ECLI:CZ:NSS:2017:5.AFS.99.2016:28
sp. zn. 5 Afs 99/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: PneuMAX
s.r.o. „v likvidaci“, se sídlem Šemberova 66/9, Olomouc, zast. Mgr. Markem Gocmanem,
advokátem se sídlem Mariánské Hory, ul. 28. října 219/438, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2016, č. j. 5 Af 59/2012 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2012, č. j. MF -88899/2012/904, ve věci nevyhovění
žádosti o prominutí daně dle §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „zákon
o správě daní“).
I. Vymezení věci
Žádostí ze dne 22. 12. 2010 stěžovatel požádal o prominutí daně k několika
platebním výměrům, mimo jiné k dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických
osob – dodatečný výměr na zrušení ztráty daně z příjmů právnických osob za zdaňovací
období 2004 č. j. 276539/06/379912/4124, na částku 26 320 Kč. Žádost odůvodnil tím,
že daňové výměry byly vystaveny na základě kupní smlouvy, o jejíž platnosti se vedlo občanské
soudní řízení, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětná smlouva uzavřena
nebyla, a nemohlo tudíž dojít ani k dodání zboží a zdanitelnému plnění. Takový postup stěžovatel
označil za zjevnou nespravedlnost, neboť je na něm vymáhána daň za právní úkon, který nikdy
neproběhl.
Žalovaný zamítl žádost o prominutí daně s tím, že uvedený důvod je z hlediska prominutí
daně irelevantní; konstatoval, že prominutí daně je specifickým prostředkem liberační povahy,
při jehož uplatnění nedochází k nápravě či odstranění vad rozhodnutí nebo nesprávného postupu
správce daně při aplikaci daňového zákona; k tomu jsou určeny jiné opravné prostředky.
Důvodem pro aplikaci prominutí daně je v zásadě pouze existence nesrovnalostí při uplatňování
daňových zákonů, přičemž nesrovnalost není ani nezákonnost ani jiná nesprávnost aplikace
platných daňově-právních norem. O nesrovnalost půjde zejména v případech účinků zákonem
nepředvídaných nebo nezamýšlených, např. při dvojím zdanění.
Městský soud žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Uvedl, že rozhodnutí
dle §55a zákona o správě daní a poplatků podléhají soudnímu přezkoumání, přestože jsou
založena na správním uvážení a na jejich vydání není právní nárok. Soud proto přezkoumá
rozhodnutí z hlediska dodržení procesního postupu a případného zneužití správního uvážení.
Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2015, č. j. 9 Afs 200/2015 - 27,
v němž se uvádí, že „hodnocení prominutí daně nebo jejího příslušenství probíhá ve dvou fázích; v první fázi
je třeba posoudit, zda je dána nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů, případně tvrdost zákona
(při rozhodování o prominutí příslušenství daně). Jde o hodnocení, zda konkrétní skutkové okolnosti případu
naplňují znaky neurčitého právního pojmu. Pokud jsou tyto znaky naplněny, správní orgán v druhé fázi zvažuje,
zda daň promine, přičemž zde disponuje správním uvážením.“
Městský soud konstatoval, že se žalovaný zabýval důvodem uvedeným v žádosti
o prominutí daně (tj. rozhodnutím civilních soudů o neuzavření kupní smlouvy, na jejímž základě
byla daň z příjmů právnických osob původně doměřena), avšak uzavřel, že tvrzený důvod není
nesrovnalostí ve smyslu §55a odst. 1 zákona o správě daní; vzhledem k tomu, že nebyly splněny
předpoklady pro prominutí daně, byla žádost zamítnuta. Žalovaný tedy pouze interpretoval
neurčitý právní pojem „nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů“ a aplikoval
jej na daný případ; nedospěl do druhé fáze, v níž by žádost o prominutí daně podrobil správnímu
uvážení.
Městský soud přisvědčil žalovanému v tom, že prominutí daně je specifický prostředek
liberační povahy, při jehož uplatnění nedochází k nápravě či odstranění vad rozhodnutí nebo
nesprávného postupu správce daně. Za nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů,
která dle §55a odst. 1 zákona o správě daní může představovat jediný důvod pro prominutí daně,
nelze považovat nezákonnost rozhodnutí správce daně ani jinou nesprávnost při aplikaci
daňových norem. Pokud tedy stěžovatel nepodal proti dodatečnému platebnímu výměru,
resp. proti rozhodnutí o odvolání, správní žalobu, ač tak učinit mohl, nemůže se dovolávat
ochrany svých práv prostřednictvím prominutí daně, poněvadž takový postup by byl v rozporu
s právem z důvodu nesplnění základní podmínky – existence nesrovnalosti vyplývající
z uplatňování daňových zákonů.
K námitce o uplatnění principu in dubio pro libertate soud uvedl, že ne každá odlišná
interpretace práva zakládá povinnost uplatnit zásadu v pochybnostech ve prospěch základních
práv. Uvedený princip by bylo nutno aplikovat pouze za situace, pokud by existovaly alespoň
dvě srovnatelně přesvědčivé interpretace předmětného ustanovení (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 - 155). Soud nicméně shledal,
že v projednávaném případě lze za pomoci standardních výkladových metod dospět k jedinému
přesvědčivému výkladu §55a odst. 1 zákona o správě daní, a to že pod neurčitý pojem
nesrovnalosti není možné podřadit nezákonnost rozhodnutí správce daně. Ústavně garantovaná
práva stěžovatele tak nebyla postupem žalovaného ani vydáním napadeného rozhodnutí dotčena.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
V kasační stížnosti stěžovatel rekapituluje skutkový stav věci, poukazuje na rozhodnutí
civilních soudů, z nichž se podává, že mezi stěžovatelem a společností BRANO a.s. nebyla nikdy
kupní smlouva uzavřena; to s konečnou platností bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 13. 9. 2011, č. j. 7 Cmo 73/2011 - 189. Nemohlo proto ani dojít k dodání
zboží a tedy ke zdanitelnému plnění, z něhož byla stěžovateli vyměřena daň. Stěžovatel
konstatuje, že sice platební výměry byly původně vydány v souladu se zákonem, ale podkladová
rozhodnutí (tj. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2005 a rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2006, byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
30. 4. 2009). Vůči stěžovateli tak došlo ke zjevné nespravedlivosti; daně byly vyměřeny
a vymáhány za právní úkon, který nikdy neproběhl. Důvodem doměření daně dle stěžovatele bylo
nesprávné stanovení daně, byť vyšlo najevo až následnými soudními řízeními. Stěžovatel tvrdí,
že žalovaný se vůbec nezabýval jeho ústavněprávní argumentací. Poté ani městský soud tento
deficit neodstranil, plně se ztotožnil s argumentací žalovaného.
Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek městského soudu je nesprávný z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Městský soud především pominul ústavněprávní rozměr celého případu. Rovněž
nesprávně interpretoval §55a zákona o správě daní, pochybil především tím, že provedl zcela
zjevně nepřiměřený a restriktivní výklad daného ustanovení. Je zjevné, že v případě stěžovatele
vyšly najevo nové závažné okolnosti, které zpochybňují správnost doměřených daní.
Městský soud se s uplatněnými argumenty v tomto smyslu nijak nevypořádal, pominul
i stěžovatelem uplatněný princip proporcionality (nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994,
sp. zn. Pl. ÚS 4/94 a nález ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96).
Stěžovatel je přesvědčen o tom, že za situace, kdy zákon nepamatuje na stav,
kdy stěžovatel aktivní cestou v soudních řízeních dosáhl v občanském řízení změny původního
rozhodnutí, ze kterého správce daně vycházel, je třeba §55a zákona o správě daní vykládat tak,
aby nedošlo k rozporu s ústavně zaručeným právem vlastnit majetek. Tím, že městský soud
argumentaci stěžovatele nepodpořil, nedošlo k odstranění ústavně protiprávního stavu,
kdy od stěžovatele v rozporu se zákonem a ústavními předpisy byly nejdříve vyměřeny a následně
i částečně vybrány daně.
Stěžovatel obsáhle poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývají požadavky
na daňové předpisy, které ze své povahy zasahují do vlastnického práva. Vyčítá městskému
soudu, že střet ústavně zaručených práv nevyložil ve prospěch normy, která má vyšší správní sílu,
ale ustanul na výkladu jednoduchého daňového práva. Soud se ani neřídil principem in dubio
pro libertate.
Stěžovatel upozorňuje na přílišný formalismus při interpretaci §55a zákona o správě daní,
v důsledku čehož se popírá smysl a účel institutu prominutí daně. Ohrazuje se rovněž proti
tvrzení městského soudu o tom, zda podal proti platebnímu výměru odvolání. Stěžovatel proti
dodatečnému platebnímu výměru ze dne 13. 12. 2006 podal odvolání, kterému nebylo vyhověno,
a to i přes to, že odvolacímu orgánu byla známa skutečnost, že ve věci bylo podáno dovolání
k Nejvyššímu soudu. Stěžovatel rovněž správci daně oznámil, že rozhodnutí (rozsudek KS
v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci), na základě kterých byla daň vyměřena, byla zrušena.
Stěžovatel rovněž žádal ve věci dodatečného vyměření daně o povolení obnovy řízení, tato však
nebyla povolena.
Stěžovatel nesouhlasí s městským soudem, že pod pojem nesrovnalost při uplatňování
daňových zákonů nelze podřadit případ, kdy dojde k doměření daně na základě později
zneplatněného právního úkonu, resp. úkonu, který nenastal. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 8 Afs 27/2008, podle něhož je správnímu orgánu třeba ponechat jistou
míru správního uvážení, aby mohl reflektovat všechna specifika konkrétního případu; to žalovaný
neučinil a městský soud jeho postup aproboval. Stěžovatel tvrdí, že městský soud vycházel
při posouzení věci z čistě formalistického výkladu §55a zákona o správě daní, aniž by přitom bral
v potaz smysl a obsah daňových předpisů v celém jejich souhrnu.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že z jeho strany, tak i ze strany soudu došlo
ke správnému výkladu a aplikaci neurčitého právního pojmu „nesrovnalost vyplývající
z uplatňování daňových zákonů“. Žádost stěžovatele nespadala do kategorie nesrovnalostí výše
uvedených. Žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 6/2010,
ze dne 30. 6. 2011, v němž se uvádí, že „předmětem řízení o prominutí daně či jejího příslušenství
je posouzení jiných skutečností, než které vedly k vyměření daně. Nelze tak říci, že by v něm byla posuzována
správnost vyměření daně, což by otevíralo cestu k opakovanému soudnímu přezkumu stejných skutečností,
jako byly či mohly být zkoumány k žalobě proti rozhodnutí o vyměření daně.“ Stěžovatel dle žalovaného
směšuje řízení, kterým byla doměřena daň s řízením o prominutí daně a i v kasační stížnosti
opakuje svá tvrzení, že daň byla nesprávně vyměřena, a proto je třeba ji prominout. To je však
v rozporu s výše uvedeným názorem Nejvyššího správního soudu.
Zcela nepřípadná je argumentace stěžovatele rozsudkem sp. zn. 8 Afs 27/2008,
neboť toto rozhodnutí se vztahuje k promíjení příslušenství daně, které stojí na jiných
rozhodovacích důvodech (tvrdost); rozdíly obou úprav byly stěžovateli již vysvětleny
v odůvodnění rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný nikterak nezpochybňuje, že je nutno vycházet nikoli pouze z jazykového
výkladu zákonného ustanovení, ale také je nutno použít např. výkladu teleologického.
Pokud je však text ustanovení jednoznačný, nelze ho dezinterpretovat tím způsobem,
aby interpretujícímu vyhovoval co nejvíce. Takovým způsobem by docházelo k popření textu
zákona. Pokud je možné příslušenství daně prominout z důvodu tvrdosti, a u promíjení
daně tvrdost uvedena není, tak je zřejmé, že prominout daň z důvodu tvrdosti nelze.
Důvody uváděné stěžovatelem by mohly být považovány za určitý druh tvrdosti zákona, nicméně
nelze na ně pohlížet jako na nesrovnalost při uplatňování daňových zákonů.
Žalovaný se domnívá, že on ani městský soud nepostupovali při interpretaci §55a zákona
o správě daní nijak formalisticky. Argumentace účelem §55a cit. zákona, kterou uplatňuje
stěžovatel, není v daném případě na místě. Účel určitého ustanovení je třeba zkoumat zejména
tam, kde je text nejasný a jazykový výklad ustanovení je nejednoznačný či přímo rozporný.
V daném případě je text jednoznačný a není proto možno argumentovat účelem zákona,
v důsledku čehož by došlo k dezinterpretaci textu. Žalovaný uvádí, že naopak, pokud
by nevycházel z jednoznačného textu zákona a žádosti stěžovatele vyhověl, mohlo by se jednat
o zneužití práva.
Žalovaný závěrem poukazuje na to, že stěžovatel vedl soudní spory v občanském
soudním řízení o určení vlastnictví, nezahájil však řízení ve správním soudnictví, které staví lhůtu
po dobu řízení, které je v souvislosti se stanovením daně vedeno před soudem ve správním
soudnictví (§41 s. ř. s, dnes rovněž viz §148 odst. 4 daňového řádu). Z uvedeného důvodu
v době rozhodnutí občanského sporu u soudu lhůta pro stanovení daně z příjmů marně uplynula.
Aniž by žalovaný předjímal výsledek ve správním soudnictví, tato cesta by zcela jistě byla
účinnější, už jen z hlediska stavení lhůty pro vyměření daně. To, že stěžovatel hájil svá práva
v daňovém řízení prostředky, které si zvolil jako dle jeho názoru nejvhodnější a nikoli jiným
způsobem, má za následek, že důsledky tohoto postupu musí nést stěžovatel; tyto však
nepředstavují nesrovnalost spočívající v uplatňování daňových zákonů.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodů uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat vznesenou námitkou
nepřezkoumatelnosti, neboť shledal-li by ji důvodnou, již tato skutečnost by sama o sobě bránila
meritornímu přezkumu napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodnutí soudu je třeba považovat
za nepřezkoumatelné, pokud například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování
zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud
považoval žalobní námitky za liché či mylné, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
v žalobě, proč podřadil daný skutkový stav pod určitou právní normu. V intencích výše
uvedeného zdejší soud napadené rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelným neshledal.
Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s argumentací soudu, resp. má na určitou právní otázku
odlišný názor, nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu nezakládá.
Nejvyšší správní soud, shodně s městským soudem, konstatuje, že prominutí daně není
dalším opravným prostředkem, což vyplývá i z jeho systematického zařazení mimo část
věnovanou opravným a dozorčím prostředkům, jakož i z důvodů, pro které je tento institut
uplatňován. Na prominutí není právní nárok.
Zákon o správě daní, dle kterého bylo v dané věci postupováno, sám nastoloval situaci,
kdy rozlišoval odlišné podmínky pro prominutí daně a pro prominutí příslušenství,
které stěžovatel mylně směšuje. Zatímco daň mohla být prominuta pouze z důvodů
nesrovnalostí, jež plynou z uplatňování daňových zákonů (k takové situaci zřejmě dochází
v ojedinělých případech, např. kdy by důsledným dodržením zákonů došlo ke dvojímu zdanění,
které nebylo zákonem stanoveno), tak příslušenství daně mohlo být promíjeno i z důvodů
odstranění tvrdosti (správce daně tedy zkoumal především osobní situaci a jiné aspekty na straně
daňového subjektu). Pojem tvrdost přitom zákon o správě daní nikterak nespecifikoval, tedy jeho
posouzení ústící v prominutí příslušenství bylo především projevem správního uvážení
příslušného správce daně.
Ustanovení §55a zákona o správě daní upravující prominutí daně a příslušenství daně
je právní normou, která zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení.
Neurčitý právní pojem, zde představovaný „důvody nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování
daňových zákonů“ (jako předpoklad prominutí daně) a „důvodem odstranění tvrdosti“ (jako další
možný předpoklad prominutí příslušenství daně) nelze obsahově dostatečně přesně vymezit
a jeho aplikace závisí na posouzení v každém jednotlivém případě. Zákonodárce takto vytvořil
prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého
právního pojmu, či nikoli, přičemž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně
spojen jediný právní následek; je pak na uvážení správního orgánu - ve stanovených mezích -
takový následek určit, jmenovitě rozhodnout, zda žádosti daňového dlužníka vyhovět a daň či její
příslušenství prominout, či nikoli.
Úkolem soudu ve správním soudnictví je přezkoumat, zda rozhodnutí správního orgánu
bylo vydáno v řádném procesu vymezeném normami hmotného i procesního práva,
s vyloučením případné svévole při naplňování v daném případě obsahu neurčitého právního
pojmu ze strany rozhodujících správních orgánů. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že městský soud postup žalovaného náležitě vyhodnotil a své úvahy vyjádřil v odůvodnění svého
rozsudku. Nejvyšší správní soud se s nimi ztotožňuje.
Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že skutečnost, že následně se ukázala dodatečně
doměřená daň nesprávnou, lze považovat za nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových
zákonů. O nesrovnalost půjde v případě aplikace dvou právních norem v případě, že postup
nařízený normou prvou by ve svých důsledcích znamenal porušení normy druhé, resp. výklad
kterékoli z nich by vedl k nemožným, popř. vzájemně se vylučujícím pravidlům chování, která
by byla ukládána.
Obdobnou, nikoli však totožnou úpravu obsahuje i současný zákon č. 280/2009 Sb.,
daňový řád, dle jehož §260 odst. 1 písm. a) může ministr financí z moci úřední, pokud
jde o daně, které spravují jím řízené správní orgány, zcela nebo částečně prominout daň nebo
příslušenství daně z důvodu nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů.
Důvodová zpráva vysvětluje, že „o nesrovnalost půjde v případě, kdy nastane kolize při aplikaci dvou
právních norem (může se jednat i o normy obsažené ve stejném právním předpise). Jinými slovy, v případě,
že postup nařízený normou prvou by ve svých důsledcích znamenal porušení normy druhé, výklad by tedy vedl
k nemožným nebo nesmyslným požadavkům na chování daňových subjektů. Zachování obecné možnosti řešení
případných nesrovnalostí je nutný vzhledem k charakteru daňových zákonů daného především politickým tlakem,
který provází jejich přijímání. K nesrovnalostem proto může vzhledem k tomu, v jakém spěchu jsou někdy změny
v daňových zákonech přijímány, docházet i do budoucna.“
Je zřejmé, že smyslem a účelem zavedení institutu prominutí daně není náprava
nezákonného rozhodnutí správce daně o stanovení daňové povinnosti, nýbrž snaha pružně
reagovat na nesoulad v daňových zákonech, tedy nedopustit, aby byl v důsledku aplikace
protichůdných daňových norem daňový subjekt nepřiměřeně zatížen povinnostmi.
V posuzovaném případě však žádná kolize daňových norem opravňující uplatnění prominutí
daně nenastala. Stěžovatel pouze v rámci civilního řízení dosáhl změny původně správcem daně
zjištěného a aplikovaného skutkového a právního stavu věci. Nepřísluší soudu nyní hodnotit,
proč stěžovatel proti zamítavému rozhodnutí o odvolání nezvolil soudní ochranu rovněž
prostřednictvím žaloby ve správním soudnictví, nicméně je třeba přisvědčit žalovanému,
že následné dopady strategie, kterou stěžovatel zvolil, jdou nyní výhradně k jeho tíži. Námitka
stěžovatele, že institut prominutí daně má sloužit v případech, kdy by neprominutí fakticky
znamenalo rozpor s ústavně zaručeným právem vlastnit majetek a s právem omezit tento majetek
pouze zákonem, je proto nedůvodná, neboť stěžovatel všech dostupných účinných prostředků
ochrany svého vlastnického práva v reálném čase nevyužil. Nelze proto nyní vinit správní orgány,
potažmo soud z neposkytnutí ochrany jeho právu.
Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje a respektuje rozhodnutí Ústavního soudu,
v nichž se soud opakovaně vyjádřil k otázkám daní a všech aspektů jejich ukládání a vybírání.
Pokud Ústavní soud konstatuje, že jakákoli nezákonná omezení vlastnického práva jednotlivých
osob v daňových souvislostech jsou nepřípustná, činí tak vždy pro případy vyměření daně a jejího
výběru. Ochrana vlastnického práva, které se stěžovatel dovolává, je tak posuzována v oblasti
stanovení a vybírání daní a poplatků, Ústavní soud ji však negarantuje ve vztahu k možnému
prominutí daně, resp. jiným možným nástrojům moderace, které má správce daně na základě
zákona k dispozici. Prominutí daně je specifický institut, který nespadá do fáze řízení nalézacího
ani vyměřovacího, nelze se proto dovolávat zásadních atributů v tomto směru Ústavním soudem
deklarovaných.
O tom, že prominutí daně z důvodu nesrovnalostí je institutem zcela výjimečným (a nelze
v rámci něho odstraňovat jakoukoli zjištěnou nesprávnost vyměření daně), svědčí mimo jiné
i stávající úprava, která doznala zásadní změny podtrhující jeho výjimečnost. Významným
rozdílem oproti předchozí právní úpravě totiž je, že daň lze prominout z uvedených důvodů
jedině celému okruhu daňových subjektů, kterých se důvod týká, přičemž toto rozhodnutí musí
být zveřejněno ve Finančním zpravodaji. Tyto nové podmínky mají zamezit zneužití tohoto
institutu. Promíjení podle tohoto ustanovení není možno uplatňovat výběrově pouze
v jednotlivých případech, ale je nutno zajistit nediskriminační přístup ke všem daňových
subjektům, kterých se daný případ týká. Rovněž to svědčí o povaze výjimečnosti důvodu
prominutí, neboť existence nesrovnalostí (či živelná pohroma) se budou vždy z povahy věci týkat
většího okruhu subjektů. Daň takto může prominout pouze ministr financí.
Individuální žádost o prominutí daně nebo příslušenství tak může daňový subjekt podat
pouze v případě, pokud to umožňuje zvláštní zákon. V případě stěžovatele tak zákon o daních
z příjmů nečiní.
Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek městského soudu přezkoumatelný
a řádně odůvodněný. Soud se vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil a rovněž
vyložil, na základě jakých úvah dospěl k názoru, na základě kterého žalobě nelze vyhovět.
Nejvyšší správní soud neshledal v jeho rozhodnutí ani žádné vady, k nimž by musel přihlížet
z úřední povinnosti.
Nevyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti mu proto
nenáleží. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady přesahující jeho běžnou správní
činnost nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu