ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.62.2016:57
sp. zn. 6 As 62/2016 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Spolek Nízký
Jeseník, IČO 227 26 543, se sídlem Těšíkov 9, 785 01 Šternberk, zastoupen Mgr. Dominikou
Kovaříkovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 7, 779 00 Olomouc, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, 779 11 Olomouc, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2014, č. j. KUOK 49880/2014, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: ADI VTE s.r.o., IČO 241 35 577, se sídlem Podbabská 1112/13,
160 00 Praha 6, zastoupená JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem se sídlem Na Zámecké 457/5,
140 00 Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného a o kasační stížnosti osoby zúčastněné
na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 2. 2016,
č. j. 65 A 24/2014 – 31,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení j s o u p o v i n n i nahradit žalobci náklady
řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč, a to každý jednou polovinou v částce 1.700 Kč,
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Dominiky Kovaříkové,
advokátky.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou podanou Krajskému soudu v Ostravě (dále „krajský soud“) domáhal
zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje,
kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu Moravský
Beroun (dále jen „stavební úřad“) ze dne 19. 3. 2014, č. j. OVVŽP/SÚ-4605/2013-9-D.
Tímto rozhodnutím stavební úřad zamítl žádost žalobce ze dne 10. 6. 2013 na vydání rozhodnutí
podle ustanovení §142 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“),
jíž se domáhal určení, zda stavebníkovi, osobě na řízení zúčastněné společnosti ADI VTE s. r. o.
(dále též „stavebník“), vzniklo právo na změnu stavby před jejím dokončením, 2 ks větrných
elektráren v k. ú. Stará Libavá (blíže specifikované dočasné stavby v tomto rozhodnutí),
na základě certifikátu č. j. 102/2012/ZBV/Fu/Ce autorizovaného inspektora Ing. L. F. ze dne
11. 8. 2012. Certifikát byl zaevidován stavebním úřadem dne 21. 8. 2012.
[2] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem („napadený rozsudek“) žalobě vyhověl
a v záhlaví označené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle krajského soudu nemůže obstát v dané věci závěr žalovaného, že žalobce neprokázal
nezbytnost vydání deklaratorního rozhodnutí pro uplatnění svých práv a nebyl tak aktivně
legitimován k podání žádosti o určení právního vztahu. Není totiž sporné, že žalobce
je občanským sdružením, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny,
má právní subjektivitu a požádal u příslušného orgánu státní správy, aby byl informován o všech
zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy
ochrany přírody a krajiny chráněné podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Stran sporné
otázky, zda je žalobce aktivně legitimován domáhat se určení podle ustanovení §142 správního
řádu, zda stavebníkovi na základě autorizovaného certifikátu vzniklo právo změny stavby
před dokončením, krajský soud vyšel z rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 6. 9. 2012,
č. j. Konf 25/2012 - 9 (dále „rozhodnutí zvláštního senátu“) a judikatury Nejvyššího správního
soudu ohledně úpravy účastenství ve stavebním zákonu ve znění účinném do 31. 12. 2012
(tj. z rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 1 As 176/2012 - 130).
[3] Za rozhodné označil, že žalobce by byl oprávněn účastnit se stavebního řízení vedeného
podle §109 a násl. stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném do 31. 12. 2012,
byl by účastníkem řádného stavebního řízení a měl by mít právo se ve zkráceném stavebním
řízení k předmětnému záměru vyjádřit, což je zákonným předpokladem vydání certifikátu
dle ustanovení §117 odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012. Poslední
podmínkou pro přiznání účastenství je potenciální dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny
předmětným záměrem. Podle krajského soudu účastenství občanského sdružení ve správním
řízení nemůže předem znemožňovat skutečnost, že míra dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny
nedosahuje určité intenzity (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010,
č. j. 11 Ca 200/2009 - 42), ale pro založení účastenství občanského sdružení postačuje pouhá
možnost dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 12. 2008, 1 As 80/2008-68, ze dne 4. 5. 2011, č. j. 7 As 2/2011 – 5,
nebo ze 23. 8. 2012, č. j. 9 As 63/2012 - 23). V posuzovaném případě u stavby umisťované
do volné krajiny takovým zájmem může být nepochybně krajinný ráz, ale i jiné, zákonem
o ochraně přírody a krajiny, chráněné zájmy (viz ustanovení §2 zákona o ochraně přírody
a krajiny).
[4] Podle názoru krajského soudu žalobce byl oprávněn domáhat se určení, zda předmětný
právní vztah vznikl či nikoli, neboť splňoval podmínku stanovenou v odstavci 1 ustanovení §142
správního řádu, a nebyl zde žádný případ nesplnění podmínek §142 odst. 2 správního řádu
(viz bod 75 usnesení konfliktního senátu sp. zn. Konf 25/2012). Žalobce podle krajského soudu
prokázal, že určení toho, zda právní vztah vznikl či nikoli je nezbytné pro uplatnění jeho práv.
Za nepřípustný označil názor žalovaného, že by měla být dle ustanovení §142 správního řádu
chráněna toliko práva hmotná a že procesní práva jsou z ochrany vyloučena. Ustanovení §142
správního řádu sice primárně cílí na ochranu práv hmotných, avšak v případě, kdy je dle závěru
konfliktního senátu, vyjádřeného ve shora popsaném usnesení (viz bod 72), dána možnost
domáhat se ochrany práv toliko postupem dle §142 správního řádu, není možné žalobci
tuto ochranu odepřít s argumentací o absenci hmotných práv. Postavení žalobce v zásadě
odpovídá situaci opomenutého účastníka řádného stavebního řízení, když jeho situace se liší
pouze v tom, že certifikát autorizovaného inspektora nelze napadnout řádnými opravnými
prostředky. Při uplatňování svých procesních práv má rovné postavení jako ostatní účastníci
řízení a nelze připustit, aby jim tato práva byla takovýmto způsobem odepřena. Pro účastenství
občanského sdružení ve stavebním řízení postačuje potencialita dotčení zájmů jím hájených,
reálnost dotčení těchto zájmů je až předmětem věcného vypořádání případných námitek
takového účastníka. Není přípustné, aby výhody plynoucí pro stavebníka ze zkráceného
stavebního řízení upraveného ustanovením §117 stavebního zákona ve znění účinném
do 31. 12. 2012 vedly ke zkrácení procesních práv osob, které by jinak byly účastníky řádného
stavebního řízení.
II. Obsah kasačních stížností a vyjádření žalobce
[5] Proti napadenému rozsudku podal kasační stížnost žalovaný /stěžovatel a)/ i stavebník,
tj. osoba zúčastněná na řízení /stěžovatel b)/.
[6] Stěžovatel a) v kasační stížnosti tvrdí, že žádost žalobce nezamítl pouze z důvodu,
že by podmínkou §142 odst. 1 správního řádu (prokázání, že je to nezbytné k uplatnění jeho práv)
byla chráněna pouze práva hmotná. Vycházel z obsahu usnesení zvláštního senátu
a z metodického doporučení Ministerstva pro místní rozvoj. Základní podmínkou pro vydání
deklaratorního rozhodnutí je, že se podaří žadateli prokázat, že jeho vydání je nezbytné
pro uplatnění jeho práv, např. v jiném správním řízení, či před soudem. Důkazní břemeno
je na žadateli, musí tedy tvrdit konkrétní uplatňovaná práva, jak z hlediska jejich formy
tak obsahu, tak uvedením orgánu, u kterého je uplatňuje či hodlá uplatnit.
[7] Stavební úřad po posouzení věci dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno,
žalovaný se s tím ztotožnil; oba při posouzení vycházeli i z toho, že těmito právy mohou být
i práva procesní.
[8] Má za to, že postup podle §142 správního řádu nemá sloužit jako opravný prostředek
proti certifikátu autorizovaného inspektora. Pokud podá žádost osoba, jako možný opomenutý
účastník územního či stavebního řízení (pokud by bylo vedeno), nemělo by být automaticky
rozhodováno o tom, zda právní vztah vznikl či nikoliv, aniž by předtím správní orgány posoudily
splnění podmínky, že vydání rozhodnutí je nezbytné pro uplatnění práv žadatele. Uvedenou
podmínkou je eliminována možná „ inflace“ deklaratorních rozhodnutí, to, aby byla vydávána
jaksi preventivně, aniž by byla pro žadatele potřebná. Pouhá skutečnost, že by žadatel mohl být
opomenutým účastníkem, nemůže splnit požadovanou podmínku, když řízení, v němž by mohl
uplatňovat svá práva (v posuzovaném případě řízení o změně stavby před dokončením) vedeno
nebylo a vedeno po právu být nemůže, neboť stavba je již zcela provedena a uvedena do užívání.
Navrhl proto, aby kasační soud rozsudek krajského soudu zrušil.
[9] Stěžovatel b) v kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky
a nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“)].
[10] Tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku aktivní legitimace žalobce
k podání žádosti o určení právního vztahu dle §142 správního řádu, a to splnění podmínky odst.
1 tohoto ustanovení. Nerozporuje způsob obrany proti oznámení stavby stavebnímu úřadu
ve zkráceném řízení naznačený v usnesení zvláštního senátu, z něhož krajský soud vycházel,
ztotožňuje se však se stanoviskem žalovaného, že primární podmínkou dle §142 správního řádu
je, že žadatel prokáže nezbytnost vydání rozhodnutí pro uplatnění svých práv.
Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že je rozhodnou otázkou, zda by byl žalobce účastníkem
řádného stavebního řízení, pokud by bylo vedeno namísto zkráceného řízení dle §117 stavebního
zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012. Tato otázka je podle stěžovatele rozhodná až stran
hodnocení zákonnosti certifikátu autorizovaného inspektora.
[11] Již stavební úřad uvedl, že se zvláštní senát ve svém usnesení nijak nevyjádřil k otázce
aktivní legitimace ve smyslu §142 správního řádu, a proto vycházel z metodického stanoviska
Ministerstva pro místní rozvoj z října 2013, z něhož jasně vyplývá, že na toto řízení se vztahuje
podle §142 odst. 3 ustanovení §141 odst. 4 správního řádu obdobně. Žadatel, jako ve sporném
řízení, musí tvrdit a prokázat konkrétní práva, pro jejichž uplatnění je vydání rozhodnutí
nezbytné. Žalobce tomuto důkaznímu břemenu nedostál, jeho tvrzení v žádosti, tj. možnost
uplatnit „právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí“ ke změně stavby, které by mu údajně příslušelo,
jsou nedostatečná. Nadto v původním návrhu ze dne 7. 6. 2013, ani v doplnění 5. 10.2013
ani „práva opomenutého účastníka“ nezmínil (to učinil až v odvolání, resp. v žalobě).
Pouhá skutečnost, že žalobce by čistě teoreticky mohl být účastníkem řízení o změně stavby
před dokončením, nedostačuje a nezakládá automaticky aktivní legitimaci žalobce k podání
žádosti o určení právního vztahu podle §142 správního řádu.
[12] Podle stěžovatele b) žalobce svým návrhem podle §142 správního řádu nesměřuje
k uplatnění svých práv, ale de facto k přezkumu certifikátu (a předchozích rozhodnutí ve věci).
Žalobci svědčí procesní práva za účelem prosazování zájmů ochrany životního prostředí
a ochrany přírody a krajiny pouze tam, kde mu to zákon umožňuje. Řízení dle §142 správního
řádu nelze využívat jako nástroj ke zpochybnění celého schvalovacího procesu stavby.
K tomu odkazuje na bod [73] usnesení zvláštního senátu, podle něhož „nejde v tomto případě
o opravný prostředek, ale o zvláštní řízení, které však nemůže napravovat vady či nezákonnosti v předcházejících
řízeních“. Má za to, že i kdyby v postupu stavebníka či autorizovaného inspektora byly shledány
vady, ty samy o sobě nemohou vést k vydání rozhodnutí, že právo stavby nevzniklo.
[13] Krajský soud zcela nepochopitelně dospěl k závěru, že žalobce uvedenými tvrzeními
prokázal nezbytnost určení, zda právní vztah vznikl, pro uplatnění svých práv. Rovněž nepřesný
a zcela vytržený z kontextu, je závěr soudu, že je lichý názor žalovaného, že by měla být
podle §142 správního řádu chráněna toliko práva hmotná a práva procesní jsou vyloučena
z ochrany. Žalovaný naopak uvedl, že uvedené ustanovení nestanoví, pro uplatnění jakých práv
má být vydání deklaratorního rozhodnutí nezbytné, primární ochranu hmotných práv dovozuje
z toho, že deklarace, že právo stavby nevzniklo, je zásahem do práv stavebníka nabytých v dobré
víře a takový zásah může ospravedlnit pouze ochrana práva hmotného. Oba správní orgány
proto postupovaly v souladu se zásadou, že mají šetřit práva nabytá v dobré víře a zasahovat
do nich jen za podmínek stanovených v zákoně a v nezbytném rozsahu. S touto námitkou
se však krajský soud nevypořádal.
[14] Podle stěžovatele b) zvláštní senát ve svém usnesení sice nastínil možnost obrany
dotčených osob proti certifikátu autorizovaného inspektora cestou návrhu na určení dle §142
správního řádu, to ale neznamená, že takové osoby nemusí prokázat pro uplatnění jakých
konkrétních práv je vydání deklaratorního rozhodnutí nezbytné. Cílem žalobce je v daném
případě zpochybnění pokojného stavu, aniž by prokazoval, za jakým konkrétním účelem takové
rozhodnutí potřebuje.
[15] Krajský soud (ač stěžovatel tuto otázku nemá za rozhodnou pro posouzení aktivní
legitimace v řízení dle §142 správního řádu) posoudil nesprávně i otázku, zda by byl žalobce
účastníkem řádného stavebního řízení, pokud by bylo vedeno namísto řízení zkráceného.
[16] V napadeném rozsudku dovodil, že zákonná úprava neumožňuje stavebnímu úřadu
posuzovat otázku účastenství občanského sdružení, jehož hlavním cílem je ochrana přírody
a krajiny, podle míry či intenzity možného zásahu do těchto zájmů umístěním či povolením
stavby. Tím však nereflektoval skutečnost, že v řízení dle §142 správního řádu stavební úřad
neposuzoval otázku vzniku práva stavby jako takové (ta již byla umístěna a povolena v r. 2005,
tj. v době, kdy žalobce ještě ani neexistoval), ale pouze certifikátem aprobovanou změnu
této stavby ve smyslu §118 stavebního zákona spočívající ve změně typu větrné elektrárny
(z ENERGON E-82 na typ Siemens SWT-2,3-101).
[17] Stěžovatel b) je přesvědčen, že závěry krajského soudu pro umístění a povolování staveb
nelze přenést bez dalšího na řízení o změně stavby před dokončením. Podle §118 stavebního
zákona ve znění platném v době vydání certifikátu se žádost o změnu stavby před dokončením
měla projednat s účastníky řízení a dotčenými orgány v rozsahu, v jakém se dotýká práv účastníků
stavebního, popř. územního řízení a zájmů chráněných zvláštními předpisy. To znamená jen
v rozsahu navrhovaných změn. S ohledem na nové výškové parametry (tubus 80m, průměr
rotoru 101m, celková výška nad úrovní terénu 130,5m) byla změna stavby projednána
s příslušnými dotčenými orgány a vydána kladná stanoviska. Změna však nebyla takového
rozsahu, aby se mohla dotknout zájmů ochrany přírody a krajiny, aby založila „účast“ žalobce
či povinnost vyžádat stanovisko orgánu ochrany přírody. Stavební úřad (resp. autorizovaný
inspektor) je oprávněn posoudit, zda změna stavby ještě spadá do podmínek,
za nichž bylo původní závazné stanovisko vydáno (rozsudek NSS č. j. 7 As 17/2010 - 106),
zda jde o podstatnou změnu. Stavební úřad ve svém rozhodnutí ze dne 19. 3. 2014 správně uvedl,
že orgán ochrany přírody nebyl oprávněn vydat navazující stanovisko ke změně stavby,
protože byl dle §4 odst. 4 stavebního zákona vázán svým předchozím stanoviskem.
[18] K tomu stěžovatel odkazuje na analogický případ, stanovisko MěÚ Bruntál ze dne
16. 12. 2013 vydané v řízení o dodatečném povolení změny stavby 4ks větrných elektráren
v k. ú. Rejchartice, a podklad k němu, stanovisko orgánu ochrany přírody ze dne 11. 12. 2013
podle §12 odst. 2 o ochraně přírody a krajiny, dle nichž změna parametrů nepředstavuje nové
skutečnosti, resp. nejde o podstatné změny oproti povolenému záměru, které by vyžadovaly nové
stanovisko. Šlo tak proto pouze o nevýznamnou změnu technologie, která se nedotýkala zájmu
ochrany přírody a krajiny.
[19] Stěžovatel b) se proto ztotožňuje se závěry obou správních orgánů, které jsou v souladu
s dosavadní rozhodovací praxí (např. s rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje
č. j. JMK 13 738/2013). Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[20] Stěžovatel a) se v dalším podání ze dne 11. 4. 2016 ztotožnil s argumenty stěžovatele b)
předně uvedenými.
[21] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele a) zdůraznil, že řízení dle §142
správního řádu bylo v době, kdy byl certifikát vydán, jediným prostředkem, jímž bylo možno
zrušit nezákonně vydaný certifikát, jak vyplývá z usnesení zvláštního senátu. Skutečnost, že stavba
byla uvedena do užívání je pro posouzení, zda stavebníkovi vzniklo právo stavby irelevantní,
nebrání přezkumu rozhodnutí. Podle §129 odst. 1 písm. c) stavebního zákona má stavební úřad
povinnost nařídit odstranění již existující stavby, bylo-li rozhodnutí, jimž byla povolena,
pravomocně zrušeno, a nebyla-li povolena v opakovaném stavebním řízení.
[22] K námitkám stěžovatele b) uvádí, že nezastírá, že jeho záměrem je zrušení certifikátu,
protože je přesvědčen o jeho nezákonnosti, a to nejen z důvodu procesního (nezajištění vyjádření
osoby, která by jinak byla účastníkem povolovacího řízení), ale také z důvodu věcného. Žalobce
nesouhlasí s námitkou, že jeho cílem je vydání deklaratorního rozhodnutí a zpochybnění
pokojného stavu, aniž by prokazoval, za jakým účelem rozhodnutí potřebuje. Žalobce jako spolek
všechny podmínky pro účastenství ve stavebním řízení dané zákonem o ochraně přírody a krajiny
i stavebním zákonem splnil, má právo být účastníkem řízení a vznášet námitky a správní orgány
se jimi musí věcně zabývat. Nejde tak jen o čistě procesní postavení, ale o oprávnění ovlivnit
i věcnou správnost vydávaného rozhodnutí z hlediska ochrany přírody a krajiny.
[23] Souhlasí se stěžovatelem b), že předmětem certifikátu byla změna stavby
před dokončením, resp. změna typu větrné elektrárny a ve vztahu k tomu bylo nutno posoudit
jeho aktivní legitimaci. Tvrdí však, že i v takovém řízení by měl právo být účastníkem, protože
i taková změna může znamenat zásah do zájmů ochrany přírody a krajiny. V tomto konkrétním
případě dokonce dle vyjádření Městského úřadu Šternberk ze dne 17. 7. 2013 zásah znamenala.
Stanoviska, na něž odkazuje stěžovatel b), se týkají jiných větrných elektráren. V daném případě
dle vyjádření ze dne 17. 7. 2013 orgán ochrany přírody shledal, že „ se lze opodstatněně domnívat,
že touto změnou stavby byl krajinný ráz okolní venkovské krajiny změněn výrazně proti povolenému stavu.
Změna spočívá ve skutečnosti, že zvýšená délka listů rotoru významně zvětšila dynamickou část VE,
která je především v dálkových pohledech mnohem výraznější“. Nejde tak o pouhou změnu technologie,
ale i o změnu podoby (změna délky listů a tím i výšky na 130,5m). Navrhuje, aby soud kasační
stížnosti zamítl.
[24] Nejvyšší správní soud vyjádření žalobce ke kasačním stížnostem zaslal stěžovatelům
na vědomí, stejně tak všem účastníkům zaslal i jejich další vzájemná vyjádření ve věci.
III. Posouzení kasačních stížností Nejvyšším správním soudem
[25] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasačních stížností
a konstatoval, že byly podány včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.)
a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnosti jsou přípustné.
[26] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasačních stížností. Zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné.
[27] Obdobnou právní otázkou jaká je nastolena v obou kasačních stížnostech, tj. otázkou
aktivní legitimace spolku (dříve občanského sdružení) založeného za účelem ochrany přírody
a krajiny, k podání žádosti dle §142 správního řádu, se Nejvyšší správní soud již v návaznosti
na rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012 - 9 (z něhož v daném
případě vycházel krajský soud i správní orgány) zabýval, a to v rozsudku ze dne 25. 11. 2015,
č. j. 2 As 53/2015 - 40 (který se týká právě rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje,
č. j. JMK 13 738/2013, jehož se stěžovatel b) dovolává v kasační stížnosti). V nyní projednávané
věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od závěrů vyslovených v tomto rozsudku odchýlit.
[28] Obdobně totiž i v nyní projednávané věci krajský soud vázán žalobními body byl povinen
posoudit, „zda obstojí jako zákonný právní závěr správních orgánů obou stupňů, že žádosti podle §142
správního řádu nemůže být vyhověno, protože žalobce neprokázal nezbytnost vydání deklaratorního rozhodnutí,
ani neuvedl, pro uplatnění jakých konkrétních práv je požaduje“. Závěr, že by byl žalobce účastníkem
stavebního řízení (zde řízení o změně stavby před dokončením), považovaly správní orgány
za příliš obecný a nárokované právo na vyjádření se k navrhované změně stavby a podání
námitek k této změně stavby z hlediska specifikace práv, jichž se žadatel domáhal,
za nedostačující. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí na str. 4-5 uvedl, že „ Navíc §142 správního
řádu jistě nelze vykládat tím způsobem, že vydání deklaratorního rozhodnutí je nezbytné pro uplatnění práv,
která uplatněna nebyla, ovšem v budoucnu ani být uplatněna nemohou, když právo provést stavbu již stavebníkovi
vzniklo, a to ze zákona, oznámením certifikátu autorizovaného inspektora stavebnímu úřadu.
Stejně tak pokud by se vedlo ‚klasické‘ stavební řízení, jehož výsledkem by bylo rozhodnutí o povolení stavby,
které by následně nabylo právní moci, nebylo by možné se v rámci řízení dle §142 správního řádu domáhat
vydání rozhodnutí pro uplatnění práv (např. práva uplatnit v řízení námitky), která ve stavebním řízení
uplatněna nebyla.“
[29] Žalovaný tak shodně jako v předestřeném rozsudku druhého senátu tohoto soudu
„považoval za podstatné, aby správní nebo soudní řízení, pro jehož účel je rozhodnutí o existenci právního vztahu
pro žalobce nezbytné, aktuálně probíhalo, případně mělo být v budoucnu bezodkladně vedeno. Přitom stavební
řízení, v jehož průběhu by se žalobce mohl k jeho předmětu vyjadřovat a podávat námitky, o Stavbě vedeno
nebylo a být nemůže, protože Stavba je dokončena.“
[30] Předmětem posouzení krajským soudem byl v dané věci proto rovněž „výhradně závěr
o tom, že žalobce nesplnil vstupní podmínku pro věcné posouzení existence práva Stavby, jíž je nezbytnost vydání
deklaratorního rozhodnutí pro uplatnění žalobcových práv“. Žalovaný jako odvolací orgán totiž ve svém
rozhodnutí (z části oproti stavebnímu úřadu, který kromě rozhodného důvodu nedostatku aktivní
legitimace žadatele, se nad rámec s jednotlivými konkrétními tvrzeními žalobce, a nutno dodat,
že vázán předchozím zrušujícím rozhodnutím žalovaného, vypořádal) výslovně uvedl,
že „Ostatními námitkami uvedenými v odvolání, kterými odvolatel napadá legalitu vydaného certifikátu
a které uvádí jako důvod pro své přesvědčení, že právo provést stavbu stavebníkovi nevzniklo, se odvolací orgán
nezabýval, neboť posouzení skutečnosti, zda byly nebo nebyly splněny zákonné požadavky pro realizaci stavby
na základě certifikátu autorizovaného inspektora není předmětem daného řízení.“
[31] Žalovaný tak, obdobně jako v případě řešeném druhým senátem, otázky jdoucí do merita,
tedy zda žalobce byl osobou oprávněnou vznášet námitky proti změně stavby před dokončením
dle §117 odst. 1 a 4 stavebního zákona, zda byly vypořádány a zda v souvislosti s tvrzeným
pochybením v tomto směru lze dospět k závěru o tom, že na základě certifikátů právo provést
změnu stavby vůbec nevzniklo, neřešil. Krajský soud proto nemohl přezkoumat ani vyjádřit
právní názor k tomu, co sám žalovaný ve svém rozhodnutí nezodpověděl, a o čem naopak
prohlásil, že „není předmětem daného řízení“. Z týchž důvodů tak toto posouzení merita věci nenáleží
ani Nejvyššímu správnímu soudu, a proto námitky stěžovatele b) uvedené v bodu [15]
a násl. tohoto rozsudku ani nemohou být věcně vypořádány.
[32] K rozhodné námitce obou stěžovatelů, tj. otázce aktivní legitimace žalobce k podání
žádosti o určení právního vztahu dle §142 správního řádu, tak lze v plném rozsahu odkázat
na závěry shora označeného rozsudku tohoto soudu č. j. 2 As 53/2015 - 40, bod [17] a násl.,
v nichž mj. vycházeje z rozhodnutí zvláštního senátu a rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 12. 2012, č. j. 9 As 147/2012 – 66, kasační soud uvedl: “…tvrdí-li žadatel, že je osobou,
jež byla ve zkráceném stavebním řízení podle §117 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012
opomenuta jako ten, kdo má právo uplatnit námitky proti provádění stavby, považuje se pro účely vydání
deklaratorního rozhodnutí dle §142 správního řádu, zda vzniklo právo stavby, podmínka prokázání,
že je takové rozhodnutí nezbytné pro uplatnění jeho práv, za splněnou. Žádost osoby tvrdící, že byla při přípravě
certifikátu autorizovaného inspektora opomenuta, musí být meritorně posouzena. „Uvnitř“ řízení pak proběhne
prověření naplnění kritérií pro účastenství ve stavebním řízení, resp. obsahově obdobnou participaci na přípravě
certifikátu, s nimiž, jak stěžovatel podotkl, počítá i Aarhuská úmluva…. pro „vpuštění“ žalobce do řízení
podle §142 správního řádu není třeba žádného „navazujícího řízení“, ostatně taková podmínka neplyne
ani z textu zákona.
Ustanovení §117 stavebního zákona, o zkráceném stavebním řízení, ve znění účinném do 31. 12. 2012
(a rovněž k datu vydání certifikátů) stanovilo v prvém odstavci: „Uzavře-li stavebník s autorizovaným
inspektorem smlouvu o provedení kontroly projektové dokumentace pro stavbu, kterou hodlá provést,
může takovou stavbu pouze oznámit stavebnímu úřadu, jestliže byla opatřena souhlasná závazná stanoviska
dotčených orgánů a vyjádření osob, které by byly účastníky stavebního řízení (§109), a nejde o stavbu,
která je zvláštním právním předpisem, územně plánovací dokumentací nebo rozhodnutím orgánu územního
plánování přímo označena jako nezpůsobilá pro zkrácené stavební řízení.“ Odstavec 4 téhož ustanovení
pak navazuje: [p]okud ve vyjádřeních podle odstavce 1 byly uplatněny námitky proti provádění stavby,
autorizovaný inspektor je posoudí a projedná s osobami, které je uplatnily. (…) Nepodaří-li se při vypořádání
námitek odstranit rozpory mezi osobami, které by jinak byly účastníky řízení, předloží jejich vyjádření spolu
s projektovou dokumentací a závaznými stanovisky dotčených orgánů stavebnímu úřadu, který zajistí vypořádání
námitek podle §114 nebo usnesením rozhodne o námitkách ve své působnosti anebo usnesením rozhodne
o nezpůsobilosti stavby pro zkrácené řízení.
Stavební zákon tedy jednoznačně počítal s participací osob, jež by byly účastníky stavebního řízení,
i na jeho zkrácené formě. Okruh osob oprávněných vyjádřit se k záměru a uplatnit námitky proti stavbě
je tedy totožný s osobami, jež by se účastnily „klasického“ stavebního řízení. Citovaná norma obsahuje odkaz
na §109 stavebního zákona, obsahující výčet účastníků stavebního řízení.
Obecně je správními soudy setrvale judikováno, že na existenci účastenství ve správním řízení je třeba nazírat
materiálně, tj. nezáleží na tom, zda s osobou bylo či nebylo jednáno, ale rozhodné je, zda jí podle zákona
toto postavení svědčí, tj. zda může být rozhodnutím přímo dotčena na svých právech nebo povinnostech (shodně
i doktrína – srov. např. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 3. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2011, s. 111-113). Orgán, který řízení vede, proto ohledně okruhu účastníků musí provést
kvalifikovanou úvahu, jejíž náročnost či složitost odvisí od jednoznačnosti vymezení účastenství v konkrétním typu
řízení podle platného práva. Stejnou úvahu pak v rámci posouzení důvodnosti (nikoli přípustnosti) žádosti žalobce
měly provést správní orgány v řízení podle §142 správního řádu, neboť podstatou žalobcových námitek v žádosti
bylo tvrzení, že ve zkráceném řízení podle §117 stavebního zákona mu bylo jako osobě,
která by byla účastníkem stavebního řízení, upřeno právo vyjádřit se ke Stavbě a uplatnit proti ní námitky,
jež by byly projednány a vypořádány.“
[33] Citovaný rozsudek rovněž poukázal na výklad povahy námitek týkajících se účastenství
ve stavebním řízení, prezentovaný v právní větě rozsudku tohoto soudu ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 1 As 80/2008 - 68, publ. pod č. 1787/2009 Sb. NSS: „I. Námitky uplatněné účastníky v řízeních
dle stavebního zákona (…) mají dvojí povahu, jednak se v nich tvrdí skutečnosti, které zakládají dané osobě
postavení účastníka řízení, jednak představují věcné výtky směřované proti záměru. Stavební úřad je povinen
posoudit uplatněné námitky nejprve z toho pohledu, zda zakládají účastenství v řízení (…). Teprve
pokud je odpověď na tuto otázku kladná, projedná věcné námitky proti záměru. Oba okruhy námitek přitom
mohou být po obsahové stránce shodné. II. Podmínkou účastenství v řízení není vyhovění věcným námitkám
uplatněným účastníkem. Pro úspěšnost námitky vztahující se k účastenství postačuje potence dotčení práva (§27
odst. 2 správního řádu).“ Dovodil tak, že pro úspěšnost věcné námitky je rozhodující reálnost zásahu
do práv účastníka; účastenství však obstojí samo o sobě, bez toho, aby následně muselo vést
k rozhodnutí pro účastníka příznivému. Předpokladem účastenství proto není důvodnost
konkrétních námitek proti stavebnímu záměru, účastník řízení „má právem vymezenou možnost volby,
zda a v jaké míře bude svá oprávnění v konkrétním řízení uplatňovat, a správní orgány jsou povinny
mu k tomu dát příležitost. Lze tedy konstatovat, že žalobce nemusel již v žádosti o vydání deklaratorního
rozhodnutí vyjádřit, jaké konkrétní námitky hodlá v případném navazujícím řízení vznášet, natož zdůvodnit
jejich právní relevanci ve vztahu ke Stavbě, aby jeho žádost mohla být meritorně posouzena. Konkrétní tvrzení,
z nichž je možno usoudit na to, zda byl žalobce osobou mající právo vznášet ve zkráceném řízení námitky vůči
Stavbě, měla být spolu s dodaným podklady hodnocena až v rámci vážení důvodnosti podané žádosti,
k níž však správní orgány nedospěly, neboť ustaly na konstatování absence prokázání splnění vstupní podmínky
(viz výše). Při neexistenci koncentrační zásady v tomto typu řízení by i při zjištění nedostatku relevantních tvrzení
či důkazů o nich přímo v žádosti nebylo možno bez dalšího podložit závěr o neúspěšnosti žádosti neunesením
břemen tvrzení a důkazního, jak se domníval stěžovatel (nešlo totiž o prokázání aktivní legitimace k žádosti,
ale o věc samu).“
[34] V plném rozsahu zavazující pro danou věc jsou rovněž zevrubné závěry citovaného
rozsudku v bodech [24] a násl. Žalobce je spolkem (dříve občanským sdružením), registrovaným
dne 15. 8. 2008 a své právo účastnit se stavebního řízení (řízení o změně stavby
před dokončením) odvozuje ze skutečnosti, že stavebnímu úřadu podal žádost dle §70 odst. 2
zákona č. 114/1992 Sb. o informování o zahajovaných řízeních dne 30. 11. 2011, certifikát
autorizovaného inspektora byl vydán 11. 8. 2012 a zaevidován stavebním úřadem 21. 8. 2012.
Z ustanovení §70 uvedeného zákona plyne, že [o]bčanské sdružení nebo jeho organizační jednotka,
jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (…), je oprávněno, pokud má právní
subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených
zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny
chráněné podle tohoto zákona. Tato žádost je platná jeden rok ode dne jejího podání, lze ji podávat opakovaně.
Musí být věcně a místně specifikována (odst. 2). Občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech
podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne,
kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno; v tomto případě má postavení účastníka
řízení (odst. 3). I když občanská sdružení ani spolky typu žalobce nejsou ve výčtu podaném v §
109, na nějž v otázce účastenství odkazuje §117 stavebního zákona, uvedeny, resp. změnu stavby
před dokončením je nutno i v režimu podle §117 stavebního zákona projednat s účastníky
stavebního řízení v rozsahu, v jakém se změna dotýká jejich práv, je nutné respektovat výklad
účastenství občanských sdružení, jejichž cílem je ochrana přírody a krajiny podle stejnojmenného
zákona, ve stavebním řízení, jak jej podal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2011,
č. j. 1 As 6/2011 – 347 (publ. pod č. 2368/2011 Sb. NSS). Podle něho §70 zákona o ochraně
přírody a krajiny je dle §90 odst. 4 téhož zákona ve znění účinném do 30. 11. 2009, pravidlem
speciálním ve vztahu k §109 stavebního zákona.
[35] Splňoval-li v době přípravy vydání certifikátu autorizovaného inspektora postupem
podle §117 stavebního zákona, až do jeho oznámení, žalobce (materiálně) podmínky účastenství
a byl v postavení adekvátním postavení účastníka stavebního řízení, jehož výsledkem
měl být vznik oprávnění provést změnu stavby před dokončením (povolenou již stavebním
povolením z roku 2005, ve znění první změny povolené dne 20. 9. 2010), disponoval řadou práv,
jimiž jsou účastníci k hájení svých zájmů v řízení vybaveni (právo nahlížet do spisu, vyjadřovat se
k věci, vznášet námitky apod.). Změna občanských sdružení na spolky zákonem č. 89/2012 Sb.,
účinným od 1. 1. 2014, §214 a násl.) nepromítnutá do §70 zákona č. 114/1992 Sb., nemá vliv
na dosavadní standard účasti veřejnosti ve správních řízeních při ochraně životního prostředí,
stejně tak jako skutečnost, že postup podle §117 stavebního zákona („Zkrácené stavební řízení“),
stricto sensu správním řízením není, jak citovaný rozsudek (bod [27], [28]) zdůvodnil.
[36] Zcela v souladu se závěrem vysloveným v citovaném rozsudku: „Zda žalobce naplnil
podmínky §70 zákona o ochraně přírody, domáhá se vstupu do řízení, kde mohou být dotčeny hodnoty,
k jejichž ochraně byl zřízen, stavební úřad zjišťuje při věcném projednání žádosti dle §142 správního řádu,
a nejde tedy o otázky aktivní legitimace žalobce“, je tak závěr krajského soudu v nyní projednávané věci:
„Posouzení podmínky určení právního vztahu dle ustanovení §142 správního řádu, a to zda v případě žalobce
je takové určení nezbytné pro uplatnění jeho práv, je v tomto případě otázkou posouzení, zda by byl žalobce
účastníkem řádného stavebního řízení, pokud by bylo takové řízení vedeno namísto zkráceného stavebního řízení
dle ustanovení §117 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012. Vzhledem k úpravě účastenství
ve stavebním zákoně ve znění účinném do 31. 12. 2012, je nezbytné vyjít z rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 1 As 176/2012 - 130, který dospěl k závěru, že občanské
sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, bylo oprávněno účastnit se stavebního
řízení vedeného podle §109 a násl. stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném do 31. 12. 2012
za splnění podmínek uvedených v §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Tedy, pokud žalobce tyto podmínky splňoval, byl by účastníkem řádného stavebního řízení a měl by mít právo
se ve zkráceném stavebním řízení k předmětnému záměru vyjádřit, což je zákonným předpokladem vydání
certifikátu dle ustanovení §117 odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012.“
[37] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem v citovaném rozsudku druhého
senátu, „že v řízení dle §142 správního řádu zahájeném k žádosti žalobce je stavební úřad povinen posoudit:
1. zda byl žalobce účastníkem řízení v materiálním smyslu, a 2. zda s ním jako s účastníkem bylo ve zkráceném
řízení jednáno (konkrétně zda jej autorizovaný inspektor o záměru vyrozuměl, poskytl mu možnost vyjádřit se
či uplatnit námitky a naložil s nimi v souladu s §117 stavebního zákona v tehdy účinném znění)“. Konečně
i zde vychází soud z rozhodnutí zvláštního senátu (odstavec [78]), kde uvedl, že v případě,
„že stavební úřad během řízení dle §142 správního řádu shledá, že certifikát byl vydán bez splnění zákonných
předpokladů, zejména (…) bez souhlasných vyjádření všech osob, které by byly účastníky stavebního řízení,
nevypořádal řádně námitky potenciálních účastníků stavebního řízení (…), vydá stavební úřad deklaratorní
rozhodnutí o tom, že stavebníkovi právo provést stavbu nevzniklo.“
[38] Námitky obou stěžovatelů, napadající nesprávné posouzení právní otázky aktivní
legitimace žalobce k podání žádosti o určení právního vztahu dle §142 správního řádu,
a to splnění primární podmínky prokázání nezbytnosti vydání takového rozhodnutí pro uplatnění
práv žalobce, proto nejsou důvodné.
[39] K rozporované argumentaci stran aplikace §142 správního řádu k ochraně práv
hmotných i procesních, je nutno především plně odkázat na body [30] – [31] již shora citovaného
rozsudku. V nich Nejvyšší správní soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014,
sp. zn. I. ÚS 59/14 (dostupný z http://nalus/usoud.cz), poukázal na to, že byla překonána
dosavadní praxe Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, jež přiznávala hmotná práva
vztahující se k životnímu prostředí jen fyzickým osobám (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 282/97
ze dne 6. 1. 1998). Zejména pod vlivem Aarhuské úmluvy aktivní procesní legitimaci spolků
tak rozšiřuje, jednoznačně deklaruje, že „[f]yzické osoby, pokud se sdruží do občanského sdružení (spolku),
jehož účelem podle stanov je ochrana přírody a krajiny, mohou své právo na příznivé životní prostředí, zakotvené
v čl. 35 Listiny, realizovat i prostřednictvím tohoto spolku“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015 - 295, rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120 ). Spolky tak mohou namítat i dotčení
na svých hmotných právech.
[40] Argumentace stěžovatele a), že žádost nezamítl pouze z důvodu, že by podmínkou §142
odst. 1 správního řádu byla chráněna pouze práva hmotná, stejně tak argumentace stěžovatele b)
v bodu [12] tohoto rozsudku, vzhledem k shora uvedenému nemohou mít na posouzení
nezákonnosti rozhodnutí žalovaného vliv. Jestliže žalovaný akcentoval ochranu práv hmotných
stavebníkem nabytých v dobré víře, oproti právům žadatele, která v souladu se starší judikaturou
považoval toliko za práva procesní, pak krajský soud v závěru svého rozsudku připustil, že §142
správního řádu „sice primárně cílí na ochranu práv hmotných“, avšak s odkazem na závěr zvláštního
senátu, podle něhož je postup podle tohoto ustanovení jediným, jímž se lze ochrany práv
domoci, dovodil, že není možné odepřít ochranu s argumentací o absenci hmotných práv.
Korigovat by tak bylo lze rozsudek krajského soudu (strana 6 napadeného rozsudku) o tom,
že žalobci přísluší toliko procesní práva. Toto pochybení však nemůže způsobit nezákonnost
napadeného rozsudku, neboť správné vymezení práv spolků jako účastníků stavebního řízení
má význam pro další, navazující řízení, ale neovlivňuje závěr, že mělo být o žádosti žalobce
meritorně rozhodnuto.
[41] V nyní projednávané věci podle dosavadních výsledků řízení je skutečnost,
že se žalobcem nebylo ve zkráceném řízení jednáno jako s účastníkem, nesporná. Žalovanému
(potažmo stavebnímu úřadu) proto zbývá posoudit, zda žalobci v době vedení zkráceného řízení
o změně stavby před dokončením náleželo postavení účastníka tohoto stavebního řízení,
resp. zda mu příslušelo postavení účastníka řízení o změně stavby před dokončením, bez ohledu
na to, zda takovou změnu povoluje stavební úřad v „klasickém“ řízení nebo ve „zkráceném
řízení“ autorizovaný inspektor.
[42] Výrok stavebního úřadu, že na podkladu oznámeného certifikátu právo změny stavby
před dokončením nevzniklo, by znamenal, že byla realizována bez povolení. V navazujícím řízení
pak lze posoudit důvodnosti věcných námitek, a to i n ámitek účastníků opomenutých
ve „zkráceném řízení“.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] Žalovaný, ale i stavební úřad, pokud vázaly právo žalobce na meritorní posouzení jeho
žádosti na konkretizaci námitek vůči změně stavby před dokončením v míře, jakou zákon
nestanoví, a částečně též smísily podmínky přípustnosti žádosti o vydání deklaratorního
rozhodnutí s chybným posouzením meritorních prvků jádra věci, pochybily. Závěr, že žalobce
účastníkem stavebního řízení být nemůže, nelogicky odvodily z toho, že tomu brání
již dokončený povolovací proces, který šel jinou cestou než běžným stavebním řízením,
kde by byl prostor pro eventuální uplatnění námitek. Krajský soud proto důvodně rozhodl
o zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní
soud proto kasační stížnosti zamítl (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.). Opodstatněnost
tvrzení o porušení zákona při přípravě certifikátu Nejvyšší správní soud nezkoumal,
neboť to je primárně úkolem správních orgánů.
[44] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci úspěch, proti neúspěšnému
účastníkovi právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení.
[45] Stěžovatelé v řízení o kasačních stížnostech úspěch neměli. Náklady řízení o kasačních
stížnostech na straně úspěšného žalobce spočívají v jednom úkonu právní služby
(podání vyjádření ke kasačním stížnostem) a v paušální náhradě hotových výdajů advokáta, tedy
ve výši 1 x 3.100 Kč a 1 x 300 Kč, celkem 3.400 Kč [dle §7, §9 odst. 4 písm. d), §11
odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Stěžovatelé
jsou tedy povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech částku
3.400Kč, a to ka ždý z nich jednou polovinou tzn. ve výši 1.700Kč, a to do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu