ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.20.2016:48
sp. zn. 5 Azs 20/2016 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: A. M.,
zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti
žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem
Křižíkova 12, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 16. 12. 2015, č. j. 2 A 92/2015 - 48,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č. j. 2 A 92/2015 - 48,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy
ze dne 19. 11. 2015, č. j. KRPA-465274-12/ČJ-2015-000022, se zrušuje a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
12 342 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního
zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2015, č. j. KRPA-465274-12/ČJ-
2015-000022, jímž došlo k zajištění stěžovatelky dle §124 odst. 1 písm. c) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a doba jejího zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne
omezení její osobní svobody.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
Stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu z důvodů, které podřadila pod §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Městský soud rovněž aproboval nezákonnosti, kterých se dopustil žalovaný. Stěžovatelka v České
republice řádně studovala vysokou školu. Prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem studia
jí nesprávně vyřídili „zprostředkovatelé“; proto se na území České republiky ocitla bez víza,
resp. jiného oprávnění k pobytu. Rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky nabylo právní
moci, neboť se její advokát mylně domníval, že se již na území České republiky nenachází,
a proto nepodal odvolání. O pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelka
nevěděla až do okamžiku, kdy se dostavila se svým druhem (občanem Německa) na Ministerstvo
vnitra za účelem podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu.
Stěžovatelka konkrétně namítá, že městský soud pochybil, jestliže vycházel z verze,
že o svém vyhoštění věděla. Městský soud spekuloval o její možnosti dozvědět se o aktuálním
stavu řízení o správním vyhoštění. Stěžovatelka připouští, že si mohla počínat obezřetněji,
avšak trvá na tom, že se žalovanému ani městskému soudu nepodařilo vyvrátit skutkový závěr,
že o svém vyhoštění nevěděla. Podle názoru stěžovatelky je rozdíl mezi jednáním cizince,
který úmyslně pobývá na území České republiky v rozporu s uloženým správním vyhoštěním,
oproti stěžovatelce, která o správním vyhoštění nevěděla.
Stěžovatelka dále namítla, že městský soud nesprávně odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 - 29 (rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), ačkoliv skutkové okolnosti, za kterých byl tento
rozsudek vydán, se zásadně liší od skutkových okolností v nyní projednávané věci. Ve věci řešené
Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 9 Azs 192/2014 cizinec pobýval na území České
republiky více než dva roky bez víza a svého neoprávněného pobytu si byl prokazatelně vědom.
Oproti tomu stěžovatelka měla v pase vyznačeno tzv. schengenské vízum, její neoprávněný pobyt
byl mnohem kratší a jeho neoprávněnosti si nebyla vědoma. Podle stěžovatelky nelze závěry
citovaného rozsudku interpretovat jako „generální pravidlo“ a dovozovat, že při nerespektování
správního vyhoštění jsou vždy dány důvody pro vydání rozhodnutí o zajištění. Takovým
postupem by bylo znemožněno využití alternativních institutů dle zákona o pobytu cizinců
za jakékoliv situace.
Konečně stěžovatelka namítla, že nejen žalovaný, ale i městský soud vycházel
z neaktuálního skutkového stavu, neboť za klíčový považoval výslech stěžovatelky a jejího druha,
který byl proveden v řízení o správním vyhoštění. Jejich vztah se totiž v průběhu času změnil,
neboť začali sdílet společnou domácnost. Podle §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců
je tedy rodinnou příslušnicí občana EU. Stěžovatelka uvedla, že vždy vypovídala pravdu,
což zvyšuje její důvěryhodnost.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu
a případně i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka sice odkázala na důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, avšak tento
důvod nijak blíže nekonkretizovala. Nejvyšší správní soud přitom vadu rozsudku městského
soudu spočívající v nepřezkoumatelnosti, k níž by ostatně musel přihlédnout také z úřední
povinnosti, neshledal. V kasační stížnosti konkrétně uplatněné stížní námitky směřují
do nesprávného právního posouzení, resp. posouzení skutkových okolností, jež mělo vést
k nesprávným právním závěrům žalovaného a městského soudu, což odpovídá důvodu podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie
hl. m. Prahy, rozhodnutím ze dne 8. 10. 2015, č. j. KRPA-222176-23/ČJ-2015-000022, uložila
stěžovatelce podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění
a stanovila dobu, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území členských států Evropské
unie, na 1 rok. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 10. 2015 a vykonatelné se stalo dne
30. 10. 2015. Stěžovatelka byla v řízení o správním vyhoštění zastoupena JUDr. Tomášem
Pezlem, advokátem, jemuž bylo rozhodnutí o správním vyhoštění doručeno dne 8. 10. 2015
do datové schránky. Dne 19. 11. 2015 byl se stěžovatelkou sepsán protokol o podání vysvětlení
za účelem ověření podmínek jejího pobytu na území České republiky dle zákona o pobytu
cizinců. V něm stěžovatelka mj. uvedla, že do České republiky naposledy přicestovala dne
19. 9. 2015 za účelem studia, za přítelem a za účelem obstarání si pobytového oprávnění.
Stěžovatelka tvrdila, že o rozhodnutí o správním vyhoštění nevěděla, neboť se svým zástupcem
není v kontaktu od července 2015 a kontakt na něj ztratila. Nevěděla proto, že na území
České republiky pobývá neoprávněně. Stěžovatelka má v Rusku rodinu a majetek (1/3 bytu),
pobyt v České republice jí financuje matka a ve vycestování jí nebrání žádná překážka.
V České republice bydlí s přítelem, absolvovala stáže v rádiu Liberty, které má být v Rusku
zakázané. Dne 19. 11. 2015 nabídl P. M. K., přítel stěžovatelky, svou záruku, že dohlédne na
respektování všech opatření Policie ČR stěžovatelkou, a to zejména na její povinnost setrvat a žít
na uvedené adrese a pravidelně se dostavovat na pracoviště Policie ČR. Rovněž nabídl finanční
záruku. K témuž se zavázala také stěžovatelka, přičemž uvedla, že se svým přítelem sdílí
společnou domácnost jako jeho družka. Následně žalovaný vydal napadené rozhodnutí o zajištění
stěžovatelky.
Podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího
15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož
správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem
Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje
uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud
a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit
veřejný pořádek,
b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,
zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje
uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání,
c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění,
d) cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního
opatření za účelem vycestování, nebo
e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.
Podle čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne
16. prosince 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“),
nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější
donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země,
o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména
v případě, že
a) hrozí nebezpečí skrývání se nebo
b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění
nebo je jinak ztěžuje.
Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí
činěny úkony směřující k vyhoštění.
Stěžovatelka v kasační stížnosti zpochybňuje právní závěr, který byl vyjádřen v rozsudku
ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 – 29, že míra uvážení ohledně možnosti aplikace
zvláštních opatření namísto zajištění cizince se liší s ohledem na jednotlivé důvody uvedené
v §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Pátý senát Nejvyššího správního soud při předběžném posouzení věci dovodil, že právní
názor devátého senátu uvedený ve výše citovaném rozsudku, není správný. Pátý senát měl za to,
že takový restriktivní výklad §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců z jeho obsahu nevyplývá
a je v rozporu s jeho smyslem, jakož i se zněním a účelem čl. 15 odst. 1 návratové směrnice.
Z uvedeného důvodu pátý senát věc předložil k rozhodnutí rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38,
rozhodl
takto:
„ Důvody zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, paušálně nevylučují možnost použití zvláštního opatření (§123b téhož
zákona). Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince,
charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování
veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení
těchto povinností ze strany cizince).“
Z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu je tedy zjevné, že nelze
souhlasit se závěrem městského soudu, že v případě stěžovatelky je vyloučeno, aby žalovaný
přistoupil k uložení zvláštního opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců.
V projednávané věci ovšem pochybil již žalovaný, neboť, jak uvedl v citovaném usnesení
rozšířený senát: „V rozhodnutí o zajištění žalovaná v podstatě vychází z rozsudku devátého senátu jako
z nepřekročitelné bariéry pro aplikaci zvláštních opatření. Odhlíží od specifických okolností nynější kauzy,
partnerského vztahu stěžovatelky s občanem EU, (tvrzené) nevědomosti o správním vyhoštění, nebere dostatečně
v potaz stěžovatelčino bydliště na pražské adrese a nabídky finanční záruky jak ze strany stěžovatelky,
tak ze strany jejího partnera. Naopak tyto nabídky dezinterpretuje. Stěžovatelka sice nejprve uváděla, že sama
vlastními finančními prostředky nedisponuje, současně ale již od počátku vysvětlila, že prostředky má její matka,
a po intervenci přítele začala nabízet finanční záruku jak sama, tak prostřednictvím partnera. Z uvedeného sledu
událostí rozhodně nelze bez dalšího dovodit, že finanční záruku složit nemůže.“
Z uvedeného vyplývá rovněž důvodnost námitky stěžovatelky, která se týká jí tvrzené
situace, z níž dovozuje svou nevědomost o pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění,
jakož i důvodnost námitky stěžovatelkou tvrzeného partnerského vztahu s občanem EU.
Ve smyslu citovaných závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu měly být rovněž
tyto specifické okolnosti zohledněny při rozhodování o zajištění stěžovatelky, což se ovšem
nestalo.
Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek
městského soudu.
S ohledem na to, že v posuzovaném případě byly již v řízení před městským soudem
důvody pro to, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno, nevrátil Nejvyšší správní soud věc
městskému soudu k dalšímu řízení, neboť by při respektování názoru vysloveného zdejším
soudem v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení nemohl vady
rozhodnutí žalovaného nikterak zhojit. Nejvyšší správní soud proto současně se zrušením
rozhodnutí městského soudu postupoval podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušil také
rozhodnutí žalovaného a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem, který vyslovil
zdejší soud ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán za přiměřeného použití §78 odst. 5 s. ř. s.
vázán.
V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě
nákladů řízení o kasační stížnosti také o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich
náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, proto jí zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Stěžovatelce přitom
vznikly náklady právního zastoupení, neboť byla v řízení před městským soudem a Nejvyšším
správním soudem zastoupena advokátem Mgr. Petrem Václavkem. Zástupce stěžovatelky v řízení
o žalobě učinil dva úkony právní služby, kterými byly převzetí a příprava zastoupení, písemné
podání ve věci – žaloba [§11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. V řízení o kasační
stížnosti zástupce stěžovatelky učinil jeden úkon právní služby, kterým bylo písemné podání
ve věci - podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Doplnění kasační
stížnosti Nejvyšší správní soud nepovažoval za další úkon právní služby, neboť podání kasační
stížnosti a její následné doplnění je nutno považovat za jeden úkon. Za úkon právní služby
náleží mimosmluvní odměna ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13
odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném v době provedení úkonu, celkem tedy za jeden úkon
právní služby náleží 3400 Kč. Jak je zřejmé ze shora provedené rekapitulace, byly v dané věci
učiněny celkem 3 úkony právní služby a celkem tedy náhrada nákladů právního zastoupení činí
částku 10 200 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty,
náleží k náhradě nákladů řízení rovněž částka, která odpovídá příslušné sazbě této daně a která
činí 2142 Kč. Celkem je tedy žalovaný stěžovatelce povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení
před městským soudem a Nejvyšším správním soudem částku 12 342 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu