ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.84.2017:26
sp. zn. 7 Azs 84/2017 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: M. B., zastoupen Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 16, Praha 10, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 42 Az 18/2016 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského se u r č u je částkou 4 114 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) v rozhodnutí
ze dne 3. 11. 2016, č. j. OAM-798/ZA-ZA11-ZA18-2016, posoudilo žalobcovu žádost o udělení
mezinárodní ochrany jako nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavilo podle §25 písm. i) zákona o azylu.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze, který
ji zamítl rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 42 Az 18/2016 - 47.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel s odkazem na usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ.
pod č. 933/2006 Sb. NSS, uvedl, že kasační stížnost je přijatelná z toho důvodu, že se týká
otázky, jež dosud nebyla vůbec či plně řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu. Touto
otázkou mělo být to, zda je doručení povolávacího rozkazu ukrajinskou armádou v případě
odmítání nástupu do ukrajinské armády novou skutečností, která vylučuje zastavení azylového
řízení pro nepřípustnost. Stěžovatel se totiž v době, kdy probíhalo řízení o jeho první žádosti
o mezinárodní ochranu, pouze obával povolání do armády. V okamžiku podání nové žádosti
o mezinárodní ochranu mu však byl již doručen do vlastních rukou povolávací rozkaz. Tím došlo
k zásadnímu zhoršení jeho postavení, neboť ho to vystavilo reálnému nebezpečí ohrožení
trestním stíháním. Zásadním kritériem při zvažování hrozících následků nenastoupení
do ukrajinské armády má být právě to, zda byl osobě podléhající branné povinnosti doručen
povolávací rozkaz či nikoliv, neboť nenastoupení branné povinnosti po doručení povolávacího
rozkazu je již trestné. Tyto trestněprávní následky tudíž představují novou skutečnost,
která odůvodňuje projednání žádosti o mezinárodní ochranu. Krajský soud pak pochybil,
když spekuloval o pravosti doručeného povolávacího rozkazu a o způsobu jeho doručení,
neboť tím nahrazoval činnost žalovaného.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační
stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení č. j. 1 Azs
13/2006 - 39, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících
typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec
nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že právní otázkou, která dosud nebyla vůbec
nebo nebyla plně vyřešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, je, zda je doručení
povolávacího rozkazu do ukrajinské armády novou skutečností, která vylučuje zastavení řízení
o udělení mezinárodní ochrany pro nepřípustnost. Nejvyšší správní soud se však s takovým
hodnocením neztotožňuje. Otázkou, jak mají správní orgány postupovat při hodnocení
opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu, se totiž Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře
zabýval. Podle této judikatury je opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná
tehdy, pokud „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti
či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí,
pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace
v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“
(rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 -
96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS, viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 8. 2014, č. j. 9 Azs 171/2014 - 31).
[9] Z výše uvedeného je zřejmé, že přípustnost opakované žádosti o mezinárodní
ochranu se odvíjí zejména od konkrétního posouzení, zda opakovaná žádost obsahuje nové azylově
relevantní skutkové okolnosti. Stěžejní pro posouzení je přitom právě a pouze to, zda se jedná
o okolnost azylově relevantní, není proto podstatné, jestli se jedná o okolnost uváděnou v první
žádosti o udělení mezinárodní ochrany, anebo o okolnost uváděnou v žádosti opakované.
Tím, zda je branná povinnost takovou azylově relevantní okolností, se přitom Nejvyšší správní
soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval, přičemž z této judikatury zřetelně vyplývá,
že odmítání vojenské služby samo o sobě není azylově relevantním důvodem, byť by bylo
její odmítání spojeno s trestněprávními konsekvencemi, anebo její výkon byl spojen s rizikem
účasti při bojových akcích (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012,
č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs
135/2016 - 34). Jak žalovaný, tak zejména krajský soud, se posouzením stěžovatelem tvrzené
skutečnosti odůvodňující vedení řízení o opakované žádosti o mezinárodní ochranu dostatečným
způsobem a v intencích závěrů citované judikatury zabývali. Přesvědčivým způsobem přitom
vysvětlili, proč samo doručení povolávacího rozkazu ve stěžovatelově případě nepředstavovalo –
oproti jeho již dříve existující a žalovaným při posuzování první žádosti o mezinárodní ochranu
zvažované existenci branné povinnosti – novou skutečnost odůvodňující projednání opakované
žádosti o mezinárodní ochranu. „Spekulace“ stran pravosti povolávacího rozkazu pak podle
Nejvyššího správního soudu nemůže být považována za pochybení krajského soudu již z toho
důvodu, že tyto úvahy jdou zřetelně nad rámec vlastního odůvodnění, a na samotné posouzení
tudíž neměly ani nemohly mít vliv.
[10] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[11] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[12] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven advokát podle §35 odst. 8 s. ř. s., podle jehož
poslední věty platí, že zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát,
zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Při přiznání odměny v dané
věci Nejvyšší správní soud určil odměnu výše uvedenému advokátovi ve výši 3 400 Kč [jeden
úkon právní služby po 3 100 Kč dle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky (návrh
ve věci samé), a jeden režijní paušál po 300 Kč za jeden úkon právní služby dle §13 odst. 3 téže
vyhlášky]. Částka 3 400 Kč poté byla navýšena o částku 714 Kč odpovídající DPH ve výši 21 %.
Celková částka 4 114 Kč bude k rukám advokáta vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu