ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.227.2015:58
sp. zn. 4 Azs 227/2015 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně: M. C., zast. Mgr. Bc.
Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Helénská 4, Praha 2, proti žalované: Policie
České republiky – Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, se sídlem Věkoše
416, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2015, č. j. 32 A 1/2015 – 37,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2015, č. j. 32 A 1/2015 – 37,
se zrušuje .
III. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého
kraje ze dne 31. 8. 2015, č. j. KRPH-82895-14/ČJ-2015-050022, se zrušuje .
IV. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů v řízení o žalobě
i v řízení o kasační stížnosti.
V. Soudem ustanovenému zástupci žalobkyně, Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M.,
advokátovi, se sídlem Helénská 4, Praha 2, se p ř i z n á v á odměna a náhrada
hotových výdajů za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem
8.228 Kč. Tato částka bude zástupci žalobkyně vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení
žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 31. 8. 2015, č. j. KRPH-82895-14/ČJ-2015-050022,
žalobkyni zajistila podle ustanovení §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
za účelem jejího předání podle právního předpisu Evropské unie [Nařízení Rady (ES)
č. 604/2013], a to na dobu 30 dnů, tj. do 29. 9. 2015. V odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalovaná vysvětlila, že dne 31. 8. 2015 byla žalobkyně kontrolována v rámci pobytové
kontroly prováděné hlídkou Oddělení pobytové kontroly na vlakové trase Brno – Česká
Třebová – Pardubice, přičemž žalobkyně nepředložila žádný doklad. Bylo přitom zjištěno,
že žalobkyně nedisponovala vízem ani jiným platným oprávněním k pobytu, rovněž
ani cestovním dokladem. Proto byla žalobkyně zajištěna policií a eskortována k provedení dalších
úkonů. V centrální evidenci daktyloskopických karet prostřednictvím systému EURODAC
bylo zjištěno, že žalobkyně požádala v roce 2014 o mezinárodní ochranu v Rakousku, proto
byla tato země následně požádána o přijetí žalobkyně. Žalovaná na základě těchto zjištění
uzavřela, že je zde dán důvod pro zajištění podle ustanovení §129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu
cizinců, neboť nezjistila, že by zde byly jakékoli překážky správního vyhoštění, vycestování nebo
předání žalobkyně. Předání žalobkyně do Rakouska je totiž podle žalované potenciálně možné.
Žalovaná nezjistila, že by zajištění představovalo nepřiměřený dopad do rodinného
a soukromého života žalobkyně, neboť žalobkyně žádné vazby na území České republiky zjevně
nemá. Žalovaná se dále zabývala otázkou, zda není možné využít mírnějšího opatření, přičemž
dospěla k závěru, že mírnější opatření než zajištění nepřichází v úvahu, resp. bylo by neúčinné
a neaplikovatelné vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá na území České republiky stálou adresu
(místo pobytu), na které by se mohla zdržovat. Doba zajištění byla žalovanou stanovena
s ohledem na předpokládanou složitost řízení a potřebu realizovat její předání do Rakouska.
[2] Proti rozhodnutí žalované se žalobkyně bránila žalobou, v níž namítala, že při zajištění
žalobkyně žalovaná porušila §129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s §2 odst. 2, 3
a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, §123b a §123c zákona o pobytu cizinců a čl. 28 nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Žalované vytknula, že vůbec nepřihlédla
při svém rozhodování k výjimečné situaci žalobkyně, která v době zajištění byla v osmém měsíci
těhotenství. Tvrdila, že žalovaná při jejím zajištění porušila zákon, neboť přijaté řešení
neodpovídá konkrétním okolnostem případu, nezvážila využití zvláštních opatření za účelem
vycestování jako alternativy k zajištění. Trvala na tom, že její zajištění v Zařízení pro zajištění
cizinců Bělá Jezová ve vysokém stádiu těhotenství je nepřiměřené z důvodu neslučitelnosti s jejím
zdravotním stavem. Žalobkyně stručně zmínila podmínky ubytování v tomto zařízení a vyjádřila
přesvědčení, že ze své povahy nemůže vyhovovat specifickým potřebám žalobkyně jako těhotné
ženy. Poukázala na §46a odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, dle kterého nelze uložit
povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v případě, že se jedná o těhotnou ženu. Stejné
pravidlo je podle žalobkyně obsaženo i v čl. 21 přepracovaného znění směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání
žadatelů o mezinárodní ochranu (dále též „Přijímací směrnice“). Jelikož zákon o pobytu cizinců
neobsahuje omezení zajištění pro zranitelné osoby, je neslučitelný s výše uvedenou směrnicí
a soud by měl přistoupit k eurokonformnímu výkladu a §129 zákona o pobytu cizinců vykládat
v souladu s Přijímací směrnicí. Vyslovila přesvědčení, že těhotné osoby by neměly být zpravidla
s ohledem na jejich stav zajišťovány vůbec. Její zdravotní stav nadto představuje překážku jejího
přemístění do Rakouska. Namítala, že vnitrostátní úprava je rozporu s nařízením Dublin III,
protože neobsahuje definici „vážného nebezpečí útěku“, tudíž nemůže být na jejím základě
omezena na osobní svobodě. Navrhovala, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. 32 A 1/2015 – 37,
žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že by vnitrostátní úprava
byla nedostatečná vzhledem k tomu, že neobsahuje definici pojmu nebezpečí útěku,
a že by tato úprava nebyla v souladu s čl. 28 nařízení Dublin III. Krajský soud zdůraznil,
že možnost zajištění cizince je upravena i v uvedeném článku, a to za situace, kdy pro to existují
závažné důvody a nelze použít jiné mírnější donucovací opatření. Žalobkyně přitom kromě
odkazu na své těhotenství neuvedla, jaké mírnější prostředky by vůči ní mohly být aplikovány,
zvláště když vždy namítala, že jejím jediným záměrem je cestovat do Německa za svým přítelem,
o němž však neví, kde konkrétně pobývá. Soud s ohledem na tyto skutečnosti vyslovil otázku,
jaké jiné okolnosti by měly vést správní orgán k závěru, že jsou zde splněny podmínky k zajištění
cizince, zvláště když žalobkyně v minulosti, ač požádala o udělení mezinárodní ochrany v dalších
státech, nevyčkala ani samotného rozhodnutí ve věci, případně vycestovala do jiného státu
i přes kladné vyřízení. Existence vážného nebezpečí útěku proto byla v dané věci beze zbytku
prokázána. Krajský soud věděl o tom, že Nejvyšší správní soud ohledně posouzení totožné
právní otázky vznesl předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie, avšak s ohledem
na požadavek rychlého vyřízení věci nemohl na odpověď vyčkat, zvláště když ani samotný
Nejvyšší správní soud legálnost vnitrostátní úpravy de facto nezpochybnil.
[4] Krajský soud při posouzení žalobních námitek a jejich nedůvodnosti přihlédl rovněž
k tomu, že žalobkyně je ve vysokém stupni těhotenství, přičemž z obsahu spisu zjistil,
že o potřeby žalobkyně je v tomto směru náležitě postaráno. S ohledem na situaci v Německu
ve vztahu k přijímání migrantů vyslovil soud závěr, že je za daných okolností v nejlepším zájmu
dosud nenarozeného dítěte žalobkyně možnost poskytnutí potřebné pomoci za určitého
hygienického a zdravotního standardu při jeho porodu. Ponechat žalobkyni bez pomoci
by mohlo podle soudu ohrozit dítě. Soud nepřisvědčil námitce žalobkyně ohledně nevstřícného
přístupu správních orgánů, neboť, jak sama uvedla, musí být při předání žadatelů do jiného státu
zkoumány podmínky v těchto zařízeních a individuální situace žadatele, přičemž zhodnocení
těchto kritérií vyznívá podle soudu tak, že je na místě stěžovatelku s ohledem na nenarozené dítě
zajistit na území České republiky. Stěžovatelka se totiž nemůže spolehnout na pomoc svého
partnera, protože ani neví, kde jej v Německu hledat, přičemž s ním nemá ani jistý kontakt.
Obavy stěžovatelky z porodu na území České republiky proto považoval za méně opodstatněné
oproti riziku, kterému by byla vystavena při jejím vycestování do Německa, jak požaduje.
[5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila
kasační stížností, ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Namítala, že je v pokročilém stádiu
těhotenství, avšak nebyla jí poskytnuta zdravotní péče v jazyce, jemuž by rozuměla. Nebylo proto
možné ověřit přesné stádium jejího těhotenství, přičemž ona sama tvrdí, že je v 9. měsíci
těhotenství.
[6] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že žalovaná měla uplatnit jiné, mírnější
alternativy. Soud však její těhotenství nesprávně použil jako argument pro její zajištění. Vyslovila
přesvědčení, že nelze interpretovat mezinárodně právní instrumenty sloužící k ochraně
práv zranitelných osob ve prospěch porušování či omezování základních práv těchto osob,
a to bez ohledu na to, že datum porodu je mezi účastníky řízení sporné. Krajský soud pominul
v žalobě uvedený argument, že §129 zákona o pobytu cizinců je nutno vykládat eurokonformně
a poukaz stěžovatelky na čl. 21 přepracovaného znění Přijímací směrnice. Ačkoli požádala
o mezinárodní ochranu v Rakousku, musí být považována za žadatelku o mezinárodní ochranu
z pohledu Přijímací směrnice a nařízení Dublin III v každém členském státě Evropské unie.
Zařízení pro zajištění cizinců je pro ni zjevně nevhodné, jak ostatně konstatuje i Veřejná
ochránkyně práv. Setrvala rovněž na námitce, že vnitrostátní úprava nedefinuje dostatečným
způsobem termín „vážného nebezpečí útěku“.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na to, že informace o poskytnuté
zdravotní péči byly stěžovatelce tlumočeny soudní tlumočnicí do jazyka anglického, kterému
jakožto úřednímu jazyku v Ghaně rozuměla. Setrvala na stanovisku, že posouzení jejího
zdravotního stavu a případného stupně těhotenství je otázkou odborného posouzení lékařem,
nelze proto vycházet ze subjektivních stanovisek stěžovatelky. Jestliže sama stěžovatelka uvedla,
že se cítí být zdráva, nepožadovala lékařské ošetření, nebylo nutné se jejím zdravotním stavem
blíže zabývat. Žalovaná se opakovaně spojila s ošetřujícím personálem v ZZC Bělá Jezová, který
potvrdil, že v tomto zařízení jsou běžně umisťovány těhotné ženy. Poukázala na §176 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců, který předpokládá možnost zajištění těhotné ženy v zařízení,
jakož i její případný porod. Lékařem bylo potvrzeno, že stěžovatelka je po zdravotní stránce
schopna pobytu v ZZC Bělá Jezová. Na základě krevního obrazu byl žalobkyni nasazen preparát
železa. S ohledem na důvodovou zprávu k ustanovení §46a odst. 1 zákona o azylu má žalovaná
za to, že toto ustanovení nevylučuje zbavení svobody u zranitelných osob. Stěžovatelka
neprojevila úmysl požádat v České republice o mezinárodní ochranu a nelze proto na ni hledět
jako na žadatelku o mezinárodní ochranu. Nemohla proto být propuštěna ze ZZC Běla Jezová
a umístěna do přijímacího či pobytového zařízení. Podle čl. 3 a 7 Přijímací směrnice žadatele
o mezinárodní ochranu v jednom členském státě nelze automaticky chápat jako žadatele
o mezinárodní ochranu i v dalších zemích EU. Opačné tvrzení stěžovatelky je proto
neopodstatněné. Přijímací směrnice stanoví v čl. 8 – 11 důvody a záruky zajištěných osob, včetně
zajištění zranitelných osob. Tyto podmínky nebyly žalovanou porušeny.
[8] Žalovaná dále vyjádřila přesvědčení, že podmínky zajištění stěžovatelky stanovené
v nařízení Dublin III a zákoně o pobytu cizinců dodržela a veškeré své úvahy náležitě
odůvodnila. Zkoumala možnost využití mírnějších opatření. Setrvala na stanovisku, že zajištění
stěžovatelky bylo jediným zákonným řešením situace, když stěžovatelka výslovně uváděla, že chce
odjet do Německa, tudíž zde existovalo jasné nebezpečí jejího útěku. Žalovaná nespatřovala
žádné překážky ve vycestování stěžovatelky. Stěžovatelce, jakožto těhotné ženě, byla věnována
zvýšená pozornost a nadstandardní péče. Měla samostatný pokoj sama pro sebe, vybavený
tak, aby odpovídal jejím specifickým potřebám, kdykoli mohla jít ven na procházku, jednou týdně
si mohla jít nakoupit potraviny dle svých specifických potřeb. Pracovníci v ZZC Bělá- Jezová
jsou připravení i na řešení nenadálých situací v případech náhlých zdravotních problémů,
či v očekávaných situacích u těhotných žen. Zpráva veřejné ochránkyně práv o tomto zařízení
je v současné době neaktuální a neodpovídá skutečnému stavu. S ohledem na výše uvedené
žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 2. 12. 2015, č. j. 4 Azs 227/2015 – 53, řízení
o kasační stížnosti přerušil podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Shledal totiž, že klíčovou otázkou
pro posouzení věci samé je rovněž to, zda samotná skutečnost, že zákon o pobytu cizinců
nevymezil objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince dle čl. 2 písm. n)
nařízení Dublin III, má za následek neaplikovatelnost institutu zajištění cizince. Tato otázka
však byla v typově obdobném případě předložena Soudnímu dvoru Evropské unie
(dále též „SDEU“) jako předběžná otázka usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 9. 2015, č. j. 10 Azs 122/2015 – 88. Zodpovězení této otázky tak mělo pro posouzení tohoto
případu rovněž zásadní význam, neboť i tuto otázku stěžovatelka namítala ve své kasační
stížnosti.
[10] Vzhledem k tomu, že SDEU dne 15. 3. 2017 vydal rozsudek ve věci C-528/15, Al Chodor,
o výše uvedené předběžné otázce, rozhodl Nejvyšší správní soud podle §48 odst. 6 s. ř. s.
tak, že se v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky pokračuje.
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] SDEU ve výše uvedeném rozsudku v bodech 38 - 46 konstatoval, že „podle Evropského
soudu pro lidská práva přitom musí být veškeré zbavení svobody zákonné nejen v tom smyslu, že musí mít právní
základ ve vnitrostátním právu, ale tato zákonnost se týká také kvalitativní stránky zákona a znamená,
že vnitrostátní zákon dovolující zbavení svobody musí být při svém uplatňování dostatečně dostupný, přesný
a předvídatelný, aby se zabránilo veškerému riziku svévole (v tomto smyslu viz ESLP, 21. října 2013, Del Río
Prada v. Španělsko, CE:ECHR:2013:1021JUD004275009, bod 125).
Podle související judikatury Soudního dvora je dále třeba zdůraznit, že cílem záruk ve vztahu ke svobodě
zakotvených jak v článku 6 Listiny, tak v článku 5 EÚLP je zejména ochrana jednotlivce před svévolí. Aby bylo
opatření spočívající ve zbavení svobody provedeno v souladu s tímto cílem, je tedy zejména zapotřebí, aby při něm
nebyly orgány vedeny zlým úmyslem nebo snahou klamat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. února 2016,
N., C-601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 81).
Z výše uvedeného vyplývá, že zajištění žadatelů, což je závažný zásah do jejich práva na svobodu, je podmíněno
dodržováním striktních záruk, jimiž jsou existence právního základu, srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost
a ochrana před svévolí.
Pokud jde o první z těchto záruk, je třeba poukázat na to, že omezení výkonu práva na svobodu
je v daném případě založeno na čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III ve spojení s čl. 2 písm. n) tohoto nařízení,
které je legislativním aktem Unie. Posledně uvedené ustanovení pak odkazuje na vnitrostátní právo,
v němž mají být vymezena objektivní kritéria svědčící o existenci nebezpečí útěku. V této souvislosti vyvstává
otázka, jaký druh ustanovení splňuje zbývající záruky, tj. srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost a ochranu
před svévolí.
V tomto ohledu je třeba – jak uvedl generální advokát v bodě 63 svého stanoviska – aby pravomoc dotyčných
orgánů podle čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III ve spojení s jeho čl. 2 písm. n) provádět individuální posouzení
v souvislosti s existencí nebezpečí útěku byla vykonávána v určitých předem stanovených mezích. Proto je zásadní,
aby kritéria definující existenci takového nebezpečí, které je důvodem pro zajištění, byla jasně vymezena závazným
aktem, jehož uplatňování bude předvídatelné.
S ohledem na účel dotyčných ustanovení a na vysokou úroveň ochrany, jež vyplývá z jejich kontextu, může
požadavky na srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost, a zejména na ochranu před svévolí splňovat jedině
obecně závazný právní předpis.
Přijímání obecně závazných právních předpisů totiž poskytuje nezbytné záruky, neboť takový předpis upravuje
závazným a předem známým způsobem rozhodovací prostor těchto orgánů při posuzování okolností každého
konkrétního případu. Jak dále uvedl generální advokát v bodech 81 a 82 svého stanoviska, kritéria stanovená
závazným právním předpisem jsou nejvhodnější pro účely externí kontroly posuzovací pravomoci těchto orgánů
v zájmu ochrany žadatelů před svévolným zbavením svobody.
Z toho plyne, že čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III ve spojení s jeho čl. 28 odst. 2 musí být vykládány
v tom smyslu, že ukládají povinnost, aby objektivní kritéria, na nichž se zakládají důvody, pro které je možné
se domnívat, že žadatel může uprchnout, byla stanovena obecně závazným právním předpisem. Taková ustálená
judikatura, jako je judikatura, o niž jde ve věci v původním řízení, která potvrzuje ustálenou praxi cizinecké
policie, každopádně nemůže být dostačující.
Nejsou-li uvedená kritéria vymezena takovým právním předpisem, jako je tomu ve věci v původním řízení, musí
být zajištění prohlášeno za protiprávní, což má za následek neaplikovatelnost čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III.“
[14] SDEU proto závěrem rozhodl
takto:„Článek 2 písm. n) nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo
osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve spojení s jeho čl. 28 odst. 2, musí být vykládány
v tom smyslu, že členským státům ukládají povinnost stanovit obecně závazným právním předpisem objektivní
kritéria, na nichž se zakládají důvody, pro které je možné se domnívat, že žadatel o mezinárodní ochranu,
s nímž je vedeno řízení o přemístění, může uprchnout. Absence takového právního předpisu má za následek
neaplikovatelnost čl. 28 odst. 2 tohoto nařízení.“
[15] V posuzované věci žalovaná zajistila stěžovatelku za účelem jejího předání do Rakouska
podle nařízení Dublin III na základě §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném
ke dni jejího rozhodnutí, podle něhož policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně
vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským
státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských
společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze
z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.
[16] Přímo použitelným předpisem dle tohoto ustanovení zákona o pobytu cizinců je nařízení
Dublin III, jehož čl. 28 odst. 2 stanoví, že členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího
přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého
případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření.
Jednou z důležitých podmínek pro zajištění dle citovaného ustanovení tohoto nařízení
tedy je, že u zajišťované osoby existuje vážné nebezpečí útěku.
[17] Nebezpečím útěku se podle čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III pro účely tohoto nařízení
rozumí existence důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy, pro které
je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní
příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout.
[18] Zákon o pobytu cizinců ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalované ani jiný zákonný
předpis České republiky použitelný na posuzovaný případ však nevymezoval objektivní kritéria
pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince dle čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III,
což má s ohledem na výše uvedené závěry SDEU za následek nezákonnost zajištění cizince
(stěžovatelky).
[19] Závěr krajského soudu, který aplikovanou vnitrostátní úpravu obsaženou v zákoně
o pobytu cizinců neobsahující definici pojmu „vážné nebezpečí útěku“ neshledal nedostatečnou
a považoval ji za vyložitelnou v souladu s nařízením Dublin III, proto neobstojí a je třeba plně
přisvědčit námitce stěžovatelky, že vnitrostátní úprava nedefinovala dostatečným způsobem
termín „vážného nebezpečí útěku“. Stěžovatelka tudíž nemohla být zajištěna za účelem jejího
předání dle nařízení Dublin III. Z tohoto důvodu zároveň neobstojí ani rozhodnutí žalované.
Opačný závěr by ostatně znamenal popření čl. 28 odst. 1 nařízení Dublin III, podle něhož
členské státy nezajistí osobu pouze proto, že se na ni vztahuje řízení podle tohoto nařízení.
[20] V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedený deficit zákona o pobytu
cizinců byl s účinností od 18. 12. 2015 odstraněn novelizací tohoto zákona provedenou zákonem
č. 314/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony, jímž byl v §129 zákona o pobytu cizinců
za odstavec 3 vložen nový odst. 4, který zní: „Policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání
do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku.
Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve
předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil
úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem
Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje,
pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo
nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu
místa pobytu na území. Tuto změnu zákona o pobytu cizinců však není možné v posuzované věci
zohlednit, neboť podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené
rozhodnutí žalované bylo vydáno dne 31. 8. 2015, tj. již před účinností výše uvedené změny
zákona o pobytu cizinců.
[21] Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí žalované mělo být krajským soudem zrušeno.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky
v kasační stížnosti, neboť by to bylo nadbytečné. Tyto námitky totiž za situace, kdy je zjevné,
že rozhodnutí krajského soudu i žalované je třeba zrušit a v řízení nebude možné pokračovat,
již nemohou mít vliv na posouzení věci.
[22] Z příkazu k propuštění cizince ze zařízení pro zajištění cizinců ze dne 5. 11. 2015,
č. j. KRPH-82895-61/ČJ-2015-050022, který žalovaná téhož dne zaslala zdejšímu soudu, je navíc
zřejmé, že stěžovatelka tohoto dne byla propuštěna ze zařízení pro zajištění cizinců, a její zajištění
tedy již netrvá.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] S ohledem na shora popsané důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek krajského soudu i přezkoumávané rozhodnutí žalované jsou nezákonné. Podle
ustanovení §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. proto spolu s napadeným rozsudkem zrušil rovněž
přezkoumávané rozhodnutí žalované s tím, že pro tento postup byly dány důvody již v řízení
před krajským soudem.
[24] Nejvyšší správní soud však současně nevyslovil, že žalované se vrací věc k dalšímu
řízení. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012,
č. j. 9 As 111/2012 – 34, publ. pod č. 2757/2013 Sb. NSS, v němž vyslovil, že „po zrušení
rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo
vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle §124 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy
tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení,
jak je ve správním soudnictví obvyklé (§78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická
a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli
zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí. Ukončení řízení tímto
způsobem koresponduje s požadavkem na okamžité propuštění cizince poté, co bylo rozhodnutí o jeho zajištění
za účelem správního vyhoštění zrušeno.“
[25] Z výše uvedených závěrů je třeba vycházet i v posuzované věci, neboť rozhodnutí
žalované bylo vydáno podle §129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a představovalo tak první
úkon v řízení. Tyto závěry tak lze zcela nepochybně přiměřeně použít také v posuzovaném
případě, kdy je zjevné, že stěžovatelka nemohla být zajištěna za účelem jejího předání podle
nařízení Dublin III. Po zrušení přezkoumávaného rozhodnutí žalované tudíž neexistuje řízení,
v němž by mělo a mohlo být pokračováno.
[26] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. i rozhodnutí žalovaného, rozhodne o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. jí tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení.
Ze soudních spisů však nevyplývá, že by jí v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před krajským
soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly. Stěžovatelka totiž byla v řízení před
krajským soudem zastoupena a kasační stížnost podala prostřednictvím Organizace pro pomoc
uprchlíkům, jejímž předmětem činnosti je právní pomoc uprchlíkům. Stěžovatelka ostatně
ani netvrdí, že by jí v této souvislosti vznikly náklady řízení. Žalovaný úspěšný nebyl, právo
na náhradu nákladů řízení tak nemá. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že ani v řízení
o kasační stížnosti ani v řízení o žalobě žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[27] Odměna zástupci stěžovatelky Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi,
který byl stěžovatelce k její žádosti ustanoven usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 10. 2015, č. j. 4 Azs 227/2015 – 10, jehož náklady tak nese stát, byla stanovena za dva úkony
právní služby, tj. převzetí a příprava právního zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne
9. 11. 2015, podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za tento úkon náleží zástupci stěžovatelky odměna
ve výši 2 x 3.100 Kč podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu. Dále zástupci žalobce
náleží náhrada hotových výdajů (režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu). Celkem tedy zástupci stěžovatelky náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši
6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování o tuto daň ve výši 21 %, tedy o 1448 Kč. Zástupci
stěžovatelky tak bude vyplacena částka ve výši 8.228 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu