ECLI:CZ:NSS:2017:7.AFS.250.2017:35
sp. zn. 7 Afs 250/2017 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: G. P. T., zastoupen
JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem Masarykova 1120/43, Ústí nad Labem,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 10 Af 1/2013 - 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Platebními výměry ze dne 9. 4. 2004, č. j. 161864/04/005964/6973,
č. j. 161920/04/005964/6973, č. j. 161956/04/005964/6973, č. j. 161975/04/005964/6973,
a č. j. 161995/04/005964/6973 (dále také „platební výměry“), Finanční úřad pro Prahu 5 (dále
také „správce daně“) vyměřil žalobci daň darovací v celkové výši 1 383 502 Kč.
[2] Žalobce podal proti předmětným platebním výměrům dne 31. 5. 2012
odvolání. Správce daně rozhodnutími ze dne 21. 6. 2012, č. j. 482797/12/005964107577,
č. j. 482737/12/005964107577, č. j. 482774/12/005964107577, č. j. 482780/12/005964107577,
a č. j. 482791/12/005964107577, odvolání žalobce jako opožděné zamítl a zastavil odvolací řízení
podle §113 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném pro rozhodné
období (dále jen „daňový řád“).
[3] Odvolání žalobce proti výše identifikovaným rozhodnutím správce daně o odvolání byla
zamítnuta Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu rozhodnutími ze dne 7. 11. 2012,
č. j. 16461/12-1400-107019, č. j. 16463/12-1400-107019, č. j. 16464/12-1400-107019, ze dne
8. 11. 2012, č. j. 16460/12-1400-107019, a ze dne 12. 11. 2012, č. j. 16462/12-1400-107019.
II.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu žalobu
k Městskému soudu v Praze. Uvedl, že platební výměry jsou neplatné, resp. nicotné, neboť v nich
chybí přesné označení příjemce (žalobce). V platebních výměrech uvedené rodné číslo totiž není
rodným číslem žalobce. Žalobce dále namítl, že neměl možnost se seznámit s kompletním
spisovým materiálem. Žalobci, resp. jeho daňové poradkyni totiž nebyly při nahlížení do spisu
předloženy doklady o doručování platebních výměrů prostřednictvím držitele poštovní licence.
Konečně pak žalobce poukazoval na formální nedostatky stejnopisů veřejných vyhlášek, kterými
došlo k doručování platebních výměrů.
III.
[5] Městský soud žalobu zamítl. Městský soud vyslovil souhlas se správními orgány,
že odvolání proti platebním výměrům bylo podáno opožděně. Ze správního spisu plyne,
že platební výměry byly v dubnu roku 2004 žalobci doručovány prostřednictvím držitele poštovní
licence na adresu dlouhodobého pobytu cizince. Zásilka byla u držitele poštovní licence uložena
dne 16. 4. 2004 a dne 3. 5. 2004 vrácena odesílateli. Zásilka byla tudíž fikcí doručena uplynutím
zákonné lhůty ve smyslu §17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
účinném pro rozhodné období (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Následné doručování
platebních výměrů prostřednictvím veřejné vyhlášky pak soud považoval za nadbytečné.
K tvrzení žalobce, že jeho zmocněnkyni nebyly při nahlížení do spisu předloženy doklady
o doručení platebních výměrů prostřednictvím držitele poštovní licence (doručenky), městský
soud uvedl, že daná argumentace nemůže zpochybnit ani vyvrátit fakt, že předmětné doručenky
jsou ve správním spise založeny. Městský soud dále podotkl, že zástupkyně žalobce nevznesla
žádné výhrady proti rozsahu, v jakém jí bylo umožněno nahlédnout do spisu. Platební výměry
nejsou podle městského soudu nicotné. Uvedení nesprávného rodného čísla za současného
uvedení správného jména, příjmení a adresy příjemce rozhodnutí nelze totiž považovat
za absolutní omyl v osobě adresáta. Jde o vadu rozhodnutí, avšak nikoliv tak intenzivní,
aby po žalobci nebylo lze spravedlivě žádat, aby rozhodnutí respektoval.
IV.
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem městského soudu, že doručování platebních
výměrů veřejnou vyhláškou bylo nadbytečné a poukazoval na formální nedostatky předmětných
veřejných vyhlášek. Stěžovatel dále zopakoval, že mu nebylo umožněno seznámit
se s kompletním spisovým materiálem, když mu (resp. jeho daňové poradkyni) při nahlížení
do spisu nebyly předloženy doručenky dokládající řádné doručení platebních výměrů.
Tím, že se stěžovatel o existenci doručenek dozvěděl až z rozhodnutí Finančního ředitelství
pro hlavní město Prahu, mu bylo znemožněno řádné chránit svá práva. Stěžovatel konečně
setrval na názoru, že platební výměry jsou neplatné podle §32 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků, neboť obsahují nesprávné rodné číslo. Rozhodnutí neplatná podle zákona o správě
daní a poplatků, by měl po účinnosti daňového řádu příslušný správce daně označit za nicotná.
Otázku nicotnosti je však nutné posoudit podle zákona o správě daní a poplatků, a nikoliv podle
daňového řádu, jak učinil městský soud. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
V.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem
městského soudu. Podle žalovaného byly předmětné platební výměry doručeny v roce 2004,
a proto odvolání podané proti těmto platebním výměrům v roce 2012 bylo správně posouzeno
jako opožděné. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
VI.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] V souzené věci byla žalobou napadena rozhodnutí, která potvrdila rozhodnutí o zamítnutí
odvolání stěžovatele pro opožděnost. Taková rozhodnutí jsou v souladu s ustálenou judikaturou
správních soudů přezkoumávána pouze z toho hlediska, zda lze aprobovat názor správních
orgánů, že odvolání bylo po právu zamítnuto jako opožděné, či nikoliv (viz usnesení rozšířeného
senátu zdejšího soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 8 As 51/2006 - 105, či rozsudky zdejšího soudu
ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007 - 111, ze dne 5. 12. 2003, č. j. 5 A 14/2002 - 35,
publikovaný pod č. 287/2004 Sb. NSS, ze dne 23. 12. 2009, č. j. 5 As 105/2008 - 135).
[11] Na základě podkladů založených ve správním spisu městský soud dovodil, že platební
výměry byly stěžovateli doručeny v roce 2004 uplynutím zákonné fikce ve smyslu §17 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků, a proto odvolání podané proti těmto platebním výměrům v roce
2012 bylo správně posouzeno jako opožděné.
[12] Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem městského soudu ztotožňuje.
[13] Podle §17 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků: „Doručuje se v bytě, provozovně, obchodní
místnosti, kanceláři a nebo pracovním místě, kde se osoba, jíž má být doručeno (dále jen "příjemce"), zdržuje.“
[14] Podle §17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků „Nebyl-li adresát písemnosti, která má být
doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uloží doručovatel písemnost v místně
příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a příjemce o tom vhodným způsobem
vyrozumí. Nevyzvedne-li si příjemce písemnost do patnácti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty
za den doručení, i když se příjemce o uložení nedozvěděl.“
[15] Ze správního spisu plyne, že platební výměry byly žalobci doručovány listinnou zásilkou
určenou do vlastních rukou prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu v té době
aktuálního dlouhodobého pobytu cizince, tj. na adresu X. Žalobce nebyl na dané adrese zastižen
a bylo mu ponecháno oznámení o uložení zásilky u provozovatele poštovní licence. Zásilka byla
na provozovně držitele poštovní licence uložena dne 16. 4. 2004. Žalobce si uloženou zásilku
nevyzvedl, a tato byla vrácena odesílateli (správci daně). V souladu s výše citovaným §17 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků byla tudíž zásilka doručena uplynutím zákonné lhůty,
tj. dne 1. 5. 2004 (viz rozsudky zdejšího soudu ze dne 5. 1. 2010, č. j. 2 Afs 87/2009 - 131,
či ze dne 12. 5. 2009, č. j. 2 Afs 114/2008 - 79). Od tohoto dne tudíž začala běžet třicetidenní
lhůta k podání odvolání proti platebním výměrům (§48 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků).
Bylo-li odvolání podáno k poštovní přepravě dne 31. 5. 2012, jak plyne z podacího razítka, bylo
podáno zcela jednoznačně opožděně.
[16] Navazující pokusy správce daně o opakované doručení platebních výměrů v květnu roku
2004 prostřednictvím provozovatele poštovní licence, resp. prostřednictvím veřejné vyhlášky,
vyhodnotil zdejší soud ve shodě s městským soudem jako nadbytečné, neboť k zákonnému
doručení platebních výměrů došlo již při prvním doručování, jak bylo popsáno výše.
Pro doručování veřejnou vyhláškou nadto nebyly splněny zákonné předpoklady stanovené §19
odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, jak správně poznamenal městský soud. Správci daně
totiž byla známa adresa pobytu stěžovatele a stěžovatel se na této adrese zdržoval, jak plyne
ze skutečnosti, že dne 9. 3. 2004 si osobně převzal výzvy k odstranění pochybností a výzvu
k podání daňového přiznání ze dne 11. 2. 2004 doručované na danou adresu (v tomto ohledu
srov. i odvolání proti platebním výměrům, ve kterém stěžovatel uvádí, že je připraven předložit
důkazy, že se na adrese svého pobytu zdržoval). Vzhledem k tomu, že doručování
prostřednictvím veřejné vyhlášky nemělo vliv na datum doručení platebních výměrů, je nutné
ve shodě s městským soudem označit námitky stěžovatele (nadto velmi formálního charakteru)
upozorňující na nedostatky veřejných vyhlášek za irelevantní.
[17] S městským soudem je nutno souhlasit i v tom, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno
stran zpochybnění údajů uvedených na doručence.
[18] Důkazní břemeno k prokázání doručení písemností do vlastních rukou nese podle §31
odst. 8 písm. a) zákona o správě daní primárně správce daně. V souladu s §17 odst. 12
citovaného zákona správce daně prokazuje toto doručení především řádně vyplněnou
doručenkou. Z druhé věty tohoto ustanovení vyplývá, doručenka je dostačujícím dokladem
o doručení tehdy, nejsou-li o doručení pochybnosti. V daňovém řízení lze tedy zásadně vycházet
z údajů uvedených na doručence, ovšem jen tehdy, není-li doručení zpochybněno (srov. rozsudky
zdejšího soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 2 Afs 158/2005 - 82, publ. pod č. 1327/2007 Sb. NSS,
ze dne 22. 12. 2010, č. j. 5 Afs 55/2010 - 92, či ze dne 23. 9. 2010, č. j. 5 Afs 31/2010 - 105).
V posledně označeném rozsudku zdejší soud mj. uvedl: „Aby mohla být vyvrácena správnost údajů
o doručení obsažených na doručence, musí příjemce rozhodnutí především tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí
k závěru, že údaje na doručence nejsou pravdivé.“ V nyní souzené věci správce daně dostál své
povinnosti a doručení platebních výměrů prokázal řádně vyplněnou doručenkou, ze které plynou
výše popsané údaje o doručení písemností pomocí zákonné fikce. Stěžovatel naopak v rámci
daňového řízení (a ani v rámci navazujícího soudního řízení) relevantně nezpochybnil údaje
uvedené na doručence (neuvedl, že by mu nebylo zanecháno oznámení o uložení písemnosti,
že by se na dané adrese nezdržoval, že by data uvedená na doručence neodpovídala skutečnosti
atp.). Stěžovatel tudíž netvrdil, resp. neprokázal nepravdivost údajů uvedených na doručence.
Doručenku je proto nutno považovat za důkaz osvědčující doručení platebních výměrů.
[19] Stěžovatel dále namítal, že jeho zmocněnkyni (daňové poradkyni) nebyly při nahlížení
do spisu předloženy předmětné doručenky. Odhlédne-li zdejší od toho, že i zde zůstal stěžovatel
v pouhé rovině tvrzení, nutno uvést, že z protokolu o nahlížení do spisu ze dne 10. 5. 2012,
č. j. 389215/12/005964107577, plyne, že daňové poradkyni stěžovatele bylo umožněno
nahlédnout do kompletní spisové dokumentace, přičemž tato neměla proti rozsahu nahlížení
do spisu, resp. jeho obsahu žádné výhrady. Z textu následného odvolání zpracovaného daňovou
poradkyní pak vyplývá, že byla obeznámena minimálně s existencí veřejných vyhlášek. Za této
situace nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o nesprávném postupu správce daně při nahlížení
do spisu. Stejně tak není pro posouzení věci relevantní tvrzení stěžovatele, že mu bylo zabráněno
efektivně hájit svá práva, neboť o existenci doručenek se dozvěděl až z rozhodnutí Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu. I kdyby tomu tak totiž skutečně bylo, stěžovateli nic nebránilo
v tom, aby správnost a pravdivost údajů uvedených na doručenkách zpochybnil v rámci řízení
před městským soudem a následně v rámci řízení před Nejvyšším správním soudem. Takto
ovšem stěžovatel nepostupoval. Dodat pak lze, že již v rozhodnutích správce daně o zamítnutí
odvolání ze dne 21. 6. 2012 je uvedeno, že platební výměry byly doručeny zákonnou fikcí
po uplynutí lhůty podle §17 odst. zákona o správě daní a poplatků. Již v této fázi daňového řízení
tudíž bylo zřejmé, že platební výměry byly doručovány prostřednictvím provozovatele poštovní
licence. Stěžovatel si ostatně byl této skutečnosti vědom, jak plyne z textu jeho odvolání proti
rozhodnutí správce daně o zamítnutí odvolání ze dne 29. 7. 2012.
[20] Městskému soudu nelze vytknout ani jeho závěry vztahující se k žalobním námitkám
poukazujícím na neplatnost, resp. nicotnost platebních výměrů. Stěžovatel tvrdil, že platební
výměry jsou neplatné podle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, neboť obsahují
nesprávné rodné číslo. Rozhodnutí neplatná podle zákona o správě daní a poplatků, by měl podle
stěžovatele po účinnosti daňového řádu příslušný správce daně označit za nicotná. Otázku
nicotnosti je však nutné posoudit podle zákona o správě daní a poplatků, a nikoliv podle
daňového řádu, jak učinil městský soud.
[21] Podle §264 odst. 9 daňového řádu platí, že „[u] rozhodnutí vydaného do dne nabytí účinnosti
tohoto zákona lze osvědčit neplatnost podle dosavadních právních předpisů, pouze pokud jsou současně splněny
podmínky pro nicotnost rozhodnutí podle tohoto zákona“. Mělo-li by tudíž Finanční ředitelství pro hlavní
město Prahu osvědčit neplatnost platebních výměrů, muselo by postupovat podle daného
ustanovení daňového řádu jako procesního předpisu účinného v době jeho rozhodování
a neplatnost osvědčit pouze za současného naplnění podmínek nicotnosti rozhodnutí podle
daňového řádu. Městský soud proto postupoval správně, pokud neplatnost, resp. nicotnost
platebních výměrů posoudil optikou daňového řádu. Stejně tak městský soud nepochybil,
když konstatoval, že uvedení nesprávného rodného čísla za současného uvedení správného
jména, příjmení a adresy příjemce rozhodnutí nelze považovat za natolik intenzivní vadu, která
by způsobovala neplatnost, resp. nicotnost platebních výměrů. S tímto posouzením věci
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Uvedení nesprávného rodného čísla, resp. přesněji označení
speciálního identifikátoru stěžovatele za rodné číslo je pouhou zřejmou chybnou v psaní, nikoliv
zásadním nedostatkem způsobujícím nicotnost rozhodnutí (srov. rozsudky zdejšího soudu
ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 42/2007 - 142, či ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Ads 176/2014 - 34).
[22] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že nepřehlédl odkaz stěžovatele
na usnesení Policie České republiky ze dne 28. 4. 2003, ze kterého má vyplývat, že stěžovatel
nezřídil bankovní účty, se kterými bylo předmětné vyměření daně darovací spojeno. Toto tvrzení
ovšem není pro posouzení včasnosti odvolání proti (řádně doručeným – viz výše) platebním
výměrům relevantní. Ostatně nelze přehlédnout, že žalobce předmětné usnesení datované dnem
28. 4. 2003 doručil do dispozice správce daně až dne 27. 6. 2012, tj. v době, kdy již uplynula
objektivní desetiletá lhůta pro vyměření, resp. pro stanovení daně (§47 odst. 2 zákona o správě
daní a poplatků, §264 odst. 4 a §148 odst. 5 daňového řádu). Nutno dodat, že nečinný byl
stěžovatel i v rámci prvostupňového daňového řízení před vydáním platebních výměrů. Nikterak
totiž nereagoval na výzvy správce daně k odstranění pochybností ze dne 11. 2. 2004, kterými
došlo k zahájení vytýkacího řízení (tyto výzvy přitom stěžovatel osobně převzal dne 9. 3. 2004).
[23] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil pouze
výše uvedené námitky. Kasační soud přitom není oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele.
Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta.
V řízení o kasační stížnosti je to stěžovatel, který vymezuje hranice soudního přezkumu.
Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční; kasační soud je vázán, vyjma případů
taxativně uvedených v §109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s., uplatněnými důvody kasační
stížnosti (vedle výše uvedené judikatury srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60,
ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46 atp.). Stěžovatelem uplatněné námitky neshledal zdejší
soud důvodnými, a proto nemohl vyhovět návrhu obsaženému v kasační stížnosti.
[24] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine). Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu