ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.204.2015:59
sp. zn. 5 As 204/2015 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 2, Praha 4, proti
žalovanému: Magistrát města Mostu, se sídlem Radniční 2, Most, zastoupen JUDr. Michaelou
Kindlovou, advokátkou se sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2015,
č. j. 15 A 66/2015 - 46,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2015, č. j. 15 A 66/2015 - 46,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
Žalobce se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 26. 8. 2015, č. j. 15 A 66/2015 - 46, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu
proti nečinnosti žalovaného.
Jak vyplývá ze správního spisu, Magistrát města Mostu (žalovaný) vyhotovil příkaz
o uložení pokuty ze dne 14. 4. 2014, č. j. MmM/049880/2014/OSČ-P/DP, sp. zn. OSČ-
Př/112160/3233/2013/DP, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle §125c
odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), v relevantním znění. Proti tomuto příkazu podal
P. K. dne 5. 5. 2014 odpor ve prospěch žalobce. Elektronická zpráva obsahující odpor byla
žalovanému doručena elektronicky z adresy X se zaručeným elektronickým podpisem v těle
emailové zprávy, přičemž přílohami této zprávy byly text odporu a plná moc, které neobsahovaly
ani vlastnoruční ani elektronický podpis údajného zmocněnce, a plná moc neobsahovala ani
podpis žalobce jako údajného zmocnitele. V rámci textu odporu zažádal údajný zmocněnec o
doručování elektronicky na e-mailovou adresu X.
Vzhledem k odstranitelné vadě podání spočívající v nedostatku podpisu plné moci
žalobcem jako údajným zmocnitelem vyzval žalovaný dne 14. 5. 2014 zmocněnce k doplnění
podání. Jelikož nastaly problémy s doručováním této výzvy na adresu X, zaslal žalovaný výzvu
také na elektronickou adresu X, na kterou byla dodána, ovšem její doručení nebylo potvrzeno, a
dále na poštovní adresu trvalého pobytu údajného zmocněnce nahlášenou na adrese Úřadu
městské části Praha 6 a na jeho doručovací adresu evidovanou v informačním systému evidence
obyvatel, kde byla adresátu dne 6. 6. 2014 zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl do 10 dnů
od uložení v příslušné provozovně provozovatele poštovních služeb. Po marném uplynutí této
lhůty byla písemnost dne 17. 6. 2014 vložena do poštovní schránky adresáta. Vzhledem k tomu,
že údajný zmocněnec na výzvu k doložení plné moci nereagoval, dospěl žalovaný k závěru, že
podaný odpor je neúčinný. Příkaz proto dle žalovaného nabyl právní moci dne 14. 5. 2014.
Žalobce podal dne 26. 5. 2015 u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu na ochranu
proti nečinnosti žalovaného, přičemž uváděl, že žalovaný vyhotovil výzvu k zaplacení nedoplatku
ze dne 14. 10. 2014, č. j. MmM/128255/2014/OF/PÚ, sp. zn. SZ-MmM, z níž by měla žalobci
vyplývat povinnost uhradit pokutu, ačkoliv podal proti příkazu odpor. Jiná písemnost žalobci
dle jeho vyjádření doručena nebyla. Žalobce tvrdil, že mu tudíž nemohlo být zřejmé, z jakého
důvodu žalovaný, namísto nařízení ústního jednání a vydání rozhodnutí, vyhotovil výzvu
k zaplacení nedoplatku. Žalobce byl přitom přesvědčen, že žalovaný byl dle §71 odst. 3 písm. a)
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)
povinen vydat ve lhůtě do 30 dnů, prodloužené o lhůtu 30 dnů z důvodu nutnosti nařídit ústní
jednání, rozhodnutí. Žalovaný tak ovšem neučinil, a proto měl žalobce za to, že žalovaný byl
nečinný.
Krajský soud v Ústí nad Labem nejprve konstatoval naplnění podmínek pro podání
nečinnostní žaloby, včetně povinnosti žalobce vyčerpat prostředek proti nečinnosti ve správním
řízení, neboť dne 27. 8. 2014 žalobce podal „Žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti úřadu“
ke Krajskému úřadu Ústeckého kraje, jak prokazatelně vyplývá ze správního spisu, přičemž tímto
prostředkem se dosud nedomohl nápravy.
Krajský soud však následně žalobu zamítl. Podle krajského soudu totiž e-mailové podání
ze dne 5. 5. 2014 zaslané údajným zmocněncem neobsahovalo žádný průvodní text v těle e-mailu
podepsaném zaručeným elektronickým podpisem, třebaže právní zástupce žalobce při ústním
jednání před soudem začal tvrdit opak, ovšem bez jakéhokoli důkazu. Dvě přílohy obsahující
jednak písemnost ze dne 5. 5. 2014 nazvanou „Podání odporu“ a jednak písemnost z téhož dne
nazvanou „Plná moc“ již nebyly opatřeny zaručeným elektronickým podpisem a na těchto
písemnostech nebyly připojeny ani vlastnoruční podpisy žalobce jako údajného zmocnitele a jeho
údajného zmocněnce. Krajský soud proto odpor posoudil jako podání dle §37 odst. 4 správního
řádu, které musí být v pětidenní lhůtě doplněno, jinak se k němu nepřihlíží. Vzhledem k tomu,
že toto podání nebylo ve lhůtě doplněno, měl krajský soud za to, že lhůta pro podání odporu
uplynula marně a příkaz tudíž nabyl právní moci dne 14. 5. 2014. Procesní kroky žalovaného
spočívající ve výzvách údajnému zmocněnci k doplnění podpisů posoudil krajský soud
jako nadbytečné, jelikož k doplnění mělo dojít dle §37 odst. 4 správního řádu do pěti dnů bez
nutnosti k němu vyzývat. Krajský soud při svém hodnocení odkázal především na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 9 As 90/2008 – 70, publ. pod č. 2041/2010
Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Dle krajského soudu nebyly tudíž další námitky žalobce relevantní.
Krajský soud také upozornil na to, že mu jsou pochopitelně známy závěry obsažené
v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3042/12 (všechna zde citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz). Nicméně byl toho názoru,
že tyto závěry na daný případ nebylo možné vztáhnout za situace, kdy účastník ve správním řízení
účelově jednal tak, že toto jednání nemělo jiné objektivní vysvětlení než obstrukci či nevhodné
procesní taktizování. Odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2007, č. j. 2 Afs 52/2007 – 50, a ze dne 18. 8. 2005, č. j. 2 Afs 202/2004 – 43, publ. pod
č. 1115/2007 Sb. NSS, ve kterých zdejší soud dospěl k závěru, že účelové jednání, jež nemá
jiné objektivní vysvětlení než obstrukci či nevhodné procesní taktizování, nepožívá soudní
ochrany. V daném případě soud nepochyboval, že jediným důvodem žalobcova podání ze dne
5. 5. 2014 v jím zvolené formě tak, jak byla popsána shora, byla snaha o vytvoření procesně
nepřehledné situace a prostoru pro následné uplatňování námitek procesních pochybení
s konečným cílem protáhnout řízení do uplynutí lhůty pro projednání přestupku. Nelze totiž
přehlédnout, že ačkoliv žalovaný v průběhu řízení řádně a nad rámec svých zákonných
povinností žalobce vyzval k doplnění podání ze dne 5. 5. 2014, tak žalobce, jenž měl jednat
prostřednictvím svého údajného zmocněnce, zůstal ve správním řízení naprosto pasivní.
II.
Obsah kasační stížnosti
Žalobce („stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, přičemž
odkazoval na důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ve skutečnosti však uplatnil důvody
dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [důvody dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nepřicházejí,
vzhledem k dikci tohoto ustanovení, v kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu
o nečinnostní žalobě vůbec v úvahu].
Stěžovatel především namítal, že daný odpor obsahoval v těle e-mailu text totožný
s textem odporu připojeným v příloze e-mailu. Stěžovatel má za to, že tomuto závěru svědčil též
správní spis, neboť obsahoval text odporu ve stejné formě a rozsahu, v jakém se nacházel rovněž
v těle e-mailu, a právě s ohledem na údajnou zmatečnost správního spisu a jeho odlišnou
interpretaci krajským soudem stěžovatel požadoval provést důkaz tzv. printscreenem
předmětného e-mailu, za který označil listinu, kterou ke kasační stížnosti přiložil. Odpor dle jeho
názoru tudíž byl řádně podepsán a krajský soud při rozhodování vycházel ze skutečností,
které nemají oporu ve spise. Stěžovatel dále odkázal na již zmiňovaný nález Ústavního soudu
ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3042/12, z něhož podle něj vyplývá, že i pokud by tělo
předmětného e-mailu text odporu neobsahovalo, má se za to, že když byla elektronicky
podepsána samotná zpráva, byly elektronicky podepsány též její přílohy.
Stěžovatel považoval za nepřiléhavé také hodnocení krajského soudu, že se formou
odeslané zprávy pokoušel navodit procesně nepřehlednou situaci. Stěžovatel naopak tvrdil,
že se takové situaci snažil zabránit, když z procesní opatrnosti vložil text odporu do samotného
těla zprávy i do přílohy. Stěžovatel na základě těchto argumentů považoval za nesprávný postup
krajského soudu, který odmítl provést další dokazování s odůvodněním, že samotné podání
odporu bylo vadné, a nezabýval se ani dalšími námitkami stěžovatele.
Dle názoru stěžovatele měla být výzva k odstranění vad odporu zasílána jak tvrzenému
zmocněnci stěžovatele, tak jemu samému. Pokud by žalovaný dospěl k závěru, že výzvu
doručí pouze jednomu z nich, měl dle názoru stěžovatele doručovat jemu samému,
neboť v pochybnostech, zda existuje zastoupení, nelze činit úkony vůči osobě, kterou zatím nelze
za zmocněnce účastníka řízení považovat.
Dle §37 odst. 3 správního řádu se činí výzva k odstranění vad vůči podateli, kterým
by mohl být jak stěžovatel jako účastník řízení, tak také zmocněnec, což by však dle stěžovatele
platilo pouze v případě, že o zmocnění není pochybnost. Pokud taková pochybnost existuje, měl
by žalovaný činit úkony pouze vůči účastníkovi samotnému, i když by jiné vady podání mohl, bez
pochybností o zmocnění, odstranit standardně zmocněnec sám. V pochybnostech o zmocnění
dle stěžovatele také nelze uplatnit §34 odst. 2 správního řádu, dle kterého se doručuje pouze
zmocněnci, pokud účastník řízení není povinen něco vykonat osobně. Nelze navíc přehlížet
skutečnost, že je-li potřeba doplnit podpis na plnou moc, jedná se o osobní úkon stěžovatele
tohoto typu. Pokud žalovaný vyzval k doložení plné moci pouze zástupce stěžovatele, a ten
nereagoval, měl k doložení plné moci vyzvat samotného stěžovatele. Není proto dle stěžovatele
rozhodné, zda byla výzva k odstranění vad doručena jeho zástupci, byť i toto doručení stěžovatel
stále popírá.
Stěžovatel též odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2011,
č. j. 4 As 27/2011 – 37, dle kterého měla být výzva k doložení plné moci učiněná toliko vůči
údajnému zástupci nedostatečná, a správní orgán se měl obrátit přímo na účastníka řízení, když
jeho zástupce nereagoval. Dále stěžovatel citoval dvě rozhodnutí krajských soudů, která dle jeho
názoru dospěla ke stejnému závěru, a tvrdil, že daný názor aproboval také Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 5. 11. 2015, č. j. 2 As 110/2015 – 42. V projednávané věci dle stěžovatele
existovaly okolnosti nasvědčující vysoké pravděpodobnosti existence zmocnění, takže v souladu
s naposled zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu měl správní orgán vyzvat
k prokázání zmocnění, nereagoval-li na výzvu zmocněnec, také zmocnitele. Za takové okolnosti
stěžovatel považuje skutečnost, že údajný zmocněnec je osobou správním orgánům známou,
vystupující ve stovkách či tisících případů, aniž by kdokoliv někdy zpochybnil zmocnění jemu
udělené; naopak v případě podání bez plné moci vždy zmocnitel plnou moc k výzvě správního
orgánu, častěji však bez výzvy, doplnil, což stěžovatel dokládá přípisem Městského úřadu
Černošice ze dne 1. 9. 2014, č. j. MUCE 48007/2014 OVV/zuz, jenž se týká stejného
zmocněnce. Zároveň podání odporu obsahovalo veškeré identifikační údaje účastníka řízení
a spisovou značku řízení.
Stěžovatel závěrem namítl, že ani jeho tvrzenému zástupci nebyla výzva doručena, neboť
žádal o doručování na e-mailovou adresu X (ve skutečnosti však žádal o doručování na adresu X
– pozn. NSS) a žalovaný výzvu na tuto adresu nedoručil, přičemž tvrdil, že se na ni doručovat
nedalo, a tudíž přešel k doručování jiným způsobem v rozporu s §19 odst. 3 správního řádu.
Stěžovatel měl za to, že na uvedenou e-mailovou adresu je možné doručovat, což dokládá opět
listinou přiloženou ke kasační stížnosti, která má obsahovat printscreen zobrazující e-mailovou
zprávu z e-podatelny žalovaného, která měla být stěžovateli doručena na adresu X. Jakékoliv
tvrzení IT oddělení žalovaného, které provedl při jednání k důkazu krajský soud, je tak dle názoru
stěžovatele prokazatelně nepravdivé. Dle stěžovatele i Nejvyšší správní soud judikoval, že správní
orgány mají povinnost doručovat na požadovanou adresu, ačkoliv obsahuje diakritické znaky.
Navíc podle stěžovatele žalovaný uváděl v průběhu řízení před krajským soudem k této otázce
rozporná tvrzení, ke kterým tudíž není možno přihlížet.
III.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve svém vyjádření především rozporoval tvrzení stěžovatele, že by odpor
byl zaslán ve formátu deklarovaném v kasační stížnosti, tedy, že se jeho text nacházel také v těle
e-mailu. Dále uvedl, že daný printscreen mohl být vytvořen bez větších obtíží a technických
znalostí dodatečně. Poukázal také na rozpornost tvrzení stěžovatele k dané otázce, neboť
zástupce stěžovatele v průběhu soudního jednání dne 26. 8. 2015 dle protokolu uvedl,
že „elektronické podání ze dne 5. 5. 2014 bylo uvozeno nějakou krátkou zprávou a k ní byly přiloženy přílohy
č. 1 a č. 2“, a že „pro daný případ tato skutečnost není podstatná, když podstatné jsou přílohy daného podání“.
Podle žalovaného při provádění důkazu čtením e-mailu ze dne 5. 5. 2014 bylo jasné a zřejmé,
co je text e-mailu a co je obsah příloh. Zástupce stěžovatele nenavrhl provedení důkazu o tom,
zda tělo e-mailu obsahovalo text, a nepovažoval za důležité, zda tomu tak bylo. Printscreen
přiložený ke kasační stížnosti pak vzhledem neodpovídá e-mailu, který byl poskytnut
stěžovatelem při podání žaloby. Z obsahu kasační stížnosti také vyplývá, že stěžovatel namítá
nedostatečné zjištění skutkového stavu, což podle názoru žalovaného není v řízení o kasační
stížnosti přípustné. Krajský soud postupoval správně, když vycházel ze správního spisu, a nic
neopomněl, naopak stěžovatel v řízení před krajským soudem nevznesl námitku, že by e-mail
ze dne 5. 5. 2014 měl obsahovat nyní tvrzený text.
Žalovaný dále odmítl, že by uváděl zkreslené nepravdivé údaje. Naopak upozornil
na obstrukční chování stěžovatele, který činil úkony vždy až na samém konci určené lhůty,
aby řízení co nejvíce komplikoval a prodlužoval. Žalovaný dále poznamenal, že krajský soud
i při aplikaci nálezů Ústavního soudu postupoval v souladu s jejich významem a smyslem
a ničeho neopomněl. Na závěr žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a přiznání náhrady
nákladů řízení žalovanému za právní zastupování před Nejvyšším správním soudem, jelikož
se nejedná o běžnou agendu statutárních měst.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
První námitku stěžovatele, podle níž text odporu obsahovalo i tělo e-mailové zprávy
ze dne 5. 5. 2014, a že krajský soud vycházel v daném ohledu z nesprávně zjištěného skutkového
stavu, ovšem Nejvyšší správní soud považuje sice za přípustnou, neboť ji lze podřadit pod
důvody dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., avšak za nedůvodnou. Ze správního spisu totiž uvedené
tvrzení stěžovatele nevyplývá a v řízení před krajským soudem stěžovatel toto tvrzení, pokud
ho vůbec uplatnil, ničím neprokázal, ač ho tížilo důkazní břemeno [§80 odst. 3 písm. c) s. ř. s.].
Příslušný důkaz printscreenem údajně zachycujícím text daného e-mailu předložil stěžovatel
až v řízení o kasační stížnosti, přičemž dle §109 odst. 5 s. ř. s. platí, že ke skutečnostem,
které stěžovatele uplatnil po té, kdy bylo vydáno kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Z tohoto důvodu tedy Nejvyšší správní soud důkaz
uvedenou listinou neprováděl a nepřihlížel k ní. Další důvod, proč tak Nejvyšší správní soud
nečinil, je ten, že předmětná skutková otázka je pro posouzení této věci nerozhodná.
Stěžejní námitkou kasační stížnosti je totiž nerespektování závěrů nálezu Ústavního
soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3042/12, ze strany krajského soudu. Obdobně se Ústavní
soud vyjádřil již v nálezu ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4787/12, když konstatoval,
že „za formálně bezvadný a obsahově dostatečný odpor třeba považovat již samotné stěžovatelovo avízo (zaslané
soudu elektronicky s elektronickým certifikovaným podpisem), podle něhož je odpor podáván, a to bez ohledu
na skutečnost, zda byla zvlášť podepsána i příloha zprávy, obsahující mírně rozpracovanou verzi sdělení,
že je odpor podáván. K tomu však Ústavní soud dodává, že i kdyby snad "průvodní dopis" shora citovanou (…)
formulaci neobsahoval, bylo by dokument obsažený v příloze e-mailu - jenž tvoří součást zprávy - nutno rovněž
považovat za řádně podaný odpor“.
Povinnost řídit se vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu (především nálezy)
stanoví čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne
3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, publ. pod č. 2000/2010 Sb. NSS, „právní názor, obsažený
v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu a mající precedenční dopady, je obecně závazný při řešení
typově shodných případů, tj. i nad rámec konkrétní rozhodované věci. Pro tento závěr svědčí zejména princip
rovnosti v právech a princip předvídatelnosti rozhodování orgánů veřejné moci. Z těchto principů totiž plyne právo
každého na stejné rozhodování v typově obdobných případech, což současně vylučuje libovůli při aplikaci práva.“
Zdejší soud však do své judikatury promítl také názor Ústavního soudu, že ne všechna
rozhodnutí nereflektující výklad Ústavního soudu zakládají porušení článku 89 dost. 2 Ústavy.
Dle Ústavního soudu lze revidovat předchozí názor, pokud dojde k „následnému shledání dostatečných
relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími
s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury“ (viz nález Ústavního
soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04).
Ve svém nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, Ústavní soud konstatoval,
že „vzhledem k nepřetržitému vývoji judikatury Ústavního soudu a nutnosti nechat otevřenou možnost,
aby Ústavní soud svou judikaturu modifikoval anebo i překonal, plyne z nálezu III. ÚS 252/04, že vztahy
mezi Ústavním soudem a obecnými soudy nejsou charakterizované jednosměrným diktátem; naopak musí být mezi
nimi umožněn dialog“. Pro odchýlení se od předchozího názoru Ústavního soudu však musí
existovat velmi dobrý důvod, „[o]becný soud je povinen respektovat vyložené a aplikované nosné právní
pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se opíral výrok nálezu Ústavního soudu, při rozhodování následujících
skutkově obdobných případů. Postup obecného soudu, jenž právní názor v nálezu vyjádřený odmítne respektovat,
není v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, pokud je z opodstatněných a důkladně vysvětlených důvodů přesvědčen
o tom, že je nutno právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat. Důvodem ospravedlňujícím takový
postup však nejsou pouhá tvrzení obecného soudu, že právní názory Ústavního soudu jsou argumentačně
nezpochybnitelné, že judikatura Ústavního soudu je v připodobnitelných věcech nekonzistentní
a že je respektuhodná jen tehdy, naznačuje-li podrobně další rozhodovací praxi. Reflektování ústavněprávních
výkladů Ústavního soudu nemůže záviset na tom, zda jsou orgány veřejné moci subjektivně přesvědčeny
o jeho správnosti a dostatečné přesvědčivosti. Obecné soudy musí zajistit užitím interpretačních principů rozumnou
aplikaci nálezů Ústavního soudu i v případě, že jeho judikatura není zcela jednotná a konzistentní,
přičemž nalézání konzistentní linie v ústavní judikatuře musí být činěno v dobré víře“.
Krajský soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že ačkoliv si je vědom
právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013,
sp. zn. II. ÚS 3042/12, neaplikoval jej, neboť forma sporného úkonu ukazovala na zjevné
zneužití práva. S takovým postupem nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit, přestože
si je vědom pochybných metod určité skupiny obecných zmocněnců ve správním řízení, které
řešil již v desítkách podobných případů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 1. 2016, č. j. 7 As 275/2015 – 41), a některé z těchto metod označil ve svých rozhodnutích
za zneužití práva, které nepožívá soudní ochrany, nebo za postup s ním hraničící (viz např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č. j. 1 As 157/2015 – 40, a ze dne
27. 1. 2016, č. j. 1 As 104/2015 – 27). Za náhodu nepovažoval ani skutečnost, že „v obdobných
věcech a se zcela stejnou procesní strategií, přebírá zastoupení v záhlaví uvedený advokát“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2014, č. j. 9 As 162/2014 – 31). Zdejší soud však také
konstatoval, že aplikace doktríny zneužití práva podléhá určitým pravidlům.
Doktrína zneužití práva byla rozvedena např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS, v němž zdejší soud
dospěl k závěru, že „[z]neužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné
újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě
dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň
dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz
zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním
jednáním (viz. Knapp, V.: Teorie práva. C. H. Beck, Praha, 1995, s. 184-185). Výkonu práva, který
je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu“.
Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011 - 81, publ.
pod č. 2452/2012 Sb. NSS, konstatoval:
„[34] Z ustálené judikatury dále vyplývá, že zneužít lze i práv procesních [srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, publikované pod č. 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, www.nsoud.cz, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publikované pod č. 2099/2010 Sb. NSS, www.nssoud.cz, nebo nález Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.),
http://nalus.usoud.cz]. Lze tak konstatovat, že zneužito může být rovněž právo na zastoupení; v takovém
případě nemusí správní orgán výjimečně účinky zastoupení akceptovat. Vždy však bude nezbytné vycházet
z individuálních okolností každého jednotlivého případu.
[35] Správní orgány tedy zásadně musí respektovat právo účastníka řízení na zastoupení. Jedině
tehdy, pokud bude spolehlivě doloženo, že v daném konkrétním případě došlo ke zneužití práva na zastoupení,
nemusí být takovému zastoupení přiznány účinky. Nutno zdůraznit, že takový postup je ryze výjimečný
(ultima ratio); musí mu předcházet aktivita správního orgánu směřující ke zjištění, že právo na zastoupení bylo
v individuálním případě skutečně zneužito, že účastník řízení de facto nemá v úmyslu být zastoupen a že zvolením
svého zástupce sleduje jiné cíle (oddálit konec řízení, dosáhnout uplynutí prekluzivní lhůty apod.).“
Krajský soud vyložil, že dle jeho názoru došlo ke zneužití práva stěžovatele
na zastupování. Jako klíčový problém v projednávané věci shledal Nejvyšší správní soud to,
že namísto důkladnějšího zdůvodnění závěru o zneužití práva a následného postupu dle
citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011 – 81,
vyvodil krajský soud ze závěru o zneužití práva na zastoupení stěžovatelem ten důsledek,
že je možné nepoužít na daný případ právní názor Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013,
sp. zn. II. ÚS 3042/12, a postupovat v rozporu s ním. Konstatování zneužití práva však nemůže
vést k odlišnému posouzení věcné otázky, než jaké vyplývá z právně závazného nálezu Ústavního
soudu, navíc za situace, kdy krajský soud nevyložil, z jakého důvodu by měl samotný elektronický
podpis e-mailu obsahujícího nepodepsané přílohy zakládat zneužití práva, či zda toto zneužití
spatřuje spíše v opakovaném postupu údajného zástupce při jednání se správními orgány
spočívajícím v dokládání imperfektní plné moci. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší správní soud
námitku stěžovatele důvodnou a závěr krajského soudu o tom, že žalovaný neměl k e-mailovému
podání ze dne 5. 5. 2014 vůbec přihlížet a že tudíž neměl ani povinnost vyzývat stěžovatele
k doložení průkazné plné moci, jako nesprávný.
Dalšími námitkami stěžovatele týkajícími se doručování výzvy žalovaného k doložení plné
moci se již Nejvyšší správní soud nezabýval a neprováděl ani s nimi související listinné důkazy
přiložené ke kasační stížnosti, neboť tyto námitky, jak byly uplatněny rovněž v žalobě,
neposoudil dosud krajský soud buďto vůbec, nebo jen velmi zběžně a obiter dictum, a to s ohledem
na svůj stěžejní závěr, který byl ovšem výše posouzen Nejvyšším správním soudem
jako nesprávný. V dalším řízení bude tedy na krajském soudu, nezdůvodní-li, proč je v daném
případě třeba postupovat v intencích rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011,
č. j. 1 As 27/2011 – 81, aby uvedené námitky meritorně posoudil. Pouze pro úplnost lze
poznamenat, že těmito námitkami se již Nejvyšší správní soud zabýval v mnoha svých
rozhodnutích. Doplnění plné moci a posouzení pravděpodobnosti zastoupení Nejvyšší správní
soud řešil např. v rozsudcích ze dne 25. 11. 2015, č. j. 2 As 215/2015 - 72, ze dne 14. 1. 2016,
č. j. 7 As 275/2015 – 41, či ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 As 181/2015 – 34. Doručováním na adresu
v informačním systému evidence obyvatel namísto požadované e-mailové adresy se Nejvyšší
správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 27. 1. 2016, č. j. 1 As 104/2015 – 27, publ. pod
č. 3406/2016 Sb. NSS, ve kterém vyjasňoval také otázku diakritiky obsažené v e-mailové adrese
založené na doméně „.eu“, obdobně jako v rozsudku ze dne 21. 10. 2015, č. j. 1 As 79/2015 – 56.
Případnou možnost dokazování odeslání zprávy pomocí printscreenu e-mailu pak Nejvyšší
správní soud hodnotil např. v rozsudku ze dne 17. 2. 2016, č. j. 7 As 8/2016 - 40.
V.
Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud
v Ústí nad Labem vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ústí nad Labem
v novém rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu