ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.277.2017:27
sp. zn. 7 As 277/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: T. N., proti žalované: Policie
ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, v řízení
o kasačních stížnostech žalobce a Organizace pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem
Kovářská 939/4, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2017,
č. j. 4 A 90/2017 - 18,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2017, č. j. 4 A 90/2017 - 18, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 21. 7. 2017, č. j. KRPA-264274-15/ČJ-2017-000022, byl
žalobce podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších
předpisů, zajištěn za účelem předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie
(Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských
států), a to na dobu 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.
II.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce správní žalobou, v níž požádal o ustanovení
zástupce z řad advokátů, a to Mgr. Jindřicha Lechovského, se sídlem Sevastopolská 378/16,
Praha 10. Tento návrh odůvodnil tím, že navržený zástupce se zabývá cizineckým a azylovým
právem, podílí se na zajištění právní pomoci v zajišťovacích zařízeních pro cizince, s případem
byl seznámen a je proto schopen poskytnout účinnou ochranu právům žalobce.
III.
[3] Městský soud shora označeným usnesením ustanovil zástupcem žalobce Organizaci pro
pomoc uprchlíkům, z. s. K tomu uvedl, že nevyhověl návrhu žalobce na ustanovení
požadovaného zástupce Mgr. Jindřicha Lechovského. Žaloba se shoduje s žalobami dalších
cizinců, ve kterých je vždy požadováno ustanovení stejného zástupce. Městský soud dovozuje
účelovost takového postupu, resp. ekonomické zájmy advokáta, a proto (v zájmu urychlení věci,
s ohledem na její specializaci a sídlo) ustanovil Organizaci pro pomoc uprchlíkům, z. s., která
zastupovala žalobce i v jiných řízeních, v důsledku čehož nevyžadoval ani její souhlas
pro ustanovení.
IV.
[4] Uvedené usnesení napadli kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel) a Organizace
pro pomoc uprchlíkům z. s. (dále též „stěžovatelka“).
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na to, že v řízení o žalobě navrhl, aby mu byl
ustanoven zástupcem advokát, který se specializuje na problematiku řízení o mezinárodní
ochraně, pravidelně dojíždí do zařízení pro zajištění cizinců a již mu poskytl řadu bezplatných
rad. Byly tedy dány rozumné důvody k ustavení advokáta, o kterého žádal. Navrhl zrušení
usnesení městského soudu.
[6] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že byla ustanovena zástupcem stěžovatele bez
svého předchozího souhlasu. Podle §29 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §64 zákona s. ř. s. přitom lze
jinou osobu než advokáta jmenovat opatrovníkem, jen pokud s tím souhlasí. Stěžovatelka může
stěžovatele zastupovat v řízení ve věci mezinárodní ochrany na základě §35 odst. 5 s. ř. s., který
ovšem nepředpokládá poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům za odměnu.
Stěžovatelka (na rozdíl od ustanovených zástupců z řad advokátů) nedisponuje ani dostatečnou
možností poskytování právních služeb odmítnout. Stěžovatelka může svůj nesouhlas vyjádřit jen
podáním kasační stížnosti. Jedná se neudržitelný postup, neboť, ač nemá právo na odměnu
za zastupování, musí až do případného vyhovění její kasační stížnosti stěžovatele zastupovat
a nést náklady spojené s podáním kasační stížnosti. Nepopírá, že získala finanční prostředky
z grantu SIRIUS, který je určen pro poskytování konzultací v zařízeních pro zajištění cizinců.
Tyto prostředky jsou však účelově vázány; lze je použít navíc za podmínky, že cizinec o služby
stěžovatelky výslovně projeví zájem. V daném případě tak tomu není, neboť stěžovatel zjevně
chtěl být zastoupen advokátem. Ustanovením zástupcem bez předchozího souhlasu byl také
porušen ústavně zakotvený zákaz nucených prací. Konečně namítla, že pokud by se z jejího
ustanovení zástupcem žalobců v soudním řízení správním měla stát rozšířenější praxe, byla by tím
vystavena tíživé personální i finanční situaci. Navrhla zrušení usnesení městského soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení.
V.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasačních stížností. Ve vztahu
ke stěžovateli konstatuje, že je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost, jelikož povinnost zaplatit poplatek má stěžovatel jen tehdy, směřuje-li jeho
kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé či o jiném návrhu,
jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností. Ze stejného důvodu se v nyní souzené
věci neuplatní ani §105 odst. 2 s. ř. s. o povinném zastoupení advokátem (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19,
publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[8] Pokud jde o stěžovatelku, ta nebyla účastníkem řízení před městským soudem a není
ani osobou zúčastněnou na řízení (§102 s. ř. s.) či osobou, která práva osoby zúčastněné na řízení
uplatnila až po vydání napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.). Právo zástupce podat kasační
stížnost proti usnesení, jímž byl soudem ustanoven k zastupování, však bylo nad rámec
doslovného znění zákona uznáno judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 8. 2005, č. j. 3 Azs 187/2005 - 52, publ. pod č. 684/2005 Sb. NSS, ze dne 23. 1. 2014,
č. j. 9 As 136/2013 - 28, nebo ze dne 18. 6. 2014, č. j. 9 As 163/2014 - 25). Kasační stížnost
stěžovatelky byla taktéž podána včas a za stěžovatelku jedná její zaměstnanec, který
má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.). V dalším odkazuje zdejší soud na výše uvedené.
[9] Důvodnost kasačních stížností vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejich rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] K otázkám, které mají být v tomto řízení o kasačních stížnostech řešeny, se Nejvyšší
správní soud opakovaně vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, například v rozsudcích
ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 As 136/2013 - 28, ze dne 18. 6. 2014, č. j. 9 As 163/2014 - 25,
ze dne 1. 10. 2014, č. j. 1 As 104/2014 - 26, ze dne 4. 4. 2017, č. j. 2 As 70/2017 - 19,
ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 220/2017 - 24 atp.
[11] Nejvyšší správní soud neshledal důvod k odklonění se od dříve vyslovených závěrů, proto
se jich v tomto řízení přidržel, přičemž v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jmenovaných
rozhodnutí a níže připojuje jejich stručné shrnutí.
[12] Ustanovení §29 odst. 4 o. s. ř., podle něhož lze jinou osobu než advokáta jmenovat
opatrovníkem, jen jestliže s tím souhlasí, je třeba za užití §64 s. ř. s. podpůrně aplikovat
při ustanovování zástupce účastníku řízení. Dospěje-li tedy soud k názoru, že existují důvody,
proč zástupcem účastníka řízení ustanovit nikoli advokáta či jinou osobu poskytující
specializované právní poradenství (§35 odst. 2 s. ř. s.), je povinen předem zjistit, zda osoba
ustanovovaná zástupcem se svým ustanovením souhlasí. To platí také v případech,
kdy má být zástupcem ustanovena právnická osoba uvedená v §35 odst. 5 s. ř. s.
(jakou je stěžovatelka), a to již z toho důvodu, že tato osoba nemá právo na odměnu
za zastupování, nýbrž jen právo na náhradu účelně vynaložených nákladů (k tomu viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2008, č. j. 4 Azs 51/2008 - 79). V opačném
případě by mohlo dojít k porušení ústavně zakotveného zákazu nucených prací a služeb,
neboť znakem nucené práce je to, že je vymáhána pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a osoba
se k ní nenabídla dobrovolně (nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12,
dostupný z http://nalus.usoud.cz).
[13] Z obsahu soudního spisu je patrné, že stěžovatelka nebyla před vydáním napadeného
usnesení dotázána, zda souhlasí s tím, aby byla ustanovena zástupcem stěžovatele (z její kasační
stížnosti je pak zřejmé, že s tím nesouhlasí ani nyní). V tom lze spatřovat zásadní pochybení,
které činí napadené usnesení bez dalšího nezákonným (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 4. 2017, č. j. 2 As 70/2017 - 20).
[14] Nejvyšší správní soud proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené usnesení
městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.)
a v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 220/2017 - 24,
ze dne 4. 4. 2017, č. j. 2 As 70/2017 - 20 atp.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu