ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.31.2017:21
sp. zn. 7 Azs 31/2017 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: V. T. T.,
zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích ze dne 12. 12. 2016, č. j. 52 A 62/2016 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 12. 10. 2015, č. j. OAM-1564-10/ZR-2015, Ministerstvo vnitra,
odbor azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), zrušilo žalobkyni platnost povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle §46 odst. 1 ve spojení s §37 odst. 2
písm. b), §56 odst. 1 písm. g), §9 odst. 1 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“). Ministerstvo současně žalobkyni stanovilo lhůtu k vycestování
z území České republiky, a to do 20 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Rozhodnutím ze dne 9. 5. 2016, č. j. MV-181261-4/SO-2015, Komise pro rozhodování
ve věci pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí
ministerstva.
II.
[3] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 12. 12. 2016,
č. j. 52 A 62/2016 – 57.
[4] Krajský soud se nejprve zabýval žalobní námitkou, kterou žalobkyně činila sporným,
zda mezi českými správními orgány a norskými úřady proběhlo konzultační řízení podle čl. 25
odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států
Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky
o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (dále jen „Schengenská úmluva“).
[5] Krajský soud zdůraznil, že podoba konzultačního řízení prováděného podle čl. 25 odst. 2
Schengenské úmluvy není nijak upravena a z tohoto důvodu žalobkyně nemá veřejné subjektivní
právo požadovat, aby konzultační řízení probíhalo určitým způsobem. Aby došlo k naplnění
konzultačního řízení, postačí, pokud v případě záznamu do Schengenského informačního
systému (dále jen „SIS“) dojde mezi stranou, která záznam učinila, a stranou, která vydala
povolení k pobytu, k vzájemné výměně informací týkajících se okolností záznamu.
V posuzovaném případě se tedy jedná o ověření skutečnosti, zda cizinec, kterému byl v Norsku
vytvořen záznam do SIS, je totožný s osobou žalobkyně, dále zda a z jakého důvodu byl
norskými správními orgány záznam vytvořen a zda neuplynula doba platnosti uloženého
vyhoštění. Tyto obdržené informace pak plně podléhají uvážení správních orgánů české strany,
zda je vyhodnotí jako dostatečný důvod k odnětí dříve vydaného povolení k pobytu. Ke zrušení
povolení k dlouhodobému pobytu podle s §46 odst. 1 ve spojení s §37 odst. 2 písm. b)
ve spojení s §56 odst. 1 písm. g) a §9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, tedy postačí,
jestliže správní orgán zjistí, že byl proveden záznam do SIS a toto zjištění v následně vedeném
konzultačním řízení ověří co do důvodnosti záznamu.
[6] Žalobkyně byla prokazatelně vedena v SIS jako nežádoucí cizinec. Jak vyplývá
ze správního spisu, při vzájemné výměně informací mezi Policejním prezidiem České republiky,
odboru mezinárodní policejní spolupráce a SIRENE Norsko bylo zjištěno, že podkladem
pro provedení záznamu byla pracovní činnost prováděná žalobkyní bez pracovního povolení,
na základě které došlo ke správnímu vyhoštění žalobkyně z Norska s platností záznamu
do 22. 2. 2017. V projednávané věci tedy proběhlo mezi českou a norskou stranou v souladu
s čl. 25 Schengenské úmluvy řádné konzultační řízení, v rámci něhož ministerstvo zjistilo
a ověřilo zcela konkrétní informace, které jej pro svoji závažnost opravňovaly ke zrušení platnosti
povolení žalobkyně k dlouhodobému pobytu. Posouzení, zda se jedná o dostatečné důvody
k odnětí povolení k dlouhodobému pobytu, přitom spadá do výlučné pravomoci smluvní strany,
která povolení vydala.
[7] V řízení, v němž bylo vydáno žalované rozhodnutí, již nelze s ohledem na vnitrostátní
úpravu §9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců úspěšně namítat, že české správní orgány
v rozporu se skutkovým stavem věci, jak se podle žalobkyně odehrál v Norsku, vycházely z údajů
získaných od norské protistrany a prokazujících, že žalobkyně se dopustila nelegální výdělečné
činnosti na území Norska. Z dotčené právní úpravy nevyplývá, že by ministerstvo mělo
povinnost přehodnocovat skutkový závěr o nelegální výdělečné činnosti žalobkyně v Norsku,
nýbrž bylo jeho úkolem pouze ověřit existenci rozhodnutí vydaného norskými správními orgány,
které bylo důvodem záznamu v SIS a tvořilo tak podklad pro vytvoření překážky dlouhodobého
pobytu na území České republiky podle §9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců.
[8] Krajský soud se rovněž zabýval druhou žalobní námitkou, že správní orgány měly
aplikovat §46 odst. 8 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení se vztahuje na vydání
dlouhodobého pobytu cizinci, který je zařazen do SIS. Nelze jej tedy aplikovat v případě zrušení
již povoleného dlouhodobého pobytu.
III.
[9] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Namítala, že se krajský
soud dostatečným a přezkoumatelným způsobem nevypořádal se všemi žalobními námitkami.
[10] Stěžovatelka v žalobě nenamítala pouze to, že nebylo provedeno konzultační řízení.
Namítala rovněž to, že o zrušení jejího pobytu bylo rozhodnuto na základě existence záznamu
v SIS, aniž správní orgány zjistily a vyhodnotily všechny podstatné skutkové okolnosti jednání
stěžovatelky, které k záznamu v SIS vedly. Důvodem pro zrušení pobytu totiž není samotný
záznam v SIS. Ten slouží pouze k upozornění pro smluvní strany, že se cizinec dopustil
nežádoucího jednání. K zrušení pobytu správní orgán přistupuje na základě zjištění
a vyhodnocení konkrétního jednání cizince, které k záznamu v SIS jinou smluvní stranu vedlo.
[11] Krajský soud svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že konzultační řízení provedeno bylo
a bylo jím zjištěno, že se stěžovatelka dopustila nelegální práce a bylo jí za to uloženo vyhoštění
na dobu dvou let. Krajský soud se tedy nevypořádal s tím, že v jejím případě nebylo rozhodováno
na základě skutkových důvodů a dalších konkrétních okolností, které k záznamu v SIS vedly.
[12] Konstatování, že se stěžovatelka měla dopustit nelegální práce, samo o sobě nepostačuje.
Není totiž v souladu s §2 odst. 4 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Správní orgány těmto požadavkům nevyhověly, což je podstata
žalobní námitky stěžovatelky, se kterou se krajský soud v napadeném rozsudku nevypořádal.
Ministerstvo nezjišťovalo žádné konkrétní individuální okolnosti jednání stěžovatelky (například
co konkrétně Norsko považovalo za výkon nelegální práce, jak dlouho se tohoto jednání měla
dopouštět, atd.), na základě kterých by bylo oprávněno toto jednání označit jako závažně
protiprávní.
[13] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[14] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že s ohledem na totožná tvrzení
stěžovatelky v podané žalobě odkazuje na napadený rozsudek krajského soudu, s jehož závěry
se plně ztotožňuje. Zároveň má za to, že se krajský soud se všemi žalobními námitkami vypořádal
dostatečně. Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu pro jeho nepřezkoumatelnost.
Tuto spatřovala v tom, že se krajský soud nezabýval žalobní námitkou, že samotný záznam v SIS
není důvodem pro zrušení povolení k pobytu, ale je nutno zjistit a posoudit skutkové důvody
a další konkrétní okolnosti, které vedly k záznamu v SIS.
[18] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž
je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku.
[19] Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se krajský soud předmětnou žalobní
námitkou zabýval. Jasně uvedl, že v konzultačním řízení vedeném podle čl. 25 odst. 2
Schengenské úmluvy je nutno ověřit, zda cizinec, jehož se týká záznam v SIS, je totožný
s cizincem, kterému byl uděleno povolení k pobytu, dále zda a z jakého důvodu byl záznam
vytvořen a zda neuplynula doba platnosti uloženého vyhoštění. Podle krajského soudu
je potom plně na uvážení českých správních orgánů, zda takto získané informace vyhodnotí
jako dostatečný důvod pro odnětí dříve vydaného povolení k pobytu. K zrušení povolení
k dlouhodobému pobytu pak podle jeho názoru postačí, jestliže příslušný správní orgán zjistí,
že byl proveden záznam do SIS a toto zjištění v následně vedeném konzultačním řízení ověří
co do důvodnosti záznamu. Krajský soud se dále zabýval tím, zda ministerstvo v posuzovaném
případě takto postupovalo. Dospěl k závěru, že konzultační řízení proběhlo se zjištěním,
že podkladem pro provedení záznamu v SIS byla pracovní činnost stěžovatelky prováděná
bez pracovního povolení, na základě které došlo ke správnímu vyhoštění stěžovatelky z Norska
s platností záznamu do 22. 2. 2017. V této souvislosti rovněž uvedl, že pokud jde o výkon
pracovní činnosti bez příslušného povolení na území Norska, pak o tomto bylo v Norsku vedeno
samostatné řízení, kde stěžovatelka mohla uplatnit své námitky proti zjištění skutkového stavu
a posouzení věci norskými orgány. S ohledem na vnitrostátní právní úpravu české správní orgány
nemají povinnost přehodnocovat skutkový závěr o nelegální výdělečné činnosti stěžovatelky
v Norsku, nýbrž pouze ověřují existenci rozhodnutí vydaného norskými správními orgány,
které bylo důvodem záznamu v SIS. Krajský soud rovněž odkázal na souladnou judikaturu
správních soudů, a to konkrétně na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2012,
č. j. 9 Ca 75/2009 – 29, publ. pod č. 2697/2012 Sb. NSS, a ze dne 12. 10. 2016, č. j. 9 A
67/2013 - 49.
[20] Soud je povinen se zabývat každou žalobní námitkou. Povinnost posoudit všechny
žalobní námitky však neznamená, že byl krajský soud povinen reagovat na každou dílčí
argumentaci uplatněnou stěžovatelkou a tu obsáhle vyvracet; jeho úkolem bylo uchopit obsah
a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní. V tomto ohledu napadený rozsudek krajského
soudu plně obstojí, protože se krajský soud v odůvodnění velmi podrobně vypořádal
s argumentací stěžovatelky a jasně vysvětlil, proč ji nepovažuje za důvodnou. Z odůvodnění
napadeného rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak hodnotil
pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné,
proč obstojí napadené správní rozhodnutí, resp. proč má krajský soud právní závěry vyslovené
správním orgánem za správné a naopak z jakých důvodů má žalobní námitky stěžovatelky
za nedůvodné. Závěry krajského soudu jsou přitom srozumitelné a vnitřně souladné.
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu