ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.110.2015:42
sp. zn. 2 As 110/2015 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. M., zastoupen Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2014, č. j. KrÚ57583/2014/ODSH/14, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze
dne 18. 3. 2015, č. j. 61 A 30/2014 – 131,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
18. 3. 2015, č. j. 61 A 30/2014 – 131, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 4. 9. 2014,
č. j. KrÚ57583/2014/ODSH/14, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
36 100,40 Kč k rukám Mgr. Jaroslava Topola, advokáta, do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích,
jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2014,
č. j. KrÚ57583/2014/ODSH/14. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání K. S. proti
rozhodnutí Magistrátu města Pardubic, odboru správních agend ze dne 26. 5. 2014, č. j. OSA/P-
131/14-D/32, jímž byl stěžovatel uznán vinným z porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. a)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), neboť se měl dopustit přestupku v provozu na
pozemních komunikacích podle ust. §125c odst. 1 písm. k) cit. zák., a to tím, že dne 22. 1. 2014
kolem 00:30 hodin v Pardubicích na ul. Na Drážce u společnosti Automobily Liška, ve směru
jízdy na obec Sezemice užil v provozu na pozemních komunikacích vozidlo VW Sharan,
registrační značky X, ačkoliv nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním předpisem a
to z důvodu použití kol s pneu rozměru 235/45 ZR 17, které na vozidlo nejsou schváleny. Za
tento přestupek byla stěžovateli podle §125c odst. 4 písm. f) zákona o pozemních komunikacích
a v souladu s §11 a 12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“)
uložena pokuta ve výši 1500 Kč a dále podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích paušální náhrada
nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Odvolání bylo zamítnuto podle §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), jako podané osobou k tomu neoprávněnou, neboť
žalovaný neuznal K. S. zaslanou plnou moc k zastupování stěžovatele ve formě prosté kopie
(scanu).
Krajský soud dospěl k závěru, že ačkoli správní řád nevyžaduje předložení originálu plné
moci, v nyní projednávané věci správní orgán zdůvodnil, že tento jeho požadavek plynul
z důvodu obezřetnosti na základě jeho předchozích zkušeností, což nelze považovat za projev
libovůle. Ze spisu navíc bylo prokázáno, že K . S. obdržel výzvu k předložení plné
moci v originálu s poučením obsahujícím následky nesplnění uložené povinnosti. Pokud
jde o doručování, správní orgán se pokusil doručit výzvu k doplnění plné moci nejprve
na elektronickou adresu X a dále z důvodu nepotvrzení jejího přijetí prostřednictvím pošty na
adresu trvalého pobytu K. S. Druhá elektronická adresa nebyla akceptována proto, že obsahovala
diakritická znaménka, přičemž krajský soud zdůraznil, že z §19 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nelze dovodit právo
účastníka řízení na splnění jeho požadavku doručovat na elektronickou adresu. Na elektronickou
adresu doručuje správní orgán zejména v případě, může-li to přispět k urychlení řízení. Krajský
soud také potvrdil závěr správních orgánů, že tyto neměly povinnost doručovat výzvu
k odstranění vad plné moci přímo zmocniteli, tj. stěžovateli, neboť se nejednalo o případ podle §
34 odst. 1 správního řádu, nýbrž postačovalo její doručení údajnému zmocněnci. Poněvadž bylo
odvolání podáno osobou neoprávněnou, nemohlo dojít ani k porušení principu dvojinstančnosti
řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“
Z kasační stížnosti však plyne, že je stěžovatelem uplatňován rovněž důvod podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel setrvává na svém názoru, že scan plné moci plně dostačuje k prokázání
zmocnění; k tomu stěžovatel odkazuje jednak na usnesení Krajského soudu v Pardubicích
č. j. 52 A 10/2014 – 32 a č. j. 52 A 9/2014 - 34, v nichž obviněného z přestupku zastupoval
rovněž zmocněnec K. S., a také na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2014,
č. j. 10 As 151/2014 – 33, ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 As 135/2014 – 31, a ze dne 17. 10. 2014,
č. j. 4 As 171/2014 – 26. Stěžovatel má za to, že na věci nemůže nic změnit ani fakt, že
stěžovatele zastupoval právě K. S. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud toto byl jediný důvod
neakceptování scanu plné moci, měl tuto svou pochybnost správní orgán vyjádřit již ve výzvě
k doplnění originálu. Nadto se stěžovatel domnívá, že K. S. je správním orgánům osoba známá,
vystupující v desítkách řízení, v nichž nikdy nebyla zpochybňována udělená plná moc. Stěžovatel
je tak toho názoru, že správní orgán měl naopak dojít k závěru, že je vysoce nepravděpodobné, že
by vztah mezi stěžovatelem a zmocněncem neexistoval. K. S. navíc podal za stěžovatele včasné
odvolání a také doručil správnímu orgánu obsahově přiléhavé vyjádření k obvinění obsahující
správnou spisovou značku (i s č. j. předvolání), a tedy správní orgán nemohl mít pochybnost o
existenci zmocnění. Stěžovatel se domnívá, že ani samotná výzva k doložení originálu plné moci
nemá oporu v právním předpisu, požadavek správního orgánu tak šel nad rámec povinností
účastníka řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 171/2014 - 26).
Předmětná výzva k doložení originálu plné moci navíc nebyla stěžovateli oznámena.
Zmocněnec stěžovatele požádal správní orgán o doručování na elektronickou adresu X, avšak
správní orgán mu na tuto adresu nedoručoval. Doručení fikcí na adresu trvalého pobytu proto
nemohlo mít právní účinky. Správní orgán nerespektoval pořadí stanovené v §20 odst. 1
správního řádu a písemnost doručoval tak, jako by účastník o doručování na elektronickou adresu
nepožádal. Zda je na elektronické adrese zmocněnce zřízen elektronický podpis, je dle stěžovatele
bez významu, neboť potvrzení přijetí písemnosti lze učinit i z jiné elektronické adresy, která
disponuje certifikátem elektronického podpisu vydaným stejnému subjektu. Stěžovatel se navíc
domnívá, že doručování na e-mail X mohlo přispět k urychlení řízení. Za účelovou považuje
stěžovatel argumentaci soudu o fakultativnosti doručování na elektronickou adresu, neboť
správní orgán se pokusil zmocněnci doručit výzvu na elektronickou adresu, a je tak evidentní, že
jeho požadavek akceptoval, doručoval však na jinou adresu, než kterou mu zmocněnec sdělil (X).
Stěžovatel se domnívá, že poněvadž byla výzva k doložení originálu plné moci vyhotovena dne
22. 4. 2014 a odvolání bylo podáno dne 10. 6. 2014, správní orgán stěžovatele k předložení
bezvadné plné moci nevyzval vůbec.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že má-li předmětná výzva zavazovat, musí být doručena
také přímo zmocniteli. Krajský soud tuto otázku posoudil dle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 10 As 266/2014 - 36, stěžovatel se však domnívá, že se jedná
o závěr nesprávný. Stěžovatel uvedené rozhodnutí vykládá odlišně , a to tak, že nevylučuje aplikaci
závěru uvedeného v rozsudku č. j. 4 As 27/2011 – 37, tudíž že výzva má být sice
primárně zaslána zmocněnci, avšak nereagoval-li na ni zmocněnec, mohl a měl se správní
orgán s předmětnou výzvou obrátit na zmocnitele. Stěžovatel se totiž domnívá,
že zpochybňoval-li správní orgán existenci zmocnění jako takového, neměl se zmocněncem
jednat vůbec a jeho úkony měly směřovat přímo na zmocnitele, jakožto jedinou relevantní osobu
v řízení, která navíc může uvedenou vadu napravit . V tomto případě se totiž neuplatní
§34 odst. 2 správního řádu; ten by se uplatnil pouze tehdy, bylo-li by zastoupení účastníka řízení
postaveno najisto.
Stěžovatel závěrem upozorňuje, že pokud správní orgán, resp. krajský soud, uvádí,
že je nutno dbát maximální obezřetnosti při zastoupení K . S., ani výzva doručená tomuto
subjektu nemůže mít jakýkoli vliv na postavení zmocnění na vyšší úroveň jistoty, než plná moc
doručená v kopii, neboť pokud by podpis na kopii plné moci nebyl podpisem stěžovatele, nebyl
podpisem stěžovatele ani podpis na scanu, předložení originálu plné moci se stejným podpis em
by tak nepřineslo žádné další ověření existence zmocnění. Proto bylo na místě zaslat výzvu
k doplnění originálu plné moci právě stěžovateli, který mohl scan plné moci doplnit originálem,
nebo existenci zmocnění vyvrátit.
Stěžovatel je toho názoru, že odvolání bylo za stěžovatele podáno osobou
k tomu oprávněnou – stěžovatelovým zástupcem, neboť neexistovala žádná indicie
o tom, že by si stěžovatel nepřál být K. S. v řízení zastupován.
S ohledem na vše uvedené stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření sdělil, že se zcela ztotožňuje se závěry rozsudku krajského
soudu, odkázal na své rozhodnutí a navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Kasační stížnost
je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Ze spisového materiálu je podstatné, že se stěžovatelem bylo dne 26 . 3. 2014 zahájeno
řízení o přestupku a byl zároveň předvolán k ústnímu jednání na den 16. 4. 2014 v 16.00 hod.
Dne 15. 4. 2014 obdržel správní orgán prvního stupně od K. S. elektronickou cestou z e-mailové
adresy X žádost o doplnění údajů k zahájenému správnímu řízení spolu se scanem plné moci ze
dne 9. 4. 2014 udělené panem M. panu S. k zastupování ve věci podezření ze spáchání přestupku
vedeného pod sp. zn. OSA/9-131/14-D/13. V obou těchto dokumentech byla obsažena
také žádost zmocněnce o doručování na uvedenou elektronickou adresu. Dne 16. 4. 2014, cca v 7
hod ráno, tj. v den nařízeného ústního jednání, obdržel správní orgán prvního stupně další
podání od pana S. označené jako vyjádření ke spisu. V něm pan S. požádal mj. o doručování
na elektronickou adresu X (ačkoli zpráva byla odeslána z první výše uvedené elektronické adresy).
Zpráva obsahovala opět již zmiňovanou plnou moc (scan), v níž zmocněnec požádal o
doručování na e-mail X. E-mailovou zprávou v cca 8 hod ráno dne 16. 4. 2014 bylo správním
orgánem panu S. sděleno, že na základě s canu plné moci s ním nemůže být jednáno jako se
zmocněncem přestupce. Dne 16. 4. 2014 v 16.00 hod proto proběhlo ústní jednání. Dne
22. 4. 2014 vyzval správní orgán prvního stupně pana S. k odstranění vad podání dle §37 odst. 3
správního řádu. Tato výzva byla zaslána na e-mailovou adresu X s poučením, že pokud nebude
převzetí této zprávy potvrzeno zprávou opatřenou uznávaným elektronickým podpisem, další
písemnosti nebudou na tuto elektronickou adresu zasílány a bude postupováno, jako by pan S . o
tento způsob doručování nepožádal. Poněvadž k potvrzení převzetí této zprávy nedošlo, odeslal
správní orgán prvního stupně panu S. výzvu na adresu trvalého bydliště. Zásilka byla připravena
k vyzvednutí dne 25. 4. 2014; fikce doručení nastala dne 5. 5. 2014. Dne 26. 5. 2014 vydal správní
orgán prvního stupně rozhodnutí, jímž uznal stěžovatele vinným ze spáchání shora popsaného
přestupku. Zároveň v něm uvedl, že pana K. S., s ohledem na nepředložení originálu plné moci,
nepovažoval za stěžovatelova zmocněnce. Toto rozhodnutí bylo doručováno přímo stěžovateli,
jenž si jej převzal dne 28. 5. 2014. Dne 10. 6. 2014 obdržel správní orgán prvního stupně
odvolání proti rozhodnutí podané panem S. z elektronické adresy X. Dne 12. 6. 2014 byla panu S.
zaslána výzva k odstranění vad podání ve lhůtě pěti dnů na adresu jeho trvalého pobytu;
doručena byla fikcí dne 26. 6. 2014. Na tuto pan S. nereagoval, proto žalovaný odvolání zamítl
jako nepřípustné, neboť bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou.
Pro nyní projednávanou věc je zásadní otázkou posoudit, zda byl scan plné moci
dostatečný k prokázání zástupčího oprávnění pana S. jednat ve věci za stěžovatele.
Dle §33 odst. 1 správního řádu platí, že si (ú)častník (…) může zvolit zmocněnce. Zmocnění
k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V téže věci může
mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce.
Otázka, zda je nutné, aby plná moc byla správnímu orgánu předložena v originálu
či ověřené kopii, nebo zda postačuje plná moc v prosté kopii, již byla řešena judikaturou
Nejvyššího správního soudu například v rozsudku ze dne 27. 7. 2005, č. j. 7 As 13/2005 – 65,
nebo ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 – 26. Nejvyšší správní soud ve druhém
z citovaných rozsudků uvedl, že k prokázání oprávnění zmocněnce zastupovat ve správním řízení
účastníka postačí plná moc předložená v kopii, pokud správní orgán nemá na základě
konkrétních okolností případu pochybnosti, zda byla účastníkem řízení skutečně udělena.
V takovém případě si správní orgán vyžádá plnou moc v originále nebo její ověřenou kopii. Dále
bylo v rozsudku konstatováno, že správní řád nestanoví povinnost, aby písemná plná moc
byla předložena v originálu nebo v ověřené kopii, a ani nespojuje účinky zastoupení teprve
s předložením plné moci v této podobě. Dostačuje -li předložení plné moci v prosté k opii,
je na její roveň postaven i scan plné moci zaslaný e -mailem. Plná moc, resp. průkaz plné moci,
je prohlášením zmocnitele především o rozsahu zmocnění a osobě, která byla zmocněna,
a dokládá, že účastník správního řízení se dohodl na svém zastoupení a že mezi zmocněncem
a zmocnitelem byla o tomto zastoupení uzavřena smlouva . Obsahem průkazu plné moci
pak musí být pouze uvedení osoby zmocněnce, konkrétní rozsah zmocnění, okamžik, od kterého
platí, a podpis zmocnitele. Pokud zmocněnec disponoval udělenou plnou mocí mající všechny
uvedené náležitosti, bylo pro to, aby nastaly účinky zastoupení, dostatečné, že její prostá kopie
(scan) byla předložena správnímu orgánu v řízení, k němuž se vztahovala.
Nejvyšší správní soud neshledává důvod, aby se od závěrů vyslovených v citované
judikatuře odchýlil. V projednávané věci se zmocněnec stěžovat ele prokázal kopií plné moci,
v níž byl jasně uveden rozsah zmocnění, označena osoba zmocněnce, datum udělení plné moci
i podpis stěžovatele. Správní orgán však na základě svých předchozích zkušeností e-mailem
zaslanou kopii plné moci neakceptoval. Žalovaný uvedl, že opatrnost a obezřetnost správního
orgánu prvního stupně byly na místě s ohledem na osobu zvoleného zmocněnce, který v jiných
řízeních po zaslání kopie plné moci datovou zprávou se zaručeným elektronickým podpisem
následně namítá pozbytí účinnosti takové plné moci. Proto byl tento zmocněnec vyzván
k doplnění originálu plné moci. Tento postup byl aprobován také krajským soudem.
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že v postupu správního orgánu prvního stupně,
potažmo žalovaného, shledal hned několik závažných pochybení.
Správní orgán prvního stupně již v předvolání stěžovatele k ústnímu jednání výslovně
uvedl, že „není-li plná moc udělena ústně do protokolu , je nezbytné, aby byl správnímu orgánu předložen originál
plné moci, úředně ověřená kopie plné moci, případně plná moc autorizovaně zkonvertovaná ve sm yslu
§22 zákona č. 300/2008 Sb.“ Takový požadavek však, jak to plyne z §33 odst. 1 správního řádu
i z judikatury správních soudů, jde nad rámec povinností účastníka řízení. Neakceptování tohoto
požadavku a předložení plné moci toliko v kopii tak nepředstavovalo nedostatek prokázání
zastoupení a nemohlo jít k tíži účastníka řízení.
Plná moc, tedy její kopie (scan), byla správnímu orgánu prvního stupně doručena dne
15. 4. 2014 datovou zprávou z elektronické adresy X (elektronický podpis nebyl platný s ohledem
na neplatnost časového razítka). Z plné moci plyne, že byla udělena k zastupování stěžovatele ve
věci vedené pod sp. zn. OSA/P-131/14-D/13. V datové zprávě doručené následujícího dne pan
S. omluvil stěžovatelovu i svou nepřítomnost na jednání dne 16. 4. 2014 a navrhl předvolat jako
svědky zasahující policisty. Z právě uvedeného je evidentní, že správní orgán disponoval kopií
plné moci, která je ve většině případů dostačujícím pro středkem k prokázání existence zmocnění.
Navíc, z plné moci i z navazujících podání zmocněnce plyne, že byl s věcí obeznámen, v plné
moci uvedl také osobní údaje stěžovatele (datum narození, bydliště), správnou spisovou značku i
číslo jednací předvolání i údaje o místě a čase konání ústního jednání. Uvedené skutečnosti dle
Nejvyššího správního soudu nasvědčují tomu, že vztah zmocnění mezi stěžovatelem a panem S.
skutečně existoval.
Správní orgán přesto kopii plné moci neakceptoval, a panu S. zaslal e-mailovou zprávou
upozornění, že s ním jednat nemůže, a následně (až po proběhnuvším ústním jednání) mu zaslal
výzvu k doplnění originálu plné moci ve lhůtě pěti dnů, aniž by mu však sdělil důvod svých
pochybností. Pan S. na předmětnou výzvu žádným způsobem nezareagoval, proto správní orgán
prvního stupně rozhodl tak, jako by stěžovatel zastoupen nebyl, a rozhodnutí ve věci doručil
přímo jemu (aniž by mu dal prostor vyjádřit se k podkladům rozhodnutí po jednání). Tímto
postupem však došlo dle Nejvyššího správního soudu k porušení stěžovatelových práv jako
účastníka řízení.
Jak již Nejvyšší správní soud předestřel, může se stát, že správní orgán na základě
konkrétních okolností považuje kopii plné moci za nedostatečnou k prokázání existence
zmocnění. V takovém případě je na místě vyzvat zmocněnce k doložení originálu plné moci,
tedy ke kvalitativně vyššímu prokázání zmocnění, přičemž je vhodné, s ohledem na zákaz
libovůle, v odůvodnění výzvy uvést důvody, proč se správní orgán nespokojil s prokázáním
zmocnění předložením prosté kopie plné moci. Je -li pak zmocněncem originál plné moci
předložen, pochybnosti správního orgánu jsou odstraněny a v řízení je možné pokračovat
se zvoleným zmocněncem. Je-li však údajný zmocněnec nekontaktní, jako v nyní projednávané
věci, pochybnosti správního orgánu přetrvávají a jediný, kdo je schopen je odstranit, je zmocnitel.
V takovém případě je na místě vyzvat k prokázání existence zmocnění také zmocnitele
(obviněného z přestupku), který může jako jediný potvrdit, nebo vyvrátit existenci zmocnění.
Bez tohoto úkonu nelze ve věci bez dalšího jednat, neboť účastník řízen í se nemusí vůbec
o zpochybnění existence zmocnění a pasivitě jím zvoleného zmocněnce dozvědět a může
tak být zásadním způsobem dotčen na svých právech (obdobně viz rozsudek ze dne 29. 9. 2011,
č. j. 4 As 27/2011 - 37). Nejedná se tak o postup dle §34 odst. 2 správního řádu [(s) výjimkou
případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci],
neboť v tomto případě má správní orgán pochybnost o existenci zmocnění a musí postupovat
tak, jakoby účastník řízení zastoupen nebyl. Poněvadž v nyní projednávané věci správní orgán
vyzval k prokázání zmocnění předložením originálu plné moci pouze údajného zmocněnce,
navíc bez uvedení jakýchkoli důvodů odůvodňujících jeho poc hybnosti, odňal stěžovateli právo
účastnit se řízení, neboť se zástupcem stěžovatele nejednal a jeho podání považoval za podání
učiněná třetí osobou, nemající relevanci pro projednávanou věc. Stěžovatel se však domníval,
že je v řízení zastoupen panem S. Takový postup správního orgánu nelze akceptovat, navíc za
situace, jsou-li ze spisu evidentní indicie, že údajný zmocněnec je o věci plně informován, a je
tedy nanejvýš pravděpodobné, že jedná za účastníka řízení, a nikoliv sám za sebe. Již z chybného
poučení v předvolání je zřejmé, že se správní orgán nesprávně domníval, že pro prokázání
zmocnění je nutné předložení originálu plné moci a prostá kopie není dostačující. Vzhledem
k tomu, že výzvu k jejímu doložení žádným způsobem neodůvodnil, nelze shledat na jeho straně
jiné pochybnosti o existenci zmocnění. Až v rozhodnutí o odvolání žalovaný zdůvodnil, že
správní orgán prvního stupně požadoval předložení originálu plné moci s ohledem na předchozí
zkušenosti s panem S. Takové tvrzení však nemá oporu ve spisu ani v postupu správního orgánu
prvního stupně. Postup stěžovatelova zmocněnce v jiných řízeních navíc nemůže být důvodem
pro ignoraci plné moci jemu řádně udělené stěžovatelem. Ačkoli krajský soud poukazoval na již
zmiňovaný rozsudek zdejšího soudu č. j. 4 As 171/2014 – 26, citoval z něj pouze pasáž týkající se
procesní taktiky stěžovatelova zmocněnce, příp. jeho nynějšího zástupce (advokáta) v různých
přestupkových řízeních, kdy jejich cílem je pouze protahování těchto řízení a dosažení prekluze
odpovědnosti za přestupek. Krajský soud však pominul, že i přes tuto taktiku byl předmětným
rozsudkem zrušen rozsudek krajského soudu v tamější věci mj. proto, že nebyla akceptována
kopie plné moci udělená zmocněnci. K otázce formy plné moci postačující k prokázání
zastoupení Nejvyšší správní soud uzavírá, že kopie plné moci je zásadn ě dostatečná. Má-li pak o
existenci zmocnění správní orgán důvodné pochybnosti, je na místě vyzvat (údajného)
zmocněnce k doložení originálu plné moci. Za situace, že je tento zmocněnec nekontaktní, nelze
bez dalšího pokračovat v řízení, ale je nutné vyzvat k prokázání existence zmocnění také
zmocnitele, jenž je jediný s to udělení plné moci potvrdit nebo vyvrátit. V nyní projednávané věci
Nejvyšší správní soud neshledal na straně správních orgánů takové důvody, které by měly jakkoli
zpochybnit existenci zmocnění. Ani odkaz krajského soudu na rozsudek ze dne 29. 1. 2015,
č. j. 10 As 266/2014 – 36, nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit. Krajský soud totiž
uvedený rozsudek nesprávně interpretoval. V tomto rozsudku bylo sice uvedeno, že správní
orgán postupoval správně, pokud výzvu k odstranění vad doručoval zmocněnci, a ne zmocniteli.
Nejvyšší správní soud však i v této věci odkázal také na již zmiňovanou judikaturu a uvedl, že
k odstranění vad má být sice prvně vyzván zmocněnec, „když však zmocněnec nereaguje a s ohledem na
okolnosti věci je zřejmé, že zastoupení je vysoce pravděpodobné, je na místě odstranit absenci doložení plné moci
také prostřednictvím samotného účastníka řízení (zmocnitele).“ K této otázce tak Nejvyšší správní soud
uzavírá, že na straně správního orgánu neshledal takové pochybnosti, které by mohly zpochybnit
existenci zmocnění, a proto bylo na místě akceptovat scan plné moci jako dostatečný.
Nebyl-li tento akceptován, a na výzvu k odstranění vad zmocněnec nereagoval, což ani nemohl,
neb mu nebylo možné na elektronickou adresu doručit, měl správní orgán, vzhledem k vysoké
pravděpodobnosti existence zmocnění, vyzvat k prokázání zmocnění zmocnitele.
Pokud jde o podání blanketního odvolání panem S., z jeho textu plyne, že jej kontaktoval
stěžovatel, že mu bylo doručeno nějaké rozhodnutí, proto bylo podáno z opatrnosti včasné
odvolání. Nejvyšší správní soud předesílá, že vadný postup správního orgánu prvního stupně byl
v odvolacím řízení završen. I z textu podaného odvolání je evidentní, že jej pan K. S. podal za
stěžovatele, přesto byl vyzván k odstranění vad podání způsobem, jako by podával odvolání sám
za sebe. Vzhledem k tomu, že vady podaného odvolání ve lhůtě pěti dnů neodstranil, rozhodl
žalovaný tak, že odvolání zamítl jako podané neoprávněnou osobou. Jak již ale Nejvyšší správní
soud uzavřel, plná moc předložená v řízení před správním orgánem prvního stupně nebyla
žádným způsobem zpochybněna a dle jejího obsahu se vztahovala také na řízení o opravných
prostředcích. Nejvyšší správní soud pouze okrajově připomíná, že elementárním pravidlem
správního procesu je zásada jednotnosti řízení v prvním a ve druhém stupni. Prvoinstanční řízení
a řízení odvolací tak tvoří jeden celek, jedno správní řízení, nehledě na to, zda se v rámci odvolací
instance projednává např. odvolání nepřípustné. Proto se plná moc předložená zmocněncem
v řízení před správním orgánem prvního stupně vztahovala také na řízení odvolací. Žalovaný
pochybil, rozhodl-li o odvolání tak, jako by bylo podáno neoprávněnou osobou, když bylo
zřejmé, že je podáváno jménem stěžovatele. Postupem žalovaného byl stěžovatel zkrácen na
svých právech účastnit se řízení a byla porušena také zásada dvojinstančnosti řízení.
Ze všeho již popsaného je zřejmé, že krajský soud posoudil zásadní otázky nesprávně,
pročež je nutno jeho rozhodnutí zrušit. Jelikož se však jednalo o pochybení správních orgánů,
která ovlivnila zákonnost napadeného rozhodnutí, je na místě již na základě uvedeného zrušit
také rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Stěžovatel kromě shora vypořádaných námitek brojí proti nesprávnému doručování
jeho zmocněnci. Nedoručoval-li mu správní orgán písemnosti na jím preferovanou elektronickou
adresu X, nemohlo dojít k fikci doručení při doručování na adresu trvalého pobytu . Jak je ale
zřejmé již ze shora popsaného, není tato námitka v nyní projednávané věci rozhodná, neboť
rozhodnutí krajského soudu i žalovaného bude zrušeno pro jinou, závažnější vadu.
Podle §19 odst. 3 správního řádu, [n]evylučuje-li to zákon nebo povaha věci, doručuje správní orgán
na požádání účastníka řízení na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení
sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělen a i pro řízení, která mohou
být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.
Podle ust. §19 odst. 8 správního řádu [v] případě doručování na elektronickou adresu je písemnost
doručena v okamžiku, kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí adresát zprávou podepsanou jeho uznávaným
elektronickým podpisem. Nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti nejpozději následující pracovní den po odeslání
zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná, doručí správní orgán písemnost , jako by adresát o doručení
na elektronickou adresu nepožádal.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 Ads 131/2011 - 44, vyslovil,
že „účelem institutu adresy pro doručování je docílit urychlení správního řízení, a nikoliv účelově manipulovat
s místem doručování písemností ve správním řízení s cílem následně zpochybn it správnost procesního
postupu správního orgánu“. Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 12. 8. 2015,
č. j. 3 As 205/2014 - 34, zdůraznil, že „účastník správního řízení nemá právní nárok na doručování
písemností v elektronické podobě. Z §19 odst. 3 správního řádu totiž vyplývá, že je na uv ážení správního orgánu,
zda požadavku účastníka řízení na doručování na elektronickou adresu vyhoví či nikoliv, když smyslem tohoto
postupu je zejména to, aby bylo řízení urychleno. Pokud tedy správní orgán dospěje k závěru, že takový způsob
doručování nemůže přispět k urychlení řízení, není povinen doručovat na požadovanou adresu a může doručovat
písemnosti tak, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal (§19 odst. 8 správního řádu).
Tak tomu bývá zejména v případech, kdy má správní orgá n podezření, že sdělení adresy pro doručování
nebo elektronické adresy je pouze zdržovací taktikou“.
Ze spisu plyne, že správní orgán prvního stupně doručoval prvně na zmocněncem
zvolenou elektronickou adresu, ze které on sám činil svá podání, tj. X. Poněvadž nebylo toto
doručení potvrzeno v souladu s §19 odst. 8 správního řádu, bylo zmocněnci doručováno na
adresu trvalého pobytu; doručeno mu bylo fikcí. Krajský soud k tomuto způsobu doručení uvedl,
že druhá elektronická adresa nebyla z důvodu obsažené diakritiky akceptována. Dle §19 odst. 3
správního řádu totiž nelze dovodit procesní právo účastníka řízení na splnění jeho požadavku
doručovat na elektronickou adresu, neboť dle tohoto ustanovení takto správní orgán doručuje,
zejména může-li to přispět k urychlení řízení. Dospěje-li však správní orgán k závěru, že
požadavek účastníka řízení k urychlení řízení přispět nemůže, bude mu doručovat standardním
způsobem.
Nejvyšší správní soud předesílá, že se již se stejnou námitkou zabýval ve více řízeních,
neboť pan S. zastupuje obviněné v různých přestupkových řízeních opakovaně s obdobnou
procesní taktikou. Prvně musí Nejvyšší správní soud odmítnout tvrzení žalovaného, že na
elektronické adresy s diakritikou nelze doručovat. V rozsudku ze dne 24. 7. 2015,
č. j. 8 As 55/2015 - 26, Nejvyšší správní soud osvětlil, že povinnost správního orgánu doručovat
na elektronickou adresu není absolutní, a to zejména v případech, kdy takovému doručování
brání objektivní technická překážka. Ve výše označeném rozsudku se také uvádí, že „Nejvyšší
správní soud si je vědom skutečnosti, že doménová jména či emailové adresy díky tzv. systému IDN
(Internationalized Domain Names) již mohou obsahovat znaky národních abeced, přičemž dochází k rozšiřování
využití takových znaků v emailových adresách (srov. např. Sondy do nitra internetu 195. IDN – domény
s diakritikou. Veřejná správa č. 10/2010, str. 24). Na druhou stranu ovšem nelze vyjít z toho, že by využití
diakritických znamének již bylo zcela standardní součástí všech domén a běžnou součástí adres užívaných
pro elektronickou komunikaci (srov. např. vyjádření správce domény cz - CZ.NIC - na http://háčkyčárky.cz).
(…) Nelze ostatně nevyjádřit podiv nad tím, že elektronickou adresu obsahující diakritická znaménka zvolila
právě osoba vystupující v řízení před správními orgány jako zástupce účas tníků, u níž se předpokládá, že jí budou
doručovány písemností ze strany různých správních orgánů, jejichž úroveň technické vybavenosti a dostupnost
moderních technologií či programů může být často zcela odlišná. Přestože právní úprava doručování podle
správního řádu je konstruována na prioritě doručování na adresu zvolenou účastníkem (jeho zástupcem), nemůže
volba doručovací adresy v elektronické podobě představovat jediný přípu stný prostředek doručení určité písemnosti
účastníkům (jejich zástupcům).“ Ze spisu je nesporné, že zmocněnec ve svých podáních
adresovaných správnímu orgánu požádal o zasílání všech písemností na dvě rozdílné elektronické
adresy, na adresu X, z níž byla odesílána veškerá podání stěžovatele, a na adresu X. Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 16. 10. 2015, č. j. 2 As 102/2015 – 26 uvedl, že „(ú)častník řízení
(nebo jeho zástupce) může požádat o doručování na více než jednu elektronickou adresu, pokud jím uvedené
důvody nasvědčují tomu, že to přispěje k urychlení řízení. Akceptuje-li správní orgán dvě různé elektronické adresy
tím, že se na ně pokusí doručovat, pak je třeba ve vztahu k oběma zkoumat, zda byly splněny podmínky pro
doručování poštou (§19 správního řádu z roku 2004).“ Ze spisu však neplyne, že by zmocněnec uvedl
jakýkoli relevantní důvod pro doručování na obě adresy. Správní orgán doručoval pouze na prvně
zmiňovanou elektronickou adresu, neboť měl za to, že na elektronickou adresu s diakritikou
doručovat nelze. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že správní orgán má v zásadě možnost
doručovat pouze na jednu z požadovaných adres, dospěje-li k závěru, že uvádění vícero adres má
obstrukční charakter a doručování na všechny, případně na některé z nich nemůže přispět
k urychlení řízení. Ze spisu však takový důvod zřejmý není, neboť doručování na elektronickou
adresu s diakritikou je fakticky proveditelné, jak již bylo uvedeno shora. Důvod, pro který byla
předmětná adresa vyloučena, tak nemá oporu ve skutečnosti a nelze jej jako takový přijmout.
Důvodem nemůže být ani skutečnost, že k předmětné adrese nebyl vydán elektronický podpis,
jak to uvedl krajský soud. Dle §19 odst. 8 správního řádu totiž není nutné, aby bylo převzetí
doručované písemnosti potvrzeno zprávou podepsanou uznávaným elektronickým podpisem
z elektronické adresy, na kterou bylo doručováno, ale postačí, je-li převzetí potvrzeno zprávou
podepsanou elektronickým podpisem adresáta odeslanou z jakékoli elektronické adresy.
Z uvedeného tak plyne, že správní orgán neuvedl žádný relevantní důvod, proč se nepokusil
doručit výzvu k odstranění vad podání na zmocněncem požadovanou adresu X. Jedná
se tak rovněž o nesprávný procesní postup správního orgánu při doručování. V takovém případě
je sporné také doručení výzvy k odstranění vad podání zmocněnci fikcí dle §24 odst. 1 správního
řádu, neboť správní orgán bez náležitého důvodu postupoval v rozporu s §19 odst. 3
a §20 odst. 1 správního řádu.
Nejvyšší správní soud závěrem upozorňuje, že podle §109 odst. 4 s. ř. s. části věty
za středníkem je povinen zkoumat, zda řízení před krajským soudem netrpí některou z taxativně
uvedených vad, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V nyní projednávané věci dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že řízení před krajským soudem takovou vadou trpí.
Podle §34 odst. 1 s. ř. s. jsou osobami zúčas tněnými na řízení ty osoby,
jež byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí
nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením
nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily,
že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. Navrhovatel je povinen
v návrhu označit osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení,
jsou-li mu známy (§34 odst. 2 s. ř. s.). Osoba zúčastněná na řízení má právo předkládat písemná
vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměna o podání žaloby i o nařízeném jednání a žádat,
aby jí bylo při jednání uděleno slovo. Rovněž se jí doručuje rozhodnutí, jímž se řízení u soudu
končí (§34 odst. 3 s. ř. s.).
Z předloženého soudního spisu vyplývá, že žalobce nesplnil svou povinnost plynoucí
z §34 odst. 2 s. ř. s. a neoznačil pana S . jako osobu, která přichází v úvahu jako osoba zúčastněná
na řízení, a krajský soud jej pak nevyrozuměl o probíhajícím řízení, ani jej nevyzval, aby oznámil,
zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení.
V rozsudku ze dne 2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007 – 68 (všechna rozhodnutí tohoto soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud žalobce
v žalobě neoznačil osobu, o jejímž možném postavení osoby zúčastněné na řízení před soudem
nebylo pochyb, bylo povinností předsedy senátu tuto osobu vyrozumět o probíhajícím řízení
a vyzvat ji, aby oznámila, zda bude svá práva v řízení uplatňovat . Nedostál-li krajský soud
této povinnosti a takovou osobu v řízení zcela pominul, trpí jeho rozhodnutí vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a pro kterou je tedy nutno
toto rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Obdobně v rozsudku ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 1 As 39/2004 – 75, publikovaném pod č. 1479/2008 Sb. NSS, pak bylo judikováno,
že „ustanovení §34 odst. 2 s. ř. s. předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob
zúčastněných na řízení. Jestliže krajský soud nevyrozuměl o probíhajícím řízení účastníka správního řízení
odlišného od žalobce, který splňoval podmínky §34 odst. 1 s. ř. s. (zd e stavebník), zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Předmětem řízení před krajským soudem byl přezkum rozhodnutí žalovaného,
jímž bylo zamítnuto odvolání pana S. Ačkoli se jednalo o rozhodnutí o odvolání proti
rozhodnutí, jehož účastníkem byl stěžovatel, odvolání bylo posouzeno, jako by jej činil pan S .
sám za sebe. Nelze mít pochyb o tom, že v daném p řípadě svědčilo panu S. postavení osoby
zúčastněné na řízení, neboť je zajisté osobou přímo dotčenou ve svých procesních právech a
povinnostech vydáním (zrušením) napadeného rozhodnutí (§34 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud při zvažování toho, zda uvedený postup krajského soudu je, či není
důvodem pro zrušení kasační stížností napadeného rozsudku, musel vycházet se závěrů
vyslovených v rozsudku zdejšího soudu ze dne 17. 12. 2010, č. j. 7 As 70/2009 - 190, podle
kterého ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (ve spojení s §109 odst. 4 s. ř. s. v nyní účinném
znění) nehovoří o vadě, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí, ale o vadě, která mohla takový
vliv mít. Pro závěr o nutnosti aplikace citovaného ustanovení tedy postačí i důvodná pochybnost
o zákonnosti napadeného rozhodnutí v příčinné souvislosti se zjištěnou vadou řízení. Rozsudek
krajského soudu je tedy nutné zrušit také pro uvedené pochybení.
Nejvyšší správní soud na základě shora předestřené argumentace napadený rozsudek
krajského soudu podle §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení
rozsudku krajského soudu a efektivitu dalšího procesního postupu přistoupil podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. také ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného,
neboť již v řízení před krajským soudem zde byly důvody pro zrušení tohoto rozhodnutí.
Podle §78 odst. 4 s. ř. s. pak vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Zruší -li Nejvyšší správní
soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.).
V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení, která předcházela zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší
správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vych ázejícím z §60 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Výrok o náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem se opírá
o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., p odle něhož,
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, a proto má právo n a náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve věci
úspěch neměl, a proto je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem i Nejvyšším správním soudem zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici, Praha 4.
Důvodně vynaložené náklady sestávají ze zaplacených soudních poplatků, z odměny
za zastupování a z náhrad výdajů zástupce stěžovatele.
Náklady za zaplacené soudní poplatky tvoří částku ve výši 8000 Kč [1 x 3000 Kč
za žalobu podle položky č. 18 bod 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků, který je přílohou
zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a 1 x 5000 Kč
za kasační stížnost podle položky č. 19 tohoto zákona].
Odměna za zastupování v řízení před krajským soudem byla určena podle §7 ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif , ve znění účinném od 1. 1. 2014
(dále jen „advokátní tarif“), ve vztahu ke čtyřem úkonům právní služby [převzetí a příprava
zastoupení podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu , sepis správní žaloby
dle §11 odst. 1 písm. d), účast na jednání podle §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu a účast
na jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku dle §11 odst. 2 písm. f)]; za úkony
dle §11 odst. 1 advokátního tarifu náleží odměna ve výši 3100 Kč a za úkon dle §11 odst. 2
advokátního tarifu ve výši 1550 Kč, celkem tedy 10 850 Kč. Nejvyšší správní soud neuznal
za účelně vynaložený náklad jeden z požadovaných úkonů, a to další poradu s klientem,
neboť jednak nebyla zástupcem doložena a ze spisu navíc není pat rno, že by na jejím základě
byl učiněn jakýkoli další relevantní úkon v řízení. K odměně za zas tupování je nutno připočíst
též náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatele ( režijní paušál), která činí podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za každý z uvedených úkonů, celkem 1200 Kč. Odměna
za zastupování byla navýšena v souladu s §14a advokátního tarifu o částku o částku 2530,50 Kč
odpovídající dani z přidané hodnoty, jejíž sazba je 21%, a činí tak celkovou částku 14 580,50 Kč.
Odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti byla určena podle §7 ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) advokátní ho tarifu za jeden úkon právní služby [sepis kasační stížnosti
dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden úkon dle §11 odst. 1 advokátního tarifu
náleží odměna ve výši 3100 Kč. K odměně za zastupování je nutno připočíst též náhradu
hotových výdajů zástupce stěžovatele (režijní paušál), která činí podle §13 odst. 3 ad vokátního
tarifu 300 Kč za jeden úkon právní služby. Odměna za zastupování byla navýšena o částku
714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, a činí tak celkovou částku 4114 Kč.
Další náhrada výdajů zástupce pozůstává z náhrady za promeškaný čas a z cestovného
za dostavení se ke krajskému soudu za účelem nahlížení do spisu dne 9. 3. 2015,
za účelem jednání dne 13. 3. 2015 a za účelem vyhlášení rozsudku dne 18. 3. 2015.
Náhradu za promeškaný čas [§14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu] p ožadoval
zástupce stěžovatele v rozsahu jedenácti hodin strávených cestou jednou z Prahy do Pardubic
a zpět a dvakrát z Otmíče do Pardubic a zpět. Tento rozsah shledal Nejvyšší správní soud
přiměřeným, zástupci proto náleží 2200 Kč jako náhrada za promeškaný čas , zvýšená o DPH
ve výši 21% činí celkovou částku 2662 Kč.
Náhrada cestovních výdajů související s oběma cestami z Otmíče do Pardubic a zpět
byla určena podle §157 a §158 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů, užitého podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, a podle vyhlášky Ministerstva práce
a sociálních věcí č. 328/2014 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních
motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely
poskytování cestovních náhrad. V případě cesty z Otmíče do Pardubic a zpět (k nahlížení
do spisu a k vyhlášení rozsudku) se jedná o celkovou vzdálenost 664 km (4 x 166 km). Zástupce
stěžovatele předložil technický průkaz vozidla, kterým cesty realizoval, tj. BMW 750 Li xDRIVE,
registrační značka X, palivo: BA 91 B, spotřeba paliva pro kombinovaný provoz podle norem
Evropské unie 11, 9 l na 100 km. K účelně vynaloženým nákladům patří základní náhrada ve výši
2456,80 Kč (vzdálenost 664 km x sazba 3,70 Kč za 1 km) a náhrada výdajů za spotřebovanou
pohonnou hmotu ve výši 2836,70 Kč (vzdálenost 664 km x spotřeba 11,9 l/100 km x průměrná
cena benzínu 95 oktanů 35,90 Kč/1 l). Náklady tak tvoří částku ve výši 5293,50 Kč. Náklady
související s cestou vlakem na jednání z Prahy do Pardubic a zpět zástupce vyčíslil na 280 Kč.
Cena za jednu cestu ve výši 140 Kč byla prokázána kopií obrazovky PC monitoru ohledně
jízdného z Prahy do Pardubic a absolvování této cesty kopií potvrzení o zpoždění vlaku ve stanici
Praha hl. n. Celková náhrada cestovného tak představuje částku ve výši 5573,50 Kč; zvýšená o
DPH částku ve výši 6743,90 Kč.
Procesně neúspěšnému žalovanému tak Nejvyšší správní soud uložil povinnost zaplatit
úspěšnému stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 36 100,40 Kč, a to do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu