ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.296.2017:28
sp. zn. 7 Azs 296/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: M. B., zastoupen Mgr. Pavlem
Bednaříkem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2017,
č. j. 2 A 69/2017 – 44,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2017, č. j. 2 A 69/2017 - 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 9. 3. 2017 byla provedena podle §167 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), policejní akce „ROHLÍK 2017“, a to speciálně se zaměřením na kontrolu cizinců, kteří
jsou na území hl. m. Prahy zaměstnáni bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání.
V rámci akce byl kontrolován při výkonu práce baliče zboží mimo jiné i žalobce ukrajinské státní
příslušnosti, který byl vyzván k předložení dokladů. Předložil cestovní pas Ukrajiny, ve kterém
měl vylepeno pouze polské vízum typu D s platností od 25. 10. 2016 do 24. 10. 2017 s délkou
pobytu na 180 dnů. Na výzvu nepředložil povolení k výkonu zaměstnání (zelenou nebo modrou
kartu) na území České republiky. Následně bylo zahájeno správní řízení ve věci správního
vyhoštění dle §119 zákona o pobytu cizinců.
[2] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie,
Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „krajské ředitelství“), ze dne 10. 3. 2017,
č. j. KRPA-87477-15/ČJ-2017-000022-ZAM, bylo žalobci podle ustanovení §119 odst. 1
písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou mu
nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce jednoho
roku. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli předáno osobně dne 10. 3. 2017. Součástí správního spisu
je dále krajským ředitelstvím vyhotovené prohlášení o vzdání se práva na odvolání (založené
na č. l. 17 správního spisu), na základě kterého se žalobce vzdal práva na odvolání proti
vydanému rozhodnutí o správním vyhoštění. Toto prohlášení je opatřené podpisem žalobce
a tlumočnice Tatiany Botkové, která žalobci tlumočila do ruského jazyka, včetně jejího razítka.
[3] Žalobce podal proti citovanému rozhodnutí odvolání, které žalovaná rozhodnutím
ze dne 25. 5. 2017, č. j. CPR-10052-4/ČJ-2017-930310-C232, zamítla jako nepřípustné, neboť se
žalobce již dne 10. 3. 2017 prohlášením na č. l. 17 správního spisu vzdal práva podat odvolání,
přičemž byl náležitě poučen o následcích svého jednání přítomnou tlumočnicí.
II.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský
soud“), který ji rozsudkem ze dne 28. 7. 2017, č. j. 2 A 69/2017 - 44, zamítl. Městský soud
nesouhlasil se žalobcem, že vzdání se odvolání bylo neúčinným úkonem ve správním řízení,
a proto k němu neměla žalovaná přihlížet. Prohlášení datované 10. 3. 2017 a vlastnoručně
podepsané žalobcem podle soudu jednoznačně identifikuje žalobce a splňuje i další náležitosti
podání podle §37 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Je zřejmé, že žalobce prohlásil,
že byl řádně poučen o právních důsledcích úkonu a že se k němu rozhodl na základě svobodné
vůle. Zároveň byla v danou dobu přítomna tlumočnice, ustanovená ve správním řízení poté,
co žalobce o ustanovení tlumočníka požádal. Tvrzení žalobce, že prohlášení učinil pod nátlakem,
tak podle městského soudu neobstojí, neboť žalobce měl k dispozici tlumočnici do ruského
jazyka, kterému rozuměl, a měl dostatek času k promyšlení svého jednání, včetně důsledků vzdání
se práva na odvolání. Podle městského soudu bylo nepravděpodobné, že by úřední osoby
krajského ředitelství vyvíjely na žalobce nepatřičný nátlak v přítomnosti tlumočnice.
[5] Skutečnost, že tlumočení mělo podle usnesení o ustanovení tlumočníka (na č. l. 10
správního spisu) probíhat do ruštiny, nikoli ukrajinštiny, nebyla podle městského soudu vadou
řízení. Městský soud jednak zjistil, že tlumočnice byla oprávněná tlumočit do obou jazyků.
Především však žalobce v průběhu řízení uvedl, že s jejím tlumočením do ruského jazyka
souhlasí, a navíc na otázky správního orgánu výstižně odpovídal, což svědčí o porozumění
otázkám.
[6] Městský soud nepovažoval za vadu řízení ani to, že celé správní řízení před krajským
ředitelstvím proběhlo během jediného dne. Tato skutečnost totiž nemohla žalobce zkrátit
na právu využít pomoci právního zástupce, protože se ho v řízení nedožadoval, naopak výslovně
prohlásil, že na přítomnosti právního zástupce netrvá.
[7] Poslední namítaná vada řízení, spočívající v nesprávném doručení rozhodnutí žalované
do datové schránky advokátní kanceláře, nikoli přímo právního zástupce žalobce, byla zhojena
opakovaným doručením. Žaloba tedy nebyla podle městského soudu důvodná.
III.
[8] Proti citovanému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž namítal důvody podle §103 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel zopakoval, že prohlášení o vzdání se práva na odvolání nemůže být považováno
za jeho svobodný projev vůle, neboť ho učinil pod nátlakem a v hektické situaci, aniž by přitom
rozuměl jeho významu. Proto tento úkon nemůže být vůbec považován za právní jednání,
a zamítnutí jeho odvolání tak bylo v rozporu se zásadami spravedlivého procesu.
[9] Ačkoli je pro jeho věc zásadní, zda na něj byl vyvíjen nepřípustný nátlak ze strany krajského
ředitelství, žalovaná ani městský soud se nepokusily věc ozřejmit a nepřihlédly k navrhovaným
důkazním prostředkům, pro což neuvedly jakékoli zdůvodnění. Sama přítomnost tlumočnice
nátlak nevylučuje, podle stěžovatele k němu docházelo především beze svědků.
[10] Stěžovatel dále poukázal na to, že jeho prohlášení nesplňovalo požadavky podle §37
odst. 2 správního řádu. Použití předtištěného formuláře, který mu krajské ředitelství předložilo
k podpisu, aniž by o něj stěžovatel žádal, představovalo nepřípustný zásah do stěžovatelových
procesních práv. Ta byla dále zkrácena i průběhem řízení v rámci jediného dne, což stěžovatel
označil za naprosto nestandardní. Přístup krajského ředitelství svědčí o systémovém porušení
procesních práv účastníků řízení. Městský soud se však těmito námitkami nezabýval.
[11] K jazyku tlumočení stěžovatel uvedl, že jeho prohlášení o porozumění ruskému jazyku
nemá žádnou vypovídací hodnotu, protože ani neporozuměl položené otázce. Proto mu měl být
ustanoven tlumočník do jazyka ukrajinského, a to již na samém počátku správního řízení, nikoli
až potom, co bylo zahájeno. Na základě těchto vad řízení navrhl rozsudek městského soudu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[12] V doplnění kasační stížnosti, které bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno dne
24. 11. 2017, upozornil stěžovatel na dvojici rozsudků Nejvyššího správního soudu, které se
podle něj v podstatných aspektech shodují s projednávanou věcí. Poukázal také na zákaz
kolektivního vyhoštění podle §118 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a podle čl. 4 Protokolu č. 4
k Evropské úmluvě. Tento zákaz podle něj mohl být porušen vzhledem k několika desítkám
řízení, které proběhly zcela shodným způsobem na základě jediné kontroly v rozmezí dvou dnů.
IV.
[13] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
městského soudu, a odkázala také na své rozhodnutí.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se otázkou soudního přezkumu správního rozhodnutí, kterým bylo
odvolání proti rozhodnutí správního orgánu zamítnuto pro nepřípustnost nebo opožděnost,
zabýval již v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, č. j. 5 As 41/2009 - 91, publ. pod č. 2127/2010 Sb.
NSS, v němž uvedl: „Rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost
podle §92 odst. 1 správního řádu není rozhodnutím, v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním
účastníka řízení. Rozhodnutím podle §92 odst. 1 správního řádu odvolací správní orgán zamítá odvolání
z důvodu jeho opožděnosti či nepřípustnosti, tj. z důvodu nenaplnění jedné ze základních procesních podmínek,
bez níž nelze podané odvolání meritorně posoudit, proto také není odvoláním napadené rozhodnutí na základě
opožděného či nepřípustného odvolání současně potvrzováno. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu je tedy soud v případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo
nepřípustného oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo
nepřípustné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu.“
[17] Z uvedeného vyplývá, že městský soud mohl (ve vztahu k vypořádání žalobních námitek)
přezkoumat rozhodnutí žalované pouze z toho hlediska, zda bylo odvolání stěžovatele po právu
zamítnuto jako nepřípustné, či zda žalovaná v tomto směru pochybila. Městský soud se tedy měl
zabývat tím, zda lze buďto dospět k závěru o dobrovolně učiněném vzdání se práva na odvolání,
nebo zda lze naopak tento projev vůle hodnotit jako nesvobodný a vynucený. V druhém
zmíněném případě by tento úkon stěžovatele nemohl být považován za svobodný projev vůle,
který by byl schopen vyvolat právní účinky vzdání se práva na odvolání (srov. nedávné rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 - 17, a ze dne 14. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 270/2017 - 17, či ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 - 39). K tomu měl městský
soud vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž k vyhoštění stěžovatele došlo a které z obsahu
správního spisu vyšly najevo, jakož i samotný průběh správního řízení.
[18] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že případy, kdy lze zpochybnit úkon účastníka řízení,
kterým se vzdává práva na podání odvolání, jsou výjimečné. Vzdání se práva podat odvolání je
projevem dispoziční zásady, kterou je ovládáno zahájení odvolacího řízení. Účastník řízení může
svého dispozičního práva využít a vzdát se výslovným projevem vůle své možnosti uplatnění
řádného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Za situace,
kdy o těchto skutečnostech nepanuje žádná pochybnost, nastává právem předvídaná situace – tj.
na jeho posléze podané odvolání se nahlíží jako na nepřípustné z důvodu, že je podáno
subjektem, jemuž právo podat odvolání v důsledku vlastního procesního úkonu již nepřísluší (§81
odst. 2 správního řádu). Vzdání se práva na odvolání je totiž nevratným procesním úkonem
účastníka řízení, jehož právní následky (včetně nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně) je třeba respektovat. Výše uvedené ovšem neplatí za situace, kdy by se prokázalo,
že vzdání se práva na odvolání není právně účinné např. z důvodu chybějících náležitostí vůle či
nedostatečné procesní způsobilosti k tomuto úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 9. 2017, č. j. 4 Azs 174/2017 - 51).
[19] Judikatura zdejšího soudu se opakovaně zabývala vzdáním se práva na odvolání
v obdobných skutkových situacích. Zabývala se přitom i otázkou vzdání se práva na odvolání,
které bylo učiněno ze strany cizinců v návaznosti na policejní akci „ROHLÍK 2017“, která se
konala jako v nyní projednávaném případě dne 9. 3. 2017. K tomu srov. mj. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 - 17, ze dne 14. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 270/2017 - 17, ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 - 18, ze dne 29. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 273/2017 - 31, či ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 - 39, kterými byly zrušeny
obdobné rozsudky městského soudu.
[20] Z uvedené judikatury vyplývá, že v rámci posouzení přípustnosti odvolání je nutné
zkoumat rovněž podmínky, za kterých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno. Je nezbytné
zvážit i případné důvody zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost, že se účastník řízení svého
práva na odvolání opravdu vzdal. Za tuto skutečnost městský soud bez dalšího vzal podpis
stěžovatele pod strojově natištěným textem vzdání se práva na odvolání, který mu připravilo
krajské ředitelství. Jak ovšem uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Azs 270/2017 - 17:
„[V]zdání se práva na odvolání je projevem vůle účastníka řízení, o němž nesmí být pochybnosti. Pokud
stěžovatel tvrdil okolnosti svědčící o nedostatku vůle ohledně obsahu tohoto úkonu, musí být postaveno najisto,
zda vzdání se bylo učiněno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně tak, aby se jednalo o právně relevantní projev
vůle, či zda jde naopak o právní jednání zdánlivé, neexistující.“ Shodně viz i rozsudek ze dne 7. 12. 2017,
č. j. 1 Azs 353/2017 - 39, či rozsudek ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 - 17, jehož právní
věta zní: „Vzdání se práva podat odvolání je projevem dispoziční zásady, kterou je ovládáno zahájení odvolacího
řízení. Pokud nejsou pochybnosti o projevu vůle, nastává právem předpokládaná situace, kdy je třeba na posléze
podané odvolání nahlížet jako na nepřípustné, neboť je podáno subjektem, jemuž právo podat odvolání již
nepřísluší (§81 odst. 2 správního řádu). To ovšem neplatí za situace, kdy by se prokázalo, že vzdání se práva
na odvolání není právně účinné, např. z důvodu chybějících náležitostí vůle (její vážnosti) (§37 uvedeného
zákona) či nedostatečné procesní způsobilosti k tomuto úkonu (§29 téhož zákona). V rámci posouzení
přípustnosti odvolání je nutné zkoumat též podmínky, za kterých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno; je
nutné zvážit i případné důvody zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost, že se účastník řízení svého práva
na odvolání opravdu vzdal. Za tuto skutečnost nelze bez dalšího považovat podpis stěžovatele pod textem vzdání
se práva na odvolání.“
[21] Na výše uvedené navázal zdejší soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 3 Azs 272/2017 - 19, v němž mj. uvedl: „V rámci posouzení přípustnosti odvolání je proto nutné
zkoumat též podmínky, za kterých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno; je nutné zvážit i případné důvody
zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost, že se účastník řízení svého práva na odvolání opravdu vzdal. Jak bylo
uvedeno výše, vzdání se práva na odvolání je projevem vůle účastníka řízení, o němž nesmí být pochybnosti. Pokud
stěžovatel tvrdil okolnosti svědčící o nedostatku vůle ohledně obsahu tohoto úkonu, musí být postaveno najisto, zda
vzdání se bylo učiněno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně tak, aby se jednalo o právně relevantní projev vůle,
či zda jde naopak o právní jednání zdánlivé, neexistující. V této souvislosti je třeba uvést, že není pravdou,
že by stěžovatel v žalobě navrhoval soudu provedení důkazů výslechem svědků, jak uvádí nyní v kasační stížnosti,
nicméně tyto návrhy vznesl v doplnění podaného odvolání, vyplynuly tedy ze správního spisu; žalovaná je přitom
ponechala bez povšimnutí. Proto měl městský soud v rámci posouzení skutkového i právního stavu věci
a pro učinění závěru o validitě učiněného vzdání se práva na odvolání, potažmo závěru o zákonnosti rozhodnutí
žalované, tuto skutečnost brát v potaz.“
[22] Nadto stěžovatel v projednávané věci ani „vlastnoručně“ neuvedl, že se práva na odvolání
vzdává (jako tomu bylo ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 5 Azs 270/2017), ale pouze
připojil podpis pod text vzdání se práva na odvolání, který sepsal správní orgán.
[23] Jak dále uvedl zdejší soud např. v označeném rozsudku ze dne 8. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 272/2017 - 17, bod 21, povinností soudu je zkoumat, zda správní orgán předložením
předtištěného vzdání se práva na odvolání „nevybočil z mantinelů poučovací povinnosti striktně vymezené v
§68 odst. 5 správního řádu“. Stejně tak je nutné zkoumat, zda v souvislosti s předložením
předtištěného formuláře správní orgán dostál své poučovací povinnosti podle §4 odst. 2
správního řádu, podle něhož „[s]právní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené
poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby
potřebné“, a to právě se zřetelem k závažnosti vzdání se práva na odvolání a specifickým osobním
poměrům stěžovatele v posuzované věci (tj. že se jedná o cizince, a tedy osobu neznalou nejen
českého jazyka ale i práva). „Poučovací povinnost správního orgánu v řízení, které vede, je obecně zaměřena na
poučení o procesních právech a povinnostech, nelze ji však vnímat jako návod k tomu, jak mají účastníci řízení v
daném případě jednat. Správní orgán musí vždy, využívá-li předem připravená formulářová podání, postupovat
tak, aby dostál základním zásadám činnosti správních orgánů (§2 až 8 správního řádu) a nezasahoval
nepřípustným způsobem do ústavně garantovaných práv účastníků řízení. Svou pravomoc může správní orgán
uplatňovat pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem svěřena a pouze v takovém rozsahu (zásada zákazu
zneužití pravomoci - §2 odst. 2 správního řádu). Při výkonu své pravomoci je správní orgán přitom vázán
právními předpisy (zásada legality), při jejichž aplikaci musí z výše uvedené zásady obsažené v §2 správního řádu
a priori vycházet. (…) Pokud správní orgán použil ‚přichystané‘ vzdání se práva na odvolání, měl by přesvědčivě
tento svůj postup, v jiných věcech správního vyhoštění nepoužívaný, uspokojivě vysvětlit; jinými slovy zdůvodnit,
proč v daném případě nerespektoval běžnou správní praxi, kdy účastníkům vyhošťovacího řízení vzdání se práva
na odvolání nepředkládá, resp. proč v daném případě považoval připravené formulářové podání za výraz právní
pomoci ve smyslu §4 odst. 2 správního řádu, resp. čl. 37. Listiny základních práv a svobod.“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 - 17).
[24] Obdobně viz i rozsudek ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 - 19: „V intencích uvedeného
se měl městský soud zabývat i otázkou, zda správní orgán svým postupem nevybočil z mantinelů poučovací
povinnosti striktně vymezené v §68 odst. 5 správního řádu: ‚V poučení se uvede, zda je možné proti rozhodnutí
podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán
o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává.‘ Pokud správní orgán použil ‚přichystané‘
vzdání se práva na odvolání, měl by přesvědčivě tento svůj postup, v jiných věcech správního vyhoštění nepoužívaný,
uspokojivě vysvětlit; jinými slovy zdůvodnit, proč v daném případě nerespektoval běžnou správní praxi, kdy
účastníkům vyhošťovacího řízení vzdání se práva na odvolání nepředkládá, resp. proč v daném případě považoval
připravené formulářové podání za výraz právní pomoci ve smyslu §4 odst. 2 správního řádu, resp. čl. 37. Listiny
základních práv a svobod.“
[25] V posledně označených rozsudcích, jakož i v rozsudku ze dne 29. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 273/2017 - 31 (ve kterém bylo rovněž přezkoumáváno rozhodnutí, kterým bylo jako
nepřípustné zamítnuto odvolání směřující proti rozhodnutí o vyhoštění cizince v návaznosti
na policejní akci „ROHLÍK 2017“), pak zdejší soud akcentoval i nutnost zohlednění dalších
okolností souvisejících s předmětným vzdáním se práva na odvolání. Mj. uvedl, že „stěžovatel
v odvolání i v žalobě namítá nestandardnost, rychlost a připravenost celého řízení ze strany správního orgánu,
jednání pod tlakem, totožný postup žalovaného vůči desítce cizinců, kteří se rovněž ‚vzdali‘ práva na odvolání
(na tomto místě Nejvyšší správní soud upozorňuje na zákaz kolektivního vyhoštění dle §118 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců a čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), neporozumění
právním následkům vzdání se práva na odvolání. Nelze pominout ani to, že v odvolací lhůtě stěžovatel podal
odvolání, v němž rozporuje skutková a právní zjištění, domáhá se tedy meritorního přezkumu. Tyto skutečnosti
ve svém kontextu závěru o vážně míněném projevu vůle vzdát se práva na odvolání příliš nesvědčí. (…) Bylo proto
věcí městského soudu tyto skutečnosti posoudit v souvislostech konkrétních událostí a odůvodnit, proč námitky
stěžovatele považuje za vyvrácené, resp. za liché. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v dané věci určité
pochybnosti existovaly a městský soud měl v návaznosti na žalobní námitky zkoumat, zda stěžovatel nebyl
neprovedením odvolacího přezkumu zkrácen na svých právech. Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že závěr
o tom, že podání, které posoudil žalovaný a poté i městský soud jako účinné vzdání se práva na odvolání, je
přinejmenším předčasný. Nejvyšší správní soud kasační námitky stěžovatele shledal důvodné, a proto rozsudek
městského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.“ (zvýraznění
doplněno zdejším soudem).
[26] Na uvedené pochybnosti, resp. porušení práva na spravedlivý proces přitom poukazoval
stěžovatel i v nyní projednávané věci. Stěžovatel již dne 15. 3. 2017 podal proti prvostupňovému
rozhodnutí odvolání, v němž dovozoval zkrácení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mj. poukazoval na to, že se práva na odvolání vzdal
pod nátlakem a jeho projev tak nelze považovat za svobodný. Dále uváděl, že nebyl poučen
o následcích vzdání se práva na odvolání, a navrhoval provedení výslechu dalších pracovníků
zadržených v rámci akce „ROHLÍK 2017“. Rozporoval skutková a právní zjištění a domáhal se
meritorního přezkumu. V žalobě pak rovněž namítal porušení práva na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mj. uváděl, že se práva na odvolání
vzdal pod nátlakem, že mu jednání nebylo tlumočeno do jazyka, kterému by rozuměl, že celý
proces byl nestandardní (správní orgán v jeden den vedl několik desítek obdobných řízení) atp.
Obdobná tvrzení považoval zdejší soud ve shora označených věcech za natolik zásadní, že zrušil
rozsudky městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby se důkladně zabýval
otázkou, zda cizinci vyhoštění v návaznosti a akci „ROHLÍK 2017“ nebyli neprovedením
odvolacího přezkumu zkráceni na svých právech. S přihlédnutím k výše uvedenému nemůže
zdejší soud ani v nyní posuzované věci postupovat jinak. Jak již bylo nadto výše uvedeno, v nyní
posuzované věci stěžovatel ani „vlastnoručně“ neuvedl, že se vzdává práva na odvolání (jako
tomu bylo ve věci rozhodnuté zdejším soudem rozsudkem ze dne 14. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 270/2017 - 17, jímž byl i přesto zrušen rozsudek městského soudu), ale pouze připojil
podpis pod text vzdání se práva na odvolání, který sepsal správní orgán. V této souvislosti lze
zmínit i rozsudek ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 - 19: „V posuzovaném případě navíc
stěžovatel ani vlastnoručně výslovně neuvedl, že se práva na odvolání vzdává. Pod textem formulářového vzdání se
práva na odvolání je sice připojen podpis stěžovatele a rukou dopsáno ‚[o]dvolávat se nebudu‘, tuto formulaci však
dle názoru zdejšího soudu nelze postavit naroveň úkonu spočívajícího ve vzdání se práva na podání odvolání.
S trochou nadsázky lze takové prohlášení vyložit jako pouhé konstatování, že stěžovatel nepodá odvolání; neplyne
z něj nicméně výslovná vůle, že stěžovatel by se chtěl svého práva podat odvolání vzdát (jinými slovy mu nic nebrání
v tom, aby se i přesto rozhodl odvolání podat). V této skutkové okolnosti se tak projednávaná věc zásadně odlišuje
od některých obdobných případů týkajících se uložení správního vyhoštění cizincům v rámci akce ‚Rohlík 2017‘,
v nichž Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnosti stěžovatelů (jiných vyhoštěných cizinců) důvodnými
(viz rozsudky ze dne 9. 11. 2017, č. j. 4 Azs 196/2017 - 23 a č. j. 4 Azs 197/2017 - 23; v odkazovaných
věcech sami stěžovatelé na poslední list rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vlastní rukou připsali
v rodném jazyce prohlášení přeložené tlumočníkem jako ‚vzdávám se práva na odvolání‘, které opatřili svým
podpisem). (…) S ohledem na shora uvedené považuje Nejvyšší správní soud závěr žalované i městského soudu,
že podání obsažené ve správním spise je účinným vzdáním se práva stěžovatele na jeho odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, přinejmenším za předčasný.“ Tento závěr plně platí i pro nyní
projednávanou věc. Podrobněji odkazuje zdejší soud na shora označenou judikaturu, od které se
nemohl s ohledem na podobnost projednávaných věcí odchýlit.
VI.
[27] S přihlédnutím k výše uvedenému, resp. k judikatuře Nejvyššího správního soudu
(viz rozsudky ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 - 17, ze dne 14. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 270/2017 - 17, ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 - 20, ze dne 29. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 273/2017 - 31, a ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 - 39) proto zdejšímu soudu
nezbylo než rozsudek městského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušit a vrátil věc tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem výše vysloveným. Bude se tedy
na podkladě žaloby a shora citované judikatury znovu zabývat okolnostmi, za nichž stěžovatel
podepsal vzdání se práva na odvolání, a tím, jaký mají tyto okolnosti význam pro posouzení jeho
účinků. Za tímto účelem by měl městský soud také zvážit, zda není namístě doplnit dokazování
např. o výslechy svědků (popřípadě i vyzvat účastníky, zda budou uplatňovat nějaké
další důkazní návrhy – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 3 Azs 272/2017 - 20). Jeho závěry naleznou přezkoumatelný odraz v odůvodnění rozsudku.
Současně rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu