ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.250.2016:25
sp. zn. 5 Azs 250/2016 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: V. P. K., zastoupen
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2,
Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 10. 2016, č. j. 1 A 67/2016 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 8. 2016, č. j. CPR-14243-2/ČJ-2016-930310-V238, žalovaný
(dále jen „stěžovatel“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne
2. 5. 2016, č. j. KRPA-167316-14/ČJ-2016-000022, kterým byla žalobci podle §50a odst. 3
písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a o změně
některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložena povinnost
opustit území České republiky. Současně byla tímto rozhodnutím žalobci stanovena doba
k opuštění území dle §50a odst. 4 zákona o pobytu cizinců, a to do 30 dnů ode dne oznámení
rozhodnutí.
[2] Proti rozhodnutí stěžovatele podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který rozhodnutí stěžovatele rozsudkem ze dne 14. 10. 2016,
č. j. 1 A 67/2016 - 25, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Městský soud s odkazem na nařízení Rady (ES) č. 539/2001 ze dne 15. 3. 2001, kterým
se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic
vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni,
dovodil, že žalobce jako občan USA mohl na území EU pobývat bez víza nejvýše 90 dnů
po svém vstupu na její území. Žalobci, pakliže by byl výlučně občanem USA, by tato doba
vypršela dne 1. 4. 2016 a jeho následný pobyt by byl neoprávněný. Pokud měl žalobce za to,
že je v postavení rodinného příslušníka občana EU (své matky), a bylo jeho záměrem pobývat
na území České republiky po dobu delší než tři měsíce, bylo jeho povinností požádat o vydání
povolení k přechodnému pobytu podle §87b zákona o pobytu cizinců. Městský soud
dále dovodil, že skutečnost, že správní orgány na žalobce nepohlížely jako na rodinného
příslušníka občana EU (§15a zákona o pobytu cizinců), nemá v řízení o uložení povinnosti
opustit území žádný zásadní význam. Z §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců je podle
městského soudu zjevné, že povinnost opustit území lze uložit cizinci, jímž se dle §1 odst. 2
zákona o pobytu cizinců rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky,
včetně občana Evropské unie. Městský soud uvedl, že zatímco v případě správního vyhoštění
mají občané EU a jejich rodinní příslušníci privilegované postavení, pokud se jedná o důvody,
za nichž lze ke správnímu vyhoštění přistoupit; §50a zákona o pobytu cizinců nerozlišuje
adresáty (cizince) povinnosti opustit území České republiky. Z hlediska projednávané věci je tudíž
dle městského soudu irelevantní, zda žalobce je či není rodinným příslušníkem občana EU.
Stěžovatel sice podle městského soudu pochybil, pokud žalobci vytýkal, že neprokázal, že by byl
rodinným příslušníkem občana EU, neboť žalobce tuto skutečnost prokázat chtěl a navrhl
provedení výslechu své matky, ale toto pochybení s ohledem na výše uvedené nemá vliv
na zákonnost rozhodnutí stěžovatele.
[4] Městský soud však přisvědčil námitce žalobce, které se týkaly jeho údajného českého
občanství, neboť dovodil, že žalobce k odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
uvedl konkrétní argumenty, na jejichž základě dovozuje své české občanství – poukázal
na skutečnost, že oba jeho rodiče jsou českými občany tuto skutečnost správní orgány
nerozporovaly. Podle názoru městského soudu tak ve správním řízení vyvstala předběžná otázka,
na jejímž vyřešení záviselo konečné rozhodnutí ve věci, přičemž stěžovateli nepříslušelo o této
otázce rozhodovat. Stěžovatel dle městského soudu nerespektoval §57 odst. 1 písm. c), odst. 2
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a místo přerušení řízení podle §64
správního řádu dovodil, že žalobce není občanem České republiky, argumentací, že je „evidentně
občanem Spojených států amerických“, jejichž cestovním pasem se prokazuje. Městský soud uvedl,
že uvedený závěr stěžovateli nepříslušel (jedná se o statusovou otázku) a navíc stěžovatel přehlédl
přípustnou možnost dvojího občanství. Městský soud uzavřel, že stěžovatel porušil §57 odst. 1
písm. c) správního řádu, neboť si sám učinil úsudek o otázce osobního stavu žalobce.
[5] Rozsudek městského soudu následně stěžovatel napadl kasační stížností.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce
[6] Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Namítá, že žaloba směřovala proti rozhodnutí o ukončení pobytu žalobce na území
České republiky, které bylo vydáno podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců,
tj. rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost opustit území České republiky, protože
na jejím území nebyl oprávněn pobývat a nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění. Jedná se tedy o rozhodnutí, na které se vztahuje výluka ze soudního
přezkumu podle §171 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Městský soud proto měl žalobu podle
§68 písm. e) s. ř. s. odmítnout jako nepřípustnou dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[8] Dále stěžovatel napadl závěry městského soudu, které se týkaly posouzení možného
českého občanství žalobce. Stěžovatel zejména poukázal na skutečnost, že žalobce své tvrzené
občanství České republiky neprokázal v souladu s §41 zákona č. 186/2013 Sb., o státním
občanství České republiky (dále jen „zákon o státním občanství České republiky“), který stanoví,
jakým způsobem se státní občanství České republiky prokazuje, tj. buď občanským průkazem
nebo cestovním dokladem České republiky, osvědčením ne starším 1 roku a listinou o nabytí
nebo udělení státního občanství České republiky ne starší 1 roku. Nebylo-li správním orgánem
I. stupně zjištěno, že žalobce je veden v dostupných informačních systémech a sám žalobce
žádný doklad prokazující státní občanství České republiky nepředložil, nebylo dle stěžovatele
pochyb o tom, že žalobce je ke dni vydání napadeného rozhodnutí toliko občanem Spojených
států amerických.
[9] Stěžovatel má dále za to, že ani argumenty žalobce, že oba jeho rodiče se narodili
v Československu a jeho matka je stále českou občankou, bez dalšího nezakládají vznik českého
státního občanství žalobci narozením; pro vznik jeho českého státního občanství je zásadní,
zda v době jeho narození byli jeho rodiče občany České republiky (resp. alespoň jeden z nich),
anebo občanství České republiky pozbyli a nabyli občanství Spojených států amerických.
Stěžovatel v tomto směru odkázal na Úmluvu ze dne 16. 7. 1928 mezi ČSR a USA, o naturalisaci,
vyhlášenou dne 7. 12. 1929 pod č. 169 ve Sbírce zákonů, která nabyla moci zákona od počátku
na základě zákona č. 60/1930 Sb. (dále jen „Úmluva“). Podle sdělení Ministerstva zahraničních
věcí ze dne 28. 7. 1997, které bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů ročník 1997 pod č. 229,
po vyslovení souhlasu Parlamentu České republiky, prezident České republiky schválil dne
21. 5. 1997 ukončení platnosti Úmluvy, přičemž jako den ukončení její platnosti byl sjednán den
20. 8. 1997. Podle čl. I odst. 2 Úmluvy přitom státní občané Československa, kteří byli
nebo budou naturalizováni na území USA, pozbývají státní občanství Československa a stávají
se státními občany Spojených států amerických.
[10] Stěžovatel uvedl, že nepřehlédl možnost dvojího občanství žalobce, nicméně dospěl
k závěru, že žalobce neprokázal, že je držitelem dvojího občanství, přičemž správním orgánem
I. stupně nebylo zjištěno, že by žalobce byl evidován v dostupných informačních zdrojích,
což by jako občan České republiky měl být. Stěžovatel tedy nepřekročil své pravomoci, když vzal
za prokázané, že žalobce je občanem Spojených států amerických, přičemž dle §1 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců je cizincem každý, kdo není občanem České republiky. Stěžovatel
v této souvislosti zastává také názor, že byť by žalobce splnil podmínky zákona o státním
občanství České republiky, je povinen k udělení státního občanství podat žádost ve smyslu §17
citovaného zákona; příslušný správní orgán pak povede řízení o žádosti a následně vydá
rozhodnutí ve věci.
[11] Dále stěžovatel uvedl, že žalobce dne 24. 5. 2016, tj. po vydání rozhodnutí o povinnosti
opustit území České republiky, podal žádost o povolení přechodného pobytu rodinného
příslušníka občana Evropské unie. V této souvislosti lze předpokládat, že kdyby byl držitelem
českého státního občanství, tato žádost o povolení přechodného pobytu by byla nadbytečná.
[12] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil.
[13] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a za stěžovatele jedná jeho
zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Přitom zkoumal, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] V první kasační námitce stěžovatel namítá, že městský soud měl žalobu odmítnout,
neboť podle §171 písm. d) zákona o pobytu cizinců platí, že z přezkoumání soudem
jsou vyloučena rozhodnutí o ukončení pobytu, pokud se cizinec před zahájením řízení
o ukončení pobytu zdržoval na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště
neoprávněně.
[18] K uvedené otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil již rozsudku ze dne 28. 3. 2017,
č. j. 7 Azs 24/2017 – 29, v němž konstatoval, že na rozhodnutí o povinnosti opustit území
podle §50a zákona o pobytu cizinců nedopadá výluka ze soudního přezkumu podle §171
písm. d) téhož zákona.
[19] V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud k uvedenému závěru dospěl na základě
následující argumentace:
„Stanovení výluk ze soudního přezkumu obsažených v §171 zákona o pobytu cizinců představuje
omezení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Tyto výluky
musí být podle ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu vykládány restriktivně,
tedy ve prospěch soudního přezkumu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS
393/2000, a ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 542/09, bod 24, rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 28/2005 - 89, publ. pod č. 809/2006 Sb. NSS, či přímo k §171 zákona
o pobytu cizinců rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 4 As 75/2006 - 525,
publ. pod č. 1194/2007 Sb. NSS).
Ustanovení §171 písm. d) zákona o pobytu cizinců vylučuje ze soudního přezkumu rozhodnutí
o ukončení pobytu, pokud se cizinec před zahájením řízení o ukončení pobytu zdržoval na území
nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně. Tato výluka je zakotvena v zákoně o pobytu
cizinců od jeho účinnosti. Ukončení pobytu upravuje od počátku účinnosti zákona o pobytu cizinců například
jeho §19, podle jehož odst. 1 policie pobyt cizince na území, k němuž se nevyžaduje vízum, ukončí, například
pokud cizinec úmyslně závažným způsobem narušil veřejný pořádek, porušil povinnost stanovenou zákonem
o pobytu cizinců nebo pobývá na území bez platného cestovního dokladu.
Oproti tomu instituty „řízení o povinnosti opustit území“ a „rozhodnutí o povinnosti opustit území“
byly do právního řádu zavedeny až později, zákonem č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tímto rozhodnutím,
upraveným v §50a zákona o pobytu cizinců, se podle důvodové zprávy „deklaruje neoprávněný pobyt cizince
na území a ukládá povinnost opustit ve stanovené době území České republiky, aniž by za neoprávněný pobyt
byla cizinci stanovena sankce v podobě zákazu vstupu“.
Z výše popsaného vývoje legislativy i z užití odlišné terminologie zákonodárcem je zřejmé, že rozhodnutí
o uložení povinnosti opustit území podle §50a zákona o pobytu cizinců nelze ztotožňovat s rozhodnutími
o uložení povinnosti opustit území, upravenými v jiných ustanoveních. Za situace, kdy se §171 písm. d) zákona
o pobytu cizinců podle svého znění výslovně vztahuje toliko na některá rozhodnutí o ukončení pobytu a výše
citovaná judikatura Ústavního i Nejvyššího správního soudu vyžaduje restriktivní výklad výluk ze soudního
přezkumu, nelze podle Nejvyššího správního soudu toto ustanovení aplikovat na jiná rozhodnutí, v tomto případě
na rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území, a to i přes případné srovnatelné dopady těchto rozhodnutí
pro cizince [srov. výše citovaný rozsudek č. j. 4 As 75/2006 - 52, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že tehdy
účinný §171 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o správním
vyhoštění, nebylo možné aplikovat na rozhodnutí ve věci zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění].
Také lze podotknout, že se soudním přezkumem rozhodnutí o povinnosti upustit území počítá i soudní řád
správní, neboť v §31 odst. 2 stanoví, že ve věcech rozhodnutí o povinnosti opustit území rozhoduje specializovaný
samosoudce.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že kapitola II směrnice Evropského parlamentu a Rady
2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „směrnice 2008/115/ES“), je nazvána
„Ukončení neoprávněného pobytu“. Skutečnost, že čl. 6 směrnice 2008/115/ES, jenž systematicky spadá
do této kapitoly, byl transponován do českého právního řádu právě prostřednictvím §50a zákona o pobytu
cizinců, by mohla napovídat závěru, že i rozhodnutí o povinnosti opustit území podle §50a zákona o pobytu
cizinců je rozhodnutím o ukončení neoprávněného pobytu, a tedy rozhodnutím o ukončení (neoprávněného) pobytu
ve smyslu §171 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Podobnost mezi nadpisem kapitoly směrnice a zněním §171
písm. d) zákona o pobytu cizinců ovšem nemůže podle Nejvyššího správního soudu založit výluku ze soudního
přezkumu a zvrátit výše uvedené závěry; zejména proto, že přijetí §171 písm. d) zákona o pobytu cizinců časově
předcházelo přijetí této směrnice a nepředpokládalo tedy, že by kdy byla vydávána rozhodnutí o povinnosti opustit
území ve smyslu §50a zákona o pobytu cizinců, respektive čl. 6 směrnice 2008/115/ES. Skutečnost,
že se několik let po přijetí §171 písm. d) zákona o pobytu cizinců rozhodl evropský normotvůrce pojmenovat
kapitolu II směrnice „Ukončení neoprávněného pobytu“, tedy použít název evokující znění §171 písm. d)
zákona o pobytu cizinců, nemůže mít bez dalšího vliv na výklad citovaného ustanovení, přičemž sama směrnice
2008/115/ES soudní přezkum rozhodnutí o povinnosti opustit území nezapovídá, naopak jej v čl. 13 uvádí
jako jeden z možných prostředků nápravy.
Podle Nejvyššího správního soudu je v tomto kontextu zásadní, že z žádné okolnosti nevyplývá,
že by úmyslem českého zákonodárce v souvislosti s transpozicí této směrnice bylo rozhodnutí podle §50a zákona
o pobytu cizinců subsumovat pod §171 písm. d) zákona o pobytu cizinců či jeho soudní přezkum jinak vyloučit.
Pokud tak zákonodárce zamýšlel učinit, nic mu nebránilo pojmenovat též rozhodnutí podle §50a nikoli jako
rozhodnutí o povinnosti opustit území, ale jako rozhodnutí o ukončení (neoprávněného) pobytu, čímž by dal jasně
najevo svůj záměr podřadit jej pod §171 písm. d) zákona o pobytu cizinců, případně zakotvit v §171 výluku
ze soudního přezkumu též pro rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území. Při absenci zřetelné vůle
zákonodárce tak učinit je podle Nejvyššího správního soudu na místě vyjít z interpretace opírající se o jazykový
výklad §171 zákona o pobytu cizinců, který navíc musí být restriktivní s ohledem na výše citované judikatorní
závěry, a soudní přezkum rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území podle §50a zákona o pobytu cizinců
připustit.
Pro tento závěr navíc svědčí i povinnost ústavně konformního výkladu, deklarovaná konstantní
judikaturou Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15,
bod 67, a tam citovaná judikatura). Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)
stanoví, že ze soudního přezkumu nemohou být vyloučena rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle
Listiny. Rozhodnutí o povinnosti opustit území může za určitých okolností rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 2
Listiny představovat, neboť jím může být zasaženo do soukromého či rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny)
či jiného základního práva osoby, o níž je rozhodováno. Na půdorysu totožné úvahy ostatně zrušil Ústavní soud
§171 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, zakotvující výluku ze soudního přezkumu rozhodnutí
o vyhoštění, pro rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť vyhoštěním mohou být dotčena práva zaručená Listinou,
například právo na život či právě právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného
života (nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07). Rozhodnutí o povinnosti opustit
území se přitom od vyhoštění liší jen v tom, že v případě vyhoštění je cizinci navíc po určitou dobu zakázán vstup
na území členských států Evropské unie (§118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), což z něj sice činí méně
intenzivní zásah do rodinného či soukromého života cizince, nicméně stále se o zásah do rodinného či soukromého
života může jednat, například pokud cizinec pobývá v České republice dlouhodobě, má na území celou rodinu
a nemá žádnou jistotu, zda a kdy po opuštění území nabude znovu oprávnění na území pobývat. Zásah
do rodinného či soukromého života cizince v podobě uložení povinnosti opustit území může být podle okolností
naprosto adekvátní a zákonný, nicméně protože se jedná o zásah do základního práva chráněného Listinou,
nemůže být vyloučen ze soudního přezkumu s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny. I s ohledem na povinnost ústavně
konformního výkladu tedy nemohl Nejvyšší správní soud dospět k jinému závěru než, že na rozhodnutí
o povinnosti opustit území podle §50a zákona o pobytu cizinců nedopadá výluka ze soudního přezkumu podle
§171 písm. d) téhož zákona.“
[20] Senát Nejvyššího správního soudu rozhodující v nyní projednávané věci se s uvedenými
závěry v zásadě shoduje a v podrobnostech odkazuje na shora citovaný rozsudek zdejšího soudu
ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017 – 29.
[21] Další stěžovatelem namítanou spornou otázkou je otázka možného dvojího občanství
žalobce, který má být dle svého tvrzení nejen občanem USA, ale také občanem České republiky.
[22] Podle §3 zákona o státním občanství se státní občanství České republiky nabývá
a) narozením, b) určením otcovství, c) osvojením, d) nalezením na území České republiky,
e) udělením, f) prohlášením, nebo g) v souvislosti se svěřením do ústavní, pěstounské nebo jiné
formy náhradní péče (dále jen „náhradní péče“).
[23] Podle §17 zákona o státním občanství se žádost o udělení státního občanství
České republiky podává osobně u krajského úřadu, v hlavním městě Praze u úřadu městské části
stanovené v příloze č. 1 k tomuto zákonu (dále jen „krajský úřad“) příslušného podle místa
trvalého pobytu žadatele.
[24] Podle §41 zákona o státním občanství se státní občanství České republiky prokazuje
a) občanským průkazem České republiky,
b) cestovním dokladem České republiky,
c) osvědčením ne starším 1 roku,
d) listinou o nabytí nebo udělení státního občanství České republiky ne starší 1 roku.
[25] Podle §57 odst. 1 správního řádu jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky,
již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto,
správní orgán
a) může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným
orgánem veřejné moci; v případech stanovených zákonem je správní orgán povinen takový
podnět dát, nebo
b) může vyzvat účastníka, popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zahájení řízení
před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správní
orgán určí, nebo
c) si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom,
zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá,
ani o otázkách osobního stavu.
[26] Podle §57 odst. 3 správního řádu rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce,
které je pravomocné, popřípadě předběžně vykonatelné, je správní orgán vázán.
[27] Se stěžovatelem sice lze v projednávané věci souhlasit v tom, že žalobce své tvrzené
občanství České republiky neprokázal v souladu s §41 zákona o státním občanství České
republiky, ale na straně druhé však žalobce tvrdil relevantní skutečnosti, které by mohly o jeho
státním občanství České republiky svědčit. Stěžovatel se narodil dne X a dle jeho tvrzení v době
jeho narození byli oba jeho rodiče občany tehdy Československé socialistické republiky, resp.
České socialistické republiky. Podle §8 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání
a pozbývání státního občanství České socialistické republiky (dále jen „zákon o nabývání a
pozbývání státního občanství České socialistické republiky“), přitom platilo, že dítě, jehož rodiče
jsou státními občany republiky, nabývá narozením státního občanství rodičů.
[28] Zdejší soud zdůrazňuje, že uvedené směřuje pouze k závěru, že žalobce ve správním
řízení uvedl relevantní skutečnosti, které svědčí o tom, že ve správním řízení se vyskytla
předběžná otázka sporného občanství žalobce. Jedná se přitom o předběžnou otázku týkající
se osobního stavu žalobce, kterou podle §57 odst. 1 písm. c) správního řádu není žalovaný
oprávněn sám posoudit; skutečnost, že žalobce není jako občan České republiky veden
v evidenčních (informačních) systémech na tomto závěru ničeho nemůže změnit (mj. právě proto
je tato otázka sporná).
[29] V této souvislosti neobstojí ani námitka stěžovatele, že žalobce je povinen pro udělení
státního občanství České republiky podat žádost podle §17 zákona o státním občanství
České republiky. Stěžovatel totiž opomíjí, že nabytí občanství České republiky jeho udělením
[viz §3 písm. e) zákona o státním občanství České republiky] je pouze jedním z několika
možných způsobů nabytí občanství České republiky, které lze nabýt mj. rovněž narozením
[viz §3 písm. a) citovaného zákona, resp. §8 odst. 1 zákona o nabývání a pozbývání státního
občanství České socialistické republiky].
[30] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že žalovaný pochybil, pokud předběžnou otázku
sporného českého občanství žalobce posuzoval sám; jeho postup je v rozporu s §57 odst. 1
písm. c) správního řádu.
[31] V této souvislosti lze rovněž odkázat na §49 zákona o státním občanství, podle něhož
krajský úřad příslušný k vydání osvědčení poskytuje státním orgánům a orgánům územních
samosprávných celků pro výkon jejich působnosti informace o tom, zda fyzická osoba je nebo
není státním občanem České republiky, popřípadě informace o tom, zda a k jakému datu byla
českým státním občanem či československým státním občanem nebo podle jakého právního
předpisu české či československé státní občanství nabyla či pozbyla, v případě, že tuto skutečnost
nemůže prokázat fyzická osoba, o jejíž státní občanství se jedná, popřípadě osoba, která je podle
tohoto zákona oprávněna požádat o vydání osvědčení, nebo je-li tato skutečnost sporná.
Dotčená fyzická osoba je povinna za účelem zjištění státního občanství poskytnout potřebnou
součinnost. Podle důvodové zprávy k zákonu o státním občanství se přitom jedná o případy,
kdy „není požadováno vydání osvědčení o státním občanství České republiky, ale má jít pouze o informaci,
zda konkrétní fyzická osoba je státním občanem České republiky či nikoliv […]. Povinnost příslušných úřadů
poskytovat informace o státním občanství fyzických osob by tak nastoupila až v případě, že by potřebné údaje
o státním občanství nemohla doložit dotčená fyzická osoba, popř. osoba oprávněná v daném případě požádat
o vydání osvědčení o státním občanství, nebo v případě, že by otázka státního občanství dotčené fyzické osoby byla
sporná.“
[32] Závěrem Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nebyl s ohledem na povahu
své přezkumné činnosti oprávněn danou předběžnou otázkou sporného českého občanství
žalobce, která vznikla ve správním řízení, v nyní projednávané věci jakkoli posuzovat a zabýval
se jí pouze z hlediska existence předběžné otázky, jak výše uvedeno. Z týchž důvodů
se tedy zdejší soud ani blíže nezabýval stěžovatelem namítanou Úmluvou ze dne 16. 7. 1928 mezi
ČSR a USA, o naturalisaci, ani ukončením její platnosti.
[33] S ohledem na popsanou rodinnou situaci žalobce a za stavu, kdy není sporná otázka
českého občanství žalobce dosud vyjasněna a žalobce je schopen prokázat pouze občanství USA,
nelze klást žalobci k tíži, že využil dalších svých práv a podal také žádost o povolení přechodného
pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že městský soud v dané věci nepochybil,
pokud žalobě vyhověl a žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Stěžovatel v řízení před soudem úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalobci v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady, proto mu soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu