ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.306.2016:20
sp. zn. 5 As 306/2016 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně:
PhDr. H. P., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
29. 11. 2016, č. j. 3 A 106/2016 - 85,
takto:
I. Návrh žalobkyně na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 6. 6. 2016, č. j. MV-188345-18/VS-2015,
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) a bylo potvrzeno rozhodnutí
I. stupně ze dne 2. 5. 2016, č. j. MV-37732-12/VMS-2016, kterým žalovaný stěžovatelce odmítl
poskytnout informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
v relevantním znění.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí ministra vnitra žalobu k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“) a požádala o osvobození od soudních poplatků.
V záhlaví označeným usnesením městský soud stěžovatelce osvobození od soudních
poplatků nepřiznal. Uvedl, že stěžovatelka dne 11. 7. 2016 zaslala městskému soudu k jeho výzvě
řadu podkladů, kterými dokládala svou majetkovou situaci. Z uvedených dokladů plyne,
že stěžovatelce zbývá na živobytí 4044 Kč měsíčně, z nichž musí hradit pravidelné položky
(výdaje na stravu, ošacení, dopravu, školní potřeby atd.), které do prohlášení o svých poměrech
nezahrnula. Při stavu zadlužení stěžovatelky (aktuálně 140 000 Kč, potenciálně přes 210 000 Kč)
měl ovšem městský soud pochybnosti o tom, zda mu stěžovatelka poskytla úplné a pravdivé
údaje o své finanční situaci, neboť její tvrzený rozpočet se mu nejeví reálný. Nadto je městskému
soudu z úřední činnosti známo, že stěžovatelka v době od února 2011 do března 2013 obdržela
od Národního památkového úřadu a od Ministerstva kultury částku celkem 902 372 Kč. Okresní
soud v Olomouci pak v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 455/2013 stěžovatelce nepřiznal
osvobození od soudních poplatků, a to mj. s poukazem na to, že ze spisů vedených týmž soudem
pod sp. zn. 21 C 307/2012 a 19 C 249/2010 zjistil, že stěžovatelce byla vyplacena na základě
předběžného opatření ze dne 17. 2. 2012 částka 500 000 Kč jako část náhrady jejího platu.
Uvedenou částku stěžovatelka následně darovala svému synovi. Okresní soud v Olomouci
přihlédl také k tomu, že stěžovatelka v roce 2008 odmítla dědictví po své matce, přestože byla
informována o neúplnosti dědického spisu, v němž chybělo usnesení o soupisu aktiv a pasiv.
Následně pořízený soupis majetku pak obsahoval 648 položek, mezi nimiž byly také obrazy
a tisky známých autorů – jednalo se o majetek větší hodnoty. Městský soud popsané skutečnosti
považoval za relevantní rovněž v nyní projednávané věci a vyhodnotil, že získané finanční
prostředky stěžovatelce mohly vystačit na mnoho let a s ohledem na poskytnutý dar nelze
ani tvrdit, že by syn stěžovatelky byl na ní finančně závislý. S ohledem na uvedené pochybnosti
městský soud stěžovatelku usnesením ze dne 4. 8. 2016, č. j. 3 A 106/2016 – 40, vyzval,
aby detailně objasnila své příjmy, výdaje a tvrzené skutečnosti doložila. Na tuto výzvu
stěžovatelka nereagovala. Na základě uvedeného dospěl městský soud k závěru, že stěžovatelka
nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.), neboť nedoložila věrohodným způsobem
své majetkové a osobní poměry, ačkoli měla příležitost svá skutková tvrzení doplnit.
Usnesení městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností. Konkrétně namítá,
že uvedené usnesení vydala vyloučená soudkyně, která není schopna z důvodu osobního
negativního poměru ke stěžovatelce rozhodovat o jejích právech nestranně a objektivně.
Soudkyně uplatňuje vůči stěžovatelce jiná kritéria než vůči jiným účastníkům řízení. Náklady
vzniklé v souvislosti s rozhodováním o žádosti o osvobození od soudních poplatků
již mnohonásobně převýšily výši soudního poplatku. Cílem soudkyně je „dehonestace“
stěžovatelky, vyhýbání se meritornímu rozhodnutí a poskytnutí ochrany státu, aby nemusel
stěžovatelce platit náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka odkázala na předchozí námitky týkající
se přístupu soudkyně k její osobě a porušení principu rovnosti před zákonem. Současně
stěžovatelka požádala také o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.).
Pokud jde o splnění poplatkové povinnosti v řízení o kasační stížnosti, v tomto řízení
stěžovatelku poplatková povinnost nestíhá s ohledem na to, že její kasační stížnost nesměřuje
proti rozhodnutí městského soudu o návrhu ve věci samé či o jiném návrhu, jehož podání
je spojeno s poplatkovou povinností (blíže viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, publikované pod č. 3271/2015 Sb. NSS;
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Jak přitom vyplývá
ze zmiňovaného usnesení rozšířeného senátu, stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti,
která nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí městského soudu ani proti rozhodnutí, jímž
se řízení před městským soudem končí, nemusí splňovat ani podmínky dle §105 odst. 2 s. ř. s.
(povinné zastoupení stěžovatelky bez příslušného právnického vzdělání advokátem nebo jeho
zaměstnancem nebo členem, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka i přes výše uvedené požádala o ustanovení zástupce, proto musel Nejvyšší
správní soud o její žádosti rozhodnout. Nejvyšší správní soud podotýká, že podle §35 odst. 8
s. ř. s. se pro rozhodnutí o ustanovení zástupce vyžaduje kumulativní splnění dvou podmínek,
a to jednak splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, jednak též nezbytná
potřeba takového zastoupení k ochraně práv účastníka řízení. Nejvyšší správní soud neshledal
splnění druhé nutné podmínky pro ustanovení zástupce, tedy jeho nezbytnost k ochraně
práv stěžovatelky. Kasační stížnost má požadované základní náležitosti, je zřejmé,
čeho se jí stěžovatelka domáhá; přitom v posuzované věci se jedná o posouzení nikterak
komplikované otázky, o které soud může rozhodnout na základě podané kasační stížnosti
a podkladů obsažených ve spise, aniž by bylo třeba za tímto účelem stěžovatelce ustanovovat
zástupce. Za uvedené situace tedy Nejvyšší správní soud návrh na ustanovení zástupce zamítl.
Nejvyšší správní soud dále předesílá, že kasační stížnost stěžovatelky míří proti usnesení
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka však v kasační stížnosti nenamítala
ničeho v tom smyslu, že by splnila podmínky pro osvobození od soudních poplatků
a že hodnověrným způsobem doložila své osobní, majetkové a výdělkové poměry. Její kasační
námitky spočívaly pouze ve výhradách k osobě předsedkyně senátu, která v projednávané věci
rozhodovala.
Námitky stěžovatelky vůči osobě předsedkyně senátu vyhodnotil zdejší soud jako námitky
zmatečnosti řízení spočívající v tom, že ve věci rozhodovala předsedkyně senátu, která měla
být pro svůj poměr ke stěžovatelce z rozhodování vyloučena [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
V řízení před městským soudem, a tedy rovněž o žádosti o osvobození od soudních
poplatků, rozhodovala předsedkyně senátu JUDr. Ludmila Sandnerová. Stěžovatelka již dne
11. 8. 2016 v reakci na výzvu městského soudu provedenou výše citovaným usnesením ze dne
4. 8. 2016, č. j. 3 A 106/2016 – 40, uplatnila vůči jmenované předsedkyni senátu námitku
podjatosti, a to mj. rovněž z důvodu její tvrzené „strannosti“, údajných dehonestujících tvrzení
vůči osobě stěžovatelky, tj. z týchž důvodů, které nyní namítá stěžovatelka v kasační stížnosti.
O námitce podjatosti bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 10. 2016, č. j. Nao 197/2016 - 74, tak, že JUDr. Ludmila Sandnerová není vyloučena
z projednávání a rozhodování věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 3 A 106/2016.
Napadené usnesení bylo vydáno dne 29. 11. 2016, tj. až poté, kdy bylo rozhodnuto
o námitce podjatosti Nejvyšším správním soudem. Předsedkyně senátu JUDr. Ludmila
Sandnerová tedy před vydáním nyní napadeného usnesení vyčkala rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu o námitce podjatosti vůči její osobě. Je proto zřejmé, že v projednávané věci
nerozhodovala vyloučená předsedkyně senátu; kasační námitky stěžovatelky tedy nejsou důvodné.
Pouze pro úplnost zdejší soud poznamenává, že usnesení městského soudu o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků stěžovatelce je také správné. Důkazní břemeno k prokázání
nedostatku prostředků k úhradě soudního poplatku nese účastník soudního řízení,
tj. stěžovatelka. Skutečnost, že stěžovatelce byla vyplacena náhrada platu v uvedené výši,
je Nejvyššímu správnímu soudu známa rovněž z jeho vlastní úřední činnosti (uvedená skutečnost
vyplývá např. z usnesení městského soudu ze dne 13. 10. 2015, č. j. 8 A 151/2015 – 44; kasační
stížnost proti uvedenému usnesení zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 12. 2015,
č. j. 3 As 225/2015 – 14). Stěžovatelka se ani přes výzvu městského soudu k této skutečnosti
nevyjádřila. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s městským soudem považuje tvrzení
stěžovatelky za nevěrohodné, resp. neúplné (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2016, č. j. 5 As 111/2016 – 44, jímž zdejší soud z týchž důvodů zamítl návrh
stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla a žalovanému žádné náklady v tomto řízení
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu