ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.123.2017:32
sp. zn. 7 Azs 123/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: V. T., zastoupen
Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 2017, č. j. 17 A 11/2017 -
49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Ing. Jakuba Backy se u r č u je částkou 8 228 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „Policie ČR“) rozhodnutím ze dne
16. 11. 2011, č. j. KRPA-76078/ČJ-2011-000022, rozhodla o správním vyhoštění žalobce z území
členských států Evropské unie po dobu 3 let. Lhůta k vycestování byla stanovena
do dne 22. 12. 2011.
[2] Následně Policie ČR rozhodnutím ze dne 6. 1. 2017, č. j. KRPA-8966-14/ČJ-2017-
000022, rozhodla o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce ode dne 23. 12. 2011
pobýval na území České republiky neoprávněně a z tohoto důvodu bylo přistoupeno k jeho
zajištění, opětovnému zahájení správního řízení o vyhoštění a umístění do zařízení pro zajištění
cizinců za účelem realizace vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů.
[3] Žalobce dne 7. 1. 2017 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany podle zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění
uvedl, že žádá o azyl z důvodu probíhajícího vojenského konfliktu na Ukrajině. Žalobce
se z přesvědčení nechce konfliktu zúčastnit a brát do rukou zbraň.
[4] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2017, č. j. OAM-3/LE-LE05-LE05-PS-2017, rozhodl
o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
a současně stanovil dobu trvání zajištění dle §46a odst. 5 zákona o azylu do 27. 4. 2017. Žalovaný
uvedl, že se lze domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo jej pozdržet, ačkoli žalobce mohl požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve. Žalobce již v minulosti porušoval právní řád, kvůli čemuž mu bylo již
v roce 2003 a poté v roce 2011 uloženo správní vyhoštění na 3 roky. Žalobce však vždy požádal
o udělení mezinárodní ochrany až poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění. Z žalobcova
jednání tak lze usuzovat, že jeho opakovaná žádost o mezinárodní ochranu byla účelová, podaná
pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se vyhoštění.
II.
[5] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni.
Žalobce namítal nepřípustně široké uplatnění institutu zajištění. Žalovaný rozšířil důvod zajištění
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na všechny případy, kdy zajištění žadatelé požádali
o mezinárodní ochranu potenciálně mimo jiné s cílem znemožnit správní vyhoštění. Pokud měl
žalovaný za to, že žalobce neuvedl žádné azylově relevantní důvody, a přitom zároveň vyloučil
zamítnutí žádosti podle §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, zatížil své rozhodnutí zásadní vadou
vnitřní rozpornosti. Nad to žalobce uvedl, že je nutné vzít v úvahu taktéž skutečnost, že je
občanem Ukrajiny, která se dlouhodobě nachází ve složité politické situaci.
[6] Žalobu Krajský soud v Plzni zamítl výše uvedeným rozsudkem. Krajský soud se ztotožnil
s judikaturou Nejvyššího správního soudu a uvedl, že je nutné rozlišovat mezi „zjevně
nedůvodnou žádostí“ ve smyslu §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, o níž ministerstvo
rozhoduje zamítnutím, a „účelovou žádostí“ ve smyslu §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jako
důvodem rozhodnutí o zajištění žalobce. Pro účely rozhodnutí o zajištění žalobce postačuje
existence důvodů vedoucích k domněnce o účelovosti podané žádosti o udělení mezinárodní
ochrany s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Soud se s ohledem na pobytovou historii
žalobce ztotožnil s názorem žalovaného o účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu a uvedl,
že ani žalobcovo ukrajinské občanství nemůže dané rozhodnutí změnit.
III.
[7] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu, který podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[8] Stěžovatel namítal nesprávnost rozhodnutí o zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu, respektive nesouhlasil se způsobem interpretace tohoto ustanovení. Rozhodujícím
kritériem bylo to, zda v době podání žádosti o mezinárodní ochranu existoval i jiný důvod, kromě
tvrzené snahy znemožnit správní vyhoštění. Ve stěžovatelově případě je nutné vzít v potaz
nejasnou politickou a vojenskou situaci na Ukrajině, a proto nebylo možno k zajištění podle §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu přistoupit. Podle stěžovatele je zřejmé, že svojí žádostí
o mezinárodní ochranu sledoval kromě zmaření správního vyhoštění rovněž získání legálního
pobytového oprávnění. Žalovaný měl institut zajištění aplikovat restriktivně a zabývat se zásadní
otázkou, zda měl stěžovatel k podání žádosti i jiné důvody, pro které chtěl mezinárodní ochranu
získat. Možnost dřívějšího podání žádosti není v daném případě relevantní.
[9] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[10] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. Námitky stěžovatele považoval
za nedůvodné. Žalovaný odkazoval na své vlastní rozhodnutí ve věci, stěžovatelovu výpověď
ve správním řízení, žádost o udělení mezinárodní ochrany, vyjádření k žalobě a napadený
rozsudek krajského soudu. Žalovaný považoval právní kvalifikaci za zcela souladnou se zákonem
a odpovídající zjištěnému stavu věci.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Spornou otázkou v této věci je to, zda žalovaný mohl stěžovatele zajistit z důvodu podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, když stěžovatel podal v průběhu řízení o správním
vyhoštění žádost o mezinárodní ochranu, kterou odůvodnil svojí obavou z probíhajícího
vojenského konfliktu na Ukrajině. Stěžovatel uvedl, že žalovaný byl povinen zkoumat tento
konkrétní důvod žádosti o mezinárodní ochranu.
[14] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo vnitra „v případě nutnosti
rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění
cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže (…) byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána
v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího
rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl
požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“
[15] Stěžovatel namítá, že k zajištění cizince je možné přistoupit pouze v případě, kdy žadatel
nemá k podání žádosti o mezinárodní ochranu žádnou jinou motivaci, než snahu vyhnout
se hrozícímu vyhoštění nebo jiným uvedeným následkům.
[16] Tomuto výkladu však Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit. Při postupu podle §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu se neposuzuje důvodnost žádosti o mezinárodní ochranu.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016 - 35,
konstatoval, že „je nutno rozlišovat mezi pojmy ‚zjevně nedůvodná‘ žádost o mezinárodní ochranu a ‚účelová
žádost‘ coby důvod pro zajištění cizince. Pro naplnění důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu totiž postačí pouze zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu je
účelová. Na rozdíl od toho musí být pro naplnění podmínek §16 odst. 1 písm. h) téhož zákona navíc
prokázáno, že žadatel neuvedl žádné azylově relevantní důvody; žádost totiž může být účelová, přesto nemusí být
zjevně nedůvodná.“
[17] Skutečnost, že žadatel v žádosti o mezinárodní ochranu podané v zařízení pro zajištění
cizinců uváděl skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově
relevantními, tak sama o sobě nevylučuje postup podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Zajištění postupem podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu závisí na objektivních
okolnostech případu, které zakládají oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní
ochranu je účelová (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území apod.). To odpovídá
účelu tohoto institutu, kterým je zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení
o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu
(srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017 - 31). Nejvyšší správní soud tedy
zdůrazňuje, že předmětem řízení o této kasační stížnosti není posouzení důvodnosti samotné
žádosti o mezinárodní ochranu, ale zákonnost zajištění stěžovatele po jejím podání.
[18] Výklad §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu předestřený stěžovatelem by vedl k praktické
nepoužitelnosti dotčeného institutu, jelikož by se jeho použití omezovalo na případy, kdy žadatel
výslovně prohlásí, že žádost o mezinárodní ochranu podává pouze, aby se vyhnul vyhoštění nebo
jinému nepříznivému následku předpokládanému tímto ustanovením. Žádost o mezinárodní
ochranu podaná s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, kterou žadatel mohl podat dříve,
ovšem zůstává „pouze“ účelovou, i když je žadatelem vážně míněna, jelikož za těchto okolností je
motivací žadatele primárně snaha vyhnout se správnímu vyhoštění. Z uvedeného však nelze
dovozovat, že postup podle §46a odst. 1 písm. e) zákona u azylu lze využít bez dalšího
u každého cizince, který v zajištění požádá o udělení mezinárodní ochrany, jak namítá stěžovatel,
jelikož tento postup musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi každého případu, ne jen
obecně tím, kde žádost podal. Sama skutečnost, že cizinec požádá o mezinárodní ochranu,
zatímco je zajištěn, tedy k závěru o její účelovosti nepostačuje.
[19] V posuzovaném případě přicestoval stěžovatel na území České republiky v roce 1999.
O udělení azylu (dle tehdejší terminologie) požádal až v roce 2003 poté, co mu bylo správním
rozhodnutím uloženo vyhoštění na dobu 3 let. Rozhodnutím ze dne 23. 2. 2004,
č. j. OAM-6212/VL-P22-HA08-2003, mu byla zamítnuta žádost o udělení azylu. Opětovnou
žádost o udělení mezinárodní ochrany podal stěžovatel teprve tehdy, když s ním bylo opakované
zahájeno správní řízení o vyhoštění a výkon tohoto vyhoštění se stal díky zajištění Policií ČR
reálným. Stěžovatel tak učinil po více než deseti letech od podání žádosti o azyl. Z protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany přitom nevyplynulo nic, co by stěžovateli
bránilo v podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[20] Uvedená skutková zjištění stěžovatel v řízení před krajským soudem ani nyní v kasační
stížnosti nijak nezpochybnil. Je třeba vycházet z toho, že stěžovatel mohl žádost o mezinárodní
ochranu podat dříve, neboť mu v tom nic nebránilo. Stěžovatel však podal žádost o mezinárodní
ochranu až v momentě, kdy se hrozba realizace správního vyhoštění stala reálnou, tj. když byl
za účelem vyhoštění zajištěn. K tomu došlo poté, co stěžovatel nejprve na území České republiky
neoprávněně setrval po uložení pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění. To vše
nasvědčuje tomu, že motivací stěžovatele k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla
pouze snaha vyhnout se správnímu vyhoštění.
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[23] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven advokát podle §35 odst. 8 s. ř. s., který podle
poslední věty tohoto ustanovení zastupuje stěžovatele i v řízení o kasační stížnosti. V takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci za řízení o kasační stížnosti odměnu za dva
úkony právní služby, a to za další poradu s klientem [§11 odst. 1 písm. c) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“] a za sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu]. Odměna v celkové výši činí 6 200 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 téže
vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky).
Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena
o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 1 428 Kč. Celkem
tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 8 228 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu