ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.135.2016:34
sp. zn. 2 Azs 135/2016 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. B., zastoupený
Mgr. Petrem Křížákem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2015, č. j. OAM-168/LE-VL18-P17-2015, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2016,
č. j. 63 Az 9/2015 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Petra Křížáka, MBA, LL.M., se u r č u je částkou 8228 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. 63 Az 9/2015 – 52,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 11. 12. 2015, č. j. OAM-168/LE-VL18-P17-2015,
jímž ministerstvo rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle §12 až §14b
zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
[4] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[5] O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost tedy bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru,
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
[6] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše,
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní
soud jeho kasační stížnost věcně projednat.
[7] Pokud se jedná o uplatněnou námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu, lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudky
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136,
publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS. V daném případě krajský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí v rozsahu všech žalobních námitek a posuzoval relevanci stěžovatelem uváděných
skutečností s ohledem na kritéria pro udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutí ministerstva
vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele
ve správním řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministerstvo vypořádalo všechny
azylově významné důvody ve vztahu ke všem ustanovením zákona o azylu upravujícím možnost
a podmínky udělení mezinárodní ochrany.
[8] Stěžovatel pak v této souvislosti namítl neaktuálnost a nepřesnost informací, z nichž bylo
při posuzování situace v zemi jeho původu vycházeno. Konkrétně uvedl, že ministerstvo
vycházelo z materiálů, které nehodnotily stav na Ukrajině v době probíhajícího azylového řízení,
čímž nebyla nijak posouzena prohlubující se hospodářská krize, nebezpečí bankrotu a kolabující
stát. Nejvyšší správní soud k dané otázce již dříve judikoval, že „[p]ři používání informací o zemích
původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1)
relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní
a dohledatelné (srov. kritéria pro nakládání s informacemi o zemích původu v azylovém řízení, in: GYULAI,
G.: Country Information in Asylum Procedures: Quality as a Legal Requirement in EU, Budapest, 2007)“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71).
Podrobněji se pak k podmínkám posuzování zpráv o zemi původu Nejvyšší správní soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81. Z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva dovodil, že „[v]ěrohodnost informací o zemi původu je třeba posuzovat s ohledem na autoritu
a pověst autorů zprávy, serióznost provedených šetření, návaznost a souvislost závěrů a skutečnost, zda uvedená
tvrzení jsou potvrzena i jinými zdroji. Při hodnocení zprávy obsahující informace o zemi původu je nezbytné
posoudit nezávislost, spolehlivost a objektivnost autora zprávy. Důležité je taktéž vzít v úvahu, jakou měrou
je autor zprávy zastoupen v zemi původu, jaké jsou jeho schopnosti získávat informace přímo na místě. Soud
připouští, že situací v zemi původu se zabývá větší počet zpráv, je nezbytné upřednostnit ty, které se zabývají
stavem lidských práv v zemi původu a přímo uvádějí okolnosti rozhodné pro posouzení reálnosti hrozby nelidského
či krutého zacházení. Relevance a váha zprávy je závislá na tom, do jaké míry se přímo věnuje otázkám
posuzovaným v daném řízení. Zprávě, která obecně popisuje socioekonomické podmínky v zemi původu
a nepojednává o specifických otázkách, jež musí být v řízení objasněny, pak bude zpravidla přiznána menší
váha.“ V daném případě není důvodu pochybovat o objektivitě zpráv Ministerstva zahraničních
věcí (ze dne 21. 5. 2015 a 9. 10. 2015), Freedom House (ze dne 28. 1. 2015), Amnesty
International (ze dne 25. 2. 2015), Human Rights Watch (ze dne 29. 1. 2015) a Úřadu Vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky (ze dne 1. 6. 2015 a ze září 2015). Nejvyšší správní soud shledal,
že jak zdroje, tak zjištěné informace splňují všechny shora uvedené požadavky. Stěžovatel přitom
neuvedl žádné skutečnosti svědčící o neúplnosti zjištěných informací či nemožnosti je aplikovat
na řešený případ.
[9] Co se týče otázky neaktuálnosti zjištěných informací, podle názoru Nejvyššího správního
soudu je aktuálnost zcela přiměřená tomu, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany v České republice dne 4. 11. 2015, přičemž samotné správní rozhodnutí bylo vydáno dne
11. 12. 2015. Je tedy naprosto zřejmé, že ministerstvo při svém rozhodování vycházelo
z informací, jejichž stáří bylo pouze několik měsíců. Stěžovatel pak zcela obecným tvrzením
o prohlubující se hospodářské krizi, nebezpečí bankrotu a kolabujícím státu nijak nenaznačil,
v čem se situace v jeho zemi původu oproti výše vyjmenovaným podkladům (tj. během několika
měsíců) změnila. Při seznámení s podklady pro rozhodnutí dne 11. 11. 2015 navíc stěžovatel
žádný z těchto podkladů nerozporoval ani nenavrhoval doplnění dokazování.
[10] Pro úplnost je v dané souvislosti možné poukázat i na to, že podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu nejsou ekonomické důvody, resp. nepříznivá ekonomická
situace v zemi původu, a s tím související těžké životní podmínky relevantní pro udělení
mezinárodní ochrany (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 20/2003 – 43, a ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 – 54, nebo usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 12. 2010, č. j. 8 Azs 16/2010 – 79).
[11] Pokud stěžovatel dále namítl, že odmítá nastoupit vojenskou službu, neboť je dle jeho
názoru válka na Ukrajině konfliktem politickým, nikoliv národnostním, přičemž se tam „točí velké
peníze“, pak Nejvyšší správní připomíná, že žadatel o mezinárodní ochranu musí v žádosti
uvést skutečnosti, z nichž dovozuje, že se nachází v postavení, pro něž mu svědčí některý
z důvodů pro její udělení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 4 Azs 103/2007 – 63), a musí rovněž unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají
výlučně jeho osoby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009,
č. j. 4 Azs 83/2008 – 69). Této povinnosti však stěžovatel nedostál, resp. neuvedl žádné
konkrétní důvody, které by udělení mezinárodní ochrany jeho osobě v kontextu jím tvrzené
„politické války“ na Ukrajině odůvodňovaly.
[12] K otázce pronásledování stěžovatele ze strany státních orgánů z důvodu jeho přesvědčení,
tj. odmítání nástupu k výkonu vojenské služby a účasti na bojových akcích, lze odkázat
na rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil
závěr, že „[o]dmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze
bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením
nebo náboženstvím.“ Samotné odmítání vojenské služby tedy odůvodněné obavy z pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské
služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Branná povinnost
je totiž sama o sobě zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44,
nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 – 30, ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43, nebo ze dne
10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34).
[13] Pokud stěžovatel vyjádřil obecný politický nesouhlas s účastí na bojových operacích
probíhajících na východě Ukrajiny, je v dané věci třeba upozornit na informaci Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP, ve které se uvádí, že „[p]odmínky
výkonu základní vojenské služby jsou na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou
povoláváni do zóny ATO (tj. antiteroristické operace), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání
se převzetí povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut alternativní služby
byl v minulém roce znovu zaveden. Vojáci základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například
z náboženských důvodů a nastoupit na alternativní službu, klasicky je služba vykonávána v nemocnicích.
Na základě rozhodnutí prezidenta Ukrajiny nesmí voják základní služby sloužit v zóně ATO, pokud
se k tomu dobrovolně nerozhodne. Pro vyslání do zóny ATO musí voják projít tříměsíčním výcvikem a následně
je začleněn do týlu. (…) Jak již bylo uvedeno, ve většině případů službu povolávaní nenastoupí, protože
se vyhýbají převzetí, což ale není kvalifikováno jako trestný čin a vojenská prokuratura se tím tudíž nezabývá.“
Z citované informace Ministerstva zahraničních věcí tak jasně vyplývá, že případná účast
stěžovatele na vojenské operaci probíhající na východě Ukrajiny (tj. antiteroristické operaci)
je odvislá od jeho vlastního rozhodnutí, jde v podstatě o dobrovolné rozhodnutí stěžovatele.
Nutno zopakovat, že samotná vojenská služba na Ukrajině je hodnocena jako standardní,
přičemž navíc existuje i možnost tzv. alternativní služby. S odkazem na tyto skutečnosti,
tak nelze v obecném tvrzení stěžovatele týkajícím se odmítání účasti na „politické válce“
na Ukrajině spatřovat konkrétní důvod, který by udělení mezinárodní ochrany jeho osobě
odůvodňoval.
[14] K otázce celkové bezpečnostní situace na Ukrajině je pak možné poukázat na usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“,
neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti
na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt
izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“
Odkázat lze také na další rozhodnutí, ve kterých se této problematice Nejvyšší správní soud
věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015,č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 18. 9. 2015,
č. j. 2 Azs 194/2015 - 28. Stěžovatel tak v případě návratu do místa bydliště na území
jeho domovského státu nebude probíhající vojenskou operací jakkoliv dotčen, neboť se obec
Veliky Bereznyj nachází v Zakarpatské oblasti, což je západní část Ukrajiny.
[15] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že již v rozsudku ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, zdůraznil, že o azyl je nutné žádat bezprostředně poté, co má k tomu
žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. V daném případě
je však z obsahu správního spisu zřejmé, že stěžovatel, ač na území České republiky přicestoval
dne 3. 9. 2012, a to na vízum z pracovních důvodů, požádal o udělení mezinárodní ochrany
až dne 4. 11. 2015. Vzhledem k době a situaci podání jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany
tedy nelze mít za to, že by důvodem jejího podání byly naléhavé azylově relevantní důvody,
ale snaha o legalizaci pobytu na území České republiky.
[16] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[17] Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[18] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[19] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 8. 1. 2016, č. j. 63 Az 9/2015 – 19,
ustanoven pro řízení před soudem advokát Mgr. Petr Křížák, MBA, LL.M. Podle §35 odst. 8
s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Zástupci
stěžovatele náleží podle ust. §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, odměna za dva úkony právní služby (tj. písemné podání soudu ve věci a porada
s klientem přesahující jednu hodinu) ve výši 2 x 3100 Kč [§11 odst. 1 písm. c), d) citované
vyhlášky] a náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem
tedy 6800 Kč. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna
o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tj. o 1428 Kč. Celková částka odměny tedy činí 8228 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu