, pokud potřeba takovéto změny převáží nad zájmy osob jednajících
v dobré víře v trvající existenci judikatury. Tato premisa je v plném souladu s právním závěrem Ústavního soudu,
podle něhož ‘ustálenost a platnost [judikatury] jsou odvislé od vývoje, který je odrazem daných
společenských a ústavněprávních podmínek. Navíc aplikace takové judikatury musí být v souladu
s mezinárodními závazky, které Česká republika přijala, v daném případě především s Úmluvou
o ochraně lidských práv a základních svobod.‘ (viz nález IV. ÚS 200/96, Sb. ÚS, sv. 6, s. 387
násl., na s. 392).“ Takové principiální důvody pro změnu právního názoru, které by jej vedly
k nutnosti nyní posuzovanou věc předložit rozšířenému senátu dle §17 odst. 1 s. ř. s., Nejvyšší
správní soud neshledal.
[20] S ohledem na výše uvedené tak neměl Nejvyšší správní soud žádný prostor k meritornímu
posouzení námitek stěžovatelky, která se domáhala výroku soudu o tom, zda právní úprava
v České republice zakazuje porodním asistentkám poskytování zdravotních služeb formou
domácí péče (tj. v domácím prostředí matky) v souvislosti s porodem, včetně argumentace
právem EU. Soud vnímá, že zákonnost poskytování služeb porodních asistentek při vedení
porodů mimo zdravotnické zařízení bez přímého dohledu lékaře představuje otázku citlivou
a ve společnosti diskutovanou, jejímuž řešení by se soudy neměly pod různými procesními
záminkami vyhýbat. Ovšem vyjadřování názoru k této otázce bez toho, aby to bylo potřebné
pro řešení sporu mezi stranami předloženého soudu k rozhodnutí, by mohlo být vnímáno jako
projev soudcovského aktivismu, který je v rozporu se zásadou soudcovské zdrženlivosti
(srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 6 As 68/2012 - 47, č. 3104/2014 Sb.
NSS). Takový obiter dictum pronesený názor by ostatně neměl ani potřebnou váhu,
aby tak společensky důležitou otázku vyřešil.
[21] Nejvyšší správní soud se však nemůže ztotožnit s poznámkou, kterou krajský soud uvedl
„na okraj“ svého rozsudku, že „principiálně nelze přistoupit na možnost existence nezákonného zásahu
správního orgánu vůči žalobkyni za situace, kdy mezi tvrzený zásah správního orgánu a jeho teoreticky možný
dopad (tvrzený dopad do právní sféry žalobkyně) vstupuje subjektivní rozhodnutí třetí osoby.“ Takové pojetí
by skutečně neúnosně omezovalo soudní ochranu práv nezletilých dětí, jak správně namítla
stěžovatelka. Mezi jednání správních orgánů a jeho dopad do právní sféry nezletilých dětí
totiž typicky vstupuje subjektivní rozhodnutí třetí osoby, zpravidla jejich rodičů, jako tomu bylo
i v posuzované věci. I pokud by ovšem krajský soud měl na mysli rozhodnutí porodní asistentky
neposkytnout péči při narození stěžovatelky, nebyl by takový názor správný. Splnění podmínky
zaměření zásahu přímo proti žalobci totiž není vyloučeno jen tím, že zásah není individuálně
a konkrétně namířen přímo proti žalobci, nýbrž postačuje to, že se zásah nebo jeho důsledky
v právní sféře žalobce přímo projeví (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2016, č. j. 4 Ads 85/2015 - 57,
bod 59, a judikatura tam citovaná). Přes tuto dílčí korekci je ovšem rozsudek krajského soudu
věcně správný.
V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[22] Nejvyšší správní soud shledal stěžovatelkou uplatněné námitky nedůvodnými. Proto
dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[23] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu